Zavrzala vrata. Na ušlapanou půdu dvora dopadl stín. Chlapeček sedící na bobku mezi kalužemi zvedl hlavu. „Stlýček,“ pronesl tichounce. „Stlýček kmočíček.“ Světlounké dětské řasy se zamíhaly. Chlapeček odcouval od svých stružek a zmizel v bludišti chlévů a přístavků, jen se za ním košilka zatřepetala. Muž přešel přes dvůr, zastavil se před dveřmi. Chvíli váhal. Potom dveře otevřel.

 

„Jsi si tím zákazem jistý, Gérarde?“

Mistři seděli v soukromém pokoji nad hostěnicí cechovního domu v Marienburgu. Tedy přesněji oba starší mistři seděli a jejich mladší kolega se opíral zády o parapet. Venku svítilo slunce, za otevřeným oknem se komíhaly větve jasanu. Zimomřivý Velemir Divjakov nastavoval slunečním paprskům tu jednu, tu druhou polovinu zad a přivíral oči jako kočka.

„Myslím, že z toho nevzejde nic dobrého.“ Karol Kamieński se díval na svůj pečetní prsten a pootáčel jím, jak to při podobných příležitostech dělával. Jeho kolegové to téměř nevnímali: byli zvyklí. Mistr představený byl prostě dítě Ohně. Potřeboval někam odvádět přebytečnou energii, aby mohl sám zůstat nad věcí. A to zatím navzdory výbušnému tématu debaty zůstával, jeho hlas se ani nezvedal, ani nechvěl, mluvil mírně a zamyšleně. „Znám několik řemeslnických dílen, které kvůli tomu můžou zkrachovat.“

Gérard Lavoisier si odkašlal. „Thornvaldovi – a dál?“ Upil vína.

Leštěný karneol z pečetního prstenu rozhodil po stěnách hrst hněvivých prasátek. „A kdyby jen Thornvaldovi.“ Hlas mistra Kamieńskiho zněl ještě mírněji a tišeji než předtím. „Mají dobrou, poctivou dílnu, odvádějí dobrou, poctivou práci. Nikdy na ně nepřišla jediná stížnost. Starý Ernest Thornvald je sice trochu nerudný patron, ale jinak… Má dílnu pevně pod kontrolou. A živí z jejího provozu celou rodinu.“

Mistr Lavoisier se pousmál. Mistr Divjakov tiše zabručel. Nešlo samozřejmě o starého Thornvalda, s tím nebyly potíže, v tom měl mistr představený pravdu. Ernest Thornvald sice odjakživa vyráběl lektvary na rtuťové bázi a prodával je jak jako léčiva, tak jako jedy – sám je inzeroval jako všelék a všejed, což mistři považovali za mírně přehnanou reklamu a přecházeli to s lehce povýšeným úsměvem – ale Ernest Thornvald nebyl nic víc než pouhý řemeslník. Zkušený, schopný, v některých oblastech až vychytralý, ale pořád jen řemeslník. Podle nové úpravy cechovního práva nesměl prodávat žádný přípravek, jehož lékopis neměl zapsaný ve své Knize patentů a schválený cechem jako známý, ověřený a správný. Kdyby cechovní mistři našli jeho pečeť na výrobku, který by nebyl v pořádku nebo nebyl vyrobený podle cechem ověřeného receptu, mohli by Thornvaldovi buď pozastavit činnost dílny, nebo dokonce pečeť odebrat.

Ne, v tom průšvihu se rtutí nešlo o starého Thornvalda.

Šlo především o jeho staršího syna Theodosia, bývalého žáka mistra Kamieńskiho. Theodosius byl mladším mistrem, tudíž směl svou pečetí signovat i neověřené substance. Předpokládalo se, že cech na mladší mistry nemusí dohlížet tolik jako na řemeslníky, protože mají větší přehled, hlubší teoretické znalosti, smysl pro míru a zdravý rozum.

Jenže mistři zjistili, že poslední dvě věci Theodosius Thornvald jaksi postrádá.

Oranžová prasátka na zdech ožívala vlastním životem. Mistr Kamieński výmluvně mlčel.

Mistr Lavoisier si skousl ret. Nadechl se a promluvil tak jemně, jak dokázal: „Máš pravdu a já bych to rád nechal být, Karole, ale když jsme viděli, že ani sám výrobce té látky není v kritické situaci schopen rozeznat, jestli stvořil lék, nebo jed…“

Velemir Divjakov se ušklíbl.

„Mistru Lavoisierovi zkrátka pořád ještě leží v žaludku ta otrávená kočka.“

Sluneční prasátka na zdech vybuchla.

„Nemůžete, pánové, říkám nemůžete vytahovat na veřejnost věci, které se staly při mistrovských zkouškách! Myslel jsem, Gérarde, že budeš mít celou věc promyšlenější, uspořádanější, a ne že si budeš řešit nějaké osobní… Ech!“ Karol Kamieński zlostně mávl rukou.

Mistr Lavoisier sjel Velemira Divjakova škaredým pohledem. Ztěžka si povzdechl.

„Podívej, Karole, chápu, že tě výsledky těch zkoušek… rozladily.“

Mistr představený položil obě ruce na stůl. Opřel se. „Theodosius propadl právem,“ ucedil. „Nebyl dostatečně připravený. Přiznávám to ke své vlastní hanbě.“ Jeho prsty se zarývaly do dřeva stolu, karneol v jeho prstenu se třpytil, jako by byl z živého ohně. Víno v poháru Gérarda Lavoisiera se chvělo.

Na tváři Velemira Divjakova se objevil drobný úsměv.

Ale Gérard Lavoisier od sebe odstrčil pohár, jako by se o něj spálil.

„Jak jsme si ověřili,“ drtil dál mistr představený přes stištěné zuby, „má nový, přísnější přístup k mistrovským zkouškám opravdu takové očistné účinky, jaké nám náš mladý kolega Divjakov sliboval.“

Spokojený úsměv na tváři řečeného mladého kolegy se prohloubil.

„Přesto bych i u něj vzhledem k jeho nové pozici rád viděl alespoň minimální nadhled!“ Mistr představený vstal. „Myslím, že můžeme v debatě pokračovat zítra ráno, pánové. Děkuji vám.“

Ocitli se venku z pokoje a dole na dvoře dřív, než se úsměv na tváři Velemira Divjakova stačil vzpamatovat a vytratit. Mistr Divjakov zamrkal. Nadechl se. Vydechl. Opřel se dlaní o strom. „Tedy… Takže… to znamená, že máme smůlu, ta látka zůstane prodejná, přestože Thornvald neumí rozeznat, kdy je to jed a kdy lék. Ergo, dřív nebo později si ji někdo koupí jako lék, otráví se, nějaký příbuzný si vyvzpomene, že ji pořídili v kouzelné apatyce – a hurá pro vidle a dříví na hranici. Ó, radosti.“

„Ne,“ ozval se za ním hlas Gérarda Lavoisiera. Starý mistr se ohlížel na schodiště, po kterém právě dost rychle sešli, kousal se do rtu a otíral si ruce do šátku, jako by z nich chtěl setřít nějakou nebezpečnou substanci.

„Jaktože ne. Vždyť nás vyhodil.“

„Hm, ano, vyhodil. Nikoli v poslední řadě pro tvé mimořádně důvtipné cvičení v sarkasmu.“

Mistr Divjakov se zamračil, stiskl rty a sklonil hlavu; víc se k omluvě přiblížit nedokázal. Mistr Lavoisier zastrčil šátek do rukávu a poplácal svého mladšího kolegu po rameni.

„Vyhodil nás,“ zavrčel do země Velemir Divjakov znovu. „Takže se tím nehodlá zabývat.“

„Kdepak. Neumíš ještě mistra představeného číst, Velemire.“

Trpký úšklebek se o dvě čárky prohloubil. „Myslíte?“

„Jistě. Když dovolíš, přeložím ti to. Karol Kamieński se pořád ještě stydí, že jeho bývalý žák neuspěl, ale o našem návrhu je ochoten uvažovat. Kdyby ho pokládal za naprosto zcestný, nechal by nás se ztrapnit rovnou před sněmem, stejně jako Thornvalda tehdy před zkušební komisí, a nenabízel by nám pokračování v debatě.“

„Na nějakou debatu už nebude čas,“ odsekl Velemir Divjakov směrem ke špičkám svých střevíců. „Zítra přece začíná sněm.“

„Až odpoledne,“ pousmál se mistr Lavoisier. Dobrý pozorovatel by si všiml, že mu to nešlo úplně od srdce. „My máme přijít ráno. Byl bych ti vděčný, kdybys pokud možno přinesl ten seznam cechem uznaných preparátů s obsahem rtuti.“

Velemir Divjakov vzhlédl. Prohrábl si vlasy. Urovnaly se a zableskly se jako válečná přílba.

„A byl bych ti ještě vděčnější, kdyby sis odpustil ty svoje špílce a vtipy. Dnes jsi Karola Kamieńskiho naštval tak důkladně, že mi otrávil víno jen silou svojí magie.“

 

„Theodosie! Kde se tu bereš? Myslela jsem, že se máš potkat s otcem na sněmu?“

Stín před dveřmi kuchyně neodpověděl.

„No tak, nedělej se a pojď si vzít koláč. Právě jsem dopekla.“

Plná mísa se vynořila z úkrytu v troubě a přistála na stole. Po kuchyni se rozlila vůně tvarohu a máku. Ze stínu za dveřmi se odloupl menší stín a překročil práh. Mužská ruka porostlá řídkými světle hnědými chloupky zalovila v míse. Než Theodosius Thornvald dosedl na židli, zmizela mu v žaludku už polovina koláče.

Jeho sestra se spokojeně opírala o vlažný kachlový sporák. „Makové ti vždycky chutnaly nejvíc.“

Theodosius neodpověděl, jen si vzal další. Mísa se rychle vyprazdňovala.

„Hm, koukám, že zadělám na druhou várku,“ usmála se Justina. „Posuň se kousek, ty hladovče, ať mám místo. Pivo chceš? Vypadáš nějak… přešle.“

Theodosius jen broukl plnou pusou, sestřin postřeh mu nebyl příjemný. Ale když mu podala z kredence pohár a zamířila s džbánem do komory, otevřel dvířka sporáku, hodil na vyhaslý rošt tři silná polena a napřáhl k nim ruku s prsty zkroucenými do znamení ohně. Polena vzplála. Theodosius stačil zavřít dvířka a rychle slupnout poslední dva makové koláčky, než se Justina vrátila s plným džbánem.

Pak v kuchyni zavládlo domácké ticho, jen měchačka mlaskala, jak zpracovávala nové těsto v míse. Ale Theodosiovi to brzo přišlo nudné.

„Pan bratříček je doma?“

„Ne, odjel s otcem.“

Souhlasně zabručel. Chvíli si kutálel s prázdným pohárem po desce stolu. Snad měl chuť říct něco škodolibého o dvou opuštěných ženách na celém statku, ale rozmyslel si to. „No jistě, s otcem,“ zavrčel, ne nijak zle, spíš spokojeně. „Náš Theofilek by taky chtěl vlastní pečeť, aspoň řemeslnickou. Ale to si ještě počká.“ Nenápadně hrábl do misky s makovou náplní. „Milá švagrová je u krav, předpokládám?“

Justina ho zkušeně pleskla po ruce, ani se nemusela podívat. „Nebuď ošklivý.“ Ale pak ji upoutal šramot u dveří. „Karlíku? Copak to žmouláš? Pojď sem!“

Chlapeček neochotně vykročil z tmavé chodby do světla kuchyně. „Doblá žížalka,“ hájil se a točil se tak, aby mezi ním a strýčkem byl roh stolu nebo aspoň cíp tetiny zástěry. „Pinesl tetě. Ceš?“

„Žížalka není dobrá, žížalka je bakaná. Zahoď ji pěkně a nepapej ji, nebo se zase poblinkáš. Dám ti místo ní koláč, podívej. Tvarohový, ten ti strýček nechal. Chceš koláč?“

Hrozivý muž za stolem byl rázem zapomenut. „Ci,“ rozzářil se chlapeček, zahodil udlachněnou žížalu do rázku dřeva a žádostivě natáhl obě špinavé ručky.

„Takovýma černýma ručičkama ty jíš? Honem si je pojď umýt.“ Justina hned napustila z kamence teplou vodu, zředila studenou ze džberu, přilila trochu výluhu z mydlice – v lékárníkově domácnosti se snadno najdou onačejší věci než drsné louhové mýdlo. Maličký sice trochu reptal: „Belti může klidně papat a nemusí mýt lučičky, a ploč já požád jo,“ ale když ho teta odbyla obvyklým: „Protože ty jsi kouzelné dítě a Berti ne,“ podřídil se nutnému zlu. Voda ve vajndlíku zčernala, dětským ručičkám se nakrátko vrátila přirozená růžová barva. Na podlahu seskočilo pár barevných bublin; mýdlo chlapeček nesnáší, ale mydlice, to je jiná, ta mu příjemně voní a on si s ní rád hraje. „Našels na cestách, cos hledal, Theodosie?“ ptá se Justina přes rameno a sahá přitom nad pec pro utěrku.

Neuslyšela ani zabručení.

Otočila se a zjistila, že se bratr mezitím kamsi vytratil.

 

„Koukej na cestu, než tě švihnu!“

Theofil Thornvald svraštil rty, ale poslušně odvrátil pohled od bujarého hloučku tovaryšů pokřikujících pod oknem nějaké místní krásky. Přehmátl na otěži, možná zvedl ruku trochu výš a prudčeji, než musel. Ale zavrčet si netroufl. S otcem nebyly žerty. Byl by schopen přetáhnout Theofila bičem klidně uprostřed marienburského náměstí, docela jako nějakého sprostého pohůnka. Dospělý nedospělý, ženatý neženatý, pro otce Thornvalda byl syn pořád jenom ten, kdo musí skákat, jak otec píská.

Takže i teď Theofil prostě vedl vůz dál, zamračeně, ramena napjatá, hlavu koně držel nahoře a snažil se nevidět upravené, bohatě oblečené měšťany kolem, neslyšet žerty tovaryšů, s nimiž by tak rád táhl světem, pokoušel se zapomínat, jak pomačkaný, zaprášený a smradlavý musí být po deseti dnech cesty on sám: co zdejší děvčata – vlastní žena aby se ho štítila. Kdepak, že by otec svolil a přespali cestou v nějakém herberku nebo zájezdní hospodě, ani nápad! Prý zbytečné vyhazování peněz. Zastavili vždycky na noc někde u cesty, vypřáhli koně a zalezli pod plachtu jako nějací vandráci bez majetku, ne poctiví řemeslníci. K jídlu muselo stačit, co vezli z domova. Theofil se už na ten tvrdý chléb a měkký sýr nemohl ani podívat. V duchu se vsázel, jestli dřív oni dojedou do Marienburgu, nebo milý sýrec vyleze z torny a dá se na pochod.

Ale konečně byli tu, před chvílí projeli městskou bránou a kůň klapal po dobré dlážděné cestě. Theofil se nenápadně rozhlížel aspoň po domech. Zas a znovu zalétal pohledem k obrovskému hradu na druhé straně řeky. Když jim doma v Oytenu Theodosius líčil marienburskou pevnost, myslel si Theofil, že se bratr jen tak vytahuje a vůbec přehání; teď měl naopak pocit, že by pro ni žádná slova nebyla dost velká. Celé hanzovní město i se svým říčním přístavem se krčilo na tomto břehu jako chudý příbuzný, jako nevolník, jako žebrák žijící ze zbytků pod pánovým stolem, a na druhém břehu pyšně seděla dvojnásob, snad i trojnásob rozlehlá pevnost, hlavní a neporažená bašta Řádu německých rytířů, jako… inu jako mohutný ozbrojenec v kroužkové košili a brnění, s velkým, těžkým štítem a dlouhým pevným mečem z oceli kalené do modra a do černa ve vodě i v krvi, zahalený do širokého soukenného pláště s velkým černým křížem, odpočívající pohodlně vedle svého dobře živeného koně – a plivající slupky a kůrky přes řeku tomu ubohému umouněnci naproti. A tady, ve stínu tohoto kolosu, přímo pod nosem komturů, kteří sem přišli potírat každou pohanskou nevěru a kacířství, tady má své sídlo Cech alchymistů!

Dobrý příklad, že ta věta o svícnu a tmě platí, pomyslel si Theofil a zajiskřily mu oči.

„Doleva,“ káže otec, a vůz tedy zatočí. Projeli náměstím a teď se proplétají úzkou uličkou, první patra hrázděných domů vystupují dopředu, jako by chtěla ukousnout z oblohy co největší díl. Štěstí že jejich vůz není velký. Kdyby si byli vzali poctivý selský povoz a ne jen tohleto vozítko, odírali by tu náboji kol zdi po obou stranách. Theofil vede koně velmi pomalu, aby lidé měli čas uhnout. V duchu se hrozí, kam otec asi míří, že zase skončí někde na zastrčeném plácku pod hradbou, že budou potupně přespávat ve voze po celou dobu sněmu. Než jít na rokování takhle špinavý, říká si, to tam raději nepůjdu vůbec. A hluboko v srdci mu hlodá podezření, že přesně tak to otec zamýšlel.

Protože jinak by se Theofil mohl začít ptát, jestli by nemohl k řemeslnickým zkouškám. Nebo dokonce – považte! – na studia k některému z mistrů. Jako před lety bratr.

„Jen nikam nespěchej. Až umřu, všechno po mně zdědíš. Dílnu, pečeť i Knihu patentů.“ Tak to řekl, když se Theofil někdy před měsícem odvážil tu otázku položit. Theodosius už nebyl doma a otec byl hodně rozmrzelý, že se starší syn neobtěžoval říct mu, kam odchází a kdy se vrátí, dokonce ani jestli se potkají na sněmu. „Jen se podívej, k čemu bylo studium tvému bratrovi. Dobrého do dílny nepřinesl nic, jen samé potíže, ale nos nahoru, to má, to ano, panáček náš študovaná. A teď bys chtěl i ty? Ani nápad.“

Theofil měl tehdy dost rozumu, aby nepodotkl, že bratr Theodosius do dílny přece přinesl nižší mistrovskou pečeť a že jenom díky tomu můžou dál prodávat svoje originální směsi. Na tohle téma byl otec pokud možno ještě citlivější; nesnášel, když se mu připomínalo, že je v něčem na synovi závislý. Zazlíval svému prvorozenému, že se nestal vyšším mistrem, jak podle původního plánu měl. Pak by byl Theodosius mohl drahocenný rodinný recept na panaceu schválit sám a navždy jej prohlásit za výlučné vlastnictví thornvaldovské dílny. Jako nižší mistr podle cechovního práva s patenty takto nakládat nesměl. Za druhé měl otec Theodosiovi za zlé, že se pokusil nechat ten patent registrovat pod garancí mistra Lavoisiera. „Zbláznil ses?“ křičel na něj, když to zjistil. „Tebe samozřejmě odmítne – a recept si zapamatuje a ukradne!“ Theodosius tehdy mávl rukou a zařídil se po svém, a Theofil… zase mlčel a necitoval cechovní zákon. Neučil je snad těm zákonům sám otec? Proč mu je citovat, i když se teď mýlí. No a třetí a nejhorší téma rozepří bylo, proč tedy Theodosius nevyvíjí a netestuje na sobě nové látky, když je tím vyštudovaným mladším mistrem. Tyto hádky už Theodosius nevydržel, prásknul dveřmi a vydal se na cesty.

Co chtěl ve světě získat tentokrát, neprozradil ani Justině, a ta bývala vždycky jeho důvěrnicí.

Úzká ulička se rozšířila do maličkého uzavřeného nádvoříčka. Theofil zarazil koně. Kudy dál?

Otec Thornvald slezl z vozu, postavil se vedle syna a ukázal rukou, na níž zářil pečetní prsten.

„Tamhle. Ustájíš koně a pak se můžeš jít najíst. Otevřu nám v hospodě účet.“

Později bude Theofil přemítat, jak mohl ten mohutný klenutý průjezd jednoduše nevidět. Ale v tuhle chvíli měl jiné zájmy.

„A… lázeň mají?“

„Vzadu za stájí.“

Když zaopatřil koně a konečně spěchal k vytoužené kádi s horkou vodou, málem na dvoře vrazil do dvou mistrů. Právě sešli z ochozu v patře a mířili k hostěnici. Ten starší z nich se jenom tvářil spokojeně, ale ten mladší si vykračoval, jako by se vracel z vítězné bitvy. Gérard Lavoisier a Velemir Divjakov.

Theodosius by je poznal.

Theofil ne, on cechovní mistry neměl odkud znát. Proběhl kolem, zběžně se uklonil. Na okamžik zauvažoval, jestli toho mladšího už přece jen někde neviděl – nebyl to náhodou on, kdo před pár měsíci přišel k nim do dílny a chtěl jejich panaceu? Neprodali mu ji. Theodosius byl tou dobou dávno z domu pryč a oni zjistili, že rtuťové báze mají sice dost, ale hotový amalgám řádně opatřený náležitou pečetí už nezbyl žádný. Co se otec tenkrát navztekal nad promarněnou šancí! Jenže prodat zboží bez pečeti by znamenalo riskovat zavření dílny. Theofil se zastavil na rohu stájí a ohlíží se. Ano, je to on, je to ten zákazník, nemýlí se, ten jeho úsměv tenký jako zmije, co se vyhřívá na skále, ten nejde zapomenout. Takže to nebyl jen tak nějaký hej počkej. Byl to cechovní mistr.

No, neudělali přece nic špatného, když ho tehdy odmítli, ne?

 

„Malý ti snědl všechny makové? Myslela jsem, že mu nechutnají.“

Justina si odhrnula předloktím vlasy z čela. „Nejvíc by mu chutnaly žížalové,“ zasmála se a mrkla z okna na dvorek, jestli chlapeček doopravdy zas neexperimentuje s pochoutkami z žížal. Pod zamoučenýma rukama se jí skoro samy od sebe koulely úhledné bochánky těsta. Zastavila se na chvilku v práci, trhla hlavou. Z police na kredenci se snesl vydrhnutý hrnec mlíčňák a přistál na sporáku.

„Díky.“ Její švagrová přelila mléko z putýnky do hrnce. Otevřela dvířka sporáku, přiložila pár polínek. Několikrát foukla do uhlíků. „Nepřikládáš,“ prohodila. „To se ti ty žížalové nepropečou.“

Znovu se zasmály.

„Co chceš večeřet, koláče a mléko stačí?“

Teď Justina roztáčela jednotlivé bochánky a ony se samy formovaly do krásně kulatých koláčků. Těsně za jejíma rukama pochodovala lžíce a sázela do vznikajících prohlubinek makovou a tvarohovou náplň. Justina se tvářila hodně soustředěně, práce vyžadovala většinu její pozornosti. Přesto řekla: „Uvař aspoň polívku. Theodosius se vrátil.“

Mléko na sporáku začalo zpívat, ode dna hrnce stoupaly první drobné bublinky. Elma složila utěrku, chytila hrnec za ucha a odtáhla ho na kraj plotny. „Hm, švagr. Myslela jsem, že ho Theofil a otec čekají v Marienburgu.“

Justina neodpověděla, dokud nedokončila poslední koláček. Otřela si ruce, téměř mimoděk přejela dlaní po kraji stolu. Pokryl se jinovatkou. Elma na něj přenesla těžký hrnec z plotny. Potom podala z kredence loupané mandle a rozinky a obě dvě se bok po boku pustily do zdobení. Na každém z koláčků vykvétala jiná květina propletených vzorů: pro lásku, pro štěstí, pro zdraví. Čas od času jedna nebo druhá vykoukly z okna a zkontrolovaly chlapečka.

„Jsem docela ráda, že je bratr zas doma, víš,“ broukla smířlivě Justina. „A nejenom kvůli dílně.“

„Mhm.“ Ani Elma se nechtěla hádat. Ona ráda nebyla. Se švagrem Theodosiem si rozuměla z celé rodiny nejmíň; jeho kousavé poznámky raději občas nechápala a jeho časté mlčení ji děsilo snad ještě víc než jeho křik, když se hádal s otcem. Nedokázala pochopit, jak můžou být ti dva, Theodosius a její Theofil, bratři. S Theofilem si připadala bezpečná, život s ním byl plný malých zázraků, které jí nikdy nezevšedněly, snad proto, že sama kouzlit nedovedla. Justina jí zas dokázala jen tak bokem při práci pomáhat, jako třeba teď s tím zmrazením stolu, aby se svařené mléko rychleji zchladilo, a přitom Elminu obyčejnou, mechanickou práci neshazovala, ne, opravdu si jí cenila, a dokonce říkala, že některé věci jdou nekouzelnýma rukama udělat líp. A navíc s ní byla legrace. Ale Theodosius… Theodosiovi přítomnost švagrové zjevně vadila. Elma netušila proč. Dokonce se zpočátku bála, že by Theodosius mohl ublížit jejímu synkovi.

„Nemůže,“ ujistila ji tehdy Justina.

„Jakto. Co mu v tom zabrání.“

„To, že se stal jeho kmotrem.“

Elma nedůvěřivě zavrtěla hlavou. Znala celou řadu kmotrů, kteří se ke svým kmotřencům nechovali zrovna ukázkově, a ti ani nebyli čarodějové. Theodosius… raději nedomýšlet, jaké všechny možnosti měl on.

„Nemá žádné,“ tvrdila jí znovu a znovu Justina. „Složil slavnostní slib. Dokonce v kostele, před Bohem.“

„Sliby se dají porušit.“

„Ne, nedají. Jsou sliby, které kouzelný člověk porušit nemůže, i kdyby chtěl.“

Elma vraštila obočí.

„Jen si schválně někdy všimni, jak málokdy kouzelní lidé říkají věci jako slibuji nebo přísahám nebo dávám své slovo. Když to uděláš, nemůžeš už odvolat. Magie sama se postará, víš,“ snažila se vysvětlit Justina.

„Magie se postará… oč? Aby měl Karlíčka rád, vedl ho a pomáhal mu?“

„No… přinejmenším aby mu neuškodil.“

„Aha, a jak to asi zařídí?“

Teď se zamračila Justina, dokonce se poodtáhla a založila ruce. „No… to se těžko vysvětluje. Zvenku to obyčejně vypadá jako řada nepředvídatelných náhod.“

Elma zamrkala, sklonila hlavu a kývla, jako by ji ten argument přesvědčil, a velice se snažila, aby jí přitom nebylo vidět do tváře. Od té doby si už nechávala svůj strach pro sebe. Opravdu se nechtěla hádat. A ještě méně chtěla, aby jí někdo, a ze všech nejmíň Justina, v hněvu naplno předhodil, že podobným věcem rozumět nemůže, když je nikdy nezažila na vlastní kůži – když není nadaná magií. Že je jen hloupá, méněcenná venkovská husa, která nic pořádného nedokáže a kterou čeká beznadějně krátký život, aneb jak říká žalmista, pouhých let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let – slabá polovina let kouzelných. Co by na to mohla říct? Mohla by tu vůbec zůstat, po takových slovech? Přikývnout a mlčet bylo zkrátka… snazší. Bezpečnější.

Ale když Theodosius z domu odešel, velice se jí ulevilo. Tak moc, že měla potíže to skrývat.

Teď je tedy švagr zpátky. Dobrá, co naplat. On je tu doma, narodil se tady; ona se jenom přivdala. Musí uhnout, aby zachovala mír. Prostě musí. Pro Theofila. Pro jejich malého Karlíka.

„Bude ti ta polívka stačit fazolová, nebo mám zabít slepici?“

„Fazolová je výborný nápad.“ Justina se vesele ušklíbla. „Malému do ní můžeš přidat nějaké žížalky.“

Elma se zarazila s šufanem vody na půl cestě k hrnci. Vykoukla z okna.

„Miláčku! Neukusuj žížalkám hlavičky, nebudou tě mít rády!“

Chlapeček se otočil k oknu. „A kde mají žížalky hlavišku?“

Švagrové na sebe překvapeně mrkly, shodně povytáhly obočí a uchechtly se. „No… na té straně, kde mají pusinku,“ vyřešila těžkou otázku Elma.

„Aha. A mají mít žížalky Kajlíka lády, maminko?“

„Rozhodně. Jinak ti všechny utečou a přestanou si s tebou hrát.“

„A nožišky jim papat můžu?“

„Ne. Ani nožičky ne. Kousání žížalky bolí.“

Malý Karlík pustil ulovenou kořist zpátky do vysychajícího rozrytého bláta. „Tak dobže.“ Otřel si špinavé ručky o neméně špinavou košilku a vydal se odhodlaným krokem do kuchyně.

Omilostněná žížala podnikla hrdinný pokus zavrtat se, ale nestihla to.

Jistá stárnoucí slepice, právě o fous uniknuvší sekáčku a polévce, byla rychlejší.

 

Theofil seděl na tvrdé lavici skoro u samých dveří a lítal očima po rozlehlém prostoru sálu sem a tam. Mlčel. Nikdo nečekal, že by na cechovním jednání měl mluvit pouhý tovaryš. I řemeslníci s vlastní pečetí se hlásívali o slovo dlouho a trpělivě a netroufli si otevřít ústa, dokud je mistr představený nevyzval.

Cechovní mistři seděli v křeslech u těžkého stolu v čele místnosti, všichni obrácení tvářemi ke shromáždění. Mladší mistři byli usazení na lavicích kolem dvou dlouhých stolů uprostřed. Řady lavic u dveří a kolem stěn patřily řemeslníkům; když zbylo místo, mohlo se mezi ně vměstnat těch několik málo učedníků a tovaryšů, kterým jejich mistři nebo patroni dovolili tu být. Když místo nezbylo, tovaryšové stáli. A každé hlasování tradičně začínalo tím, že všichni, kdo neměli vlastní pečeť, byli vykázáni ze sněmovní místnosti ven.

Jenže teď bylo k hlasování ještě pořádně daleko.

Theofil napjatě poslouchal, nakloněný dopředu, rukama svíral dřevo lavice. Pořád znovu a znovu se kousal do rtu a skoro nevnímal, že mu začíná krvácet. Někteří mistři se neunavovali s němčinou nebo jiným srozumitelným jazykem, mluvili latinsky. Theofil trochu uměl, ale rozhodně ne dost, aby dokázal disputaci sledovat v plné šíři. Spíš v takových případech jen odhadoval, co řečník říká.

Padla otázka, jestli má cech dál tolerovat nepatentovaná léčiva na bázi živého stříbra, nebo jestli se má prodej takových přípravků zakázat.

Pokud Theofil věděl (a jak navrhovatel zákazu sám připomněl), receptů na rtuťové jedy byla v cechovní Knize patentů pěkná řádka a nikdo z mistrů nic nenamítal ani proti jejich všemožným nepatentovaným mutacím, samozřejmě pokud nesly některou z mistrovských pečetí.

Léky na rtuťové bázi uznával cech dva.

Thornvaldovská panacea mezi nimi nebyla.

Theofil vzpomínal, jestli už vůbec slyšel o jiném léku ze živého stříbra, který by se užíval vnitřně jako ten jejich.

A debata se mezitím vlekla po nekonečných odbočkách. Paní Tosca namítala, že nemohou brát mistrům a mladším mistrům právo signovat pečetí i nepatentované substance, cožpak se mladý kolega Divjakov domnívá, že nelze věřit erudici mistrů? Sám přece dohlíží na to, aby byly mistrovské zkoušky mistrovsky obtížné! Rozohňovala se čím dál tím víc; zkušenější účastníci sněmů se po chvilce začali nenápadně naklánět jeden k druhému a šeptat si s rukama před ústy. Theofil zíral, div mu oči nevypadly: copak jim to nepřipadá důležité? Nebo aspoň zajímavé?

Ale zřejmě nepřipadalo. Několik mladších mistrů se dokonce zvedlo a z místnosti odešlo.

Karol Kamieński je ze svého předsednického křesla viděl až příliš dobře. Přerušil tirádu paní Tosky na prvním vhodném místě. „Samozřejmě nechceme brát mistrům jejich práva ani házet klacky pod nohy novým projektům a stavět se do cesty výzkumu, jak jste to vyjádřila, paní kolegyně.“ Paní Tosca ho počastovala bojovným pohledem. Vzápětí se nedůvěřivě zahleděla na mistra Divjakova; asi nemohla pochopit, proč se nedal vyprovokovat k výměně názorů jako jindy. Ale Velemir Divjakov seděl po boku Gérarda Lavoisiera na pohled úplně klidný, ruce sepjaté, jen oči stažené do malých, nebezpečných škvíreček. „Hlavním důvodem opatření, které navrhují mistři Lavoisier a Divjakov,“ pokračoval Karol Kamieński, „je, jestli jsem správně pochopil, oprávněná obava z možných vedlejších účinků rtuťových preparátů. Nemusím tady říkat, jak silně je rtuť toxická. Stejně jako nemusím připomínat, na jak citlivých vážkách bychom se mohli ocitnout, kdyby nás obvinili, že pod hlavičkou léků prodáváme jedy. Pamatujme, kolegové, že nekouzelní lékárníci si mohou dovolit víc profesních chyb než my. Je nelze obžalovat z čarodějnictví tak snadno a přesvědčivě jako nás. Zejména v této době, kdy hoří čím dál víc hranic. Neměli bychom zapomínat, že mnohdy zůstáváme naživu jen proto, že naši nekouzelní sousedé nevidí – nebo nechtějí vidět – “ Odmlčel se a nechal auditorium, aby si samo domyslelo. Theofila samého napadly dvě věci: gildovní povozy, které se vynořovaly z Mezisvětí, tedy jakoby z ničeho… a tradiční dlouhověkost čarodějů. Vzpomněl si na Elmu a zatrnulo mu u srdce. Nikdy předtím nepřemýšlel o tom, že jej jeho nekouzelná žena opustí stejně brzy, jako je opustila jejich matka.

Debata se stočila jiným směrem. Thomas Jeffrey z Heidelbergu, mistr zhruba stejně starý jako Theodosius, připomněl, že rtuť je nebezpečná především pro toho, kdo s ní pracuje. Domívá se mistr Lavoisier, že se v řemeslnických dílnách nedodržují bezpečnostní opatření? Začalo se mluvit o nekouzelných alchymistech, zkoumajících kámen mudrců; o té věci věděl hodně právě Gérard Lavoisier, protože s nimi občas spolupracoval. Ale Theofil se už nedokázal soustředit. Viděl před sebou jen Elmu… synka hrajícího si na dvorku… Sestru Justinu suverénně panující v kuchyni a spíži dřív, než jeho a Theodosia otec pustil k pouhému vytloukání tyglíků v dílně… Na hřbety sepjatých rukou mu spadla slaná kapka. Zvedl se a se skloněnou hlavou vyšel ven.

Byla to škoda. Mistr Jeffrey vzápětí začal rozvíjet své oblíbené téma, totiž chronické otravy a rezidua. Kdyby byl Theofil zůstal, mohl by přijít na to, proč bratr tak urputně odmítá zkoumat nové substance, proč tak ochotně využil hádky s otcem a odešel z domu a konečně, co se na cestách snažil najít. Byl by mohl z neopatrných náznaků nového heidelberského mistra vysbírat cenné střípky informací. Thomas Jeffrey totiž skládal mistrovskou zkoušku spolu s Theodosiem, a tak věděl… mnoho věcí, o kterých se nezúčastněná veřejnost neměla dozvědět.

Jenže Theofil v sále nevydržel.

Vyšel ven na dvůr. Sedl si pod jasan, opřel se zády o kmen. Nahmátl úlomek větvičky a jím si čmáral v suché hlíně. Nepřemýšlel, spíš se jen poddával nezformovanému smutku. Elma… malý Karlík… Theodosiovy čím dál horší hádky s otcem… a teď i nejasné nebezpečí pro dílnu… a co on s tím vším může udělat? Nic, leda si v nejhorším mumlat pod vousy černé vtipy. Je jen přehlížený mladší syn.

Uslyšel kroky.

„Takhle sis svůj první sněm asi nepředstavoval.“

Byl to otec, v tváři ještě rudý: nejspíš se s někým právě pohádal.

„Co proti nám mají,“ zeptal se Theofil počmárané hlíny. Snad ani neočekával odpověď.

„Proti nám?“ Ernest Thornvald si hořce odfrkl. „Nic, my jsme jenom obyčejní řemeslníci, my pány mistry nezajímáme.“ Nahmátl špičkou nohy jakýsi kamínek, chvilku ho válel po zemi, pak ho odkopl. „Vadí jim Theodosius. Musel na té… na té zkoušce, co ho vyhodili… provést něco, něco… Ech!“

Theofil opatrně vzhlédl. „Theodosius se přece jenom snažil… legalizovat náš recept.“

Otcovo „Hm!“ vydalo za hodiny rozhořčených slov.

Theofil si vzpomněl, jak bratra na cestu do Dubogradu vybavovali. Zejména na jisté dvě piksličky. V jedné si Theodosius vezl silný širokospektrý protijed, očarované stříbro. Do druhé, mnohem větší, otec sesypal skoro všechny jejich zásoby rtuťové báze. Mladík zbledl. Začal tušit, čeho se Theodosiův průšvih v Dubogradu nejspíš týkal. Došlo mu, proč se v dílně před pár měsíci zastavil, jak teď už věděl, Velemir Divjakov, dubogradský mistr lektvarů a předseda zkušební komise. Uvědomil si, že měli vlastně štěstí, když mistru Divjakovovi odmítli prodat nesignovanou panaceu. „Nemůžou nám přece… zavřít dílnu, sebrat pečeť,“ nadhodil, naprosto nejistý, kam až může v tomto rozhovoru zajít. „Neudělali jsme nic zlého. Dokud dodržujeme cechovní zákony…“

Otec Thornvald si zase odfrkl. „Když nám vezmou náš rodinný recept… chápeš.“ Zavrtěl hlavou. „Říkal jsem, že z toho nebude nic dobrého, když jej Theodosius použije jako téma pro svou práci. Říkal jsem to, vzpomeň si. Kdyby mě poslechl, byl by se nejdřív stal mistrem a pak by zapsal náš recept do cechovní Knihy. Ale kdepak, to on ne. Prý všechno, nebo nic. A teď to máš.“ Poslední gesto šermující ruky se zlomilo do marnosti. Otec Thornvald se opřel ramenem o strom, tak blízko k synovi, že se ho málem dotýkal. Slunce svítilo zplna a přímo, na nebi nebyl ani mráček. Vykreslovalo Ernestu Thornvaldovi ve vlasech šediny, které tam ještě včera Theofil neviděl.

Otec dlouho mlčel. Pak si odkašlal a řekl: „Rokování pro dnešek skončilo. Běž se najíst.“

„A vy, tatínku?“

„Nemám hlad.“

Theofil taky neměl moc hlad, ale ze zvyku poslechl. Od vchodu do hostěnice se ještě ohlédl. Otec se pořád ještě opíral o kmen stromu, pohrával si s lemem rukávů. Vypadal jakýsi menší, shrbený, ztracený.

Jako by za to odpoledne zestárl o dvacet let.

 

Theodosius za sebou zavřel dveře dílny a přistavil k nim židli. Švagrová a sestra jsou v kuchyni; výborně. Tam vydrží dost dlouho, aby on tady stačil udělat, co potřebuje. Hlavní štěstí je, že v domě není pan bratříček. Poslední dobou se začal po dílně nějak roztahovat, jako by ji snad měl zdědit nebo co, kontroloval každou odrobinku a měl spoustu hloupých řečí – samé cech sem, cech tam… Asi zapomněl, že Theodosius musel sestudovat cechovní zvyklosti a právo už před osmi lety. A že v nich rozhodně umí chodit mnohem líp než nezkušený a naivní Theofil. Nevymyslel snad právě Theodosius tu kličku s pečetěním, aby mohli dál prodávat svou panaceu?

Hm… a kolik že jim jí vůbec v regále zbývá?

Žádná. Ani jediná lahvička.

Theodosius si představil, jak otec asi zuřil, když sem přišel zákazník pro tuto látku a on mu musel říct, že žádnou nemá a nebude mít, dokud se nevrátí mistr Thornvald. Ušklíbl se. Dobře vám tak, tatínku, dobře vám tak. Měl jste mi předat vedení dílny. Beztak na to mám právo, když mám vyšší pečeť než vy.

Ale… po tom kouzlu, na které se chystá, by se panacea hodila. Ne nezbytně, ale… pro jistotu. Pro všechny případy. Aby to bylo snazší.

No jenže když tu není…?

Theodosius nespokojeně nakrčil nos a otevřel další šuplík. Zbyla jim aspoň nějaká báze pro amalgám? Ta se připravuje tři týdny, to budou otec s bratrem dávno zpátky… šance na nerušenou práci promarněná…

Ano, báze tu byla. Téměř plný štelářek. Jedenáct pikslí stříbřitých kuliček.

Theodosius se zatvářil ještě nespokojeněji. Zdráhavě vzal ze sekretáře papír, z police si podal efemeridy a začal počítat horoskop pro dnešní den. Práce mu šla čím dál pomaleji, v knize efemerid se dvakrát otočil list tak, jak Theodosius nepotřeboval, a jednou se mu kniha úplně zavřela. Nové a nové listování na správnou tabulku a správný seznam bylo… otravné. K vzteku. List papíru se po okrajích plnil poškrtanými výpočty, od škrtanců odstřikovaly kaňky. Na několika místech Theodosius papír dokonce propíchl. Zlomil brk a musel seřezávat novou špičku…

Konečně byl horoskop hotový. Theodosius si vyhledal v rodinném herbáři odpovídající byliny. Zjistil, že v dílně všechny jsou, a navíc že dnešku odpovídá celkem jednoduché složení, se kterým se bude dobře pracovat: žádná přísada šlemovitá, žádná dřevnatá, všechno pěkně jen byliny, navíc použitelné v sušené formě.

Líbilo se mu to čím dál tím míň.

Tehdy při mistrovských zkouškách… tehdy, když už měli všichni v těle dost jedu a teď se prý ukažte, teď si uvařte protijed proti látce, o které nevíte vůbec nic… tehdy taky vařil panaceu, a od té doby už ne.

Jenže tehdy mu z toho vyšel jed, ne lék.

Dodnes neví, jakou vlastně udělal chybu.

Žádnou. Žádnou, co pamatuje. Trochu se mu klepaly ruce – a aby ne, když je Divjakov přiotrávil! – a na okamžik možná povolil v pozornosti, ale chybu neudělal žádnou. Ne.

Natáhl před sebe ruce.

Třásly se. Vlastně se mu teď třesou často. To je určitě vina toho protijedu, co mu nakonec Divjakov dal! Theodosius dobře ví, kolik mu v těle zůstalo reziduí!

Brk v sevřených prstech kmital jako křídlo vosy.

Ne. S takovou žádnou panaceu vařit nemůže. Kdyby se to zase překlopilo do jedu… Copak tady najde vhodnou kočku nebo tak něco, aby si preparát vyzkoušel? Justina by to pochopila, ale milá švagrová hlídá všechna zvířata ve dvoře jak ostříž, jako by to byla její vlastní děťátka, dušička soucitná, a určitě by ráda žalovala bratříčkovi… Ne. Theodosius nebude riskovat. K provedení toho čistícího kouzla panaceu nepotřebuje.

Zmačkal list s výpočtem, nechal si ho shořet na dlani.

Pak chvíli jen seděl za stolem a odhodlával se. Bál se provádět nějaká kouzla sám na sobě. A už vůbec se mu nelíbila představa, že bude potřebovat vlastní krev. Proto ostatně odmítl tam dole ve Francii…

Když už na něm má někdo zkoušet nějakou magii, tak to bude on sám.

Zaťal zuby, přichystal si misku a pustil si žilou.

Nejprve si na trošce té krve udělal standardní zkoušku na rezidua, kterou odkoukal od Thomase Jeffreyho, kde je mu konec, bývalému příteli? Bylo jich pořád stejně, Divjakovův lektvar se nevzdával.

A potom se pustil do akce.

Bylo to jeho první samostatné černé kouzlo. Věděl, k čemu se jeho provedením zavazuje. Provést černé kouzlo – libovolné a s libovolným záměrem – je třetí, poslední krok k zasvěcení do černé magie. A to nelze vzít zpět. Taky věděl, že si magie, ta nekonečná chaotická síla mimo něj, vezme jako daň za kouzlo něco, na čem mu záleží. Byl s tím srozuměný. Dal by cokoliv za to, aby se zbavil těch zatracených reziduí, toho prokletého řetězu, na který ho Divjakov uvázal.

Provedení kouzla se ukázalo snazší, než čekal. V porovnání s přípravou některých lektvarů až dětsky jednoduché. Účinky se dostavily přesně takové, jak mu bylo slibováno: jako při silné detoxikaci. Slil se potem, kapal mu i z vlasů. Ústa měl plná slin, chtělo se mu zvracet a močit. Vykonal to všechno do měděného lavoru z destilačního přístroje, přelil to vodou, zasypal černou solí a nechal vyšumět. Strhal ze sebe košili a bruchy, hodil je na ohniště. Otřel se kusem plátna a to taky spálil. Len hořel jedovatě zeleným a modrým plamenem, Theodosius měl dojem, že vidí v ohni tančit rozšklebené ďáblíky. Vylil si na hlavu hrnek vody, aby se těch vidin zbavil. Nahý přešel přes celou dílnu, zanechával za sebou mokré šlápoty. Vytáhl si z truhly aspoň zástěru, aby nechodil po dílně, jak ho Bůh stvořil. Potom si otevřel čerstvou ranku v paži a vymáčkl trochu krve na druhou zkoušku.

Zjistil, že rezidua zmizela. Skoro. Až na jedinou složku.

Divjakovův řetěz.

 

„Ty budeš bratr Theodosia Thornvalda, nemýlím se?“

Theofil si otřel ústa hřbetem ruky. Ohlédl se. Obočí mu vyletělo nahoru. „A-ano, mistře představený.“ Opřel se o desku stolu a začal vstávat.

Na rameni mu přistála ruka. Kulatý pečetní kámen na prsteníku zářil zevnitř jako živý, spirálovitě zakroucené větve stromu dělaly dojem, že se mírně pohybují, had ovíjející kmen div že nesyčel. „Nemusíš vstávat, chlapče.“ Karol Kamieński naznačil, že by si chtěl přisednout. Tovaryšové a žáci se okamžitě posunuli, aby mu udělali místo. Na opačném konci lavice tak vznikla menší tlačenice, jeden hodně mladý žák měl co dělat, aby si uhájil pivo před vylitím. Jen Theofil seděl, jako by ho přibili, šokovaně zíral na důstojného mistra v plné nádheře širokého, v ramenou vycpaného kabátce, s těžkým řetězem a medailonkem, na němž se opakovaly vzory z pečetního prstenu: strom a had. Mistr se usadil na nepohodlnou dřevěnou lavici s takovou samozřejmostí, jako by to bylo jeho vyřezávané křeslo tam daleko na druhé straně sálu. Vytáhl z rukávu kapesník, přetřel desku stolu před sebou, položil na ni předloktí, sepjal prsty. Rozšířené rukávy pláště vyjely trochu nahoru, odhalily sukno kabátce a krajku spodní košile. Mistr kývl na hostinského, že by chtěl pití. „Jak ti říká otec?“

Otec mi říkává Hej, ty, pomyslel si Theofil a zrudl. Kousl se do rtu. Polkl. Vydechl. Zamumlal své křestní jméno. Rozpačitě si máčel chleba ve šťávě. Smí dál jíst? Co má dělat? Neměl by mluvit latinsky? A jak, když pořádně neumí? Ale mistr ho přece oslovil sasky… tedy ne úplně, ale nějakým podobným dobře srozumitelným jazykem, takže…

Karol Kamieński se usmál. „To je v pořádku, nedělej si starosti.“ Jako by Theofilovi viděl do hlavy. „Máš v plánu tu složit řemeslnické zkoušky? Nebo si chceš najít mistra jako tvůj bratr?“

„Hm, zkoušky… nevím, asi ještě ne… Otec si myslí, že mám času dost.“

„Možná by nebylo na škodu posílit dílnu.“

Theofil nevěděl, co by na to mohl říct. „Otec… Víte, naše pečeť se v rodě dědí už šest generací. Nechtěl bych… nechtěl bych mít jiný vzor.“

„Mohl bys být zapsán ke stejné pečeti, to není tak neobvyklé. Dokonce je možné, aby dva lidé po jistou dobu používali jedno pečetidlo. Je to samozřejmě méně pohodlné, než když mají každý svůj vlastní prsten…“

„Dva prsteny se stejným vzorem?“ ujišťoval se mladík.

„Ano, přesně tak.“

„A jak se pak pozná, kdo…“

„Zodpovědnost je v takovém případě společná.“

„To chce hodně… hodně důvěry.“

„Nesporně.“

Mlčeli. Theofil měl náhle dojem, že za ním stojí ještě někdo. Ohlédl se. Nikdo tam nebyl, jen hlouběji v sále, poblíž mistrovského stolu, si Velemir Divjakov prohrábl vlasy, jako by upravoval chochol přílby. Theofil zamžikal. Nechápal, oč tu jde. Mistr Kamieński působil tak laskavě, takovým uklidňujícím dojmem… mluvil s Theofilem tak, jak si Theofil až dodneška marně přál, aby se s ním bavil otec… Proč? Mladík se chopil poháru a pokusil se zahnat zmatek pořádným douškem piva.

Mistr představený ho sledoval s jemným, téměř nezřetelným úsměvem. Zahříval si v dlaních svůj mnohem menší pohárek medoviny, ze kterého zatím sotva usrkl. „Dosud jsem tě na žádném ze sněmů neviděl. Toto je tvůj první?“

Theofil kývl.

„Zpočátku je člověk trochu… řekněme nejistý. Než se zorientuje…“

Theofil polkl. „Otec mi ukázal, kde mám sedět.“ Zamžikal. „Celkem jsem i rozuměl, aspoň myslím… akorát když se mluvilo latinsky, tak to bylo zlé.“ Opatrně se pousmál, aby dal mistrovi najevo, jak je rád, že teď může používat mateřštinu.

„Neumíš?“

„No… hm, čtu, ale… v kostele je to taky pořád dokola, že, člověk už tak nějak ví, co přijde, takže slyší správně a rozumí… ale takovéhle hádání… disputace… Kdyby to bylo napsané, tak bych si poradil, ale když se mluví, je to strašně rychle.“ Cítil, jak mu začínají hořet špičky uší. Takhle trapně mu nebylo, ani nepamatoval.

„A co čteš?“

„Hm, no… Křišťana z Prachatic, ten herbář používáme prakticky denně… Regiomontanovy Efemeridy taky… samozřejmě Adalberta… otec má Geberovo De vita metallorum a některé spisy z Corpus Hippocraticum, ale je na ně jako ras… Arnaldovu Růžovou zahradu a traktáty o chemii Basilia Valentina jsem se musel naučit zpaměti… jenže Valentinus je německy, že, tak to se vlastně nepočítá…“ Theofil si všiml, že mistr představený pochvalně pokyvuje (aby ne, když mladík citoval řadu nejlepších děl z oboru), a zakoktal se. „No a otci chodí pravidelně tištěný bulletin cechu, no.“ Sklopil hlavu skoro k desce stolu, aby mistr neviděl, jak moc mu zrudla tvář. Přál si, aby nebyl pil vůbec žádné pivo, to by nebyl takhle nemístně chlubivý…

„Rád vidím, že Ernest Thornvald vzdělání svých dětí opravdu nezanedbává,“ řekl mistr.

„Theodosius byl vždycky lepší,“ zamumlal Theofil.

Mistr odpověděl pouhým pochybovačným: „Hm.“ Upil ze svého pohárku. „Zaujala mě v tom výčtu jedna věc, Theofile. Efemeridy. Opravdu tak často pracujete s postavením hvězd?“

„Ano, pro náš rodinný recept…“ Theofil zamrkal a zmlkl.

„… je znalost horoskopu nezbytná,“ dokončil mistr. „Neboj se, pochopil jsem. Pozdě, ale pochopil. Nezapomeň, že se tvůj bratr u mě tím lektvarem zabýval nějaké… dva, tři roky nejméně. Víš, lituji, že mi nesvěřil, čeho chce doopravdy dosáhnout. Všechno mohlo být jinak. Dojedls?“

Theofil zvedl hlavu a div nelapal po vzduchu jako nějaký kapr.

„Možná bys teď chtěl jít se mnou,“ navrhl mistr Kamieński a vstal.

 

Theodosius se znovu zavřel v dílně. Měl na sobě svoje staré šaty, čekaly v truhle v jeho pokoji bůhvíjak dlouho a Justina je proložila vratičem a mateřídouškou, aby se do nich nedali moli. Pro Theodosia ta vůně znamenala domov, vracela ho do velmi raného dětství, kdy se přehraboval v maminčině truhlici. Věděl, že tam maminka schovává váček s našetřenými drobnými penízky, a on jeden chtěl. Nebo dva. V Oytenu byl letniční trh, zvláštnost a div pro tak malou obec, obvykle se chodívalo do nedalekých Brém, ale tentokrát tu opravdu byl trh, i když jen o pár stáncích, v jednom z nich řezbář… a Theodosius se zamiloval do jeho vyřezávaných lžící. Jednoduše takovou musel mít. Chytili ho, samozřejmě, prakticky s rukou v truhle, a otec vyhrožoval, že mu přirazí prsty víkem, aby si navždycky pamatoval, co smí a nesmí. Maminka ho tehdy uprosila. Maminka byla vůbec jediný člověk, který kdy dokázal otce uprosit. A Theodosius sice schytal bití a domácí vězení a spoustu protivné práce navíc, ale o pár týdnů později dostali všichni tři, i Theofil a Justina, k jakémusi svátku… právě ty vyřezávané lžíce. Theodosiova byla nejhezčí.

Popotáhl nosem a pěkně zhluboka si přihnul. Přímo ze džbánu. Proč se namáhat s pohárkem. Ušklíbl se sám nad sebou: trochu moc sentimentální, mladý mistře, ne? Vzpomínat na dětství…

Tu lžíci už nemá, někde ji ztratil.

Zaklonil se a škvírou v pootevřeném okně vyhlédl na dvůr. Seděl tam na bobku chlapeček, malý pan kmotřenec, jak mu Theodosius říkal, a zase cosi kutil na zemi. Měl vedle sebe postavený hrnek vody a občas z něj pár kapek vylil. Vyhrabal si ze země nějaké žížalky, vysvětlil jim, že je nebude papat ani jim kousat hlavišky, plotože ce, aby ho měly lády a aby si s ním hlály, kjásné žížalky, a teď pro ně klacíkem ryl cestičky a snažil se je přimět, aby se po nich plazily. A světe div se, dařilo se mu. Dokonce dost rychle pochopil, že musí té žouželi do rýh nalít jen trošičku vodičky, plotože neumí dělat plav plav. Ale zdálky a s tak omezeným výhledem, jaký měl jeho kmotr, to vypadalo jen jako obyčejné rýpání se v bahně, žádné podrobnosti nešly rozeznat.

Jestlipak se bude malý blátomil Karl učit číst na staré rodinné Knize patentů jako oni? zauvažoval pobaveně Theodosius. Znovu si přihnul ze džbánu. Svět se stal opět o něco příjemnějším – a blamáž s přetržením Divjakovova řetězu pomocí černé magie o něco méně blamážovitější. Kde je vůbec stará dobrá rodinná Kniha patentů? Vzal ji pan tatíček na sněm s sebou, nebo ji nechal bezpečně ležet v její přihrádce?

Ležela v přihrádce.

Theodosius jí začal listovat. Nad některými recepty se usmíval: vzpomínal na svá dávná žákovská léta pod přísným diktátem otcovy rákosky. U jiných zvážněl. To byly ty lepší, výnosnější. Ty, co si je už dávno opsal do své vlastní Knihy, ano, do té, kterou mu daroval Karol Kamieński, když k němu Theodosius přišel jako jeho učedník. Starý dobrý mistr byl tak hloupý, že Theodosia nechal, aby si z jeho, mistrovy Knihy opsal nejen volné patenty, které dával cech k dispozici zdarma, ale i některé patenty vázané, za něž se muselo platit. A stvrdil mu všechny ty opisy svou pečetí jako legální.

Otec později taky.

Krom jediného. Rodinný recept na panaceu (nebo panfarmakon, podle způsobu přípravy) mu otec opsat nedovolil. Prý je thornvaldovská dědičná Kniha jediné místo, kde je ten recept zapsaný, a tak to prý zůstane.

No. Theodosius se zasmál. V tom případě tu pan tatíček neměl Knihu nechávat, víme? Měl si ji vzít s sebou, jak to dělá každý pořádný podezíravý škrťa.

Položil rodinnou Knihu na pulpit, otevřel svou vlastní Knihu, vybral si ze stojánku brk a pustil se do opisování.

Neměl příliš jistou ruku. Pivo bylo domácí a docela silné, a on ho vypil na prokazatelně zcela prázdný žaludek už třičtvrtě džbánu. Ale ten recept znal prakticky zpaměti. Nebyl vůbec těžký. Jedinou skutečně obtížnou část představoval seznam souvztažností nebeských světel a bylin – a přijatelné kombinace těch bylin. To si nikdy nedokázal zapamatovat celé.

Propsal se už do třetiny toho seznamu, když se písmo na stránce začalo vlnit. Pivo, řekl si, a proti všemu zdravému rozumu si ještě lokl.

Když se podíval na originál znovu, viděl jen čistý, lehce nažloutlý list.

Mrkl. Potřásl hlavou v naději, že se písmena vrátí.

Ale místo nich z pergamenu vyvstal ohnivou linkou vyvedený vzor dědičné thornvaldovské pečeti.

To mohlo znamenat jediné. Na sněmu muselo něco prasknout – a otec Theodosiovi právě znemožnil nakládání s rodinnou Knihou.

 

„Teď se to zavře, nechá zchladnout a týden zrát. Potom se žíhání zopakuje, zas se to nechá zrát, pak ještě jednou, a báze je hotová.“ Theofil uzavřel kameninovou dózu dřevěnou zátkou a stáhl si roušku a rukavice. Dovolil si pousmání. „Otec rukavice nepoužívá, ale otec taky říká, že už má všechny děti, které kdy chtěl.“

Mistr Divjakov přivřel oči a zkroutil rty, jak se snažil potlačit smích. Oba starší mistři udrželi tvář nehybnou, mistr Kamieński si jenom spokojeně pokyvoval hlavou. Za dob Theodosiova učednictví už tuto práci viděl nesčetněkrát a Theofilovo provedení se mu zřetelně zamlouvalo. „Jsou tu možné nějaké chyby, Theofile?“

„Ale jistě, hlavně z nepozornosti. Dá se špatně směrovat plamen, špatně odvážit rtuť, taky může část rtuti vytěkat, když se špatně nakloní tyglík… takové chyby, mistře.“

„Dá se to nějak napravit?“ zeptal se mistr Lavoisier.

„Ne. Takové dílo se vyhodí a začíná se znovu.“

Mistr Kamieński se zadíval do neurčita a usmál se.

„Čili výroba báze představuje tu těžší část práce.“ Mistr Divjakov zvedl obočí.

„No… těžší pro ruce, ano, mistře.“ Theofil se nadechl, že ještě něco dodá. Přerušilo ho zavrzání dveří.

„Poslal jste pro mě, mistře představený?“

„Ano, Erneste, pojďte prosím dál. Váš syn si zatím vede velmi dobře. Myslel jsem, že bychom pro další krok potřebovali váš souhlas, jenže…“

Otec Thornvald přeletěl pohledem těžký pracovní stůl, použitý tyglík, zhasnutý kahan… chladnoucí dózu… rukavice a roušku. Začichal. „Theofile?!“

„Váš syn se nás snaží přesvědčit, že je váš rodinný recept patentovatelný, Thornvalde,“ zasáhl mistr Lavoisier. „Mě osobně jeho počínání opravdu velmi zajímá. Jak víte, už jsem ten recept jednou odmítl podpořit. Na druhou stranu, Theofilovo provedení je… odlišné od toho, co jsem před lety viděl.“

„Čistší,“ utrousil mistr Kamieński.

„Jenže se dál nehneme, jedině teoreticky,“ přidal svou trošku mistr Divjakov. „Nemůžeme tu čekat tři týdny, než báze dozraje.“

Otec Thornvald si odkašlal, přejel si rukama po pažích, přitáhl si kabátec; navzdory teplému létu byla tady ve sklepní laboratoři zima. „A co byste, páni mistři, rádi?“

„Ze všeho nejraději bychom viděli a prodiskutovali i druhou fázi výroby vašeho lektvaru. No, co naplat. Dovolíte aspoň pár otázek?“

Ernest Thornvald se pořád nedůvěřivě mračil.

„Tatínku… nemá to cenu aspoň zkusit?“ zeptal se téměř neslyšně Theofil. „Jak to vypadá, ztratit už beztak není co.“

Starý řemeslník dlouho hleděl svému mladšímu synovi do očí. Nakonec stroze, neochotně kývl. Otočil se ke dveřím. Otevřel je. „Spočítej si horoskop. Mám malou piksli báze s sebou,“ zavrčel, a vyšel ven.

Theofil se překvapeně nadechl. Zamrkal. Na tváři mu pomaličku vykvetl nevěřícný úsměv. Jako ve snu přistoupil k pracovnímu stolu, přitáhl si papír a olůvko, otevřel knihu efemerid, která se na stole objevila (cechovní knihovna byla dobře vybavená a mistři předvídaví) a dal se do počítání a rýsování. Nikdo ho nerušil, mistři si tiše povídali mezi sebou, jen mladíka požádali, aby, až bude s horoskopem hotový, začal svoje další úvahy pronášet nahlas. Theofil to vzal trochu volněji a mumlal si i u počítání, líp se mu tak myslelo. Byl tak zabraný do práce, že si ani nevšiml, že se jeho otec vrátil a velmi tiše položil na roh stolu piksličku plnou stříbřitých pololesklých kuliček. Otec mu ze zvyku nahlédl přes rameno do výpočtů a velmi kratičce se pousmál, mnohem nervóznější z mistrů než jeho syn. Kniha efemerid nebyla používaná tak často jako ta u nich doma; měla sklon se zavírat. Ernest Thornvald ji přidržel otevřenou.

„Pokud možno nezasahujte, prosím,“ zašeptal mu do ucha mistr Divjakov.

„Nic jsem…“

Mistr Lavoisier se dotkl jeho lokte. „V pořádku, v pořádku.“ Odvedl starého řemeslníka stranou a šeptem mu vysvětloval, proč. Thornvaldovo obočí vyletělo nahoru. „Posílit dílnu? Připsat k pečeti?“

„Nesouhlasíte?“

„Myslel jsem… že nás chcete zničit…“

Karol Kamieński zpražil své kolegy přísným pohledem. „To jsme nikdy neměli v úmyslu.“

Otec Thornvald se ještě nadechoval k nějakým dalším otázkám nebo námitkám, ale mistr Divjakov si všiml, že Theofilovo mumlání pomalu přešlo k přiřazování bylin jednotlivým světlům. Kývl hlavou ke stolu. „Navrhuji se věnovat našemu zkoušenému, pánové.“ A když se i Ernest Thornvald zaposlouchal do synovy tiché samomluvy a skousl si ret a překřížil prsty obou rukou ve znamení proti uřknutí a zlým silám, zeptal se mistr ještě: „Jak obtížná je tato část práce?“

„Klíčová,“ vydechl starý řemeslník. „Sám bych si netroufl určovat kombinaci takhle z hlavy. Každému světlu odpovídá pět možných ingrediencí…“

Theofil nic z toho nevnímal. „Nad obzorem máme Mars v povýšení, to budou semena ohnice, tři díly… Jupiter v základní podobě, takže herba fragrariae, čtyři díly,“ diktoval si a bez zachvění odvažoval recitované suroviny na jemných vážkách a sypal je rovnou do moždíře. Mistři ho nechali dokončit vážení, pozorovali přitom stejnou měrou jej i jeho otce.

„Je nějaký rozdíl v ingrediencích pro přípravu panacey a panfarmaka?“ zeptal se mistr Lavoisier.

„Ne. Mohu použít byliny podle světel v nadhlavníku, nebo podle temné půle nebe, to je jedno. Já mám raději nadhlavník, tam se líp počítají díly látek. Rozdíl v přípravě spočívá v gestech při míchání, pro panaceu se dělá sedm znamení života, pro panfarmakon šestkrát znamení smrti. Když se pokazí znamení života, stane se z látky panfarmakon. Já teď připravím panaceu, jestli vám to nevadí. Nerad kreslím znamení smrti.“ Usmál se a na chvilku se zase stal tím nejistým mladým mužem, jak ho poznali v normálním hovoru. „Víte, on mi synek doma koukává na ruce.“

A pustil se do míšení amalgámu se stejnou jemností a pečlivostí, jakou prokázal už při výrobě báze.

O půl hodiny později nakreslil nad moždířem sedmé znamení a klepl nádobou o desku stolu. Hmota se srazila do lesklých stříbřitých kuliček velikých jako nehet. „Hotovo,“ oznámil Theofil.

„Jak můžeme poznat, jestli je to panacea, nebo panfarmakon?“

„Rozborem to rozeznat nelze, mistře, ingredience jsou stejné. Jediná možnost je otestovat tu látku na nějakém živém tvoru.“ A Theofil sáhl do moždíře, vzal do prstů jednu kuličku a bez zaváhání ji polkl.

Jeho otec ve stínu u zdi mlčky zajektal zuby. Přitáhl si kabát ještě těsněji k tělu, o dva, tři krůčky couvl, až se zády dotknul kamene, opřel se, bolestně zavřel oči. Jako by čekal na vlastní smrt.

„Jak rychle se látka projeví?“ zeptal se mistr Divjakov.

„Do padesáti úderů srdce,“ odpověděl Theofil klidným hlasem. „Panfarmakon do dvaceti.“ Jeho otec současně šeptem cedil tatáž slova.

Mistři se naklonili jeden k druhému, vyměnili si pár tichých slov.

Když se vší pravděpodobností uplynulo víc než padesát úderů srdce, řekl mistr Kamieński: „Myslím, vážení kolegové, že zkoušku můžeme bez výhrad uznat a přijmout Theofila Thornvalda jako právoplatného řemeslníka cechu.“

„A recept?“ rozhlédl se mírně nechápavě Theofil. Byl tak soustředěný na odvrácení hrozby  rodinné dílně, že si neuměl představit, že by mistři mohli sledovat víc než jeden cíl.

Mistr Lavoisier se pousmál a kývl. „Jistě, recept. V této podobě nemám námitek.“

„Rezidua rtuti?“ připomněl mistr Divjakov původní námitku vyřčenou odpoledne před celým sněmem.

„Promiňte, mistře, toto je panacea, všelék,“ ohradil se Theofil. „Všechny látky pro tělo nevhodné nebo nepřátelské se po požití vyloučí nebo zneutralizují.“

„Jak vidíte,“ zamumlal otec Thornvald. A opravdu, na jeho synovi už byly znát účinky radikální detoxikace. Po tvářích mu stékal voskový pot, odkapával mu i z konečků vlasů; z jeho kůže stoupal pach piva, které vypil k večeři. Mladík si, aniž si to uvědomil, utíral pořád dokola ruce do hadru, kterým na začátku práce otřel stůl, a polykal hojné sliny.

„Měl bych jednu výhradu,“ řekl mistr Divjakov. „Chci, aby každý, kdo bude tuto látku prodávat jako panaceu, ochutnal před kupcem jednu kuličku z prodávané dávky, jak to nobis praesentibus učinil Theofil.“

Ernest Thornvald polkl nasucho a vydechl: „Souhlasím.“ Theofil mlčky přikývl.

Mistr Kamieński se rozhlédl. „Ještě něco? Ne? Dobrá. Předpokládám, pánové, že budete chtít, aby byl patent vázaný, že? Jmenujte prosím podmínky sdílení a jména těch, kdo s patentem smí ode dneška nakládat. Rád oboje potvrdím.“

Starý Thornvald přikročil a nejistě objal syna kolem ramen. Ten se nejdřív napjal, ale pak se podíval otci do tváře bledé prožitým strachem, vděčně se o něj opřel, jeho soustředění konečně povolilo a on se rozklepal. Ernest ho k sobě přitiskl. „Theofil a já,“ řekl. Hlas se mu chvěl a v očích měl slzy.

Svého prvorozeného jmenovat zapomněl a nikdo z mistrů ho v té věci neopravil.

 

Theodosius hodnou chvíli zíral na prázdnou stranu s otcovou pečetí, kde ještě před chvilkou byl jasně čitelný rodinný recept. Pak mrštil brkem o zem s takovým vztekem, že by se za něj nemusel stydět ani otec Thornvald v nejlepší formě. Co si to tatíček ke všem sakrům dovoluje! Theodosius se dvakrát – dvakrát! – pokusil ten recept zlegalizovat, nejdřív přes toho šedovlasého sušinku Lavoisiera, který byl jak divý po čemkoli, co třeba jen vzdáleně připomínalo kámen mudrců, a co by mohlo víc připomínat kámen mudrců než lektvar na bázi rtuti, který umí stejně léčit jako zabíjet, no? Jenže staroch mu na lep neskočil a patent zamítl. Prý lektvar při opakované přípravě podle uvedeného postupu neměl deklarovaný účinek. Podruhé to Theodosius zkusil přes toho slušňáka Kamieńskiho, co nikdy nikomu stébélko nepřeložil, srábek, a to si říká mistr představený, pche! Tři další roky Theodosia trápil v laboratoři pitomým študýrováním, věčně jen prý: pracuj přesněji, Theodosie, mysli na důsledky, Theodosie, tři dobré pokusy z pěti je málo, Theodosie. Tak se vytahoval, tak se vysmíval, a jakým právem? Beztak sám neměl ani dost fištrónu, aby vykoumal, co ta závěrečná práce znamená! Ale k čemu Theodosiovi bylo všecko to hrbení se a podlízání, no považte, bratrova syna dokonce po mistrovi pojmenoval, a k čemu mu to bylo, řekněte? K ničemu, dámy a pánové, úplně k ničemu! Ten staroch, ten dobrák, ten podělánek nechal Theodosia vybouchnout přímo u mistrovských zkoušek! A neříkejte, že nemohl věci trochu namazat, kdo jiný než představený cechu by měl mít tu možnost? A udělal to? Ani náhodou! Nechal toho zatraceného Divjakova, hadi ať mu nohy užerou, aby se Theodosiovi vysmál! Prý, dobrý mistr lektvarů je schopen si připravit protijed dřív, než padne mrtev k zemi, pane kolego! Prý je nám líto, pane kolego! Prý zde je vaše asistentská pečeť, pane kolego, těšilo nás. S tím ať si táhnou ke všem čertům! A ten řetěz, ten zatracený řetěz! Ta rezidua, která bude mít v krvi asi až do smrti a kvůli kterým nemůže testovat malé dávky pokusných lektvarů, protože jsou výsledky neprůkazné, a velké dávky taky ne, protože být lektvar nějak špatný, mohlo by ho to zabít. A otec pořád, jsi tím študovaným mladším mistrem, proč nevyvíjíš pro dílnu nové látky? Proč asi, milý tatínku, co myslíte, proč? Vám to tak budu věšet na nos, že? Třísk! a kalamář z mastku se rozbil o podlahu a inkoust se rozstříkl do všech koutů. Dvakrát, dvakrát jsem se pokusil ten recept – a co za to – jenom se mi posmíváte a chtěl byste, abych skákal, jak si písknete, a teď, teď mi zamknete Knihu! (Nenapadlo ho otočit stránku a přesvědčit se, jestli jeho očím docela stejně zmizely i jiné vázané patenty.) Ne, takhle ne, tatínku! Tady je jediný text toho receptu, zapsaný samotným prapra- nebo kolik- dědečkem Guntherem, prvním a posledním vyšším mistrem naší rodiny. Jediný. Nemám ho mít já, dobrá – nebudete ho mít ani vy! Vzal drahocennou Knihu a napřáhl se, že ji hodí do krbu.

Zarazil se.

Z popela je možné takovou knihu zrekonstruovat. To by bylo moc snadné, tatínku.

Přitiskl si knihu na prsa. Položil si na ni bradu. Svraštil čelo.

Utopit ji? Vyplave. Smytý inkoust se dá vyvolat velmi snadno.

Rozhodit cáry listů do větru? Ne. Takové kousky lze přivolat zpět a zcelit. Dobrý mág by to dokázal, a otec by protentokrát  jistě penězi nešetřil a pozval si dobrého mága.

Oheň ne, voda ne, vítr ne. Co tedy? Země.

Roztrhat ji a zahrabat do hnoje, ať si ji sežerou žížaly. Na žížalách se nakrmí slepice, nebo třeba malý pan kmotřenec Karlík, ten je ve správném věku na požírání žížal. A slepice skončí v polévce. Aby se Kniha dala zrekonstruovat, musela by se pozabíjet všechna žoužel – u slova žoužel se Theodosius škaredě uchechtl –, která z ní kousek uzobla. Žížaly. Slepice, co sezobly ty žížaly. Lidi, co snědli polévku z těch slepic.

Tohle tatíček nespraví ani s tím nejlepším mágem na světě. I kdyby nastokrát chtěl, milá švagrová mu ta klášná žvížátka pozabíjet nedovolí.

Vzal znovu knihu do rukou. V tu chvíli si vzpomněl na sestru a srdce se mu zachvělo soucitem. Ale vyložil si to špatně (a aniž tušil, právě tím splatil daň černé magii za vykonané kouzlo). Vzpomněl si, jak hrabal matce v truhlici. Ne, Justinko, tentokrát mě nenačapáš. Zkontroloval pohledem závoru na dveřích a okno. Bylo pootevřené. Odkopl kousek rozbitého mastku, přikročil k němu. Zavřel je a zajistil kličkou. Tak. Teď je to dobře. Přes zvlněné puklice ho žádná zvědavá ženská neuvidí.

Na kmotřence Karlíka a svůj magicky stvrzený slib úplně zapomněl.

S lehce rozhněvaným, lehce škodolibým a lehce opilým pochechtáváním vyrval mladý mistr Theodosius Thornvald, naděje a zachránce rodiny, rodinnou Knihu patentů z vazby a začal její křehké pergamenové listy cupovat na maličké kousky.

 

Theofil vedl koně prašnou cestou mezi lány polí. Mlčel a jeho otec taky, ale bylo to docela jiné mlčení než cestou na sněm. Některá pole už byla posečená, jinde se právě sklízelo, ženci postupovali lánem v mírně klikaté řadě, rozmachovali se těžkými, prohnutými kosami a letošní úroda se za nimi skládala do úhledných řádků, tak úhledných, jako písmo na listině, kde byl zapsán a stvrzen thornvaldovský starý a nově uznaný patent. Diktovali lékopis cechovnímu písaři společně: otec recitoval postup, syn tabulky hvězdných konstelací a seznamy jim odpovídajících bylin. Jak teď Theofil vířil podrážkami bot plevy a prach na cestě, znovu a znovu si přivolával a hýčkal ve vzpomínkách tu chvíli, kdy otec odstoupil od stolu a pokynul: ty máš lepší paměť, pokračuj.

Disputace o zákazu rtuťových preparátů pokračovala ještě půl druhého dne, dokud všichni neřekli svoje; pak vystoupil mistr Lavoisier a k velkému překvapení všech prohlásil, že ustupuje zjevným argumentům a návrh na zákaz odvolává. Mistru Divjakovovi se podařilo velmi přesvědčivě nahrát rozhořčené překvapení. Paní Tosca triumfovala a oblažila sněm velmi dlouhou tirádou. Theofil v průběhu té řeči sledoval mistra Divjakova a měl co dělat, aby udržel aspoň trochu vážnou tvář. V podstatě mistra za to sebeovládání a herecký výkon obdivoval (a paní Tosca u něj naopak ve vážnosti hodně klesla; už viděl, proč někteří sněmovníci v průběhu její řeči odcházejí).

Potom byli cechu představeni nově přijatí řemeslníci, Theofil mezi nimi. Nikdo si to s odvoláním zákazu nespojil a Theofil ani jeho otec nebyli tak hloupí, aby zbytečně mluvili. Theofil se jen neubránil hrdému úsměvu, když po přísaze na insignie cechu přijímal od mistra představeného gratulaci. Ale to nebyl jediný, podobně se v té řadě tvářil pomalu každý.

Theofila ovšem víc než mistrův krátký, formální stisk ruky hřál pohled na otcova pyšně vzpřímená ramena. Další křehká vzpomínka do sbírky, která mu pomůže se přenést přes jakékoli případné budoucí nesrovnalosti v dílně.

Že nějaké nesrovnalosti přijdou, o tom prakticky nepochyboval. Tohle úžasné štěstí a porozumění přece nemůže vydržet věčně.

Jenže zatím to vypadalo, že se ve svém odhadu mýlí.

První náznak nějaké neshody přišel, když je cechovní písař požádal o předložení Knihy patentů. Otec a syn si vyměnili podmračený pohled: vzal jsi Knihu? – Ne, nečekal jsem, že by… a ty? Ta chvíle zvonila napětím; písař si bezděky poťukával hranou dlaně o stůl, což ani jednomu z Thornvaldů na náladě nepřidalo. „Budeme… za vámi muset zajet do archivu v Heidelbergu,“ řekl konečně otec. Písař si povzdechl, zavrtěl hlavou a zapsal jejich staronový patent na samostatný list, který se dal, jak řekl, vložit do desek a sám do nich vroste. Theofilovi vystavil osvědčení o přijetí do stavu řemeslnického, s nímž se mělo naložit stejně. Mračil se u toho a několikrát opakoval, na které místo Knihy mají kterou z listin dát, jako by jim nevěřil, že to dokážou udělat správně. Theofil spojil ruce a propletl prsty do znaku pro trpělivost, nevěřil, že otec tolik nedůvěry a nepříliš zastíraných výtek unese. Ale unesl, i když se musel hodně kousat do jazyka. Theofil se po čase začervenal a podpůrné znamení povolil.

Večer toho dne si znovu a znovu četl obě listiny a konečně mu došlo, že kromě prosazení patentu taky složil cechovní zkoušky, stal se řemeslníkem a má právo na rodinnou pečeť. Nakratičko se znovu objevil starý sen: cestovat a studovat jako Theodosius, poznat svět. Potom si vzpomněl, že přece není volný. Má rodinu. Nemůže chtít po otci, aby pracoval v dílně sám. Ode dneška jsou na práci i starosti rovným dílem dva. Jestli se někdo z Thornvaldů stane znovu mistrem, bude to až malý Karlík, dá-li Bůh.

Teď tedy byli na cestě domů. Znovu přespávali ve voze, a když Theofil viděl, o kolik zlaťáků se měšec ztenčil jen za ty tři dny v cechovním domě, už nic nenamítal ani v duchu. Podání patentu… platba za Theofilovo přijetí mezi řemeslníky… to nebyly malé částky, zvlášť ta druhá ne. Zbylo jim pouhých pár měďáků, sotva dost na skromné jídlo, než dojedou domů. Pravda, mohli by se cestou zastavit na trhu, pokud nějaký potkají, a uvařit a prodat tam pár lektvarů… ale Theofil spěchal za ženou a synkem a ani otec nebyl nijak nadšený, že jsou děvčata s malým doma sama. Kdo ví, co se tam mezitím mohlo stát.

Theofil šlapal vedle koně prašnou cestou, zas a znovu se v myšlenkách vracel k listině s patentem a problému, který nedokázal uspokojivě vyřešit. Konečně, po téměř celém dni mlčení, nevydržel a otevřel ústa.

„Mezi těmi, kdo mají právo nakládat s patentem, jste nejmenoval Theodosia, tatínku.“

Otec poodhrnul vozovou plachtu. „Ne.“

„Mohl bych vědět, proč?“

Otec chvíli mlčel, díval se na slunce, které jemně hladilo obzor. „Najdi někde dobré místo a zastav,“ nařídil a stáhl se zas do vozu.

Theofila bodlo u srdce: už to zas začíná. Ale poslechl a zajel na mez pod řadu švestek. Útěšně se modraly letošní úrodou, táhly se mezi dvěma sklizenými poli jako pramen vlasů, co vyklouzl z účesu malému lesíku na kopci. Mladík vypřáhl koně a bez říkání šel nasbírat dřevo a pokud možno i najít potůček nebo pramen. V dlouhém, měkkém letním stmívání pak založil a zapálil malou hraničku, spíš aby odehnal dotěrný hmyz než kvůli zahřátí: noci byly pořád ještě krátké a země dost teplá. Otec rozdělil chléb a slaninu. Oba si sedli k ohýnku, opékali si proužky slaniny a večeřeli, jako by žádná otázka nebyla položena.

Když konečně přišla odpověď, Theofil zprvu nepochopil, že to je odpověď.

„Musel někoho zabít.“

„Promiňte?“

„Theodosius. Musel někomu dát panfarmakon s tím, že je to lék.“

Theofil zděšeně polkl, div se nezakuckal.

„Jinak mi počínání mistrů nedává smysl,“ řekl jeho otec, oči pořád upřené do plamenů.

„Ale kdyby to udělal… kdyby… přece by mu vzali pečeť, ne?“

Otec si vložil do úst další sousto. Žvýkal. Cvrčci vrzali. Ve větvích švestek se hašteřili ptáci. „Třeba mu to nemůžou dokázat. Třeba se to stalo… na té zkoušce, jak ho vyhodili. Slyšel jsem řeči o nějakých mrtvých.“

„Ale…“

„A o přísaze mlčenlivosti.“ Ernest Thornvald si otřel ústa.

„A vy tomu… věříte?“

„Jiné vysvětlení nedává smysl,“ opakoval otec Thornvald a trpce zkroutil rty. Zachvěl se. Stáhl z prstu svůj pečetní prsten. „Podrž mi to na chvilku. Je mi… zima… a nechtěl bych jej začernit.“

Natáhl ruce nad oheň a prohříval si je, ačkoli byl krásný letní večer a sklizená pole dýchala teplým chlebem. Ptáci se pomalu přestávali překřikovat a vraceli se do svých hnízd. I bzučení hmyzu utichalo. O něco později začaly z oblohy padat hvězdy, jako vždycky touto roční dobou.

Theofil zůstal tiše sedět, poslouchal otcovo pochrupování a zamyšleně si kutálel pečetním prstenem z jedné dlaně do druhé. Už se neopájel vzpomínkami na sněm. Myslel na bratra. A nebyly to příjemné myšlenky.

Za šest dní dojedou domů. Snad je tam všechno v pořádku.

 

Odešel. Odešel. Elma by se nejraději roztančila. Je pryč, opravdu a úplně pryč, jeho komůrka i truhla jsou prázdné, ach, odpusť, že ho tak nenávidím, ale – díky ti, Bože!

Nechtěla tomu uvěřit celý týden, ani Justině se nezdálo, že by se její bratr jen tak vypařil bez rozloučení, jako nějaký… zloděj. Dnes konečně Elma sebrala odvahu a pod záminkou uklízení přišla zkontrolovat Theodosiovu komůrku. A teď to vidí, až tomu štěstí uvěřit nemůže. Už ani jí ani Karlíkovi neublíží, už nebudou žádné škaredé úšklebky za zády zbytku rodiny, žádné narážky na nekouzelnost a neschopnost, žádné výhružné naklánění se nad miskou, žádné řeči o tom, že slepice páva neporodí. Je pryč!

Na dvoře někdo zaječel.

Elma je okamžitě dole, schody i síňku proletěla na jeden ráz.

Uprostřed dvora stojí Karlík – a Justina u hnojiště třeští oči na torzo knihy, jako by zírala na mrtvolu.

„Smldí, teto, viď? Futjálek smldí. Škaledý, bakaný, fuj.“

„Proboha, cos to…? Kdes to našel?!“

„Slepišky vyhjabaly, žížalky pinesly.“

Justina jako v transu zvedla kůží potažené, okované desky. Otřela je od hnoje. „Naše… naše Kniha… jak se jen…“ Olízla si rty. Hledala jakékoli vysvětlení jiné než to, které bylo nejpravděpodobnější – a pro ni nejhorší k uvěření. Tohle je důvod, proč Theodosius zmizel a nerozloučil se? Jak by mohl…  udělat rodině… takovouhle strašlivou škodu… a proč, proč? Rozhlížela se kolem: popřete někdo to podezření, prosím, řekněte, že to byla jenom nějaká chlapečkova hloupost, ne bratrova zlá vůle! Jak by… ach, Bože, jak mohl?

Tehdy si všimla jakéhosi nezvyklého hemžení mezi hnojištěm a chlapcem.

U Karlíkových nohou se chvěl kopeček pergamenových vloček. Pomalu rostl. Z hlíny se vynořil další útržek a přistál u ostatních. Růžové tělíčko žížaly se mrsklo jako had a zmizelo zpátky v rozryté hlíně. Chlapeček se podíval na matku, na tetu, znovu na matku a nakrčil čelíčko.

„Kajlík žekl žížalkám: pineste poklady země. Jsou to doblé poklady? Splávné poklady? Aji když se nečpytí?“

Za vraty zaklapala koňská kopyta, zahrčela kola.

„Prrr! Haló, Elmo! Justino! Jsme doma!“

Marienburg – Oyten, srpen 1503