Naši psi občas dostávají poněkud neobvyklé povely. S Karamelkou jsme museli ještě trochu rozšířit repertoár, protože její bezbřehé nadšení pro setkávání s lidmi i psy si vyžaduje speciální nový kousek.
Chodíme ven za vesnici, kde občas potkáme cyklistu nebo běžce. Karamelka vítá kohokoli, kdo se jí připlete pod dlouhé tlapky. A tak vznikl povel „nevítej!“ Jednak potřebuju to štěně zpacifikovat, navíc potřebuji sdělit těm lidem, že strakatý pes, který se k nim žene s mávajícím ocasem a otevřenou tlamkou, je nehodlá sežrat, pokousat, ani jinak napadnout 🙂 No, olízat nebo ožvýkat možná, ale to zas nechci já. A nový povel se velmi osvědčil.
Nakonec to obvykle vypadá tak, že já pracně brzdím mrňavku a ti lidi se na ni stejně culí, takže Karamelína je toho názoru, že oni by se rozhodně kamarádit chtěli, jen já jí nic nedopřeju.
Pět a půl měsíce je báječný věk – ještě pořád jí nikdo neublížil (pracně dohlížím), takže bezmezně věří všem okolo, zároveň už je čistotná a dostatečně fyzicky zdatná, aby zvládala přiměřené výlety. Ven chodíme ráno nebo večer – v tomhle počasí by venku chcípli psi i já…
Jen ty krádeže… snažíme se zabránit požírání textilií. Už jsme nejspíš dostatečně pozorní, protože naplácání ohryzanou utěrkou na zadek se viditelně minulo účinkem a Karamelka je stále nadšená žvýkacím poznáváním světa. Pořád doufám, že tohle ustane, až se jí vymění všechny zuby, tedy až jí vypadnou ty zdvojené horní špičáky – denně si zkusím s nimi zakývat, ale zatím nic 🙂 Vet je toho názoru, že mám měsíc počkat a pak se uvidí.
Nicméně dokáže přežvykovat a nosit do domu uschlé slimáky, lupení všeho druhu, zajímavé kusy zahradního náčiní i lopatku na vybírání kočičího záchodu. Světluška to sleduje s pochopením 🙂 a venku si hraje na mazáka – proč by ona měla poslouchat, když je ta starší a všechno ví a všude byla dvakrát? Pozorně poslouchat má teď mladá!
Dede: Kouzelné povídání, díky Matyldo:)) Dnes tu máme k diskuzi vedle chování Matyldiny smečky hned tři další zajímavá témata:
Netradiční povely, dočasně zdvojené zuby (Max je taky měl tak dlouho, až mu ty první musel vet vytrhnout – ty horní, dolní vypadly správně. Jak to měli vaši psi – kočky?) a mazáctví starších zvířat, projevující se obvykle výběrovou hluchotou:)) Tak co, jak to je u vás?
OT – máme před domem zaparkovaný kombajn 😀 Nejspíš se místní sedlák poučil – loni mu z odstaveného kombajnu ukradli naftu. Tak letos patrně vsadil na naše psy, když jim tu obludu postavil na parkovací místo, které ony považují za své 😛
PS: Právě jsem dodělala rybízovou marmeládu a cítím příjemné zadostiučinění – vánočnímu lineckému nebude nic chybět!:)))
Á, Dede se nám vrátila z Koulifornie (chuckle) Doufám, že kombajn bude dostatečně zdokumentován pro mladého fandu dopravní techniky.
MaRi, už je řádně zdokumentován:)) Kombajny ještě neviděl, začali teprve včera, ale sekání jetele, obracení při sušení a balení balíků ano – užili jsme si…:))
Vida, tví psi už mají svou pověst 🙂
U nás rybízová nebude, zato bude ostružinová 🙂
Nebudeš mít meruňkovou? Vyměním:))) Ta z krabice byla úžasná… (wave)
Meruňková nebude- pomrzlo úplně všechno…
Mám malinovojahodovou a budu vařit jahodovorybízovou … a jó, ještě jsem letos vařila třešňovou (poprvé) a ta je tuze mňam.
Matyldo, osobně mě mrzí, že vám meruňky pomrzly, ta tvá marmeláda byla úžasná:)) Pokud jde o jiné marmeládoidní ovoce, tam malin mám tak akorát na jídlo (zobou všichni včetně psů:)), jahody jsem letos vlastně neměla, jen kupované – a ty jsme snědli jak byly:)) Třešně mi letos na stromě prakticky zplesnivěly – což by mi až tak nevadilo, kdyby to neznamenalo, že mi umřel celý strom 🙁
Takže zbyl rybíz (všechny barvy), budou pološvestky (takové ty větší, ale nejsou to blumy) a švestky.
Ygo, třešňovou? Já jsem ji ještě nevařila- nějak nebyly třešně- ale prý je moc dobrá. Mě letos nejspíš čeká ostružinová v+w, tedy s vanilkou a whisky, ta nám od loňska nějak vysublimovala 🙂
Dvojite spicaky jsem mela i ja. Ne hned naraz s dospelymy zuby, ktere narostly v dobe, kdy se to ocekavalo. Ale kdyz mi bylo kolem 17 let, tak se zjevily nove spicaky. Rostly nad tema puvodnima a jednu dobu jsem vypadala jak Drakulova pribuzna. Nakonec mi na stomatologii vytrhli ty druhe a treti sadu stahly rovnatkama. Fajt je, se y treti spicaky jsou jedine dva zuby, ktere nikdy nemely kaz.
U nás to Luxíkovi nešlo ty zdvojené špičáky ničím vyviklat. Museli jsme v 10 měsících na operaci, pod slabou narkózou. Aby pan dr. nepoškodil nové tak musel řezat.
Když pouštíme psy do baráku, používáme povel sušíme!
Mají si lehnout na kobereček a hlavně neťapat po hale 🙂
Reagoval na to náš elektrikář:
Vy jim dáváte povely japonsky ?
😀
No jo. Su-ši-mé
No, my máme „umejt packy“, což znamená nástup do koupelny a do sprcháče. Karamel je vůči tomuto povelu zatím téměř imunní- no, jo, v létě je tolik nemeju 🙂
Su-ši-mé 🙂 🙂
Matyldo další krásná momentka z vašeho „života se psy“ 🙂 No já nejvíc v Trixie používám (jako „marta“ níže)povel „uhni“. Kdykoliv jdu směrem do kuchyně, Trixie si myslí, že tam jdu proto, že jí chci něco dát. Okamžitě se přidá a vede mě tam, abych náhodou nezabloudila 🙂 Jenže mi tím děsně překáží v chůzi a brzdí mě. Jde pomaleji než já, stále se otáčí, jestli jdu za ní a mává mi ocasem těsně u nohou. A já se bojím, že jí ráznějším krokem na ocas narazím a zlomím ji ho. Jenže k mému českému(a zoufalému) „uhni“ je hluchá a ťape si natěšeně dál. Ještě, že mám doma na lince stále spoustu čerstvých paprik ze zahrady. Takže její očekávání nezklamu, dostane paprika a spokojeně odběhne. Když ale vím, že budu nějakou dobu v kuchyni různě rychle poletovat (a třeba z ní odbíhat), raději Trixie vystrnadím na zahradu.
A „nevítej“ je moc hezký povel !!!!
Myslíš, že na anglické „uhni“ by reagovala líp?
Když vono ze mne to „uhni“ vždy vyletí rychleji. Ale přiznávám, že když se přede mnou někdy motá už moc nebezpečně, tak mě slyší anglicky a sice jako Audrey Hepburn v My Fair Lady…“move your bloomin‘ arse! A je hluchá i k tomu 🙂
Takovy tanecek jak Trixie predvadi kocourek Pepa. Vzhledem k tomu, ze se pohybuju s velikou obezretnosti a jsem na nohou znacne nejista, tak mne to dost stve. Na toho musim zarvat mocnym hlasem „scram“ a doprovodit to tleskanim. Nema rad, kdyz se mu tleska blizko u hlavy. Scram je neco jako padej, zmizni… apod.
Chachá, já teď na ty naše dva kuchyňský kocouří staříky nejvíc používám povely Nemotej se mi pod nohama, Uhni ty trdlo, Ne, celer (okurky, Křen, chleba apod.) fakt nežereš, Dej ten čumák pryč z toho prkénka (to když jim krajim maso) anebo Ne, šestou misku vám už fakt dávat nebudu, prasknete, volové. Pohříchu jsou mi všechny povely plat prtné, neb staříci si po kočičím zvyku dělají co chtějí. Ale já je stejně miluju, všechny.
Ano, dělají- tuhle jsme Oriášovi nechtěla dát hovězí z polívky, co jsme krájela psům, páč má z hovězího průjem. Urazil se a když mě potkal za rohem, tak se na mě podíval a demonstrativně vyzvracel předtím sežranou kapsičku. S chutí bych ho přetrhla….
Se bavím, teda pardon 🙂 ale to se nedá…. Chachacha
Ééééch, taky chichi. Dále pak následuje vítězně zdvižený ocásek a hrdý odchod středem, že mi to teda nandal. 😀
U nás máme povel pro Fouska nepískej nebo nevej. Fousek totiž píská a veje, když chce upozornit, že dle jeho náhledu, dostal nažrat před lety.
Hepině zase říkáme nesyč. Ta určitě byla v minulém životě had.
Nevej je hezký 🙂
Nejvíce užívaný povel pro našeho kocoura je uhni nebo sakra jdi rychle. protože cokoliv nesu těžkého tím jde kocour pomaleji přede mnou ocásek jako praporek a tím mě naviguje. Ale dělá to jen mě protože ví že nehrozí nebezpečí že na něj šlápnu a nebo ho nakopnu
Pod to se podepisuju. A ty pohledy, jako ještě že mě máš, jinak tu bloudiš až do rána, ty jsou!
Tohle znám taky velice dobře a když je těch navigátorů víc, je to na silné nervy.
u nás byl poněkud atypický povej „Pusť a mazej!“ Používal se, když jsme šli z práce domů a já se pokoušela zamknout kancelář, zatím, co mi Mikeš visel zakousnutej do plátěný nákupní tašky, do šosu, nebo něčeho podobnýho a cloumal, tahal a blbnul. Po povelu skutečně pustil, seběhnul po schodech o patro níž a tam u domovních dveří poskakoval a šaškoval s úsměvem od ucha k uchu a čekal na mne… Pak už se choval civiizovaně.
Blbnutí za dveřma umí obě- poskakují a pokvilují, poňafávají a lezou si po zádech- ovšem ven s vodítkem už vyrazí jako dámy, byť poněkud rozjívené dámy 🙂
Povel, který náhodnému kolemjdoucímu napoví, co pes dělá, bývá k nezaplacení. Já používám na Ari, když zavrčí nebo zabublá, protože jsme potkaly v lese cizince a ona mě považuje trapně zranitelnou, povel „nedržkuj“, případně jí odpovím „ano, já vím, že tu je“. Dotyčný ví, že je lepší se držet dál, ale že já proti němu nic nemám a psa si ovládám. Funguje to:))
Další povel je „pusť a nech“ – to hlavně pro Berry, které je ochotná chodit s klackem v hubě půl vycházky, i když jí vlastně vadí – hamounství totiž převáží nad pohodlím. No já ji tímto povelem vlastně vysvobodím od ní samé:))
Zdvojené zuby – čekala jsem a čekala, zkoušela viklat, ale nepomáhalo to. Pak mi vet řekl, že když to samo nevypadne, že ten mléčný špičák vytrhne, protože on by později ten pravý pořádně nedržel. Udělali jsme to a Max byl v pohodě (myslím, že to trhal bez narkózy, v devadesátém roce se to ještě nějak neřešilo:))
Já se z tý pitomý Kalifornie prostě nedostanu 🙁
Karamelka tady právě opět hryže šišku, myslím, že sešrotovala většinu borových šišek z širokého okolí. Většině zubů to pomohlo vypadnout, tak by sakra mohly i ty špičáky…
U nás vzala zasvé zahradní hadice určená na vyhození. Fleur poctivě naporcovala pětadvacet metrů na půlmetrové a menší kousky. Ellie si odstranila špičáky, když chtěla ulovit zahradní kolečko.
U nás byl hlavní ohryzávací předmět starý dřevěný smetáček a plastové konve na zalévaní- pes dvoukilový, konev desetilitrová…zuby taky schované nemám, ale od svého prvního psa mám schované odkrojené kusy uší po kupírování (rok 1990)…mám je schované v hrníčku vzadu v parádním sekretáři s nepoužívaným porcelánem, nepoužívaným do té doby, než přijela větší návštěva a došly obyčejné hrníčky. Vařím v klidu kafe a z obýváku děsný řev, kamarádka neomylně šáhla na ten jeden, zvedla pokličku a myslela že tam sedí myš…parádní porcelán přežil a kamarádka taky…
Teda Minko, teď jsi mě rozsekala.
Nevítej – taky máme ten povel! A ještě Nezávoď. Donda totiž ráda dokazuje, že je zdatnější běžec než lidský běžec a že stačí i cyklistovi. Oba povely máme i rozšířené: Nevítej, nejsou tvoji (Není tvoje je samostatný povel a znamená například, že si Donda nesmí s něčím hrát nebo někomu sežrat sváču) a Nezávoď, jsi jiná kategorie. 😀 Povely fungujou, jak plánováno, tzn. i na ty lidi kolem. 🙂
Zdvojené zuby Rikinka neměla, Penuška přišla už přezubená, i když těsně, protože pár měsíců milovala ožírání dřeva a pak ji to přešlo, Nessy i Melly přišly už dávno přezubené. Donda za mantichoru byla, pročež jsem pořídila hadrový uzel a každý večer jsem se s ní o něj tahala, až byl plný zubů. 😀 Jeden špičák jsem vyviklala uzlem a rukou, druhý byl příliš blízko stálého, takže uzlem nešel, tož jsem ho vyviklala rukou. Trvalo mi to přes dva týdny. Byla pochválená, že má krásný skus. Má teda o zub navíc – druhý za špičákem má na jedné straně dvakrát. Což je jedno, protože stejně není a nebude uchovňovaná.
Re: mazáci – tuhle tendenci měla ze všech mých psů jenom Melly. Všichni mí psi ukazovali nováčkovi, jak to správně patří („Hele, hele, JÁ to umím, jsem lepší, HEČ!“), ale jediná Melly začla flinkat, jakmile Donda pochopila základy správného pohybu. Ovšem stačí, aby Donda ztratila hlavu a kreativně neslyšela, a už mám Melinku vzorně u nohy: „Mladá je k ničemu, kolik práce s ní máš, a stejně tamhle honí vítr v rákosí, zatímco JÁ, podívej…!“
Takže od momentu ustálení pozic ve smečce po šťastném skončení Dondiny puberty (Melly se zařadila pod Dondu a je tam spokojená) máme nový povel: Teď Melinka! Znamená to, že náš hujer Donyštěně se má přestat předvádět, protože teď má prostor Melinka. Fakt je, že Donyštěně mi na překážku (třeba pařez) vyletí klidně stokrát po sobě, jen aby byla obdivována, že to umí, zatímco Melly ukáže jednou, podruhé, a pak už přece není potřeba, protože už jsme to viděli, že ona tam vyskočit umí, tak co, ne?
Zato jak má Melly špatné zkušenosti, tak dovede velmi přesně poznat, kdy je povel opravdový a nejde jen o cvičení, a pak šlape jako hodinky a dokonce i správně předvídá. Donda se to od ní teprv pracně učí. Vtip bude i v tom, že když fakt o něco jde (např. jdeme po krajnici), má se odevzdat velení vejš, tedy mně, což Melince jde celkem samo, zatímco Donda musí být přesvědčena, že fakt není čas na šaškárny. 🙂 Ale musím jí přiznat, že to kolem druhého roku života začíná dávat dobře a už nemusím používat povel Nepřeháněj, seržo. (To když mi pubertální Donda usilovně překládala povely pro Melinku a poletovala přitom s desetimetrovým rozptylem.)
A vlastně když tak na to myslím, občas se flákla ještě i Nessy, takto Penuščina beta. A Melly u Penušky. Obě s ksichtem „vždyť Penny to už udělala, tak to snad stačí, ne?“ Ness byla následně přinucena spojenou silou mou a Penuščinou, v Melinčině případě si Penny jen poklepala na čelo a cvik přehnaně pomalu a přesně zopakovala. S pohledem typu „Takhle, ty pitomče.“ 😀
Ha, a jsem v Kalifornii! 😀
Taky s těma zubama kinklám- a jeden se už začal trošku hýbat.
U Dondy jsem myslela, že ten, co rostl těsně, sama nedám, ale nakonec se povedlo. Udělalo to takový hnusný křup, rup, pak ještě párkrát, a pak ta potfora udělala mlask a polk a já nemám žádnej její mlíčňák na památku, páč i tenhle sežrala.
Víš, co se mi líbí? Jak i to pitomý štěně člověku věří a drží, i když to teda musí bejt nic moc. (inlove)
Ještě že je v záloze ten vet s kleštěma.