„Ahoj pejsci, NE! Neskákej, říkám ahoj, hodná holka, Berry, pojď ke mně taky, ty jsi taky hod… NE! Ari, neskákej! Kde máš míček, přines míček!“ Ari budou v lednu čtyři roky, ale její vítací rituál se ještě příliš nezměnil. Stále je plný absolutního štěstí a výskoků:))
Už se to ani nesnažím řešit. Jednak se to týká jen nejužší rodiny, v zásadě nejčastěji mě a Martina, a jednak jsem prostě nedokázala přijít na způsob, jak zakázat psu projevy jeho nezvladatelné radosti, protože trestat ji za to nehodlám. Navíc Ari je pes velmi temperamentní, na rozvážné reakce týkající se čehokoliv si asi ještě chvíli počkám.
Vyzkoušeli jsme všechny popsané netrestající metody (když se k ní odmítavě otočím zády, tak mi její tlapy přistanou na lopatkách a prostě mi to ucho šťastně olízne zezadu), přičemž částečně úspěšná byla jen ta s odvedením pozornosti. Prostě když Ari po prvním pomazlení pošleme pro nějakou hračku, přece jen se zkrátí doba výskoků.
Přesto sama dokáže pochopit, že někdy skákat opravdu nesmí – třeba když jsem nesla malého Patrika, nebo když jsem měla bolesti a špatně jsem se hýbala. Když je to takhle, tak skáče taky ale kolem mě, ne na mě. Zjevně to ale není ono:))
V každodenním provozu to řeším tak, že se se psima vítám v době, kdy ještě sedím v autě. Zajedu na dvorek, za sebou zavírám bránu a hned otvírám dveře auta. Obvykle jim nemizím zas na tak dlouho, takže se civilizovaně uvítáme. Ano, mám na klíně jejich hlavy, ale nakonec já se s nimi chci taky přivítat, ne? Potom pošlu Ari pro něco (kachnu, míček nebo tak) a když vystoupím, tak se už neskáče.
Něco jiného je, když se vracím domů pěšky. To ale prakticky nikdy nejsem za dámu, takže pár radostných výskoků klidně a vlastně celkem ráda ustojím:))
Martin to má horší. Obvykle v týdnu mizí aspoň na dva, někdy na víc dní, Ari tedy nikdy úplně přesně neví, kdy ho zase uvidí. Takže vítání pánečka je o mnoho bouřlivější, než když vítá mě. Navíc páneček je sluncem jejího bytí, takže když je doma, tak se od něj v podstatě nehne – Martin prostě vrhá bílý stín:))
Ovšem páneček často jezdí domů rovnou nejen z práce, ale i různých oficiálních akcí, tedy oblečen jako džentlmen. No, a když se spojí dokonalý oblek a botky vyleštěné do plného lesku s Ariinou rozjívenou láskou… tak je z toho někdy (téměř) groteska. Nabízela jsem už mockrát, že Ari přidržím, než ji první nadšení přejde, ale – věřte nevěřte – Martin to odmítá. Myslím, že nechce zranit Ariiny city:))
Minule to bylo obzvlášť pikantní. Páneček přijížděl domů z jakési veledůležité konference, obě psice zrovna příšerně línaly a navíc jsem jim dva dny předtím dala velké syrové hovězí kosti na kousání. Auto vjelo na dvorek, zastavilo a už se k řidičovým dveřím řítil bílý derviš, nadšeně kroužící prostorem a pouštějící chlupy na všechno kolem.
Páneček vystupoval (viz úvodní věty:)), podařilo se mu polaskat obě rozesmáté psí hlavy, černou v klidu, bílou v letu, poslal bílého derviše pro míček a konečně měl pocit, že se může podívat i na mě a třeba ze sebe setřást i nějaké ty bílé chlupy.
Ale pak jsem viděla, jak Martin couvá a kryje se dveřmi od auta. Jakmile jsem zjistila proč, musela jsem se rozesmát. Nebyl to míček, co Ari tryskem přinášela! Milovanému pánečkovi hodlala předat smradlavou a již mírně oslizlou hovězí kost…:))
Dnes je má otázka jednoduchá – jak se vítáte se svými zvířecími přáteli vy?
PS: Pokud jde o Ari a její skákání, tak si prostě myslím, že z toho časem vyroste. Když jí zavelím „sedni“, tak si na vteřinu sedne, aby ji to zase vymrštilo – ona snad skáče, aby ten přetlak radosti vůbec ustála. Vím, že je vlastně nevychovaná. Není to proto, že bych ji nezkoušela usměrnit, jen jsem to nezvládla metodami, které jsem uznala za vhodné. Nejspíš na nás pořád skáče proto, že jsme se s tím smířili. Protože ji milujeme, i když má nejspíš mezi předky gumídka:))
Blbounek ze včerejšího článku už je na stránkách útulku! Ten poslední dole…
https://www.tshk.cz/utulek/cs/nasi-sverenci/nalezeni-psi
Je krásnej. Přeju mu, aby rychle našel dobré lidi.
Vypadá mile,ať se mu podaří se dobře nasadit- někam. :-))
KaterChen pozna nase auto nebo kroky nebo vrzani kol na dalku a delku cele silnici, vyjde na chodnik pred dum a dela, ze jde uuuuplne nahodou kolem. On si totiz sel prece prave zadrapat na strom pred branou! No a kdyz uz jsme tam, tak se necha za hlasiteho predeni pohladit, popr. kdyz otevreme dvere auta jeste na silnici, vyskoci na klin ridicovi a musime ho pochvalit, jak uzasne nas kral ulice hlida dum a zahradu:). No a pak uz se jde zkontrolovat miska, jestli uz konecne do ni pristalo to maso z bizona. (hm, zas ne, zase konzerva).
Syn sousedky bydli o nekolik bloku dal a ma cokoladovou labradorici. Pokud muzu synackovi verit, vita Meggy me a jen me jedinecnym zpusobem – za meho volani „meeeginkoooo“ vrti celym psem, pisti a necha se samozrejme hladit a obdivovat. Na ostatni zavrti, na svoji rodinu reaguje samozrejme taky nadsene a musi si parkrat vyskocit. Ale jen u me dela z tela osmicky. A me to tesi :).
Nemuzu se dostat na psa :/// … vse nej Yze a Maricce pochvala za krasny popis zachrany veverek. Snad se na psa dostanu z domova a neco pripisu i tam…
Milá Evo, kočky přece musí zachovávat důstojnost – jak by to vypadalo, kdyby se ke svým lidem řítily s vyplazeným jazykem, jako psi? 😀
Ano, vítací psí osmičky jsou taky radostná podívaná 🙂
Denis skáče a tančí na zadních na uvítanou a čumákem se snaží trefit do obličeje. Dělá to stále i ve svých 7 letech, protože jsem se nikdy nesnažila odnaučit ho to, mě to baví! (inlove) Na závěr uvítacího ceremoniálu pak přinese ublemcanou žížalu. Jediné, co jsem nechtěla, bylo, aby neskákal na děti, ale to pochopil coby štěně sám od sebe. Nechtělo by se mi přerušovat tak spontánní výtrysk radosti – ostatně, nikdo jiný mě nevítá tak nadšeně, když přijdu domů! (chuckle)
Včerejší článek jsem četla až dnes a chování paní starostky – to je tedy síla! Nejhorší na tom je to, že slušní lidé jsou většinou tak nehorázným chováním ohromeni a zaskočeni, že se ani nedokážou účinně bránit. A tak to těm hulvátům prochází. Jen doufám, že pejsek se dostane brzo do dobrých rukou – i pro tvůj klid, milá Dede!
Samozřejmě jsem nechtěla, aby Denis skákal na děti, ne naopak.
Hančo, já to pochopila, jak to je s Denisem a dětmi:)) A věřím ti, že tě jeho uvítání baví! (inlove)
Ano – vítat se musí. Nevím, jak to Ernest dělá, ale začne radostně štěkat, sotva vkročím na náš příjezd (a že ho máme celkem dlouhý). Kolikrát se snažím ho oklamat – dopředu si nachystám klíče, abych necinkala, a přece mne začne hlasitě vítat dřív, než je strčím do zámku – a to není žádná Keliška, jak některé u nás, které vydrží půl dne koukat z kuchyňského okna, jestli k nám někdo nejde (rofl) …
Takže jenom vlezu do přesíňky, už se někteří dobývají na dveře (když je doma i Brooke, tak ta se snaží už zmáčknout kliku), takže první slova jsou Nechte toho, už jdu! A pak začnou skákací orgie proložené snahou se dotknout jazykem kterékoli části obličeje – toto šílenství jde ukončit jenom jedním způsobem „Blbouni, de se na dvůr …“ – to oba vyrazí ke dveřím.
Zikmund při mém příchodu z práce většinou není doma, takže vítám spíš já jeho (rofl) – ale připomenout se umí – on je vůbec docela hlasitý kocour, takže i zdraví pěkně od plic – ČAUUUUUU MAMÍÍÍÍÍ. Ovšem jakkoli to zní jako pozrav, je to důrazné konstatování, že je zase prázdná miska (chuckle)
Poznámka – taky mne mnozí nabádali, abych proti tomu skákání něco dělala, ale když já mám taky radost, že Erníka po tak dlouhé době zase vidím (chuckle) – tak proč mu nastavovat koleno nebo mačkat packy, aby to nedělal?! A otočení zády taky nepomáhá – než se já otočím o stoosmdesát stupňů, Ernest se stačí kolem mne třikát obtočit o třistašedesát stupňů … A furt lepší skákání než Toyino radostné počurání, do kterého si následně zádečky lehla a po těch zádečkách se tak dlouho píďalkovala, až tu chodbu vytřela do sucha.
Milá Ygo, ještě taky přidám přání všeho nejlepšího k tvým narozeninám! Ať se ti daří, na co sáhneš, jsi zdravá a tvoje smečka taky. A sobecky si přeju, ať dál píšeš a komentuješ – já tě strašně ráda čtu! (inlove)
A k věci – tentokrát jsi mě dostala tímto: „on je vůbec docela hlasitý kocour, takže i zdraví pěkně od plic – ČAUUUUUU MAMÍÍÍÍÍ. Ovšem jakkoli to zní jako pozrav, je to důrazné konstatování, že je zase prázdná miska“
Opravdu moc děkuju za přání – já se budu snažit (nod) …
Hlasim se zpatky na znacku. Internet a televize zacali fungovat poprve od sobotnich rannich hodin vcera vecer. Elektrika o den driv. Nas ve vnitrozemi ten hurikan krapet zaskocil. Furt si to sinul podel pobrezi od pulky Floridy nahoru aniz by jeho oko (nebezpecny stred)nekde pristalo. Ale az dorazil do severni casti J. Karoliny, uz jako jenom kategorie 1, tak se naprosto necekane stocil na zapad do vnitrozemi. Takze i my, zhruba 160 km od oceanu, jsme chytily silny dest a vichrici. Ve vnitrozemi, ale bliz k oceanu, jsou hnusne zaplavy. Ale celkove to dopadlo dobre. Mohlo by byt hur.
Hrubka: CHYTILI jsme silny dest….
Hanko (inlove) , viděla jsem fotky a četla zprávy – vypadá to, že tohle byla zase jednou povedená bouřka! jsem ráda, že se vám nic nestalo a přeju postiženým lidem, aby se mohli brzy vrátit domů – a aby se měli kam vrátit… (h)
Olda vítá i po sebekratší nepřítomnosti tak že chodí po zadních, skáče jak pérák a štěká tak vyčítavě kde jsem k sakru byla, že by ode mně žádný slušný pejsek kost nevzal. Musím usednout na botník, Olda se mi nasáčkuje na klín, dáme si pusu, pak něco dobrého a je to. Celý dům ví že jsem přišla domů. (inlove) (h)
Paráda, milá Kytko, úplně to vidím!
Není on v Oldovi kus pudla? Připomíná mi to taťkova Bertíka (inlove)
Není, podle mě je to tibetský teriér vyhozený z chovky kvůli těm jeho „žubům žahnutým nahóru“. Postavičku má opravdu výstavní. (sun)
Trixie také vítá celým psem, mohutně vrtí ocasem, vráží nám hlavu mezi kolena, chce podrbat (hlavu, celé tělo)a hlavně opakovaně a hlasitě ujišťovat jaká je to „good girl“ a jak jsme rádi že ji zase vidíme. Což my jsme, tak proč jí to neukázat, neujistit ji. Jak už bylo napsáno, její radost je i naší radostí a nemáme nejmenší snahu ji v tom krotit. Tomu nadšení s jakým se Trixie řítí z její zahrady do naší, tomu se nedá přihlížet s vážnou tváří :). Skáče, ale jedině na mne a jedině když pro ni večer jdu, aby strávila pár hod. u nás. Kdysi mi Io poradila, ať na ni „hraju ublížené štěně“. Zkusila jsem to a fungovalo to jako zázrak. Jenže pak jí došlo, že „nejsem štěně“ a hopsá znovu i když mnohem méně a ne tak vehementně. Dříve nejen skákala, ale vrážela do mne, párkrát mě málem porazila a dokázala při tom i dost zle škrábnout (sice nechtěně, ale drápla). Jenže vidět tak poslušného psa, který má starch mi předvést svoji radost, který při mém příchodu stojí, pomalu se snaží ani nevrtět ocasem (a to jde snad jen kdyby ho neměl), který na mne jen vrhá smutné, zklamané oči… ??? Vždyť to ani není normální, přeci chci psa, abych ho měla ráda a on mě, tak proč si to nepředvést?
Maričko, to je prima, že se Trixie naučila vítat s nadšením zkroceným do přijatelné – a potěšitelné – podoby (inlove) Je to radost vidět psí – nebo kočičí – radost
Vypadá to, že díky tvému kňučení a la ublížené štěně plus řeči těla našla Trixie míru, která tobě už neubližuje, a jí ještě umožní se vyjádřit. (inlove)
Mezitím jsem se od holek / na holkách naučila další gesto: zamručet a odvrátit hlavu. Je to gesto dospělého psa a znamená „na tohle nemám náladu“ nebo „tohle přeháníš“. Kdyby někdo někdy k něčemu potřeboval. (Odučuju tak Dondu strkat mi rypák do obličeje, což je mi vážně nepříjemné. Ona fakt leze až do ksichtu, když se chce připomenout – třeba zrovna teď se mi tak snaží naznačit, že jsem přece vzhlédla od klávesnice, tak bych se mohla zvednout úplně a jít jim nasypat granule. 🙂 )
Milá Dede, k tomu včerejšímu příspěvku bych jen uvedla, že se za tokové chování starostky stydím. Ona je tu pro lidi a jejich starosti, ne naopak. Však jste moje trampoty s umisťováním psů nalezených u nás sdíleli. Pobíhajícího psa jsem si musela sama ulovit a umístit, tři z těchto chudáčků pak zůstali u mně až do smrti, jeden (Babu), ještě žije. Ostatní se mi podařilo umístit. Vím, že je to problém a zastupitelstvo je různé, někteří zvolení nemají pochopení pro situaci a hlavně nechtějí aby obec za uloženého psa do depozita platila ale takový je zákon a je třeba ho respektovat, dá se i následovně pro umístění psa udělat mnohé. A tak zase , je to hlavně o lidech. Kdy…. si člověk jednou psa k sobě a obydlí připoutal, je jeho povinností najít východisko. Zákon jasně stanoví postup a zástupce obce by ho měl dodržovat
Odklikla jsem brzo, jsou tam překlepy, ujela mi ruka, nemám baterky do myši a pak stačí neopatrný dotek a je to.
Milá Jenny, ty se nemáš za co stydět! (h) Ty jsi příklad, jak to fungovat má, však tě to málem zničilo.
Víš, ta její zloba a hluchota k argumentům dostala i Vítka, a to dělal starostu 20 let.
Naše boxerky byly všechny vítací a vítaly s vervou a takovým nadšením, že nešlo odolat a nijak jsem je neokřikovala.Vítaly ale vždy nás a vyvolené. Teď ,když přijdu domů musím zalehnout na sedačku a nechat vítat Jenku a Conny tak, že mně skáčou po hlavě po zádech, snaží se mi čenichy dostat na obličej a všelijak mně obracet, všechno si nechám líbit až když řeknu dost a plesknu,začíná fáze uklidňování, pro jistotu se ještě uvítají navzájem. Babuška mezitím chodí dole na zemi a povrkává a poctivě čeká až přijde na řadu a aby nedošla k úhoně. Tu pak pomazlím zvlášť. Kočky čekají ukázněně na parapetu a nastává kočičí vítání, Čita už dopředu přede a pak si vyskočí ke mně a dotýká se mně celou svou bytostí, za chvíli se zhmotní Mia a začne hlasitě seřvávat všechny, Miu vezmu do náruče a otočím si ji bříškem nahoru a pak jí obličej zabořím do bříška za stálého ujišťování “ tó je álee vééélikáá koška“, pak konečně mohu ukončit příchod. 🙂
já možná trochu kazím výchovné metody své sousedce na patře, která má střeďáka pepř a sůl – když mně se ale tito „šediví“ knírači strašně líbí, obzvláště v letním sestřihu!!!! (h)
panička ale říká, že na nikoho jiného snad ani neskáče, ale u mě prý ví že se nechám olizovat a prostě ten přetlak (asi jako Ari) neustojí… prý už když mě slyší že jsem na chodbě, tak startuje – a já se s ním pak vítám a drbu ho 🙂
musím sakra už konečně Bakouškovi něco koupit!!! když ale piškoty by mi tu pak ležely pět let, zase tak často se nepotkáváme – tak asi nějaký psí mlsek 😛
Až budeš kupovat něco na Zoohitu, tak mu prostě něco vem
U nás je vítání dvoufázové. Nejdříve chodí nadšeně vítat kočka Číča. Sotva otevřu dveře auta, mám ji, hlasitě předoucí, na klíně. To je uvítání venkovní. Pak nastane vnitřní. Indy se nejprve za tichého šťastného kňučení celá kroutí od špičky ocasu až po čumák a pak se o mne opře tlapami a usmívá se celým psem. Kupodivu neskáče. Buď máme mimořádně klidnou borderku, anebo platí, že jaký pán, takový pes. Anebo obojí.:)
Moje kočky jsou taky vítací. Když odcházím z domova, vytlačím je z předsíně do pokojů, kde jsou zavřené po dobu mé nepřítomnosti (samozřejmě se vším komfortem – jídlo, voda, záchodky a měkká spací místečka). Obávám se totiž, že by mi jinak některá mohla proklouznout na chodbu (čtyři kočky už těžko uhlídám) a nahánět a chytit kočku v desetipatrovém domě propojeném na dvou místech s vedlejším desetipatrovým domem mi přijde nereálné. Když přijdu domů, hned otevírám dveře do pokojů a kočky obvykle stojí těsně za nimi, hned proklouznou do předsíně a třou se o nohy, Matýsek a Toníček mi obvykle ještě něco řeknou, a samozřejmě chtějí pohladit. A tím taky začíná jejich aktivita. Je znát, že po dobu mé nepřítomnosti ponejvíc spaly, záchodky jsou obvykle nepoužité a jídlo v miskách je málokdy snědené. Ale jak přijdu, hned to dohánějí 😀 .
😀
Pokud můžu podle Roňáka soudit, přestane skákat, až potká první hexnšus. Roňák skákal a poletoval ve výši hlavy, ale chlupem se nedotknul, protože to jsem v civilním oblečení přímo nesnášela. Už neskáče … což neznamená, že i nadále chvostem nekosí níže umístěné truhlíky 😀
Naše bílé kočky (Růža se Smajlou mají rajón dozadu) číhají na auta. Když nás slyší přijíždět, vyběhnou doprostřed silnice a vyčítavě čumí do reflektorů: kde zase vězíte? Jindy převáží čistá zlomyslnost a kočka, častěji Punťa, se usadí doprostřed cesty: No? Co s tím teď uděláš, ha?
Doufám, že si nespletou auta.
Kočky jsou mazané 😀 Dělají to, i když prší? Zajímalo by mě, jestli tě obvykle donutí z toho auta vystoupit a ručně je odstranit z příjezdové cesty 😛 Potom by tě sice minuly Ronyho chlupy, ale své by odvedly ty kočky… (wasntme)
Ne, jsme saďouři, podle hesla „uhni mrcho, nebo tě přejedu“. Jedeme krokem a doufáme, že kočky nejsou pitomé a uhnou.
Zatím uhnuly vždycky, i v dešti 😀
Pravda uhýbají hlavně proto, aby měly lepší startovní pozici pro přistání na uvolněné sedačce nebo čelním skle 😀
„prakticky odnese Melinu na zádech na tu zahradu“ to musí být pohled 😀
Jo, taky jsem ráda vítaná. Berry neskáče, i když skákávala. Ari už skáče mnohem míň, ale skáče pořád.
Na cizí neskáčou nikdy – taky proč by to dělaly? Nestojí jim za to (leda by Ari chtěla někoho sežrat za nepovolené vniknutí na jí hlídaný pozemek a to jí zase nedovolím 😛 :))
Hm, tohle mělo být pod Io… (blush)
Já to našla. 🙂
Ona je Donny vyšší, ale když byla malinká, tak Melinu strašně ráda podbíhala. Pak se tam jednou nevešla. Pak dlouho nic a potom zjistila, že když se pod Melinu bordeřím plazivým stylem podvlíkne a pak se narovná, má Melly najednou všechny čtyři ve vzduchu.
Lady Hamiltonové tento způsob transportu poněkud nevyhovuje, takže se pokusí co nejrychleji slézt a pak radši jde, kam Donda chce. 😀
Pštatřicetikilový Scott na štěstí neskáče. Možná proto, že jsem se od jeho malička hned sesula na bobek, takže se tenhle vítací ceremoniál nenaučil. Ale on se nenaučil víc věcí, které jsou naopak potřebné. No nic.
Ale někdy je i ukázkový. Vet prohlížela jeho břicho kvůli ekzému, pes je na to zvyklý ode mne, tak se na stole rozplácl jak široký tak dlouhý, bude drbááníí, doufal. Vešel jiný vet a vetka radostně upozorňovala, hele podívej, von fakt není uspaný! Mě to nepřišlo, je to jeho normální chování, ale přesto jsem se dmula. V něčem je exkluzivní, hurá! Jinak mi k dmutí mnoho příležitostí nedává, potvora jedna samostatná.
No, tak to klobouk dolů – já mám holky vychovaný, ale aby sebou plácly u veta na stole na záda (!!) dobrovolně, tak to ani náhodou 😀 No, možná na podlaze? Hm, myslím, že ani tam – a to náš vet je ochoten vyšetřovat na podlaze, pokud je to možné 🙂
Scott je prostě originál, co Jano? (inlove)
Vjíždím do dvora, už bezpečně poznají zvuk auta (co budou dělat až dostanu koncem října nové, netuším, ale mám dojem, že nic, poznají to stejně). Na parapetu kočičí siluetky, pak zmizí a zůstane jedna, která hlásí, co se děje (ostatní už sedí za dveřmi). Když jdu ještě do vietnamského obchodu pro rohlík čičo je hlášeno, že „ještě neeeee“. Když jdu rovnou domů, zmizí i poslední hlavička než otevřu vstupní dveře na schodiště. Pak už za dveřmi uvítací ceremoniál: Cecilka na skřínce v koupelně (následuje výskok na záda než si zuju boty, následně na rameno). Melíšek rozplácne kocoura přede mne, „nepodrbeš-neprojdeš“! Lady vyčkává uvnitř v pokoji a nejdřív mi očmuchá ruku, pak olízne a pak se milostivě nechá pohladit. Pak už následuje klasika – WC, umýt ruce, převléknout se….. to vše za bedlivého dozoru tří hladových, ubohých, podvyživených kožíšků, co jim nikdo nedá napapat. A když už konečně je vše hotovo a já usednu k počítači, tak se mi dává najevo, jak jsou rádi, že už jsme zase spolu.
Karolíno, líbí se mi představa těch hlaviček za oknem – s jednou na pokračující hlídce, když se už uvítací výbor řadí u dveří! (inlove)
Milá Karolíno, kdo je Lady ??? No vyrozuměla jsem, že je to třetí kočička, ale odkud, odkdy, jak jsi k ní příšla ? Psala jsi někde o ní ? Propásla jsem něco? Máš s ní nějaké fotky na rajčeti – budu se muset podívat !
Milá Maričko, ano prosím, Lady je opravdová lady, je to britská sněhobílá kočička, náš malý šestikilový obřík, je úžasná, milá…. 4,5 roku. Není to Bělinka-Bibííííís, ta byla úplně jiná, ale každý z nás je osobnost a to Lady rozhodně splňuje. Na Rajčeti fotky jsou a přístup máš, mrkni. Jinak i povídání mám, ale nějak si to netroufám dát na Hady, po těch diskusích když umřela Bělinka jsem se raději stáhla.
Karolíno, to je tedy překvapení, už jsem jukla na album, fotek je tam hodně, prohlédnu později detailněji. Ale Lady je náádherná, vedle Melíška a Cecilky opravdu obryně. A jako Indy, bez jediného chloupku jiné barvy – prostě sněhobílá, jak jsi vždy toužila. Moc ti ji přeji. A jestli máš povídání hotové, tak mi ho prosím pošli na mail, abych si mohla přečíst „jak jsi k ní přišla“, moc mě to zajímá.
Pošlu ráda. A díky, naše princeznička je opravdu nádherná. A už si zvykla, už „zapadla“ do smečky, je mazlivá, ráda si nechá drbat bříško, což já u koček miluju, vyžaduje svůj klid, ale také si ráda pohraje s myškou, kuličkou nebo peříčkem. A co má nejvíc ráda je koulodráha se škrabadlem uvnitř. To si lehne, pacičkou honí tu kuličku a pak použije škrabací stočený karton uvnitř. Vypadá moc spokojeně, hlavně když ten randál s kuličkou spustí tak ve 3.00 ráno.
Šarik skákal,když mě viděl za plotem, ale pak jen vyskočil,packy mi dal na ramena, hlavu za krk a nechal se obejmout..pak mi olíznul ucho,radostí zavyl. vrátil se na všechny čtyry a obíhal kolem mě kolečka a elipsičky… když jsme potom bydleli v bytě, tak mě nechal z předsíně dojít do pokoje,tam si stoupnul a obejmuli jsme se… sakra už zas mám v očích slzy,jak se mi po tomhle obejmutí stýská….
Kočky vítají taky. Hned za dveřmi ve výšce kliky sedí na štokrdleti Pitina, na poličce pro telefon Kačenka a na botníku se nastavuje Nenelka blonďatá. Na zemi mez dvěřmi do pokoje stojí Majolenka a kocour. Odněkud se přiběhne ukázat Pidikočka a ospale se doloudá Bezulka. Norisk apovykuje buď v kuchyni na lince nebo pokřikuje z knihovny. vstoupím se slovy- ahoj Pitý a dám jí pusu mezi uši,pak zazpívám Káááčenkóó, t yjsi tu taký a pohladím jí po hřbetě… pak důrazně řeknu – Nený a blonďatá mi ducne do dlaně hlavou. Pojmenuju ostatní,zeptám se jestli byli hodní a jdu pro Norisku..ta buď se válí radostí po lince, že jsme doma nebo sleze z knihovny na škrabadlo a skočí mi na záda, abych ji odnesla do klidu,kde se pomuchlujeme. Někdy to je náročný 😀
Sharko, viděla jsem Šarikovu fotku, tak si vás umím živě představit! Ono je to takové vlčáčí, konec konců, mají na to figuru – jsou dostatečně velcí, ale zase ne tak těžcí, zkrátka jsou objímací:))
Jinak tohle mi dělá Ari – ani ne při vítání, jen tak doma, když ji to přijde, že mě má vlastně ráda a ještě mi to v posledních hodinách nedala patřičně najevo 🙂
Berry mi zase leze půlpsem na klín a nechá se mazlit do umazlení – mého, ona to vydrží většinou déle než já 😛
Ajvi už neskáče, ale vrtí celým psem. Zkroutí se přesně jako její ocásek a kroutí a kroutí. V té rychlosti ani nepostřehnu, jak to vlastně dělá. A při tom nadšně popískává. Za to skáče venku, když vytáhnu z kapsy míček na šňůrce, nebo před každým dalším hodem. To mi skáče až nad hlavu, někdy se drápem trefí i do mne a já mám po těle spoustu malých modráčků. Onehdá na to nějaký doktor zíral, nakonec zvědavost zvítězila a opatrně se zeptal od čeho to je, asi si v prvním momentě myslel, že jde o nějakou neznámou ošklivou nemoc.
Klérka s Eriskou skákaly, když ještě mohly. Eriska navíc bleskurychle přinesla nějakou hračku a hned nám ji nabízela (h) .
Spíš se bál jestli tě třeba muž nebije.
Nemyslím, ty modřinky od drápků spíš vypadají na nějakou ošklivou krevní chorobu 😛
Dovedu si radostí vrtící i skákající Ajvi živě představit (inlove)
Přiznám se, že psí živelná radost se na mě přenáší, raduju se pak s nimi.
I proto cítím nechuť razantněji zasáhnout 😛
Nejpravdivější je tvoje předposlední věta 😉
Po příchodu z práce mě nevítají, nestojím o to a ani to nikdy nezkoušeli. Horší to je když jdeme ještě večer pryč – a vzhledem k plavání to bývá často. To se pak v úzké předsíňce chtějí pomazlit oba s námi oběma, nejlépe všechno naráz. Takže to černé splašené torpédo lítá od jednoho k druhému, kdo se včas nesehne, na toho skočí. A to rezavé se pokouší lítat taky, jenom v jeho podání je to spíš naznačování rychlého pohybu než skutečná rychlost. A my máme oba plné ruce práce s tím, aby se stihnul podrbat i rezavej a hlavně aby ho to černé pako nesejmulo.
S páníkem se často potkávají venku, to pak černý tryskem dolétne k páníkovi, dvakrát na něj skočí… a jde si čuchat. Barouš na něj zdálky vrtí a čeká až páník přijde aby se nechal podrbat.
Nejhorší vítání je když přijede moje maminka – to o tom ví celý panelák.
Víš, co je charakteristické? Holky ani při sebenadšenějším vítání nedělají větší hluk, než že si šťastně pískají. Nepamatuju se, že bych je učila být zticha – ale zbytečný štěkot mi opravdu, ale opravdu vadí. Tak to nedělají. Mají nás přečtené – takže tvá poznámka v úvodu platí 😀
Jinak společné vítání mladého potrhdíla a staršího křehčího psa je skutečně někdy adrenalinová záležitost. Ona u psů i nezvedená mládež umí respektovat starší, jen v tom okamžiku nadšení se někdy to sebeovládání nepovede. Pak člověk i trne – hlavně, když mladý potrhlík je o hodně větší než stařešina (Nazgúlové a Max)
Opravdu to tak je, ono ti to sice trochu vadí, ale když by to dělat přestaly, tak by ti to chybělo.
Já radši v klidu přijdu domů, odložím potřebné a jdu pomazlit Vaška. Barouš jak je hluchý tak už příchod ani nezaznamená, vzbudí se až za chvíli (ucítí mne???), to si pak zase jdu pomazlit jeho a jdeme ven.
Když mě to překotné vítání přijde jako „hurá, vrátil se, NEOPUSTIL MNE“ – a to je to, co mi vadí. Nějak jsem radši když mi řeknou „jo ty už jsi tady? fajn“.
Ostatně podobně je to s větou „jdeme ven?“ – zezačátku to znamenalo, že se Vašek pokusí probourat dveře a letem převrátí půlku bytu vzhůru nohama. Teď otevře jedno oko „jako fakt? no když myslíš“. Ne že by teď nechodil ven rád, ale už se nebojí že se zas dlouhé týdny (měsíce?) ven nedostane.
S pejsky zkušenosti nemám.
Ale i naši kočičáci nás vítají.
Někdy na nás už čekají za dveřmi. Oni vůbec dopředu ví, že se někdo blíží domů Mají snad radary či co.
Jindy rozespalým krokem Fousín cupitá do předsíně, aby se přivítal. Rád ducá do čela.
Hepinka se krásně otírá o nohy. A když má dobrou náladu, tak na přivítanou vám olízne nos. Nedělá to často a když je z její strany vyznamenání.
Míšo, taky moc hezká představa, hlavně u Hepinky, přísné carevny 🙂
Kočičí vítání umí být měkké a předoucí, to se mi moc líbí. Někdy mi chybí, že psi nepředou! Ten zvuk je úžasně milý a uklidňující… (inlove)
A navíc DEDE prý kočičí předení snižuje tlak.
Mimi skákalo na záda, to jsme mu povolili, protože zepředu jsme to od 60ti kil prostě nezvládali. Když bylo mladé skákalo s rozběhem, prostě by nás smetlo. Tak alespoň nosilo dary na uvítanou, které byly mnohem nebezpečnější, než jeho skákání – dvoumetrová větev, pětilitrový kanystr s benzínem, hrábě…….
Majda už ve svých skoro sedmi letech mnoho neskáče, na fudláka je dáma v nejlepších letech. S Bimbem se ale vítá stále stejně, musí k ní na kolena a poprat se. Mě to nikdy nedělá, takže když je Bimbo pár dní pryč, Majdě to fakt chybí. Já jsem ráda, že moc na ty zadní nejde, má asi o dvě kila více než loni a na první pohled vypadá trochu blahobytně. Tak aby ty nohy tolik netrpěly. Ale trochu se mi stýská po tom bouřlivém vítání, tak nějak plíživě přišel Majdin střední věk
Inko, když píšeš o vašem malém stokilovém Mimi ve středním rodě, vždycky se musím usmívat. (inlove)
Ari taky ráda vítá s něčím v hubě, ale obvykle úměrném její běžné velikosti a většinou to jsou její hračky. Kanystr s benzínem, hrábě… Tak to naštěstí neznám 😀
Když já to pořád budu mít v náručí na cestě od maminky, drželo mě kolem krku – prostě to Mimi
Skáčou. Světlucha jen na oblíbence, Karamelka na všechny, protože je nadšená, že nás někdo přišel navštívit. Po mně skáčou strašně. Na výkřik „neskákej“ se sice trochu zklidní, ale obvykle to nemá dlouhého trvání, tak asi na potřetí to dojde i malýmu truhlíkovi 🙂
Karamelčino nadšené vítání kohokoliv je pro mě – s mojí volbou psích plemen – pořád jako zjevení. Ona má skutečnou radost a ta z ní sálá jako horko z rozpálených kamínek. Divím se, že jí (občas) někdo odolá – a jen těžko chápu, že se jí někdo dokáže bát. Ona je takový veskrze pozitivní živel 😀
Už má doháráno? (wave)
Ještě ne, ale už viditelně končí- méně odkapává a splaskává 🙂
S trochou štěstí máte na půl roku pokoj. Ari hárala po třech měsících, to bylo dost příšerné (nepřeju ti to:))
To by mě hráblo. Puntíkatej barák stačí jednou za půl roku 🙂
Malá Týna při vítání seděla a vrtěla celým psem… :o)
Macíček (kocour), pokud zrovna nevyspával, přišel nahlédnout, kdo mu to leze do domácnosti a pokud to byl někdo hodný uvítání, tak přišel, dlouze a hloubavě se na člověka zahleděl a pokud jste to vydrželi a neuhnuli pohledem, tak jste byli odměněni drcnutím kočičím čelem a lehkým otřením chlupatým kožíškem. Pak si šel po svých…
Myslím, že vítání je něco, na co se člověk podvědomě velmi těší – znamená to, že je někde, kde ho mají rádi a důvěřují mu.
„Myslím, že vítání je něco, na co se člověk podvědomě velmi těší – znamená to, že je někde, kde ho mají rádi a důvěřují mu.“ Milá Alčo, to jsi napsala moc krásně! (inlove)
Taky skáčou. Na mě ne tolik, já totiž zároveň velím Čurat na zahradu, načež Donda začne pobíhat v kruzích (miluje skákání na metrovou zídku-terasu uprostřed zahrady) a Melinka mě obejme medvědíma packama, načež jí Donda vletí hlavou do břicha, že mají jít přece čurat, a Melly se uhne, že ona si ještě neprodělala záchvat melinkaté lásky. Donda mi několikrát protryská pod dlaní a pak si prakticky odnese Melinu na zádech na tu zahradu.
Kupodivu mi přitom nepřistane na oblečení příliš mnoho tlapek.
Když vítají někoho jiného, koho nebetyčně milují, třeba Tořáky nebo Marti, tak se nijak neomezujou. Asi proto, že Tořáci nebo Marti na ně nikdy uprostřed vítání nezavrčeli, jak to dělám já, když to už přehánějí. (Můžete. Funguje to. Udělejte to párkrát a ony si tu hranici zapamatují.)
Mám ráda, když skáčou a celým psem se radují. Taky jsem šťastná, že je vidím. 🙂
Na cizí neskáčou. Donda se lísá a lichotí a kroutí jako žížala a Melinka skromně postává poblíž, v obličeji vepsané to své: „A já?!?“