Další zajímavou památkou byl klášter premonstrátů v Teplé. Část stále slouží původnímu účelu a je v ní klauzura pro premonstráty, část je opravena a nejen že v ní uvidíte, jak klášter vypadal uvnitř, ale zároveň funguje jako kulturně vzdělávací zařízení.
Klášter potřeboval důkladnou opravu – léta v něm sídlila armáda, ale třeba kapitulní síň se víceméně náhodou dochovala v původním stavu. Viděli jsme zrekonstruovanou celu, kapitulní (shromažďovací) síň, refektář (jídelnu) a mohli jsme nakouknout do opravovaného opatova bytu.
Průvodce podrobně a zajímavě vyprávěl o životě v klášteře, holčička v naší skupince dostala tužku a připravený list, kde řešila otázky a zajímavosti podle toho, co viděla a slyšela – dobrý způsob, jak zajistit, že se děti nebudou nudit.
Klášter v Teplé
Kostel a knihovnu (druhá největší knihovna premonstrátů hned po strahovské) musíte navštívit zvlášť. Byli jsme tam s průvodkyní sami, takže jsme se mohli ptát a šmejdit 🙂 A byli jsme v obrovském prázdném kostele vybídnuti, abychom si zazpívali, Zpívám mizerně, ale zkusila jsem to – a byl to pro mne zážitek dne. Úžasná akustika!
Knihovna je krásná, zachovalá a bez elektřiny 🙂 Ovšem obrovská okna vpouští dovnitř dost světla. A pokud tam chcete něco studovat, můžete – stačí se zkontaktovat s knihovníkem a domluvit si návštěvu.
Dřevěné lavice i obložení se kupodivu zachovaly
Pivovar v Chodové Plané zvaný Chodovar nabízí prohlídky. Byla jsem zvědavá na pivovar vytesaný ve skále, ale netušila jsem, že prohlídka je jen jednou denně ve 14 hodin a my jsme přijeli 14:20… tak snad někdy příště 🙂
Refektář
No, pokud máte procedury v hotelu, tak na courání máte obvykle jen půl dne – ale zámek Bečov nad Teplou jsme si nemohli nechat ujít. Tam totiž mají nedávno objevenou památku – relikviář svatého Maura.
Hrad se skládá ze tří objektů – gotického hradu, renesančního zámku a barokního zámku, ovšem přístupný je jen ten barokní, kde je i trezor s relikviářem. Opravuje se i zbytek, ale nějak se mají soudit s architektem a neočekává se, že by proces proběhl rychle… škoda.
Bečov nad Teplou
I tento zámek má připravenou trasu pro dětské návštěvníky, místa, kde mají něco řešit, jsou označena malou plyšovou ovečkou – jednu jsem viděla na pohovce, jinde na komodě… myslím, že je to výborný způsob, jak dětem podat historii rozumným a nenásilným způsobem, který se jim určitě líbí víc, než výklad pro dospělé, i když i tam nastalo velké zlepšení a výklady bývají poutavější.
Relikviář svatého Maura má samostatnou prohlídku, kdy vás seznámí s historií jeho vzniku, okolnostmi ukrytí a posléze znovunalezení (detektivka sama o sobě) i restaurátorskými pracemi. Uvidíte ho rozebraný na kousky a nakonec v trezoru, kam se smí jen na omezený čas a s velkými bezpečnostními opatřeními, ho uvidíte i v reálu.
Bečov nad Teplou – model
Neřekli nám o něm jen jedno – kolik relikviář váží. Prý je to tajná informace 🙂 Hlavou mi prokmitl Indiana Jones s pytlíkem písku a diamantem, ale tady by si na to musel vzít menší jeřáb. A do trezoru musíte vypnout i mobil, nejen ztlumit, všechno prý spouští alarm.
V Bečově mi v podstatě vadila jediná věc – zaparkovat u zámku smíte jen na dvě hodiny. Takže taktak stihnete projít zámek, ale do místních obchůdků i do muzea motocyklů se nemáte šanci dostat. Škoda, já bych tam šla ráda.
Františkovy Lázně
Do Františkových Lázní jsme v podstatě jen nakoukli, protože ten den zrovna pršelo. Ráda bych si je prošla víc, takhle je můj dojem jen déšť, příprava na promenádní koncert a nepříliš dobrá káva v kavárně, ke které měli v sobotu odpoledne jen Marlenku a nic jiného, leda zmrzlinový pohár – v dešti jsem zmrzku nechtěla a dortík bych si dala ráda, jenže ta všudypřítomná Marlenka…
Taky jsme nakoukli do Německa, abychom trochu zjistili, co je pravdy na tom výhodném nakupování – asi hodně 🙂
Mariánské Lázně nám nabídly dvě zajímavé akce. Jednou byl varhanní koncert v evangelickém kostele a druhou byla výstava o svobodných zednářích v Mariánských Lázních v místním muzeu.
Varhanní koncert jsme objevili při procházkách na kolonádě na jakémsi plakátku. Varhany, housle a flétna hrající známé kusy – to znělo dobře.
Anglikánský kostel v Mariánských Lázních
Ovšem když jsme si na to navečer vzpomněli a hledali další informace, bylo to jak u kohoutka se slepičkou, posléze značně přisleplou slepičkou, poněvadž plakátek jsme sice našli, ale natištěný malými písmeny na jasně červeném papíře. Ještě se moc nesmrákalo, ale přečíst se to dalo stejně moc špatně.
Nicméně druhý den jsme si zajistili lístky – daly se koupit nejen v infocentru, ale i na kolonádě u paní, která tudy procházela, zvala na koncert a lístky měla o dost levněji. Koncert byl příjemný, hudba krásná, jen škoda, že Čechů tam opět bylo málo a byli jsme tam druzí nejmladší 🙂 Kostel byl sice chladnější, ale nabízel hromady flísových dek, takže zimou netrpěl nikdo.
Prodaná ulice v Mariánských Lázních
Na výstavu jsem se těšila, ale byla jsem dost zklamaná. Byla typickou ukázkou českého muzejnictví. Zajímavé exponáty, ale chyběl jakýkoli úvod o zednářích jako takových, o tom, co dělají a jaký je jejich význam – výstava hlavně pro odbornou veřejnost a když už musíme, tak sem pustíme i obyčejné lidi, stejně je to většinou zajímat nebude.
Tady by se měla muzea asi zamyslet, jak udělat výstavy přístupnější běžným návštěvníkům. Vím, že je limitují finance, ale pokud už seženou exponáty, jde spíš o změnu uspořádání výstavy a přiblížení normálnímu smrtelníkovi, u kterého se dá očekávat jakýsi vědomostní základ, ale zázraky se nekonají.
Matylda a králové:))
Poslední večer jsme nakoukli Mariánkám trochu „pod sukně“. Zalezli jsme do vedlejších uliček, kudy turisté obvykle tolik nechodí. Taky jsou plné secesních domů, mnohé z nich jsou penzióny nebo hotely, ale našli jsme třeba i celou ulici zavřených domů, kterou koupila jedna akciovka. Snad s nimi něco udělá a nenechá je spadnout.
Našli jsme i anglikánský kostel (anglický král Edward VII. sem jezdil rád) i pravoslavný kostel. Pokud v některém domě bydlí místní obyvatelé, je obvykle v dost špatném stavu a je na něm nápis Na prodej. Opravdu Mariánky nestojí o to, aby v centru žili normální obyvatelé? Jiná města se tento trend marně snaží zvrátit.
Zelené Mariánky…:))
Mariánské Lázně se vlastně nachází v údolí. Na dně údolí je park, kolem dražší hotely, a když nakouknete do boční uličky, uvidíte na úbočí domy naskládané nad sebe tak hustě, že mají jen malé dvorky. Ale všechny jsou hezké, plné štuk, většina domů má svůj název – villa Rusalka, villa Marion… leccos se zachovalo, původní duch místa se odsud nevytratil. Zatím.
Fotky najdete zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2016_marianske_lazne_2/
Matyldo!‘ Díky za 2. díl. Ráda jsem si s Vámi prohlédla Mariánky. (clap)
I dnes jsem si krásně zaláznila. O nálezu a restauraci Relikviáře svatého Maura jsem viděla v TV zajímavý dokument, takže náhodou vím, o co se jedná.
A jelikož a protože letos se nikam nedostaneme, doufám, že cestopisy po tu a mimo zemsku budou následovat … aspoň takto budu cestovat.
Relikviář mám nafocený,nesmělo se ale co by to byl za zákaz, kdyby se neporušil. Jen musím foto najít. Fotila jsem Praze, byl tam vystaven. S Adélkou jsme tenkrát shlédli, ruské poklady, svatováclavské poklady a relikviář, jen korunovační klenoty tam byly replika. Ale i tak jsme si užily.
Také jsem viděla relikviář , když byl vystaven Praze v Císařské jízdárně. Byl to zážitek.
Moc hezké počtení, včera i dnes, a k tomu úžasné fotky.
Taky v Táboře v muzeu jsou zařízení na dětské návštěvníky, děti dostanou papír s otázkami a musí muzeum doslova prošmejdit, aby dokázaly na všechny otázky odpovědět. Byla jsem tam se čtvrťáky (10 let), a byla radost děti pozorovat, s jakým zájmem a chutí hledaly, prohlížely, osahávaly (zde se přímo musí, třeba si mohly zkusit drátěnou košili) a pak dumaly nad odpověďmi.
Matyldo, díky za přiblížení kouta světa, kterým jsem kdysi dávno jen tak prolétla. Vypadá to, že jste si tam užili všeho a jsem ráda, že se ti tam líbilo. Bečov nad Teplou bych moc ráda navštívila, někdy, jednou :). Třeba se zadaří. Díky za krásného průvodce. A vedle toho sošného pána ti to moc sluší!
Jak už jsem včera psala, mám v Teplé příbuzenstvo, takže tam jezdívám odedávna. Sice ne moc často, ale přece. Klášter si nenechám ujít nikdy, kostel a knihovna byly přístupné dokonce i v době, kdy ve zbytku kláštera sídlila vojenská posádka. Vzpomínám si, jak jsem tam byla někdy začátkem 90. let. Celý objekt naprosto zpustošený zvenčí i zevnitř, všude ještě jasné známky pobytu vojáků – nápisy, cedule, železné postele. V té době tam žilo osm řádových bratří, úplně ztracených v tom obrovském a zchátralém areálu. V kostele probíhala jakási rekonstrukce, každý návštěvník dostal složenku a prosbu o zaslání nějaké částky. Přišlo mi to tenkrát úplně zoufalé, nemožné, marnost nad marnost. No, naštěstí jsem se snad spletla. Pokaždé tam zajdu a vždycky mám radost, že se to zase o kousek zlepšilo.
Myslím, že Mariánky by jistě stály o to, aby i ve staré části žili běžní lidé. Jenže ty domy ve vedlejších ulicích jsou strašně zchátralé (stačí se podívat na realitní portály na prodej bytů v ML, prodává se jich v těch domech hodně a člověk si může udělat určitou představu o jejich nevalném stavu, který je ve skutečnosti určitě ještě horší) a chtělo by to obří balík peněz. No a ten prostě není. Zpočátku to vypadalo, že se tam pohrnou Němci, pak Rusové, ale nebylo to tak masové, jak se původně zdálo.
Díky Matyldo, užila jsem si to komplet 🙂 Opravdu bych chtěla vidět ten klášter a nakonec relikviář taky. Líbí se mi pozornost kastelánů dětským návštěvníkům – je mi jasné že na rozjívence to platit nebude, ale většině dětí (a jejich rodičům) by to mělo udělat radost 🙂
Výstava o zednářích… víš, přijde mi, že pořád ještě mají někteří kurátoři pocit, že poučovat širokou veřejnost je pod jejich úroveň, vůbec, když jde o odborná témata. Naštěstí se to mění, ale pomalu. A není to vždy jen otázka peněz – i když vím, jaké almužny se v muzeích vyplácejí. Někdy mi přijde, že ten pocit výlučnosti „já vím, chápu a rozumím a vy ne“, je to jediné, co frustrovanějším odborníkům zbývá, protože jejich prestiž mezi prostým lidem je minimální. (A mohli bychom diskutovat proč).
Ta prodaná ulice v Mariánkách… myslím, že doufat v domy pro obyvatele by bylo přehnané. Snad to aspoň nespadne.
Jinak báječnej rozcestník 🙂
Ty dětské prohlídky mi udělaly radost- konečně někomu dochází, že pokud si získají děti, přijdou pak i jako dospělí.
Ta výstava- no, četla jsme Dana Browna, takže jakéstakés povědomí jsem měla, ale doufala jsem, že se dozvím víc. Ono to de facto bylo zajímavé, ale bez toho základu to člověku moc neřekne.
Ještě se chci zeptat Matyldo. Byl anglikánský kostel otevřený ?
Nám se ještě nepodařilo podívat se dovnitř, vždy byl zavřený.
Nebyl.
Moc pěkné sepsané Matyldo. Na většině míst, o kterých píšete, jsem už byla. Není to od nás z Plzně daleko.
Do Mariánek jezdíme pravidelně každý rok. Můj manžel má na ně pěknou vzpomínku. On je ročník 1950 a cca od 4 let jako malý kluk jezdil za babičkou a dědečkem do Mariánek na prázdniny. Babička tam byla v sezóně pokojská a děda údržbář v hotelu na kolonádě. Na koloběžce jezdil s bandaskou pro Lesní pramen. Na kolonádě si hrál.
Také babičce pomáhal převlékat cejchy a dodnes to umí přímo ukázkově.
Takže tam jezdíme vzpomínat.