Řeknu vám, takovej opravdu nepovedenej začátek cesty má svoje výhody – všechno vypadá úžasný už ve chvíli, kdy to není příšerný. A tak to bylo i s náma. Přestože v tu neděli nebylo ani moc teplo a občas zapršelo, proti slejváku to byl takový pokrok, že na palubě hned zavládla dobrá nálada.

Páneček se pilně seznamoval s ovládáním lodi a jejími vrtochy, a panička, když zrovna nesloužila u lan a neobdivovala krajinu plnou zeleně, bílých krav a starobylých vesniček, fanaticky vysoušela.

Mostek a za ním zdymadlo – malé:))

Ukázalo se, že když se loď pohybuje, tak i ten mírný vánek pomáhá, takže loď za chvíli vypadala, jako by měla podivnou vlajkoslávu složenou z ručníků, bund, kalhot a kdo ví čeho ještě. Chvíli jsem se bála, že se panička pokusí zavěsit přes zábradlí i nás, ale patrně jí stačilo, že i nám větřík čechrá chlupy a jsme tedy na dobré cestě konečně uschnout. A nesmrdět, jak nezdvořile podotkl páneček.

Zavřená vrata za námi, zdymadlo se napouští

Bylo zajímavé koukat, jak pomalu ustupuje původní chaos a panička si už nemusí potřebné věci netrpělivě hledat, protože jim nachází logická místa. Funguje to skvěle, pokud logika zůstává stejná. To ale se taky vždycky nepovede, protože panička má k logice tvůrčí přístup – jako ostatně ke všemu.

Zdymadlo ve třízdymadlové kaskádě

Takže jsme jeli na sever, což znamenalo, že se po vodě šplháme do kopečka. Vjíždíme do prázdných zdymadel, a když se za náma zavřou vrata, tak v těch předních vratech otevřou díry a voda s řevem hučí pod lodí a loď stoupá nahoru. Celou dobu musí být uvázaná lanem kolem toho špuntu, co je nahoře na zdi a říká se mu pachole, aby se držela bezpečně daleko od obou vrat. A kolem všeho tam vždycky běhá člověk a to vám povím, ten se ale natočí těma klikama! No buďte si jistí, že to panička i páneček zkusili taky a hned věděli, že ty zdymadláci musej bejt z těch klik pěkně vytočení!

Plavčíci na kapitánském můstku:))

Podle plánu jsme ten den dopluli až do přístavu Baye, kde jsme chtěli přespat. Přístav se od břehu liší tím, že se tam dá napojit na elektriku, doplnit voda a je tam víc dalších lodí. Potíž byla v tom, že původně chtěl zdejší přístavní alfavlk, abychom se vyvázali zádí ke břehu, ale páneček se musel pustit do složité gestikulace, aby vysvětlil, že ze zádě se my, psí plavčíci, nedostaneme na pevninu, takže loď musí být otočena k břehu bokem – a to přímo pravobokem, protože tam byly dveře do kajuty. Ale že se páneček nacvičil, než se dohodli!

Vesnička…

Večerní pátrání po hospodě sice znamenalo, že jsme uběhli několik vlídných kilometrů, nicméně buď nebyla sezóna, nebo byly erupce na slunci nebo něco podobného, prostě žádnou otevřenou hospodu páníci nenašli a supermarkety se v téhle bohem zapomenuté pustině nevedou. A tak měli k večeři konzervu a panička bublala, jakej že to má smysl být ve sladké Francii, a jíst hůř než pes. No, já bych hádala – granule ještě neměli!

Přístav Baye

Ale to nejlepší dobrodružství přišlo ráno. Zase jsme spaly rychle a vyhnaly paničku na vycházku hnedle za svítání. Ta měla samým zíváním uspanej mozek, takže nás v přístavu vypustila na volno a vůbec, ale vůbec si nevšimla, že v tuhle denní dobu se to tu prostě hejbe králíkama! Kam koukneš, tam divokej králík! Oj, to byla paráda! Nejenže jsme vyrazily na honičku, ale panička na nás ani nemohla řvát – pokud tedy nechtěla vzbudit a znerudnět všechny lidi spící na lodích.

Pohled přes záď

Juch, my jsme běhaly! Jeden králík uskočil a už tam byl jinej. Berry byla celá vedle – povídala, že takové to bylo za jejího mládí v Anglii, jen králíci prý tehdy byli větší a pomalejší. Ale pak nám došlo, že to malé cosi v dálce, co vysílá vlny ukrutné nespokojenosti, bude asi panička, tak jsme se vrátily.

Úchvatný západ slunce

Vesele jsme se na ni smály a ona lamentovala, že jsme nejen neposlušné a zmáchané až hanba, ale jsme taky protkané ostružiním a že chudák ona tak je nejen mokrá, ale i popíchaná, jak se z nás snažila ty větvičky vymotat. Au! Ale nás to tahalo taky!

Jedni z ranních králíků

Po snídani jsme ale zbystřily, protože bylo jasné, že se schyluje k dobrodružství. Páneček si zase zacvičil v rozhovoru s přístavním alfavlkem a že prej vyrážíme do tunelů. To si jako myslí, že máme vlak, nebo co? Ale začalo mi bejt krapet ouzko. Páneček pak vycouval s lodí z přístavu, a brblal, že furt je tam červená, a zase mával, a na břehu chlap s mobilem u ucha mával taky, a pak najednou bylo světlo na mostku zelené a už jsme pluli. Zase na sever.

Máme zelenou!

Protáhli jsme se pod mostem a najednou to začalo být divné. Kanál byl úzký, břehy se zvedaly vysoko, převysoko, všechno bylo tak strašně zelené a mokré, že to vypadalo úplně zlověstně. A pak tam byla cedule, že je před námi tunel skoro 800 metrů dlouhý a panička s pánečkem vypadali, jako když si hrají na Indiana Jonese. Panička běžela do kajuty rozsvítit poziční světla na lodi a jedno v kabině, a s baterkou v ruce vyběhla zase nahoru na můstek, kde už páneček směroval loď do tunelu.

Za dlouhým tunelem (vjezd nemám pořádně vyfocený) – název a délka

Vůbec se mi to nelíbilo! Vypadalo to, že tunel je jen kapičku širší než sama loď a jak jsme tam vpluli, začalo to být strašlivé. Ty zvuky! Motor si bručel spolu s ozvěnou, voda pod lodí šuměla a mlaskala, jak se odrážela od stěn tunelu, všude kapala voda a někde před náma řvalo něco, co znělo jako vodopád, jen to nebylo vidět.

Výjezd z tunelu (celý průjezd tunelem máme na videu)

Když si panička všimla, že se s Berry tiskneme na její nohy tak, že už ani neví, které z těch všech nohou jsou její, zahnala nás dolů do kajuty. Teda, nebránily jsme se! Pod stolem bylo rozhodně bezpečněji.

Tunel č. 2 před námi

A tak jsme pluli a pak najednou byla ta hulákající voda blíž a panička vyjekla a páneček heknul a bylo jasné, že v tom tunelu prší! Já si říkala – už i v tunelu??? To je fakt divná země! A panička najednou honem běžela do kajuty pro bundy a zaklapla za sebou střechu. Slyšely jsme, jak pomáhá pánečkovi do bundy – to se ví, nemohl pustit kormidlo – a zase svítila a my se sunuli dál.

Výjezd z tunelu č. 2

Pak se na hladině před námi zase ukázalo světlé kolo a voda začala řvát a já poznala, že tam horou vede nahoru díra a je děsivá, protože skrzevá ní padá ta voda a já se nacpala až úplně k Berry a říkala si, co když nás ta voda sežere a vůbec, proč jsme sem museli lézt? A ještě to vypadalo, že to ty dva tam nahoře baví! A pak někdo volal na ozvěnu a zjistili jsme, že v dálce za námi jede další loď a bylo to dobrodružné a já jsem najednou věděla, že nemusím mít všechno.

Břehy

A pak jsme vypluli z tunelu a já si oddechla, ale ne na dlouho, protože to bylo pořád takové indiana jonesovské. Kanál byl úzký, stěny kolem vysoké, zarostlé doslova zelenou džunglí, voda byla všude – tuhle padala z výšky, onde probublávala do kanálu bokem. Jednu chvíli jsme podjížděli vysokej most, strašidelnej! Celej byl zarostlej nějakejma rostlinama a najednou tu byl další tunel, kratší, ale taky děsivej. A zase džungle a zase tunel a já zalezla úplně k Berry a málem jsem slibovala, že budu úplně hodnej pejsek, jen když už budeme venku.

Vodopád z regulace (také vytéká z tunýlku:))

Ale naštěstí jsme najednou vypluli do normálního světa a já byla ráda, že jsem nic neslíbila, protože by to byla nuda, bejt hodnej pejsek. Uf, jsem z toho celá uštvaná, takže pokračování příště, jo?

Za námi pluje další loď

Jiný regulovaný přítok

Konečně normální svět na dohled!:))

První díl najdete tady: http://www.dedenik.cz/2015/05/11/ari-vypravuje-dobrodruzstvi-psiho-plavcika-1/