„Ariberry, ke mně!!!“ volám jásavým hlasem, leč fenky se nepouštějí do obvyklého bezhlavého trysku. Místo toho opatrně startují, kontrolovaně zrychlují a velmi citlivě brzdí – přece ze sebe nebudou dělat pitomce! Samy by si totiž led na běhání rozhodně nevybraly.
Trochu se mi zasteskne po Nazgúlech – Kazan s Daníkem v takovýchto chvílích kašlali na důstojnost, vlk sem, vlk tam. Milovali klouzačky, byť se jim obvykle při brždění rozjely tlapy a oni končili v nekontrolovaném smyku. Uměli se dokonce klouzat naschvál – tedy opatrně se rozeběhnout, nabrat rychlost a sklouznout se s tak pokrčenými zadními tlapami, že vypadali, že jedou po zadku a huňatými ohony kormidlují.
Kazan, Daník a Marek na zamrzlém fjordu (2008)
Led na velkém Zátluckém rybníce je pocukrovaný trochou čerstvého sněhu, díky kterému se po něm dá celkem dobře chodit a s trochou snahy i běhat. Martin provokuje fenky, ale těch se do klouzání nechce. Teprve když vezme klacek a začne jim ho házet, holky zapomenou na důstojnost a už to sviští – pro klacek cokoliv. I když… jak se jim začnu smát, hodí po mně aspoň ošklivý pohled. „Však se taky rozeběhni a uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“
Kazan, Daník a Marek na zamrzlém fjordu (2008)
Napadlo mě, jak snadno uvažuju o svých psech v kategoriích zahrnujících poměrně složité duševní pochody – tedy např. smysl pro vlastní důstojnost či urážlivost. Oboje uměli předvádět všichni moji psi, byť jasnou jedničkou ve vyjadřování krajních pocitů byl jednoznačně jezevčík Max:)) A taky jsem si vzpomněla, jak dlouho vědci oficiálně zkoumali, jestli zvířata cítí cokoliv navíc nad základní instinkty.
AriBerry na Zátluckém rybníku (2015) pod sněhem je led
Ano, uznávám, že získat vědecký důkaz psí nebo kočičí uraženosti, samolibosti nebo (ne)důstojnosti je těžké, ale já naštěstí nejsem vědec. Například mi stačil pohled na Berry, která důsledně neviděla Marka, když se po třech měsících nepřítomnosti vrátil ze školy domů. Vzala ho na vědomí, až po (jeho) náležité omluvě. A to jsem ji, prosím, za více než čtyři roky jejího života, nikdy uraženou neviděla!
Berry, brzdi!!!
Takže dnes máme k diskuzi několik zajímavých témat:
Jednak bych se vás ráda zeptala, jaké máte zkušenosti se složitějšími projevy duševního života vašich chlupatých (případně i opeřených:)) miláčků, zahrnujících právě příležitostnou touhu po zachování osobní důstojnosti, urážení a podobně.
A za druhé mě zajímá, jestli se vaši psi (kočky?) rádi kloužou – ať už na ledu, nebo na parketách, dlažbě nebo plovoucí podlaze.
Doufám, že diskuze bude zajímavá a pro zvířecí behavioristy přínosná:))
Maričko, povedlo se!
Perpetuum mobile: http://ioannina.rajce.idnes.cz/Vanoce_2014/#PC250058.jpg
To je zvíře. 😀
Tak některá kočka rozhodně umí dát najevo, když jeden urazí její důstojnost, přivede ji do rozpadků, čímž ji poníží. A což teprve, když se jí navíc směje. To její vševýmluvné vztyčení ocasu a pohrdavé odkráčení z místa činu – toho si nejze nevšimnout. Uměla to naše bývalá kočka Kotě i Dixie. Smoky už méně, ale že by za to byly nějakou dobu uražené už si nepamatuji. Naštěstí ani jedna z našich současných koček (včetně Indy) se nijak viditelně neuráží.
Trixie je příliš velké, nás milující, dobrotisko, aby se na nás za něco urazila. I když manžel ji jednou musel na její zahradě za něco silně okřiknout (vypadlo mi za co, já u toho nebyla) a Trixie po něm pak celý den vrhala uražené pohledy, ba se mu vyhýbala, že to nesl vemi těžce. Horem dolem se ji omlouval, přímo ji podlézal a nakonec mu bylo odpuštěno. Ale pravda je, že já se velice snažím jak kočkám tak Trixie nesmát, když provedou nějakou blbinu, něco se jim nepovede a ony to dobře vědí. Jsem přesvědčená, že takový smích v nepravou chvíli je deprimuje. Jenže v tomto směru nejtěžčí sebezapření zažívám ve chvilích, kdy třeba Trixie za něco kárám, nebo se ji snažím „vysvětlit“, že už opravdu v ruce žádnou dobrotu nemám a ať jde pryč. Je móóóc těžké zachovat vážnou tvář, když ona na mne kouká tím svým oddaným kukuč, uši napůl v pozoru, hlavu nakloněnou a jako že napjatě poslouchá a bere si k srdci moje kárání(ale myslí si svoje). To jsou momenty, kdy si myslím, že ač mám vážnou tvář (ale „pod ní“ se chechtám), ona musí vidět smích v mých očích, nebo poznat přetvářku v mém hlase – prostě na moji vážnou snahu kašle.
Jak by Trixie reagovala na ledu (nebo ve sněhu) bohužel nikdy nevyzkouším a protože v domě nemáme „klouzací podlahy“ nevím, jak by se naše chlupatice na nich chovaly. Ale např. Rusty (a chvíli i Woody) se jako kotě jednu dobu přímo těšila na „jízdu na mém županu“. Nedávno jsem to s ní zkusila znovu, líbilo se jí to furt, ale už je moc těžká a županová jízda drhne.
Připojím video, které asi mnozí znáte, ale mě se teď připomnělo. Nevypadá to, že by to byl jen jeden skok hraný opakovaně. I proto, že ke konci tam proud vody přepne z klouzačky na vodopád a ten pes je viditelně zaskočen a čeká, až voda zase poteče po klouzačce.
https://www.youtube.com/watch?v=St_4vYCPax4
Ano Maričko, kárat zvíře, když se v duchu směješ, je vlastně zbytečné – oni spolehlivě „slyší“ ten smích! (inlove)
Ano Dede, přesně tak. ona „slyší“ ten můj vnitřní sních. A zapomněla jsem pochválit fotky. Ty s Markem z Norska znám (jo vzpomínky!!) ale ty dvě s Aribery ne – a všimla jsem si, jak obě „roztahují“ tlapky, aby si jako „nasadily sněžnice“ a lépe jim to běhalo.
To je bezva video!
Věřím tomu, že to ten pes běhá furt dokola. Takhle nějak řádí Donda na skluzavce. Mám z toho i video, akorát nevím, jak se nahrává na Rajče, nikdy jsem tam ještě žádné nedávala.
Io, klidně přidej video třeba k souboru fotek, které hodláš na rajče nahrát a prostě klikni – rajče samo „pozná“, že jde o video a nahraje to (jen to trvá déle, než fotka). Ty pro to nemesis dělat nic jihého. A pak sem dej odkaz, já se ráda podívám.
Dík, zkusím.
Fotky tentokrát dělal (kupodivu mým foťákem) někdo podstatně zkušenější, takže jsou zaostřené a jsou na nich celí psi! 😀 Jsem ráda. Moje fotky jsou čistě dokumentační, ale tyhle jsou i hezké!
Jdu dělat Óóómmm, aby mi při nahrávání nepadla wifina. 🙂
Tak mi to nejde, prý mám chybný typ souboru… 🙁
Můj počítač totiž nespolupracuje s rajčecím průvodcem, možná je to tím.
Tak se tady píše o komunikaci psů a koček a s tím asi každý , kdo s nimi žije, má své zkušenosti. Fudláci jsou specialisté na komunikaci a Majda to vybrousila do dokonalosti.
Ale já jsem se přesvědčila, že výborná komunikace je například s krávami a koňáci by dokázali určitě sáhodlouze líčit zážitky s koňmi.
Ano, o koních bych vlastně taky dokázala mluvit a je mi líto, že jsem vlastně nikdy „na živo“ dobře nepoznala nějakou kravku. I když… přiznám se, že z nich mám dost respekt:))
zajímalo by mě, jak s Majdou mluvíš!Protože si myslím, že tady nejspíš budou rozdíly mezi plemeny, nebo řekněme mezi skupinami plemen. A já jsem nikdy fudláka neměla ani blíž neznala, i když jsem po něm jako dítě moc a moc toužila 🙂
No, všichni tři měli tendenci tak dlouho vysílat myšlenky, až ten blbej člověk porozuměl. Takovej pokus – omyl. S Majdou rozmlouváme naprosto normálně, já jí něco zakážu, slíbím odměnu pokud se zachová a vyslovím trest. Ona udělá to, co jsem zakázala a poté poslechne asi na stopadesáté povel ke mě a vyžaduje pochvalu za splnění příkazu….. No a jinak se to nedá popsat, prostě oni jsou empatičtí a reagují na Tvoje rozpoložení. Tím je dán základ komunikace, protože máš pocit, že Ti opravdu rozumí. No a já si myslím, že opravdu ano
Moje kamarádka dělá s fundlákem záchrany z vody. Teda s tím minulým dělala, teď nevím. Výsledek byl, že si v přítomnosti psa prostě nezaplavala. 😀 Nikdo jsme si nezaplavali. 😀 Bylo to kouzelné.
A jak on to dělá?? To prostě plovoucího bafne zubama a táhne ke břehu? To bych se asi utopil hrůzou. 😀
Nás konkrétně vytlačoval z vody k břehu tělem.
Tu opravdovou záchranu nevím, páč nám ani nedovolil, abychom se dostali do situace, ze které bychom museli být zachraňováni. 😀
Správně má doplavat se záchrannou pomůckou….. Majda není vodní, prakticky se nám ji nepodařilo dostat s námi do vody plavat. Takhle kdybych byla nutrie. Z vody tendenci zachraňovat nemá, ale kupodivu propadá strachu o bruslící děti na rybníce, ty se snaží tlačit ke břehu.
Kluci oba byly záchranáři, což v kombinaci s používáním psa jako parťáka na kanoi bylo někdy hodně drsné. Jinak škála záchrany byla od tlačení ven, nepuštění do vody, tažení za vlasy ( Bimbo při pečlivé přípravě na pirátskou republiku Tortuga si vypěstoval moc hezký copánek )až po pravé záchranářské přitopení máchnutím tlapy a tažením ven z vody. Na vodní práce jsem neměla s klukama čas, nikde poblíž se nedělaly a když jsem konečmě čas měla, nemám fudláka kterého by to bavilo. Když k nám přišla tak se dokonce do vody bála.
O duševním životě zvířecím nemůže pochybovat snad nikdo, kdo někdy s nějakým tím zvířátkem ŽIL. Výzkumy – nevýzkumy. Myslím, že tady o tom všichni vědí své 🙂
Mí psi se neklouzali záměrně, ale ani jeden se ledu nevyhýbal, oba mě v rámci nějaké té zábavy a piškotové odměny uměli tahat na bruslích i na běžkách – to byly časy 🙂
A pes propadlý do ledu je moje noční můra (whew) Známí takhle kdysi přišli o knírače. Alasdaire, kokřík měl fakt štěstí, díky ti za něj.
Hm, jestli ses nechala tahat na bruslích od psa, tak klobouk dolů – před tvým uměním i vycvičeností psů (inlove)
Já se nechat tahat Ari po ledu, tak si holky budou muset brzy hledat novou paničku – stará by se jim dočista ošoupala! (chuckle)
Málo který pes se dokáže tak nádherně urazit jako jezevčík 😀
Betynka první se jednou urazila velice. Bylo hrozný vedro a tak jsem ji chtěla „udělat dobře“ Vzala jsem ji do náruče a trochu ponořila do vaničky s vodou. S úmyslem ji trochu ochladit. Urazila se mocně, nemluvila s nikým – ač ten zločinec jsem byla já. Seděla na pelíšku v rohu pokoje čumákem ke zdi a nereagovala ani na piškot! Vydrželo jí to až do večera. Spávala se mnou v posteli, jak už to jezevčíci dělají, ale tentokrát nic. Dál seděla a čučela do zdi. Dalo mi to moc přemlouvání, než asi v jedenáct hodin se konečně dala milostivě přemluvit. Padlo na to půl pytlíku piškotů (chuckle)
To chtělo asi spíše mokré ručníky. 😀
Hihi, obávám se, že výsledek by byl stejný 😀
Lído, tohle podepíšu! (chuckle) na Maxe žádný z mých dalších psů v tomto směru neměl (angel)
Uraženou umí hlavně Maceška, Když někam nezodpovědně odjedeme a necháme ji úúúplně opuštěnou, tak nás při příjezdu semňouká na hromadu a musíme to vyžehlit něčím dobrým.
Kavalíři jsou celkem nekomplikovaní, ti se na majitele neuráží, neustále projevují bezbřehé nadšení. Borůvku si pamatuju uraženou jen tehdy, když jsme přivezli prťavou Světluši (a to na první návštěvu i na odebírací jela s námi) a madam Borůvková se na to dívala jako na hnus, co jsme přitáhli ze smetiště a ať si to teda necháme. V\drželo jí to tuším pět dní.
Ale hrát důstojné dámy umí. Pokud to považují za vhodné. Nicméně Světluška má pořád tendenci přejít do módu „jsem malinké štěně, všimněte si, prosííím,“ což poněkud bourá iluzi vznešené kavalírky.
Matyldo, tvůj popis toho, jak Borůvka reagovala na Světluch si pamatuju – nejdřív mě rozesmál a později mi pomáhal, když se takhle děsně napučila Berry nad tím malým bílým zmetkem, kterého jsme jí přitáhli domů (chuckle)
Osobně ty vědecké výzkumy beru s rezervou. Nikde není psáno, že pes neumí pracovat s tím co vnímá třeba i líp než člověk (se stejným počtem vjemů) a vytvářet úplně jiné (ne nutně špatné) souvislosti.
Myslím, že na tomto konkrétním poli má vědecký výzkum ten problém, že výsledek pokusu musí být empiricky ověřitelný a pokus musí být opakovatelný za stejných podmínek se stejnými výsledky. A pokud záleží interpretace na experimentátorově znalosti kódu, který neumí racionálně popsat (tzn. schopnosti interpretovat komplexní řeč zvířete, tj. pohyby, postavení těla, zvuky a kontext), je experiment neopakovatelný.
Šanci mají akorát takové věci, jako dělá Sheldrake.
A ty se problému dotýkají jenom velmi zlehka na okraji.
Na druhou stranu, kdo se psy pracuje, ví, že psi vyhodnocují a komunikují (i způsobem pochopitelným pro člověka). Jak jinak by mohli vystavovat zvěř, označovat osoby nebo místa, hledat lidi, vodit slepce atd. atd.
Že jim v těchhle případech rozumíme proto, že používají nikoli svůj, ale *námi schválený* kód, ještě neznamená, že nemají i ten svůj.
Osobně si myslím, že psi vycházejí lidem při komunikaci mnohem víc vstříc, než lidi psům. (A i proto mě hrozně baví se recipročně učit psí řeč. Mé psy to taky baví, opravují mě s nadšením, a když si to pak vyzkouším na cizím psovi, je stejně potěšený, jako my, když na nás nějaký Japonec nečekaně promluví češtinou, třeba nedokonalou a lámanou. 🙂 )
Sheldrake, to je ten biochemik s teorií morfogenetických polí? Paměť přírody, apod? Ty experimenty by mně docela zajímaly.
Jo. Udělal to chytře – zkoumal, jestli zvíře oznámí, že se jeho pán vrací domů. Měl statisticky významný vzorek, rozdal pánečkům pagery a pánečci měli nařízeno se vydat na cestu domů, když jim pager pípne. Intervaly byly zcela nahodilé. Zvířata byla sledována jednak jejich lidmi (dalšími členy rodin, pokud to bylo možné), jednak kamerami (ne všechna). Nikdo krom vedoucího pokusu a majitele pageru nevěděl, že majitel pageru dostal pokyn k návratu domů.
Teď ti z hlavy neřeknu, kolik procent zvířat správně hlásilo, že se páneček vrací, ale bylo to tuším kolem 80 %. (Tu knížku mám někde v krabici v dílně; až ji vyhrabu, ověřím nebo i půjčím.) Psi na tom byli líp než kočky, ale reagovaly i kočky, vzhledem k obvyklému pohledu na ně (tzn. kočku nezajímají lidi, ale teritorium a miska) neuvěřitelně moc koček.
Líbí se mi na tom experimentu právě to vyloučení rutinního chování a záznamy. To jsou už pojmy, ne dojmy. 🙂
Souhlasím, to už jsou vysledovaná data a ne mystické extrapolace. Zajímavé.
… a vytvářet úplně jiné (ne nutně špatné) souvislosti…
Díky, to je dobrá úvaha (wave)
Co se týče důstojnosti a vyjádření naštvanosti a pohrdání v naší kočičí smečce, tak na to je expertka naše Hepinka.
Je kočičí dáma každým coulem. Jak já říkám, ta by mohla pohledem vraždit. Hepča je velká kočičí osobnost. Když jí z jejího pohledu naštveme, otočí se k nám zády a celým svým postojem nám dává najevo pohrdání a ignoraci našich osob.
Honásek se zase uměl tvářit jako nešťastný hladem týraný kocourek. Byť to nebyla pravda. Ale pravdu nevědoucí jedinec by mu to sežral i s navijákem. Naštvávat se Honásek snad ani neuměl. Za ta léta, co jsme ho měli, jsem ho naštvaného neviděla.
Fousín je flegmatik. Když se mu něco nelíbi jen mávne pacičkou směrem k vám. Ale neublíží. Když ho chovám v náručí, už občas zahlédnu v jeho očích náznak štěstí. To víte plná miska a vlídné zacházení udělají své.
A já tvrdím, že není pravda, že kočky lnou jen k bydlišti a ne k člověku. Za ta léta co je mám, dovolím si tvrdit, že kočky mají svého páníčka nebo paničku rádi určitě stejně jako peskové. Jen to nedávají tak vehementně najevo. Nikdy nezapomenu, jak mi Honásek skákal po rádnu do náručí a tisknul se ke mě.
Míša
Kočka umí milovat, jen to na potkání neukazuje (inlove)
O tom už dávno víš 🙂
Vím naprosto přesně, co si má zvířata v různé chvíle myslí, ne, že bych jim přisuzovala lidské myšlení avšak, co my o tom víme, vždyť v kontextu dějin měli současní vědci utopisty a vhledy do budoucnosti vždy za bláznivé a nehodné zkoumání. A tak si myslím své a oni a´t si bádají. Vyloženě uražená bývá Čita, když chci někam odjet. Provokativně leží v cestovní tašce, či kufru,nelze ji ničím oblafnout a po příjezdu trucuje drahnou dobu, než za mnou přijde. Pokud diskutujeme Ájiny hříchy, zásadně nejmenujeme ale boxina ví přesně, že je to o ní a dává to patřičně najevo,to je třeba vidět.A zvířecí telepatie existuje a basta fidli.
U nás je led ještě mladej a Ája si dobře pamatuje jak se topila.nebýt mladého rybáře, mohlo to špatně dopadnout.
Sem, já.
Víte, já se sice nechci vyjadřovat k telepatii, ať už zvířecí či jakékoliv jiné, to jsou hrozně efemérní stavy, ale měl zážitek hledět do očí velké kočkovité šelmy a neuvěřitelně silně jsem „viděl“, jak jí to zapaluje. Jinak než nám, ale zapaluje, už proto, že přímý pohled do očí je v říši divokých zvířat považován minimálně za nevychovanost, v horším případě za otevřenou výzvu ke konfrontaci a přesto to zvíře vyhodnotilo že nejsem hrozba ani kořist. A podobných zážitků „doteku cizího myšlení“ u zvířat má spoustu každý, kdo bývá v kontaktu s nějakou tou zvěří. U mé fenky, kterou jsem měl, když jsem byl malý, jich bylo nesčetně.
Alasdaire… to je nádherná vzpomínka. Neřekneš, o jakou šelmu tehdy šlo?
A dívat se do očí zvířete, které přemýšlí (byť nad lumpárnou:)), je skutečně okouzlující. A když občas vídám záběry goril nebo třeba orangutanů, tak si vůbec nejsem jistá, jestli máme právo se k nim chovat tak, jak se chováme – myslím tím třeba zoo. Byť tak činíme s nejlepšími úmysly (doufám)
O lva indického, Dede. V rezervaci Gir. Ale obecně vzato, přesto všechno, v žádném případě takové pokusy nedoporučuji. Je to asi půl roku co po internetu běhalo ošklivé video jak v zoo, tuším že v Dillí, vlezl chlapec do tygřího výběhu a zkoušel se dívat zblízka na tygra. Nebylo by se mu pravděpodobně stalo nic, ale udělali on i přihlížející několik zásadních chyb.
Povídej ještě… podrobnosti… (inlove)
Jak píšeš nahoře, koukat cizímu zvířeti přímo do očí je za běžných podmínek brané jako drzost. Když kolem sebe navíc člověk začne máchat rukama nebo pištět, je na průšvih zadělané. (Video z toho zoo jsem neviděla a ani radši nechci.)
Ale vědět, jak to udělal někdo, kdo byl zvířetem pochopen, to by mě fakt zajímalo!
O čem chceš podrobnosti, Ioan? O tom útoku v zoo nebo jak jsme byli v Gir? Asi o tom druhém…víš já vlastně ani nevím. No tamní strážce mně z kolegiality vzal do míst kam se obvykle nesmí a jeden mladý lev byl prostě hodně zvědavý, já jsem si klekl na jedno koleno a stočil pomalu pohled dolů. Pak jsem ale oči zase zvedl a zadíval se na něho. No a on si spojil v té nádherné palici několik skutečností, za prvé že se nenamáhám prchat a za druhé viděl mou ruku na opakovací pušce – mně by srdce utrhlo kdybych se musel tímhle bránit (a mimochodem nebyl by to vůbec malý průšvih i se zákonem), to vím protože se na ni podíval a věděl co je to, znal lidi. Chvíli jsme na sebe civěli a on si pak lehl, úplně jsem živě cítil jak se baví tím že jsem vyvedený z míry a já jsem pomalu odcouval.
Vžůůů! (inlove)
Jo, tohle jsem chtěla vědět.
Tyjo, to muselo být!
„Ahoj, co jseš? Vidím, že jseš vychovanej, nečumíš mi do obličeje jako kdovíjaká opice drzá, co jseš? Hm… aha… aha. Tak jo, OK, díky. Je ti milostivě dovoleno odejít, člověče. Tatííí! Už vím, co to bylo! Žádný žrádlo. Člověk, a slušnej!“
ANO!! 😀
No a co se týče té události v zoo v Dillí, tak můj rozbor situace je tento. Když už tedy ten kluk udělal tu strašnou hloupost a skočil tam, tam neměl tomu tygrovi před očima máchat rukama jako blázen (já vím, modlil se, ale v té chvíli to prostě bylo hodně špatně), protože tomu zvířeti to vadilo. Přitom ten tygr evidentně nebyl zvyklý na živou kořist, nevěděl si s tím klukem rady, a vůbec neměl zájem jít do konfliktu – viz to jak pořád stáčel pohled stranou. jenže když on ho tam štval tímmácháním rukama a potom přihlížející publikom ho vyvádělo z míry řevem a házením kameny. Jedním velkým kamenem dostal do hlavy docela prudce a nemysleme si že, ho to nebolí! Tím se tygr definitivně dožral, popadl „hračku“ do tlamy a odnesl si ji do někam klidu. A osud kluka byl zpečetěný.
…Pokud diskutujeme Ájiny hříchy, zásadně nejmenujeme ale boxina ví přesně, že je to o ní…
Jo! 😀 Máš pravdu, vždycky to poznají – čtou si nás právě tak, jak potřebují (inlove)
Ahoj Dede. A jak se Berry ten Marek omlouval?? K tématu. Klouzavou zvěř nemám, ale v pátek jsem lovil z rybníku černého kokršpaněla, který se chtěl klouzat, avšak běda, led byl příliš slabý. což díky poprašku sněhu nebylo na první pohled patrno. Bohužel, jak se z toho břehu rozběhl, propadl se poměrně daleko od břehu a plácal se tam bezmocně a abych se k němu dostal, musel jsem si nechat natéct do bot, a nejen tam, já nešťastník. Když jsem se pak toho psa ptal, co má co v chráněné zóně lítat takhle sám, jen na mně indeferentně hleděl. Pak se objevila panička a mokrého psa si odvedla. Díků jsem se nedočkal, ale co už. Já to naštěstí neměl daleko k nocovišti, jinak by ze mně byl ledový kvádr.
Ahoj Alasdaire, ta panička byla husa a pes měl zatracenou kliku, žes byl poblíž a neváhal si namočit boty (inlove)
Marek musel dlouho mazlit a špitat do černých ušisek 🙂 Bylo mu odpuštěno, ale Berry neví, že dnes Marek zase odjíždí a bude dlouho pryč… Nevím jak vy, ale já mám problém psovi vysvětlit budoucí čas – když jí řeknu, že se Marek zase vrátí, poběží Berry honem k brance a pak budu já za lháře (blush)
Teda, Alasdaire, souhlas s Dede, panička byla hospodářské zvíře dle vlastního výběru a kokr měl sakra kliku! (A ty taky, že nejsi na kvádr.)
Dede, já Penušce vždycky říkala, za kolik dní se vrátím. Hlídali mi ji kamarádi (chodili mi ji obvykle několikrát denně venčit a pak s ní v bytě ještě chvilku pobyli, pojedli – Penny nerada jedla sama – a pohráli si) a povídali potom vždycky, že ten poslední den se už chovala jinak: „Tak vypadněte, vypadněte, byli jste fajn a mám vás ráda, ale dneska mi už přijede člověka, tak vypadněte, vypadněte…“ 😀 A mně po příjezdu odehrála tělem všechno, co tam s kamarádama dělali. Donesla mi hračky, se kterýma si hráli, vzala mě trasou, kterou tahala i je (zásadně nejdelší možnou, hihi), pokud bloudili a nerozuměli jí, ukázala mi, kudy bloudili.
Možná by Berušce pomohlo, kdyby jí Marek takhle taky řekl, že se vrátí, ale za dlouho.
Jo a k hlavnímu tématu. Máme momentálně doma Dondu puberťandu. Je to pořád moje malá miloučká a snaživá kólií piraňka, akorát že tu a tam se pokouší zjistit, jestli by náhodou nemohla dominovat nad Melly. Dneska holky zjistily, že Donda je už tak velká, že jí Melly podleze pod břichem a ani ji přitom moc nenazvedne. Donda poprvé vyhrála v rvačce hračce a strašně jí to zvedlo sebevědomí. Melinka se začala loudat za mnou – „Já tu nemusím být, jsem tu každýmu štěněti akorát pro smích, mě může každej puberťák beztrestně tahat za límec, koukněte, jak jsem ohlodaná, tady se jeden snaží, štěně vychovává, všechno ho učí, a tohle za to, to je teda spravedlnost, já se na to můžu vykašlat, já tu nemusím bejt, když mě tu nepotřebujete a akorát si ze mě šprťouchlata děláte, já se na to můžu…“ a tak dál a tak dál. (Melly umí být báječné emo.)
Takže jsem Dondu zastavovala v jejích nájezdech na Melinu Vlnami Moci (TM).
Načež Melina pookřála: „Vidíš, piraňo? Mě má ráda, mě!!! Jsem ta hodná, člověko, viď?“ A když jsme dorazily domů, Melly si lehla na význačné místo – mně pod židli. Tam jinak lehávala Donny (a předtím Penuška).
Donda ani nemrkla a poodsunula se na podřadné místo vedle, tam, kam nešlápnu, když se na židli omylem pohnu. 🙂 A i jinak se Donda chovala velmi zkroušeně: „Já to s tím límcem tak nemyslela, já jenom tak z čiré radosti, fakt, nechtěla jsem tě rvát za kůži jak magor, vážně, promiň, mně nedošlo, že už nejsem malinké štěňátko a že tě to asi bolí, fakt, Melly, promiň, hele jak poslouchám, jsem ta hodná, člověko, viď?“
Potíž je, že Melina si svoje místo na světě neumí udržet. Její strachy jsou občas silnější než ona, a tak zaleze pod svou křeslovou schovku (třeba proto, že půl kilometru od nás opět projel vlak). Když ji Donda casnuje, tak Melly jenom odvrací hlavu, místo co by puberťákovi napráskala – Donda by po mírném odporu přestala, ale když na to jde Melly moc slušně, tak to Dondě nedojde. Takže to vypadá, že budu muset stanovit pravidla moštárny já. Nechtěla jsem, protože to neodhadnu tak přesně jako Melly, a Melly si pak možná přestane s Dondou hrát. U ní člověk nikdy neví. Ona bere zákazy až moc plošně. Třeba když Penuška tvrdila, že všechny hračky jsou Penuščiny a že kdo si troufne na Penušku udělat Baf! Ťáp!, ten uvidí, byl výsledek, že Melly doteď považuje hračky za Penuščiny (a nehraje si s nimi) a že si netroufne jít na Dondu zhurta (aby ji, Dondu, nebolelo neexistující revma). Donda takové zábrany nemá. Pročež Melly zhusta pronáší lamentace na téma To máme mládež. 😀
Donda naopak má jako základní dvě polohy:
– Jsem miloučká, jsem šibalka, jsem krásná – že jsem nejmiloučkatější kólie na celém světě?
a
– Jak to děláš? Jaká má ta hra pravidla? Hmm… myslím… myslím… Už jsem to vymyslela a jdu hrát taky!
Milá Ioan a Dede. Však také ve vzduchu lítala pokuta, ale říkal jsem si, že pro toho klouzálka bude lepší, když si ho rychle odvede a pro mně bude lepší, když rázným krokem Napoleonova pěšáka vyrazím k nocovišti, bylo to asi kilometr.
Dondo, ty jsi šibalka.
A Mellyina rivalka,
V boji o přízeň člověky?
Toť nesmysl – pamatuj na věky!
Má vás ráda obě stejně,
ať rozdělené, nebo v hejně.
(A.MCCA – O progresi vnitřních psích záležitostí)
Mimochodem „miloučkatá“ to je vskutku nevídaný přívlastek. 😀
K tomu jejímu čumáku se jiný než „miloučkatá“ nehodí.
Melly je zase „lejdynkatá“. 😀
Rázným krokem Napoleonova pěšáka! (rofl)
Štěstí je pro klouzáka
chlupího nezbedu
natrefit na pěšáka
zkvádřeného v ledu.
😛
Jen ať si příliš nezvyká,
že blíží se už,
ledový muž.
Neb si to jednou odpyká,
až půjdu jinudy,
například tamtudy.
(A.MCC. – O mnohosti možností). 🙂
Probrala se kólie,
pejska miloučkatá,
a zívla si: Co to je?
Led že křupe? A ták!
Asi kousal ho ten pes,
co se na něm natáh,
že ho ten led neunes.
Poběžím mu v patách!
(io o kóliovém pokus-ničení)
Ony si to srovnají a vyříkají samy, ať chceš nebo nechceš. Až nebudeš doma, tak se může stát, že se poperou a ujasní si pozice.
Mohly by, ale neudělají to. Tohle nejsou psi z kotce. Jsme smečka (i se mnou) a holky ctí moje pravidla. Nemají zájem udělat něco, čím by mě opravdu naštvaly.
Je celkem snadné to takhle zařídit, když víš jak. Respektovalo to všech pět mých psů.
Nemám kotcové psy. Ani známí je nemají, ale všichni přiznávají, že smečka si do toho kecat nedá. A měla jsi někdy víc než jednoho psa (kromě krátké doby Penny s Melly)?
Měla. Dokonce jsem měla dvě feny, které doopravdy o tu dominanci soupeřily – na rozdíl od současných holek, které jsou obě dost měkké.
A smečka si do toho kecat dá, pokud jsi alfa.
Můžeš upřesnit, co podle tebe je „krátká doba v životě dospělého psa“?
Abychom stanovili měřítko: rok je zhruba desetina až patnáctina obvyklého života psa. Přepočítáno na lidské poměry je to adekvátní šesti až osmi letům v životě člověka.
Kolik měsíců tedy takový expert, jako jsi ty, považuje za krátkou dobu v životě psa?
Krátká doba byla myšlena v lidském životě, konkrétně Ioannině. Nějaký problém s chápáním textu? O době v životě dospělého psa tam nebylo ani slovo (fubar)
„Ony si to srovnají a vyříkají samy“ a „krátká doba Penny s Melly“. Z těchto dvou citací plyne, žes měla na mysli „krátkou dobu na srovnání a vyříkání“, a odtud že odvozuješ, že ioannina nemá dost zkušeností.
Když jsi byla požádána o upřesnění, uhnulas stranou, čímž ses opět střelila do vlastní nohy.
Děkuji. Nezklamalas.
Tiriku, já vím, co jsem napsala a byly to DVA různé příspěvky. Takže se nauč číst, to co je napsané a nevymýšlej nějaké konstrukce a domněnky. Jen jsem se zeptala, jestli někdy dřív měla Io víc než jednoho psa (než měla Penny – Melly).
Ale, Ivo. 😀 Bylo to v jednom vlákně a v jedné linii tvé argumentace. Nechceš mi snad tvrdit, že tvá argumentace není soudržná, že ne?
Nechci tuto debatu rozdmychávat, ale tady souhlasím s Io, byť to stavím jen na své zkušenosti s (postupně) pěti psy různých plemen a obou pohlaví. Nikdy jsem neměla spory ve smečce o hierarchii, které by zahrnovaly nějaké násilí, nebo jen jeho náznak. Psi si hierarchii stavěli, ale byla jsem to já, kdo měl vždy poslední slovo. Já jsem jejich hierarchii mohla a nemusela respektovat 🙂
Hm, a teď už jen doufám, že jsem to nezakřikla! (ŤUK!) (chuckle)
Já také. Stav, kdy si smečka něco sama vyříkává, aniž by páník do toho „měl co kafrat“ se mi dokonce jeví hodně nebezpečný.
Díky, Dede a Alasdaire.
Já bych se například dost rozpakovala vzít štěně od chovatele, který si myslí, že do toho nemá své smečce co kafrat. Bála bych se, že takové štěně nebude mít dobrý základ socializace.
Útulkáčka si klidně vypiplám z kde čeho, ale když už za štěně platím chovateli, tak ho chci mít dobré.
S jakými psy a jak dlouhé že to máš zkušenosti ty, Ivo?