Jela jsem v poklidu, dokud jsem neodbočila z okresek na silnici první třídy vedoucí z Hořic do Hradce Králové. Tam už byl provoz podstatně živější, ale jelo se. Ne dlouho. Jakmile jsem objela Všestary, přivítal mě nechvalně známý pohled na barevná světýlka – kdepak, žádný vánoční stromek, ale řada brzdových světel prokládaná oranžovými blikačkami.

„Kruci,“ pomyslela jsem si a taktéž začala brzdit a blikat. „Jestli se to fakt zaseklo, tak jsem v průšvihu!“ Jela jsem na živé vysílání do rádia, takže počty vypadaly následovně: od nás do centra Hradce to je obvykle 30 minut klidné jízdy. S parkováním 35. Chtějí, abych tam byla někdy kolem 8:20, ale vysílání začíná až v 8:35. Takže kdy vyjet?

Strašně nerada chodím pozdě a nemusí jít ani o nic důležitého. Prostě mi přijde, že když slíbím, že někde budu v tolik a tolik hodin, tak tam prostě musím být. A protože nesnáším dramata typu „na poslední chvíli“, tak se – pokud to jen trochu jde – s časem jistím. No a minule mě napadlo, kolik času jsem takhle pro jistotu ve svém životě zbůhdarma vyplácala?

Kdybych sečetla všechny ty čtvrthodiny, které jsem si (obvykle zbytečně) nakladla do časových harmonogramů, tak by z toho už bylo pěkných pár dní vlastně vyplýtvaného času. Protože – co s takovým časem můžete udělat?

Většinou postáváte na místě srazu, občas kouknete na hodinky a doufáte, že ten druhý nepřijde o tolik později, oč vy jste přišli dřív. Pokud se setkáváte na vhodném místě a za vhodného počasí, můžete vytáhnout knihu. Nebo – poslední dobou – si můžete číst v mobilu. Zpravidla však ušetřený čas jen různým způsobem zabíjíte. A zabitý čas nám nikdo nevrátí, ne?:))

Právě tak jsem přemýšlela, když jsem si včera počítala časy na cestu do Hradce. Nechci tam okounět půl hodiny jen tak, že ne? Jenže… je to živé vysílání. Včas tam být prostě musím! A tak jsem si na obvykle půlhodinovou cestu dala 40 minut + 10 minut rezervu. A pak jsem uviděla ta světýlka…:))

Byla to nehoda asi čtyř aut, ale díkybohu se to dalo objet – a navíc byla čerstvá, takže jsem k ní popojížděla jen asi 100 metrů. Navíc řidiči v protisměru byli kupodivu grandi a zajížděli do krajnice, aby se aspoň osobní auta mohla snadno protáhnout. A tak jsem dojela jen s pětiminutovým zpožděním, tedy bohatě v rezervě. Jen, když jsem si zpětně ty časy počítala, tak mi vyšlo, že šlo-li o živé vysílání, tak jsem opravdu riskovala. Jak snadno jsem mohla nedojet!

Jenže člověk nemůže počítat se vším a zvětšovat rezervu ad absurdum. To by si potom zabil větší kus života, než je únosné. Rizika se prostě vynulovat nedají. A teď mě vlastně napadlo, proč tak nesnáším, když někdo chodí pozdě. Zabíjí můj vlastní čas!:))

A tak dnes otvírám debatu o chození včas, pozdě nebo dřív. Umíte si vypočítat ty správné časové rezervy? Chodíte na schůzky včas – či se o to aspoň poctivě snažíte? Jak řešíte, když víte, že se opozdíte?