„Lžete! Říkám vám, že lžete a toho psa jste vyhodila! Nevěřím vám ani slovo!“ Dívám se na záští poznamenanou tvář té ženy a nechápu. Řekla jsem pravdu, mohla jsem to i dokázat, kdyby ji nějaké důkazy zajímaly. Mohu pochopit vztek, frustraci… Pokrčím rameny. Hlavně, že ten pejsek bude v bezpečí.

Včera odpoledne jsem měla jednání v Hradci Králové a rozhodla se, že domů nepojedu jako obvykle přes Chlum, ale vezmu to z centra kolem letiště a přes Předměřice. Mluvila jsem zrovna přes hansfree s Alex, když mi v Předměřicích, jeden blok za tamějším úřadem, skočil před auto pes. Bylo 14:20.

Dupla jsem na brzdu, okamžitě stáhla okénko, takže i Alex slyšela, jak na psa volám: „Mazej domů, dělej!“ To je něco, co dobře funguje u našich vesnických psích potulníků. Tenhle pes, sotva odrostlé štěně křížence, velké asi jako český strakatý pes, ale zlatě žlutý, však neposlouchal.

Nejdřív mi vyskočil předními tlapkami na auto, ale pak odběhl. Zmateně pobíhal po silnici, kde začínal rušný odpolední provoz, auta zastavovala, snažila se ho objet – prostě situace zralá na malér. Houkla jsem na Alex, že jdu lovit psa, odbočila, zastavila a vytáhla z auta vodítko a pár pamlsků. Však ne nadarmo je moje auto pojízdná psí bouda, byť si zrovna hraju na dámu.

Chytit psa nebyl problém – bylo to hezké hodné mladé zvíře, ale strašně zmatené. Když jsem ho odvedla ze silnice, hned se vrhnul k nejbližším otevřeným vrátkům, kde stál pán s místní jezevčičkou vedle stáli další lidé s kotětem v náručí. A tak jsem začala cestu s neustále opakovanou otázkou: „Nevíte, čí je ten pes?“

Hned na začátku trasy jsem narazila na místní cykloobchod a tak jsem tam samozřejmě vlezla s onou otázkou. Paní nevěděla, ale ochotně zavolala na místní obecní úřad. Jejich odpověď mě zarazila: prý mám psa dovést někam do klidnější zóny a vypustit ho, že najde cestu domů. Popravdě, znám i u nás na vsi psí tuláky, které už nikdo nechytá, protože víme, že si oběhnou kolečko a zase půjdou domů. Také vím, jak se takový zkušený tulák chová – a to tenhle mladej psí trouba rozhodně neuměl.

Paní zavolala ještě dalším dvěma lidem, ale nikdo o podobném psu neslyšel. Tak jsem zašla do ulice „Na obci“ a hezky jako agent s teplou vodou jsem oslovovala lidi, občas zvonila na zvonky a ptala se a ptala. Lidem se pes líbil, ale nikdo ho neznal – ani místní pejskaři, do kterých jsem vkládala víc naděje než do kolem procházejících maminek s kočárky a projíždějících cyklistů.

Pes se mi mezi tím dvakrát uvolnil z vodítka – měl sice obojek (bez jakéhokoliv označení), ale byl to šuntový kousek, ta plastová přezka vůbec nedržela a obojek se prostě rozepnul. Když jsem byla na bezpečném místě, tak jsem i pozorovala, jestli se pes nebude chtít vzdálit – jít domů, ale kdepak Blbounek, ten jen běhal od jednoho psa za plotem k druhému a chtěl se družit.

Nedalo se nic dělat. Použila jsem vodítko i jako obojek, a zavolala na městskou policii do Hradce. Tam mi řekli, že se musím obrátit na místní úřad, protože Předměřice už mají jako obec zvláštní smlouvu a pro psa přijedou jen tehdy, když jim zavolá starostka. Vzpomněla jsem si na reakci starostky na předchozí telefonát z cykloobchodu, ale nakonec jsem pokrčila rameny. Vždyť to mohou dát jako hlášení do rozhlasu, ne? (U nás na vsi máme záchytný kotec a rozesíláme esemesky:))

No, nevěděla jsem, do čeho jdu. Nečekala jsem žádné nadšení – byl konec jejich pracovní doby (cca 15 hodin) a tulák pes je komplikace. Ale takový výbuch zášti a zásadní osočení ze lži jsem prostě nečekala. Na jedné straně starostku chápu. Pokud jim tam cizí lidé naschvál vypouštějí psy, tak to obec stojí pořádné peníze. Chápu, že se ve svém úřadě setkává s různými lidmi, a že jí pravděpodobně někteří lžou. Chápu i výbuch hněvu z další komplikace na konci pracovní doby.

Jenže bych čekala, že potom dojde k jistému uklidnění a já budu moct situaci v klidu vysvětlit. Nabízela jsem jí své doklady, ptala jsem se, proč bych obíhala se psem, kterého se údajně chci zbavit (který mě jednoznačně neznal) vesnici, proč bych parkovala tam, kde může každý moje auto vidět? Pak jsem neuváženě prozradila, že jsem od Dvora Králové – což vyvolalo šílený výbuch nevole a zjevně jí to utvrdilo v tom, že jsem padouch. Nevím, co jí udělali lidé od Dvora Králové, ale muselo to být něco strašného.

Obvinila mě ze lži (opět), protože jsem měla vodítko. Snažila jsem se jí vysvětlit, že cvičím svoje psy, že v autě vozím i stopařskou výbavu, což mělo za následek další výbuch: „Ještě navíc jste aktivistka!“ Hm, tak z toho mě taky zatím nikdo neobvinil:))

Zeptala jsem se jí, co mám tedy udělat s tím psem? Navzdory tomu, jak se chovala ke mně, bylo vidět, že jí není jedno, co s tím zvířetem bude. Myslím, že má psy ráda – možná proto byla tak rozčilená.

Otočila se ke mně zády a zavolala hradecké strážníky. Vyšli jsme z úřadu ven, její kolega, který více méně mlčky poslouchal (jen jednou pravil, že by to tedy vyhlásit mohli, ale paní starostka na něj štěkla, že je to zbytečné, že ten pes je vyhozený), se s ní rozloučil a odjel. A my jsme čekaly na dvorku na městskou policii.

Zavolala jsem Vítkovi coby předsedovi našeho stopařského sdružení Rescue Stopaři a dlouholetému bývalému starostovi naší vísky, jestli by nemohl paní starostce potvrdit moji morálně psí bezúhonnost. No zkusil to… to jsem slyšela. Marně. Paní starostka mi potom jenom jedovatě řekla, že až ve vsi najde pobíhat černého a bílého psa, tak aspoň bude vědět, kdo je vyhodil. Vítek mi později řekl, že jednal s hodně lidmi, ale na někoho podobného ještě nenarazil – paní starostka byla ve své víře v moji vinu naprosto odolná vůči faktům.

Potom mi vmetla do tváře obvinění a zároveň otázku, jak je prý možné, že psy u nich ve vsi nacházejí jen cizí lidé a ne místní? Že místním věří, cizím ne. Tak jsem navrhla, že se může zeptat těch lidí na křižovatce, kteří všechno viděli. Neodpověděla mi. Pak tam přijel nějaký člověk, ona se s ním bavila a já čekala s neklidným Blbounkem na vodítku. Přemýšlela jsem, jestli mohl být vyhozený a vycházelo mi, že mohl. Byl v dobré kondici, mladý pes, nejspíš v pubertě, důvěřivý, hodný…

Přijel strážník, mladý chlapík s jemnými způsoby – pokud šlo o psa. Dal ho do přepravky, vrátil mi vodítko a vzal si ode mě občanku, aby si zapsal údaje. Přemýšlela jsem, proč bych proboha takhle ztrácela čas, kdybych se toho psa chtěla zbavit? Kdyby byl můj, přece by se ke mně i jinak choval? Třeba by nechtěl do cizího auta? Jak to, že to ta ženská nevidí?

Nechtěla to vidět a nevzdala se. Udělala jakousi jedovatou poznámku na moji adresu – úplně jsem jí nerozuměla, ale strážník se pak s pohledem na mě zeptal: „Ona ta paní tady už nějakého psa našla?“ jak ji bolelo, když musela připustit, že nenašla! Tak jsem pozdravila a odešla. Na oné  křižovatce jsem ještě zazvonila ty lidi, co honičku na psa viděli a řekla jim, že pes je v útulku – aby to řekli každému, kdo by ho hledal. A jela jsem domů. Bylo chvilku před čtvrtou.

Přiznám se, že mi z toho zážitku bylo nanic. Jednak kvůli té starostce. Ještě jsem se nesetkala s někým tak snadno osočujícím druhé lidi bez ochoty poslouchat fakta. A potom – a to hlavně – kvůli tomu pejskovi.

Dokud jsem nedošla na úřad, byla jsem přesvědčená, že je to mladý nevybouřený pes, který utekl na toulačku – za fenkami a dobrodružstvím. Představovala jsem si úzkost toho, kdo ho hledá a dělá si děsné starosti. Však jsem se kdysi Ari něco nahledala! Už tohle je nehezká představa.

Ovšem představa, že tohle důvěřivé zvíře někdo vyhodil z auta a odjel – a že možné to je – je mnohem horší. Já vím, že se to děje, samozřejmě to vím. Ale něco jiného je to zažít.

Rve se ve mně smutek a strašná zlost, skoro tu starostku chápu. Nechápu, jak to emočně zvládají lidé v útulcích. Klobouk dolů! Pokud Blbounka někdo vyhodil, pokud se ho takhle podle zbavil, tak mu ze srdce přeju, ať taky přijde o svůj domov a jde žebrotou.

No nic, doufám, že se psík jen zatoulal a páníci ho brzy najdou. Asi vidíte, jak jsem byla vykolejená, protože jsem to zvíře ani nevyfotila! Tak pro případné hledající uvádím:

V pondělí 10. 10. 2016 ve zhruba 14:20 jsem v Předměřicích nad Labem odchytla mladého psa zlatavé barvy, delší srsti. Výška (odhadem) asi 50 cm, světle hnědé oči. Na sobě měl tenký látkový obojek s plastovou přezkou, bez označení a známky.

Psa jsem odvedla na místní úřad v cca 15 hodin, předtím jsem procházela vesnici a ptala se lidí, jestli ho neznají.

Městská policie si ho odvezla kolem 15:45 do útulku v Hradci Králové.

PS: Pokud ho najdu na nabídce útulku, dám sem odkaz – oni ho určitě vyfotí.

PPS: Moc doufám, že najde své doma, je to moc milý a hezký pes.

Psa jsem chytila v Předměřicích na Labem na křižovatce ulice Obránců míru a Na Obci