„No ne, vy jste dnes ale ranní ptáče!“ přivítal mě to sobotní ráno můj oblíbený trafikant. Zatímco mi podával noviny, probrali jsme jeho aktuální trable – umíral mu pes. Ach jo, někdy člověk může nabídnout jen to pochopení.
Potom jsem přešla do zeleniny. „Copak dnes tak brzo?“ uvítala mě má oblíbená prodavačka. Zatímco jsem si vybírala a platila, prodiskutovaly jsme můj nejnovější recept na mrkvovo-banánový koláč a její stesky nad tím, jak málo lidí v sobotu chodí, když vedlejší potraviny nejsou otevřené. Podobně jsem prošla ještě drogérií a lékárnou.
Ano, tohle je jeden z důvodů, proč – pokud to jen trochu jde – dávám přednost malým obchodům před supermarkety. Ta špetka lidského zájmu a nepředstíraný úsměv zpříjemňují nákupy a přitahují mě zpět. Však sami víte, jak moc umocní zážitek z jídla v restauraci milý a ochotný personál, který dokáže vzbudit dojem, že mu na vás pro tu chvilku opravdu záleží.
Takové chování se dá naučit. I já jsem si tím prošla. Jako malá jsem bývala většinu času ztracená ve vlastních myšlenkách a snech, a vnímat cizí dospělé mě nebavilo. Maminka však trvala na tom, že budu zdravit, a to příjemně a přítomně.
Na moje kvílení se mi dostalo poučení: „Zajímej se o lidi! Uvidíš, že tě to bude bavit, jak je poznáš. Pak už ti to půjde samo.“ A měla pravdu. Lidé jsou zajímaví! A potom, každý je rád, když se mu dostane minimálně zdvořilé, lépe přívětivé odezvy.
Zajímalo by mě, proč obchodníci tuhle jednoduchou pravdu tak často ignorují. Možná nedoceňují, co může pro úspěch provozovny udělat přirozeně přátelský a ochotný člověk. Možná jim nedochází, že v chování obsluhujícího personálu k zákazníkům se často odráží jejich vlastní chování k zaměstnancům. Možná jim to je jedno.
Já mám však z takových lidí radost a ráda se k nim vracím. Takže dnes končím poděkováním všem, kdo v rámci své práce umějí jiným rozsvítit den. A přidávám přání: prosím, vydržte!:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2016
A tak se dnes ptám: Máte ve svém okolí obchody, restaurace nebo nějaké služby, kde se vám vedle ochotné obsluhy dostane i milého slova, kde si vás pamatují? Stojíte o tato slova nebo je považujete za zbytečná?
Můj poznatek: milá slova málokdy kohokoliv zdržují, případné delší rozhovory se obvykle konají jen v případě, kdy je člověk v obchodě zrovna sám – jako v tu sobotu v trafice. Kdyby tam měl frontu, tak mi to nevykládá. (Jak mi tuhle sobotu řekl, pes mu už umřel a štěně zatím mít nemohou, říká on. Názor jeho manželky zatím neznám. Tak vidíte, co se člověk dozví s jedněmi sobotními Lidovkami:))
A ještě jedna zvědavá: taky jste tak nesnášeli, když do vás rodiče předem dloubali, abyste nezapomněli pozdravit? 😀
a já přidám příhodu z evčerejška: chodí k nám do fabriky uklízecí firma, vždycky s uklízecíma holkama chvilku poplkám, včera taky a koukala jsme na ten okenní vysavač na okna. Jasně, známe ho z reklamy, al etenhle byl takovej vychytanější..aby ne, byl pro profíky..nedalo mi to a zkusil ajsme si umýt jednu okenní tabuli..lidi,jak já nenávidím mytí oken a tohle bylo teda dokonalý.Pochválila jsem jim tu hračku a povzdechla si,že bych tohle potřebovala doma. Výsledek? Jsme tu do úterka,tak my Vám ji na ty velikonoce půjčíme i s nabíječkou. V úterý si ji vyzvedneme.Vykoktala jsem slova díků a blahořečila jsem si,že jsem ta okna ještě neumyla. S tímhl eforichtungem je budu mít za 20 minut umytý všechny a možná i 2x 😀 jo,to je ta síla úsměvu a pár prohozených vět…
Tak to tedy bohapustě závidím. Já už se tak dlouho chystám a vždycky, když už málem umyju, tak prší, a já si říkám, vidíš, ještě že´s nemyla, ale pravda je, že okna jsou stále špinavá (headbang)
Sharko, to je krásná adaptace rčení líná huba holé neštěstí – tys měla ústa nejen pilná, ale i usměvavá a ejhle… okna budou jak ze škatulky:)) Pak podej zprávu, jak ti to šlo – myslím, že to bude zajímat spoustu lidí (každý má nějaká okna k mytí:))
já to snad i nafotím 😀
Proč ne? Mě to taky zajímá! 🙂
Já jsem jednou jedinkrát nepozdravila velmi staré lidi v domově pro seniory, tenkrát charita, kde byla babička mečová,ve velmi pozdním věku, ležící. Byla jsem cca 13 leté střevo,osazenstvo mi to dalo pěkně sežrat,dobré poučení. Ale já jsem se jenom strašně styděla mluvit a otravovat starší, to bylo výchovou. Zdravit však byla povinnost i na maloměstě. Je zajímavé,že tady na dědině to musím některé učit.Přijdu do hospody, tam sedí pár štamgastů, pěkně hlasitě pozdravím a oni čumí jak vyoraný myši. Ale už se to zlepšilo. Teď budu za jedubabu, naučím to děcka, která se to tak nějak odnaučila. 🙂 Co jsem doma, více je potkávám. Ráda jednám všude vstřícně a s úsměvem a mám radost, když cítím vstřícnost i na druhé straně. Náš obchůdek je malý a hezký a hodně osobní.Pokud jedu někam pro farmářské výrobky,tak přímo na farmách je něco i na víc a milé jednání.V márketu už mám taky známe prodavačky.
Když jsem ještě sloužila občanům,také mi vytkla jedna paní, že se pořád jen usmívám, že prý všechno není k smíchu a prý ať počkám a uvidím a taky se některým nelíbilo, že moc doma větrám, protože jsem měla a mám od jara hodně otevřená okna a to tady není zvykem. Někdy opravdu zírám. :-)) Prostě jiný kraj, jiný mrav, to by bylo také dobré téma. :-))
Jenny, to je podivné, vytknout někou, že se usmívá… ale už jsem se s tím taky setkala. A s tím jiným krajem a mravem máš pravdu. Sama se divím, jak moc se dokážou lišit ty kraje i v rámci naší malé zemičky 🙂
Jako děti jsme hlavně o prázdninách chodily denně do malého obchodu ve vsi. Jako malé jsme se sice do svižných hovorů místních ve frontě nezapojovaly (ač jsme hodně těch lidí znaly), ale uši jsme měly nastražené abychom si všechny ty „vensnické novosti a drby“ správně pamatovaly a mohli po návratu přetlumočit 🙂
Zdravení nám s bratrem nikdy nedělalo problém, byli jsme k tomu od mala vedení. Vzpírala jsem se prý jen u jednoho. Sama se na to nepamatuji, byla jsem malá, ale je to maminčina vzpomínka. Ona měla kamarádku z jakési nóbl rodiny. A kdykoliv ji šla s námi dětmi navštívit, měly jsem přede dveřmi nařízeno, že paní musíme políbit ruku, že je na to zvyklá. Bratr poslechl, já ne, jen jsme slušně pozdravila. Maminka se za to ma mne vždy zlobila, já brečela a slibila, že se polepším, ale příště jsem zase paličatě je pozdravila. Asi jsme k té paní nechodili často, protože pochybuji, že by mě maminka dovolila vzdorovat donekonečna 🙂
Maričko, nedovedu si představit, že bych někomu líbala ruku, takže tvůj přístup naprosto chápu 🙂
Jinak k těm odposlechnutým drbům! To jsme dělali taky, ale jak jsme obvykle nerozuměli oč ve skutečnosti jde (dospělí se rádi vyjadřují v jinotajích – „víš co, viď a mrknutí:)), tak jsme někdy přišli s neuvěřitelnými zprávami (rofl)
Kdybych si to jen víc pamatovala, tak by to bylo skvělé téma na článek! 😀
Mám to podobně jako Yga.
Vyrůstala jsem na malé vesnici, kterou později pohltila Praha. Tam se všichni znali a pozdravení bylo samozřejmostí. Ale běžné bylo i pozdravení při setkání s cizím člověkem, vždyť mohl k někomu z vesnice patřit.
Teď žiju zase v malé vesnici, v malé samoobsluze s pultovou obsluhou se zdravíme běžně, když poprosím o 2 housky, prodavačka řekne s úsměvem…“a sypané, že?“, s paní cukrářkou na sebe máváme, kdykoli míjím její maličkou výlohu, i když se mnou tedy velké terno neudělá, pan majitel minimarketu, který vede od cigaret přes časopisy, DVD,drogerii i zahrádkářské a kutilské potřeby hlásí, když jdu pro slunečnici „vemte si jí víc, já už končím, novou objednávat nebudu“, nakonec mi obětavě hledá nějakou pevnou tašku, abych si teda mohla odnést té slunečnice víc, se slovy „až sem budete mít cestu, tak mi ji vrátíte“.
To jsou takové momentky, které ve městě těžko zažijete.
To jsem byla já.
Ano Tečko, právě tohle jsem tím článkem chtěla říct (inlove)
U taty v apatyce pracovala jedna sverazna magistra. Mela trochu drzeho syna Jožina. Jednou zase mela Jožina s sebou v praci a Jožin, tehdy si desetilety, se prochazel zadni casti lekarny, prsil se ale nic nerikal. Ale vypadal nadrzenej. Az to pak nevydrzel, a kdyz mel kolem sebe dost lidi, pronesl nasledujici: Ja dneska nikoho nemusim zdravit. Mama rikala, at vas nezdravim, protoze jste ju vcera nasrali. Promin Dede za slovnik, ale bez toho by to fakt nebylo ono. No, co k tomu dodat?
Hanko, to je kouzelná historka a výraz do ní samozřejmě patří (rofl)
Jsem Pražanda, tak to je trochu jiná situace, než v mrňavém městě nebo na vesnici. Nicméně, pravidla slušného chování a vychování platí i v jakkoli velkém městě stejně jako všude jinde. Určitě je nereálné zdravit tady každého, koho člověk míjí na ulici. Ale zdravit třeba sousedy v domě, známé, lidi, které vídám častěji nebo s kterými mám cokoli do činění, mi přijde normální. Stejně tak je snad automatické pozdravit, když vejdu do malého obchodu nebo do jakékoli jiné menší provozovny, do kadeřnictví, do ordinace atp.
Jako dítě jsem bývala hrozný stydlín, takže to zdravení mi zezačátku tak automaticky nešlo, ale moje maminka do mě dloubala s takovou železnou pravidelností, že mě brzy vytrénovala. Tím spíš, že když jsem byla náhodou přistižena při nezdravení, dostala jsem pak takové kázání, že mi přišlo jednodušší pozdravit raději kohokoli 😀 .
Život mě naučil, že existuje jedno veliké kouzlo, a tím je úsměv. Vážně funguje a skutečně nic nestojí.
Nakupovat chodím převážně do super a hyper, takže o nějakém vysloveně osobním přístupu nemůže být řeč. Ale nijak mi to nevadí, dokonce dávám těmto velkým obchodům přednost před malými krámky, hlavně pokud jde o potraviny, a to hlavně kvůli čerstvosti. Ale po dlouhé řadě let, kdy bývali pracovníci těchto obchodů vesměs skutečně protivní a absolutně nekomunikativní, se mi v poslední době často stává, že se tam setkám s příjemnými, usměvavými lidmi, kteří se nebojí prohodit pár běžných slov a přidat úsměv.
Jinak absolutně nemám problém pobavit se s lidmi kdekoli. Že občas narazím i na blbce, no, to je asi normální, byli, jsou a budou všude
Já jsem ten pozdrav brala jako naprostou samozřejmost, žádné dloubání se nekonalo.A s tím úsměvem je to veliká pravda.
Nevím, čím to je, ale často se se mnou dávají do řeči lidi, které neznám. Třeba při čekání na bus, nebo třeba na trhu, když si vybírám a okukuju ovoce, zeleninu, nebo třeba sazenice, to se mi stalo mockrát. Kamarádce, pokud je tam se mnou, to jde strašně na nervy a tváří se někdy jak kakabus.
Tady zdraví i kolemjdoucí děti, dokonce i z vedlejší vesnice, když dělám na předzahrádce, Jindy se zastaví a začnou si povídat i cizí, někdy jdou na procházku se psem, bavíme se o psech, o zahradě a já nevím, jak se jmenují. S některými se znám od vidění, někdo jen prochází a vůbec ho neznám, ale začneme si povídat.
Ahoj. Jak se do lesa salám, tak se z lesa pakárna, říkával jeden můj kolega. Připouštím, že tuto modifikaci známého přísloví asi pochopí jen ti, co mají za sebou povinnou vojenskou službu. Já jsem se už dávno naučil, že stačí se k lidem chovat jako člověk a totéž pak udělají i oni směrem ke mně. Pochopitelně patologičtí blbci se najdou vždy a všude, takže pokud někdo na můj chléb odpoví kamenem, dostane se mu odemně o to větší kamenné laviny.
Rodiče do mě nemuseli dloubat, já jsem tak nějak zdravil i bez toho. 😀
Pre mňa takýto pouličný a obchodový small talk vôbec nie je jednoduchý a skôr mám tendenciu sa mu vyhýbať. Keď sa niekto aj v dobrom snaží byť na mňa milý a vytiahnuť ma z ulity, tak zo mňa pravdepodobne vylezie niečo nepatričné alebo také, že to konverzáciu utne aniž nastala. Pre moju maminu bolo baviť sa s ľuďmi na ulici, v obchodoch a vôbec všade tak prirodzené ako dýchať. Naše mesto je malé a moji rodičia sa s dvomi tretinami svojich vrstovníkov a ich príbuzných poznali a ja už som len škrípala zubami keď sme niekoho stretli, jednak som nikdy netušila koľká bije, kto to vlastne je a odkiaľ ho mama pozná a jednak sa zvykli zarozprávať a ja som prešľapovala, kŕčovito sa usmievala a nudila sa. Holt som asociál po tatkovi (chuckle) Mama ovládala všetky tie spletité vzťahy našej rodiny aj (pre mňa) úplne cudzích ľudí, dátumy narodenia, svadby, rozvody, bez problémov spoznávala tváre aj po rokoch. V tomto ohľade, a v nepočítaných ďalších, som bez nej úplne stratená …
Někdy je člověk dialogem přes pult trochu zaskočen. V pražském Tescu, u sýrového pultu je mladá slečna, něco kolem pětadvaceti. Je milá, usmévavá, práce jí jde od ruky. S cizojazyčným zákazníkem se nemohla domluvit, ale ani neméla snahu. Tak jsem vypomohla. Jak už jsme byly jakože seznámené, říkám.
‚To je dost nepříjemný, takhle tápat, že jo‘ a zamentorovala jsem si ‚nebylo by lepší se nějakému jazyku naučit? Tak trochu si rozšířit obzory‘ dodala jsem knižně.
Překvapeně se na mne podívala.
‚Ale prosím vás, na co?‘
Sklapla jsem a neměla odpověď. Po chvilce dodala.
‚Ať se naučej voni!‘
Dloubance od maminky jsem nedostávala. Dostávalo se mi tiché výzvy Janičko!?. Vzhledem k tomu, že Janičko se používalo exekučně nebo před pokáráním, zdravila jsem už deset metrů dopředu. Byla jsem oblíbená holčička.
Janičko? (inlove) To není exekučně!:))
No, myslím, že ta odpověď byla dost typická pro někoho, koho rodiče dostatečně nedloubali, aby se snažil víc než musí. Předpokládám, že to bylo v centru Prahy, co?
Ale jo, Dede, Janičko bylo exekuční. Maminka se, asi správně, domnívala, že když moje jméno zdrobní, lupnutí přes zadek, nebo domluva, tolik nebolí. HaHa!
Ale vlastně měla pravdu. Když někomu řekneš Pavlíčku, těžko mu ubalíš facku jako trám. S řevem to určitě bolí víc.
To máte těžké, víte, domnívám se, že děvče které plynně ovládá cizí jazyky, nebude působit za pulty v supermarketech, nebude to mít zapotřebí.
Jistě, máte pravdu, i když… Co ty obzory? :))
No ty právě jsou nyní tvořeny tím pultem. 😀
My máme svoji samoobsluhu, kde vesměs prodávají paní ze vsi, takže je to jedna velká drbárna. Máme svého Vietnamce, který už pomalu ví, co kdo má rád a podobně. Máme i klasický rodinný obchod s koloniálním zbožím. To je na vesnici příjemné. A navíc se u nás zdraví, nějak se to stále drží a když chodím s Majdou, zdraví i klackovití puberťáci ( bohužel i děti mých prvních světlušek, ach jo ). Ale vzhledem k tomu, že často nakupuji v rybárně, dokonce ve dvou, znají mne prodavačky a já je a vím, že maminka té jedné musela zůstat doma – pracovala vlastně dřív na jejím místě – s manželem, který má Parkinsona a vždycky se na ni ptám a mladá je zjevně potěšená. A já také, protože mi leta nechávaly pro Mimi zlevněné maso. Má to své výhody nebýt anonymní
Inko, tos napsala moc hezky a jsem ráda, že přesně vím, o čem mluvíš 🙂
Já musím do obchodů do Dvora (pokud náhodou neprojíždím jinými vesnicemi a nehodí se mi zastavit se tam), protože u nás na vsi máme jen tu hospodu.
Já pro menší nákupy jezdím do Č.Dubu. Je to malé městečko a tam se redy s prodavačkami znám všude. Vedoucí samoobsluhy znám když ještě chodila do školky, Irenka byla láska našeho Jirky. A v Turnově tam v menších obchodech mám za ta léta známé všude, všude se zdravíme. I v Bile se osazenstvo moc nemění a když tam jedna chodí už léta každý týden tak tam mám známé. Nikdy jsem se v obchodě nedohadovala a když mám nějakou připomínku tak ne veřejně před ostatními zákazníky. S prodavačkami se zdravíme i na ulici když se potkáme.
Maruško, tak zdravení prodavaček na ulici provozuju taky, ale mám děsnej problém – jak je nevidím v jejich přirozeném prostředí, tak tápu! Někdy honem nevím, odkud ta která je:))
A taky máme bezvadné magistry v mé oblíbené lékárně. Výsledkem je, že ty ostatní lékárny prakticky neznám 🙂
Na toto téma mám dobrou historku. Jedu v Praze metrem, proti mně sedí vyšší poměrně výrazná blondýna a já si lámu hlavu, kdo to, zatraceně, je? Nějaká známá osobnost, ten obličej jsem už někde viděla! Až jsem musela sama sebe napomenout, ať na ni tak necivím.
Za týden jsem tu paní uviděla za pultem oddělení dětského oblečení v našem obchoďáku. Ale dřív, než jsem si ji dokázala spojit s paní z metra, povídá on: „Nejela jste před týdnem v Praze metrem? Já na vás celou dobu koukala!“ 😀 Tak od té doby se zdravíme už na dálku, i když jdu třeba jen kolem. 🙂
Ještě k tomu dloubání a zdravení – tak u nás se snad ani neupozorňovalo a zdravení bylo stejně automatické jako dýchání. Žija na vesnici nešlo projít kolem člověka a nepozdravit! To by bylo řečí od tetičky nebo strýca … tady totiž všichni vychovávali všechny (i pár facek mohl jeden stržit od stařečka, kterej byl rychlejší a pohotovější než vy a kterému jste půl dne lítali po sklepním kšiltu a nedbali jste jeho nabádavých řečí, že možete spadnút a dochrámat si hnáty (rofl) ).
Ygo, zase jeden nezapomenutelnej obrázek z bájné Yginy staré vsi (rofl) (inlove)
A ještě něco – já vyrůstala v Praze, což vyžadovalo to rozlišení, kterým jsem se nechtěla unavovat 😛
Dnešní téma mě DEDE oslovilo.
Sice chodím nakupovat do Hyper nebo Super marketu, ale po malých krámcích se mě stýská. Když mám možnost, ráda do nich zajdu. Nevadí mi čekat u pultu. Je jich čím dál tím méně a to je škoda.
Líbily by se mě takové ty prvorepublikové koloniály, jako byl koloniál tatínka Peti Bajzy v knížce a seriálu Bylo nás pět. Já vím, jsem nostalgická.
S manželem máme oblíbenou restauraci v centru Plzně. Majitel nám už před pár lety vystrojil naší svatbu. Byli jsme moc spokojení a tak tam chodíme na výročí sňatku. Vždy nám sestaví menu. Je to opravdu gurmánský zážitek.
Teď v dubnu tam budeme mít oslavu maminčiných a mých kulatin.
Míšo, my tady ještě občas v okolí ty koloniály máme – jeden rodinný je například ve Velkém Vřešťově. Dobrej obchod, má všechno základní a pár věcí navíc a ještě berou lahůdky od dobrého řezníka. Ten obchod vznikl relativně nedávno, ale ohromně té vesnici pomohl. Hned vedle mají sezení (i pod střechou), aby si lidé vypili tu pivo, tu snědli zmrzlinu, v přilehlé zahradě je dětské hřišťátko. Naproti pošta, vedle zastávka autobusu. Ti lidé to mají jako svůj podnik, ale popravdě vytvářejí živé srdce té vesnice… 🙂
Jinde tyto obchody krachují, to je taky pravda.
V místní sámošce zdravím hned u vchodu a každou prodavačku nebo povědomou tvář znovu 🙂 Prodavačky zdraví velmi pečlivě, jsme totiž na vsi. Ale když jsme kupovala pařížák v množství cca na chlebíčky a chtěla i šunku, prodavačka se mě zeptala, jestli to je na chlebíčky, že mi to nakrájí hodně na tenko, aby se dobře zdobily. Mám ráda, když se i prodavačka dokáže zajímat. Jinak tady v okolních obchodech, kde jsem lidem aspoň povědomá, mají tendenci prohodit pár slov, a jelikož se na pokladní v Penny Marketu usmívám, jsou na mě milé.
V brně se na mě usmívali taky jen v místních menších obchodech a v některých si mě pamatují dodnes 🙂
Ano, Matyldo, člověk by řekl, že na vsi je zdvořilost samozřejmá – nezdvořák je snadno identifikovatelný. Nevěřila bys, že my jsme tu měli roky obchod, kde byla majitelka působící dojmem, že je naprdnutá na celý svět a své zákazníky zvlášť. nějaký čas jsem si myslela, že je to osobní (náplava, že), ale nebylo – byla taková na všechny. Obchod měl stále kratší prodejní dobu (hlavně odpoledne), pečivo měl maximálně do devíti hodin ráno (otvírali v osm) a tak skončil – doteď si myslím, že majitelka byla přesvědčená, že je to vina nás, zákazníků 😛
Byla jsem dlouhé roky na druhé straně pultu a musím říci, že je to oboustranné. Jak bylo příjemné, když i zákaznice si pamatovaly, co jsme si spolu minule povídaly, a jedna stará paní, vždycky když přišla, se se mnou loučila slovy: držte se děvče. To když se u mojí maminky zhoršilo zdraví.
A ano, mimo jiné i pro tyhle chvíle jsem svou práci milovala.
A jak je příjemné, když vás zákazník pochválí a poděkuje, jak se mu u vás hezky nakupuje.
Olčavo, u vás se dobře nakupovalo, škoda, že jsem dorazila jen jednou za rok 🙂
No a já se vždycky divila, že už je zase celý rok 🙂
pryč, to mi vypadlo
Milá Olčavo, u tebe bych si taky ráda povídala 🙂 A co vím, uměla jsi zatraceně dobře prodávat! Holky od tebe obvykle chodily s dvojnásobkem původně zamýšleného množství látek a nikdy nelitovaly (wave)
když nebylo zrovna narváno a zákaznice příliš nespěchala, tak jsem občas přihodila i něco rad a krejčovských fíglů, a moc mě vždycky potěšilo, když zákaznice za čas přišla a děkovala, že jsem jí dobře poradila.
A nebo jsem zákaznicím na rozloučenou říkávala, ať se přijdou ukázat, až ušijí, a skutečně chodily, a to se pak tetelily blahem, když jsem jim ušité pochválila. No jak říkám, bylo to vzájemné 🙂
(inlove)
Náhodou i v hypermarketech se najdou příjemní lidé – sice si vás osobně nepamatují (to ani nejde), ale dokáží prohodit i v tom fofru pár příjemných slov. Jmenovitě v Tescu mám vyhlédnutou jednu paní a jednoho pána pokladní a jejich řezník je taky fajn (nemluvě o dobře opracovaném mase – to v Hypermarketu je řezník taky žoviální, ale maso vypadá jako by ho vytrhával holýma rukama).
Do supermarketů chodím tak málokdy, že si lidi skoro nepamatuju – jediná taková stálejší sestava mi přijde v Penny u autobusového nádraží. Na pokladní se usmívám vždycky, ale stejně mám nejradši automatickou pokladnu – ta na mě tak strašně nespěchá! 😛
Jasně – Penny má stálé osazenstvo i u nás a tam se už taky známe – v podstatě je to taky takové rozšířenější koloniál (rofl) …
Nádherné téma…
super-hyper odosobňují, tam člověk fakt není paní pošťáčkovou, panem doktorem, tam je jen zákazník..na pokladnách si spíš pamatují ty prudiče, takže Vás pokud možno rychle odbaví a přijďte zas…u nás chodím ráda do kantýny, už nejsem paní,už mám křestní jméno a naše paní kantýnská je Alenka. Na trhu mám svoji vajíčkovou paní,jablíčkovou slečnu z Rovně a se všemi se krásně a s úsměvem zdravíme. A když mne někdo pozdraví ve městě, odpovím srdečně a za několik metrů dál mi dojde, kdo to byl 😀 Od zahrádkářů si koupím občas něco z přebytků a připadám si jak za starých časů, protože 2-3 babky zákazníkům onikají a je to paráda.
Máti do mne dloube ještě teď, hlavně na hřbitově. Ne,že bych nezdravila,zdravím a hlasitě, aby mne babky hrobničky, co pucujou náhrobky nepomlouvaly, že nepozdravím. Ale ten dloubanec je prostě pro jistotu. Jednou mi bude moc chybět, teď mne rozčiluje jako v dětství… jedinej rozdíl je v tom, že už mne ty ženský nehladěj po vlasech a nechtěj po mě pusinku. 😉
Závidím ti, že můžeš být ještě dloubaná, milá Sharko! (inlove)
(hug) já vím, Dede… taky si říkám, že až si tam jednou sedneme jako dvě důchodkyně a budeme obě nahluchlý, že do mě bude stejně dloubat, ať zdravím…. (h)
Asi jsem dloubání ohledně „pozdrav přece!“ nesnášela, ale časem jsem to vyhodnotila jako užitečnou věc a do svých dětí jsem dloubala taky.
Výsledkem je, že všechny okolobydlící důchodkyně mé děti milují a i kdyby je načapaly, jak šňupou na schodišti kokain, tak je milovat budou i nadále, protože tak pěkně zdraví a nosí jim nákupy do druhého patra:)
A ještě z druhé strany – část mé práce spočívá v zařizování různých věcí, mnohdy dost složitých, někdy i potenciálně třaskavých. Mám dvě možnosti, buď komunikuji po mailu nebo telefonicky. Už dávno jsem zjistila, že pokud telefonuju a přitom se usmívám, zařídím cokoliv. S úsměvem se změní modulace hlasu a odezva na druhé straně je automaticky pozitivní. Jednou jsem takhle dokázala ve dvě ráno sehnat revizního technika elektro, který neměl telefon. S úsměvem jsem zavolala na policejní služebnu v té díře, kde bydlel. Policajti ho šetrně vzbudili a v půl čtvrté už jsem měla revizní zprávu 🙂
Renato, tos mě dostala, s tím revizním technikem! Zajímalo by mě, jak šetrné je buzení policií v tuhle nekřesťanskou hodinu. 😛 A taky, co se musí stát, aby byl revizní technik potřeba zrovna v tomto čase! 😀
A máš pravdu, úsměv je na hlase znát i v telefonu – a v rádiu taky:))
To je jednoduché. Staví se veletrh, realizační firma přehlédne ve výkresu jeden stánek, ten se tedy staví ještě později v noci než ty nepřehlédnuté – a elektrorevizi musejí mít všechny 🙂
Jo, tak to naprosto chápu burcování policajtem 😀
mILÁ DEDE, TAK TOHLE JE ZAS SLOVO DO PRANICE. zDRAVILA JSEM VŽDY,OD MALIČKA A NAHLAS.NAUČILA MNE TOMU MOJE MOUDRÁ BABIČKA. KDYŽ JSEM VYROSTLA, NAUČILA JSEM SE PŘIDAT K HLASITÉMU A ZŽ ŘETELNÉMU POZDRAVU JEŠTĚ OBYČENÝ ÚSMĚV. NEVĚŘIL BY NIKDO, CO TAKOVÝ PROSTÝ ÚSMĚV UDĚLÁ S LIDMI KOLEM. V NAŠEM PIDIMĚSTEČKU JSEM SI VŠAK ZA KRÁTKÝ ČAS ODVYKLA. LIDI TU CHODÍ A MRAČÍ SE NA SEBE JAK ŠKARDÉ STČŘEDY. ANI TEN MŮJ POZDRAV,NATOŽ ÚSMĚV TU NEOPĚTUJÍ. ZKRÁTKA JSME NEJEN ZADEL VESMÍRU, ALE OBEC, KDE PATRNĚ ŽIJOU JEN TY ŠKAREDÉ A ZAMRAČENÉ STŘED. ASI JE TO RODIČE NENAUČILI. NO, MOŽNÁ, ŽE JSOU TOHO MÍNĚNÍ, ŽE SLUŠNÉ CHOVÁNÍ, POZDRAV NEBO PROSTÝ ÚSMĚV SE NEROZDÁVÁ JEN TAK ZADARMO-TRÁPÍILO MNE TO DOST A HODNĚ MNE TA PODMRAČENOST NESCHOPNOST OPĚTOVAT POZDRAV ODRADILA A OTRÁVILA.zDRAVÍ NÁS TU S JIŘÍM JEN PÁR LIDIČEK, OSTATNÍ JEN IGNORUJÍ POZDRAV A MRAČÍ SE NA CDLÝBSVĚT DÁL.NĚJK SI NA MÍSTNÍ ZPŮSOBY ZVYKNOUT NEDOKÁŽU, VĚDOMĚ NEBO ZÁMĚRNĚ NIC ZLÉHO NIKDY NEUDĚLALA, ALE VINVALIDNÍ DŮCHOD, I KDYŽ NIKDO Z NICH NETUŠIL, PROČ JSEM DO NĚJ VLASTNĚ TAK DÁVNO BYLA NEODKLADNĚ DVELENA UŽ V PRVNÍM ČTVRTLETÍ ŠKOLNÍHO ROKU.KDO NEVÍ, NIC NA MNĚ NEPOZNÁ.NO, NEJSOU TYHLE VZTAHOVÉ RÉBUSY PŘÍLIŠ SNADNO ŘEŠITELNÉ A LIDI TU NEJSOU VŮBEC ČITELNÍ. NEZVYKLA JSEM SI A NEZVYKNU SI TU PATRNĚ NIKDY.
LENKO, NĚKTERÁ MÍSTA OPRAVDU JSOU TAKOVÁ NEÚSMĚVNÁ, TĚŽKO ŘÍCT PROČ. MY TADY NEJSME ŽÁDNÁ IDYLICKÁ KRAJINA, ALE NAŠTĚSTÍ TEN POZITIVNÍ PŘÍSTUP PŘEVAŽUJE…