Tak jsme zpátky, neztracené, neutopené, nezahlušené rozrušenou paničkou a nerozplesknuté v kufru auta po několika skorokolizích na přecpaných německých dálnicích. Jeden by řekl, že to byl pěkně náročnej tejden, ale panička tvrdí, že to byla dovolená. Od čeho jsme si dovolovali, to netuším, tak posuďte sami.

Začalo to tím, že Berry znervózněla. Minimálně desetkrát si nevšimla, že jsem jí sebrala míček a pořád něco pátravě sledovala. Hlavně paničku, teda. Protože s tou to většinou začíná. I končí, když už jsme u toho. Když jsem se jí ptala, co blbne, tak jen zavrčela: „Balí se. Ještě tu nejsou tašky, ale určitě se balí. A teď jde o to, jestli sbalí i nás.“ No, já se teda do tašky zabalit nenechám! Jsem jí řekla. Ale Berry si jen ťukala packou na čelo a pokračovala ve sledování.

To se objevily i tašky a mě to konečně došlo. Ono se někam jede! A tak jsme se za paničku zavěsily obě. Jde k autu? Jaké věci bere? Střevíčky nebo horské boty? A hlavně – bere vodítka a psí tašku? Teda tašku, do které se dávají naše věci, a ne my… to dá rozum. Bere ji! Hurá, zajásaly jsme, ale sledovaly jsme dál, protože co kdyby tu tašku zase vyndala, ne? Pak přijel z práce páneček a začali nakládat do auta mimořádně hodně věcí. Panička měla pořád starost, že prej na vodě je zima. Na vodě???

Povídám, tohle ještě bude sranda!:))

A tak se ptám Berry, co se to vlastně bude dít? Kam jedeme? A ona povídá, že to prostě občas lidi chytne a musejí honem objevovat nové obzory. A já na to – a co jim vadí na těch starejch? Já jsem s nima úplně spokojená! Tedy pokud je dost práce, běhání, házených míčků, vyhrabanejch kytek a tak. Ale Berry prohlásila, že trocha vzrušení nám taky neuškodí, tak jsem přemýšlela o té zimě na vodě. To jako na ní ta zima plave?

No a pak jsme vyjeli. Bylo to dlouhé a celou dobu pršelo. Když nepršelo, tak lilo. Panička vzdychala a nebylo jí to nic platné. Pak jsme konečně večer přijeli do nějakého města, páneček říkal, že do Štrasburku, kde jsme měli přespat. Jenže nemůžeme spát, dokud neběháme, ne? A tak jsme šli ulicema do parku, kterému se říkalo Oranžerie, a běhaly jsme a čuchaly a lilo a lilo a všude byly kaluže a panička říkala, aspoň že není v tom nečase nikdo venku. Tedy kromě nás.

Ari: Voda, samá voda!

Pak jsme doplavali do hotelu a panička nás sušila a pak se sušili s pánečkem a pak to bylo radosti, když zjistila, že v koupelně topí žebříček! A tak tam pak sušila bundy, kalhoty a náš psí úplně promáčený ručník. My jsme schly v pokoji a páneček pravil, že o naší přítomnosti ví i se zavřenejma očima. To asi proto, že jsem ho co chvíli olízla. A panička pak prorocky pravila, že jestli se to počasí nezmění, tak budeme na to topení s dojetím vzpomínat.

Ráno nepršelo, tak nás panička vzala zase do toho velkého parku a tam jsme směly běhat, protože tam zase nikdo nebyl, páč bylo časně. My umíme spát rychle a paničce nezbylo, než se přizpůsobit. A to vám povím, ten park byl plnej čápů! Nekecám! Pro čápy nebylo kam stoupnout! A nesměly jsme je honit a já byla hodná, protože oni byli fakt velcí a strašliví. Berry říkala, že nejstrašlivější jsou volavky, ale mě čáp stačil. Ten zoban! A pořád s ním klapou.

Tak tohle bude naše loď – Dark Shadow (Temný stín:))

Pak jsme šli do města, a páníci fotili domy a ulice a pak začaly ty katedrálový trable. Katedrála je vždycky velikej barák, kam nesmějí psi, ale páneček s paničkou tam vždycky vlezou a my musíme čekat venku. Teda ne sami, vždycky s jedním, ale celou tu dobu je ten druhej pryč a já se dívám na to obludný stavení a říkám si – co když je spolkne?

A tak naříkám, že jsem děsně vopuštěnej pejsek a páneček mi to trpí, protože mě chápe, zatímco panička řekne – kuš ty kozo (Považte – kozo! Plete si živočišný druhy!) Však on se ti páneček zase vrátí. A on se vždycky nakonec vrátí, ale to nevadí, já musím aspoň kapku kvílet, protože mám poraněný city.

Plavčíci na palubě

A pak jsme zase sedli do auta a jeli a jeli, až jsme konečně někde pod Dijonem sjeli z dálnic a byli v Burgundsku, ať už je to kdekoliv. Páníci na sebe volali – jé, podívej, vinice! A támhle další! A další! A byly to vinice úplně všude, celá krajina byla ježatá vinicema a já netušila, co je na tom jako tak zvláštního. Ale my jsme jeli dál a hloupé vinice zmizely a objevily se krávy. Samé krávy, bílé krávy na zelených pastvinách a jak se ukázalo, byl to náš hlavní výhled po následující dny.

Panička pravila, že to jsou krávy plemene Charolais a byla celá dojatá, jak se prý ty krávy mají na rozlehlých pastvinách dobře, a že je to vlastně takové šťastné hovězí. A pak zase začalo pršet a pak lejt a my jsme konečně dojeli někam, kde to jmenovalo Chatillon en Bazois a tam nás čekalo nejdřív proběhnutí a pak to překvapení – my jsme vážně měli být na vodě! Páníci totiž hodlali hledat nové obzory na lodi. No, asi to nebyl špatný nápad, protože s tím deštěm to vypadalo, že co nepoplave, to se utopí.

Rozkaz, kapitáne!

Pak se vedly rozhovory a páníci se dozvěděli, že se nemůžou plavit na jih, páč je tam rozvodněná řeka, že musejí na sever. No, já to viděla tak, že je jedno kam, důležité je jak! Protože nikdo z nich ještě nikdy loď neřídil, a instruktáž byla jednoduchá: takhle se to startuje, páka dopředu – loď jede dopředu, páka dozadu, loď jede dozadu a kormidelním kolem točit umíte. Hm, pravil páneček a šel to zkusit.

Panička byla správně šílená, protože nás už viděla ztroskotané a v duchu se bála zdymadel. Tehdy jsem nevěděla, co to je a byla jsem to ochotná i zakousnout, abych jí udělala radost! Teprve později jsem zjistila, že je to vlastně jen hraní s vodou a obvykle jsme to s Berry zaspaly. Však ona to panička zjistila taky…

Náš první výhled z okna – vypluli jsme

Jenže ten první den to bylo všechno nové a všichni jsme museli zvládnout plno věcí. Páneček se učil ovládat loď, panička se snažila zvládnout chaos, který panoval uvnitř, a my s Berry jsme dumaly nad tím, jak se do té věci probůh budeme dostávat? Ono to totiž vůbec nebylo jednoduché.

Vchod do lodi byl vysoko, panička říkala, že přesmetr, čemuž nerozumím, ale to by nebyl takový problém, kdyby nahoře nebylo jen maličko místa, ze kterého se muselo zase skočit dolů do kajuty, kde zase nebylo pořádné místo pro doskok – jedna musela zasvištět rovnou pod stůl. Berry byla borec, teda vlastně borka – zvládla to už na druhej pokus úplně bravurně!

První zastavení na kanále, hned u rozvodněné řeky

Já se musím přiznat, že jsem nejdřív kvílela a páneček mi musel zdvihat zadek – já se prostě na ten okraj lodi bála vyskočit kvůli tomu držkopádu na druhé straně. Ale už druhej den jsem skákala taky! Panička neskákala, panička důstojně slézala a vylézala. Ale k té naší první jízdě.

Lilo, okna v kajutě byly mokrý nejen zvenku, ale i zevnitř, panička si zoufala, že nic nevidí a snažila se otírat opocená okna. Páneček si nezoufal, páneček nastartoval a dal páku dopředu a celá loď se zachvěla a už jsme pluli. A rovnou ke zdymadlu, protože zdymadla tu jsou na každém kroku. Panička jen tiše kvílela, když se zabalila do bundy a šla na příď připravit lano.

Voda, samá voda… Vepředu kanál, za ním řeka

Ale nakonec se ukázalo, že páneček loď nějak ovládá, panička nespadla do vody, ani se nezamotala do lana, obsluha zdymadla byl milej a tak jsme se všeobecnou úlevou vypluli ze zdymadla na volnej kanál. Byli by se páníci radovali víc, kdyby tam hned nebyl most. Nízkej. Úzkej. Ale páneček se zase trefil – pod most, ne do mostu – a plulo se dál.

A stěrače stíraly, okna se potila, pod našimi kožichy se dělaly louže špinavé vody a panička pravila, že tohle má být dovolená a ne trest za její hříchy, takže zastavíme, uvážeme loď u břehu a dáme si večeři. To první zastavení a uvázání lodi nebyl žádnej med, ale dokázali to. A my koukali hned na další vodu, protože vedle plavebního kanálu se hnala voda rozvodněné řeky a panička sténala pod představou, jak se jedno vlévá do druhého a apokalypsa přichází.

Plujeme na sever!

Páneček však pravil cosi o tvaru břehů, výšce hladin a fyzice a pak prohlásil, že má hlad a my jsme se s Berry přidaly, že taky máme hlad a vůbec. Panička však pravila, že když musíme z lodi takhle skákat, tak nesmíme ven po večeři, takže jsme šli ven ještě před večeří a já se ani nevyčůrala, páč jsem už taky byla mokrá a hladová a panička z toho bědovala a pak řekla, jdeme dovnitř a já už na to kašlu. No nekašlala, udělala všem jídlo a zahřáli jsme se a šli jsme spát. Všichni pěkně pohromadě.

Ráno se ukázalo, že voda ve vedlejší řece už nestoupá a že skoro neprší, tak jsme se šli projít a panička přemýšlela, jak vysuší všechno mokré při stoprocentní vlhkosti, jaká na lodi panovala. A pak se zase hustě rozpršelo a panička zalezla zpátky do postele a řekla, vzbuďte mě, až přestane pršet a já se bála, kdo se o nás celý týden postará?

Ale nakonec před polednem skutečně přestalo lejt, jen trochu poprchávalo a my jsme konečně vyrazili dál – na sever.

Pokračování příště:))