V sobotu jsem dala kynout těsto na buchty a vyrazila jsem se psy ven. A šla jsem trasou, na kterou jsem se už dlouho chystala.
Je to příjemná procházka. Vede mezi poli, kolem lesíka, vinohradu a u mostu se stočí a vede podél trati. To není problém, vlaky naše psy neděsí a od malička je pro ně trať zakázaná zóna. Jen tlapkou vstoupí do trávy pod náspem, a už dostanou upozornění, že tam rozhodně ne.
Nešla jsem tudy rok. Před rokem jsem si totiž právě na téhle pětikilometrové procházce všimla, že Borůvka nestíhá, a pak se všechno už jen horšilo. Potom jsem měla doma malé štěně a nechtěla jsem procházky přehánět, pak přišla horka… prostě pořád něco. Až teď o víkendu jsem si udělala čas a rozhodla jsem se, že je právě ten správný čas sem vyrazit. Vzpomínky už vybledly do přijatelného odstínu a Karamel mě stejně nenechá meditovat 🙂
Její Veličenstvo Cukrátko má totiž tento týden sedm měsíců a puberta nám dost razantně klepe na dveře. Její pokusy o zdrhání tam, kam rozhodně nechci, mě dohání k šílenství. Pejska na mě vrhne pohled „ale vždyť já slyším“ a uteče opačným směrem. Kdybych nešílela hrůzou, když se řítí směrem k silnici, s chutí bych ji cupovala na tříbarevné kousky.
Světluška se obvykle nechá zlákat a utéct aspoň zkusí. Ale má tolik rozumu, že vidí, jak mi jde pára z uší, a rychle se vrátí. Obvykle na tom vydělá, je nesmírně chválena, což Karamel, která se nacpe pod ruce komukoli, kdo někoho hladí, radosti nepřidává.
Pořád čekám na toho kavalíra, co bude postrádat lovecké instinkty – prý takoví existují! Nevím kde, nebo mám výjimečně šťastnou ruku na ty lovce. Karamel je schopna vrazit hlavu do vysoké trávy na mezi tak, že jí čouhá jen zadek, a Světluška zas s oblibou hrabe. Běžící myš patří mezi zážitky dne. No a běžící kocour je klasika 🙂
Nemůžu se zbavit dojmu, že ho to v podstatě hrozně baví, jinak by na ty psy nečíhal rafinovaně ukrytý za třemi stébly trávy. A když mu Karamel cestou k misce ožvykuje uši, nijak hlasité námitky nemá. Ještě že tak 🙂
Další fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_zacatek_zari/
Dede: V pohodě na vycházce s Matyldou – hned máme úterý hezčí!
A téma k dnešnímu povídání, tedy vedle povídání s Matyldou o loupeživém Cukrátku? Navrhuju téma vycházek – psích i nepsích, oblíbených, nostalgických, výjimečných… prostě pojďme si dnes povídat o tom, kam nás nohy rády nesou:))
„Její Veličenstvo Cukrátko“ – Matyldo, to je moc krásný název a ke Karamelce se přesně hodí:)
Fotky jsou moc hezké. Ach ty bezinky, šípky a heřmánek – svrbí mě ruce, jak bych všechno sbírala !!! Mojich šípkových jablíček „na víno“ letos bude málo, asi se keř vyčerpal, možná si potřebuje odpočinout.
Malé „zvířecí“ OT. Možná jste ho už viděli.Chudinka holčička je celá lítostivá a své rozhodnutí myslí zcela vážně. Pro ty, kde nerozumí angl. Je to videjko kde malá holčička odmítá jíst maso. Jak mamince říká, sní „cokoliv, co je na stole, jen ne slepici maso“. Chvilku zaváhá u ryb, ale když jí na dotaz maminka odpoví, že jsou to také zvířata, odmítne i ryby. Prostě odmítá jíst maso, protože to jsou zvířata, která ona má ráda. Ví, že je lidi vaří a pečou v troubě, což od nich není hezké a zvířatům se to určitě take nelíbí.
https://www.youtube.com/watch?v=l2DzU6a3X-Q
Letos máme barevný konec léta- většinou je všechno spálené do hněda. Tak jsme si to musela vyfotit.
Karamelka je překrásná. Škoda že už je jen jeden kocourek z páru, moc jim to spolu slušelo. Snad se mu někde jinde dobře daří.
Karolíno, já tomu pevně věřím.
Prekrasna fotka Karamelky. A pekne cesty.
Hani, miluju cesty kamkoliv a ty mezi poli a vinohrady obzvlášť.
O kavalířích slečnách čtu pokaždé s radostí! Nevím, jestli si to pamatuju dobře, ale zdá se mi, že Světluška byla odmala vzorňačka, zatímco Karamelka je malý (sladký) ďáblík! (inlove)
Na procházky vyrážíme do smíšeného lesa, který nám začíná za domem, na louku, kde se Denis nejvíc vylítá, ráda mám trasu, po které dojdeme k řece nebo k rybníku. Téměř z jednoho kraje města na druhý vede kolem řeky cesta, kde se pes dá vypustit navolno, a to je taky solidní procházka. Anebo jdeme přes louku do borových lesů a pískovcových skal, těch je tady kolem Lípy spousta. Hm, ani si nechci představovat, že bych nemohla chodit se psem. (shake)
Světluška není odmala vzorňačka, ale už dostala rozum (a že to trvalo). Ovšem co nevymyslí dvě feny dohromady, tak tu ptákovinu vymyslí jedna Karamel.
Ajvi naštěstí momentálně neloví, protože má „falešku“, důstojně se nese a spěchá domů za miminky. Za to vydatně doma píská a stále zapomíná, kam ta štěňata dala (fubar) .
Kočička zmatená… 🙂
A co vycházky, jaké jsou tvé oblíbené vycházky, milá Alex? Vím, že jich máš dost (naštěstí je ráda dokumentuješ:))
Chudák Ajvi 🙂 Nezkouzšelas homeopatika na falešku?
Matyldo, tvoje smečka je mým potěšením – jsou to krásné a milé pejsky, působící téměř dokonale. I proto se mi líbí třeba situace, když spolu občas mluvíme a ty najednou zařveš „neválej se v tom!“ a já vím, že je už pozdě… 😛 Jsem hrozná že? (wasntme)
Mám jen v okolí několik svých oblíbených procházek. S radostí i depresemi jezdím zásadně na Zvičinu, ta nezklame, ať jdu ze sedla přes vrchol zpátky, nebo vyjedu až nahoru a motám kolečka odtud. Jen v zimě, když je namrzlo, jsou ty přechody mezi vrstevnicemi náročnější:))
Pak mám tady u nás moc hezké kolečko zahrnující Čertovy hrady na jedné straně (kopec, les posetý balvany, smíšený les, borůvčí, mech, krása krásovatá:)) a Zátlucké rybníky na druhé. Jenže tady si myslivci zvěř doslova vykrmují, tedy naprosto není šance ji nepotkat, v zimě má člověk pocit, že chodí mezi ní. Což je s psinama potíž, kterou řeší jen vodítko (minimálně na Ari). Navíc si tu myslivci rádi střelí.
Třetí okruh mám v lesích za královédvorskou nemocnicí, tam je moc krásně, je to na písku, tak se tam méně dělá bahno a je tam síť pohodlných cest, takže si člověk může vybrat vycházku přesně podle času a kondice:))
Chodím se psima už 26 let a nedovedu si představit, že bych chodit nemohla. 🙂
Já vím, že cizí neštěstí potěší 🙂 Ony na ty zvěrstva prostě nevypadají, ale umí je dokonale 🙂
To je právě to, co se mi líbí – dokonalost je nudná 😛
Hihi, nevím, proč by španěl neměl lovit. Můj lovecký pes taky klame tělem.
Jdu se třemi psy. Dalmatini se jsou čvachtat v bahně a půůůdlodlak ostražitě kouká kolem, jestli by se nedal zakousnut nějaký traktor, vlčák, divočák, nebo teda v nejhorším aspoň zajíc. Protože technicky nebylo možné ji naučit přivolání, je veliké štěstí, že místní myslivci na její lovecké choutky (a schopnosti) nevěří 😀
„je veliké štěstí, že místní myslivci na její lovecké choutky (a schopnosti) nevěří“ (rofl)
Jak znám pudlodlaka, tak se nevyplatí ho podceňovat:)) Jo, taky jsem viděla taťkova Bertíka utíkat v lese za zvěří a musím uznat, že poletující kudrny meruňkové barvy na malém psíkovi mohou případného myslivce zmást (rofl)
Helemese, Karamelíně roste ocas! A furt má svůj šaškovský miloučkovský výraz.
Včera jsem objevila procházku, o které jsem věděla, že musí existovat, jen jsem nevěděla, kudy vede. Od řeky nahoru a zpátky oborou. Je tam překvapivě krásnej a světlej dubovej lesík.
Je skoro kolmo. (rofl) Ale dá se to traverzovat.
Eh, přeju ti tu cestu, ale přiznám se, že terén „je to skoro kolmo“ mě už neoslovuje 😀
to je boží fotka kocoura a Cukrátka…
Proboha, já jsem si fakt myslela, že byl vyšlechtěn jako pes společenský a NELOVÍ. Neboli až do této chvíle jsem se domnívala, že když jsem začala svůj život s pejsky velššpringršpaněly, jednou ho zakončím s kavalírky.
Procházek u nás na naší placce není až zas takový výběr, ale po těch letech výprav se skautíky bych pár adeptů měla. Třeba nádherná cesta z Teplic do Adršpachu přes oboje skalní města, po zamrzlém chodníčku, to bylo opravdu moc hezké. Vůbec zrovna tahle skalní města jsou mí oblíbenci. Třeba cesta z Mimoně do Starých Splavů nádhernými bučinami doporučuji na podzim, lze spojit s občerstvením bukvicovými oříšky. No a teď mi došlo, že bych tu musela probrat pomalu všechny naše výpravy, vždycky jsme objevili něco opravdu krásného
No já to asi blbě formuloval- původně se používal coby dámský lovecký pes – „Až do poloviny 19. století se malí španělé používali jako slídiči a dámští lovečtí psi.“ – pak z něj byl vyšlechtěn ryze společenský King Charles Spaniel (ten bez čumáku 🙂 ) a z něj byl později pod novým názvem Kavalír King Charles Spaniel obnoven „původní“ španěl …
Jako společenský?? Já mám obecně pro španěly slabost, což jsem již vlastně projevila svou první volbou. Gastoni byli ideální psi pro děti, až na to utíkání. Kokra opravdu nechci, zřejmě i do budoucna budu okolo sebe mít dost dětí a to není dobrá volba. Navíc se mi kavalírek velmi líbí a domnívala jsem se, že je to celkem klidný pejsek, který přivítá dost procházek a třeba i nějakou aktivitu, ale vedle již stárnoucího člověka…
Kavalír se umí přizpůsobit. Když si ho nenavykneš na x-kilometrové procházky jako já 🙂 bude s tebou klidně chodit na kratší. Nejdůležitější je být u svých lidí, nejvíc trpí samotou.
No, pokud nestíhám a vezmu psy jen na půl hodiny lítat na pole, nevadí jim to. Prostě se ven půjde lítat jindy. Pokud máš psy navyklé na půlhodinovou procházku, stačí jim to. Ostatně u městských psů jsem viděla věci, že mi šla hlava kolem. Třeba tam jedni lidi měli psa, který směl dojít jen ke stromu před domem, vyčurat, vykadit a zpátky. A ne, nebyl to stařeček, který jinam nedojde. Nebo malí psi se venčili na balkoně na mističce s kamínky.
Vašek se mnou chodí treky, tedy 80 a víc km. Teď jsme byli týden u našich, za celou dobu: 1x procházka na houby, 1x hrad a rozhledna, obojí kousek od auta a jediný aspoň trochu výlet, pro nás nějakých 13 km (ostatní míň, já s Vaškem jsme klusali 5 km pro auto). Jinak se válel na matraci před chatou a dělal hlídacího a dekorativního psa. Občas si vyhlédnul oběť na mazlení a když ta padla, volně přešel k jiné vhodné oběti. Několikrát si nechal hodit míček. Prostě dovolená. Venčili se sami, jen poodešli na kraj lesa a vykonali potřebné.
Čekala jsem, že mi třetí den bude nudou lozit po stropě, ale on si to takhle vybral a byl neuvěřitelně spokojený.
Neloví, jen honí 🙂
Inko, taky si lámu hlavu nad otázkou „Jakého pejska až ovčákům nebudu stačit?“ Vím, že budu stále potřebovat hlídacího psa (strážce, nejen odstrašovače:)) a aby mohl chodit na volno a vyběhat se, neměla by ho zajímat zvěř.
Nepřekvapí tě, že jsem odpověď zatím nenašla 🙂
(Navíc prostě miluju vlčouny, no 😛 )
Dyk to říkám furt – tibetskou dogu 😀 Hlídá jako o život, navolno může chodit, protože nerada chodí, tak se za tebou bude ploužit( já vím, nic pro tebe), vyběhat se – chacháá proč dělat zbytečné rychlé pohyby? Zvěř jí zajímá sice dost, ale ne TAK dost, aby se za ní hnala.
Lído, já to vedu v patrnosti, právě díky tobě a Miu! (inlove)
(Snad jsem to jméno nezkomolila:))
No s dovolením 🙂 kavalír byl v Anglii původně vyšlechtěn coby dámský lovecký pes a tak když s ním dáma vyrazí do polí, vinohradů, luk a lesů, tak co si má myslet jiného, než že jeho osud konečně došel naplnění a lov právě začíná? 😀
Je pravda, že mají určitě víc svobody než městští psi, protože konkrétně v Brně snad neexistuje rozumné místo, kde nechat psa vylítat. Psí výběh je obvykle ohrazený udupaný prašný kousek země s jednou napůl zakopanou pneumatikou a jinak psi musí všude na vodítku nebo s náhubkem. No a sehnat na kavalíří krátký nos náhubek považuju za jeden z úkolů pro Asterixe 🙂
Existuje, ale musíš jít na sever. Ten půlkruh Obřany-Jundrov (přes Medlánky a Bystrc) je psí ráj. Ale musíš se vymotat z domů a dojít si do některého z lesů. Medlánecké letiště je taky prima, uvidíš měšťáky dřív, než oni dovedou rozeznat, jestli na psovi máš, či nemáš náhubek. 🙂
Fakt je, že jsem se v tomhle prostoru, pochopitelně plném zajíců toužících po adrenalinu, snažila udržet malinkatou Dondu v kritických měsících bez střetu se zvěří, aby se instinkt neprobudil. Takže hurá, Donda je můj první pes, který zvěř nehoní, jelikož nezjistila! Fakt je, že u ovčáků je to snazší než u kříženců a lovečáků, jelikož kříženci se chovají normálně a lovečáci to tam mají spuštěný snad od narození nebo co. (Melly je pravděpodobně kokrovčíkoflet plus něco, Penny ji naučila myšilovit, Melly se na každé procházce nažere. Nehoní jen proto, že jsem natrénovaná od Penušky, která se dala zarazit, ale měla jsem na to jen zlomeček vteřiny mezi vystavením a startem.)
Donda zvěř pase. Vyzkoušeno na havranech. (Neposlouchali ji, což ji strašně štvalo. 😀 ) Krom toho pase i všechny členy výpravy včetně koní a psů.
Dej si na medláneckém letišti bacha. Bývají tam otrávené návnady, jak se lidi snaží vyhubit místní populaci syslů, protože bez nich by to byly stavební parcely.
Myslíš těch syslů, co jsou tam chránění? (devil)
Dám. Dík.
Io, nerada bych ti brala iluze, ale Berry byla vzorňucha neutíkající až do svého třetího a půltého roku, než přišla Ari do puberty a ukázala jí, jaká je to paráda zdrhnout za zvěří. Dnes je v jistém smyslu horší než Ari a to jí je šest a půl! Je pravda, že čeká, až zdrhne Ari (já jsem svatá, ale když běží ona, tak já musím taky), ale pak se, opice jedna, vrací ještě později než bílá katastrofa! 😛
Tak jo, uvidíme, přinejhorším opráším svou sirénu. 😀
Donda má tendence nás všechny strašně honit. Jsme podle ní trestuhodně pomalí. Takže ze všecho nejradši letí někde vepředu (coží jí samozřejmě nebrání si stádečko oběhnout a vyzírat nebo vyrýpat pomalíky, jmenovitě Melinu). Já to nemám ráda, chci, aby se naučila držet rozumnou vzdálenost. Takže jsme včera v tom kolmém svahu hrály schovku. 😀 To takhle Donda letí, já si vyčíhám blížící se kopeček a sotva za něj Donda zapadne, tak se tiše schovám.
Je to tahle superinteligentní superkólie, takže se mi během hodinky naučila se ohlížet před terénníma nerovnostma. Když zjistila, že stojím a tvářím se poťouchle, přitryskala zpět (a obvykle k témuž dorýpala i Melinku, pokojně kráčející asi 15 metrů ode mě).
Melinka není ani superinteligentní, ani superkólie, má jenom zdravej selskej rozum a zdravou míru lenosti, takže neletí půl světelnýho roku dopředu a nevrací se co pět minut, protože někde poťouchle stojím. Teda pokud ji kólie nedorýpe, aby se vrátila, pod heslem „když musím já, tak ty taky“. 🙂
Výsledek je, že je Melly mnohem méně soudkovitá, než by se jí líbilo. (Donda je, věrna penušatým normám a vztahu k jídlu jakožto nutnému zlu, prakticky jen ochlupená kostra.)
No, já teď ověřuju Alexinu teorii „úplatky fungují, jakmile je v hlavě víc mozkových buněk, aby si je stihly uvědomit“ a znovu je pouštím a odměňuju. Teď jen šeptám a NIKOHO nechválím!!! Ono to !zatím) funguje…
A díky této volnosti můžeme hrát na schovku. Holky jsou v pozoru, mám velký problém se schovat – jakmile na to pomyslím, už se jedna s podezřením otáčí 😛
Ovšem kdyby uviděly zvěř, tak nepochybuju, že je to zase v pytli. Ale zatím jsou lesy volnější, tak pilujeme a pilujeme… 🙂
Úplatky fungujou na psy s mozkovýma buňkama. 😀 To se mi líbí. 😀 A asi to bude pravda. Protože u nás nefungujou. Melly jde za piškotem překážka nepřekážka, tělo provede příslušné pohyby, ale mozek o tom neví, mozek vidí jen ten piškot. Donny na piškoty kašle, šaškárna je lepší. Teda vezme si, žejo, ale nejlíp pod podmínkou, že se přitom dá šaškovat a že ji někdo pozoruje.
Mám podezření, že když se rozdávaly mozky, šla si Melly pro ještě jeden žaludek a Donda pro další dva páry nohou. 🙂
Z toho plyne, že ideální spolupráce podle nich vypadá tak, že Donda si střihne překážku dvakrát a Melina sežere oba pamlsky. 😛
(rofl)
Nikoloki, to je půvabně napsaný komentář (inlove)