Když jsem včera ráno přišla do kuchyně, tak mě za oknem mě upoutal pohyb. Vzadu na zahradě jsem zahlédla černobílý chumel – psice si dávaly ranní kolečko přátelského zápasu. Ráda se dívám, když si psi hrají, ale jako obvykle netrvalo ani deset vteřin, když se obě zastavily a otočily hlavy k Domu.
Nemyslím, že mě mohly vidět. Zahrada je veliká a ony byly až vzadu. Navíc okna jsou špaletová a já ani nestála těsně u nich, ale až za kuchyňskou linkou. Ostatně, kdyby mě viděly, tak bych to poznala. Mám to ověřené – v takovém případě utíkají před Dům ke dveřím a čekají, že je pustím domů. Záměrně jsem od nich odvrátila upřený pohled a začala si chystat čaj.
Ještě chvilku zkoumavě obhlížely okolí a pak pokračovaly ve hře. Honily se pod suchou vrbou, mordovaly u smrčků a vzápětí vyrazily na bleskové kolečko kolem zahrady. Tentokrát jsem to udělala záměrně – jako pokus. Tím myslím, že jsem se na ně upřeně zadívala. Ve chvíli, kdy zmírnily tempo, jako by je můj pohled pošimral – a ony se opět zastavily a zadívaly k Domu. Je to tak, ony ten můj pohled prostě cítí.
Pak mě napadlo – jak vlastně mohou cítit práci mých světločivných buněk posílajících impulsy zrakovým nervem do mého mozku? Jako by byl fakt, že se na ně dívám, něco víc, než jen příjem a vyhodnocení informací. Popravdě ony se tváří, jako by můj pohled byl aktivním jednáním, jako bych do nich na dálku šťouchla!
Hm. Zajímavé. Nakonec ani ne nezvyklé – vždyť každý z nás někdy zažil pocit, kdy věděl, že ho někdo pozoruje, to není jen výmysl autorů strašidelných povídek. Jenže jak to vlastně funguje? Sám pohled je přijímání signálů, nikoliv jejich vysílání. Že byl pohled dvoukanálová komunikace? Zrakový vjem a vysílání signálů naší mysli v jednom? Protože lidé i zvířata mají na upřený pohled receptory… jaké a kde, na to se mě neptejte, protože nevím:))
A vlastně ani nevím, jestli bych to opravdu chtěla vědět. A tak se dnes jednoduše ptám: máte také zkušenosti s vnímáním upřeného pohledu? Nebo s jeho vysíláním a následnou odezvou?
A… ještě zašeptám: stalo se vám někdy, že jste cítili upřený pohled z místa, kde nikdo nebyl? Respektive, kde jste nikoho neviděli?
Také moc ráda pozoruji kočky z okna a i skrze sklo mě můj pohled prozradí. Někdy k oknu přistoupím a kočka ten pohyb (třeba jen tak koutekm oka) zaregistruje, čímž jsem se prozradila a většinou jdu pryč. Když je chci „nepozorovaně pozorovat“, musím počkat, až jsou otočeny k oknu zády, nebo někde v dáli. Přesto, že tam stojím bez hnutí, přesně jak Dede píšeš, kočky po určité době znehybní, dokonce otočí hlavu(y) směrem k domu – prostě tuší, že je „někdo“ pozoruje. Po chvíli, když se nic neděje, pokračují ve svých aktivitách. Někdy je ale svým pohledem(myšlenkou ??) přitáhnu přímo k oknu, za nímž stojím. To pak zaťákám na sklo a ony se buď ke mě rozeběhnou, nebo jakoby říkaly „aha, tos byla ty“, mrsknou ocasem a vše je v pořádku. Stejné je to u Trixie, ale u ní mě více fascinuje to, že „ví, že se jí směju“ 🙂 Nemusím být přímo u ní, ale třeba o kus dál, když mě něčím rozesměje. A já se moc snažím, nedávat to najevo a myslím si, že se směju jen tak tiše „pod fousy“. Ale Trixie musí na dálku cítit moji vibraci těla, či co. Okamžitě přestane dělat, to co mě rozesmálo a vrhne po mě jeden ze svých „uražených“ pohledů. No a já se jí chudince ponížené většinou omlouvám, že jsem se jí smála.
Maričko, ano, to je ono – ráda pozoruju psy, když oni o tom nevědí, protože pak se chovají velmi přirozeně, sami se rozhodují, co teď a co potom. Jo a když jsem se na ně dívala dnes, tak se zase zastavily a koukaly k Domu… zkusila jsem za oknem mávat, aby si mě všimly, ale nevšimly – ne zjevně. Prostě se tak nějak z toho mého původního vyrušení pohledem otřepaly a šly hrabat kompost (čuňata:))
A že pes i kočka chápou, že se jim člověk směje – to podepisuju:)) A tak mi potom bývá kapku stydno 😛
Milá Dede, znám to naopak. Tedy že pes zíral na mě. Na gymplu jsme měly s kamarádkou tradici, že jsme každé Velikonoce jezdily na chalupu – jen my dvě a její fena Míša (stejného plemene jako Ari 😉 ). Obvykle spala Míša na chodbě, ale jednou jsme si ji přes noc nechaly v ložnici. Tu noc jsem se pořád budila. Protože na mě Míšena upřeně hleděla. Neumím to racionálně vysvětlit, ale několikrát jsem se v noci vzbudila jen proto, že u mé postele stál bílý vlk a čuměl (chuckle)
Ivano, dovedu si to živě představit, akorát že z našich holek takhle čumí černej vlk! (chuckle)
Všem dobrý večer – aktualizace. Nejdřív to důležité – A.M. bude skutečně v pořádku, následky mít bude, ale ne vážné (zuby) – ostatní sroste nebo se zahojí. I hlava vydržela hroznou šlehu. Ztráta krve nebyla fatální. Na obhajobu těch lidí lze říci jen tolik, že je možné (možné!) že pád stromu na A.M. už neviděli, ale A. to za pravděpodobné nepovažuje. Já jsem to z něho nepáčil – je mu zle a i když už mluví, tak velmi obtížně. Co se týče toho signálu, tak to není prý věda, jedná se o SMS poslanou na zvláštní číslo, sms je bezobsažná, voláním o pomoc je samotné její odeslání a používá se prý velmi zřídka, to jen když je odesilatel v extrémním průseru a zároveň nemá jinou možnost jak volat o pomoc. Zdaleka ne všude to mají. Pak okamžitě vyrazí někdo projít trasu odesilatele. (A je to přitom velmi snadné technické řešení – to vím zase já). Tak to je asi vše a snad příště už Alasdair.
Díky, milý Pů. Jsem ráda, že to Alasdair zvládá a zuby se dají řešit… byť bych si neskromně přála, aby se všechno zahojilo úplně! (h)
Ta zpráva je dobrý nápad – nakonec dal by se pak najít pomocí mobilu, ne? A taky mě napadlo, že není žádné teplo a kdo ví, jak dlouho tam se ztrátou krve ležel. Moc doufám, že se to těm lidem vrátí – ano, strom by spadnul stejně, ale pomoc mohla být mnohem rychlejší! I od nich… (čert aby je vzal – pořád se zlobím)
Jo, vyřídil jsi mu naše pozdravy? (wave)
Ano vyřídil. Také prý srdečně zdraví.
Souhlasím – navíc si myslím že i kdyby to neviděli tak pád stromu a křik raněného je teda na padesát metrů (dál prý nebyli) doprdele dobře slyšet. (devil) Jak dlouho tam ležel, neví – ve finále už ztrácel vědomí. Ale to už je opravdu zatím vše. 🙂
Děkuji také za informaci, myslela jsem na to celé odpoledne, nejde mi to do hlavy, jak tohle může někdo udělat, přece… ach jo. Kam to spějeme?
Doufám, že ony příslovečné mlýny opravdu melou.. poslední dobou si říkám, že to je snad potřeba čím dál tím víc.
Mlýny melou ale většinou někde mimo toho kdo by si zasloužil aby ho to semlelo anebo melou opravdu hodně pomalu
taky jsem ráda, přeju rychlé hojení, k těm lidem ( jsou to vůbec lidi?) se nebudu vyjadřovat, však ono se jim to vrátí…h…ům
Také moc přeji, Alasdairovi nejen brzké, ale i dokonalé uzdravení, aby nemusel odložit svoji plánovanou vysněnou životní cestu za irbisem – sněžným leopardem (y)
Přeji Alasdairovi dokonalé uzdravení a těm mizerům ať se to vrátí i s úrokama.
Zazila som podobne veci pri ozivovani,pacienti mi opakovane povedali ako volam „tak uz dychaj,krucis“a podla toho posledneho slova viem,ze ma poculi,pritom rovna ciara na ekg, Drzim palce Alesd. ahovorim si s Rencinom:Ludstvo je uzasne,ale ludia su hovada!Vrati sa im to.
Verenko, já si představuju, jak takový pacient později líčí: A otevřel se tam tunel plný světla, vystoupila zářící postava a začala mi nadávat, že nedýchám. Tak jsem radši zase začal…“ (inlove)
Keď som bola mladá, stávalo sa mi, že som rozmýšľala „nahlas“. Nehovorila som, na čo myslím, ale ľudia vedľa mňa sa strhli a zmetene sa na mňa zadívali.
Stávalo sa mi to hlavne v autobuse, cestou z Brezna do Košíc. Visela som na rúre ako netopier a nad niečím som intenzívne rozmýšľala. Zrazu sa pani vedľa mňa strhla a zadívala sa na mňa. V prvej chvíli som si pomyslela, že som sa pozabudla a naozaj som niečo povedala. Keď som si neskôr ale naschvál zahryzla do líca, alebo pery (aby som nehovorila) a situácia sa opakovala, pochopila som, že zrejme naozaj rozmýšľam „nahlas“.
Čím som bola staršia, tým bolo podobných situácií menej a teraz už prestali celkom.
Čítala som, že podobné javy sa dejú v okolí pubertálnej, alebo adolescentnej mládeže, ktorej organizmus nevie kam s energiou. Ako príklad tam uvádzali 18 ročnú sekretárku, okolo ktorej lietal kancelársky nábytok a spisy. Keď dievčinu preradili na iné pracovisko, v kancelárii nastal kľud 🙂 .
Yetti, to je zajímavá myšlenka… i s tím, že se to týká velmi mladých lidí 🙂 (wave)
Upřené pohledy vždy vycítím, samovolně se mi tam stočí zrak a vidím i když je to třeba s patrového okna v paneláku.( „s“ nebo z“, je to z okna ven? nebo s povrchu dolů? :)) Psi, to je kapitola,stačí fakt jen myšlenka, že by se mohlo něco a už reagují.Předvčerem jsem si jela na Rusavu zalyžit a pět párů nahřadovaných nešťasných očí mně úpěnlivě sledovalo, kam, že to jedu,určitě si mysleli, že jedu na delší dobu, málem jsem zůstala doma.
Jednou v nemocnici mi dali prášek na spaní, nesnáším je,mám potom hrozný stav, nemůžu ani ty autobusové prášky na zklidnění v busu. No a po tom prášku ve špitále jsem viděla a slyšela všechno co mé spolupacientky říkaly, že strašně chrápu a tak, tělo mi to vyneslo nad postel, otočilo zády ke stropu, dívala jsem se na sebe dolů na posteli a zároveň jsem viděla,jak mi visí noční košile gravitací dolů. Když jsem jim potom vyprávěla , co jsem slyšela a viděla, jen zíraly. Je to už strašně let ale od té doby jsem žádný takový prášek nevzala do úst. O loučení s kamarády a kamarádkami, či příbuznými, co odešli za duhový most bych mohla sepsat knihu. Mám to vše nastavené asi jako HanaW.
Někdy se i bojím ale chci to brát jako dar.
Jenny, tak mám divné reakce na tišící léky, ale díky bohu, ne TAK divné!
A to loučení… jsi duše otevřená a máš dobré srdce a blízko k lidem, dbáš o lidi. Tak oni k tobě mluví… (h)
a jestli dnes slavíte Patrika tak vše nej 🙂 k českému svátku
náš Tom našeho Tomáše neslaví….prý není Tomáš 🙂 to já bych slavila oba a chtěla dva dárky 😛
souhlasím s Míšou, jsou věci mezi nebem a zemí.
Myslím, že takové myšlenkové napojení jsem měla s Yorinkou. Byla polní zdrhač a vždy když jsme šly kolem pole jsem jí musela věnovat celou mysl, v momentě jak mi myšlenky uletěly jinam šup a už byla v poli….tak jsem si sedla na mez a počkala až se milostivá vyběhaná vrátí 🙂
Pájo, tohle taky od psů znám. Nejhorší je, když mi zazvoní mobil – jak jsou moje myšlenky u někoho jiného, je nejlepší čas něco provést – nebo zdrhnout 😛
Což je částečně odpověď pro Myš – to, co ti říkal kamarád, mi přijde smysluplné. Jak funguje uvolnění vazby (myslíš na něco jiného, telefonuješ), tak proč by nefungovala snaha o její navázání? 🙂
Myško, dej vědět, jak vám to se Sissy půjde! Já to s holkama zkusím taky, pokud se pokusí opustit posádku bez povolení 😛
možná bych to napřed zkusila jen s jednou, víš ať jsi Ty a psice a pak bych to zkusila s druhou a následně s oběma 🙂
Přeju všem dobrý den. Na prosbu svého známého předávám neveselou informaci, která bude asi pár lidí zde zajímat. Člověk kterého zde znáte jako Alasdaira MacCollu se zde nějakou dobu neukáže, snad prý nebude dlouhá. Leží ohavně potlučený ve zdravotnickém zařízení. Padl na něho strom. Vyháněl lidi z nebezpečného úseku a když se mu podařilo dostat je pryč, tak na to sám doplatil. Podrobností mnoho nevím (a ani nemám svolení toho mnoho psát A.M. strašně nesnáší publicitu tohoto typu), je to jen můj vzdálený známý, ale obrátil se na mně protože já jsem mu Dedeník kdysi doporučil a on na nikoho jiného telefonní kontakt prý nemá. Mohu říct z podrobností jen to že ty lidi pak utekli a ani mu nezavolali pomoc. On sám nemohl mluvit – hrozně dostal větví do úst – takže si nemohl zavolat záchranáře ani on, ale podařilo se mu mobilem vyslat speciální signál „Strážce v nouzi“ a kolega ho pak našel. Podle lékařů bude v pořádku a já tomu taky věřím. Pamatuju si ho jako člověka opravdu ocelové konstituce. To je všechno, pokud bude něco nového, napíše vám to už určitě sám. Pů.
Moc na něho budeme myslet aby se z toho brzy dostal a byl tady zase mezi námi v DEDEhospůdce (h)
Děkuju, milý Pů, za zprávu. Prosím, pokud můžeš, pozdravuj Alasdaira a vyřiď mu, že mu držíme palce, aby se rychle uzdravil. A že nám tu chybí (inlove)
Ti lidé, co nezavolali pomoc… (devil) radši se nevyjadřuju, abych sama sobě nemusela dát ban!
Držím, můžu teď na chvíli pustit prsty, co jsem měla pro jiné, tak držím zase pro A.M., ať se brzo uzdraví. (h)
Ach, to je hrozné. Chlape, drž se! (h)
Pro ty, co mu nezavolali pomoc, nemám slov!
Ach jaj… tu sú zaťaté palce pre neho: (y) (y) (y)
Alasdaire, vydrž a uzdravuj se fest!
Nejdřív mi zatrnulo, pak jsem chvíli nevěřícně zírala a teď jsem naštvaná (i když pořád tak nějak nevěřícně). Jak jako nezavolali pomoc? Viděli, jak na někoho padá strom a nechali ho tam? Kurnik to snad nemyslí vážně! I kdyby jim hrozil následný průšvih, že byli někde, kde být neměli, tak pořád je život člověka na prvním místě!
Pevně doufám, že se Alasdair rychle uzdraví a zase bude moct běhat po horách, což je patrně to, co dělá nejradši. A pak nám tu o tom bude vyprávět.
naprosto s Tebou souhlasím!!!! Jak nezavolali??!!!!
držíme všechny pěsti a drápky pro Alasdaira!!!
a těm „lidem“ se to jednou vrátí!!! na každé prase se vaří voda
Držím všechny palečky pro Alasdaira. (y) A ty lidi, co zachránil, tak to nejsou lidi, ale… :@
Doufejme, že se vše v dobré obrátí. Hodně sil ! (h)
Pridávam sa, držím pršteky. (inlove) .
A tým „klibríkom“, čo mu nezavolali pomoc, by som vyšklbala pierka :@
Nepochopím, tohle nepochopím. Nezavolat pomoc… Co je to za tvory (příčí se mi napsat lidi)!AM, přeji ti, ať jsi brzy v pořádku.
Přesně.
Alasdaire, drž se! (h)
Jo, taky nechapu co to je za lidi. Ale lidi to jsou, ne dobytek. Dobytek je lepsi. Tak Alaisdare, koukej se zotavovat, at na jare jeste stihnes toho irbise. (h)
Taky tak. Držím palce!
Tolik se mi příčí uvěřit v tu ohavnost, že se utěšuji, že když byli z dosahu, zavolali. A mezitím stačil AMC vyslat signál. Že zavolali, že jo?
Alasdaire, uzdrav se brzy!
Alasdairovi držím palce, ať je brzo v pořádku. (y) A zaplať pánbůh za signál Strážce v nouzi!
Peťo, dík za informaci. A Alasdairovi držím pěsti, ať se z toho brzo dostane.
Zkušenost, že cítím něčí pohled, mám. Vysílat signály k Sissce, mě včera zrovna učil kamarád. Tenhle týden má Sisska neposlušnou a on mi vysvětlil, co mám dělat. POdvědomě to vím, ale musím se k tomu nutit – když mi uteče, nehejkat na ní hystericky a vztekle, ale zůstat klidná a vysílat signály jen svou myslí. Psi prý dokáží vnímat telepatické přenosy, takže mi nakázal, že si mám představovat, že se Sisska vrací ke mně. Ona to prý zachytí a přijde.Samozřejmě to prý nebude fungovat hned napoprvé, ale naučíme se to. Nevím jestli je to přímo k tématu, ale chtěla jsem se podělit. :o)
Myško, moji odpověď máš u Páji, přišlo mi, že na sebe nevazujete (inlove)
Zírající oči vnímám, znám od svého psa/psů. Stojí tiše u postele, nedotýká se jí, nedýchá nahlas, jenom stojí a upřeně kouká. Pravděpodobně vysílá buď vstaneš, nebo se tu počůrám. Má vysílač dobré kvality, reaguji a jdeme se vyčůrat.
Jinak z tajemna… Pohled to asi nabyl, snad nějaká jiná síla, ale moje umírající kolegyně mě v noci donutila vstát, dojít k oknu a „zamávat“ jakési postavě bez obrysu, vznášející se v prostoru před oknem. Chvíli postála, najednou se odpoutala a byla pryč. Vím, že jsem se nebála.
Po příchodu do práce v recepci hořela svíčka. Za Mariann, 42 let. Zemřela v noci, po silném ataku mozkové mrtvice.
Dodnes nevím, jestli se mi to zdálo, nebo jestli mě nějaká neznámá, silná energie k tomu oknu vytáhla.
Ano, prosím, Berry taky umí hlasitě vysílat! (blush)
S Mariann… proč ne, věřím ti to. Možná proto ses nebála, že to bylo prostě „ahoj, jinak jsem to nestihla…“ (h)
Jen teoretizuji, ale napadá mne k tomu několik teorií:
1. Pohled něco vyšle, ale oči to být nemusí. Pokud se na něco upřeně podíváme, tak uděláme víc věcí než, že jen zamíříme někam oči. Něco z toho může být „vysílačem vibrací“.
2. Nic nevysíláme, ale „mimosmyslově“ nás „objekt“ stále vnímá, i když konkrétně přesně neví co děláme. V tomto případě jsi vařila čaj a dělala něco v kuchyni, při pohledu jsi přestala. Změna zvuku a „rutiny“ je mohla upozornit, pořád to jsou ochránci, navíc pes ani nespí tak tvrdě jako člověk. Naše periferní vidění v kombinaci s dalšími smysly taky dokáže vnímat mnohem víc než kolik vidíme, u psů to bude asi ještě citlivější.
Hm, holky lítaly venku na zahradě a já byla doma v zavřeném Domě 🙂 Ale máš pravdu v tom, že jsou-li na blízku, vnímají spoustu mých hnutí. Třeba jen to, že odložím knížku a zamyšleně koukám do zdi. To se probudí a pátravě se na mě podívají, protože vědí, že je možná změna mého chování a co kdyby ta změna zahrnovala něco zajímavého – třeba vycházku? 🙂
Cítit mohou ledaccos až v domě, stejně tak mohou z domu nějaké zvuky slyšet a ty se změnily. Pomyslná kontrola tam být může
Alebo čo keby tá zmena tvojho chovania zahŕňala výdaj nejakej dobrôtky pre chudinky hladné psíčky? (chuckle) (toto funguje s Jackie, keď má pocit, že by jej mohla kvapnúť nejaká maškrta, ohromne zbystrí)
Veľakrát sa mi stalo, že ma niečo donútilo otočiť sa a oči sa mi stretli s upreným pohľadom človeka, ktorý ma zjavne už nejakú chvíľu pozoroval. A ešte sa mi stávalo, keď som ešte dochádzala do práce vlakmi a autobusmi, že človek, ktorého som si medzi nastupujúcimi z nejakého dôvodu všimla a upútal moju pozornosť, si vzápätí prisadol ku mne. To sa ma teda tiež nepýtajte, ako to funguje, ale stalo sa mi to nepočítane krát.
Pokud jde o ty nastupující – když se pohledy setkají a ten člověk pak přijde, tak je to obvyklé.
Pokud ovšem člověk kouká na jiného, který ho nevidí (nedojde k očnímu kontaktu) a ten si pak stejně přisedne, ač by si mohl sednout jinam, tak je to nejspíš to, o čem píšu (chuckle) A taky to nevysvětlím 🙂
Presne tak, bez očného kontaktu predtým. Myslím to tak, že ja som si z okna obzerala ľudí vonku na nástupišti a ten človek, čo ma zaujal, sa na mňa ani nepozrel a predsa si ku mne prisadol. Niekedy to bolo až také, že som si v duchu hovorila „preboha, len nech si tento/táto ku mne neprisadne“ … a bingo! (chuckle)
Milá DEDE, že upřený pohled má sílu, to je pravda.
Já mám zkušenost, když měl můj tehdy 16-ti syn úraz hlavy a následnou operaci mozku, bylo to s ním hodně zlé. Nevěděli jsme my ani lékaři, zda přežije a v jakém stavu. Ležel na neurochirurgické JIP. Tu první noc po operaci jsem nemohla spát, šla jsem v noci do jeho pokoje. Ležela jsem na jeho posteli a najednou cítím, že tam někdo je a dívá se na mě. Pak jsem slyšela jasně jeho hlas, jak říká :
“ mami „.
Jen jsem odpověděla : “ Vrať se zpátky do těla a hned „.
Ta noc byla kritická a já prostě věřím, že mě tenkrát navštívila jeho duše.
Naštěstí to dopadlo dobře a chlapeček mi může brnkat na nervy i nadále.
Další tzv. tajemný zážitek jsem měla letos na chatě. Byla jsem tam poprvé, co tam Petr pohřbil Honáska. A jak tak stojím před chatou, najednou mám pocit, že se mihl okolo mě kočičí stín. Asi to byl Honásek, přišel se na mě podívat ?
Jsou věci mezi nebem a zemí ………
Míša
Míšo (inlove) jak je to těžká zkušenost, tak mě nadchla tvoje dokonalá reakce matky… kdo ví, třeba právě ten příkaz chlapec potřeboval (blush)
Podobně jsem kdysi vrátila svou drahou matičku. Nechtěla se jim probouzet, respektive usnula jim při epidurálce. Já se tehdy nějak ocitla v té nemocnici (nebyly návštěvní hodiny a v podstatě jsem tam neměla co dělat, ale přišla jsem tam), nějak jsem na ni natrefila, když ji převáželi na JIP, jo, na chodbě. Lapla jsem ji za ruku a říkám: „Koukej dejchat, a fofrem!“
Matička to pak popisovala, že k ní přišla veliká světelná postava, vtáhla ji za ruku do těla a nařídila, ať dejchá. Že jsem si nebyla podobná, ale že mě poznala.
Když umírala Penny (a já se snažila přesvědčit ty policajty a veterinářku, že mám v Brně domluvenej sál, ať ji zabandážujeme a převezeme), říkala jsem jí taky, ať dýchá. Přesvědčovala jsem je marně skoro hodinu (to bychom tam s majáčkem už dávno byli). Penuška pak umřela, když jsem z ní ruku sundala.
Je toho povíc, dost na to, abych věděla, že to funguje. Tohle jsou jenom nejvýraznější kousky.
Jo – a zdrhnutá Melly. Melinka loni touhle dobou totálně zpanikařila (měla pěknou depku z Penuščiné smrti), vyvlíkla se z obojku a zdrhla mi uprostřed města. Šílela jsem strachy, protože tam byl provoz jak blázen a protože to tam Melly skoro neznala, bydlely jsme tam asi tak týden. Byla zdrhnutá zhruba tři dny, hledali jsme ji ze všech sil. Pak mě napadlo, že budu chodit v noci po ulici a výt. Nefungovalo to, tak jsem šla spát. Kolem čtvrté ráno jsem se probudila, že se nutně musím podívat na zahradu. A za bránou stín, já zavolala velmi tiše: „Melly!“ – asi víc v mysli než hlasem, stín podlezl bránu a byla to ona.
Upřenej pohled používáme. S Penuškou jsme si tak říkaly: Miluju tě. Melince tak říkám: Neboj se, miluju tě. Dondě tak obvykle říkám: Sklapni na chvíli, kólie pitomá! (chuckle)
Io, tři dny nepřítomnosti… zešedivěla bych strachy. Melly je šikulka, že v tichu noci našla cestu domů.
Mimochodem, když mi jednou na sídlišti utekl Max a celou noc nepřišel, byla jsem zoufalá. Bydleli jsme v jedenáctém patře… ještě o půlnoci jsme ho hledali. Pak jsme šli spát. najednou v pět ráno jsem se probudila, řekla – Max! A běžela na balkón. A dole před vchodem seděl ten zmetek toulavej a čekal, až mu přijdu otevřít. 😛