Řítili jsme se z kopečka přitahováni k jednomu bodu, kde se naše cesty spojovaly – z jedné strany já na kole a z té druhé obrovský řinčící náklaďák. Byla jsem na hlavní, ale křižovatka ve tvaru sevřeného ypsilon mi nedávala žádnou výhodu. Navíc ta tatrovka nevypadala, že vůbec dokáže zpomalit.
„Lepší netrvat na svém právu a zůstat živá,“ rozhodla jsem se a před křižovatkou zastavila, abych náklaďák pustila. Najednou se ozvalo děsivé skřípění a vedle mě se s nebezpečným zhoupnutím zastavila ta tatrovka, přičemž její řidič na mě z kabiny zařval: „K****, proč nejedeš, když máš přednost???“
Bylo mi sotva dvacet a tváří v tvář obrovi řvoucímu z okénka náklaďáku jsem nenašla odvahu mu vysvětlit, že jsem prostě nevěřila, že mi tu přednost dá. Tak jsem se jen rozjela, s vlajícími vlasy a cípy dlouhé sukně zasunuté za pásek, a pochopila, že na silnici jeden prostě nikdy neví. A celý můj další – hlavně řidičský – život mi toto stoické konstatování potvrzuje.
Nechci tu dnes mluvit o lidech, kteří se domnívají, že si s autem koupili i právo na přednost v jízdě bez ohledu na značky. Ti jsou, jsou nebezpeční a nesnáším je. Nevím, co by se k nim dalo jiného říct.
Jde mi spíš o místa, kde jakoby značky popíraly „přirozený“ stav věcí a místní lidé jezdí tak nějak spíš podle zvyku nebo zdání (tahle silnice je širší, je tedy hlavní). Nebo místa, kde je přednost zprava, která vlastně nikoho nezajímá. Na takových místech se spolehnout, že dostanete přednost, na kterou máte nárok, je jistý druh ruské rulety – buď to vyjde, nebo ne.
Další jsou přednosti, přesně vyznačené, třeba stopkou, kde je však z různých příčin prostě skoro nemožné tu přednost správně dát. Jako příklad bych uvedla jeden železniční přejezd, přes který často jezdím. Nemá žádné zabezpečení, jen tam jen stopka. Problém je, že leží ve vrcholu oblouku trati a je na samé hraně vesnice.
Když tam jedu zevnitř oblouku – z volné krajiny, vidím zdaleka na obě strany. Když ovšem přijíždím zvenku oblouku, tedy z vesnice, a započítám ploty přilehlých zahrad (prkna na jedné straně, živý plot na druhé), tak vidím prd. Když popojedu tak, abych doopravdy něco viděla, stojím půlkou auta na kolejích. A teď – pravidla raďte, zrcadlo tam není:)) Naštěstí tam málokdy něco jede a jsem-li na pochybách, poslouchám a spoléhám se na to, že bych vlak slyšela.
A tak bych dnes ráda rozvířila diskuzi na téma „dej přednost v jízdě“:)) Vaše zkušenosti, názory i popisy sporných míst mě zajímají!:))
PS: Tento článek jsem měla rozepsaný asi dva týdny, k jeho dopsání mě přiměla Matylda, když napsala, že jejímu synovi na zkouškách v autoškole vytkli, když se na křižovatce rozhlédl, ač jel po hlavní. Můj názor je, že nerozhlédnout se je blbost!
PPS: Co říkáte na přednost chodců? Já jsem zjistila, že na přechodech už lidi, kteří vkráčejí bez rozhlédnutí do vozovky, čekám. Fascinují mě ovšem ti, kteří totéž činí mimo přechody! Tvrdohlavě se nepodívají a nepodívají, nejspíš ve víře, že auta, která oni nevidí, neexistují. Kdyby se mi to stalo jednou… ale stává se mi to opakovaně. Je to zdejší forma ruské rulety (případně auto-zenu 😛 ) nebo se to vyskytuje i jinde?
Mě docela pobaví a splete některé značení hlavních silnic. Často to je úplně na palici. Třeba znám místo, kde opticky širší silnice zatáčí doleva, ale hlavní je značená na užší silnici doprava. Zajímavé je i jedno místo u Bezníku u Lázní Bělohrad. Tam je hlavní značená rovně do slepé ulice, přestože vpravo je silnice co je spojená dál se světem. To samé je i u Hříběcích bud. Někdy značení přednosti zmate i někoho kdo jede podle značení. Je tu třeba křižovatka, kde je značená jedna vesnice na směrovce. Ok odbočíte na tu silnici směrem do té vesnice. Jenže pak se hlavní silnice stáčí prudce vlevo, do té vesnice se však jede rovně a žádné směrovky tam nejsou.
Mám v současné době auto v osvěžovně. Jela jsem z místa V. do místa B. ,po málo frekventované úzké komunikaci mezi dvěma prdelkami. Jenže ! Bylo tam jednání o pozemcích a lidi stáli jak na straně pravé tak na straně levé , ve skupinách, které se hýbaly.Navíc na obou stranách stály podélně auta a v nich seděli lidi. Čuměla jsem střídavě vpravo i vlevo, hlídala hemžící se lidi a auta. A v tom jsem picla do auta přede mnou, které se rozhodlo uprostřed zastavit. Vůbec jsem ho neviděla, prostě „okno“. Ovšem moje vina. Měla jsme mít ještě jedno oko uprostřed. Naštěstí to Policie jaksi uznala a dostala jsem stovku pokutu,slušné jednání. Auto bude příští týden opraveno, nikomu se nic naštěstí nestalo,jelajsem dost pomalu. Ach jo, někdy můžete brejlit jak chcete a nedáte to. Podotýkám, že jsem dosud neměla ani jednu nehodu.
Nu což, Jenny – všecko je jednou poprvé (chuckle) . Hlavně že se nic vážného nestalo (h) .
Jasně. Velmi nerada bych něco takového ještě zažila.
To je hned, ani se nenaděješ. Jako řidič jsem sice taky ještě nehodu neměl a to už, nejsa profesionálním řidičem, si kroutím svůk druhý miliónek km, ale jako pasažér jsem boural 5 krát, z toho 3 krát v autobuse 🙂
Šmánkote, ty jsi ostřílený bourač ! :-)) Štěstí, že vše zřejmě tedy dobře dopadlo ! Ty autobusy, to je vo hubu.
Jenny, to je hned. Hlavně, že se nikomu nic nestalo! (inlove)
(inlove)
Chachá, hezká debata. No, jezdím po Brně, snažím se předvídat, nepanikařit a nezabloudit. Ale největší překvapení mě kdysi potkalo ještě v Jindřichově Hradci. Sjížděla jsem z kopce kolem nemocnice do křižovatky tvaru T (jakoby po té nožičce toho téčka). Odbočovala doleva, tehdy tam ještě nebyly semafory. Ale byl tam přechod pro chodce. Znala jsem to tam, dávala jsem pozor. Ale v životě by mě nenapadlo, že pani, co hovoří s jinou pani na kraji přechodu, začne přechod přecházet POZADU, neustále hovoříc s tou druhou pani. I vstoupila mi takhle pozadu přesně před kapotu, když jsem na tom téčku zahýbala doleva. To jsem fakt nečekala. Brzda mě mlátila do nohy, jak se ABS mínilo zbláznit, aby to auto zastavilo, všechno skřípalo a auto za mnou se mi skoro podívalo do kufru. A pani, jak tak byla pravým bokem ke mně, se na mě koukla, zaťukala si na čelo, otočila se a popředu pokračovala přes přechod. To jsem se nestačila ani nadechnout, abych něco řekla. Do práce jsem přijela úplně vyklepaná, protože je mi jasný, jak by to bylo brané – pani na přechodu… a hotovo. Vymalováno. Od té doby hlídám kolem přechodu i ty co jsou zády stojící, na lavičkách sedící či u plotu ležící, neb je mi jasný, že se může stát cokoliv.
Tedy Toro… pozadu mi zatím do cesty nikdo neskočil. Ani úplně blbé srny ne! 😛
Prostě snažit se neustále myslet i za druhé, jinak to nejde. Přednost chodců se mi líbí taková, jaká je. Na přechodu pro chodce přednost mají, ale nesmí na něj vstoupit před bezprostředně se blížícím vozidlem – tím je ta přednost podmíněna. Mimo přechod přednost nemají. Přechody se světelnou signalizací se řídí tou signalizací. Nevidím v tom problém, hlavně aby všechny kolize v tomto smyslu byly také posuzovány. Hlavně ovšem, jako nenapravitelný idealistický trulant, apeluji na používání zdravého rozumu, protože ten sebelepší pravidla nenahradí, na všech zúčastněných stranách.
Z hlediska zdravého rozumu by to fungovat mělo. Jenže ono ho mezi řidiči a ostatními nikdy není dost pro všechny! 😛
DEDE, TAK TENHLE PROBLÉM UŽ DLOUHO ŘEŠIT NEMUSÍM, NEB SKORO VÍC JAK 20 LET UŽ ŘÍDIT AUTO NEMOHU. ALE DNES MI TŘVOJE SLOVA PŘIPOMNĚLA, ŽE PŘEDNOST V ŽIVOTĚ A VE SMRTI MŮŽE NASTAT NEČEKANĚ. VYRAZILO MI TROCHU DECH, KDYŽ JSEM VČERA V NOČNÍCH ZPRÁVÁCH ZASLECHLA, ŽE VĚRA ČÁSLAVSKÁ PŘEBĚHLA PŘES DUHOVÝ MOST.TUŠILA JSEM HNED, JAK MÉDII PROBĚHLA Z PRVNÍ ZPRÁVA O JEJÍ RAKOVINĚ SLINIVKY, ŽE TU S NÁMI UŽ NIJAK DLOUHO NEPOBUDE.BYLA DO POSLEDNÍ CHVÍLE SKVĚLÁ, NEZLOMENÁ, NEZLOMITELNÁ . NIKDY NEMYSLILA JEN NA SEBE A PRO MNOHÉ UDĚLALA TOLIK DOBRÉHO. PŘESTO JI NEMOC DALA PŘEDNOST V CESTĚ NA ONEN SVĚT. SLÁVA VELIKÁ ŠKODA TÉHLE BOJOVNICE.
Také na Věru Čáslavskou vzpomínám… Byla to skvělá gymnastka a krásná žena i v době, kdy vítězila. (h) Dnes tam jsou nedospělé holčičky…
Sportovní gymnastiku nesleduji nijak systematicky, ale viděla jsem pár fotek z Ria a překvapilo mě, že ty gymnastky už zase vypadají jako ženy (mají normální tloušťku rukou a nohou a mají i zadky a prsa). Asi nějak zvýšili věkový limit? V kategorii žen už nejsou ty mrňavé vyhublé ploché školačky, jako to jednu dobu bylo.
S Věrou Čáslavskou odešel zase jeden kousek mého dětství.
TAPUZ, CÍTÍM TO ZCELA PODOBNĚ JAKO TY.KDYŽ ČÁSLAVSKÁ VYHRÁLA OLYMPIÁDU, MNĚ BYLO 16.
Tak nevím, na kterou stranu se přidat. Jsem podle situace pěškochodec, chodec se psy, kolista, cyklista, motorkista, řidič auta a někdy i řidič auta s vozíkem.
Pro mě je jednodušší přiznat ostatním právo udělat chybu. Nebo nečekanou věc. Nečekanou z mého pohledu. Protože co já vím, proč se ten druhý chová právě tak, jak se chová. Zažila jsem čmeláka, který vletěl do auta otevřeným oknem, vosu pod bundou na motorce, taky průjezd včelím rojem, dítko na kole, které přede mnou vlítlo do díry v silnici a padlo …prudké úhybné manévry, skoky, seskoky, špatně vyhodnocené situace, při kterých šlo o život…
Zatím se vždycky ostatní účastníci provozu ukázali bdělí, pozorní a schopní zareagovat, takže došlo maximálně na leknutí.
A tak se snažím nevrčet na ostatní, být bdělá, pozorná a uhýbat autům, která si špatně spočítala místo na předjetí, pouštět motorky a hlídat jim záda, zvlášť, když je silný vítr nebo místo silnice tankodrom a pečlivě objíždět cyklisty. Protože nikdy nevím, kdy budu na jejich místě 🙂
K tomu se dá říct „ámen“ milá Ri!
Mezi slušnými řidiči existuje něco jako síť sdílených chyb – každý může udělat chybu a když má štěstí, ostatní na silnici ji předvídají a zareagují tak, aby buď ke škodě nedošlo, nebo byla co nejmenší. Tak mi už za ty roky x řidičů pomohlo vykrýt moje chyby, a stejně já pomohla zase jiným.
Potíž je s arogantními a agresivními jedinci, ať se nacházejí na jakémkoliv článku řetězce účastníků provozu (nejen silničního). Ti systém vzájemné pomoci jen zneužívají a sami do něj nepřispívají. U takových mívám potíž zdržet se nehezkých výrazů – když mám to štěstí a střet s nimi přežiju 😛
Když já se nikdy nemůžu rozhodnout, jestli je arogantní, nebo prostě jen bl … eh není na výši.
😀
Hi, hi, po každodenních putováních po našich silnicích nebo parkovištích „hypersuper“ si nedělám iluze o IQ velké většiny řidičů a řidiček. Snažím se být stále ve velkém STŘEHU!
Před každou křižovatkou zpomaluju a rozhlížím se, i když jsem na hlavní, a ostražitá jsem i na světelných křižovatkách, i když mám zelenou, protože zvyk jezdit suverénně na červenou se nám tu nebezpečně šíří. Na chodce jsem v Praze zvyklá, kolem nástupních ostrůvků jezdím skutečně s nohou připravenou na brzdě. U přechodů, jakmile tam někdo stojí na chodníku, samozřejmě zpomaluju, abych mohla zastavit, jakmile nakročí, nebo abych mu mohla dát jasně najevo, že má jít. Nejhorší je, když někdo tak dlouho váhá, že si nakonec myslím, že nepůjde, tak se rozjedu a on vykročí 😀 . Ale když tu situaci obrátím, vlastně se ani nedivím. Když jsem chodec, mám na paměti ty bezohledné řidiče a na přechod většinou vykročím, až když se mi zdá, že auta skutečně zastaví a pustí mě. Chodce přebíhající mimo přechody ani nekomentuju, adrenalin a infarktové stavy.
Cyklistů na silnici se bojím, i když samozřejmě uznávám jejich právo na existenci. Vždycky mám pocit, že mi padnou před auto, a vždycky jsem ráda, když se jich „zbavím“.
Nevím jak vy, ale já mám v poslední době dojem, že spousta řidičů prostě neví, že auta mají blinkry. A to mě hodně štve, dokáže to pořádně zkomplikovat situaci.
Tak to se shodneme. Já cyklisty nerada objíždím/předjíždím (zvlášť, pokud je vedle cyklostezka a on si just šlape po silnici). Nikdy nevím, jak moc si najet – buď se děsím, že sfouknu cyklistu do příkopu, anebo, že se srazím s někým v protisměru.
Podle pravidel nemůžeš předjíždět cyklistu, pokud v protisměru nemáš volno. Blinkr a stejně jako auto nebo motorku.
Podle logiky, oblouk má být tak velký, aby se ti cyklista nedostal pod kola, když se nečekaně převrátí směrem do silnice. Takže odhad výšky, rychlá triangulace a máš to 😀
Hodně mě štvou letní lyžaři a bruslaři u nás na silnici. I když jsme na konci světa před těmi třemi kupkami hnoje, tak je tady tak silný provoz, že se kolikrát ani přes tu silnici nedá přejít nebo jít se psy po krajnici. Zvlášť o víkendu, motorek a cyklistů hafo, mezi tím spousta aut. Ve všední dny se kamiony a náklaďáky vyhýbají mýtu a zkracují si cestu přes nás. A potkat v zatáčce, v prudkém kopci, kde se sotva vyhnou dvě auta naložený kamion je lahůdka. Osobák nemá kam uhnout a kamion nemůže couvnout. To jsem byla zpocená až tam kde končí záda. A nebylo to ve dne.
Z pohledu řidiče jsem krotívala mamku na přechodech u křižovatky. Čekala poslušně na zeleného panáčka, a pak vyrazila bez ohlédnutí. Já vím, že odbočující řidiči mají dát chodcům přednost, ale co když ten řidič spěchá, nebo si myslí, že to ještě před chodci stihne? Rozhodně je lepší se přesvědčit, než argumentovat tím, že mám přednost, a taky se třeba soudit na vozíčku.
Taky se mi stalo, že jsem při odbočování čekala, až přejde stará paní a kretén za mnou ji buď neviděl, nebo si myslel, že bude rychlejší, a se zatroubením mě objel. Ještě že zatroubil, paní se lekla a zastavila se.
A cyklistů se bojím velice.
Stalo se mi, že cyklista, jedoucí po chodníku, to najednou ohnul na přechod. Kdyby to kolo vedl, uviděla bych ho, že chce přejít, ale takhle tam vjel naprosto nečekaně, docela jsem se zapotila.
Na téma – mají ta auta vlastně ještě blinkry? – by sis mohla popovídat s mým otcem. Je přesvědčen, že do poloviny aut brázdících hbitě jejich sídliště je zapomněli namontovat! 😛
Nezapomněli, jak jsem si všimnul u většiny dražších aut to je příplatková výbava.
Tudle Jeremy Clarkson povídal něco v tomto smyslu:
Jestli se vám vaše práce zdá ubíjející a zbytečná, uvědomte si, že někde nějaký nešťastník montuje do BMW blinkry.
🙂
(rofl) Jakkeli, to sedí! (rofl)
Já nemohu psát z pohledu řidiče.
Ač řidičský průkaz vlastním už 32 let, neřídím a řídit už nebudu.
Z pohledu chodce přecházím vždy jen po přechodu a navíc se dívám směrem na auta před přechodem a zvednu roztaženou ruku směrem k autu, aby si uvědomili, že budu přecházet.
Mám ráda ohleduplné chodce… (inlove)
Někteří dokonce chápou, že když je hodně mokro, případně sníh a led, tak člověk nemusí zastavit, i kdyby stokrát chtěl! (wasntme)
Asi bych mohla napsat hoooodně dlouhý příspěvek na téma „dej přednost“, chodci, cyklisté ve městě, motorkáři a vůbec. Denně cca 200 km po Praze ve dne za provozu je fakt hodně náročný a hodně adrenalinový den. Jenže by se to sem nevešlo!
no,vzhledem k těm vulgaritám, by to ani nebylo publikovatelné 😀
????
Ahoj Karolíno, tak když budeš někde čekat, napiš třeba, které křižovatky v Praze jsou z tohohle pohledu nejhnusnější – tu zkušenost určitě máš. Já Prahu přejedu, když musím, a skutečně to dělám, ale velmi, velmi nerada! A ještě víc nerada v ní parkuju. Takže máš můj obdiv, že to zvládáš každý den… (inlove)
nerada jezdím ráno a odpoledne ve špičkách,kdy jede do práce každej. Snažím se jet o deset minut dřív a je to pak o moc lepší. Taky nikdy nevím, zda tu přednost mám opravdu,nebo jen podle značek… jak mám vědět,jestli podle nich jede i ten, co se s ním za chvíli uprostřed té křižovatky asi srazím? nesnáším na silnicích a ve městech kolisty (neplést s cyklisty), ty bych mlátila tyčí a zabavovala jim kola. je to adrenalin, jezdit ve městě…raději jedu štreku…klidně i přes vesnice, ale městskej provoz,to je za trest….
Cyklisté mi nevadí, pokud vědí, co dělají, tedy jedou rozumně a aspoň trochu předvídavě.
Nesnáším ty veselé shluky „cyklistů“ vlečoucí se hezky po dvou, po třech vedle sebe v barveném hroznu úzkou silničkou, a držící za sebou auta s vědomím, že je nikdo rozumný z toho kola nesrazí. Když na ně člověk maličko houkne (maličko proto, aby se nelekli a nepopadali člověku pod kola) dostane se mu výsměchu a možná časem pojedou jen po dvou. Pak se nemohou divit, že je tolik řidičů nesnáší.
proto mám Dede to dělení na kolisty a cyklisty.. (chuckle)
Nekoukat po ostatních na křižovatce je blbost. Člověk přece potřebuje vědět, jestli ho ostatní vidí a jestli jeho přednost akceptují. Morální převaha mi před tatrou s mokrým pískem, která neubrzdila na křižovatce pod kopcem, celkem nebude nic platná.
A co se chodců týče, mám bohatě natrénované reakce na nečekaný vstup před auto na zajících, bažantech, srnách, liškách… Ty lidi ve městě se vlastně chovají stejně 😀
(rofl) No, zvířata se po autě aspoň ohlédnou! Někteří lidé nikoliv 😛
Jo, když stihnou přeběhnout, tak se ohlídnou 😀
Jo přednost zprava, to je věc. Bydlela jsem na sídlišti a teď bydlím na Sídlišti (to první byly klasické paneláky, to druhé řadové domky) a tam i tam byly neoznačené vozovky. Ale věř lidem, jedoucím LOGICKY po hlavní (je rovná a širší, kdežto ty s předností na ni navazují v pravém úhlu), že tohle pravidlo budou respektovat – taky se rozhlížím a radši zastavím, než bych byla sice v právu, ale nabouraná či dokonce zmrzačená (nod)
Co se týká chodců a jejich ABSOLUTNÍ přednosti na silnici (jak si to mnozí představují) … začínám razit teorii, že pokud chodec přechází mimo přechod, je povinností řidiče ho trknout, kór, když ty přechody jsou v dohledu (například v našem okresním městě v některých lokalitách jsou co třicet metrů a přesto mezi tím přebíhají – nebo přešourávají – místní kaskadéři). A to by v tom byl čert, jestli by se nakonec nenaučili ty přechody rozumně používat …
Bingo! Jo, oni naschvál se nedívající přecházející se ve Dvoře taky vyskytují převážně na hlavní komunikaci procházející městem, byť jsou tam přechody každých pár metrů a všichni řidiči u nich poslušně zastavují.
Obávám se, že mě tvůj nápad bude kapku strašit v hlavě (rofl)
Problém je v tom, že pokud na něco dojde, právníci si nemyslí, že fysikální zákony jsou nadřazené těm právním.
On si to tedy nemyslí skoro nikdo 🙂
Prostě to té fyzice nařídíme? (wasntme)
Jezdím po Brně na kole. Dokud je dostatečně slušně, aby se to dalo. Je to příjemnější: naložím kolo stovkou krámů a cestou ještě skládám do obou košů a obou kapes na nosiči nákup. (Jednou jsem tak vezla prkna na police, nastojato v kapse, přidělaná gumicukem.)
Brno má celkem schopnou síť cyklostezek, takže dokud to jde, jedu tak.
Když to nejde, jedu po silnici a snažím se chovat jako auto – být předvídatelná, dávat vědět strašně dopředu. A mávám těm, kteří se ke mně zachovají slušně. Třeba že nepředjíždějí, když máme zleva ostrůvek.
Na šílených křižovatkách se prvně ujistím, že mě všichni vidí a chápou, co budu chtít udělat. Vím, že mi ten manévr zabere z jejich pohledu hromadu času. Pokud je tam nějaký oplechovaný nervóza, radši na něj mávnu, že ho pouštím. Ale většinou je to tak, že na mě mávají auta, že dobrý, že mě vidí a ať klidně jedu. To je prima.
A hodně mám ráda zdejší cestu ke Kajutě. Je to v podstatě hromada za sebe naskládaných děr, když se mají vyhnout dvě auta, musí jedno stát narvané na plot a druhé se plíží kolem jedněma kolama po trávě. Je tam naprosto smíšený provoz: auta (místní; po tom tankodromu by si nezkracoval cestu ani ten největší magor), kola, kočárky, běžci, chodci, děti na nejrůznějších hejblatech, psi, tu a tam muflon, když si udělají v plotě díru. Všichni jsou ohleduplní (krom cca dvou zběsilých pumpičkářů měsíčně; ale ti většinou jezdí jinudy, tady se kilometry honit moc nedají, cesta je v zásadě slepá – končí po asi třech kilometrech schodama nebo děsným svahem po kamenech v lese). Jakmile člověk zabočí na tuhle cestu, tak ví, že když se bude chovat slušně, je v bezpečí.
Auto jsem zatím ještě nepotřebovala. Možná ho časem potřebovat začnu. Pak mě pravděpodobně taky vyhodí od zkoušek, protože se rozhlídnu, i když budu na hlavní. 🙂 Na tom kole je člověk zranitelný, takže se naučí si hlídat zadek.
Předvídající a čitelný cyklista! Toť sen (angel) Ale vyskytují se – občas se mi i stane (dělají to hlavně ti v „oblečcích“), že mi i ukážou jestli mohu jet – když se za nimi plazím na nepřehledných místech 🙂
Mně teda na těch oblečkových vadí, když jedou po úzké okresce v místech, kde kolem silnice vede cyklostezka. Vyasfaltovaná rovná cyklostezka. Na té okresce už tak dost člověk bojuje s traktory a kombajny, natož s cyklisty.
Obleček neznamená rozum nebo ohleduplnost… jen někdy naznačuje (s výjimkou těch strakatých hejn barevných cyklistů), že ten člověk jezdí často a třeba se umí chovat.
Ovšem zase je mezi nimi největší procentů cyklistů „zabijáků“, aneb jedu naplno a na čas a smetu každého, kdo by mi v tom překážel… (devil)
Což třeba nedělají neosvětlení pánové potácející se potmě na kole z hospody. Ty sice nevidíš, málem se kvůli nim zabiješ, ale zase ti nesrazí děcko na cyklostezce… 😛
Je to těžký. Chtělo by to kapku ohleduplnosti i od nich, když se od řidičů vyžaduje dost striktně.
Jéje – a nejhorší jsou taková ta prázdninová hejna – dospělí + děti do 10ti let! Však tuhle už jsem měla s nima málem karambol. Jeda z práce na kole po hlavní, viděla jsem toto barevné hejno, jež tu hlavní musí křižovat. Podotýkám, že tato silnice je nyní velmi vytížená, neb všichni, kdo chtějí do či z Lednice, musí přes Břeclav (vtipně v sezónu uzavřeli silnici na Podivín a tím i nájezd na dálnici) – no dopravní horor. Takže vůdce přejel, ostatní čekají, až se proud auto zmenší – jen nastala mezera, fik se jedno děcko přes silnici – že jsem se tam mezitím já přiřítila na piciklu dámském, už neřešilo – bohužel to neřešily ani matky (či co to bylo za ženštiny). Měla jsem co dělat, abych ubrzdila a faganovi se vyhla. Na můj dost nasraný výkřik typu „Vám to děcko jednou někdo zajede!“ jenom stačily vydechnout „Jéééééé…“ (headbang)
Nařezat jim všeckým na prdel, aby věděli, že děcka musí jet středem pelotonu (jak slůňata ve stádu) (chuckle)
To máš pravdu, Ygo, to jsou situace, ve kterých bych byla pro návrat fyzických trestů (to děcko ovšem zaslouží nejmenší porci, má nejmíň rozumu).
Když jsme u toho, prosila bych o radu, jak to dělat, když je slonice jen jedna a slůňata má dvě.
(Zatím to řeším tak, že jezdím vzadu a pokřikuju pokyny a kluci mají nařízeno, že před každým křížením či odbočováním na mne počkají. Ale jestli někdo máte lepší recept, ráda si ho přečtu.)
No, normálně. Jako doprovod jsi povinna jet vpředu, abys mohla řádně zhodnotit situaci. Jako nejsilnější ve skupině musíš jet poslední, aby za tebou nikdo slabší nezůstal. Já nevím, co je na tom k nepochopení.
Pakliže dojde k nehodě, jako třeba když blahé paměti řepa padnutá z řepáka v Kostelci srazila dítko na kole přímo před očima matky, budeš stejně jako ona viníkem úrazu, protože jedeš vzadu. I to je naprosto logické. Nenastane situace, ve které by se z tebe nedala vyrazit pokuta. Jak prosté, milý Watsone.
;(
Tak ti, milá Ri, moc děkuji za kritické zhodnocení situace. Jestli jsem si to nemyslela stejně 🙁 . Takže musím být částečně současně vpředu i vzadu. Ale jak to udělat, to mi nikdo asi nepředvede, což…
😀
Jezdila jsem za dětma. Jako každá matka. Musíš na ně přece vidět. Výhodou je, že děti začnou poměrně brzy vnímat provoz a smysl dopravních značek. To se jim časem hodí, až budou dělat řidičák.
Když jsme byli dva, jezdila jsem vpředu, protože jsem měla na kole zpětné zrcátko 🙂
Taky jsem na silnici jezdila za dětmi, přičemž i ony chápaly, že pokud za této situace houknu nějaký povel, tak musí být poslušnost stoprocentní – diskutovat se mohlo po opuštění silnice (chuckle)
Víš co, když se ti povede jet po městským okruhu (čtyřproudá hrůza), protože tudy prostě musíš, tak i pro toho cyklistu je mnohem příjemnější najet si do třetiny pravýho pruhu (nejsou tam zákeřný kanály s mříží děrovanou ve směru jízdy, aby do toho jó dobře zapadlo kolo) a když za sebou uslyší auto, ohlídnout se, zavrtět rukou, že teď fakt ne, řízeně si zajet mezi dvě nejbližší kanálové pasti a mávnout na auto, že dobrý, teď může. Krom toho, já vidím dál dopředu, jelikož v sedle jsem výš než on v sedačce, navíc mi nepřekáží nějaká baba na kole, krom toho vím, že mu zbrzdím, aby se přede mě dostal rychleji. Takže když má někdo dost rozumu, aby si nehonil karoserii, tak mu to předjíždění v zájmu nás obou udělám tak pohodlný, jak jen dokážu. 🙂
Páč se prostě chci dostat domů živá a s nervama nikoli v kýblu.
Soucítím s Kubou a mladou Dede. Přednost na hlavní nebo zprava beru s rezervou a jsem ostražitá vždycky. Bydlím ve vilové čtvrti, kde většina křižovatek není nijak označená, tedy platí přednost zprava. Místní obyvatelé ale jezdí popaměti po svých navyklých trasách, s vědomím toho, že provoz je řídký. Ve tři čtvrtě na osm, kdy matky vozí děti do školy, to bývá slušný adrenalin 🙂
Přednost chodců na přechodu respektuju, ale chodci by také měli respektovat to, že pokud jsou na přechodu semafory, tak platí zelený panáček a ne přednost 🙂
Obzvlášť vypečené je pravidlo, že chodec nemá na přechodu přednost před tramvají. To sice obyvatelé měst s tramvajovou dopravou obvykle vědí, ale turisté to netuší.
Taky ses s tím setkala, že jedeš v křižovatce na zelenou a někdo ti tam skočí s vědomím, že má přece na přechodu přednost? Ten červený panáček naproti tam samozřejmě svítí jen omylem 😛
K těm tramvajím – zajímalo by mě, jestli mají tramvajáci nějakou dodatečnou psychologickou péči… když vidím, kdo všechno jim leze na koleje, kde nemají co dělat…
Chocholouška???
Jestli chceš, tak se zeptám. Tramvajačka bydlí v sousední ulici a míváme na sebe štěstí – když já sednu do tramvaje, že pojedu z práce domů, ona v ní už obvykle bývá. No nejvíc nadává na nadrané cestující a na mimořádné posilové spoje na akce (ohňostroje, to je posilovka plus nadraní cestující, jak říkala, já ty svoje vyrazila ještě včas, ale chuděra kolega se po šichtě byl omlouvat ženským z myčky, že mají práci i vevnitř).
No a máme s kluky takovou pěknou historku, kdy kousek od našich vstoupila do kolejiště velmi zamyšlená ženská odhadem deset metrů před tramvají (tramvaj vjížděla do zastávky, ona byla na druhém konci ostrůvku). Tramvaják se postavil na brzdy a na zvonek, půlka cestujících mu popadala, ale zastavil to včas. I vyklonil se z okýnka a slovně si pořádně ulevil. Kluci to pak doma babičce líčili a povídají: „A ještě jí řekl, že je pícka. To asi myslel, že je trouba, že jo?“
Ach, jak toho tramvajáka chápu 🙂 V pondělí jsem pícku použila taky a ještě něco o toaletách, když mě mladej frajer s kočenkou vedle sebe rozhodně nemohl pustit do vedlejšího pruhu a jel mi nalepenej na blatníku (nebyla to hustá kolona, podotýkám), i když jsem už hodně dlouho blikala jak vzteklá- no a na křižovatce jsme fakt už musela zahnout a to začal troubit on a dostali jsme se k dotyčným zařizovacím prvkům.