„Zavři naše psy, je tu zase ten pes! Jakej? Ten velikej, co tu byl minule!“ Takhle nějak to u mých přátel před časem začalo. Představte si, že se u vašeho domu objeví velký cizí pes, v tomto případě bernský salašnický pes, a radostně na vás kouká. Vy nejdřív hledáte, kde má paničku nebo pánečka, ale psisko jen vrtí ocasem a páneček nikde.
Tak usoudíte, že se zvíře ztratilo, nabídnete mu vodu, trochu jídla – byť podvyživeně rozhodně nevypadá, podrbání za ušima a přemýšlíte – co teď? Odkud ten pacholek přišel? A pacholek kupodivu nehoní vaše kočky, neprovokuje vašeho psa, ani nesvádí vaše fenky, zato si užívá každého vašeho doteku.
Chtělo to něco času a úsilí, než přišli na to, že pes se jmenuje Max a chodí k nim přes les z asi tři kilometry vzdálené vesnice. Není to opuštěný pes, má svůj statek, který většinou hlídá, má svoji boudu a misku denně plněnou jídlem. Jenže jeho pán na něj nemá dost času. A tak si Max čas od času zaběhne přes les k mým přátelům a stráví tam hodinku něhy a mazlení, než se lidé domluví, kdo ho zrovna ten den odveze zpátky domů.
Když odečtu fakt, že bych měla o utíkavého psa strach, tak se mi ten příběh líbí. Je tak trochu zenový – jak třeba ten pes vlastně zjistil, že zrovna moji přátelé v sobě mají dost ochoty, lásky a pozornosti pro jednoho citově deprivovaného pejska velikosti stodoly? A pak je tu fakt, jak moc si zvíře cení láskyplného kontaktu. Když přijde, nechce pít, nechce jíst, nechce si hrát s jejich psy, chce se jen mazlit.
Člověk má potom o čem přemýšlet. Lidé jsou přece také společenští tvorové. A tak mě napadá: jestlipak taky máte v běžném životě dostatek něhy a mazlení? Jestlipak sami nabízíte láskyplnou pozornost svým blízkým? Takovou tu vřelou, neokázalou, každodenní.
Nu, a pokud na tom jste náhodou jako pes Max, tak si z něho zkuste vzít příklad – někdy stačí jen dát najevo, že potřebujete pohladit a obejmout. Přeju vám tedy krásný den s dobrým obědem, zákuskem a něžnou chvilkou:))
A na závěr jedna tichoučká: Cítíte se dost omazlení nebo vám Maxův přístup přijde jako zajímavej nápad? (inlove)
Ilustrační foto
Teď tu mám už pátý den Pufíka. Pufosu mi pokládá pravou velikánskou packu na nohu a dožaduje se hlazení. A když hladím málo, tak si mne přítáhne tou packou s velikými „prsty“, kterými mě drží a nepustí. Sedm let bez něžností, to potřebuje kompensaci. Ale sám se nepřitiskne, neudělá nic pro větší blízkost. Jediné spojení je ta pevně mě držící tlapa. A od včerejška štěká. Obávala jsem se, že nemá hlas jako nemá ocas. Jen ten pahýlek ocasu, ale hlas je celý. Plný a zvučný. (inlove)
Velká kočko, to je krásná zpráva! (inlove) Ty záříš i přes tu wifinu! Držím palce, ať to jde dál pořád co nejlíp! 🙂
Já tu potřebu mazlení vidím u Fousína. Jak ten si to teď užívá. Vezmu ho do náruče , jak miminko, on se přitiskne a přede. Už také přišel na to, že mazlení je fajn.
Jen Hepinka je taková moc nemazlící, i když od Peti se mazlit nechá.
Já sama jsem děti hladila a chovala. A úplně si to užívám u vnoučka. Toho s radostí objímám a pusinkuji. Nejraději má eskymáckou pusu, tj. nosem o nos.
Míša
Také nestíhám, ale je to tak hezké téma, že by bylo škoda nechat ho ležet ladem. (inlove)
Naše rodina pochází z Moravy a tam je zvykem na přivítanou i na rozloučenou se objímat. Myslím tím v širším okruhu rodiny, který zahrnuje nejen rodiče, sourozence, děti, ale i tety, strejdy, neteře, synovce, jejich partnery a děti…. Přijde mi to jako takové symbolické vyjádření rodinné pospolitosti.
Nenapadlo by mě říct dítěti, že se nehodí, aby mi sedělo na klíně. Ani já sama coby dítě jsem to nikdy neslyšela. (A radši ani nechtějte vědět, kdy jsem naposledy seděla své matce ne klíně! (blush)
Teď jsem ráda, že si mohu užívat mazlení s vnoučaty. Někdy se o to doslova perou, zatím. Jen ten pes by mohl být trochu vřelejší, on je na můj vkus příliš decentní. Třeba se mi vůbec nikdy nepokusil olíznout nos ani ucho! (chuckle)
Já teda těžce nestíhám, tak píšu zas až teď.
Já se teda cítím někdy až přemazlená, to od doby, co se k nám nastěhoval poslední kocourek, který si své místo u nás doma dobýval přes rok. Když už se tu usadil, tak si ho užívá, a náležitě i s mazlením. Takže jak si někde sednu, mám ho na klíně nebo na nohou nebo prostě někde na těle. A náležitě si to mazlení užívá. A to není žádné mládě, počítám, že je mu kolem osmi let. Neměl to předtím lehké, takže si svého nového domova patřičně váží. A tak já občas ležím s knížkou a na mně dvě tři kočky… Ale když u mně nejsou, tak mi chybí.
A jinak jsem dost kontaktní člověk – teda k lidem mně osobně blízkým. Nejraděj spím tak, že mám u MLP strčenou aspoň jednu nohu, popřípadě i ruku. Pak spím jak mimino. Naštěstí mu to není proti mysli :-). A mazlení s vnoučaty, to je úžasné. Zvlášť roční Mareček je mazel k pohledání. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží :-).
Zdejší Jižané jsou vesměs velmi kontaktní lidé. Mě to vyhovuje, jsme v tomto směru jedné krve, nemám při setkání či při loučení s “ objímáním a pusinkováním“ žádné problémy. Už jsem na to byla zvyklá z Francie. S manželem jsme pak jednou jeli z Německa navštívit naše fr. přátele a když z domu odcházel jejich syn, s tatínkem se „po francouzsku“ políbili na obě tváře. Kamarád se nám za to skoro omlouval, že jsou na to v rodině tak zvyklí, ale ani nemusel, oba jsem věděli, že to je ve Francii běžné.
Když jsem byla malá a šla někam s tatínkem, moc ráda jsem se ho držela. On byl dlouhán a ruku měl velikou. Moje pěstička se mu do ní celá schovala a já si pamatuji, jak mi to bylo příjemné, ručku celou hezky ukrytou v teplé dlani. A maminka mi také mockrát vyprávěla, jak měla ráda, když jsme se k ní s bratrem každý z jedné strany přitiskli a večer při „černé hodince“ na kanapi poslouchali, jak nám četla pohádku nebo něco vyprávěla
Manžel si nepotrpí na veřejné projevy náklonosti (držení za ruku, kolem pasu, políbení). Ale to mi vůbec nevadí, nepotřebuji světu ukazovat, že se máme rádi. Ale doma si o to „chlapské obejmutí“ sama často jen tak řeknu. Jak napsala Inka, dělá mi dobře ten „ubezpečující dotyk“. Když třeba vařím a choť se v kuchyni nachomejtne, tak se k němu prostě otočím a řeknu „I need a hug“. Dostane se mi ho, já se blaženě celá zatetelím, choť s úsměvem odejde a já pokračuji ve vaření. Myslím, že i jemu udělá dobře, že o jeho objemutí stojím a „pokračování“ v tu chvíli netřeba (Yetti). Obyčejné krátkodobé obejmutí, pomazelní dělá dobře zvířatům, proč by to mělo být jiné u lidí. Např. Lucky si také chodí několikrát za den pro pohlazení – projde mi těsně u nohy, s ocasem nahoru a mě je jasné, že kdybych se nesehnula a nepohladila ji, tak se bude citit ukřivděna.
O ohledně psů. Tak včera v poledne jsem tu zažila skoro přesně to co Dede píšeš. Bratranec, co tu byl právě odjel a já zrovna přecházela mezi domy, když se ke mě radostně přihnal malý pes, takový podvraťáček. Nejprve nejistě u mých nohou tancoval, ale pak se přiblížil a sotva jsem se ho dotkla, otočil se na záda a nechal se drbat na břiše. Byla to fenka. A nehodlala odejít. Naštěstí měla očkovací známku, sice dva roky starou, ale měla a navíc byla od našeho veterináře. Jenže tam měli odp.přestávku, dívka co „hlídala tf“ nemohla pomoci, ať zavolám za hodinu. Trixie naštěstí už byla v našem domě, tak jsem fenku na tu hodinu šoupla na vedlejší zahradu. Donesla jsem jí granule, ale nechtěla je, jasně nebyla hladová, jen si stále lehala a chtěla drbat na břiše. Pak jsem od nás pustila Trixie ven (pro jistotu byla uvnitř), a ona hned letěla k plotu „svojí zahrady“. Obě lítaly od rohu k rohu, Trixie vrtěla ocasem a vše se zdálo v pohodě. Pak ale z ničeho nic začala Trixie vrčet a zle štěkat, skákala na vrátka tak, že jsem se bála, že nosem nadzvedne západku. Tak jsem ji raději zase odvedla dovnitř, stejně už uběhla čekací hodina. Laura na veterině mi podle čísla na známce sdělila, že fenka (Daisy May) patří paní dva bloky od nás (ptala se, jestli je to mix foxteriéra a pudla – no těžko říci, fenka byla dost malá, měla krátké nožičky, drsnou delší hnědo bílou srst, svislé uši a z pudla snad jen čumáček). Dala mi tf. číslo a paní si po chvíli pro Daisy M. přijela a ta k ní radostně vystartovala. Paní mi děkovala, říkala, že nechápe, proč Daisy utíká. Je prý skoro celý den uvnitř domu, ale když jí pak dá ven do kotce, tak se občas podhrabe a uteče. Paní se zdála milá, fenka jí jasně měla ráda, ale asi jako Max, také jí se od paničky nedostávalo dostatek něhy či drbání na břiše.
Pokusim sa o odpoved Al.McC abude to i trosku uvaha.Som z generacie,zeny boli rovnopravne muzom/ano,sudruzky nastali vam nove casy/aboli sustruznicky,Zeriavnicky,murarky ine profesie im boli vlastne.Prekracovali normy,boli udernicky.A doma dalsia sichta.Umerne ich udernickym vykonom mizla galantnost muzov a hrubla ich rec. Otvorenie dveri,vstanie muzov pri prichode k stolu,kvietok-burzoazna dekadencia. A my/Ja/sme tak chceli polozit hlavu na plece muza,pritulit sa a nechat sa hyckat!!!A dnes uz nemam ten spravny vek!!
/ale chcenie zostalo!!!/
Do certa so sufrazetkami a aj Klarou Zetkinovou!!!
OT pro Alastaira ohledne prstu po urazu. Z duvodu zborcenych krcnich obratlu jsem mela castecne porusenou michu a dva hlavni nervy co tam kolem vedou. Z cehoz jsem mezi jinym mela znacny neurologicky problem s prstama na obou rukou. Nektere nemely zadny cit, prsty se mi kroutily do peste, spatne jsem manipulovala s priborem, atd. Pater mi nakonec expertne spravili na Duke Univerity v Sev. Karoline, ale nejake problemy s rukama pretrvaly. Pak jsem se ocitla v Mayo klinice na Floride ze zcela jinych duvodu, ale zminila jsem neurologovi ty ruce. Po 2 dnech neurologickych vysetreni mi rekli, ze to poskozeni neni zas tak spatne, a patrne se dobre hoji, ale ze nejaka residua tam zustanou. Pro zacatek mi doporucili velke davky vitaminu B 12 (moje vychozi hladina byla nizsi nez by mela byt). Napred jsem mela v 10-dennich odstupech 3 injekce. Zlepseni jsem zacala registrovat uz po druhe. A ted uz nejakou dobu beru denne 1 tabletku 1000 mcg. A kupodivu je to pod kontrolou – tak na 95%. Z te hruzy, co to bylo je to parada.
Jo, a jeste jsem chtela rict, ze nez jsem jela na tu Mayo kliniku, tak mi z Duke univ. na ty pretrvavajici neurologicke problem predepsali Gabapentin. Coz je oblibena neurologicka droga, a kdyz funguje, tak je perfektni. Ale asi tak az 20% lidi s ni ma problem. Ja jsem napr. kratce po zavedeni tohodle leku zacala byt zmatena a zapominala, hlavne kratkodoba pamet byla v pytli. Tak jsem to vysadila – bejt zchromla je jedna vec; zchromla a jeste blba, to uz bylo na masli.
Chtela jsem se s tebou podelit o tuto zkusenost, protoze kdyz to pochazi z Mayo kliniky, tak to neni neco jako jedna pani povidala.
Děkuji a souhlasím, zeptal jsem svého lékaře. B12 je pro nervový systém nezbytný. Můj lékař o tom ví, ale moje hladina B12 je prý v normě a pokoušet se zvýšit dávky nemá smysl, pokud má člověk hladinu dobrou, vstřebá se ho jen velmi málo (snad jen 1%). Gabapentinem se prý léčí neuropatické bolesti.
Jsem díte zcela nemazlící mámy (pediatričky!!!) a možná proto jsem mazlivá moc, moc moc. Mám většinou štěstí na mazlivou zvěř domácí a tak si to umím užít. Ale, víte co nechápu? Když cizí lidé zhodnotí moje počínání negativně a ještě k tomu k těm zvířátkům velmi pejorativně pronesou něco ve smyslu „no ty mazlivče umazlený“. Co je na mazlení špatně? Nikdy jsem to nepochopila, že by záviděli?
Ráda se mazlím s našimi zvířaty a taky přiměřeně s vnučkou, podle postupu její puberty, zatím to jde. V rodině se máme všichni rádi a tak hubanec na přivítanou a rozloučenou , včetně upřímného objetí ,je vždycky. Synka jsem jako dítě vymazlila a tak se občas nebránil a nechal si vlepit pusu, což trvá do dnes. Jako dítě jsem nestrpěla žádné mazlení od rodičů, nebylo mi to příjemné a babičky byly skvělé ale mazlení se nepamatuji. Potřeba mazlení musela ale být ve mně, protože později jsem ze sebe vydávala pomazlení s malým synkem plnými doušky. Každý to má nastaveno jinak. Osobně mi není příjemné narušení mého prostoru, zejména bytostně nesnáším, pokud cizí, neznámý člověk, řečnící ke mně ,se dotýká mých rukou, oďabkává mně atd. to je mi hodně nepříjemné. Chápu, že tím chce asi navázat dobrý kontakt ale není to nutné, stačí pár slov a většinou se pozná zda je to od srdce. Taky však mám kamarádku, která se stará o postiženou dceru, kterou nelze s ohledem na její autismus ani pohladit a tak když přijedou na návštěvu , tak se s kamarádkou pořádně poobjímáme.
Co se týká Maxova nápadu, kdybych neměla alespoň trochu lásky a něhy ,taky bych si šla vybrat. 🙂 Zajímavé je, že jakmile někde sednu na lavičku, už je u mně kočka nebo pes v očekávání kontaktu akorát mám pak problém si je neodnést domů, máme plno a pořád je co mazlit.
Já jsem jenom zvědav, kdo odpoví na tu tichoučkou otázku. (chuckle)
Já myslím, že tu i odpovědi jsou.
A já jsem teda spokojená :).
Hm, myslím, že mám průměrnou potřebu mazlení 🙂 Jen na veřejnosti s tím mám problém, tam jen takové drobnosti, zatímco to, co dneska bývá vidět, je až skoro… anatomické 😛
Aj zvieratá sú rôzne čo sa mazlenia týka. Napr. Levica je nemaznací kočka, Minuš je maznák – oblbovák. Už mi takmer vyrazil oko, keď mi hlavičkou ducol do okuliarov 🙂 .
Doma ma objímali a varovali – chovali na kolenách, kým som bola malá. Keď som mala asi 6 rokov a vyliezla som otcovi na kolená, dal ma dole a vyhlásil:
– Choď dole, si ťažká.
A to bol koniec môjho varovania. A to som vtedy ešte nemala nadváhu. Holt, starší ľudia by nemali mať malé deti. Takmer som (už ako dospelá) spadla z nôh, keď 12.ročná dcéra mojej priateľky si sadla na kolená svojej mamy.
V manželstve to nebolo o moc lepšie, manžel bol na nežnosti len vtedy, ak chcel aj pokračovanie …
Preto mám na nežnosti kočky (cat) .
Mám úžasného muže (h) , který něžnosti miluje stejně jako já a na pokračování netrvá. Baroušek se mazlí jen když on má zrovna náladu a nebývá to moc často. Vyžaduje ale spát přitulený. Vašík je neskutečné mazlítko – má velkou nedůvěru v doteky od cizích lidí, o to víc si užívá mazlení od nás a ty kreace které je schopný přitom vytvářet jsou neskutečné. Má razanci buldozeru, takže jeho mazlení občas dost bolí, ale když on nás tááák miluje! (a rána hlavou pod žebra)
Hm, já už nevím, kolik mi bylo, když mi maminka řekla, že jsem už moc velká, abych seděla tátovi na klíně. A nebylo to kvůli váze, ale prostě se to nehodí! Pamatuju si to dodnes i s tím pocitem zklamání. A tak nějak mě to ťalo do živého, že jsem už to fakt nikdy nezkusila. Pokud dospěju k názoru, že moje děti jsou na něco podobného velké, zkusím jim to podat nějak jemněji.
Tak zmatek je povýšen na umění – v jídelně sekají elektriku (nové zásuvky a tak) (tmi) Ale odpoledne už MŮŽU začít uklízet… to bude veselo! 😛
S chutí do toho, půl je hotovo a Veselá mysl, půl zdraví či dokonce Dvakrát měř a jednou řež aneb Život je pes (chuckle) (chuckle) … jak já ti rozumím.
Su ráda, že toto je už za mnou, i když to malování mne letos asi nemine – aspoň v hale (ano, MY MÁME HALU, už chybí jen ta vila k ní) a v kuchyni (kuchyně teď vypadá zajímavě – asi tak, jak když ti upadne mixer plný rozmixovaného ovoce, které vytvořilo efekt krápníkových jeskyní – byly stalaktity i stalagmity, na stalagnáty nedošlo jen proto, že mixáže byl pouhý půldruhý litr).
Jé, ty se máš, že budeš mít uklizeno…. taky si pamatuju na úklid pod nátlakem (podobného typu) po nastěhování k žabkám. Jakmile opadla hlavní vlna řemeslníků, tak jsme uklidili- a na Vánoce to bylo, jako když najdeš 🙂
Jo, takhle chodila pro pomazlení jedna kólie, nevím odkud, do stáje na Zmrzlík, kam jsem jeden rok chodila jezdit. Ta se mnou i strávila noc v posteli. Majitel nebyl rád, navíc jsme mnohdy nehlásili, že dorazila, takže u nás strávila mnoho času. Ale divím se, že k nám ten majitel nejezdil rovnou najisto. Pak chodit přestala, asi přišel na způsob, jak jí výlety zatrhnout.
U nás doma rozhodně není o doteky nouze. Máme totiž neuvěřitelně kontaktní děti. Sama jsem byla odchovaná dost nekontaktně a vadilo mi to. Sourozencům ne, brácha dokonce nepochopí co Rysinka chce, když k němu natáhne ruce. Vůbec si neuvědomí, že by to dítě mohlo chtít prostě jen pochovat od strejdy. A to má vlastního synka jen o rok mladšího. Ale on taky není objímací typ. To ti naši fakt jsou a je to strašně príma, když se chytí jak klíšťata a celým tím stiskem vyjadřují, jak moc nás mají rádi. Uplně to cítím, jak o tom píšu. Bude mi to chybět, až vyrostou. Já občas obejmu mojí maminku a je vidět, že jí to těší :).
Milá Karakal, taky jsem byla ráda za kontaktní děti – přesně jak ty píšeš 🙂 A litovala jsem moji maminku, protože já jsem jako dítě moc kontaktní nebyla a prý, když mi dal někdo pusu, hned jsem si tvářičku otřela rukou. Byla jsem prevít, no – ale vyrostla jsem z toho! 🙂 I když pořád mám jen úzce definovaný okruh lidí, od kterých mám dotyk ráda. (inlove)
A neboj, ty děti z toho úplně nevyrostou (inlove) Minimálně to objetí vám zůstane. 🙂
Dede, hned z rána, jenom co mně vzbudil mňoukáním náš pacholek kočičí, jsem četla na tabletu, ale protože jsem líná klofat jedním prstem, dala jsem si i čas na rozmyšlenou.
Protože jsem člověk pragmatický 😉 , celá tahle situace je pro psa
– nebezpečná
– utvrzuje mne v přesvědčení, že lidé jsou opravdu hovada nemyslící. Pořídí si barevné loštomilé štěňátko….. a nemají na něj čas. Chudák pesan.
Nóóó a co se týká touhy po dalších něhách a pohlazeních z mé strany? 😛 . Raději neriskuji a jsem ráda za to co mám! (sun)
Milá Alex, o toho psa máme starost všichni, možná i jeho pán. Cestou má frekventovanou silnici a v lese to také není bezpečné. Jenže on utíká a jak jsem pochopila, zabezpečit úplně psotěsně statek nelze. Druhé řešení je, že bude na řetěze… Dana dokonce chvíli uvažovala, že si ho nechá a bude s ním stopovat:)) Ale Gump je z vetřelce nešťastný a celé je to tak trochu na hlavu.
Chtěla jsem psát o potřebě něhy a kontaktu, tak se mi příběh hodil. Ve skutečnosti bychom asi všichni byli šťastnější, kdyby Max byl spokojeně doma.
Verenko, miluju ty slovenské zdrobněliny- euráčiky by ze mě nikdo nevytloukl, já téhle měně říkám tak, jak ji nazvala moje stará babička- éra 🙂
Proč nejsem pod Verenkou, hm?
YGA si neprekonatelna.!!!Pisem z tabletu-konecne som nasla interpunkcne znamienka!!Idem po uradoch,budem nad temou premyslat,ale uz teraz viem,ze na konci mojho putovania budem potrebovat utechu a mazlenie,pretoze vsade,opravdu vsade,budu odomna brat euraciky!P.asata.
Verenko, tak začneme aspoň virtuálně, ne? (hug) (inlove)
Ani euráčiky nechci! 😛
Strašně mi to připomíná ten starý fór o tom starším pejskovi, který si odskakuje od domácnosti plné dětí.
Zrovna teď mám pocit, že Majda trpí nedostatkem lásky, tedy pocit jsem měla až do dnešního rána, kdy porodila bobra a králíka. To jsou jediné příznaky její falešky, dva měsíce se trochu hlídá a moc dobře papá, potom porodí a dítě či děti odloží v naší posteli, abychom se teda starali. A tím je na půl roku klid.
Já nejsem moc dotykový typ a nějak jsem to přenesla i na děti, zejména na Kubu. Návaly v dopravních prostředcích jsou pro mne přímo děs a držet se s někým za ruku tak pár minut. Nicméně o to více potřebuji jen takové ty ubezpečující dotyky
A psa a koček se dotýkáš ráda? (inlove) Mimochodem, pojem ubezpečující dotyk se mi moc líbí. 🙂
Já mám dojem, že se zvířaty je to jednoduché – ty kožichy bývají na dotek příjemné skoro vždy a když ti zvíře dotyk dobrovolně povolí, tak ho nejspíš taky těší. Cizích lidí se však dotýkám minimálně (angel)
No ubezpečující – ubezpeč mě, Bimbo, že jsi se mnou a máš mě stále rád.
Majda je jako každý fudlák mazel a s ní se opravdu mazlím, ty chlupy jsou něco úplně jiného Kluci jsou mazlové bezkontaktní, jak říká Bimbo, ale oni se přijdou pohladit a třeba přitulit, zejména Felínek na mě lehává, ale jen tak na jedno očko.
Moc hezký příběh – připomnělo mi to jiného berňáčka, který si jednou, docela brzy po našem příchodu do Lednice, ustlal pod našim oknem. Jenda k němu zahořel láskou na první pohled (ono se mu to někdy u pejsků stává, přestože – nebo protože – je vlastně nepsí a nezvířecí), honem ho běžel „uklidnit“ dvěma hrstmi piškotů (který návštěvník vdechl a pak se s nadšením a s nadějí podíval na Jenika, jestli by ještě nebylo – bylo!), aby zvíře nestrádalo – což viditelně nestrádalo.
Bylo jasné, že je třeba něco rychle udělat, než se do sebe zamilují ještě více a pak by jejich odloučení jim sérdce trhala (chuckle) – i zavolali jsme místní šerify, že nám pod oknem parkuje stodoloidní pes. „Jo, my si pro něj přijedeme.“ Byli jsme trošku nervózní, že po nás nechtějí, abysme ho hlídali … zbytečně. Přijel strážník v pikapu, otevřel zadní dveře a „Tak pojď Beníku, už zase jdeš do basy …“ a milý Benďa bez vodítka vylezl do auta (vypadal jako malé medvídě), zamával a odfrčel vstříc cele předběžného zadržení (rofl) . Tak jsme pochopili, že Jeník hostil známého recividistu.
Ale byl zlatý, ač už tenkrát se mi zdálo, že se na nás dívá takovým tím pohledem sňatkového podvodníka (h)
YGO, úplně jsem se orosila při představě, že ve vašem domečku a zahrádečce by se zabydlela sice miloučká ale furt jenom stodola, 2x do roka línající!!!
Ygo, to je naprosto skvělé povídání! (rofl)
Proč vlastně víc nepíšeš? Je to škoda! (wasntme) I když… díky aspoň za ty tvoje perličky (wave)
Ale Dede, dyť mně se zdá, že píšu furt – kolikrát se podívám na komentáře a tam je pětkrát po sobě YGA (tmi)
A když někdy nepíšu, tak to není tím, že by mne téma nezaujalo nebo bych neměla co k němu říct, ale zkrátka su líná berta, že ani hýbat prsty se mi nechce, o mozkových závitech nemluvě ;(