HOST DEDENÍKU – Aster: Recese aneb nápad adolescenta

0111dar1_1Chtěli byste být znova mladí? Myslím ty, kteří jsou v druhé třetině „zápasu.“ Teď nepíši o tom tradičním, být mladý se současným rozumem. Prohlížím fotky z šedesátých let a připomínám si události, které se k nim vztahovaly. Byl jsem tehdy praštěný puberťák, který stále vyhledával nějakou recesi a tím jsem se občas dostal do menších nesnází.

 

Našel jsem jednu fotku z tehdejších okresních novin, kde mě nějaký jejich reportér zvěčnil při jakési exhibici. V té době jsem pracoval jako aranžér textilního zboží a tím že jsem byl neustále na očích, v bílém pláštíčku za skly výloh. Kromě ťukání slečen na sklo, to mělo i jiné výhody, jako třeba možnost sehnání nedostatkového textilního zboží. Trochu taky tím jsem měl kolem sebe, na místním náměstí, vždy dost příznivců, které jsem oblažoval svými „prdlošinami.“  K té fotografii se váže jeden z mých „silných“ zážitků.

V těch letech začala éra staročeských jarmarků. První, velmi povedený se odehrál na trutnovském náměstí. Všechno bylo krojované, organizátoři postavili kašírované středověké brány, u kterých byli postaveni zbrojnoši v kostýmech i s originálními středověkými zbraněmi, z místního muzea. Tehdy ještě fungovaly divadelní půjčovny kostýmů. Já zaváhal a nic na mě nezbylo. V půjčovně jsem posbíral zbytky a běžel do muzea, abych taky něco zajímavého získal. Meče, halapartny a brnění došly, jen na chodbě stál „kostitřas.“ Prý ho nikdo nechtěl, že by se na něm zabil.

A už jsem ho tlačil domů. No jo, ale co by to bylo za atrakci, kdybych to stále jen tlačil. Zalezl jsem do uličky a začal zkoušet jízdu. Po rovině to nějak šlo, ale Trutnov stojí na kopci. Přátelé, co já měl modřin a „lišejů.“ Přitáhl jsem domů jak z býčích zápasů. Ale jezdil jsem. Byla to tehdy největší atrakce. Každý mi dával připít medovinou, fotili se se mnou i cizinci, kteří přijeli z hor. No prostě, byl jsem jednička.

Udělal jsem ale osudnou chybu. Kdo znáte trutnovské náměstí, víte, že je směrem k horám z kopce. Já na té ulici bydlel a tak již mírně „omedován“, jsem chtěl sjet ke svému bydlišti. Jo sjel jsem, ale v závěru po nose. Ona ta potvora neměla brzdy, a protože to byl „furtošlap“, nedala se ubrzdit. V půli ulice jsem přepadl dopředu a zbytek dojel ústy po dlažbě.

Byla to tehdy hrozná ostuda a sklidil jsem hodně posměchu. Mluvilo se o tom celý týden. Co by člověk v mládí neudělal pro slávu, že jo.

 

0111dar1

 

 

Dede: a já se váš dnes ptám – na jakou příšernou ptákovinu provedenou za bujného mládí si vzpomínáte vy?:))

 

Další články autora najdete zde: http://frode.bigbloger.lidovky.cz/

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:33

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak vážení, já jsem si „hodil“ pár koleček kempem v Chorvatsku, ještě nedávno. Přijel tam kámoš s dětmi a jeho syn vytáhl kolobrndu. Tu s těmi malými kolečky. V kempu samé krásné asfaltečky, tak jsem vyrazil.Dědek, jen v kraťasech, to mydlí jak Hurvais několikrát celým kempem. První kolo registrovali Holaďani, třetí kolo u živých plotů stáli Němci, Rakušáci, Poláci, Taliáni a všichni skandovali.Vybíral jsem zatáčky jak Fitipaldi.No neudělejte divákům radost.

  2. Už od dětství jsem jezdívala na báječný vodácký tábor na Lužnici (v Dobronicích – možná někdo zná). Měli jsme tam velké dřevěné pramice, na kterých jsme se od útlého věku učili jezdit a ovládat je. Kdo s nimi máte zkušenosti, tak dobře víte, co je to za velké a hlavně těžké potvory. Jezdila jsem tam léta, takže jsem se ještě s pár kamarády vypracovala na tzv. kormidelníka, tedy toho pohodáře, který sedí na zádi zapřený nohama o borty, aby nevypadl, a pádlem ve vodě řídí směr jízdy a pokřikuje na posádku, ať pořádně zabírá. Každoročně nám vyvezli lodě do Suchdola a sjížděli jsme řeku. Pár nejhorších jezů, které byly vážně nesjízdné, jsme přenášeli (hrůza!), ale pokud to jen trochu šlo, tak jsme je sjížděli. To znamenalo, že se z lodi všechno vyndalo a posádka přešla po břehu, aby loď byla co nejlehčí, kormidelník se opásal záchrannou vestou (tehdy z polystyrenu), nasedl a s tou těžkou potvorou se vrhl do divoké šlajsny v naději, že projede a dole za válcem bez úhony vyjede. Naši vedoucí stáli na navigaci a hulákali na nás, ať pořádně zabíráme. Bylo nám čtrnáct, patnáct, kdyby se to nějak zvrtlo, moc bychom s těmi těžkými loděmi v prudké šlajsně asi nepořídili. Vždycky jsem projela a byla jsem na to náležitě pyšná. Dnes považuji za zázrak, že se nikdy nikomu nic nestalo. Dnes bych se bála. A zpětně obdivuji ty tehdejší vedoucí, co si vzali „na triko“. Ale zábava to byla skvělá, ten tábor jsem milovala.

  3. Já se na žádnou vlastní vylomeninu nepamatuju, asi jsem byla vzorné dítě ;P , brácha to stíhal i za mě. Brácha dostal nádhernou koloběžku, nafukovací kola to mělo, blatník, brzdy, paráda….Drandil na ní a jednoho dne zpychl a chtěl zkusit jet bez držení (fubar) , dopadlo to podle očekávání velkým držkopádem, ksichtík si nerozsekal, ale o asfalt si spálil kůži na celé holeni. V době před čtyřiceti lety to byl trochu problém, neexistovaly „mokré“ obvazy, takže si chlapec vytrpěl než se to zahojilo, měl zkaženou půlku prázdnin.

  4. Přidávám se do klubu klidných dívek se zálibou v knihách. 🙂 Ovšem semtam nějaká ta bláznivina byla, průběžně, nejen v mladém věku. (blush) Není to zase tak dávno, co jsem tančila v dopoledních hodinách na ulici jedné vilové čtvrti v nejmenovaném krajském městě, zatímco Michal Tučný na plné volume pěl Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap. (dance) Na svoji omluvu uvádím, že předchozí den se ženil můj syn. 🙂
    Jinak jízda na tom velocipédu musela být nezapomenutelná!

  5. Astere, to byla od tebe skutečně odvaha a určitě se na tebe při jízdě obracely páry závistivých očí. On takový vysoký posed musel vypadat velmi impozantně (až na to zakončení, že :)). Už samo nasednutí vyžadovalo um. MMCH v Anglii se tomuto vysokému kolu přezdívá “Penny-farthing”. Podle tehdejších mincí, jejich největší “penny” a “farthing” byl její čtvrtník, taková malá mince.

    Já v životě také zažila řadu případů, kdy se můj anděl strážný musel zapotit. Ale většinou šlo o nečekané situace (nehody), ze kterých jsem naštěstí (někdy až zázrakem) vyvázla bez zranění. Z vyslověně blbin (předvídané nebezpečí) – kdy jsem měla víc štěstí než rozumu mě napadá jedna. A to už mi prosím bylo skoro 30 let !!l. Bydleli jsme tehdy v New Hampsire a poměrně krátkou jízdu od domu byly krásné sjezdovky. A tenkrát také přišly do módy místo sáněk “takové velké plastické talíře – jistě znáte. Tak jsme si s chotěm každý koupili jeden (mnohem skladnější do kufru auta, než sáňky) a různě se z nich radovali na okolních kopečcích a svazích. No a když pak otevřeli sjezdovky, rozhodli jsme se jet je „pořádně“ vyzkoušet tam. Po zavírací době, ale byla krásné hvězdná obloha, osvětlení jen minimální, ale bělostný sníh sjezdovky dostatečně ozařoval. Nehodlali jsme zdolat přímo velkou sjezdovku (naštěstí), ale menší, přesto dostatečně příkrý kopec pro začátečníky. Nikde nikdo, jen my dva. Vyšlápli jsme nahoru, oba se usadili “po turecku” do talířů (aby nohy nepřekážely, nekladly větru odpor)a bez helm a jakýchkoli jiných chráničů těla a jak malé děti jsme se s jásotem rukama odpíchli. A že talíř fakt letěl !! A nejen to, on se začal i točit, takže se stal zcela neovladatelnou střelou, která si letěla kam chtěla. Tedy ta moje. Kopec byl dost široký a manžel frčel celkem rovně vpřed. Ale já musela najet na nějaký hrbol či co, prostě talíř se vydal (za stálého točení) kamsi stranou, mezi stormy. Podařilo se mi v tom fofru vyndat nohy a snažila jsem se brzdit (dokonce i rukama), ale moc to nešlo. Chvilku jsme se neovladatelně točila, až se talíř naštěstí vydal do méně uježděného sněhu, což ho zpomalilo a mě se podařilo trochu brzdit. Zastavil se až nárazem do stromu a já vypadla – naštěstí kus vedle kmenu ! Byla to má poslední jizda na talíři.

    1. Chichi Maričko, v životě by mě nenapadlo si na tohle sednout do tureckého sedu – ruce a nohy musejí být v pohotovosti! (chuckle) Mělas zatracenou kliku, to opravdu mohlo skončit moc špatně. Já se na bobech něco najezdila u nás u chalupy – strmý kopec a dole potok – pod mlýnem regulovaný v hlubokém zářezu. Taky to býval adrenalin! 😛

      1. No Dede, jak jsem napsala, vice štěstí, než rozumu. Když on ten turecký posed na nevinných, stromů prostých, svazích, končících v dolíku patřil k zářitku. Člověk věděl, že do ničeho nenarazí, talíř se dole sám zastaví prohoupnutím na opačný svah. Takže stačilo složit nohy, chytit se rukama postranních držáků, třeba i zavřít oči a nechat se krásně točit až k dolnímu zastavení. Tam, kam jsme na tohle „talířování“ chodili nikdy nikdo nebyl, takže bouračka nehrozila. Bylo to skvělé a tak nám jaksi nedošlo, že „ve velkém“ by právě tahle jízda mohla skončit úplně jinak. Měli jsme štěstí oba, jen já o trochu víc. (whew)

  6. V pubertě jsem moc pitomostí neprováděla, ale covy dítko nevinné školou ještě nepovinně jsem vlezla jedné ovčandě na kolibě do boudy ke štěňatům.
    Byla jsem vynesena za zadek a hozena ze stráně. (rofl)

      1. Jak píše Alasdair. Ovčanda přepočítala štěňata, řekla: „Tohle nechci, to by moc žralo,“ lapla mě za kalhoty vzadu a tradá. 😀
        Měla jsem v podstatě štěstí, že jsem byla štěně, vlézt jí tam dospělá fena, asi by to pro ni dopadlo hůř. 😀 Myslím pro tu narušitelku.
        Bača mě pak odškodňoval parenicou, ale já ji nechtěla. (rofl)

    1. Ovčanda přepočítala štěňata a řka „tohle štěně nechci“ mrskla nebohou Ioan z kopce. (rofl)

  7. Jo jo, klidná dívka se zálibou v knihách. Už to tu padlo několikrát. Sice jsem jen tak mimochodem jezdila i na koni, ale to bylo (obvykle) pod dozorem trenérů. Ale taky né vždy. Když si vzpomenu na jednu vyjížďku, tak se dodnes orosím, když si uvědomím, že se ta stezička s námi mohla utrhnout. Já jela poslední a na dost těžkotonážním koni. A ty zadní nohy mu z toho svahu fakt chvílema ujížděly. Na mou obran musím říct, že já tu cestu nezvolila.
    Co jsem se ale bála uplně nejvíc, tak to bylo při divokém sestupu z Jajly zpět do Jalty. Tatínkovi se (se třemi dítky, ale i já – nejmladší už byla středoškolák) nechtělo jít zpět tou samou cestou, jako nahoru. Tak to vzal prostě rovnou dolu. Nemůžu narychlo najít žádnou opravdu vhodnou fotku, tak jen pro ilustraci: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jalta#mediaviewer/File:Jalta_hafen.jpg
    Ráno jsme brzo vstali a vydrápali se na tu ostrou hranu, co je na obrázku vidět. To bylo po používané stezce. Dolu jsme to vzali takovým jedním „korytem“, kterým za deště teče voda. Podotýkám, že ten svah střídá skálu a drobná pole úlomků té skály. Nevím, co je horší. Navíc jsme dorazili uplně špinaví, protože chvílema tam na svahu sice rostou stromy, ale zrovna nějaký rok předtím les shořel … No objímali jsme černé stromy a bylo nám jedno, jak budeme vypadat. Byli jsme rádi, že se máme čeho chytit. Podotýkám, že tatínek tam nebyl poprvé (no já také ne, ale s maminkou jsme tenkrát takové výpravy nepodnikali), s výstupy a setupy v téhle oblasti měl nějaké zkušenosti, ale chvílema sme se fakt báli, že dorazíme k nějaké skále, přes kterou se nedostaneme dál. Pak při třídenním přechodu Jajly už jsme se drželi cest, tohle mělo být zahřívací kolo.

    1. Karakal, tak tohle bych zažít nechtěla – chodila jsem po různých terénech a jak se nerada vleču po srázu nahoru, tak dobře vím, že dolů je to mnohem horší (chuckle) No a když si pomyslím, že tohle byl začátek vašeho dobrodružství… 😛

  8. Na jednu tak trochu šílenost jsem si vzpomněla zrovna nedávno. Kdysi jsme s kamarádkou šly do Divoké Šárky. Což o to, tady to žádná pitomina ještě není. Jenže někde dole v údolí jsme si usmyslely, že vylezeme po skále přímo nahoru. Byla tam taková „stezička“, neměla ani půl metru na šířku, po které to šlo docela dobře. No a až skoro nahoře v té stezičce byla prasklina tak na pořádný lidský krok. Kamarádka to přešla, já se zasekla a najednou jsem nemohla ani nahoru ani dolů. Kolmo dolů skála možná tak 20 m, kolmo nahoru skála, přede mnou díra, zpátky už jsem se bála také. Kamarádka mě hodně dlouho přemlouvala, abych přes tu díru přelezla. Nakonec jsem to dokázala. Samozřejmě jsme všechno dělaly bez jakéhokoli jištění, takže kdybych tenkrát opravdu sletěla, tak tu dnes asi nic nepíšu.
    A kupodivu ze mě není horolezec. Čím to asi?

    1. Huhu Apino, já opravdu nemám ráda hloubky (jak říká Pratchett – s výškami nemám problém – směle se podívám i na nejvyšší horu:)) a na takovém místě bych asi dopadla stejně.
      A víš, že chápu, proč z tebe ten horolezec není? (inlove)

  9. Vzadu nad malým kolečkem bylo stupátko, na něj se dala pravá noha, levou se odstrčilo jako na kolobrndě a zezadu se naskočilo. Nesmělo se to přehnat s razancí, protože se lehce přepadlo dopředu.Jinak s blbnutím jsem nepřestal, protože jezdím s vnukem do Adršpachu a občas si s ním vylezu na něco malého, šutrového. Dolů mě musí slanit, protože zdřevěním.http://www.dedenik.cz/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/70.gif

  10. Pár jich bylo. Například jeden můj neoblíbený strýc měl psychicky zmrzačeného německého ovčáka Šarika. Celý život přivázaný u boudy, není divu že byl hrozně zlý. Jeho úkolem bylo „hlídat“, tzn, dělat co největší rámus v případě přiiblížení cizího elementu. Nesnesl nikoho i jídlo se mu posouvalo na prkně. Ty šílené oči a zuby odhalené až na dásně, děsivý řev i dunivé vrčení kdykoliv se kdokoliv přiblížil. Byl i chudák nemocný. A co udělá puberťák Alasdair? Řekne si, že to přece není možný a jde k němu. Pak ho tam najdou rodiče jak sedí na zemi a drbe na břiše spokojeně na zádech ležícího Šarika. Na mámu šly mdloby. 😀

    1. A pes byl šťastnej, když zjistil, že ho lidi umějí i pohladit a podrbat… (inlove)

      Na německých ovčácích bylo jejich pány spácháno mnoho hříchů, často z nevědomosti, ale to je jedno, proč. Bylo a často ještě je. Prostě je lidi berou jako drsné psy a podle toho se k nim chovají. Přitom je to ovčák, který potřebuje blízké pouto se svým pánem, je to pes s jemnou duší, se kterým se však až příliš často šeredí.

      1. No asi nejen s ovčáky, že ano. Já například bych si přál americkou pumu. Já jsem prostě přes ty velké kočky… Ale protože naprosto přesně vím co chov takového zvířete obnáší, nejdu a nepůjdu do toho.

        1. Chápu a oceňuju 🙂 Já jsem taky na vlky, ale nikdy bych je nechtěla mít… tak mám vlčáky, kteří z toho mají radost 🙂

          1. Jen pro případné rýpaly – vím že puma americká se řadí zoologicky mezi kočky malé. (rofl)

      2. Těchhle „hlídacích“ psů je mi vždycky strašně líto. Tím víc, že jsem jednoho asi rok pozorovala v reálu u sousedů. ;(
        Alasdaire, vůbec se ti nedivím, že sis myslel, že se dá pohladit! (inlove)
        A kočky… Tak si nějakou ochoč, šlo by? Myslím – nechat ji u ní doma, jenom se skamarádit?
        No jo, Malej princ a Elza. 🙂

        1. Jak to přesně myslíš, Ioan? Normální kočku teď doma mít nemohu, chystám se nadlouho pryč, myslím že jsem to tady avízoval, nejsem si teď jistý…a na skutečnou pumu nemám podmínky ani čas. Copak o výchovu, ona se vychovává podobně jako pes, je mu povahou bližší, než kočce, ale je s tím 1000 a 1 potíží a tady se nedá cokoliv sebeméně zanedbat. To je jen takový sen. Ale nebyl by velký problém pořídit ji, jednu chovnou stanici má Dede dokonce nedaleko. 🙂

          1. Alasdaire, není to cesta (myslím příští měsíc) splint si životní přání a „na živo“ vidět tygra sibiřského ???

            1. Tygra ussurijského ne, ale horského irbise. A nejen vidět, ale hlavně natočit. Bude to rozhodně moje poslední větší cesta, přece jen, nikdo nemládneme….

              1. Alasdaire, to je vlastně ten nesprávně pojmenovávaný sněžný leopard, viď? 🙂 Páni,doufám, že se ti to podaří a pak budeš mít aspoň jednu přednášku s promítáním (inlove)

                1. S tím se počítá, už jsem takové měl. Ale bude to až na jaře, ne za měsíc.

          2. Myslím to tak, že se odstěhuješ někam poblíž pumy a tu si ochočíš, aby tě chtěla často navštěvovat.
            Covná stanice pum? Vážně? Fakt existuje možnost chodit s pumou na vodítku? Tyjo!
            A viď že o irbisovi potom napíšeš… (clap) prosím prosím smutně koukám (wasntme)

            1. Napíšu, to dokonce musím. Ano, existuje, pár lidí dokonce dělá. Jedna taková špacíruje například po parku v Poděbradech, ale když jsem ji tehdy viděl, bylo to 40kg mládě, dneska musí mít nejméně 80kg.

  11. Astere, vzhledem k tomu, že dobře znám sklon hlavního náměstí v Trutnově, tak bych řekla, žes měl kliku, žes to vůbec přežil! Ale puberťáci obvykle mívají nějaké ty strážné anděly navíc, takže počítám, že ti tvoji se tehdy pořádně zapotili (chuckle)

    Taky mám za sebou pár úžasných pitomostí, obvykle spjatých s koňmi, jednou pak s trucovitým lezením na zledovatělou skálu. Ale proti mým chlapečkům jsem byla hodná klidná dívka se zájmem o čtení (blush)

  12. V Turnově jezdí jeden pán na tomto kostitřase v běžném provozu. Divím se, že se nestala žádná nehoda, protože všichni na něho ne koukáme ale čumíme.

    1. Tedy Maruško, když vezmu v úvahu, že Turnov (stejně jako Trutnov:)) rozhodně není na placce, tak ten člověk si opravdu věří! Taky bych na něj facinovaně zírala… 🙂

  13. Aster, jelikož si troufnu odhadnout, že se to vše odehrávalo bez přilby (kde byly cyklistické přilby v té době (chuckle) ), tak to všechno naštěstí dobře dopadlo (whew) . V mládí jsem napáchala hodně pitomin, ale snad proto, že jich bylo tolik v nepřetržitém řetězu, tak mě momentálně nic nenapadá.
    Jinak na vysokém bicyklu jezdíval můj prastrýc, kdysi závodník na kole u nás v Brně, potom emigrující do NSR. Tam samozřejmě hned založil svůj bicyklový spolek a při zahajování sezóny jezdili pánové na těchle kostitřasech. Posílal nám výstřižky z místních novin i s fotkama 🙂 .

  14. Teda klobouk dolů pane Ladislave před vaší odvahou. Kostitřas bývá velký a jen vylézt na něj bývá problém. Mládí bývá odvážné.

    Já se přiznám, že žádnou ptákovinu jsem v mládí neprováděla. Bylať jsem klidná slečna se zálibou v knihách.

    Míša

  15. Tak na takovou šílenost si nevzpomínám, já bych na tom náměstí stála u těch zbrojnošů v šatech středověké dámy. Drželo mě to od osmnácti let 🙂

  16. Tak tomu říkám odvaha. Ta věc se dala přibrzdit nejvýš tak šlapáním v protisměru, jak na to koukám. Na druhé straně, nepadal tomu řetěz 🙂 .

    Pár bláznivin by se našlo i z mládí, ale teď se na stará kolena pokouším zdolat normálně rostlé jízdní kolo. Co by člověk neudělal pro děti. Viz jeden můj kolega, který synovcům slíbil, že je vezme na cyklostezku (jedná se o zážitek z doby, kdy tyto byly novinkou) projet nové „inlajny“ (taktéž novinka, alespoň pro něj). Aby si strýček netrhl ostudu, zapůjčil si pár kolečkových bruslí (své staré dvojřadky už nenazul) a trénoval na chodníku před domem. Lidi kolem chodili a ťukali si na čelo, proč se na stará kolena zbláznil. Když pak vyrazil s(za) synovci, byl naopak chválen, jak chudák tatínek se kvůli dětem obětuje (rofl) .

  17. to nevím proč ostuda, hrdina jste byl astere, na vlastní tělo experimentovat s prakticky středověkým způsobem dopravy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN