Jsem babičkou sice už tři roky, ale jak se zdá, teprve teď by měla nastat doba babičkovství průběžného, na rozdíl od dávkového systému aplikovaného od Patrikova narození. Vysvětlím:))

Dokud jsem měla vnuka cca 1500 km daleko, vídala jsem ho tak čtyřikrát do roka, ale zato obvykle po delších úsecích. Podařilo se nám vytvořit si hezký vztah, i když mám dojem, že jako malé mimi mě poznával hlavně podle stříbrno-onyxového šperku, který Patricka fascinoval snad od jeho narození.

Díky tomu, že se Andy s Aniou rozhodli přestěhovat o zhruba 1 370 km blíž, nastává doba, kdy budu mládě vídat tak nějak rovnoměrněji – víkendy a návštěvy. Ty sice asi budou kratší než zatím obvyklý týden, ale zato budou častější. A mně se konečně otvírá příležitost si zatím jen málo prozkoumanou krajinu babičkovství pořádně prošlápnout. A to je příležitost pro nějaké ty poznámky, ne?:)) Takže: co je v prvním kapsáři?

Tak třeba úvaha o užitečnosti denního režimu dítěte. Když jsme nafasovali Patricka, byli jsme prarodiče, které tři měsíce neviděl, pod nohama mu rodiče balili celý jeho současný život a my jsme poprvé za ty roky zjistili, jak těžko se zvládá žalostné večerní kvílení (původně radostně) přetaženého dítěte: „Já chci maminku!!!“ A rychle nám došlo, že prostě nesmíme malému dát šanci rozbít si denní režim, nebo za to všichni zaplatíme – on žalostí a my vlastně taky.

A tak jsme všechny plány a výlety přizpůsobili tomu, aby měl plno radostného pohybu a po obědě spal v pohodlné posteli. Fungovalo to a nakonec si nemyslím, že by z toho byla špatná dovolená. Minimálně děda se vždycky po obědě důkladně vyspal.:))

Pak mám v kapsáři veselejší poznámky – jsou o soužití malého s našimi psy. Patrick se na ně zase strašně těšil. Do postele chodil vlčáčím černohnědým plyšákem, který zdaleka není tak roztomilý, jako desítky jiných, ale je to Berry! A já byla zvědavá, jak ho holky přijmou. Zatím na něj totiž koukaly jako na TO, co patří k paničce, takže je třeba to hlídat, sem tam to umýt a strpět tomu všelijaké důvěrnosti, včetně zabraných pelechů. (Také si vaše děti či praděti nejradši hrají na psích peleších?:))

Ovšem tříletý Patrick je překvapil a já vidím, jak se mi před očima rozvíjí moc pěkný vztah – tedy ze strany psů, Patrick je bere jako členy rodiny od chvíle, kdy je poprvé zaznamenal. Už to není paniččino TO, ale jejich ON – on, který hází míčky, on, který se dělí o jídlo (pod mým poměrně přísným dohledem), on který pomáhá při krmení, on, který je hladí i škádlí. A světe div se, je to baví!

Jak podotkl Marek: „Viděli jste někdy, že by Ari nosila někomu míček takhle dokonale?“ Jsou ochotny mu ten míček nosit jakkoliv dlouho, byť nedohodí dál, než na dva metry. Minule mě překvapily divné zvuky – Patrick brečí? Ale kde, hýkal smíchy, protože psinám hodil míček pod převislý keř a prostě neunesl pohled na trčící psí zadky s mávajícími ocasy. Byli by ochotni to dělat ještě dlouho, ale v zájmu přežití onoho keře jsem to musela po chvilce zatrhnout – uraženě koukali všichni.

Trhají spolu maliny a rybíz, když Patrick jezdí na plastové motorce, tak ho psiny benevolentně sledují, a když jezdí venku na kole, tak mají zákaz ho doprovázet. Bojím se, že kdyby se malý někde rozplesknul a byl u toho zcela nevinně někdo cizí, Ari by si to mohla špatně vyložit. Ona totiž nejdřív jedná a pak teprve myslí – však jsem ji přistihla, jak bleskem přiskočila a zkusila zakousnout plastovou motorku, když z ní mnohem mladší Patrick svojí vlastní chybou spadl a žalostně se rozbrečel.

A na závěr vám musím popsat jednu – z mého pohledu – neodolatelnou historku. Psi a kluk byli na dvorku a kolem šly děti z nedalekého tábora. Patrick zrovna hlídkoval u plotu na psím chodníčku a celkem radostně na procházející něco volal. Ari (která by za normálních okolností lítala kolem plotu a řvala strašlivým hlasem) stála s Berry tak dva metry za ním a pozorně ho sledovaly, aniž by jen maličko štěkly, jen ocasy se jim jemně chvěly.

Nemohla jsem si pomoct, ono to vypadalo, jako si říkaly: „Nu, podívejme se na štěně, jak se činí! Mohl by kapku přidat na hlasitosti, ale drží je od plotu celkem slušně, co myslíš? No, radši to z dálky pojistíme, ale vypadá to, že to ani nebude potřeba!“

PS: Omlouvám se za minimální přítomnost, ale pořád naplno babičkuju. K počítači se zpravidla dostávám až pozdě večer:))