Děti běhající, honící se, křičící, zablácené, neukázněné a pořád v nějakém pohybu. Svobodném každodenním pohybu, který je baví, do kterého je tak nikdo nemusí nutit. Pokud dnes něco takového dokážete zajistit svým dětem, dáváte jim do života ohromnou konkurenční výhodu – zdravě vyvinuté tělo.
Ty zprávy se poslední dobou nebezpečně množí: děti nemají žádnou fyzickou kondici, často bývají nešikovné, a i ty, které nemají nadváhu, mají v těle nepříznivý poměr tuku ke svalům. O moc lépe na tom nejsou ani děti, které chodí na nějaký sport.
Navíc jsem se dočetla, že větší podíl tuku v těle urychluje nástup puberty, takže se prý v posledních letech dokonce české děti zmenšují – neboli nedokážou dorůst do té výšky, jakou jim geny předpověděly. To prý ještě podporuje špatná výživa, což je už vůbec těžko uvěřitelné – tady a teď!
Kvůli neustálému koukání do telefonů a tabletů si děti navíc aktivně ve stále nižším věku křiví páteř, a když se rodiče nepostarají o nápravu, mohou si děti zadělat na velké problémy. Je totiž rozdíl, jestli si v dospělosti v práci nebo jinak zhuntujete dobře narostlou a osvalenou páteř nebo když už se vám rovnou dobře nevyvine.
Ne, že by to byly zprávy překvapivé – děti dnes moc pohybu nemají a ty, které sportují, se často hýbou převážně jen v době onoho cvičení, na kroužku nebo ve sportovním oddílu, kam je často rodiče vozí autem. Ale stejně! Sport je sport a to by se mělo počítat, ne?
Tak jsem se na to zeptala své kamarádky Dany, skvělé fyzioterapeutky s obrovskými zkušenostmi. A ona mi to potvrdila. A nejen to. Prý jsou případy, kdy by byly děti v lepší kondici, kdyby nesportovaly. To mi ovšem už vyrazilo dech. Pokusím se vám stručně shrnout, o čem jsme spolu mluvily.
Problémy jsou obvykle v následujícím scénáři: sportující děti žijí v podstatě stejně jako ostatní děti (tedy hodně sezení, málo chůze či běhání), jen navíc chodí na tréninky. Pokud jde rovnou o nějaký sport a ne o různorodé cvičení, jako třeba v Sokole, tak to většinou znamená nějakým způsobem jednostrannou námahu. Často i hodně posilování.
A jak říká Dana, až příliš často se zapomíná po posilování na následné protahování, které je naprosto nezbytné, aby rostoucí a vyvíjející se těla dětí a mládeže dokázala ze sportu fyzicky skutečně profitovat. Pokud se tak děje déle, začne mít dítě problémy a to nejen s páteří. Pokud rodiče nezasáhnou a dítě necvičí protahovací a později nápravné cviky, může skončit poškozenější než jeho vrstevníci, kteří v podstatě nedělají nic.
Dřív ten problém nebyl až takový, protože naprostá většina dětí měla toho základního pohybu, při kterém se tělo v součtu rovnoměrně namáhá i protahuje, podstatně víc, takže i k tomu sportu přicházely v lepší základní kondici, lépe osvalené a obratnější. Když se k tomu navíc přidají nezdravé rodičovské ambice či trenérský komplex „vychovávám hvězdy, i kdyby na chleba nebylo“, mohou děti opravdu špatně dopadnout.
Takže když o tom tak přemýšlím, tak máme plno „sedících“ dětí přejíždějících z jednoho kroužku na druhý, z nichž některé mají zařazeny do programu i kroužky sportovní. Děti bez pohybových ambicí pak nedělají v podstatě nic, protože z nejrůznějších důvodů se stalo luxusem to, co jsem třeba já ještě zažila na vlastní kůži naplno – tedy volné lítání venku, a to nejen o víkendech.
Z dnešního hlediska to bylo opravdu rizikové: v podstatě bez přímého dohledu, v partě nebo jen se sourozenci či kamarádem. Podstatné je, že jsme tak činili každý den a nikdo se nás moc neptal, jestli chceme jít ven, prostě jsme šli. Ani mi nedovolovali si ven brát knihu, protože číst si můžu doma:))
Jezdili jsme na kole, ale ne na výlety, prostě kolem domů, na krátké výzkumné cesty, dělali jsme „smyky“, projížděli kalužemi. Kola byla obyčejná, i proto nás s nimi mohli rodiče pouštět bez dohledu, byť věděli, že je každou chvíli odhodíme, abychom se věnovali něčemu jinému – třeba lezení po klepadlech na koberce nebo po dvou základních prolézačkách – zeměkouli nebo „žebříku“.
Hrál se fotbal, vybíjená, skákala guma, hrálo se na schovku, budovaly bunkry, bojovalo se sousední partou. Což momentálně nemyslím jako nostalgický výčet! Jen bych byla ráda, kdybyste si představili, co různorodého pohybu v tom bylo. Navíc si děti takový pohyb „ordinovaly“ samy, podle své momentální chuti a kondice. Když se takové dítě věnovalo navíc ještě i konkrétnímu sportu, tak obvykle prospívalo. (S výjimkou případů šílených rodičů nebo trenérů, ale to se může stát kdykoliv a kdekoliv.)
Jenže kdo dnes může své dítě takto posílat ven? A pokud ano, budou venku jiné děti, se kterými by se dalo něco, z dětského hlediska smysluplného, podnikat? Kromě pohybu totiž takové „lítání“ dává dětem i nezbytnou svobodu objevovat svět. A co si budeme říkat, často je to ta svoboda vymýšlet kraviny, která děti rozhýbe spolehlivěji, než učitel tělocviku:))
Opravdu nevím, jestli je naděje na obnovení této svobody dětí, nebo se příležitosti chytí někdo podnikavý a nabídne městským dětem kroužek přirozeného pohybu:)) Místo, kde by se děti k pohybu lákaly a motivovaly, aniž by to bylo na povel. Vím, že v tomhle odvádí dobrou práci Sokol a skauti, ale protože už malé děti dávno nemám, mohlo mi ledacos ujít. Podstatné však je dávat dětem dobrý příklad, neboli taky se nezapomínat hýbat.
A tak si dnes pojďme povídat o pohybu, dětech, o nás dřív a o nás teď. Jak jste na tom byli se svobodným pohybem vy, vaše děti, jak jsou na tom vaši vnuci? Jaké sporty jsou dnes mezi dětmi populární? Mohou chodit třeba do Sokola i pohybově nenadané děti? Musím se přiznat, že dnešní dětské sportovní organizace neznám.
Já jsem ven ještě chodila pravidelně (i na Vinohradech:)), a moje děti také ještě ven chodily, i když často „jen“ se psem. Zato o víkendech na horách měly ohromnou svobodu pravidelně a uměly ji využít.
A ještě jedno téma k hovoru: děti a sportovní kluby. Máte přes své děti zkušenosti se skvělými trenéry? Nebo také se špatnými trenéry?
Prostě dnes si povídáme o dětech, pohybu, o tom, jak moc ho potřebují a jak se někdy ten správný špatně hledá:))
Doufám, že se lidé budou jednou vracet k hodnotám, které se nyní odsunují zejména k vůli tomu aby bylo dosaženo špičkových výkonů ve všech oblastech a docíleno těch správných zážitků. My starší jsme měli dětství nádherné a užili jsme si všeho, co příroda nabízela.Chodili jsme všichni do Sokola alespoň na základní cvičení,také jsme přebíhali od sportu ke sportu a zkusili snad všechno, od gymnastiky přes atletiku,košíkovou atd.než jsme se něčemu věnovali více.Všechno jsme to stíhali. Téměř nikdo neměl alespoň v mládí problém s tím, že by měl ochablé svalstvo a velkou nadváhu, tenkrát to byly výjimky, byli jsme štíhlí tak nějak normálně bez anorexie. Později už synátor od mládí hrál hokej, pak i celou vojnu a za kluby hrál ještě nedávno. Zajímavé je, že ze začátku mu to moc nešlo ale vydržel, překonal a pak už zůstal sám z celého původního kolektivu.
Teď jezdí dračí lodě a cvičí pořád,vnučka už tomu moc nedá,naštěstí je vodní živel a tak si vše vynahrazuje v bazénech. U nás v dědince chodí děti pořád na „lítačku“ a hřiště bývají plná téměř celoročně. Občas najdu na loukách či ve větrolamech postavený bunkr, takže i na dědině něco ještě fungá. :-))
Dnešní děti mají (přece jen 🙂 ) jednu výhodu proti generaci svých rodičů a prarodičů – že se odmalinka mohou seznamovat s vodou. Už půlroční děti chodí s rodiči plavat, plavání pokračuje ve školce, v každém větším městě je dnes bazén. A plavání je vynikající způsob pohybu! To když já jsem na základce chodila do plaveckého oddílu, krytý bazén v Olomouci se teprve stavěl a rok nebo dva, už nevím, jsme museli dojíždět do Šternberka.
Naši kluci pak chodili taky na plavání, později na orientační běh, mladší si sám vybral karate. Krom toho samozřejmě, tak jak to bylo dřív obvyklé, prostě „chodili ven“. Bydleli jsme na okraji města, náš panelák stál na kraji veliké louky, takže výběh do přírody měli u nosu. Měli zakázáno chodit k řece (no, spíš to byl větší potok – myslím Šporku, Wendulko, jestli to budeš číst) a samozřejmě tam chodili, promočené boty se jinak vysvětlit nedaly. Ale nijak zvlášť jsem se o ně nebála.
Vnučky zatím chodí do Sokola, starší ještě k tomu na tancování, mladší prý bude chodit na judo. Že by nebyly vedeny k pohybu, o to strach nemám, oba rodiče jsou poměrně dost sportovně založení. Možná až skončí se Sokolem, budou chodit do fitka. Nebo budou jezdit na kole nebo na bruslích. Ale to lítání po ulicích, to už asi odnesl čas.
Dede, jako bys psala o mém dětství.
Jako úplně malinká, ještě školkou povinná, jsem chodila na „rytmiku“. Vedla to nějaká bývalá baletka, chodily jsme tam samé holčičky, měly jsme skorobaletní piškotky, bílé punčocháčky a kraťounké sukýnky, hrál nám tam živý klavírista a moc se nám to líbilo.
Ve škole jsem pak chodila na cvičení, říkalo se „do Sokola“, i když Sokol jako takový v té době neexistoval. Ale cvičení bylo stejné, rozcvička a trochu běhání, pak cvičení na nářadí – koza, bedna, kruhy, žíněnky – to nás hlavně bavilo. A nakonec něco s míčem, vybíjená, přehazovaná. Později jsem ve škole hrála basket, měli jsme tam takový docela slušný oddíl. Basket mě bavil moc, bylo mi líto, když jsem s ním po pár letech musela skončit – všichni mě o hodně přerostli. Mezitím jsem ale začala hrát volejbal, měli jsme tu TJ Střížkov, pěkné antukové hřiště od jara do podzimu a na zimu tělocvičnu. Zpočátku mě to nebavilo tak, jako basket, ale časem jsem si ten volejbal taky oblíbila. Měli jsme tam dobrou partu, všechno jsme si museli dělat – vláčet a kropit hřiště, natahovat síť, nafukovat míče, v létě jsme jezdívali na týden na soustředění do Soběslavi. A kromě toho sídlištní klasika. Přišla jsem ze školy domů, hodila tašku do pokoje, převlékla se, pověsila klíče na krk a honem ven. Podle domluvy jsem si vzala buď míč, gumu, kolečkové brusle, kolo nebo nic, když jsme šli na prolejzačky, v zimě brusle nebo pekáč. Později odpoledne, když už máma byla z práce doma, jsem pod balkonem zavolala „mamí, mamí“, máma mi hodila z balkonu dolů v pytlíku sváču (tak jsme to dělali všichni) a do večera jsem byla venku. Náš sídlištní kvadrant jsme znali snad do posledního kamene a pak tu byl ještě starý Prosek a sady na Máchalce a vůbec na stráni směrem do Vysočan. Chodila jsem tu i do hudebky a jeden čas taky do kulturáku na němčinu. V zimě jsem náruživě lyžovala, ale to jsem jezdila na hory.
Navzdory dnešnímu pohrdání sídlišti jsem tu prožila moc pěkné dětství se spoustou kamarádů a pořád v pohybu. Nic mi tu nechybělo. Nikdy se nic nestalo, jen jsme měli pořád odřená kolena nebo lokty, ale to se večer polilo kysličníkem a bylo to vyřízené 😀 .
Po více než čtvrtstoletí jsem se sem dokonce vrátila. Sídliště je moc pěkné, udržované, zeleň vzrostla tak, že mnohde není přes stromy vůbec vidět. Navíc tu teď vede metro, mám ho přímo před domem, je tu úplně všechno, co potřebuji. Dokonce i relativně svěží ovzduší poté, co rafinerie v Kralupech a Spolana v Neratovicích začaly přece jen dbát o to, co jim vyletí z komínů. Jen je tu odpoledne ticho, kluci tu nehrají na hřišti fotbal a holky už nelezou po prolejzačkách.
Vývoj se samozřejmě nedá zastavit, dnes je prostě normální něco jiného. Ale ta odpoledne proběhaná a proježděná venku byla fajn, pro tělo (ale asi i pro duši) snad lepší, než přejíždění autem z kroužku do kroužku nebo sezení u počítače. Ale vypadá to, že se ze mě stává staromilec 😀 , tak to tedy ne. Prostě doba je jiná.
Byl jsem v pondělí v Hranicích a velmi mne zaujalo jak sympaticky tam vymysleli Podzámecký park, který je jedno velké hřiště a děti tam blbnou a lezou opravdu po místech nemožných.
https://www.dropbox.com/sh/pi0ilyua1ur28z0/AADM3sZMnJJ3Ar6k9-vss95Pa?dl=0
Moje děti si volného lítání ve městě nejspíš neužijou. Zatím jsme venku denně a výběr hřišť máme velký. Ale časem? Nevím kam bych je pustila samotné a hlavně s kým. A taky kdy – budu-li v práci do čtyř (nejmíň), už nám ani do večera moc společného času nezbyde… Uvidíme.
Snad to trochu doženou aspoň na chalupě.
Na cvičení chodím s oběma od miminka, narazila jsem na bezvadnou cvičitelku, která mi pomohla překonat moji nedůvěru k podobným mateřským aktivitám. 😀 Mladší mládě si to tam už teď viditelně užívá a starší vysloveně miluje – „jdeme na cvičení“ je slušná motivace k rychlé chůzi správným směrem. (chuckle)
Ale jsem zvědavá, jak to budeme dělat dál: všechny kroužky pro ty jen o fous starší děti mi připadají už hrozně „sportovní“ a soutěživé. A já fakt nestojím o trénink třikrát týdně a každou sobotu závody… No, bazén a lezecká stěna s rodiči to jistí. 🙂 A ve volném čase hurá do přírody. Z našich dětí snad úplní peciválové být prostě nemůžou. 🙂
Tak já to shrnu 😉 – většina z nás v dětství prolítala venku skoro všechen volný čas. Přesto je řada z nás oplácaná až obézní, bolí nás záda, leckoho od rané dospělosti, mnozí z nás mají od dětství špatné držení těla… Takže ten přínos byl asi jen na začátku života, pak přišlo studium na střední škole, na vysoké, pak práce v kanclu, labině … a nějak se ten kladný vliv pohybu v dětství vytratil :S
Jo, ale bylo z čeho brát, byl tam nějaký základ.
To, co já četla v těch různých studiích, které teď vycházejí, je asi toto: pokud ty děti už rovnou vyrostou s vadným držením těla a mizernou kondicí (a prý se to dnes netýká jedinců, ale velkého procenta populace) a pak budou žít tak, jak žijeme dnes my (což je pravděpodobné), budou mít ty potíže ještě mnohem větší. A to je důvod k zamyšlení – hlavně pro rodiče. Aby děti k pohybu motivovali, aby jim ho umožnili, nejlépe různorodý.
A ja jsem jeste lezla po stromech, strasne moc rada a dobre.
Chtela jsem rict, ze ted uz sotva vylezu po schodech!
Na sport jsem nikdy moc nebyla, na lítání jo 😀
Bydlela jsem sice v Praze, skoro u Fleků (asi všichni vědí, kde to je, nebo-li v samém centru), ale hráli jsme na ulici vybíjenou – aut bylo ještě pomálu – chodili na Petřín sáňkovat a na plácku u kostela hráli kuličky, skákali školku a všechny ty ostatní hry převážně lítací. A neváhala jsem doběhnout domů (102 schodů) se zeptat, jestli můžu ještě být půl hodiny venku. Po té půlhodině opět schody domů a pak ještě aspoň jednou do sklepa pro uhlí. Takže pohybu bylo dost. Synové (už na Kladně) přišli domů ze školy, praštili taškou v předsíni a zmizeli až do večera ven. Teprve za dlouhá léta jsem se dozvěděla, kde všude byli a co vyváděli. No dneska by mě asi za to honila sociálka. A vnuci taky lítají venku, protože bydlí na vesnici, kde ta možnost pořád je. V Praze už to mají dneska děti horší.
Na vesnici ale dnes musí být k dispozici vrstevníci a musí být venku. Často děti na vesnicích mají pohybu ještě míň, protože je rodiče berou autem do města do školy a autem zpět a pokud chtějí zůstat ve městě s kamarády, tak mají smůlu, protože jede auto.
To je pravda, já vídám zdejší děti asi nejčastěji, když jdou pěšky od autobusu.
Milá DEDE, tak jak popisuješ svoje dětství, to je jako by jsi psala o mém. Také jsme lítali venku, jezdili na kole. Podnikali výpravy do Třešňovky nebo do Slovanského údolí. Bylo to moc fajn a ráda na to vzpomínám. A při tom všem jsme stihly s kamarádkou chodit i do knihovny. Přečetly jsme snad celou dětskou knihovnu.
Moje děti, když pominu staršího autistu Petra, který si raději četl doma, tak mladší Pavel se ještě vylítal s kamarády na sídlišti. Přežil a dorostl výšky 195 cm a velikosti nohy 47.
A můj vnouček Samík. Je mu 5 let a má to štěstí, že vyrůstá na vesnici. Takže je hodně venku. Sice u domu, ale mají tam velký pozemek. Jezdí tam na svém elektrickém traktůrku, hraje si na písku a lítá po pozemku. Navíc mají koně, tak se společně s maminkou projede. Co se týče kamarádů, tak ty má především ve školce. Neboť vesnice se vylidňují. Školky i první stupeň ZŠ tam zrušili, takže se všude dojíždí. Ale ten prostor a vzduch stojí za to.
Míšo, bydlet někde, kde je veliká zahrada a kůň… to by se mi jako pražskému dítěti připadalo jako sen! (inlove)
Ahoj. je to tak, toho si asi všimne každý. Potkávám občas nějaké oddíly ne výletě, jak skauty, tak i jiné, obvykle jsou to šikovná a zdravě vypadající děcka, ale vídám, a ne zřídka, i rodiče s dětmi, které po dvou kilometrech šlapání po nijak náročné a hezky upravené stezce „už nemůžou“. Ten druhý pohled je smutný. Nevím co bych takovým rodičům poradil, sám děti nemaje. Snad zkusil udělat z výletu nejen pochod, ale přidat nějakou zábavu, hry, vzít na výlet těch dětí víc, já nevím. Jenže jestli, jak říkáš, považují tahle děcka za zábavu jen svůj tablet, tak to je těžké. Na dětských táborech, bych ke klasickým foglarovským bobříkům ještě přidal „bobříka offlinu“.
Mimo téma: je tu YGA? Jestli to čtete, ozvěte se mi prosím na almclla zavináč gmail com, mám pro vás info, které jste si přála.
Dík – píšu e-mail.
Za 399 jde v tescu koupit základní mobil co vydrží bez nabití skoro měsíc, volá, sms, budík, kalendář a asi dvě hry a poznámky. Kdyby školy a oddíly tyhle mobily nakoupily a před odjezdem by děti přehodily simky ze smartfonů do těchto jednoduchých gumových mobilů, tak se zabije hodně much jednou ranou: Děti budou offline, paranoidní rodiče budou moci dětem psát a děti jim, v případě problému děti budou moci volat o pomoc, pro děti to taky bude dobrodrůžství. Jediný háček vidím v tom, že jediný foťák, který dnes děti i často jejich rodiče mají je ten v mobilu a takhle by o něj přišly, ale pořízení levného foťáku i odolného podvodního není až taková investice.
U nás na táboře je to jednoduché: jsme bez elektřiny, není kde dobíjet. (I když doba možná už i v nějakých těch mobilních nabíječkách pokročila, nevím.)
Nejsem už pár let aktivně u oddílu. Každopádně mobily jsou, zvlášť u těch menších dětí, víc ke škodě než užitku.
Já ti nevím, s dětmi jsme o prázdninách hodně nachodila a byly zvyklé se na leccos ptát (na to, co viděly kolem) a případně jsem s nimi za pochodu hrála hry typu slovní fotbal a Uhodni, na co myslím. Pak jsme obvykle neměli problém dojít libovolně daleko.
No však. Já tuhle používám také na děti mého bratra. S hrou Jsem zvíře/jsem rostlina vydržíme hodně dlouho.
Ano, je to skutečně otázka motivace:)) Děti málokdy mají skutečně málo sil, jen se jim nechce. Když se z „obyčejné“ chůze povede udělat aspoň trochu hru, či ještě lépe dobrodružství, uběhnou tolik, že se dospělí nestačí divit 🙂
Často u těch malých pomáhá: na kopci (za kaluží, zatáčkou, tam tím stromem,…) si dáme gumového medvěda… Nebo když dojdeme tam a tam (nesmí být daleko) dostaneš kofolu, zmrzlinu, …
Prostě pozitivní motivace.
Přesně. 🙂 Gumové medvědy v kapse a hrajeme si na pejska. Za pamlsek chodí i u nohy. 😀
Ale stejně s ní někam dojít je dost náročné.
Sportem k trvalé invaliditě!
Plavala jsem v Bohemce, lítali jsme po Rígráku a co teprve když jsme se přestěhovali na sídliště! Barák o 44 partajích, v něm plno dětí, my byli parta pořádná. Za silnicí Botič, třešňovky,Hamerský rybník, Zámeček se svou velkou zahradou. V zimě školník polil hřiště a měli jsme kluziště. O zakázaných věcech nemluvím, ale pohybu tam bylo ažaž. Pravda, sportovní kroužek žádný, na to jsem byla holčička moc tlustá a nikde mne nechtěli.
Děti vyrůstaly na vesnici, Sokol, loděnice a hlavně denně venku, venku, venku.
Vnučky mají osvícené rodiče, takže jakmile začly chodit, nastoupily do Sokola ( dvě cvičily i na sletě ), ty starší dělají nějaký ten bojový sport, myslím, že na protahování to jsou ideální sporty. No a o víkendech chalupa, lítání venku, skákání na trampolíně, kola – doufám, že budou pro život připraveny. Bohužel mají moc rády jídlo a problémy s obezitou je budou provázet asi celý život
Ano Inko, spontánní pohyb venku je nediskriminační 🙂 Běhat a objevovat svět může každé dítě a jen málo z nich pak má pocit, že nestačí – což je pocit demotivující.
Já jsme nikdy nesportovala, jsem prostě nesoutěživá. Navíc mi v tělocviku bylo mockrát řečeno, že jsem k ničemu. Takže jsem jen jezdila na kole, hrála vybíjenou a podobně lítala s děckama venku. To skončilo s pubertou, to už holky jen seděly na klepači a povídaly si.
Moje děti moc venku lítat nemohly. Na ulicích to nešlo a jediné volné plácky byly vráceny někomu v restituci, jediné hřiště v okolí bylo na svahu zaniklého hřbitova. Tam se taky scházeli všichni místní feťáci. Takže nastoupil Sokol, kde sice byli sedmdesátiletí bratři, ale děckám to nijak nevadilo, hráli hry a cvičili na nářadí- nepovažuju to za škodlivé. Pak si Kačka vybrala balet a Kuba karate. S baletem bylo časem nutno skončit- Kačka měla hrozné křeče, když stála na špičkách- a Kuba má hnědý pásek z karate a byl dobrej, ale měl strašné bolesti kolen, které teprve teď mizí, když v 19 letech přestává růst. Tak jak karatisti fakt umí rozcvičku, tak protažení mezi jejich silné stránky nepatří. Časem by se Kuba chtěl ke karate vrátit, ale karate je diferencované do mnoha stylů, které jsou vůči sobě nekompatibilní (proto to taky není olympijský sport). A ten „jeho“ styl je zrovna docela na ústupu, aspoň v Brně. A dělat jinde všechno od začátku nechce.
No, pokud jde o nabídku kroužků, tak ve městech snad. Na vesnicích to zázrak není, i když jsou. Zase ve městech stojí hodně, na vsi jsou za obvykle za pusu. Pamatuji si, že zaplatit v září v Brně všechny kroužky a požadavky školy byla vždycky darda. Takže sociálně slabší na ně nikdy nedosáhli. Spousta škol má luxusní hřiště, ale tam se smí jen v hodinách tělocviku a pak tam děti nikdo nepustí. No a holt je to často jediné hřiště v okolí…
Ad luxusní hřiště: když jsme bydleli na Taiwanu v univerzitním kampusu, bylo tak volně k dispozici veliké moderní hřiště s dokonalou běžeckou dráhou. Dokonce ani já, která jsem nikdy předtím dobrovolně neběhala, jsem tomu neodolala a začala běhat. To hřiště, ta dráha – byly svým způsobem neuvěřitelně přitažlivé a já tam s dětmi trávila plno času. A běhali jsme tehdy všichni:))
Sokol jsem zažila jako dítě, pak Rytmiku a do toho jsm evenku pořád jezdili na kolech,honili se, lezli po stromech, pořádali výpravy na stoh za město (dnes je tam další městská částa v místech,kde stál stoh,je Tesco) to byla výprava tajná, to by se rodičům nemuselo líbit. Ale my tam nehulili, skákali jsm ez vršku do slámové peřiny dole a prostě si to užívali. Cestou domů jsme ze sebe obrali slámu a bylo..koupat do řeky jsme se chodívali v létě. Hrál se hokej s tenisákem,vybika,benbáč (BADMINTON), pinčes-obíhačka. měli jsme i ambice herecké. Nazkoušeli jsme si Popelku a hráli ji v nově postaveném domečku pro popelnice, které tam ještě nebyly dány. Jak přicházela puberta,lidi z party odcházeli a přicházeli na jejich místa další. Dá se říct,že pokud se sejdeme u rodičů v baráku,tak si rádi pokecáme i teď a je to fajn.. ono fungovalo i to,že nás občas dořval někdo „cizej“ a ne vlastní rodič a my poslechli, nebyl rozdíl mpje dítě-cizí dítě. prostě jsme byli z jednoho domu a matky to tak měly nějak domluvené. Zkuste dneska z okna zařvat na cizí dítě…a tréninky? Volejbal byl fajn, taky se pamatuju,jak jsme byli na soutěži škol a odměny byly vystavené asi kvůli motivaci. No tak jsme si vybrali odměnu za třetí místo. Trenér byl chudák celej šílenej, co předvádíme. Vy snad nechcete vyhrát! řval. My stáli,hlavy dole..nechtěli jsme, ale vykládejte mu to. No byli jsme třetí. Dostali jsme nádhernej dort- piškotovej s troškou krému a hromadou mandarinek a agaru. První místo byl taky dort- těžkej,máslovej, čokoládovej – Kavex se jmenoval, druhý místo byla Kavexova obdoba-Xaver dort, úplně stejnej,jen bez tý čokolády. No kdo by po celým dni na hřišti měl chuť na takovej dort? Však se taky po nich zes…my ne, my měli mandarinkovej. trenérovi jsem tohle povykládala až když jsme na základku nechodili.. nemám ráda ctižádostivé rodiče a trenéry, co si myslí , že děti jsou stroje a nemaj cit… co si plněj svoje nedosažené ambice jejich prostřednictvím. Ze sportu se vytrácí „srdíčko“…a přitom by měl být pro radost…u profíků to jsou prachy, tam toho srdce moc být nemůže, ale nikdy nezapomenu,na malou Neumannovou,jak běžela mamince naproti…na Ivana Hlinku a kluky z Nagana…právě proto,by to mělo být hlavně tom, jak píše RenataE – užili jste si to??? V tom je to „srdíčko“, co se pomalu vytrácelo…
Dnes je to parádně vidět na holkách biatlonových, tam je opravdu srdíčko, sranda a je vidět jak je to baví a jsou to nejlepší kamarádi všichni, i s trenéry, i se soupeři, no a o tom to je.
přesně tak (h)
Sharko, mě se strašně líbí představa, jak jste se racionálně (mandarinkovej dort) rozhodli pro třetí místo (rofl)
To už chtělo opravdu dobré plánování a spoustu šikovnosti, trenér na vás vlastně mohl být oprávněně hrdej (chuckle)
týmovej duch … nechápu,proč tak zuřil…no chápu, my na to měli (smíšený družstva), ale nebyla ta správná motivace na vítězství (chuckle)
Ono se zapomíná, že sice hodně dětí takhle dopadá, ale je jich dost co tak sleduju (a možná víc než dřív), které naopak dokáží možnosti dnešní doby uzasne využít. Tak třeba zjištění co dítě baví a podle toho výběr kroužku je otázka pár pokusů a brouzdání po internetu. Kroužků je mnohem víc a samy děti si je na internetu dokáží najít. Já teda v Liberci pamatuju kroužky hlavně pro profíky a to se k nim dalo dostat jen, když o nich věděl někdo známý nebo spolužák. Další věc je ta, že ti se skutečnými zájmy, je mohou rozvíjet okamžitě a neomezene. My museli leda do knihovny nebo knihkupectví a snad se něco zajímavého našlo. Oni na internetu najdou všechno a ba víc tam najdou další stejně zapalene vrstevníky, s kterými se mohou o svých zájmech bavit a nakonec něco podniknout i venku. A někteří umí být opravdu všestranně nadaní, protože mohou hned rozvíjet cokoli je napadne. Tím chci říct, že ti co umí možnosti využít ke svému prospěchu se mohou jak pohybovat, ale také rozvinout cokoliv kreativniho v sobě mají. Takže pro některé to ztracené není 🙂
Možnosti jsou dnes různorodé, i hodně bohaté – i když jak kde. To, že si děti mohou vybrat však nestačí – ony musejí chtít. Měly by mít zafixovaný pohyb jako samozřejmou součást života, nejlépe uspokojující část života:))
Víš, ono záleží, v jaké společnosti vyrůstáš – to co je pro tebe samozřejmé nemusí o kus dál vůbec platit.
Já se snažím věřit, že ono aktuální „bití na poplach“ nad bídnou kondicí dnešních dětí snad je trochu nadsazené, ale nemusí být.
U mnoha to nadsazené určitě není, jen prostě existuje dost dětí co ty možnosti využívají i pohybově a to jak tréninky, tak třeba, že se účastní nějaké výzvy na youtube, že za třicet dní podle daného plánu uběhnou x km, uplavou x km, ujedou x km na kole apod., je spousta akcí, závodů atd. co dřív nebyla, navíc většina těch dětí počítačovou angličtinu ovládá a dokáží používat i anglické zdroje. K tomu všemožné aplikace, kde se dá předhánět, kdo kde kolik vyběhl,ujel atd. Z pohledu tedy toho sportu jsou dnes ty možnosti mnohem lepší (i sportovišť je více), ale musí se chtít a musí mít tu možnost od rodičů a pokud se dítě dostane do správného kolektivu, tak bude nezastavitelné. Ty komunity nejsou malé a navzájem se podporují a ženou kupředu, řeší i jídelníček, palmový olej, hamburgery apod. Jen už ta zábava a pohyb jsou prostě organizovanější, ať už trenéry, nebo nějakou komunitou na youtube,facebooku,twitteru apod., což je pravda takové divné a dost to potlačuje takové to volné lítání venku.
Jenže to nemluvíš o osmiletých dětech. Když ty začnou sedět u počítače (jako že jo), tak to většinou už později nespravíš.
Spíš asi tak od těch deseti, dvanácti no, ale tak když těmhle bylo 8, tak už se o tom mluvilo. Pravda je, že nejen přístup rodičů, ale i systému jde spíš proti tomu. Stále je rozséván strach, že se dětem něco stane, tak pak musí být neustále pod dohledem a děti pod dohledem se přirozeně chovat prostě nebudou.
Hřívnatec (19) kdysi chodil do Sokola. Vedli je tam sedmdesátiletí bratři, vydrželi jsme to rok. Pak ho tatínek zapsal do hokejové přípravky a od té doby hraje Hřívnatec hokej. Hraje v normálním malém klubu s průměrnými úspěchy. Rodiče, kteří chěli mít malé Jágry, rychle odcházeli do Slávie a dalších velkých klubů. Ačkoliv na ten hokej nadávám (žádné víkendy, peníze, výstroj smrdí…), tak se tam kluci naučili opravdu hodně, hlavně zodpovědnost, týmový duch… S přestupem na střední školy jich půlka odpadla a z těch zbylých je o to lepší parta. Hřívnatec dávno zjistil, že z něj Jágr nebude, a udělal si papíry na rozhodčího. Občas se zajdu podívat. Je to komické, Hřívnatec na bruslích měří dva metry, píská zápas trpaslíčkům ze třetí třídy, kteří hrají na třetinovém hřišti… A za mantinelem vyšilují tatíci budoucích Jágrů 🙂
Víla si našla florbal, hraje za velmi dobrý klub. A na poslední schůzce rodičů zaznělo: „Chceme, aby se děti sportem bavily. Neptejte se „Kolik jsi dala gólů, kdo byl lepší“, ptejte se „Užila sis to?“ A o tom to je.
Přesně! Užít si to. A naučit se čestně soupeřit. naučit se vyhrávat i prohrávat. 🙂
Hřivnatec je chytrej a šikovnej kluk. (inlove)
Renato, to je krásné a dobře napsané. 🙂
Já za svůj velký úspěch považuju dva kluky, které jsem pár let po sobě měla na táboře v oddíle. Byli to bratranci, synkové ambiciózních tatínků – hokejistů. Naučení trénovat, dřít a vyhrávat. No, já nebyla moc soutěživý typ ani v těch táborových bojovkách. Poslední místo pro náš oddíl bylo vždy téměř jisté.
První rok hoši prskali a nemohli to rozdýchat. Druhý rok skončili opět u mě… a zjistili, že pohoda a přístup „hlavně si to užít“ má taky co do sebe. 🙂 Pak už u mě bývali dobrovolně a když jsem prvně nejela, tak prý: „To je škoda, my jsme chtěli zas k tobě, nám vůbec nevadí, že vždycky prohrajeme.“ 🙂
Tak snad na ty časy rádi vzpomínají, a něco v nich to táborničení zanechalo: pokud vím, jeden z nich dnes studuje VŠ lesnickou. 🙂