Ujíždím krajinou tou nejhezčí rychlostí – necourám se, ale přesto mi nic zajímavého neunikne. Vítr mi vane do tváří a samou radostí se mi chce zpívat. Ach, jak obyčejný a přesto neobyčejný zážitek – takhle svobodně si jet na kole!
A proč neobyčejný? Inu prvním důvodem je fakt, že jsem už dlouho na kole jezdit nemohla, protože moje částečně nefunkční koleno to prostě neušlapalo. Tím druhým je řešení onoho problému – tedy elektrický motorek, který mi se šlapáním pomáhá. Ano, dostala jsem elektrokolo!:))
Popravdě, nejdřív jsem z té myšlenky byla na rozpacích. Asi si pomyslíte, že jsem se zbláznila, ale prostě mi to přišlo nesportovní! Na kole se má člověk přece namáhat, ne? Tedy, uznávám, že jen tehdy, když je cesta vlastně cílem. Když jezdíte na kole jen pro radost.
A tam byl pro mě právě kámen úrazu. Jakmile šlapání i do menšího kopečka bolí, tak se ta radost z jízdy snadno vytratí, zvlášť když bydlíte mezi samými kopečky! Popravdě jsem na kolo rezignovala. Jenže můj muž nerad jezdí sám, takže můj problém vyřešil po svém.
Stála jsem před svým novým ořem a poslouchala pokyny. Potom jsem vyjela. A bylo to naprosto úžasné! Hrála jsem si s rychlostmi a řazením a brzy jsem zjistila, že největší výhodou elektrokola je fakt, že se na něm můžete namáhat přesně do té míry, do jaké chcete. Máte chuť se vézt? Proč ne! Chcete si v rámci svých možností zasportovat? Není nic snadnějšího!
Přemýšlím o lidech, pro které je z jakéhokoliv důvodu jízdní kolo základním dopravním prostředkem. Maminky vozící děti, lidé jezdící do práce a na nákupy, starší lidé, kterým se líp jezdí, než chodí. Jak těm tento vynález může pomoct! On člověk ocení, když do práce nepřijede propocený:))
Přesto… víte, mám pořád takový hloupý pocit, když v kopci předjíždím doopravdového cyklistu. Pak mám chuť se otočit a zavolat na něj: „To nejsem já, to jsem já a motorek! Ale vy, vy jste fakt dobrej!“:))
A tak se dnes ptám: jezdíte na kole? Jezdíte na kole pro radost nebo „pracovně“, tedy používáte kolo jako praktický dopravní prostředek?
A pak úplně k tématu: Uvažovali jste někdy o elektrokole? Máte elektrokolo – a jak se vám s ním žije?:))
Tak mě při četbě prvního odstavce napadá – jestli já o něco nepřicházím, když nejezdím na kole? O ten vítr ve vlasech určitě! 🙂 Jenže bych ho nevyužila – na cesty do práce by se mi nehodilo a když jdu ven, tak se psem, leckdy cestou necestou.
Tak ať se ti, Dede, hezky jezdí!
Hmmm, na kole už jsem neseděla, ani nepamatuju. Teda občas rotoped jako cvičení, ale opravdové kolo ne. Moje koleno akceptuje jen jízdu po rovině, stejně jako Frantova záda. Tak chodíme pěšky 🙂 Samozřejmě to souvisí s tím, že jako dopravní prostředek ho nepotřebujeme…
Já na kole nejezdím, protože Praha k tomu prostě neskýtá dobré podmínky, ale elektrokolo mi přijde fajn. Rozhodně mi nepřijde jako něco, co by bylo určené výhradně pro staré nebo invalidní jedince, a už vůbec ne jako něco, za co by se měl člověk stydět. Proč? Poprvé jsem se s elektrokolem setkala před pár lety, kdy si ho koupil jeden můj překladatelský kolega. Je to mladý muž, aktivní sportovec, na první pohled je to na něm znát. Na kole jezdí běžně, ale neviděl žádný půvab v tom, aby do agentury nebo ke klientovi dorazil ufuněný a v zapoceném cyklodresu. Tak si opatřil toto a je s tím navýsost spokojený. Kdybych žila někde v cyklistické krajině, tak bych taky neváhala.
Kolo používám jako dopravní prostředek. Nejextrémnější asi je, když si jedu pro vodu z 10 km vzdálené studánky. (Vždycky jsem chtěla bydlet dostatečně blízko některé z místních pravidelně kontrolovaných studánek, abych si z nich mohla vozit vodu na pití, no a teď to mám. 🙂 ) Naštěstí to je tam do kopce a zpátky z kopce.
Jelikož nemám kolo na sport, ale na užitek, tak ho do kopce tlačím. Stejně by mi to moje koleno pěkně osladilo, kdybych se snažila machrovat, že to vyjedu. Jakmile začne koleno bolet i při nejnižším převodu, slízám a tlačím. A hotovo. 🙂
Obě feny umí jezdit v košíku, ale jenom Dondě věřím i v silném provozu. Obě taky umí běžet vedle kola, znovu Donda líp než Melina, ale kupodivu v téhle disciplíně ji Melly slušně dotahuje. Asi má pocit dostatečného nebezpečí, aby jí to stálo za nějakou tu námahu a přemýšlení navíc.
Ve dnech těsně následujících po výoletu kolmo s Melinou se Melly nebojí děsivých melinkožravých zvířat s kulatýma nohama (jakékoli velikosti) tolik. Takže kolo je i součást Melinčina navykání na děsivá melinkožravá kulatonohá zvířata.
Začít je třeba od dvou kulatonoh. 😀
P.S. a buď ráda, že nemusíš balancovat na jednokolce, aby to Melánie měla pěkně postupné. 😀
😀 Myslím, že jednokolku fakt vynechám. 😀 A takové to ooobrkolo s malým kolečkem vzadu taky. 😀 Lady Hamiltonová se s tím bude nějak muset srovnat. 😀
No když jsem prvně vlezla před Melinou na kolo, tak se samozřejmě odehrál záchvat melinkaté paniky. Ale nakonec jsme to na té opuštěné polňačce ustály obě. Jen to trvalo přes půl hodiny. Nejdřív muselo kulatonohé zvíře dlouho ležet bezmocně na boku a já na něm mít nohu, jako že je úplně, ale úplně chcíplé a fakt nebude žrát žádné Melinky. Uf. To už máme za sebou. Teď už jenom sklízím Melinčiny vyčítavé pohledy, že zase lezu tomu zvířeti na hřbet. Zvíře nečinně stojící za brankou a opřené o zídku od skalky dokáže Melly laskavě ignorovat, jen se mu vyhýbá, aby na ni náhodou omylem neskočilo. (Donda jednou kulatonohé zvíře shodila – na sebe, samozřejmě – a Melly pak dva dny chodila kolem velmi obezřetně. Nene, kulatonohým zvířatům se nedá věřit!)
No, střezte se potkat dumper. 😀
Ale vážně, lady je ve svých fobiích vážně zásadová…..
Ó jé, dumper, to by lady asi musela omdlít a být kříšena pomocí čichací soli. 😀 On i hovnocuc je strašlivá strašlivost, na kterou chrabrá Donaldina ječí, že si má ten chobot z naší zahrady okamžitě stáhnout, jinak za sebe prý Donda neručí, a Melinka neví, jestli ječet u plotu na ty cizáky, nebo utíkat před kulatonohým zvířetem s chobotem, kterému navíc strašlivě smrdí z tlamy. To je určitě melinkožravá bestie nejhoršího kalibru! Takže poštolky (nebo co nám to tam bydlí) na hovnocuc řvou, že tam nemá co dělat, že tam je to jejich, sojka ječí, že prý narušitel, Donda ječí, že prý ještě krok k Melince a ona, Donaldina, narve hovnocucu bojové skotské dudy do chobotu, a Melly ječí pod křeslem, že už si pro ni jdou. 😀
Zásadová. Jak pravíš.
A ty běháš od jedné k druhé, od druhé k třetí a od třetí k první a vyzýváš ke klidu, pochopitelně jen formálně. 😀
Ne. Já na to globálně zařvu: „Ticho, bestie, teď mluvím já!“ Pak zavřu lejdynu i s její ochránkyní v baráku a létavce ponechám jejich osudu. 😀
„Ticho bestie“ 😀 😀
Na Donnnie miloučkatou???? 😀
Já na spice zn.hračka z hračkárny řvu „nechte toho, příšery“, což psychologové u dětí nedoporučují, má se specifikovat, čeho mají nechat. Strakatice to podle mne vědí naprosto dokonale, jakou lumpárnu právě páchají- no, ty děti to věděly taky… a nechali toho vždycky všichni 🙂
„starší lidé, kterým se líp jezdí, než chodí. Jak těm tento vynález může pomoct!“
obávám se, že ti na to nedosáhnou finančně…
Tak elektrokolo začíná na patnácti tisících. To se s pomocí rodiny dá poskládat.
Ale tady na placce jezdí na obyčejném kole i stařenky, které jinak chodit nemůžou. A v zimě používají kolo místo chodítka.
Na kole jezdím denně, tedy v pracovní dny. Do práce to mám 4 km, na jízdu autem málo a na chůzi pěšmo moc. A hromadná doprava se části města, kde sídlí továrna ve které pracuju důsledně vyhýbá.
Dovolené či výlety také obvykle bývají kolmo.To nespěcháme, kocháme se … A ty cyklisticky frekventovaná místa se snažíme minout z povzdálí nebo navštívit v čase či počasí pro výletníky ne úplně ideálním.
Elektrokolo plánuju, až to na tom „normálním“ nepůjde, ale doufám, že to nepůjde jen fyzicky. Ne psychicky. Neb ze starších „elektrocyklistů“ mívám velký strach. Někteří na kolo nasedli po velké pauze a je to o „hústa“ je jen míjet. Kličkování, zastavení přes celou stezku… Člověk aby byl ve velkém pozoru.
Dede, asi bych taky měla pocit, že podvádím. Koho? samu sebe, nebo kolem šlapoucí? Pocit je to zbytečný a nevím proč by ho jeden měl mít. Howgh.
(inlove) Máš pravdu – ale pořád se kapku za ten motorek stydím. To bude tou pitomou výchovou! 😀
Proč? Tím, že se snažíš být v pohybu tak jak to jde, za každou (docela vysokou) cenu, místo toho, abys bohorovně konstatovala, že s tím kolenem to teda asi nepůjde a usadila se u televize? Podvádíš televizní stanice, to teda jo, ale s tím se srovnáš 😛
V Norsku dává Oslo na nákup elektrického kola dotace. Grant je omezen na 20% nákladů, maximálně 5.000. Jejich přáním je omezit používání aut ve městě a aut vůbec. Myslím, že je to dobrá myšlenka, ale jestli to omezí autoprovoz si nejsem jistá. Co v zimě?
Ale zkuste se poptat u vašich poslanců, třeba se některý chytí a zařídí.
Už dlouho jsme se tak nezasmála 🙂 Naši poslanci a zařídit něco užitečného?
No, nevím, kolik Norů motivuje 20% příspěvku – jinými slovy ti co si to kolo koupí s příspěvkem si jej koupí i bez něj stejně. Ale mohu se mýlit.
Ono se moc v Čechách neví, že vláda schválila dotace na elektromobily pro podniky, dalším krokem má být to samé pro občany. Cílem je podpořit rozvoj elektromobility, zejména následně infrastruktury, aby se sněhová koule „auta vyžadují infrastrukturu – infrastruktura vyžaduje auta“ zvětšila a v konečném důsledku cena obojího šla dolů. V Německu a Francii to docela funguje, tady hude taky.
Škoda, že informace tohoto druhu se do žurnalistiky moc nedostanou.
No, Martine, myslím si, že i pro Nora není 5000 částka, nad kterou ohrne nos. Část obyvatelstva to motivovat může.
Ačkoliv, máš pravdu, moc jich tu elektricky nejezdí. Oni jsou takoví kondiční šílenci, že by je nechalo chladnými i procent třicet. A – důležitý faktor – asi by se styděli, jako třeba já a Dede (blush) .
Já teda nevím, proč by se Dede měla stydět – že sportuje když by jinak nemohla? Myslím, že to není o stydění (ani u tebe ne, jak tě znám). Spíš takový ten pocit jisté nepatřičnosti z nezvyku. Ale možná jsi objevila díru na trhu: tričko s nápisem na zádech: Hurry up, mechanical beast 🙂
Myslím si, že v tomto případě je třeba, aby rozvoj infrastruktury předbíhal rozšiřování elektromobilů, jinak dotace nic neřeší. Mně by například ani nenapadlo koupit si elektromobil, i kdyby dotace byla třeba stoprocentní. Bydlím v bytě, takže domácí nabíjení je vyloučené. Byla bych tedy odkázaná na veřejné dobíjecí stanice a momentálně tedy široko daleko žádnou k dispozici nemám. A to bydlím v Praze! Když k tomu připočtu fakt, že nabíjení na rychlonabíjecí stanici trvá nejméně půl hodiny a na obyčejné stanici i několik hodin (a to se ještě může stát, že bude obsazeno) a následně má auto dojez kolem 100 kilometrů, je to naprosto neschůdné, i kdyby auto bylo zadarmo. Určitou výhodou je nízká cena dobíjení, v síti ČEZu jen cca 150 Kč za měsíc bez ohledu na počet nabíjení. Ale obávám se, že přijde chvíle, kdy bude dobíjení zpoplatněno stejně jako tankování benzínu, takže tato jediná výhoda padne. Do vzdálenějšího budoucna se snad dá předpokládat, že elektromobily asi samovolně převládnou nad vozidly se spalovacím motorem v důsledku klesajících zásob ropy, ovšem bude třeba vyřešit výrobu elektřiny. Uhlí je špinavá technologie a navíc taky ubývá, slunce, vítr a síla vody jsou jen lokální možnosti. Jestli se nepřijde na nic jiného, zbývá jaderná reakce, která je čistá a výkonná, ale zatím je jí málo a náklady na výstavbu jaderných elektráren jsou extrémně vysoké a požadavky na bezpečnost jsou takové (logicky), že je nelze zdaleka všude zajistit.
Domnívám se, že elektromobilita bude součástí širšího konceptu propojení bydlení a mobility (střešní fotopanely + baterie v domě + baterie v autě dají dostatečnou variabilitu na levné domácí dobíjení a dostatečnou kapacitu na přebytky) kombinované s infrastrukturou poloveřejnou (vícebytové jednotky a dobíjení pro jejich obyvatele)a veřejnou – jako je zmiňovaný ČEZ. Právě možnost volby mezi „doma zadarmo“ a „veřejně za paušál“ udrží podle mého názoru cenu za dobíjení nízko.Povede ale ke zvýšenému nároku společnosti na základní zatížení elektrické sítě – a tady může každá země volit podle svých možností a politického přístupu: země, které mají severní moře kde pořád fouká mohou mít ětrnou energii, ale musí uvažovat jak ji dovedou do od pobřeží vzdálených částí země (dnešní problém zdroje energie na severu – velké průmyslové spotřebě na jihu v Německu). Jižní Evropa – možná akumulace sluneční energie a výroba elektrické energie z tepla. Vnitrozemci jako my, asi nejspíš jádro.
Jinak rychlodobíjení docela napředuje. Dojezd u špiček je dnes 500 km, běžný kolem 300. Pro spoustu několikakilometrových cest ideální.
Co bude první – mohutná infrastruktura nebo mnoho elektromobilů? Ani jedno, půjde to postupně a to zejména ve velkých zemích Německo, Francie). Česko se pak bude muset přizpůsobit (Němci budou muset někde nabíjet, v Praze vznikne dost brzo dostaTEČNÁ síť, pak si někteří Pražané koupí elektromobil pro Prahu, ale občas vyjedou za její hranice – a tak dál, až se země elektromobily zaplní. Můj tip: 2025 – kolem 30% elektromobilů v Německu, u nás 10%, 2030: 60% resp. 40%. Souvisí také s životním cyklem automobilů. V Německu je kratší, takže lze rychleji naběhnout na novou technologii.
Zapomněl jsem vyplnit jméno
Taková maličkost k elektromobilům – v zimě tam budete mrznout nebo daleko nedojedete (motor má na rozdíl od spalovacího vysokou účinnost, tedy skoro nehřeje). To už u nás prý někteří uživatelé zjistili. Takže plynové topení? 🙂
A ta elektromobilita prakticky znamená mít dvě auta. V bohaté společnosti ovšem samozřejmost 🙂
Ekologie jak sviňa. Nejsem zelený, ale tak trochu absurdní mi to připadá 🙂
Já to tedy za „zelené“ nepovažuji vůbec. Je fakt, že při samotném provozu to neprodukuje žádné spaliny, ale „zelené“ by to bylo, kdyby to jezdilo na něco, co se předtím nemusí docela nákladně a složitě vyrobit a distribuovat nebo skladovat. Jestliže má být něco ekologické, je třeba uvažovat o celém řetězci, nejen o konečném produktu.
Momentálně to má určitě víc nevýhod, než výhod. A na to, jak dlouho už se to vyvíjí a zkouší, to tedy zase tak moc nepokročilo. Čas ukáže, jestli bude možné technologie elektromobilů natolik zdokonalit, aby to bylo skutečně prakticky a masově využitelné, nebo jestli je to slepá ulička a bude lepší vyvinout něco jiného.
Hlavně doufám, že se tady v Evropě nebudeme muset vrátit k volskému potahu 😀 .
„Zelený“ není technické slovo. Pokud myslíte vliv na životno prostředí, pak navrhuji tuto úvahu: v životním cyklu benzinovéhonauta i elektromobilu dochází k výrobě, údržbě a likvidaci, kde vliv na ŽP závisí na povaze a nkžství vzrobenuch materiálů a pak na rozdílu provozních vlivů. To první nebude u obou druhů úplně stejné (lehčí EM je příznivější, ale je postaveno více ze specifických materiálů pravděpodobně mírně více zatěžujících ŽP), provoz je jednoznačně na straně EM – palivo se vyrábí efektivněji a z velké části při jeho výrobě a spotřebě není ŽP ovlivněno, nebo méně – jenom část elektrické energie se vyrábí z uhlí.
Topení v autě je věcí kapacity baterky. Legenda, o které píše Krmič vznikla v dobách dojezdu kolem 100 km, kdy se muselo šetřit s každý wattem.
Díky za diskusi, zajímavé téma.
Máte vůbec představu o tom, co je baterie? Ve srovnání s nádrží benzinu?
Ale jo, máme 😀 Prakticky jsme tu otázku řešili před dvěma měsíci (ne, nemám EM) vzhledem k elektrárně na střeše. A usoudili jsme, že baterie jsou zatím drahé a ne moc výkonné. A pozor – ZATÍM. Ten vývoj jde hezky kupředu, za tři, pět let to bude zase něco jiného. U aut je vývoj znatelný už teď.
Jezdím na kole ráda, pro radost a zatím vlastními silami. Mám také problémy s koleny, ale na kole mě nebolí, to spíš při chůzi mám problém a někdy i se zády.
Jezdíme s kamarádkou na dovolené s koly a jezdíme do hor. Dlouhé roky do Kytlice a letos jsme přidaly i Šumavu. Mně ty kopce vyhovují, mám pocit, že dělám něco pro zdraví, a když šlapu do kopce (a ušlapu to), tak mám potom tak báječný pocit. A kilometry moc nepolykáme, to pak člověk ani nevidí, co krásy je podél cesty.
Olčavo, klobouk dolů! Jsi skvělá, fakt! (inlove)
Já taky mívala dobrý pocit, když jsem kopce vyšlapala (měl jsem to tak natlučené do hlavy, že jsem třeba odpočívala, ale nikdy kolo nevedla – blbka já), jenže když u nás jezdíš jen do kopce:)) Tedy dřeš do kopce, pak si za pár vteřin sjedeš dolů a zase dřeš do kopce. Musím říct, že jsem to dokázala, ale velkou oblibu v tom nikdy nehledala – vždycky jsem se těšila do cyklisticky přátelštějších oblastí, hlavně na to Třeboňsko 🙂
No to já kolo i občas vedu, ne všechny kopce vyjedu, ale když to zvládnu, tak ten pocit je nepopsatelnej. A na tý Šumavě jsem některý kopce vedla i dolu.
A zjistila jsem, že nejhorší kopce nejsou úplně ty strmý, kde člověk ví, co ho čeká, ale takový ty táhlý, co dokonce vypadaj jako rovinka, a člověk šlape a šlape a konce to nemá.
😀
Taky budu mít elektrokolo. Teď ještě ne, pořád mám řidičák a na kole jezdím pro radost, nebo když něco potřebuju vyřídit v okolí (nejbližší větší obchod je patnáct kilometrů daleko ). Ale až mi zákon znemožní jezdit autem, stanu se vězněm jednoho autobusu denně. Pak nebude zbytí.
Ale když zdraví a kondice vydrží, přestoupím z normálního kola rovnou na elektrotříkolku 😀
Bude skvělá, barevná a s velikým košíkem. Už se na ní těším 😀
😀
😀
No, elektrotříkolka mi přijde jako skvělej nápad:)) 😀
Popravdě jsem ráda, že já jsem zatím ve fázi elektrokola 😛
Od té doby co mě zlobí kolena, tak jsem přesedlala z kola na rotoped. Venku bych měla strach, že když by se mi kolena zablokovala, tak spadnu.
Z rotopedu doma mě sundají.
Jízda na rotopedu mě na ty kolena pomáhá. Nejraději jezdím při zprávách. Ty mě vytočí do běla a jedu rychleji a rychleji.
Elektrokolo není špatná varianta, ale my bychom potřebovali dvě. Jedno já a jedno manžel.
Míšo, mě taky řekli, že jízda na kole a plavání jsou dobré na rehabilitaci. Plavání už zvládám, dlouho to nešlo (nesmím to přehnat, zatím dám tak půl hodiny). Pokud jde o kolo, bylo mi řečeno, že je třeba minimálně začít zlehka a zátěž přidávat velmi postupně. jenže u nás jaksi nejde začít zlehka! Leda bych jezdila sem a tam po dvoukilometrovém úseku z naší vísky na Lipnici a zpátky 😀
Ona se mi ta noha občas vzbouří i na tom elektrokole, ale tam pak prostě jen přidám na výkonu motorku a domů dojedu:))
Dede, po Tvém apelu, už visí v garáži také. Vypadá to, že je to stejné, co máš Ty. Je MLP, který už normální kolo do kopečků neudýchal, jak jeho staré kolo, tak MLP už mají své za sebou. 😉 Já zůstávám zatím u svého nového normálního kola, ale stejně nemohu jezdit. Ten prst na pravé ruce se špatně zhojil, bolí, je nateklý a červený. A na pravé ruce je zadní brzda, takže zatím své ruce, na jízdu na kole, nevěřím.
Alex, doufám, že si to Jiří náležitě užije – já si to rozhodně užívám, tu svobodu, kterou najednou mám:))
Ten prst – co je tam špatně? Už ti k tomu něco řekla doktorka? Držím palce, mít takhle ochromenou ruku je víc než k vzteku! (inlove)
Na kole pro radost a ze sportu jsem v posledních letech nějak odvykla. Zato jako dopravní prostředek využívám hojně. Inu, bydlím na placce.
Když jsem čekala druhé dítě, všichni na mě koukali jak na cvoka: „Ty pořád jezdíš na kole? V tomhle stavu?“ Jo, jezdím. Protože to mládě v břiše leží tak blbě, že chůze mi dělá značné problémy. Zato když na kole chytím řidítka, nějak se nakloní, posune, a jde to. 😀 Navíc starší trpaslík, tou dobou cca 1,5-2roky, za cestu na nákup dvacetkrát vyleze z golfek. A vracet ji tam mi taky nedělá dobře. Zatímco na sedačku, takovou tu vpředu, ještě po nás, ji vysadím jen jednou, a ona kupodivu sedí. Zkrátka bez kola bych několik měsíců proseděla doma, kolo mi zachránilo možnost pohybu a samostatnost. Už dobře rozumím těm, komu se z nějakých zdravotních důvodů špatně chodí, ale na kolo nedají dopustit. 🙂
Elektrokolo pak může být výborný další stupeň, když už na to obyčejné síly nestačí. Znám od svojí pratety. Paní něco přes sedmdesát, dost kil navíc, a jak si to vesele frčí mezi třeboňskými rybníky. Paráda. 🙂
A aktuálně chce mužská část rodiny pořídit elektrokolo mé tchýňové. Mělo to být už k minulým narozeninám, ale tvářila se taky značně rozpačitě, takže zatím odloženo. Ale ono na to dojde, a myslím, že pak taky bude ráda. 😉
Pavčo, kdysi jsem taky jezdila na kole do práce, i s malým Andym. Když si dnes vzpomenu na ten šílenej kopec, který jsem ráno sjížděla (to šlo), ale odpoledne vyjížděla a ani jsem to moc neřešila, tak si zpětně závidím:))
Jinak vím, že v mnoha případech, nejen v těhotenství, je jízda na kole pohodlnější a vůbec přijatelnější, než chůze. Jen nesmíš být v těch kopečcích – nebo holt musíš mít jinou fyzičku:))
😀 Já už jsem si kolikrát říkala, jak je dobře, že nás osud právě na tohle kolečkové/kočárkové období zavál na placku. No ale zase někde v kopcích bych aspoň měla tu fyzičku, všechno má něco. 🙂
Kolo je pro mne hlavně dopravní prostředek – jezdím na něm převážně z práce (do práce jedeme autem všichni tři – Jeník, já a kolo). V pohodě nakoupím, naložím do košíku a těch deset kilometrů (pokud nefučí protivítr) v pohodě za půl hoďku zvládnu a nemusím čekat na autobus, jenž má intervaly jak sobí spřežení (no jednou za hodinu, abych nepřeháněla). A po elektrokole už taky pošilhávám – i když zatím jsem už pár takto vylepšených byciklů předjela (rofl) – holt nemám tolik času jak důchodci se kochat krajinou …
Po Břeclavě se pohybuju hlavně kolmo, protože je to pohodlnější a rychlejší než pfěšky, o autu nemluvě …
Ovšem „sportovce“, pro něž cesta je cíl, začínám pomalu, ale jistě nenávidět – kdo žije v kraji vlídném pro cykloturisty mne jistě pochopí. Žijí v přesvědčení, že oni jsou pány silnic, silniček, cest i chodníčků, řvou jak na lesy (jsouce v lese) a zastavují na nejnemožnějších místech, aby se poradili kudy tudy k Bavorovu a petky odhazují, kde je dopijí. NA ZABITÍ! Grupy dospělých kolistů, mezi nimi se potácí dětičky na připojených kolečkách (většinou už spící, neb jsou z cesty na přímém slunci uondány) nebo nasraní předpuberťáci, které polykání kilometrů vůbec nebaví (naštěstí puberťáci se zde vyskytují méně než často – ještě toho trochu) – všichni unavení a uvaření, protože na kole se jezdí, když je slunečno a minimálně 30 °C po silnicích, kde stín je pouze fatou morgánou.
Chápu. Chalupu máme na Třeboňsku, v kraji pro cykloturisty víc než vlídném.
Na příjezd k vlastní nemovitosti máme vyřízenou povolenku. Ale značná část cyklistů žije v přesvědčení, že v zákazu vjezdu nemá prostě ŽÁDNÉ auto co dělat. A když už se tam vyskytne, tak mu to prostě „osladíme“. Na téhle úzké silničce nás totiž nepředjede. A my neuhneme. Nejhorší bývají odresovaní tatínci s takovým tím vozíkem na děti. Nevím, co je tak baví na tom, že za nimi pár kilometrů jede auto dvacítkou. Vždyť to musí víc otravovat je než mě jako řidiče. Ale nebezpečně je předjíždět prostě nebudu. A bezpečně to bez jejich spolupráce na většině těch silniček zkrátka nejde.
Pavčo, to je prostě lidská bezohlednost – ta se vyskytuje všude.
Jako cyklista se snažím jezdit tak, jak bych si to přála jako řidič. Většina řidičů to ocení:)) Nakonec jsem častěji řidič než cyklista.
Ygo, ono bydlet v turisticky přitažlivé oblasti a snažit se v návalu lidí žít normální život je prostě popuzující – a ani ti turisté nemusí být kolmo:))
Když jsem se kdysi potřebovala v rámci své práce pravidelně přesouvat v Praze po centru a NEUSTÁLE se prodírala davy lelkujících lidí, tak jsem taky vzteky skřípala zubama, hlavně proto, že jsem jen málokdy nespěchala a oni mi tak překáželi! Jenže s tím nic nenaděláš, takže jsem se naučila prodlužovat předpokládaný čas pro jednotlivé přesuny a ušetřila si ty zuby 😀
No, u nás se kolo používá hlavně jako dopravní prostředek. Jsme na rovině, tak se na kole dá dojet hodně rychle dost daleko- navíc jsme na cyklostezce. Ze vší obvyklé místní výbavy mi chybí jen stojan (taková ta kuří nožka). Jinak mám košík, zámek i blikačky 🙂
Elektrokolo bych využila v kopcích, protože já na kole jezdím do kopce nerada. Byla jsme poučena, že to pro mě má být výzva, vyšlápnout ten kopec, ale obávám se, že moje výzvy jsou úplně jinde…
Dobrá nožička na kole je terno. Doporučuju doplnit 😀
A k tomu elektrokolu … u vás nefouká? Kam se hrabe kopec na tři hodiny důkladného protivětru 😀
Fouká 🙂 a někdy hodně. Často hodně. Ale sámošku a zpátky, případně Židlochovice a zpátky dám i v protivětru. Já na kole tři hodiny nestrávím, no 🙂
Matyldo, to býval můj sen – bydlet tak, abych mohla sednou na kolo a zajet si na nákup či kamkoliv bych právě potřebovala 🙂 Povedlo se mi to jen na některých dovolených, ale tak jsem si to zase užila:))
Jo a stojánek si kup! Jak ho jednou použiješ, tak budeš žasnout, jak jsi bez něj mohla být 😀
(Martin ho nechce a nemá – opírá si pak kolo o to moje:))