„To vážně musíš vozit tohle všechno?“ zeptal se s jistou nevírou Martin, když se zadíval do nákladního prostoru na zadních sedadlech mého auta. Nemyslel tím ani deku, ani nákupní tašky poskládané do jedné z nich, ani lahve s vodou, misku, házedlo a míčky, ale zadíval se na propletenec různých vodítek.
Odpověď byla nasnadě – jistěže všechno potřebuju! Ono totiž není vodítko jako vodítko, stejně jako se v případě mých psů liší situace, kdy mají jen obojek a kdy nosí postroj – a to nepočítám speciální stopařské vybavení. Takže co všechno vozím v autě?
Foceno je to v kufru, ale vozím to na zadním sedadle pod dekou – v kufru jsou psíci:))
Nejčastěji používám canicrossový opasek a k němu určená „běhací“ vodítka s gumovým amortizéry, které tlumí nárazy mezi mnou a psy. Je to ideální výbava do lesa, na pořádné chození – tedy ne a priori na venčení. Snažím se mít psy na volno minimálně část každé vycházky, takže venčení si holky obstarají v rámci svobodného pohybu.
Když je uvážu, tak je to buď proto, že je až moc zazvěřeno a já nevěřím, že nepodlehnou nabízejícím se svodům, nebo jdeme někde, kde psy uvazuju z jiných důvodů – blízkost velké silnice, některých pastvin, či třeba pro mě neznámý kraj, kde nevím, co čekat.
Opasek a běhací dvojvodítko s amortizérem
Také ovšem v přírodě „chodíme“, což znamená, že se na některých úsecích svých cest soustředím na rychlejší chůzi někam, takže je to spíš trénink (můj) než venčení. Obvykle mám uvázanou jen Ari, Berry se drží hned vedle a je skvělé sledovat, jak se z Ari, co už je schopna srovnat mozkové buňky do zákrytu, stává na pochodu citlivý společník, který mě vnímá a nikoliv vláčí:))
Novinkou v mém vybavení je běhací vodítko na dva psy, do nedávna jsem používala dvě samostatná vodítka. Pokud bych musela psy venčit, vzala bych každé psici jedno zvlášť, ale pro obvyklé pořádky je dvojpsí vodítko lepší (snáz se jím omotám, když jsou psi na volno, například:))
Pejsci na dvojvodítku
Aby někomu nepřišlo, že se psíci neproběhnou, tak vězte, že prakticky před každou vycházkou si najdu vhodnou louku a házím jim míčky (viz házedlo, míčky, miska na vodu a voda v mém autě:)) Neházíme jenom v pozdním květnu a první polovině června, kdy je na loukách vysoká tráva. To pak musíme házet na zahradě, což je podle psic nuda Házíme i v zimě, když je sníh, ale pak je to většinou spíš než „běž a chyť“ disciplína „hledej“:))
Další jsou klasická pevná krátká vodítka. To jsou vodítka do města, pokud jím jen procházíme, na cesty veřejnou dopravou, k veterináři a podobně. Venčila bych na nich jen v krajní nouzi, jsou moc krátká. Ve městě je používám tam, kde vím, že mohu na některých místech psy pustit na volno, tedy nejsou na ně odkázané pořád. Jo a hodí se pro návštěvu hospod a podobných míst:))
Krátká pevná vodítka
Flexi vodítka: ano, taky je mám a nedám na ně dopustit, byť se o nich kynologové často vyjadřují s despektem. Používám je na venčení tam, kde psi musejí být uvázaní bez šance se proběhnout na volno. Například při venčení ve městě nebo na dlouhých cestách – když musíme venčit v okolí benzínky u dálnice. Pes má v rámci těch pěti metrů relativně volný pohyb, a holky si na nich umějí i pohrát.
Nehodí se na běžné pochůzky do města – sice je umím držet obě v jedné ruce, ale nerada to dělám. Taky se špatně uvazují. (Tedy ne, že bych psy někde uvazovala – Ari má tendenci překousat cokoliv ji drží na místě. Moji psi čekají v autě, které je domeček. S otevřenými okny. Ne v létě 😛 ) Pokud jde o výhrady odborníků, tak ty se podle mě nevztahují k vodítku jako k nástroji, ale k jeho špatnému používání. To ale není problém toho vodítka, že.
Flexi vodítka
Mám i dlouhá přepínací vodítka, ale nějak jsem si k nim nenašla cestu, radši používám jiná. Takže ta, co máme, jsou uložena v Martinově autě. Ano, už jsme taky vyjeli bez základního psího vybavení! Když zvyk „vše potřebné pro psy je v autě“ je taky železná košile a tak následkům při změně auta radši předcházím. (V Martinově autě je i psí ručník – jistota je jistota:))
K vybavení patří i obojky a postroje. Jak je vidět z obrázků, používám výbavu od Manmatu, polstrované verze obojího. Jinak na obojcích chodí psi do města, s postrojem do lesa. Postroje spolu se speciálními úvazky slouží i jako zabezpečení psů v kufru auta, kde cestují.
Jak je vidět z fotek, používám pro psy i reflexní vesty – pro sebe ji mám pro případ potřeby (tma, mlha, tmavé oblečení) taky, nejen stopařskou. Nerada bych, aby se třeba jednou nějaký takymyslivec vymlouval, že si nás spletl s divočákem:))
A tak se ptám: Jakou výbavu používáte rádi u svých psů vy? Jaká vodítka, obojky, postroje? Co vyhovuje vašim psům a vám a proč? Souhlasíte s názorem, že flexi vodítka jsou k ničemu a kazí se na nich psi? (Tak jsem to slyšela nejen cvičáku já:))
Je mi líto, že dnes neoslovuju kočičí a bezzvířecí čtenáře, ale ti se třeba zase mohou ptát, pokud je bude něco zajímat:))
Omluvte, prosím, špatnou kvalitu fotek – fotila jsem na poslední chvíli, tedy za špatného počasí, kdy to už mobil nezvládal. Ale zato jsou všechny obrázky autentické!:))
Kuk!:))
Z dob, kdy jsme chodili na cvičák, máme postroj i kovový obojek (dodnes v něm Denis podává lepší výkony než bez něj 🙂 ). Flexinu používám pro případy, kdy vím, že část cesty bude muset jít Denis na vodítku, vedle nohy ho nechám jít jen tam, kde je to vyloženě nutné, jinak nechť si počuchá a přečte, co potřebuje. Taky máme parádní vyšívané vodítko. A stejně nejčastěji používám staré, lehce okousané kožené vodítko, ještě po Denisově předchůdci, které nosím povětšinou já kolem krku. (chuckle) Taky jsme už několikrát vyšli bez vodítka (a vracet se mi nechtělo) a jednou jsem nemohla najít obojek, tak šel Denis úpně nahatej. (chuckle)
Tak my používáme pouze Flexi vodítka. Pro Trixie máme 5. metrové, Sadie vodí manžel na 8. metrovém. Sadie v začátcích velmi rychle zlikvidovala snad troje Flexi, prostě šňůry překousla. Neprotestovala tím proti vodítku samotném, ale byla štěně, která „plandavý provaz“ považovala za hračku. Naštěstí jí to časem přešlo. Trixie vyvádíme z domu na metrovém pevném látkovém vodítku, Flexi dostane až na místě při výstupu z auta.
Já považuji Flexi za mnohem ovladatelnější, než „odměřené“ vodítko. Tedy pokud se zasunutí na moment nezasekne(což se občas stane), stačí zmačknout a zároveď popoběhnout směrem k Trixie a mám ji „u nohy“ rychleji, než bych to stačila s pevným vodítkem. A toho zaseknutí se nebojíme kvůli jiným psům, nebo lidem, ale proto, že Trixie může v té době být zrovna blízko silnice a blíží se auto (na které ona vystartuje).
Obě fenky chodí na procházky za denního světla, takže žádné reflexní obojky nepotřebují. Trixie obojek nasazuji před procházkou. Jsou na něm dvě známky. Jedna je očkovací, ta druhá s adresou a tf. Tahle druhá je obalená průhlednou lepenkou. Jednak aby známky necinkaly, ale hlavně proto, aby se neustálým třením dvou plíšků naše adresa a tf. nestaly nečitelnými. Po návratu z procházky obojek sundám a doma ho Trixie nenosí, u nás je pod dohledem a vrata její zahrady mají stále visací zámky.
V autě ale stále vozíme dve galonové láhve s vodou (a jakmile je jedna prázdná, doplnujeme) a roli papírových ubrousků. Oboje přijde velice často vhod.
Táto téma je fakt mimo mňa,ale výbava v kufri auta je zase špecifická pre moje povolanie.Mám tam štandartne vo vaku plachtu,paplon,vankúš./rozumiete prikrívku polštář/V druhom rezervnú uniformu,rezervné prádlo.V treťom baganče,gumené čižmy,domácu obuv.V igelitovom sáčku pár konzerv,pár maškrtiek.V ďalšom igelitovom hygienické potreby.
Inak z príspevkov ma najviac zaujala veta od Dede-návšteva zoo neurobila na holky psie skoro žiadny dojem.Ja som si myslela,že zvieratá nejak komunikujú i medzidruhovo a že boli prekvapené čo všetko žije na zemi,a komentovali to,divili sa lebo tak nejak.
Tedy Verenko, ty jsi prostě připravená kdykoliv vyrazit a fungovat mimo domov – no s tvým zaměstnáním… (inove)
Já toho tolik nevozím, ale první pomoc pro většinu situací zajištěnou mám taky – víš, jako bych nežila v české zahrádce, ale někde divočeji:)) Vedle mých a psích nezbytností a deky tam mám například i startovací kabely 😀
Preboha,ale dávam tomu „slovenčinovi“:prikrývka!!
Mám podobná vybavení. K nám do lesa používám přepínací vodítko, protože se mi dobře nosí zapnuté na mém těle 🙂 Zůstávají mi volné ruce. Flexi vodítka nezatracuji, jako někteří kynologové, je to o způsobu života se psem. Ajvi chodí vzorově i bez vodítka u nohy, ale v nějaké (v mých představách nebezpečné krajině) si ji zapínám na flexinu, dám jí kšírky a mám „dušičku v peří“. Máme dvě flexiny, obě osmi metrové. V autě mám stále náhradní vodítko, kartáč na vyčesávání kudlibabek, ručník, rolku papírových utěrek, skládací misku na vodu a petflašku s vodou, kterou stále vyměňuji.
Dušička v peří 😀 Jo, to je přesné. Mám holky, když nejde o zvěř, opravdu hodně poslušné, ale stejně jim ve větším provozu vždycky vodítko dám. Viděla jsem kdysi kočku, která vběhla pod auto (ne pod moje, já byla k té silnici kolmo, dávala jsem přednost) a byl to strašný pocit, i když ta kočka měla neuvěřitelné štěstí a jakýmsi zázrakem to spolu s akcí řidiče onoho auta zvládla.
Ta moje hrůza z toho – stalo se to a už se to nedá odestát – ve mně zůstala a holt u silnic nebo rušných ulic jdou holky vždycky uvázané – ony to přežijou a já mám dušičku v peří:))
Nedávno jsem jela kolem zastávky tramvaje, na které bylo obrovské srocení. Zrovna to bylo ucpané a červená na křižovatce blikla akorát tak včas, abych se podívala, co se děje. Slečna měla v postrojku „malého tygra“, obří mainskou kočku-kocoura? netuším. Majestátně seděla a nechala se obdivovat. Přijížděla tramvaj a slečna jí vzala do náručí, koč se přitulila a nechala se milostivě odnést do tramvaje. Celá zastávka byla totálně štajf.
Karolíno, to bych chtěla vidět! (inlove)
nedávno jsem viděla na FB fotku obrovského kocoura (vyhrál nějakou soutěž) a byl nádherný. tak jsem si ho na té zastávce představila (wasntme)
Mám všechno co máš ty, jako přes kopírák! Tedy nemám vodítko na dvojpsa, ale také jsem měla. Dokonce jsem si ho vlastní hlavou vymyslela a praktikovala, když jsme hlídávali kamarádům Maxe.
Nejčastěji používám flexi. Od dubna do srpna, kdy tady psi musí být na vodítku, používám ve volné přírodě dvanáctimetrovou šňůru. Si představuji a doufám i pes si představuje, že má větší volnost. A když mi jakože náhodou šňůra vyklouzne z ruky, dá se přišlápnout. Moc ale nešvindluju, přece jenom se v tomhle období všelijaká mláďata rodí a pes je šelma psovitá. Říkají učené knihy.
Byl to právě bontvang (či jak se to píše), který mě přiměl v Norsku koupit flexiny. A tam jsem se je naučila používat na venčení. Fungovalo to…
Jo a ty dlouhé šňůry tam lidé opravdu používají a úspěšně. jenže představa 2 x 12 zamotaných metrů byla pro mě děsivá, až příliš jasně jsem si vybavovala známou scénku ze tří mužů ve člunu 😀 To radši ty flexi…
lehce OT: Zajímavé jsou naše návštěvy hradů, muzeí a podobně. Psi samozřejmě na vodítkách. Páník plně zaneprázdněn foťákem, takže oba psy mám já. Funguje to až do prvních schodů, kdy musím Bardu vynést, přičemž mi obě vodítka kvalitně překáží. U dalších schodů (a že jich tam bývá!) pak často Vaškovi přehodím vodítko přes záda a s tichým povelem nesu Barouše, Vašek jde za mnou, nahoře jej zase chytnu. U točitých, dlouhých,… odepínám úplně, občas i to z Bardy. S tichým souhlasem průvodců – oni totiž vidí že to funguje. No a psy tam tahám nejen pro naše potěšení, ale zážitky z toho mají i oni. Vaška zajímají hlavně vycpaniny, Barouš ale zkoumá i starý nábytek a překvapil mne v Teplické botanické (je úžasná!), kde nás paní pustila se psy i do skleníků – Barouš z toho byl hotovej, rozzářené oči, pevný krok, všechno očichat, zvedla jsem ho i k akváriím, prostě bomba.
Vážně? Tohle je úplný sen. Archeopark v Chotěbuzi je psům zakázán. Proč, když je pod širým nebem a pes je na vodítku, mi u pokladny nedokázali vysvětlit.
Zjišťuju si to předem a kam psi nesmějí, tam většinou nejdeme. Ta botanická byla neplánovaná, psi oficiálně můžou do venkovních prostor, do skleníku cituji stránky: „Nevadí drobný psík v náručí – ale již díky klimatu nijak šťastný nebude.“ No, kluci nejsou drobní, v náručí taky ne a Barouš byl fakt unešen (Vaškovi je to jedno). Na pokladně nám řekli, ať se ve skleníku zeptáme, u skleníku totiž sedí další paní – tak jsme zkusili nakouknout a zeptat se a byli jsme pozváni dál.
Stejně tak psi nesmí třeba do vnitřních expozic hradu Brumova – ovšem pokladní vykouknul, řekl že je mám ovladatelné a že určitě poznám kdyby tam někomu vadili a ať jdem klidně i dovnitř. V obou případech jsme počítali s tím, že se vystřídáme, obě povolení nás velmi těší.
Všechno to vždycky bude fungovat dokud tam nepřijde nějaký pitomec a nenechá psa udělat průšvih (viz ZOO Ostrava, kde před lety nějaký *** nechal psa vlítnout mezi plameňáky – co nezabil pes, uhynulo stresem. Od té doby tam nesmí ani psí chlup.)
Už jsem si na to zjišťování předem zvykla a jsou i příjemná překvapení. Například čtyřsedadlová lanovka na Čantoryji, na kterou můžou psi jakékoli velikosti a navíc zdarma.
Můžu potvrdit, před lety jsme byli v Teplicích v botanické s Klérkou.
To zní opravdu úžasně – přiznám se, že já se o to ani nesnažím, když cestujeme se psy. Když už vnitřní prohlídku památky nevynecháme, tak se střídáme. Ne, že by to holky vychováním neustály, ale nějak pochybuju, že by je to bavilo. A já bych asi byla taky nervózní (majíc v hlavě za mnohá léta natlučené, že se to nesmí), tak se psima maximálně navštěvuju ruiny nebo zámecké parky:)) Jo a byli jsme i v zoo – a nemůžu říct, že by na holkách zanechalo nějaký extra dojem 😛
Když nás to baví a psy nemám kam „prodat“. Vašek je spokojenej že je s náma a když si může opatrně čichnout k nějaké té trofeji, tak má zážitek. Barouš si ty prohlídky opravdu užívá. Víc než ZOO je zaujal zoopark Zájezd, kde jsou ta zvířata tak nějak blíž a míň lidí. A zvířata ze zooparku zase velmi zaujali psi – asi je tam nevidí často.
Já proti tomu nic nemám – když to baví vás i psy a psi jsou vychovaní, tak proč ne? 🙂
Moje obvyklá výbava je kožený obojek s cinkátky – známka a známka vzteklinová, každá psice se pohybuje jinak a já většinou dovedu podle zvuku rozlišit, která je kde. Vodítko vlastní výroby s karabinami na obou koncích – holky jsou od Dondina malička učené chodit na vodítku vedle sebe, abych nebyla obmotaná jak vánočka. Tohle vodítko občas zapomenu doma, což znamená, že pak nemůžeme jet MHD nebo jít několik kilometrů po krajnici frekventované silnice, jinak nás to v ničem neomezí. Náhubky (místní blbá vyhláška pravící, že buď vodítko, nebo náhubek – díky všem bohům aspoň za tu volbu). Nějaká ledvina na klíče a na ní karabina na zavěšení náhubků pro tu slastnou chvíli, kdy se dostaneme do lesa.
Holky jsou „pejsci na dálkové ovládání“ – i na dálku udělají ten manévr, který jim zavelím. Dondu teď učím na dálku zalehnout, po Melly to zatím ještě nechci, ta to musí nejdřív odpozorovat. Holky dokonce samy řeší cyklistu nebo auto, pokud si toho všimnou dřív než já – přiběhnou ke mně a dělají konkrétní výraz. („Auto, kolo, nevidíš? Jsme tu, uhnuly jsme i bez povelu, jsme vzorné!“) Se psy nebo lidmi konflikty nejsou – od konfliktních psů obě holky obvykle nejpozději na moje zasyčení odcházejí s nesmírně pohrdavým výrazem. („Neumí se chovat, Výsosti, je pod vaši úroveň, ignorujmež ho.“) Nebo, pokud už má jedna nějakou potíž, přiběhne druhá; nc nedělá, jen tam přijde a postavi se: „Jsme tady dvě. Jseš přečíslenej. Tak co, ještě nějaké blbé kecy?“ Většinou to naprosto stačí. Pokud ne, zavolám je k noze, zavelím: „Ignorujte ho,“ a projdeme. :-))
Mám v plánu někdy v blízké budoucnosti obměnit dvoukarabinové vodítko – koupím kulatou koženou šňůru, asi tak čtyři až pět metrů, a přidělám na ni z obou stran karabiny. Ta stará, nylonová, je už nějaká ošoupaná.
Mám ráda kůži, protože hodně vydrží a je mi příjemná na dotek.
Velmi pravděpodobně tyhle Vánoce vyměníme kovové náhubky za takové ty páskové ohlávky – policajtům tu došlo, že to taky zabrání psovi otevřít tlamu a kousnout, takže je tu začali uznávat, a já nebudu muset trnout, že tím Donda někomu udělá modrák.
Ale zcela legálně jsme omlátily holeně policajtům, a ještě nás museli pochválit, že jsme vzorný, protože obě holky mají náhubek! 😀
Celkem se těším, až si Donda vyslouží tu bundičku s červeným křížem. To bude smět běhat bez náhubku. (I když v MHD ho furt bude muset mít.)
brrr, cinkátka, chudáci psi (a plaší mi to zvěř v lese)
Naše psice je mají taky. Pokud mi vlítnou do vinohradu na hejno špačků nebo tak, tak je slyším, kde jsou. Navíc ty dvě známky stejně musí mít.
Nemusí a nenosí, dávám jen identifikační známku.
Ony to neřeší, mají obojky, jen když jdeme ven, doma ne; a zvěř ať právě radši plaší. Ty dvě známky cinkající o sebe nejsou zas takovej randál, takže na sebe pes spíš jenom upozorní.
Kocour z téhož důvodu nosil rolničku – a uměl se pohybovat tak, aby ani necinkla, když potřeboval. To holky sice tak dokonale neumí, ale i tak je rozdíl ve zvuku i podle druhu pohybu.
I mým psům cinkají známky, i když vlastně ani nevím o co, když mají jen jednu. Já to vítám – jednak o holkách vím i bez koukání (je to velmi jemné cinkání:)) a jednak jim to brání překvapit tvory, jako třeba neopatrné veverky, kterým by mohly ublížit. Já vím, že zdravý divoký tvor má dávat pozor a uklidit se před nebezpečím včas, ale holky jsou dobře živené šelmy, tak ráda dám oněm divokým tvorům další šanci navíc 🙂
Dede, díky za tohle zamyšlení. Hlavně za názor na flexi vodítka. Až donedávna jsem byla striktně proti. Mám dorůstající štěně borderkolie – fenku Indy a v červenci jsme s ní jeli na dovolenou na sever Polska. Venčili jsme ji na benzinkách na klasickém vodítku. Je to slušně vychovaná mladá dáma a bobek zásadně neupustí nikde na cestě. Zalézala vždycky hluboko do křoví a já za ní. Takže jsme vytáhli pětimetrové, které jsme měli připravené se zavrtávacím kolíkem na pláž. A to taky nebylo ono. Provaz se neustále zamotával, zachytával a vláčel v nedopalcích a jiných odpadcích. Na benzince uprostřed provozu bych psa na volno nepustila, i když doma venčíme na volno všude (bydlíme na vesnici), pokud nejsme blízko silnice. Přivolání zvládá naše puberťačka docela slušně, u nohy chodí (na borderku) taky slušně, a stále na tom pracujeme.
Takže jsem pokrčila rameny, a když jsme dojeli na místo, šla jsem do prvního lepšího zoo obchodu koupit flexinu. Od té doby ji vozíme v autě jako venčící výbavu. Hodila se nám také ve skanzenu, kam mohou psi jen na vodítku, v různých zámeckých parcích apod.
Abych si nezničila povely a nenaučila Indy tahat víc, než už to dělá, chodí v těch málo případech na zabržděné flexině nakrátko u nohy a když jí chci dovolit volnější venčení, máme povel „můžeš“. Už se celkem naučila, že si má v tom případě hlídat přibližně pětimetrový okruh a při rozběhu zabrzdit včas.
Teď začala poprvé hárat. Zase se flexina hodí. Indy si může na procházce pohodlněji vlézt do křoví kolem cesty a přečíst si pesemesky. I na flexině teď cvičíme po cestě povel k noze, blbneme s šiškama, apod. Takže jsem došla k názoru, že tohle vodítko ano, ale s rozmyslem. Jinak používám ploché zkracovaci, obojek nylonový a do auta postroj se zapínáním do úchytky bezpečnostního pásu. Jo a svítící USB obojek oceňuje můj muž, který s Indy chodí na večerní venčení.
To bude dobré, flexi opravdu není zase až taková tragédie, jak z ní dělají výcvikáři. Používam flexiny už od totáče a žádný pes nebyl „zkažený“. Je to mnohem inteligentnější a pohodlnější než dlouhé vodítko, když už musí pes být na vodítka a při tom není omezen pouze jít u nohy. Na principu flexi jsou i lonže na koně, alespoň nehrozí, že se dostane pod nohy 🙂 . Máš ještě štěndo, když budeš dál pilně trvat na výcviku, flexi není bubák.
Řekla bych, že pokud se člověk drží toho, že si svého psa všímá a vychovává ho, tak ani flexi nemůže napáchat žádné škody. Zvlášť, když je onen pejskař zároveň ohleduplný k ostatním lidem.
Konec konců, každé vodítko je jen nástroj a s tím nástrojem zachází člověk – i s měkkým pevným koženým vodítkem se dá na psí duši vyrobit šrám, i s takovým vodítkem může být člověk bezohledný. Nástroj nemá vinu na tom, jak je používaný 🙂
Milá DEDE k psím vodítkům se vyjádřit nemohu.
Ale ony existují i kočičí postrojky s vodítkem.
Zkoušeli jsme kdysi chodit s Hepčou ven. Ale neosvědčilo se to. Hepinku to táhlo do křoví a tudy jsem zase neprošla já. Tak jsme to vzdaly.
Tuhle jsme zkusila postrojek Fousínovi. A víte co ten lumpík udělal ? Lehl si na zem a nechal se tahat. Na všechny 4 se nepostavil a nepostavil.
Osobně jsme viděla, jak majitelé venčili kočičáka na postrojku a ten neprotestoval. Musí se ale začít zřejmě už od koťátka. A také jsem slyšela, že jsou na to lepší siamky, než naše evropská plemena koček.
Míšo, ta potupa-dát Fousínovi postrojek …proto se nechal tahat,odmítal to celým kocourem..Pitina na postrojku chodí,ale představuje si asi stopovací šňůru o délce cca 50m a stromy-jenže já bych na strom,abych ji pak vymotala z větví, prostě nevylezu 😀 .. zkusila jsem na postrojek i Miňáka a Kačenku – dopadla jsem stejně jako ty s Fousínem:-D
PS: Šarik chodil na voďáku pro koně – ten neurval…
Viděla jsem úspěšně venčené kočky, ale popravdě tím, že chodím obvykle následována psy, jsem si žádnou venčenou kočičku neprohlédla zblízka 😀 Řekla bych, že pokud to kočku i jejího majitele baví, tak proč ne? 🙂
Absolutně nedoporučuju, zvlášť ne ve městě. Kočka se dokáže ve zlomku sekundy mistrně vysmeknout i z pevně utaženého postrojku. Vím z vlastní zkušenosti, naštěstí to bylo podvakrát na zahradě, kde bylo možno Matýska ještě včas polapit. Pak už jsem s tím radši přestala. Kočka má úžasně pružné tělo, nemá klíční kosti a má relativně malou hlavu, takže má vlastně tvar takového válečku o stejném průměru. Postrojek se nemá o co zachytit, nohy vytáhne lehko, jen tak sebou mrskne a je venku.
Venkovní kočky se proběhnou samy a bytové kočky žádné venčení nepotřebují. Záchod mají doma a když je napadne, že by si chtěly zaběhat a zaskákat, tak jim na to byt bohatě stačí.
Tak já můžu zatím jen pochválit fotky, nejvíc se mi líbí ta, kde holky „kukají“.
Jo a mám poznámku k flexi. Stává se mi, že potkávám páníčky s pejsky na flexivodítku a jsou roztaženi přes celou cestu a to, že se k sobě blížíme,s nimi absolutně nepohne. Patrně předpokládají, že budu přeskakovat.
Tohle je jeden z důvodů, proč jsem dlouho pohlížela na flexi vodítka s despektem, než mi došlo, že za to chudák vodítko nemůže. 😉
Nevychovaní a bezohlední lidé jsou otravou i bez vodítka, oni si vždycky najdou něco, čím ostatním ztrpčí život. Bohužel.
Flexina je úžasná věc pro dodržování nesmyslné vyhlášky vychovaným ovladatelným psem. Bohužel ji velmi často používají lidé se psy naprosto neovladatelnými – a pak je to trest pro všechny okolo.
Moje nejčastější psí výbava… jsou pytlíky na bobky. Bardovi teda většinou dávám náhubek – sežere na co přijde a je už úplně hluchý, což je dost blbá kombinace. Když jedem někam kde opravdu vodítko být musí, pak mám norský postroj a krátké vodítko. A kočárek.
Vašek většinou vyfasuje obojek. Když vím, že pojedu MHD, strkám do kapsy vodítko a lehký náhubek. Na delší cesty beru opět krátké pevné vodítko pro případ jeho nařízení. Pokud počítám s delším pobytem při kterém mají být psi uvázaní (víkendovka apod.), tak vezmu i stopovačky pro pohodlný úvaz.
Na dogtreky a někdy na tažení kočárku používám na Vaška postroj Faster a celoodpružené vodítko vlastní výroby (dlouhý gumicuk a dvě karabiny). Jo, vlastně ještě pokud jede Vašek na zadním sedadle, dávám mu postroj Guard, vzadu psy neuvazuju.
Ještě k obojkům – nemám ráda jakékoliv kovové, ničí a špiní srst, v zimě studí. Kožený se mi moc neosvědčil, vyžaduje víc péče, jinak ztvrdne. Velmi se mi nelíbí stahováky (ostnáče považuji za týrání). Nejvíce se mi osvědčily komfortní podšité nylonové obojky s pohodlnou sponou. Pro vodítka se nakonec nejlepším ukázala být dutinka – to co máš okolo té gumy na amortizérech. Nemá ostré hrany jako klasický popruh, je příjemná do ruky a přitom velmi pevná.
Jo, svítící obojky používám taky. V zimě na chatě v lesích nevidím psa ani když stojí dva metry ode mne, ale je to větší komfort i ve městě, krásně vidím kde psy mám. Neosvědčilo se cokoliv blikající (chudák pes i moje oči), stejně jako přívěšky (pes musí být správně natočený). Takže celosvítící obojky (mám USB i bateriový). Předtím jsem používala chemické náramky – takové ty svítící blbinky za korunu. Na Bardu dva, na choďáka tři, často ještě na míčku přidělaný jeden. Bylo to krásně vidět i na chlupatci. Dnes bych volila USB obojek největší velikosti.
Pro Vaška mám teď odolnou svítící hračku na baterky z Tchiba – fakt funguje a vydrží i jeho zuby. Blikající míčky vydržely 1-10 hodů, pak jim rozkousnul střeva.
Když sundavám kovový obojek, většinou je teplý, takže si nemyslím, že by Mařku či Bobánky studil, taky ho nemají na kůži. Kožený či látkový obojek jsme vyzkoušeli několikrát, ale vždycky jsem měla fudla slintacího, takže po procházce žádná sláva.
Měla jsem kovové obojky na Nazgúly v letech, kdy byli mladí a strašná čuňata – takže Inko chápu.
Pak jsem objevila manmaťácké vybavení a zůstala u něj. Ono se i dobře pere. A je prakticky nezničitelné, pokud něco nerozkouše Ari:)) Staré postroje po Nazgúlech jsem vyměnila před dvěma týdny – sloužily 10 let a pořád by sloužily dál, jen už byly opravdu nepěkné. tak jsem si řekla, že deset let stačí a šly do výslužby:))
Jinak v Berryině srsti zmizí jakýkoliv obojek, proto používám vesty…
Já měl na Mumy horolezecké lano s karabinami téhož účelu. 🙂
Jo, to muselo držet, pokud jsi vydržel ty! 😀
Jinak já mám z horolezeckého lana a karabin udělané ty úvazky do kufru auta – taky věčná záležitost:))
Používám přepínací vodítka a obojky, postroje jsou do auta. Krátká vodítka mám a nepoužívám (přepínací funguje stejně dobře), flexiny mám a nepoužívám- nějak jsem se nevyrovnala s tím, že psice pak na normálním táhnou jak pitomá mula (ale to občas i tak), nicméně možná je budu muset vytáhnout, páč Karamel hárá. Jenže její starty z nuly na sto pak vytváří přesně ten efekt, co na flexině nemám ráda- pes nekontrolovaně letí na neviditelném tenkém špagátku (na jejich kila je to špagátek). Sama jsme málem pár takových psů přejela.
Svítící obojek jsem zkusila a v dlouhých chlupech kavalíra se báječně schová 🙂 Takže mezi naše jediné vybavení navíc patří šátečky na obojek. Tak asi tak 🙂
Myslím, že na venčení v době hárání je flexi skvělá. Mimochodem nemusíš mít špagátek! Taťka měl na Bertíka (9 kg psa) normální páskovou flexi a ta se dá tím tlačítkem slušně korigovat. Ovšem jednou se mi na flexi v Norsku takhle rozeběhnul Kazan za veverkou – nepřej si vidět ten držkopád (s efektem jak z komiksu:)), jaký jsem si vzápětí střihla – Kazan měl rozeběhnutých 35 kilo. No, veverka přežila a bontvang jsme neporušili (chuckle)
O lidech, kteří nechají na flexi zaběhnout psa do silnice, se radši nebavím. Na co vlastně dávají pozor?
Šmarjájósef, já teda s psíkama nikdy bohužel žádné aktivity nedělala, ale co se týče výbavy, tak Gastoni měli běžný kožený obojek a kožené vodítky, je to taky už 30 let a nic moc zde nebylo. Bohoušek si z útulku přivezl stahovák a nepřetrhnutelné a nepřekousatelné vodítko, které o týden později překousal na Doubravě, když se mermomocí snažil zapojit do zachraňování. Takže jsme vyrobili z padákových popruhů ( které jsme používali při šití vest do lodí ) klasickou vánočku ze tří, po délce se časem nadělaly uzle, které dobře brzdily, pokud se Mimi dalo do tahání. Sehnat devadesátku stahovák byl sice problém, ale nakonec jsme měli dokonce dva.
Majda má polostahovák a momentálně dvě vodítka – takové to “ krátké “ na běžnou procházku a sedmimetrové hárací vyrobené z horolezeckého lana. Zato má přehršel světelných obojků a návleků na obojek, aby konečný efekt v zimě byl NEVIDÍM ČERNÉHO PSA
Inko, to je dané způsobem života – já se psima jezdím na různá místa a podle toho je i vodítkuju:))
Nemít vesty, tak skončím stejně – aspoň s půlkou své smečky – za tmy bych neviděla černého psa 😀 Berry se v jejích chlupech taky všechno schová!
Víš, co je zvláštní? Že já potmě vidím mnohem hůř Dondu než Melinu. Přes den je Donda jasně viditelná podle límce nebo špičky ocasu, ale v noci to není jednolitý flek, ale sada fleků, takže splyne snáz než zcela černá Melly.
No, já v noci vidím jen poletujícího ducha – tedy Ari. 😀 Berry dokonale splyne s okolím – a to už od šera. Na mých holkách je vidět, proč hlídací psi byli černí nebo spíš černí s pálením (to líp maskuje za dne) a ovčáci sloužící u ovcí bílí… 🙂