Děti běhající, honící se, křičící, zablácené, neukázněné a pořád v nějakém pohybu. Svobodném každodenním pohybu, který je baví, do kterého je tak nikdo nemusí nutit. Pokud dnes něco takového dokážete zajistit svým dětem, dáváte jim do života ohromnou konkurenční výhodu – zdravě vyvinuté tělo.

Ty zprávy se poslední dobou nebezpečně množí: děti nemají žádnou fyzickou kondici, často bývají nešikovné, a i ty, které nemají nadváhu, mají v těle nepříznivý poměr tuku ke svalům. O moc lépe na tom nejsou ani děti, které chodí na nějaký sport.

Navíc jsem se dočetla, že větší podíl tuku v těle urychluje nástup puberty, takže se prý v posledních letech dokonce české děti zmenšují – neboli nedokážou dorůst do té výšky, jakou jim geny předpověděly. To prý ještě podporuje špatná výživa, což je už vůbec těžko uvěřitelné – tady a teď!

Kvůli neustálému koukání do telefonů a tabletů si děti navíc aktivně ve stále nižším věku křiví páteř, a když se rodiče nepostarají o nápravu, mohou si děti zadělat na velké problémy. Je totiž rozdíl, jestli si v dospělosti v práci nebo jinak zhuntujete dobře narostlou a osvalenou páteř nebo když už se vám rovnou dobře nevyvine.

Ne, že by to byly zprávy překvapivé – děti dnes moc pohybu nemají a ty, které sportují, se často hýbou převážně jen v době onoho cvičení, na kroužku nebo ve sportovním oddílu, kam je často rodiče vozí autem. Ale stejně! Sport je sport a to by se mělo počítat, ne?

Tak jsem se na to zeptala své kamarádky Dany, skvělé fyzioterapeutky s obrovskými zkušenostmi. A ona mi to potvrdila. A nejen to. Prý jsou případy, kdy by byly děti v lepší kondici, kdyby nesportovaly. To mi ovšem už vyrazilo dech. Pokusím se vám stručně shrnout, o čem jsme spolu mluvily.

Problémy jsou obvykle v následujícím scénáři: sportující děti žijí v podstatě stejně jako ostatní děti (tedy hodně sezení, málo chůze či běhání), jen navíc chodí na tréninky. Pokud jde rovnou o nějaký sport a ne o různorodé cvičení, jako třeba v Sokole, tak to většinou znamená nějakým způsobem jednostrannou námahu. Často i hodně posilování.

A jak říká Dana, až příliš často se zapomíná po posilování na následné protahování, které je naprosto nezbytné, aby rostoucí a vyvíjející se těla dětí a mládeže dokázala ze sportu fyzicky skutečně profitovat. Pokud se tak děje déle, začne mít dítě problémy a to nejen s páteří. Pokud rodiče nezasáhnou a dítě necvičí protahovací a později nápravné cviky, může skončit poškozenější než jeho vrstevníci, kteří v podstatě nedělají nic.

Dřív ten problém nebyl až takový, protože naprostá většina dětí měla toho základního pohybu, při kterém se tělo v součtu rovnoměrně namáhá i protahuje, podstatně víc, takže i k tomu sportu přicházely v lepší základní kondici, lépe osvalené a obratnější. Když se k tomu navíc přidají nezdravé rodičovské ambice či trenérský komplex „vychovávám hvězdy, i kdyby na chleba nebylo“, mohou děti opravdu špatně dopadnout.

Takže když o tom tak přemýšlím, tak máme plno „sedících“ dětí přejíždějících z jednoho kroužku na druhý, z nichž některé mají zařazeny do programu i kroužky sportovní. Děti bez pohybových ambicí pak nedělají v podstatě nic, protože z nejrůznějších důvodů se stalo luxusem to, co jsem třeba já ještě zažila na vlastní kůži naplno – tedy volné lítání venku, a to nejen o víkendech.

Z dnešního hlediska to bylo opravdu rizikové: v podstatě bez přímého dohledu, v partě nebo jen se sourozenci či kamarádem. Podstatné je, že jsme tak činili každý den a nikdo se nás moc neptal, jestli chceme jít ven, prostě jsme šli. Ani mi nedovolovali si ven brát knihu, protože číst si můžu doma:))

Jezdili jsme na kole, ale ne na výlety, prostě kolem domů, na krátké výzkumné cesty, dělali jsme „smyky“, projížděli kalužemi. Kola byla obyčejná, i proto nás s nimi mohli rodiče pouštět bez dohledu, byť věděli, že je každou chvíli odhodíme, abychom se věnovali něčemu jinému – třeba lezení po klepadlech na koberce nebo po dvou základních prolézačkách – zeměkouli nebo „žebříku“.

Hrál se fotbal, vybíjená, skákala guma, hrálo se na schovku, budovaly bunkry, bojovalo se sousední partou. Což momentálně nemyslím jako nostalgický výčet! Jen bych byla ráda, kdybyste si představili, co různorodého pohybu v tom bylo. Navíc si děti takový pohyb „ordinovaly“ samy, podle své momentální chuti a kondice. Když se takové dítě věnovalo navíc ještě i konkrétnímu sportu, tak obvykle prospívalo. (S výjimkou případů šílených rodičů nebo trenérů, ale to se může stát kdykoliv a kdekoliv.)

Jenže kdo dnes může své dítě takto posílat ven? A pokud ano, budou venku jiné děti, se kterými by se dalo něco, z dětského hlediska smysluplného, podnikat? Kromě pohybu totiž takové „lítání“ dává dětem i nezbytnou svobodu objevovat svět. A co si budeme říkat, často je to ta svoboda vymýšlet kraviny, která děti rozhýbe spolehlivěji, než učitel tělocviku:))

Opravdu nevím, jestli je naděje na obnovení této svobody dětí, nebo se příležitosti chytí někdo podnikavý a nabídne městským dětem kroužek přirozeného pohybu:)) Místo, kde by se děti k pohybu lákaly a motivovaly, aniž by to bylo na povel. Vím, že v tomhle odvádí dobrou práci Sokol a skauti, ale protože už malé děti dávno nemám, mohlo mi ledacos ujít. Podstatné však je dávat dětem dobrý příklad, neboli taky se nezapomínat hýbat.

A tak si dnes pojďme povídat o pohybu, dětech, o nás dřív a o nás teď. Jak jste na tom byli se svobodným pohybem vy, vaše děti, jak jsou na tom vaši vnuci? Jaké sporty jsou dnes mezi dětmi populární? Mohou chodit třeba do Sokola i pohybově nenadané děti? Musím se přiznat, že dnešní dětské sportovní organizace neznám.

Já jsem ven ještě chodila pravidelně (i na Vinohradech:)), a moje děti také ještě ven chodily, i když často „jen“ se psem. Zato o víkendech na horách měly ohromnou svobodu pravidelně a uměly ji využít.

A ještě jedno téma k hovoru: děti a sportovní kluby. Máte přes své děti zkušenosti se skvělými trenéry? Nebo také se špatnými trenéry?

Prostě dnes si povídáme o dětech, pohybu, o tom, jak moc ho potřebují a jak se někdy ten správný špatně hledá:))