Jak je Berry rozená koketa, která chudáky psy v jeden moment svádí, aby je v ten následující s pohoršeným výkřikem pleskla imaginárním vějířem a odkráčela středem, tak Ari nikdy úplně nepřišla na kloub tomu, co po ní ti psi vlastně chtějí, když ona o ně nestojí.

Ne, Ari není psožravá, vychází i s malinkými uštěkanými pejsky, ale pokud jde o nápadníky či aspoň psí kamarády na hraní, tak se zarazila s vývojem někdy na půl roce, když si před svým velmi časným prvním háráním zažila opravdu masový zájem nápadníků, se kterým si nevěděla rady. Nikdo jí neublížil, ale prostě to na ni bylo moc.

Od té doby si Ari vypěstovala nedůvěru k psům – samcům (hlavně velkým a hnědým:)) a dlouze přemýšlí, jestli si s některým opatrně zaběhat či pohrát. Co kdyby zase začal harašit? Na společných vycházkách to obvykle řeší Berry: přiběhne k cizímu psovi jako první, udělá milostné uši a vyzkouší, jestli se psisko umí slušně chovat.

Jedéém! 🙂

Pokud náhodou nedodržuje uctivý protokol, tak uraženě vypískne (jako dáma), pokud to nepomůže, zařve mu do ksichtu (ne jako dáma), což zatím pomohlo vždycky. Ari se podle toho rozhodne, jestli se přiblíží nebo ne.

No, a když jsme byli minulý týden v Praze, venčila jsem ráno i odpoledne v Centrálním parku na Lužinách. Holky to tam mají rády, je tam plno místa a spousta psů k čuchání a běhání. Vzhledem k tomu, že jsou naučeny nevšímat si lidí, nikomu nevadí a užívají si volnosti.

Že mě nechytíš!:))

A právě při takové probíhané potkala Ari svého Vyvoleného. Nedivím se, že jsem zatím její vkus neznala. Nebyl to totiž malej pejsek, jakým zatím Ari dávala přednost – byl to mladý fešný irský vlkodav:))

Zírala i Berry. Vlkodav a vlčka? Blackieho panička však byla nadšená, konečně nerozbitná pejska na hraní! Ari dokonce nekoukala ani po Berry a před námi se rozvinula čirá hravá radost plná bleskových výskoků, tryskových přeběhů, zubatých tlam a vlajících jazyků.

Ari snad prvně v životě předváděla výraznou a nezaměnitelnou výzvu ke hře. Veliký Blackie se chechtal, běhal a skákal a přitom působil… něžně? Dokázala jsem pochopit, že Ari musel fascinovat, nebyla v něm ani špetka agresivity, chtění nebo snahy ukázat dominanci. Nepotřeboval to a upřímně se bavil. A Ari se nám zamilovala:))

Hopla:))

Druhá příhoda se stala v neděli. Martin přijel se psy z vycházky a vypustil je na dvorku z auta dřív, než byla zavřená vrata. Jak holky obvykle otevřená vrata opravdu ctí a drží se uvnitř (to Martina ukolébalo), tak tentokrát neodolaly a vyrazily za dobrodružstvím na protější louku a pole. Vzhledem k tomu, že jsou tam obvykle ta stáda srn, je to zapovězený prostor, na který se mohou jen dívat.

Ten den tam dokonce ani žádné viditelné srny nebyly, leč lákadlo obvykle nedostupných dálek bylo silnější než slušné mravy a psiny vyrazily na toulačku, bestie nehodné. Čekala jsem, že si oběhnou kolečko a přijdou domů, ale nic. Po dvaceti minutách jsem ztratila nervy a Martin tak sedl do auta a vyjel se po nich podívat. Ony poslední dobou opravdu sekaly dobrotu, a pokud utekly, bývaly maximálně do deseti minut zpátky. Tak kde jsou? Okolí znají do poslední krtiny, zabloudit fakt nemohly.

Za chvilku byl Martin doma a hlásil, že trestankyně čekají na můj verdikt v autě. „Kde jsi je našel?“ ptala jsem se. Nečekala jsem tak rychlý úspěch! „Tomu bys nevěřila – byly na zastávce autobusu na Zálesí! Ari seděla způsobně v budce, Berry vyhlížela autobus. Ani už nebyly udýchané.“ Zálesí je od nás necelé dva kilometry do kopce… co tam proboha dělaly? Zapomněly, odkud utekly a předpokládaly, že se šlo odtamtud? Hm.

Tak jsem převzala chlupaté delikventky, řekla jim, co si o nich myslím a zahájila odvětvičkování Berryiných spodniček. Vymotávání polámaných kousků chrastí a ostružiní z mokrých zakroucených chlupů v jejích citlivých partiích je šílená práce, Berry se to pochopitelně ani trochu nelíbí a dává to hlasitě najevo. Teprve potom, když byla propuštěna, jsem si všimla, že důkladně kulhá na levou přední. Chjo, zase šlachy na zápěstí. Berry, Berry, stálo ti to za to?

Berry jako gardedáma:))

Pak jsem se zamyslela. Holky na toulačce ve známém prostředí, bolavá noha, vědí, jak daleko to mají domů… Že by tohle vysvětlovalo tu autobusovou zastávku?:))

PS: Opět foceno mobilem, že se nestydím – ani pořádné světlo nebylo. Ale něco se dalo vybrat, jinak mám spoustu šmouh:))

A tak se dnes jednoduše ptám: Jak vás překvapili vaši miláčci – bez ohledu na počet nohou? Zažili jste situaci, kdy jste si jen říkali: „Jak je tohle možné?“ A podařilo se vám potom přijít na to, jak to bylo možné? A co si vy myslíte o důvodu, který přivedl AriBerry na tu autobusovou zastávku?:))

Druhá otázka jde směrem k nečekaným nápadníkům či nevěstám, aneb do koho se zamilovali vaši psi či kočky?:))

Pojďme si dnes povídat o překvapeních a záhadách, které nám naši bližní umějí připravit:))