Běžkař, který kráčí, ač ostatní kolem se snaží bruslit i do kopce, dítě brnkající na kytaru bez ambicí uspořádat koncert, zahrádkářka s trávníkem a pár záhonky jako po babičce. Normální průměrní lidé, žijící své životy podle svých možností a priorit.
V našem šíleném, médii dirigovaném světě, se však průměrnost nenosí. Nosí se snaha o neustálé vylepšování, zvyšování výkonnosti a kdo si žije bez těchto ambicí, jako by ztrácel na hodnotě. Jako by se zapomnělo, že průměrnost je normální a životaschopná.
Třeba já jsem průměrná kuchařka – většinu jídel umím udělat dobře, v oblasti masa pomalu pečeného se zeleninou jsem skvělá a kreativní, zato silně zaostávám v přípravě dortů. Měla bych jít neprodleně na kurz, kde mě naučí upéct dorty, byť o tuto dovednost vlastně nestojím? Ale kde. Mám-li chuť na dort, tak si ho koupím.
Člověk by si měl uplést ze svých silných stránek základ pro životaschopné sebevědomí. S tím se pak dokáže postavit svým případným selháním, kritice a ovlivňování těmi, kdo křičí, co je zrovna správné a čeho je třeba dosáhnout. Svoje limity by si měl člověk natahovat z vlastního rozhodnutí a ne proto, že se to právě teď nosí. A to nemluvím o tom, že některé meze nám diktuje věk a zdravotní stav – s těmi se pak člověk stejně musí vyrovnat nejlépe, jak umí.
Takže až budete mudrovat nad tím, zda běháte dostatečně rychle a daleko, zda je oblečení, ve kterém se cítíte nejlépe vlastně „in“, jestli má vůbec cenu se tu angličtinu učit, když pořád mluvíte spíš jako massa Bob než brilantní řečník, tak neklesejte na mysli. Není třeba být dokonalý ve všem, do čeho se pustíte, spíš jde o to si to užít – to vám už totiž nikdo nevezme:))
A tak se dnes ptám: Jak se vy vyrovnáváte s tlakem na všeobecnou dokonalost – ve vzhledu, výkonnosti, zdraví, sportu, vaření zdravé stravy a ve spoustě dalších ohledů? Umíte se pochválit? Máte nějakou svoji činnost, ve které sice neaspirujete na mistrovský titul, ale zato vás moc těší, že ji zvládáte?
Milá Dede, ach to je zasejc téma.
Snažím se žít tak abych nikomu neubližovala a to taky není někdy lehké, zvláště když ti někdo pěkně užírá nervíky. 🙂 A protože je už po 22hod. tak já to teda napíšu. Všichni jste výjimeční neb jste vítězné spermie a to je úspěch, i když život někdy vypadá tak, že očistec je už teď a žijeme ho, možná ne pořád ale někdy určitě.
Neposlouchejme mediální masáže a žijme si svůj život, ne život těch druhých a to myslím i tak abychom třeba uměli nehodnotit jiné svým vlastním měřítkem.
Dobrou, brou noc a všem přeji teplé pelíšky. 🙂
Jenny, děkuju! A větu: nehodnoťe jiné svými měřítky – nad tou stojí za to se zamyslet (inlove)
Četla jsem už v noci a celý den dnes přemýšlím, co k tomu napsat. A neměla jsem asi teď číst diskuzi, protože se mi toho rojí v hlavě ještě víc…
Marně přemýšlím, v čem bych o sobě mohla říct, že jsem opravdu dobrá. A nebo v čem bych chtěla být natolik lepší, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Takže jsem asi správný vzor průměrnosti.
Psy jsem nikdy nedotáhla ani k těm nejjednodušším zkouškám. Možná i pro běžné soužití mohli být vychovaní malinko líp, tak třeba bude ten příští.
Na většinu sportů jsem levá. Ale umím celkem dobře lyžovat a slušně zacházet s kánoí. Ne výborně, ale tak, abych z toho měla sama pro sebe radost. Před pár lety jsem se náhodou dostala k lezení po stěně a ze začátku jsem byla trochu rozpačitá z těch odredovaných mladých mužů v batikovaných tričkách, co visí někde u stropu za malíček levé ruky a berou to jako přípravu na skály a velehory. Naštěstí jsem prvních pár lekcí vydržela a beru to jako příjemné protažení těla a fajn souboj sama se sebou – jestli se tentokrát k tomu stropu nějak vydrápu nebo ne.
Umím zpívat tak, že se nebojím ani před lidmi. Na kytaru zvládnu víc než čtyři akordy a ve známé společnosti si u ohně ráda zahraju. Na nějaké veřejné účinkování to není, ale to mě mrzelo možná chvíli v pubertě.
Takže asi tak nějak: vyplývá mi z toho, že fakt nejsem soutěživá a neschází mi to. Díky bohu (a hlavně díky rodičům) za to.
No u mě je neprůměrnost v tom, že nemám auto, i když by se u mě „slušelo ho mít“. Vrstevníci auta chtějí, protože prostě mít auto je životní nutnost asi jako mít počítač. Jenže mám nadprůměrnost, kterou průměrný řidič nemá a to, že umím cestovat veřejnou dopravou a ušetřím tak spoustu peněz a občas i čas (typický argument, v centru jsem autem za 5 minut, MHD za 15, jenže tím autem pak 15 minut hledám, kde zaparkovat). Když jsem v Praze na hlavním nádraží, kde sváteční cestovatelé začínají panikařit, bez zvednutí zraku automaticky došel do svého vlaku, tak jsem si uvědomil, že ono to pro mě je vlastně pohodlnější. Slýchám jak si někdo pořídí auto za čtvrt milionu a pak s tím jede jednou měsíčně do hypermarketu, kolegové v práci mají auta všichni a pořád slyším o problémech (nehody, přezouvání, další přezouvání, STK, někdo to vykradl, uzavírky, není kde parkovat, něco rezne, něco klape v motoru atd…). Nejsem vysloveně proti autům, věřím, že pro život třeba na vesnici je to nutnost, stejně tak auto dodává jistou svobodu člověku a možnost jet kdykoli kamkoli a odvést téměř cokoli.
Jen si myslím, že se to trochu přehnalo, protože se tu objevují lidé, kteří:
1. Si pořídí auto, prostě protože to je sociální statut i když ho vůbec nepotřebují a když už ho mají, tak jím jezdí všude, kde to jde i lépe MHD (typicky v Praze).
2. Lidé, kteří znají jen auto, pokud se rozbije auto, tak se nejsou schopni pohybovat mimo docházkovou vzdálenost (ti schopnější na kole) a jsou schopni vám odřeknout účast třeba na setkání v Praze, „protože se jim rozbilo auto“ a jsou třeba z HK nebo Liberce, žádné vesnice. Tito lidé jsou nejčastěji slyšet v diskusích nadávajíc na veřejnou dopravu jako na „socku“.
3. Lidé co prohlašují, že když už to auto mají, tak jím přece budou jezdit (i když je to sebenevýhodnější, nezdravější a pak krouží třeba po městě a hledají parkování).
4. Ti co vozí své děti úplně všude autem a ty pak jsou na nich naprosto závislí a samy by se z místa A do místa B nedostaly. Ty samé děti samozřejmě v 18 dostnou auto
5. První 4 body jsou mnohdy tvořeny lidmi z chudých rodin a i tak musí živit auto a tím autem jezdí všude a počítají s ním jako, že „auto je, auto něco stojí“ I když to do práce nemají daleko a nebydlí někde na samotě u lesa. A pak nadávají jak nemají peníze, jak nemohou jít do restaurace, nemohou dětem koupit kvalitní oblečení, nemohou na dovolenou, ale dokáží živit auto (a to živení auta je hlavní důvod proč ho zatím nechci, to je povinné ručení + pojištění + havarijní + technické kontroly + přezouvání + palivo/oleje/ostřikovače)
V důsledku toho jsou ulice měst a frekventované tahy mnohem zacpanější a smradlavější než by musely být. Na vesnicích krachují obchůdky, protože jet 20km pro rohlík je prostě západní styl a staří mají smůlu. Na vesnicích postupně upadá i veřejná doprava, protože už ji umí používat jen pár důchodců a ty děti, které ještě do školy nikdo nevozí. Nejsem proti autům jako takovým, ale ať jej používají jen ti co jej skutečně potřebují a nevnucují svůj životní styl ostatním.
Záleží na tom, k čemu je to auto dobré. Jestli je to na honění si trika, tak je to špatné. Ano, my také máme auto – úplně průměrnou fabii starou 12 let. A přes zimu jezdíme tak málo, že jí musím 2-3x dobíjet baterii. Jenže, to suto je poměrně dobrým prostředkem jak mámě nahradit nohy. Prostě s těmi čtyřmi kolečky se dostane snáz kamkoli. Kromě toho na chalupu je dost často třeba odvézt věci, které bych vlakem nepobrala. Navíc vlakem je to cca 4 hodiny cesty, což na víkend je docela dost, Fábinkou v „dobrých“ hodinách, tedy mimo benešovskou špičku něco přes dvě. Takže naše Fábinka je částečně soumar, částečně nahrazuje nohy.Už jsem kvůli malé vytíženosti auta uvažovala o carsharingu, ale to zase vylučují delší pobyty mámy na chalupě v letním období, kdy to auto potřebuje pro sebe.
JO a možná by se mi hodily palečky, máma je po ošklivé chřipce a strašně špatně se jí dýchá. Je pořád ještě hodně zahleněná. Ještě se nevzpamatovala – a bohužel má obstrukční chorobu plic 2. stupně, která to jen ztěžuje.
Tak to držím- já jsem zahleněná už šestý týden , i když už slabě- protože mám za sebou týden s atb. Letos je to hnus, velebnosti.
Huhu, to mi povídej,pořád se nemůžu vzpamatovat, prostě fakt hnus velebnosti, děsnej.
Naštěstí to vypadá trochu jarněji a snad bude líp.
Hladím strakatice a přeji uzdravení.
mě pomohl roztok do vody-kape se 150 kapek denně…SINUPRET..zkus ho, odhlení ti ty zadní dutiny…poradil mi ho mámin kardiolog.
Ano já proti autu nic nemám a přesně pro tyhle účely je auto ideální ba takřka určené. Píšu spíš o těch co ho opravdu užívají zbytečně
Jinak pro takové účely o autu uvažuju, ale odrazuje mne že platím jen za to, že auto mám
V takovém případě bys možná byl kandidát na carshering neboli po česku sdílení auta. Já bych o tom uvažovala, kdybych neměla jiné důvody, proč to auto držet a cpát do něj peníze, i když zrovna stojí na ulici. Idea sdílení auta se mi vážně líbí. Už to tu občas někdo provozuje., To se na počátku zaplatí něčemu na způsob družstva vstupní poplatek a pak je vlastně půjčovné na den a samozřejmě si jeden hradí benzín. A člověk nemá starost po povinné ručení, prohlídky a podobně. Prý se to vyplatí do cca 10 tisíc ujetých km ročně.
carsharing – těch překlepů už je moc.
Jasně, znám to. Ano má to hodně výhod, ale já nemám rád když bych se musel bát o auto co není moje. A už vůbec ne na delší cestu.
Apino, držím (y) . Já s chřipkou koketovala čtrnáct dnů a když jsem měla pocit, že jsem zvítězila 😉 , tak jsem poprvé v životě ztratila hlas a deset dnů zobala Zinnat. Lékárnice říkala, že letos je to síla – lidi nejdříve dojdou pro paralen, brufen, kapky na kašel a za čtrnáct dnů přikvačí pro ATB.
Apino držím mamince palce, obstrukci plic měl můj tatínek, tak vím „vo co gou“.
ALEX, JELIKOŽ DOBŘE VÍM, O ČEM CHOPN JE(SAMA JI MÁM TĚSNĚ NA HRANICIIII. STPNĚ , MAMINCE OPRAVDU DRŽÍM VŠE, CO ZROVNA NEPOTŘEBUJU K PRÁCI.TOHLE JE OPRAVDU NEPŘÍJEMNÁ KOMPLIKACE NEMOCNÉ S CHOPN.JÁ MĚLA OBROVSKÉ ŠTĚTSÍ, ŽE MŮJ NEDÁVNÝ PRŮJEM BYL POUHÝM PRŮJMEM, NIKOLI POČÁTKEM JINÉ ,VÁŽNĚJŠÍ NEMOCI.PATRNĚ VDĚČÍM ZA SVOU ODOLNOST TOMU, ŽE SE OBA S JIŘÍM NECHÁVÁME UŽ OPRVDU SPPOUSTY LET OČKOVAT PROTI CHŘIPCE. OD TÉ DOBY NEZNÁM ANI RÝMU ANI KAŠEL. TEHDY,( CCA V ROCE 2004)JSEM NA CHŘIPKOVÉ KOMPLIKACE MÁLEM UMŘELA.CELÝCH 10 DNÍNA ARU SE STÁLE ZAPNUTÝM KYSLÍKEM V MASCE ,S OBOUSTRANNÝM ZÁPALEM PLIC, CHYCENOU POHRUDNICÍ A VODOU NA PLICÍCH BYLA TAK ZLÁ A DĚSIVÁ ZKUŠENOST, ŽE JSEM SI UŽ NIKDY NETROUFLA TO OČKOVÁNÍ VYNECHAT. MNĚ JAKO RDCAŘI A DIABETIKOVI TOHLE OČKOVÁNÍ HRADÍ ZP, ALE JIŘÍMU HO PLATÍME, ABY BYL STEJNĚ ODOLNÝ A NENAKAZIL MNE.AŤ SE MAMINKA DOSTANE Z TÉ HRŮZY BEZ VŠECH DALŠÍCH KOMPLIKACÍ! TOHLE PŘEJU VÁM OBĚMA A Z CELÉHO SRDCE.
Lenko,
máma se samozřejmě očkovat nechala, v 85 letech není dobré nechávat věci náhodě. Jenže letos bohužel přišly úplně jiné chřipkové kmeny než proti kterým se očkovalo a tal to bohužel bylo k ničemu. N2jakýám zázrakem jsem to zatím ustála já. Kdybych lehla také, tak by to bylo opravdu zajímavé.
Palce držím, milá Apino (h) Letošní virózy jsou nejpříšernější za kolik let a velmi přítulné – ne a ne se jich zbavit. Tak ať je maminka brzy fit!
Pro mě je auto naprosto životodárná věc, díky které jsem nezávislý na státu a velkých monopolech/kartelech, které Norsku vládnou. Díky autu si totiž můžu dovézt co chci odkud chci a nemusím platit šílené částky, které ti mafiáni (vlastníci 3 řetězců v Norsku, co drží 95 % trhu s potravinami) chtějí. Nemluvě o tom, že hromadná doprava mimo velká města stojí za prd, je hrozně drahá a bez auta se to dá zvládnout jen těžko…
To jsem viděl ve Španělsku taky, hromadná doprava mimo aglomerace čistě na soukronnicich, tedy jen jeden autobus tam a druhý zpět po dohodě s obcí
To bude podobné po celé Evropě. V Itálii je to to samé a večer veřejná doprava už neexistuje vůbec.
Tak to u nas hromadna doprava stoji za figu este aj v hlavnom meste… Metro nemame, existujuce spoje su totalne preplnene a dostat sa odkialkolvek kamkolvek je aspon na 2 prestupy, cestovny poriadok je len na okrasu a stav vozidiel MHD je uplne katastrofalny. Niektorym linkam autobusov sa dokonca dlhodobo hovori „dobytcak“. Co je dovodom toho, ze v Bratislave stale viac a viac ludi chodi autami. Je to drahsie, ale ta uspora casu a nervov, o kulture cestovania nehovoriac, za to stoji 🙁
No a pak to v těch městech vypadá.
S MHD v Ostravě jsem velmi spokojen. I když prý někteří ne, ale linky a časy, ve kterých ji používám já jsou málo obsazené a jezdí naprosto přesně. To bych chtěl zdůraznit, snad na vteřinu. Ani s čistotou vozů nemám problém. Spousta tramvají je nových, ale já mám stejně nejraději ty staré T3 🙂
Snad jediné co mi vadí je v letních vedrech nesnesitelné horko v autobusech Solaris.
A abych nezapomněl, jakožto přestárlý mám MHD zadarmo 🙂
Tlak na dokonalost. To je pro mě celkem aktuální téma. Jako na majitelku australského ovčáka se na mě ze všech stran valí, že dobrá panička s akčním psem skládá zkoušky všeho druhu a jezdí na závody. Kdo tohle nedělá, jako by neexistoval. Tak jsem to – pod tímto všeobecným tlakem – chtěla taky zkusit. Dogdancingovou sestavu jsem si s Najty nacvičila, perfektně vystřihla doma, na zahradě, na hřišti, venku, u babičky… A pak přišel den zkoušek, já byla nervóznější než u státnic (chuckle) , Najty to vycítila a absolutně neposlouchala. Takže místo velké slávy z toho byl velký trapas. Ale mně to v lecčems pomohlo – uvědomila jsem si, že nemám zapotřebí snažit se vyrovnat těm „dobrým paničkám“, které tráví každý víkend na nějaké psí akci. Nemám na to zkrátka psychicky. Takže teď už mi stačí, že s Najty dogdancingové prvky cvičíme na zahradě pro své vlastní potěšení, rekreačně běháme agility a takhle nás to baví 🙂 Teda aspoň mě 😉
A každý majitel papírového kavalíra psa češe, vystavuje a povinně uchovní 🙂 Taky jsem se nějak nevešla do škatulky 🙂 Ale někdy ten nátlak byl, takže jsem se snažila splnit aspoň něco… než mi došlo, že tohle nechci a mí psi jsou šťastnější tam, kde jsou.
My jsme byli také tlačeni a vecpávání do výstav a bonitací, nebo jak se to jmenuje, tedy s Elegánem/Legy/. Bylo nám skoro vyhrožováno, že se musí množit, že je špičkový, nadprůměrný. Ale vůbec není nadprůměrný je papírový, plašan po otci a hyperaktivní po matce nebo spíš jako by ho porodila paní chovatelka sama.
U Luxíčka to bylo jednodušší, to pan chovatel něchtěl pomalu ani adresu kam pejska vezeme. A Luxík i když je taky papírový, tak nemá dorostlé správně zuby a je pokoj od rozmnožování. Ne, že by asi nechtěl ale není vyhledávaný. Zkrátka nevybočujeme z průměru. I auto tedy máme, protože jak jsem psala, tak to mám 7km do obchodu a na poštu. Poslední autobus tady jede v pátek na večer a další až v pondělí ráno. A když se nedostaneš z Liberce nejpozději ve třičtvrtě na čtyři, tak už se autobusem nedostaneš a 7km pěšky každý neujde.
/auto za čtvrt milionu je jen za dvěstěpadesát tisíc 😀 i to je hodně ale jinak to vypadá/ 🙂
Tiež máme jazvečíka s úžasným rodokmeňom a nikdy sme nemali v pláne s ním podnikať výstavy ani nič také. Preto ho bolo veľmi ťažké zohnať – vo väčšine chovateľských staníc nám šťeňa odmietli predať, pretože sme rovno povedali, že s ním neplánujeme absolvovať poľovnícky výcvik a súťaže… Ale máme ho radi, trávime s ním hodiny vonku a všetci sme spokojní 🙂
No, já jsem s Ari s vámi jak přes kopírák. Ale řekla jsem chovatelce otevřeně, že rodokmen mám kvůli zdraví a povaze, ne kvůli výstavám a ona to vzala sportovně. Možná i proto, že Ari je z opakovaného spojení a už z prvního vrhu byli nějací šampioni.
Ari je kráska z extra chovu a zcela šťastně žije coby vesnický hlídač – lidojed a domácí supermazlík (chuckle)
Dokonalost – tak já také mám papírovou kočku krásného zbarvení, kterou jsem nechala vyakstrovat a které jsem slíbila, že na žádnou výstavu nikdy nepůjdeme. Amálce to opravdu nevadí. Tak nejsem ani dokonalá ani nadprůměrná, protože se šlechtičnou zacházím jako s obyčejnou kočkou.
Já tady v tomhle vidím ještě jedno nebezpečí. Nevím úplně, jak moc je to rozšířené v Česku, z toho, co vím, zatím naštěstí moc ne, ale tady v Norsku je cítit určitý diktát střední/vyšší střední třídy v tom, jak má člověk žít – a to říkám jako někdo, kdo by se za střední třídu docela považoval, a přesto mi to dost vadí. Připomíná mi to tak trochu tlak, který byl třeba za bolševika k tomu, aby všichni žili pokud možno „jako dělnická třída“, až na to, že teď se ten vzor dal jiný. V Norsku je poměrně dost chudých rodin, které nemají na to, aby žily „středostavovsky“, a často ani nechtějí – mám na mysli takové ty „chudé, ale poctivé“. Stačí jim k životu málo a nechápou, když je jim v podstatě řečeno, že mají žít stylem, který jim neodpovídá, a na argument, že na něj nemají, přichází nabídka, že jim to třeba NAV (to je takový sociální/pracovní úřad) zafinancuje, mají vesměs odpověď, kterou systém nechápe, a sice že jim to tak stačí a že nechtějí víc. Tyhle lidi pak systém šikanuje, protože nesmyslně zvedá laťku pro to, co třeba mají rodiče dětem dopřát, aby to bylo „správně“. I když se mě to osobně netýká, tak si myslím, že je to špatně a soucítím s lidmi, kteří tyhle problémy řeší, protože tlak částečně státu, částečně sousedů či širšího okolí je, z toho, co vidím, kolikrát horší, než jejich finanční situace. Jako kdyby se dnes nedalo žít skromně! Spousta lidí nechápe, že někdo takhle může chtít žít třeba i dobrovolně. Myslím, že je to částečně způsobeno tím, že Norsko bývalo strašně chudé a hodně lidí má tak trochu pocit, že je doba, kdy „nikdo nesmí být chudý“, ovšem to „nebýt chudý“ v sobě obsahuje bohužel mnohem větší nároky, než jen mít co jíst, mít co na sebe a mít kde bydlet. Vadí mi to i proto, že mám, byť samozřejmě ne nijak extrémně, lehce nekonzumní postoje – nemám a zatím nechci moderní smartphone (první, nad kterým jsem ochoten uvažovat, by byl některý s Windows 10), auto chci udržovat v dobrém stavu, dokud to jde, nemusím mít nejnovější model a nemusím mít ani designový nábytek či kdo ví jak luxusní bydlení. A trochu se bojím, že přijde doba, kdy mi někdo pro „moje dobro“, nebo ještě lépe „dobro mých dětí“ tenhle postoj začne vyčítat.
Ještě dodám – nemohl jsem si nevzpomenout na My Fair Lady a pana Dolittla, jak říkal ke konci filmu, jak ho profesor Higgins spoutal středostavovskou morálkou a jak ho vyrval z jeho prostředí. Podobně si nelze nevzpomenout na zeměplošského Samuela Elánia. Já si za sebe neumím představit situaci, kdyby mě někdo nutil žít jako „vyšší třída“, i kdyby mi na to dal peníze, prostě bych to nebyl já a byl bych z toho nešťastný, moje hodnoty jsou jinde. A proto mě docela štve tahle tendence „zajistit všem dětem stejně šťastné dětství“, které si jako za svůj předobraz bere pro spoustu lidí poměrně náročný model.
pan Doolittle? já znám jen verzi s pouliční květinářkou Lízou, ona je i nějaká pánská?
Její otec.
Připomněl jsi mi i díl Simpsnů (výjevy z třídního boje ve Springfieldu), kde to je celkem pěkně ukázané 🙂
A taky mi to připomnělo historku z Madridu, kdy registrace do kurzu španělštiny byla přidáním se do skupiny na FB (že někdo třeba FB mít nechce prostě neexistovalo a to teda není úplně otázka třídy no).
Milý Andy, teraz budem tak trochu parafrázovať profesora Jana Kellera z Ostravy.
Keď ľudia majú saturované základné potreby ako jedlo, oblečenie a bývanie, treba ich v mene konzumu a z neho plynúcich ziskov presvedčiť, že potrebujú nové auto, nové šaty, nový mobil …
Ten pán prof. sa netají svojimi ľavicovými názormi. Ale v mnohom má pravdu. Skúste si miečo od neho prečítať tu:
http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html
Po tom všem, co jsem se za poslední dobu o Norsku dozvěděla, bych tam asi existovat dlouhodobě nechtěla. Ano, kratší pobyt, klidně pracovní, proč ne, ale tohle vnucování nějakých představ, jak mám žít, to by mě fakt štvalo.
Přitom, když jsem někdy v roce 1992 tam strávila přes 3 týdny cestováním, jsem byla naprosto nadšená. DOkonce jsme se tam seznámili s norskou rodinou, která adoptovala dvě asijské dívenky, a ti nám dokonce dali čerstvě ulovené tresky a ještě nám je pán připravil. Jak mi řekl, byl to kuchař z Osla, tak jsem pochopila, že se nemohl dívat, jak na našem vařiči ničíme takové krásné raby. Tudíž můj zážitek je vlastně veskrze pozitivní, ale Tebou popisované chování a vlastně vměšování do mého způsobu života bych dlouhodobě nesnesla.
Ta společnost směřuje rychle ke svému zániku. Tohle není dlouhodobě udržitelné.
Po pár pokusoch som zistila, že na túto tému asi nie som schopná napísať nič, čo by nebolo jedovaté, zatrpknuté a žlčovité, a samej sa mi to nepáčilo, tak som všetky tie výlevy zmazala. Zostalo mi z toho asi toto: nenazvala by som to ani tak právom na priemernosť. Skôr právom na nesúťaživosť a právom na to, nemusieť ísť neustále všetkým po krku na to, aby som si pre seba a svojich blízkych uhájila aké také slušné živobytie (a zopár koníčkov) bez straty kvetinky. A to myslím ide čoraz ťažšie. Závidím Alex, že už s týmto nemusí bojovať v práci, ja to mám na dennom poriadku a zožiera mi to kopu síl a energie.
Ale! Vonku sa seriózne rozbehla jar! (sun) A musím povedať, že nové jarné pozadie DeDeníka sa mi tak páči, že sa tu koľkokrát pristihnem, ako si tými krásnymi obrázkami rolujem hore dolu a kochám sa a úplne zabudnem, čo som to chcela.. (chuckle)
Dede, s maľovaním Domu ťa úprimne obdivujem a prajem veľa síl. Ja som práve pod vplyvom jarného slnka začala len tak nesmelo uvažovať o vymaľovaní 3 ročných fľakov po vytopení hornými susedmi (a to mám len dvojizbák). No, ono tie posledné 3 roky boli úplne iné starosti, ale už snáď aj na takéto krajšie príde čas.
Jo a na Josefa jsme byly s Berry po strašně dlouhé době zase stopovat – ve městě, za úplného sucha a silného větru tvořícího v ulicích četné průvany. Stopa byla čerstvá a Beruška si ji užila:))
Ari taky stopovala, a taky našla – jen ji rozhodil plácek před paneláky, kam vyšla z „normální“ ulice. Vítr jí zahnal pach až dozadu mezi domy, musely jsme se kousek vrátit. Ale nenechala se rozhodit ani pánek s pejskem ani školkovými dětmi na vycházce – takže taky dobrý:)) jen video nemám…
Tady je Berry. Ovšem, já ynteligent zapomněla na začátku pustit kameru, tak nevidíte, jak hezky se začuchala a rozešla (Stopa byla asi o 1/4 delší, než jak je záznam.)
https://www.youtube.com/watch?v=t5v6EQGI_4M
Berynka je úžasná. Nechtěla bych vidět ty dva naše ,,stopaře“, jak šmejdí po městě po stopách které jim připadají zajímavější.
Hm, přemýšlím, kde na stupnici „probůh ne – hurá na to“ se nachází mé odhodlání uklízet po malování, když mám navíc propíchnuté bříško palce – naštěstí na levé ruce 😛
Ano, po omítkách, podhledech a dřevěné terase se maluje uvnitř Domu. Malíř je skvělej… ale stejně, chudák já! (angel)
Ovšem jarní úklid tím nabývá monstrózních rozměrů (chuckle)
Ale na druhou stranu si představ Dede, jak úžasně čistý Dům bude na ty nastávající Velikonoční hody – ještě roky na to budeš vzpomínat „Jó o Velikonocích roku patnáct se tady dalo jíst z podlahy … “ (rofl)
To budu hrdá, až čistej bude! Zatím jsme v nejhorším (tmi) Ani holky psí nechtějí být doma – prý aspoň zahrada je ještě normální (chuckle)
Tak ty budeš mít na velikonoce čisťoučko. No, já jsem si to myslela také ale člověka míní a MLP mění. Před měsícem jsme malovali chodbu/u nás je veliká jako Václavské náměstí/, krásně jsme si to uklidily/píšu záměrně y/. MLP měl sice sjednanou omítku na letošek ale nějak se posunuly zedníkům termíny a vyšlo to právě teď. Čili jako v Kocourkově – nejdřív stavěli věž a potom kostel. Je to stará omítka , taková vápennopísková a je tu opět bordel všude, i kolem baráku. Psi nervózní a i zaprášení, protože tu je prachu jako v lomě. Tak zavřu oči a nebudu se dívat proti sluníčku, je nemilosrdné.
Horší to je, že na velikonoce se obyčejně u nás scházeli sousedé a já nebudu mít naklizeno. Ale když uvidí lešení tak snad prominou.
Ještě k blogu. Nevyrovnávám se s tím nijak, mám to štěstí, že mám kam utéct, připadám si často hodně nepatřičně, protože nejsem soutěživý člověk. A v duchu těm honičům úspěchu pro úspěch, vyznavačům kréda „buď jsem první nebo nechci žít“ a dokonalosti za jakoukoliv cenu, vždycky v duchu (někdy i nahlas) vzkazuji, že „je zakázáno cokoliv brát sebou do hrobu“, jak praví klasik. Tudíž si tam nevezmou ani tohle.
Ahoj všichni. Jsem v pořádku, nebojte se, odešel mi v počítači pevný disk. Pokud by to nebylo v pořádku ještě zítra, tak bych dal přes někoho vědět. S tou Akerettou měla Ioan poměrně hodně pravdy, Akeretta je člověk, který je trochu z jiného světa, v tom sympatickém smyslu slova, patří do toho ale i fakt, že internetovým diskusním fórům se obvykle dost vyhýbá, protože taková komunikace jí dělá potíže, jaké, to nikdy blíže nespecifikovala. No a když pak, já tedy nevím co přesně se stalo a nechci to už hledat, ale prý ji tu někdo nařkl z indiskrétnosti, nebo něco v tomto smyslu, tak prohlásila, že to nemá zapotřebí, nicméně všechny moc pozdravuje. Myslel jsem, jestli to nebyl náš místní horský všeználek, kterého jsem jednou, a nejen já, od plic informoval, zač ho považuji, ale na toho to nevypadalo, ostatně, už tu dlouho nebyl. 🙂
Jo, jedna bejvalá úča jí řekla, že žalovat se nemá…
a evidentně to byla nadsázka…
Mno, u ní zrovna asi nee 😉
Jsem přesvědčená, že to byla nadsázka – jenže a protože ona „bejvalá úča“ špatně čte malá písmenka, tak byla tato poznámka napsaná velkými písmeny (jak je u ní zvykem a jak i my jí odpovídáme) a tak to vypadalo asi velmi přísně.
Jinak jsme byly všichni rádi, že nám Akeretta podala o tobě zprávy – a vcelku i příznivé (nod) – kéž by měl každý, kdož nějak ochoří, nějakou blízkou duši, která by nám dala vědět – neradi ztrácíme kamarády z dohledu …
Díky Ygo, myslím, žes to napsala přesně (inlove)
Já si pořád myslím, že tady na Dedeníku je vcelku milo a dokážeme se dohodnout (f)
Vyřídím vše. 🙂
Ygo, dik za to, ze jsi to napsala. Ja jsem se uz v noci chystala neco poznamenat – nastesti jsem usnula, protoze to, co jsem mela v pocitadle nebylo tak elegantni jak od tebe. Jen pro relativne nove prichozi citim nutnost poznamenat, ze onen udajne „hnusny“ a „odporne stirajici“ komentar pochazi od zenske, ktera je soucasti Zviretniku (a pridruzenych for) uz velmi dlouhou dobu a je to zenska, ktera ma srdce ze zlata. A charakterizovat jakoukoliv osobu podle jeji profese? To se podle mne ve slusne spolecnosti nedela.
Víte Hanko, to je právě to. Já jsem z toho, co jsem tu všechno četl, pochopil, že vy se tady znáte už mnoho let a většina z vás i osobně. Proto to považujete za banalitu, ale Akeretta tu byla poprvé a nezná nikoho z vás ani osobně, ani jinak, navíc ona je člověk, který má prostě s internetovými fóry velký problém. Kvůli mně ale nechuť překonala a přišla a přestože většina lidí byla prý neuvěřitelně perfektní, tak se stejně našel někdo, kdo řekl něco, co cítila jako pohlavek a cítila se jak vyplísněná malá holčička. Za něco, co myslela dobře. A to, že ten kdo ji vyplísnil má zlaté srdce, tomu nijak nepomůže. Tak nad tím Akeretta prostě mávla rukou, řekla si, že to nemá zapotřebí, už nepřišla a dál vůbec nic neřeší. Což je fakt, který bych zdůraznil. Nic neřeší, jen prostě už nepřišla. Řešíme to tady tak leda my a přimlouval bych se o to, nechat to už plavat. Ioanniny bych se nicméně zastal, sice použila poněkud exponované výrazy, ale podstatě Akerettiných pocitů v té dané chvilce se přiblížila, ač ji nezná ani zbla. Přátelé a kamarádi, nechme to už být. 🙂
Amen. Ano, doslo k nedorozumeni.Jinak, mjak se hojis???
Amen platí.Ale nedá mi-nick Alasdair McC som si našla u strýčka Googla,ale čo znamená,alebo kto bol Akeretta?/Mrzí ma,že som nedovzdelaná,ale veď hovoríme o priemernosti…
To bohužel nevím, milá Verenko, tu přezdívku má velmi dlouho a nedal jsem ji jí já. Co se týká mého nicku, tak já sice vím, kdo byl skutečný Alasdair MacColla, ale ten nick mám spíš proto, že to jméno se foneticky trochu podobá mému. 🙂
Usilovným cvičením přes bolest jsem srovnal nohu, už nekulhám. Rehabilitační sestra je ze mně na prášky. 😀 Ale žebra ještě trochu bolí a ta ruka byla ve dvou místech vejpůl, i nervy to schytaly, to je holt na dlouho, ale aspoň prsty jsem rozcvičil. Ústa ještě bolí, můžu ale jíst při troše opatrnosti skoro všechno i když je to boj. 🙂 Hlava po otřesu mozku už zcela vzpamatovaná.
Ale, nevím, kolik máš let ….
Já jsem v devětatřiceti slítla ze schodů (už jsem psala) a přesekla si loketní nerv. Po sundání sádry ruka dřevěná, cítila jsem jen palec, ukazováček a prostředník a dlaň po ten prostředník, zbytek nebyl můj. Ale mohla jsem s těmi prsty trošku hýbat. Po usilovné rehabilitaci pro neznalé vypadá ruka „jako nová“, ale je to second hand. Cit se úplně neobnovil, studené a teplé jsem začala cítit po půl roce, texturu povrchu, na který sahám, nerozeznám. Bude to opravdu na hodně dlouho, mockrát budeš vzteky bez sebe, že ta pazoura nechce dělat, co chceš ty. Jo, je to průšvih, ale nemusel jsi to přežít.
Je mi 43. Po ortopedicko-neurochirurgickém zásahu naštěstí prsty cítím podstatně víc než předtím, i když ideální to není. Ale po úrazu jsem je necítil vůbec. Podařilo se mi je rozhýbat, jak to ale bude s motorikou, to se uvidí, počítám s tím, že tohle prostě nejde rychle. Ano, vím že mohlo být po mně, ten strom mně jen mírně zmydlil větvemi, mohl mi dát jednu hlavním kmenem a byl bych na placku, ale trochu uhnout jsem naštěstí stačil.
Skoro mladík 😉 . Tehdy mi říkal doktor, že čím starší, tím hůře ty nervy dorůstají (kupodivu, to by jeden neřek’), nikdy se to prý nespraví na 100%, bohužel měl pravdu. Tak cvič a nedej tomu pokoje. Tedy úměrně stavu, ať si nepřivodíš nějaký zánět šlach.
A ja nebudu taktni a elegantni jako Yga a HanaW.
Ivo Ty si nevidis do ust. Na Zviretnik chodis pomerne dlouho abys mela predstavu kdo je kdo, proto tva vyse uvedena poznamka je zla a hloupa
Dobře, příště budu jmenovat, i s citací. Alasdair to chtěl uzavřít, tak to laskavě dále nerozpatlávej.
Ivo, Alasdair to rozpatlávat nechtěl, ale přece důvod proč jsi se zmínila, že to byl jenom jeden člověk s tím uštěpačným komentářem je asi ten aby ten jeden komentář Akerettu úplně neodradil. Vždyť máš pravdu, to že je někdo nový neznamená, že by se nikdo neměl ozvat a zastat se.
Díky
ten to nebyl, ostatně, ten by Akkeretu podpořil…ví sám, jaké to je, zůstat sám…to byla ta,co píše kapitálkama…
a podívejte se na tohle: http://www.mojevideo.sk/video/1b052/najuprimnejsie_tri_a_pol_minuty_v_televizii.html
Co je to průměrnost?! :O ! Vždyť každý člověk je svou osobností vyjímečný. A nemusí být zrovna členem Mensy. Myslím na vás Míšo a Apino a držím Vám i vašim blízkým palce. Máme na ulici dvojčata, holčičky, vymodlená, jsou jako z nějakých fotek na reklamy. Dnes už mají sedm let a obě jsou autistky. Znám se dobře s rodinou, takže vím, jaké to je.
A pokud tyto stránky čtou ambiciózní rodiče, ať si uvědomí, že život je naprosto o něčem jiném, o štěstí o radosti, o zdraví a spokojenosti v rodině. A když je dítě nějak vyjímečné, také dobře. Jen ať je hlavně spokojené a šťastné.
Dede, je to opravdu „zvláštní doba“. Ani nevím, kde se tento „styl“ života vlastně vzal. Jsem velmi ráda, že už nemusím chodit do zaměstnání do takové společnosti. Se svými postoji jsem i tak začala být outsiderem. Ale dělá se nám krásný den a já se chystám i s Ajvinkou za mamikou. Jedu odevzdat vypálené DVD s fotkami celého Domova, co jsem na pokraji sil ještě po chcípu pořídila minulý týden. Snad se budou líbit. Nemáte někdo zkušenost, jak se dělá fotokniha? Budu muset nastudovat a mé ambice jsou na nule 😛 .
Dost jednoduše- sázíš fotky do přednastavené šablony.
Dík! Ještě jsem na to ani nemrkla 😀 .
Tak to jsou správná slova, co jsi zvolila Dede. Už dávno jsme vzdala snahu si ničit život stresem se naučit nějaký cizí jazy. Stále žiju s tím co jsem se naučila na gymplu a jenom krátkou dobu jsem měla z toho všeho mindrák. To když mne takřka jako padesátiletou tenhle nový stresový trend také postihl. Ale rychle jsem pochopila, že tudy cesta nevede, že život poskytuje spoustu nádherných i učenlivých příležitostí, ale hlavně aby člověka bavily a ne se trápil. A tak stále po mnoha začátcích v různých kurzech mluvím německy jako masaBob :* , v mém věku už mne to vůbec nebere a mám úplně jiné priority. K tomu se, doufám, dopracují takřka všichni rozumní lidé a nezáleží na věku.
Jo a na běžkách jsem nikdy do kopce neběhala, když to klouzalo zpět, tak šly běžky dolů a kopeček jsem vyšlapala a taktéž chodím pěšky do kopců i s bicyklem. Nejsem ten správný ambiciózní typ pro dnešní raplovskou dobu (chuckle) .
No jo, průměrnost – jako rodina jsme taky průměrní, až někdy šediví (chuckle) – ani krásní ani škaredí, ani bohatí ani chudí, ani géniové ani debilové … až si jedna říká, že by to chtělo aspoň něco, v čem bysme vynikli (samosebou něco v plusových hodnotách).
Terka celý svůj život touží aspoň jednou něco vyhrát … a prt. Zatím žádný dostih nevyhrála (ale zase nebyla poslední – třetí až páté místo = průměr), Brooke nebyla na výstavě vyhlášená za nejkrásnějšího psa (ale ani žádná vážná vada = průměr), IQ nemá 150 (ale ani 70). Teď se dala na běhání a na první závodě byla pátá – tož zas né nejlepší (rofl) , ale v žádném případě nejhorší (běželo jich asi třicet).
Tak jsem zvědavá, v čem se nakonec projeví jako nadprůměr a tím pozvedne celou naši rodinu (chuckle) !
Priznávam,že som skrz naskrz priemerná.Hne mi žlčou,ke´d sa stretnem s niekým/niektorou/ čo vyniká v tom,kde ja len habkám.Ale za chvíľu stretnem takého/takú/,čo ho hravo stračím do vrecka-takže sa to vyrovnáva.Neviem sa jasne pochváliť-len trvale hnusne naznačujem okoliu,aby si všimli…A ke´d si všimnú a pochvália, pokytecky sa bránim,že akože to nič nie je…Tak taká som.
Milá DEDE já také tvrdím, že na průměrnosti není nic špatného. Když se tak, zamyslím, tak jsem průměrná ve všem. A nemám ráda diktát doby.
Napřesrok mi bude 50-sát a konečně ve svém životě vím, co chci a co nechci. Ale hlavně to umím říc nahlas.
A ještě jeden příklad nakonec. Můj autistický syn Petr s aspergerovým syndromem má geniální prostorovou představivost a IQ 131. Ale těžko se mu v tomto světě žije, on nerozumí tomuto světu a svět Petovi. Radši bych měla průměrné ale štastné dítě .
Míša
Míšo, také bych byla často ráda za průměrnost. V naší rodině je už tak 3 generace zvykem, že po střední se jde na nějakou VŠ, dokonce mým tehdy malým neteřím se vysvětlovalo, že každý musí na VŠ. A teď, co máme v rodině autistickou holčičku – a bohužel je to nízkofunkční autismus – co bychom dali za to, kdyby byla schopná absolvovat základní školu a třeba se vyučit. Jenže ona v pěti letech nemluví a pravděpodobně vůbec nechápe smysl lidské řeči. Vlastně reaguje jen na vizuální podněty. Je jako za sklem a probourat to pomyslné sklo je skoro nemožné. Má kočka reaguje mnohem lépe, než ta holčička, protože komunikuje. Už vidíme, že celý život bude potřebovat asistenci a vůbec netušíme, zda dojdeme třeba tak daleko, aby se třeba sama oblékla. O schopnosti třeba dojít na obyčejný nákup dost pochybuji. Tak to jeden hodně přehodnotí priority, i my jsme je přehodnotili. A co teď bychom dali za průměrné dítě.
Víš Apino, někdy si myslím, že nízkofunkční autista si alespoň neuvědomuje, jak na tom je. On je v tom svém světě více ponořený a zakotvený.
Vysokofunkční autista, a Peta zejména, si uvědomuje, že vlastně, to co žije není ten opravdový život. Peta se teď snaží moc žít podle našeho. Chodí mezi na Ledovec, to je sdružení pro lidi s psychickými problémy. Takže s nimi chodí na sport, muzikoterapii, na skupinu. Navštěvuje svojí kamarádku v PL Dobřany. Ale už je unavený, už je toho na něj moc. Já jsem moc ráda, že se snaží, ale vím, že mu to zároveň bere sílu. Je to začarovaný kruh.
Milá Dede, nejsem Stepfordská panička…a ani jí nechci být!Chválím občas a spíš moji smečku než lidi a jsem ráda, že si umím poradit s činnostmi , na které jiní volají různé opraváře….
PS a na dorty se jukni sem, já se tam chodím kochat:
http://ivanae.rajce.idnes.cz/
Eh, Sharko, to já bych zas chtěla být stepfordská panička, když si vzpomenu na to, jak vypadaly a jaký měly šaty- ty byly achach 🙂 Jinak se jim nepotřebuju podobat v ničem 🙂
Ale vážně. Jsem zoufale nesoutěživá. A to včetně sportu. Mně stačí, že mě to baví a dorazím do cíle. Pořadí je mi ukradené, pokud mě někdo chce pošťouchnout k tomu, aby byla úplně nejlepší, obvykle mě naštve.
Jsem ráda, když se mi něco povede tak, aby se mi to líbilo. Dokonalé to být nemusí, čímž děsně štvu toho pintlich konstruktéra, co mám doma 🙂
A pochválit se neumím. Protože celé dětství mi vtloukali do hlavy, že samochvála smrdí. Jenže pokud kolem sebe člověk nemá přátele, kteří mu dokážou pochválit i tu jeho hezkou, byť ne superdokonalou věc, tak se pocit úspěchu nedostaví nikdy.
A těší mě, že zvládám svou zahradu tak, aby se mi líbila.
Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se – o tom jsem se snažila přesvědčit vnučku Aničku v sobotu. Anička chodí do Sokola na tancování, přes zimu holky nacvičují tanečky a na jaře vyrazí na soutěže. Jeli jsme se na ně podívat do Prahy. Loni pohoda, holky odtancovaly, dostaly diplom, pořadí neřešily. Letos už přišly na to, že diplom dostane každej za účast a bylo z toho slzavé údolí, že nevyhrály. No jo, jednou ten střet přijít musel. Ale bylo mi berušek tak líto! (inlove) Snad jim to nevezme radost z tancování.
Hančo, když budou mít správnou podporu v okolí, tak jim to radost nevezme. My to řešili loni. Minitosca dělá atletiku… teda atletiku … chodí do atletškolky a mají skvělou trenérku, která pro děti z atletškolek organizuje každý rok 3-4 závody v okolí. Většinou troj- nebo čtyř-boje. Parádní závody, pro radost dětí, s medailemi a cenami pro nejlepší, s diplomem a drobnostmi pro každého. Loni minitosca nevyhrála medaili, a chvilku nám trvalo, než se nám ji podařilo přesvědčit, že podstatné je, aby si závod užila. Že závodí pro radost ze sportu, a ta výhra je jen ta třešnička na dortu. Základem je vlastní závod, ne vítězství. Trvalo to pár závodů, ale snad už to vzala za své. Závodit chce, atletika ji baví :))
Věřím, že dokážete tancující princezny taky přesvědčit, že je sice bezvadné, že se snaží vyhrát (ono to motivuje k lepším výkonům, takže je dobře, že tam ta snaha je), ale že důležitější je si soutěž užít a mít radost z dobře zatancovaného tance, bez ohledu na výsledné pořadí. Vždyť v takovýchto aktivitách je vítězem vlastně každý. Už to, že děvčata dokáží něco nacvičit, a vystoupit veřejně, je úžasné! :))
No jasně Matyldo, hadry ano, zbytek nebrat 😀