Tak mi poslední dobou vrtá hlavě smysl života. Nejen mého, ale obecně. Může za to knížka Radkina Honzáka „Všichni žijem v blázinci“, kde byl smysl života vyjmenován mezi základními potřebami duševně zdravého člověka. Inu, s tím bych nediskutovala, ale zkuste si sami teď říct: „Co je smyslem mého života?
Skutečným smyslem! Tedy nezaměňovat ho třeba se svými cíli nebo touhami. Opravdu si ho můžeme určit nebo jsme omezeni tím, jak a kde jsme se narodili, na co stačíme?
Než jsem stačila dojít ke smysluplné odpovědi, poslala mi kamarádka přednášku „Spiritualita a zdraví“ od profesora Vladimíra Smékala z brněnské univerzity, s definicí tří stránek života určujících každého člověka: tělesnou, psychosociální a duchovní.
Ano, duševní a duchovní život člověka není totéž. Zatímco psychika, obsahující naše emoce, city a touhy, je do jisté míry vždy závislá na našem fyzickém stavu a zásadně se navzájem ovlivňují, náš duchovní život se jaksi třpytí nad oběma těmito úrovněmi.
Na rozdíl od duševních hnutí, je duchovní život zcela v našich rukách. Můžeme zde zastávat stanoviska a činit rozhodnutí téměř bez ohledu na to, co vře tam vespod. Můžeme se například rozhodnout, že se ve svém životě budeme držet dobra, že budeme poslouchat své svědomí… že ho vůbec budeme mít! Zde vzniká i naše oddanost, víra a naděje. Také láska – k sobě i ostatním, snaha pomáhat. Zde můžeme utvářet svoji osobnost.
Tak stanovíme základní smysl své existence a k němu pak směřujeme těmi cestami, které nám dovolí naše schopnosti a podmínky, ve kterých žijeme. Pochopení toho, kdo jsme a kam se snažíme jít, nám umožňuje kormidlovat i tehdy, jsou-li vlny našeho života tak rozbouřené, že přes ně nevidíme.
A ještě něco. Možnost volby v duchovním životě v sobě skrývá obrovskou sílu. Uvědomte si, že psychika dokáže ovlivnit fyzické zdraví tak, že bez pomoci psychiatra nejsme sto se z fyzické choroby uzdravit. Ale z duchovní sféry jsme schopni, například vírou či nadějí, ovlivnit svou psychiku… a tedy do jisté míry i naše tělo. Není to úžasné?
Napsáno pro ČRo Hradec Králové 2016
Dnes se neptám na smysl vašeho života, to je každého soukromá věc. Spíš by mě zajímalo, jestli o něm někdy uvažujete, jestli jste měli odmala jasno nebo jste tápali, jestli máte dojem, že se vám daří ve smyslu svého života skutečně žít.
A pak je tu úplně jiná otázka: ona teorie duchovna, duševna a tělesna vlastně vysvětluje, co to znamená, když se řekne „Víra tvá tě uzdravila.“ A tak se zvědavě ptám: povedlo se vám někdy pomoct si z fyzických nesnází pomocí vlastní tvrdohlavé víry a naděje? 🙂
Milá Dede, zajímavé téma, ale já se v něm raději moc nebebrám 🙂 Protože z hledistva smyslu života „samotného lidstva“ je to dost deprimující, jeden by pomalu došel k závěru, že jsme tu proto abychom se sice množili a dělali svět lepším „k obrazu Božímu“, ale jen proto, abychom se vždy po case zase vyvražďili a vzájemně zničili jak sebe, tak i přírodu. No jsou i pozitivní myšlenky, ale ty pesimistické mi naskakují rychleji, je mi z toho smutno a snažím se je rychle vymazat. A nad osobním cílem života také příliš nedumám, protože ten „někým zamýšlený smysl“ prostě neznám. Jen vím, že z mého narození měli moje rodiče nesmírnou radost (čekali na nás dva delší dobu)a tak jsem se asi celý život snažila je v té radosti nezklamat. Možná právě to byl (je) můj „důvod bytí“. A možná i ten, že v tom současném životě mám možnost připravit „hezký domov“ zvířatům (když už ne dětem), tak jak ho připravili rodiče nám.
Když je mi někdy ovej, zpívám si stařičkou písničku „Raneček“. Ta podle mne přesně vystihuje „jak to na světě chodí“ 🙂 Nenašla jsem ji nikde na Youtube, tak alespoň napíšu slova, kdo znáte melodii, zazpívejte si se mnou 🙂
RANEČEK
Ref: Každý svůj raneček životem nese,
hodí ho přes záda a řekne „de se“.
Záhonem růží i přes bedláčí,
Každý svůj raneček životem vláčí.
1) Někdy je lehoučký, zdá se, že na blízku
je louka rozkvetlá ze samých čtyřlístků.
Tak modrá obloha a dny jen sváteční,
cesta je parketem pro tvůj krok taneční.
Ref: Každý svůj raneček životem nese….
2) Život má zněmy rád, nedává znamení,
že ti do ranečku přikládá kamení.
Tu malý oblázek, tu balvan z křemene,
ale čas všechny tvé těžkosti překlene.
Ref: Každý svůj raneček životem nese….
3) Šlapej svou cestičkou, na tobě záleží,
aby ses zbavil všech zbytečných přítěží.
Měj dobrou náladu, na svět se usmívej,
pro radost písničku se mnou si zazpívej.
Ref : Každý svůj raneček životem nese….
Maričko, tuhle písničku jsem neznala, díky 🙂
A předat dobrý a láskyplný domov dál, to smysl rozhodně má a je (inlove)
Hm, tak já jsem sice splnila biologické předpoklady, ale stejně si lámu hlavu nad tím, jestli dělám dost a dost dobře a jestli bych se neměla naučit ještě něco a pak to dělat a prostě si zaměstnávám mozek blbostmi 😛 Mám v sobě neklid, který mě žene pořád někam dál, nevím kam, ale přitom mám pocit, že vlastně pořád stojím na místě 🙂
Milá Dede, tak ty na místě jistě nestojíš, to zase ne. Ten neklid je typický pro zrozence ve Střelci, s tím nic nenaděláš.Osobně to řeším cestováním a občasnou samotou. A jestli máš ještě nějaké poslání,tak Tě tam život stejně nažene, takže buď v klidu a intuitivně očekávej věci příští a ty myšlenky, co lítají někdy zbytečně v hlavě ,sbal hypoteticky v představách do nějakého pomyslného uzlíčku, pevně zavaž a vyhoď pomyslným oknem nebo do pomyslné studně a víko zaklop.Jak tě vůbec může napadnout, že děláš málo? (h)
Jenny, napadá 🙂 Ale jinak děkuju!
Ano, samota funguje, cestování funguje… ale taky je pravda, že v práci se po mě chce, abych myslela a pokud možno myslela jinak. Takže někdy myslím až moc komplikovaně 😛
Jo, Dede, povidej mi o neklidu – hnal mne celej zivot; potreba neco delat a udelat a dokazat. A videt a zazit. Ale jak vcil sedim doma, tak ti nevim. Treba ten zivot jako tryskomys nebyl treba ten nejlepsi plan. Jinak mne jina hluboka myslenka nenapada.
Hani a dede, vy dvě si nemáte nač stěžovat. Byla jsem na tom hodně podobně, snažila jsem se a honila za lepšími výsledky, dokud tělo neřeklo stop a nesesypalo se.Následkem toho všeho honění syla mozková příhoda, papír s verdiktem posudkových drů, v němž pravili , že nejsem už ve 42 letech schopna JAKÉKOLIvýdělečné činnosti. Do druhé ruky jsem dostala papíry na vyřízení invalidního důchodu:Holky v nejhorším věku a hlavně s předpoklady pro další studium a já musela najednou uprostřed školního roku zůstat stát a zahálet doma . Stala jsem se důchodcem, sesypala jsem se k tomu ještě psychicky a nakonec to doma dost odnesli všichni. Velice dlouho jsem se s tímto faktem vyrovnávala, takže jsem se vrhla na bylinky, na vaření a psaní kuchařky pro úplné kuchařské neumětely, aby po mně dcerám něco málo zůstalo, začala jsem naplno zahrádkařit a pořídili jsme si skorojózefčíka Hokinka.Už nemám žádné pracovní ambice a na cestování peněz nebylo nikdy.Když obě dcery souběžně studovaly, starší Vošku, mladší nejprve střední veterinu, po ní rok drahou soukromou jazykovku a pak šla na VŠ,nebylo z čeho brát. No, zůstávali jsme raději doma nebo cestovali jen v rámci republiky.Lítat letadlem stejně mám všemi doktory přísně zapovězeno, letět můžu jen tehdy, až se budu chtít dostat rychleji pod drn. Tam se mi tedy opravdu nechce. Takže si studuju sama doma a snažím se na ta všechna osudem přichystaná příkoří nějak zapomenout nebo je aspoň jakkoli smysluplně překonávat. A nyní mám trochu jiné ambice:hlavně chci pěstovat co nejlépe vše potřebné, abychom nějak ušetřili peníze mladým a taky se pochopitelně velice těším z toho, jak je naše čtyřletá vnučka šikovná a taky se nemohu dočkat narození druhého vnoučátka.Už mám docela jiný žebříček priorit, ale nestěžuju si.
Lenko, ja si nestezuju, jen realisticky konstatuju.
Myslím si o smyslu života, že život je cesta. Někdy je nádherná a někdy pěkně kostrbatá, někdy je tam moc zákrut a někdy zase pěkný sešup nebo kopec. A každá ta část něco sebou donese, pak záleží na zpracování. Co může být přímo tím smyslem,život většinou dodá sám. A na konci je smrt,je to taky smysl toho, proč nám byl život dán? To nevím ale až to přijde, dám vědět. Tak moc bych se tím a v tom nebabrala a žila každou krásnou chvíli a pořád si říkala, že co tě nezabije,to Tě posílí. (h)
OT pro pamětníky. Zemřela Veram.
A do kelu !!!
Od zaciatku tohto roku len pocuvam a vidim v telke, kazdu chvilu niekto zomrie ;( .
Raz su to blizki, inokedy popularni ludia, ktorych sme si oblubili.
Uprimnu sustrast vsetkym, ktori Veram poznali, ci fyzicky, alebo cez net (f).
podívej se do předchozího článku na komentáře…
Četla jsem včera, je to moc smutné, ale jako ostatní, myslím, že pro Veram vlastně vysvobození. Také pro mne bude navždy spojena s hvězdami. My tu máme hlavně v zimě nádherné hvězdné nebe. A já si často na Veram vzpomněla, zda i ona tam někde ze svého lůžka může večer koukat oknem na hvězdy, na oblohu, kterou tolik milovala a které tolik rozuměla.
pokud jí to nechali na pokoji,tak měla projektor s noční oblohou a na stropě mohla vídat hvězdy…
Vcerajsie komentare som nedocitala. Plakala som pri tom ako dazd ;( .
Arthur C. Clarke napisal vo svojej knihe 2001: Vesmirna odyssea priblizne toto:
– Od zaciatku sveta chodilo po Zemi priblizne 100 miliard ludi. A priblizne 100 miliard hviezd je v nasej galaxii. Znamena to, ze za kazdeho cloveka ziari 1 hviezda…
Preto si myslim, ze aj Veram ma svoju hviezdicku, ktora ziari za nu (sun) .
Ako vyškolením ale aj presvedčením biológ som duševno a telesno nikdy od seba vedome neoddeľovala. Ona stačí malilinká organická chybička v mozgu a celé naše „duševno“ je to tam, schopnosti, vedomosti, charakter, pamäť aj osobnosť sa stratia a je z nás vegetujúca rastlinka. Vážim si, že ako tak fungujem a som samoobslužná a desím sa časov, kedy nebudem. A zmysel života, tak to neviem. Z biologického hľadiska som zlyhala, potomkov nezanechám. Z filozofického hľadiska sa snažím pomáhať a neubližovať (určite aspoň vedome, vďaka Inka), a to sa mi v mojom malom okruhu hádam celkom darí. Situácie, v ktorých niet pomoci, ma dostávajú skoro na dno, a viery nemajúc, trvá mi dlho, kým sa vyhrabem …
NUz nie som sice vystudovany biolog, ale ku vsetkemu, co napisala km11 pridavam svoj podpis.
Ďakujem Yetti, ja sa tým už roky neživím (aj keď mi je to ľúto) a tak sa k tomu priznávam len málokedy a málokomu…
Km11, napisala si velku pravdu.
Vcera odpoludnia u mna zazvonil sused – 80-rocny stary pan. Rodom Cech a byvaly lampasak.
Prisiel len v papuckach,tenkych teplacikoch a karovanej koseli. A aby som mu OKAMZITE zavolala Policiu, lebo jeho vykradli a rodina ho chce otravit. Tak som starkeho pekne vzala a odviedla domov. Doma – byt dokoran, manzelka spala vo vedlajsej izbe, vnuk bol na nete. Nevsimli si, ze starky ukradol vnukove kluce a utiekol 🙁 .
Nastastie prisiel ku mne, ale co keby ho napadlo vyjst von do dazda a zimy, kde by ho hladali ?
Rodine som povedala, aby zalarmovali rodinneho lekara. Ked starky odmieta jest lieky (lebo ho chcu otravit), treba mu dat nejaku injekciu, alebo ho hospitalizovat.
Na pohotovosti vnuka vraj odbili, ze pokial starky nie je agresivny, oni s tym nic neurobia ?!?
Ano, Yetti, i u nás většina lékařů neopustila myšlenku, „vždyť je to normální, staří jsou popletení (dementní). Málo lékařů se nechce učit něco nového, že Alzheimer JE choroba. To jenom k té reakci vystudovaných odborníků (envy) .
Podepíšu se pod Tebe, km11, také jsem nesplnila biologické předpoklady, snažím se vědomě neubližovat a tak jak říkal tatínek, žij tak, aby ses nestyděla na sebe podívat do zrcadla.
Smysl života neřeším. Jak už psali jiní, snažím se neubližovat, spíše pomoci.
Ovšem otázka ovlivňování těla duchem (a obráceně), to je téma pro mne – ostatně o čem jiném meditovat na šedesátém kilometru dogtreku, když nějaká součástka bolí, je zima, snáší se tma…
Ono je to trochu zamotané, si myslím já. To proto, že smysl života je jiný pro filozofa, biologa, marxistu, teologa… a pro obyčejného člověka jako jsem já. Odpověď kterou můžeme dvakrát podtrhnout, se hledá dost těžko.
Ale já bych, také proto abych nebyla patetická, volně citovala Monty Phytona prachobyčejnou definici. Něco v tom smyslu být laskavý ke druhým, chodit do přírody, nejíst moc tučného, přečíst si semtam dobrou knihu a vůbec – žít s lidmi v harmonii a důležité, také sám se sebou. Pod to bych se podepsala.
Mně se moc líbí:Pošlete to dál. V jedné z povídek Roberta Fulghuma Ind pomůže evropanovi. Ten nemá jak se odvděčit a Ind mu doporučí, aby to poslal dál. Bylo mi dáno, tak když můžu, posílám dál.
To já používám leta a moc se mi to oplatilo
Mou životní vírou je mít vyvážené skóre. A protože nevědomě člověk dokáže ublížit ani neví jak, vědomě tedy ne.
Někomu pomáhá Víra, mně pomáhalo leta skautování. A přátelství
Vidím „víra tvá tě uzdraví“ asi takto:
Bolest = oznamování těla, že něco není v pořádku
Povrch těla, kůže, dásně, vnitřnosti, kosti, klouby nebo mozek to vše je protkáno obrovským množstvím senzorů (nervových), která reagují na podněty a mají proměnlivou citlivost.
Mozek = ten, který řídí ty senzory, přijímá informace a vysílá povely k tomu jak moc se mají projevit z venčí.
A víra? Víra je defakto korekce těchto senzorů. Všechny naše nervové senzory nemohou pracovat naráz na nejvyšší citlivost, to bychom se zbláznili. Senzory zvyšují, snižují citlivost podle toho co se na nich děje. Pokud někde vypukne bolest, senzory se zapnou na maximum. Pokud dokážeme vírou náš mozek přesvědčit, dokážeme citlivost těchto senzorů snížit, postupným učením (protože mozek se učí od počátku), můžeme naučit naše řídící centrum tyto senzory ovládat defacto ve škále 0 – 100. Naše tělo má nějaké „samoopravovací“ a „samoudržovací“ mechanismy. Pokud těmto mechanismům věříme, nebo je také vírou dokážeme spouštět, můžeme opravdu senzory bolesti snížit na minimum a nesoustředit se na ně. Potíž je v tom, že ne vše jde léčit „vírou“ a někdy je zásah z venčí nutný. Na druhou stranu i tomu zásahu z venčí dokážeme vírou přidat vyšší nebo nižší účinnost než je deklarovaná (viz placebo efekt, kdy opravdu funguje jen víra, a požitím pilulky nebo získáním určité informace přesvědčíme mozek, že to bude ok a nemusíme se na problém soustředit). Nebo ucítíme píchnutí a nevěnujeme mu pozornost, pak se podíváme co se stalo a vidíme, že nám z těla teče krev, senzory se zapnou a najednou nás to bolí. Stejně tak to může být s psychickými bolestmi, kdy však mozek bojuje sám se sebou a ta víra musí odvést pozornost jinam a dokázat, že problém není tak důležitý, jak mu jiná část mozku přisuzuje. Také náš zrak zaostřuje jen na konkrétní objekt a z něj přijímá vjemy. Takže ve víře nevidím ani tolik mystična, jako spíš nástroj, který může být dobře i špatně použitý.
Smysl mého života, fakt nevím. Ale vzhledem k tomu, že jsem se narodila nedonošená a v dospělosti absolvovala operaci mozku a obé přežila. Tak si myslím, že ten nahoře má se mnou ještě nějaké úmysly. Snažím se žít a nechat žít a úmyslně neublížit.
Víra tvá tě uzdravila. Já chodím ke kamarádce masérce na masáž a alternativní léčení energií. A cítím se vždy mnohem lépe. Prostě tomu věřím.
Tak s tím smyslem života ted nevím. Asi jsme o něm nikdy nepřemýšlela- no, já žiju tak, abych neměla v deníčku moc černých čárek a měla jsem tam i hvězdičky 🙂
Z loňského kašle a rýmy jsem se půl roku snažila dostat pomocí tvrdohlavé víry „to bude dobrý, ono to přejde“ a kupodivu nepřešlo. Přešlo to až po zásahu lékařky s pomocí čínské medicíny- když jsem baštila Vyvanutí dračí jeskyně, připadala jsem si jako u šamanů 🙂 Ale pomohlo to!
to jsem taky jeden čas jedla….
Matyldo – při názvu Vyvanutí dračí jeskyně si představuju léky na úplně opačný konec lidského těla než jsou ústa (rofl) …
já je měla na alergie…
http://www.patentnimedicina.cz/cz/bylinne-produkty/dle-kategorii/tablety/007-vyvanuti-draci-jeskyne
Ygo, z tebe vždycky něco vypadne 😀 (rofl)
(rofl)
YGÓÓÓ!!!
Jo, Yga to vzdycky rozstrihne. (h)
(rofl) No jo Yga! (rofl)
A víra tvá tě uzdravila – moje tchýnička je pediatr a umí zaříkávat bradavice 🙂 Jinak celkem běžně ordinuje aspirin či antibiotika dle potřeby, ty bradavice jsou jediný postup, který bych označila jako non lege artis 🙂
Já jsem se kdysi od lehce ezoterického kamaráda naučila techniku, jak se zbavit akutní bolesti. Zlomenou ruku ani zkažený zub to sice nevyléčí, ale krátkodobě to přinese úlevu, než je možno řešit příčinu.