Ve městě už začínají základní školy lákat rodiče budoucích prvňáčků na dny otevřených dveří a ze všech stran vychvalují nabídku svých vzdělávacích služeb. To přesměrovalo mé myšlenky ke školní výuce a napadla mě kacířská myšlenka – proč nejsou hodnější na ty nejmenší a smysluplně nepřitvrdí na ty nejstarší?
První, základní odpověď, která se nabízí je jednoduchá – dokud budou školy dostávat peníze za žáka a ne za třídu, budou maturovat lidé, kteří by za mých časů k maturitě ani nebyli připuštěni, na vysoké školy bude možné se dostat se čtyřkami ze střední školy a vystuduje každý, kdo to dokáže trpělivě vysedět.
Lenoši, drzouni i rváči si nezdravě často prosadí své, protože pro ředitele škol nepředstavují jen problém, ale především peníze. Popravdě, je to většinou k jejich vlastní škodě, ale na to obvykle přijdou až mnohem později. Eh, v předchozí větě jsem původně měla na mysli ty lenochy, drzouny a rváče, ale ono to vlastně platí i pro školy samé – reprezentované učiteli, kteří se snaží učit za podmínek, kdy už nad leností, drzostí a neurvalostí nemají vůbec žádnou opravdovou moc.
Co však učitelé mají, je moc nad prvňáčky a obecně malými dětmi, které teprve do kolotoče výuky naskočily. Tam existuje vedle laskavosti a pochopení i přísnost, reprezentovaná známkami.
Nemohu si pomoct, ale argument typu „děti mají rády jedničky“ se mi vůbec nelíbí. Podle mého názoru je v těch prvních letech třeba děti povzbuzovat, lákat, chválit a to pořád dokola. Dokonce, tedy resp. hlavně ty, kterým to nejde. Aby je učení bavilo, aby se postavily ty strašně důležité základy, na kterých se potom staví celý život.
Kolikrát jsem přemýšlela o tom, proč dávají dětem v pololetí na vysvědčení dvojku. Málokdy jsou děti v tomto věku a priori vzpurné nebo líné, jen každé má jiné schopnosti, jiné podmínky, a jsou na samém startu… Slyšela jsem zase: dvojka je dobrá na to, aby se odlišily děti s jedničkou! Dvojka v pololetí podle mě není dobrá vůbec na nic – rozhodně se nedá považovat za motivaci. Nepřemýšlím o trojkách – ty se snad nedávají?
A motivace k učení a poznávání světa je u prvňáků alfa a omega všeho učitelského snažení. Tedy měla by být. A nejen u prvňáků. Proč se tedy nemůže napsat slovní hodnocení, ve kterém se děti pochválí za všechno, co jen zmohly, a jemně se připomene, kde je třeba přidat? Protože by se děti nedaly sesekat do lajny a tak snadno a nepřesně srovnávat? Protože je to pracné? Protože by se muselo pohnout dinosaurem?
Aby toho nebylo málo, tak se na konci prvního školního roku najdou učitelky, které se vší vážností dají ustaranému prvňákovi dvojku nebo trojku výtvarky, tělocviku nebo hudební výchovy, čímž té dětské dušičce buď utopí sebevědomí, nebo ji zatvrdí. Přitom speciálně ve výchovách by se měla hodnotit především snaha! Ne každý má tělesné předpoklady pro dokonale zvládnutý tělocvik či buňky pro všechny základy uměleckých oborů! Křivý domeček z pěti čar může u jednoho dítěte znamenat mistrovské dílo stejně, jako pěkně vybarvený výkres u druhého.
No a tak si to srovnejte: na jedné straně se přísným známkováním (odlišíme jedničkáře) prvňákům šlape na krk, na druhé straně se (kvůli penězům) nechávají prolézat posledními ročníky základky, k maturitě, i za ni osoby, které umějí – řekněme to slušně – starou belu. Nějak tomu nerozumím. Kdy vlastně celý ten přísný systém selže?
Možná jsem přílišný pesimista, možná to je dnes ve školách v prvních třídách mnohem lepší, než to bylo před lety. Nicméně hrozivá nekvalita nemalého procenta „absolventů“ je prostě fakt. Samozřejmě vítám jakékoliv pozitivní zprávy od zasvěcených:))
A tak se dnes ptám:
Co myslíte, nebylo by lepší v prvních (třech?) třídách hodnotit výkon dětí slovním hodnocením?
Měli jste v prvních třídách štěstí na dobrého učitele? Máte dojem, že vás skutečně lákali, budili vaši touhu objevovat svět?
Jste spokojeni se školami, do kterých chodí vaše děti?
dede, já jsem měla učitelku od první do třetí třídy, která si na mě zasedla, od začátku byla vzteklá, že už jsem uměla číst a psát, a úplně mi otrávila veškeré školní roky. měla jsem hrůzu do školy chodit, učení jsem pak úplně vzdala ze vzdoru, a tak teď doháním univerzitní vzdělání při zaměstnání. lepší pozdě než nikdy. ale můj život by byl o hodně jiný, mít lepší učitelku hned od začátku.
Moc se mi líbí, co píše Ioanina o práci s nadanými žáky. Z vyprávění vím, že existují učitelé, kteří dokáží nadaného žáka posouvat dál. V reálu jsem takového nepotkala a tím nemyslím jen ve vztahu ke mně.
Teď nemám čas to zkoušet hledat (nepamatuji si přesné pojmy a to pak jde těžko), ale zachytila jsem, že existuje hodnocení ve škole, znázorněné cestou a metami na ní. Každý žák si prochází tu cestu, je vidět pokrok, kterého dosahuje a hodnotí se ten pokrok. Poslední meta na vrcholu kopce není pro všechny a všichni to předem vědí. Je jen pro ty nadané v tom konkrétním předmětu a pro ně je tou motivací, která je nutí jít dál, i když ostatní jsou pozadu. Samozřejmě je toto hodnocení doplňováno ještě slovním komentářem a někde i známkami.
Já mám potíž, jak vlastně motivovat své děti. Jsem si vědoma, že na mne byl vynakládán nepřiměřený tlak ohledně písma (btw, ve čtvrté třídě se konečně přišlo na to, že jsem levák, ale už s tím radši nic nedělali, protože jsem byla pravákem příliš dlouho) a tento tlak nevedl ke zlepšení, ale naopak ke zhoršení. A nejen psaní, ale i celkového prospěchu a nakonec i vztahu ke škole. Na druhou stranu, nějký tlak vyvíjet musíme, uplně sám od sebe se nebude učit věci, které ho bavit nebudou.
A ohledně vlivu rodičů na rozvoj dítěte je v aktuálním čísle National Geografic článek o vývoji mozku batolat. A jsou tam zajímavé postřehy ohledně toho, že pokud se dítěti do dvou let dostatečně nevěnujete (hlavně verbální kontakt), tak se to později špatně dohání (za určitou hranicí to pak už dohnat nejde).
Děkuju všem za vaše komentáře a názory (inlove)
Ahoj Dede. První otázka – nevím, nerozumím tomu, třetí otázka se mně netýká. Co se týká druhé, tak mně utkvělo několik učitelů, zejména učitelka hudební výchovy, ta se jednou zaposlouchala do zpěvu třídy, postupně mně vyhledala nejdřív ušima, pak očima, usmála se a posadila mně do první lavice přímo před ní, kde sedávala u piana. Míval jsem pak u ní jedničky a ty nedostával kdekdo. Měl jsem ji rád. Učila celou třídu na flétnu a několik nás vyvolených i na to piano, metalofon, harmonium. Nevím kde je jí konec. Chodil jsem s nějakou dobu s její dcerou, ale ani o té nevím. Další byl učitel přírodopisu, s ním byly hodiny hrozně zajímavé a skvěle koncipoval pokusy. Měl úžasný smysl pro humor a jedničky jsem u něj měl obvykle taky, protože příroda no, to bylo moje od malička. Teď je ředitelem školy.
Alasdaire, z tvých příspěvků na mě kouká strašně sympatickej kluk! 🙂
Měla jsem podobného učitele hudebky na základce na Vinohradech – byl úžasnej, vedl školní sbor a učil spoustu dětí na něco hrát. Hudba není můj obor, ale s ním jsem se naučila aspoň zpívat ve sboru a znát spoustu věcí, díky kterým jsem se později naučila vychutnávat různé druhy hudby 🙂
Ony to všechny děti tak neviděly, milá Dede. Zvlášť když si musely všechny shánět flétny, jejich rodiče, tedy. 😀 Já nemusel, já už ji měl, myslím že jsem tady o tom už mluvil.
Do první třídy jsem šla v roce 1970 na jednom pražském sídlišti. Přestože na tom sídlišti bylo několik velkých nových škol, byly přeplněné, ve třídě nás bylo 36 a v první třídě byly paralelky A až F. Kromě první třídy, kdy jsme na to byli přece jen malí, jsme pak na prvním stupni (tzn. do páté třídy včetně) měli tzv. střídavé vyučování, tedy jeden týden dopolední a druhý týden odpolední. Takže podmínky nic moc.
Od první do třetí třídy jsem měla báječnou paní učitelku Brabcovou. Byla laskavá, zkušená, obecně jsme ji měli rádi. Pokud mohu soudit podle sebe, naučila mě to, co mě naučit měla, a školu jsem měla přiměřeně ráda. Už i v první třídě dávala dvojky, tenkrát to bylo normální, vlastně jediná možnost, jak k termínu vydávání vysvědčení odlišit ty, kterým to šlo lépe, od těch, kterým to tak nešlo. Pokud se chtěla vyjádřit slovně, měla k dispozici naše notýsky a později „žákovské knížky“ a kromě toho hlavně třídní schůzky s rodiči. Já mívala jedničky, takže bez problémů, nevím, jestli někoho z mých spolužáků zdrtila tím, že jim dala dvojku, nezdálo se, ale kdo ví.
Od čtvrté třídy jsme začali mít různé učitele na jednotlivé předměty. Byli pochopitelně různí, lepší i horší, jak to tak bývá. Doma mým občasným nářkům nad některými učiteli nepopřávali sluchu, rodiče hlavně chtěli, ať se pořádně učím. Což jsem velmi lehce splňovala, učivo základní školy jsem zvládala téměř „bez učení“, víceméně mi stačilo slyšet to ve škole a doma udělat úkoly, nad ničím jsem nemusela vysedávat. Například v první třídě jsem se dost často nudívala, protože jsem už od dřív uměla číst i počítat, takže jsem se vlastně učila jen psát. V roce 1978 jsem základku ukončila a z osmé třídy odešla na gymnázium. Tenkrát to tak bylo možné, na střední školu se dalo odejít už z osmé, nebo bylo možné jít ještě do deváté třídy a na střední jít až poté. Já šla z osmičky, protože na základce už mi tak nějak vadilo, že s námi v tom věku jednají jako s dětmi :-).
Na gymnáziu to byla pohoda. Měla jsem štěstí na vynikajícího třídního učitele, matikáře Rypáčka. Byl skvělý, měl autoritu, nikdo si na něj nedovolil žádné drzosti a mě, zájemkyni o humanitní vědy, naučil milovat matiku. Ostatní byli zase jako obvykle lepší i horší, ale to už jsem to nijak neřešila a učila se, abych prostě něco uměla. První ročník pro mě ostatně nebyl tak jednoduchý, protože to bylo poprvé, co jsem se musela skutečně „učit“, na což jsem do té doby nebyla zvyklá, takže jsem se čerta starala, kdo je jaký, a koukala se „chytnout“.
Nevím, jestli je slovní hodnocení lepší než známka. Předpokládá samozřejmě fundovanost učitele, ale stejně tak předpokládá, aby si ho rodiče skutečně „přečetli“. Jinak je to hrách na stěnu. A tímhle druhým předpokladem bych si právě nebyla tak úplně jistá.
Souhlasím s tím, že tělocvik by se známkovat neměl, někdo je prostě hbitý a mrštný od přírody a jiný se to zkrátka nenaučí, ať dělá, co dělá.
Pokud jde o hudebku a výtvarku, je to podle mě trochu jiné. Pokud člověk nemá talent, tak se pochopitelně zpívat nebo výtvarničit nenaučí. Takže první roky by snad bylo lepší to neznámkovat. Nevím, jak to chodí dnes, ale my jsme ve vyšších třídách v hudebce i výtvarce měli i teoretickou část – hudebníky, výtvarníky, historii, umělecké slohy. A to už se hodnotit dá.
Takže celkově řečeno, bylo to fajn. Za celá léta studií od základní školy až po univerzitu jsem nenarazila na nikoho, kdo by byl nějak zbrzdil můj zájem vědět víc :-).
Tapuz, už z některých jiných povídání jsem pochopila, že jsme přibližně stejně staré. Také jsem začala do školy chodit v roce 1970.
Jen je rozdíl v tom gymplu. Ten pro mě byl strašný od prváku až do čtvrťáku. Ale to už jsem tu vyprávěla. Možná, kdybych byla na jiném gymplu, v jiné třídě, s jinou třídní… Ale to už nezměním. Přežila jsem to, i když opravdu nebylo a není o co stát.
Já na gympl naopak vzpomínám ráda. Sešli jsme se tam ve třídě povětšinou fajn lidi a byli jsme opravdu kamarádi. Profesoři, ani ti horší, nebyli žádní prudiči. Neměla jsem se ráda s češtinářkou, ale nešlo o to, že by si na mě nějak zasedla. Považovala mě za podivný výstřední týpek a já ji za ukňouranou puťku, nesedly jsme si, ale pokud jde o učení, byla spravedlivá a nijak mě nedusila. Snad kromě fyziky mě bavilo všechno. Nejpřísnější na nás byla kromě už zmíněného matikáře ruštinářka, ale já jsem se díky tomu u ní naučila hodně a žiju z toho dodnes :-). A tahle domnělá „baba jaga“ nakonec projevila u maturity takovou vstřícnost, že jsme se nestačili divit. Asi pětkrát jsme byli celá třída v čele s Rypáčkem na chmelu, zažili jsme ještě i ruční česání. Bylo to moc fajn. No, a pak jsem zamířila z tohoto přírodovědného gymplu na filozofickou fakultu :-). Ale to už byla jiná kapitola.
Tak tohle ti přávidím z celého srdce. Samozřejmě vždy záleží na lidech, které potkáš. Měla jsi na gympl štěstí.
NAše třída byla třída plná velmi ambiciózních lidí, kteří už dávno byli naučeni z jazykovek jít přes mrtvoly. A jejich přinejmenším tejně ambiciózní rodiče je v tom podporovali. Do toho třídní angličtinářka, která si dávala záležet na tom, aby mě zadupala do země a neodpustila si nikdy žádnou příležitost, jak mě srazit. Už jsem to tu vyprávěla, takže se opakuju. Měla ráda svoje šplhouny, což jsem já opravdu nebyla. Tahle příšerná ženská mi od počátku dávala najevo, že jsem neschopná nula. Nebyla jsem totiž z jazykovky. Nešlo o to, že bych tu angličtinu neuměla asi tak stejně jako ostatní, protože jsem ji uměla, ale o fakt, že jsem nebyla z jazykovky. Pak si různými způsoby dala záležet, aby mi až do čtvrťáku dávala najevo, jak jsem blbá. Když jsem z toho začala koktat a naši mě vzali k psychologovi (nepomohlo to, protože příčina byla úplně jinde, než ji paní psycholožka hledala), tak tahle kr… vykládala celé třídě, že chodím k psychiatrovi. Když jsem se přihlásila na nějakou soutěž v angličtině, prohlašovala, že to nezvládnu. Když byla možnost dělat si na gymplu s slevou řidičák, tak mi to zakázala s tím, že nezvládnu školu při dělání řidičáku, přičemž její podpis byl nutný na přihlášku. já přitom hrála na klavír, který mi zabral více času než nějaký řidičák. Samozřejmě ze zkoušení jsem měla pravidelně alespoň o stupeň horší známku než ostatní za stejný výkon. To se pak rozšířilo mezi ostatní profesory. Prostě věděli, že mě tu horší známku dát můžou a nic se nestane. Po zkoušení u fyzikářky pak při 2- dokonce protestovala i ta strašná třída, jak to bylo nespravedlivé. To jsem totiž odpovědi střílela dříve než dokončila otázku a fyzikářka mi skákala do řeči s další otázkou, na kterou jsem okamžitě vypálila odpověď. Pak mi dala příklad, který jsem bez pomoci spočetla. Prostě výkon na 2- (punch)
Ta třídní totiž dokázala ovlivnit i celý profesorský sbor a naočkovat jim, jak se chovat k jednotivým studentům.
Asi nejlepší období bylo, když třídní spadla z třešně a zlámala si koleno. To ji na půl roku zastupovala češtinářka a atmosféra i v té ambiciózní třídě se celkem uklidnila.
A mimochodem, z 35 maturujících má VŠ celkem 34 lidí, mezi nimi jsou lékaři (většina má samozřejmě lukrativní obory), právníci (advokáti), ředitelé zastoupení zahraničních firem a podobně. Akorát některé spoužačky mají trochu horší kariéry, třeba na obecních úřadech a podobně.
No tak tos měla teda blbý. To je škoda, to ti nepřeju, protože gympl, to jsou ty nejkrásnější roky. Co to bylo za gympl, smím-li se ptát? Já jsem samozřejmě nejdřív taky chtěla na nějaký ten „prestižní“, pokud možno jazykový, protože už na základce jsem se učila angličtinu a němčinu. Nakonec jsem ale šla na celkem neznámý gympl, protože byl blízko (byl vlastně jen přes ulici od mojí základky), a ještě že tak, byl fajn (gymnázium na Proseku). Byl to přírodovědný gympl s rozšířenou matikou a některými dalšími technickými předměty, ale přesto jsem se tam naučila i základy italštiny a dál pak šla na ty „svoje jazyky“ na fildu. Takže mi stejně neutekly a užila jsem si pěkné čtyři roky.
Však proto, že to měly být ty nejkrásnější roky života a nebyly, jsem to té třídní nikdy neodpustila. Samozřejmě, že se s tím člověk nakonec vyrovnal. Ale trvalo mi to celé roky. Když jsem někdy po 20 letech od maturity viděla na srazu, kam jsem jednou vzácně dorazila, třídní jako starou bábu, ani jsem jí nakonec nic neřekla, i když jsem si ji původně chtěla podat. Jenže já jsem najednou byla silnější než ona a já do slabších kopat neumím.
Jinak ten gympl byl na Sladkovského náměstí na Žižkově. Řekněme, že v té době patřil mezi ty lepší gmply, i když ta úplná špička byla ještě asi jinde. Teď už je to jedno, profesorský sbor se za tu dobu kompletně vyměnil. Byla jsem tam v jazykové třídě. Tam mě tenkrát bez mého vědomí přihlásila máma. I když asi fakt netušila, co z toho bude. Velký problém byl také, že se jádro třídy mezi sebou hodně znalo, protože více než 20 jich bylo z jazykovky v Lupáčově ulici.
No jo, „slaďárna“ tenkrát byl jeden z těch prestižnějších gymplů v Praze.
Ten můj byl naprosto neznámý, pár let předtím se přestěhoval snad z Čakovic na Prosek, nikdo o něm nevěděl. Udělala jsem s ním „díru do světa“ až když jsem šla na tu fildu, protože to tenkrát byl jediný gympl v Praze, kde se učila italština, takže na katedře romanistiky ho znali :-).
Apinko, naprosto chápu, že ti ty roky obvyklých studentských radostí chybí – a to nemluvím o bolesti, se kterou jsi musela bojovat.
Já byla na „pikárně“ (GWP – dnes Arcibiskupské), ale měla jsem kliku na dobrou třídu. Ne skvělou a soudržnou, ale dobrou. I kantory jsme měli fajn. 🙂
Jo, a většina mých spolužáků má taky VŠ. Pokud si vzpomínám, tak snad jen jedna spolužačka nešla dál, protože neudělala na první pokus ani maturitu. Byla to fajn holka, ale těžce s tím bojovala celé čtyři roky. Ale ti ostatní dělali většinou různé technické obory – stavárnu, elektro, někteří šli na přírodovědu na UK, pár kluků i ma matfyz. Je tam i pár lékařů a nějací ekonomové, jeden spolužák šel na zemědělku. Na práva snad nikdo. A já (jako výstřední týpek 🙂 jsem se vymkla na tu fildu.
Hm, hm – když já začala ve škole rozum brát, tak se známkovalo klasicky a tělesné tresty žáků poškoláků se neprezentovaly ve společností jako neúměrné týrání dětí. Taky se nehrálo na různé dysfunkce, tudíž bylo jasné, že ve třídě byly děti chytré, průměrné a blbé (s prominutím) – tak jak je to asi doposud, akorát se to už těžko rozeznává. Takže děti měly vyznamenání, pak byly trojkaři a pak ti, kteří prolezly s odřenýma ušima (a některé to sem tam nezvládly).
Já na „obecné“ škole (jedna až čtyři) patřila mezi ty trojkaře – no ano, teď vím, že jsem zřejmě lehký dyslektik (ano, pletou se mi písmenka a někdy až na konci knížky zjistím, že hlavní hrdina se vlastně jmenuje úplně jinak, než jsem si to přečetla na začátku) a těžší dysgrafik (kvůli mně a Pavlovi B. jsme měli i ve třetí třídě krasopis (rofl) ). A taky jsem byla bezkonkurenčně nejmladší (teda až na Juru Z., který byl ještě o pár dnů mladší) než ostatní děcka – u mnohých to bylo i více než o rok, takže jsem jim ze začátku nestačila. Srovnalo se to až na „měšťance“. Na učitele si stěžovat nemůžu (nikdo si na mne nezasedl, ani mne nijak neprotěžoval) a Slajdovi ještě teď děkuju, že mne naučil ruštinu tak, že na střední jsem se už nemusela trápit se slovíčky či gramatikou.
Terka po mně zdědila tu dyslexii (ale opravdu ve velmi lehké formě – za nás by jí učitel řekl, že je jen nepozorná při čtení a zaměňuje „je“ a „není“ – ale má dyslexii potvrzenou od psychologa, tak snad ji asi má :O ) a hlavně taky nastupovala do třídy, kde byla děcka minimálně o půl roku až rok a půl starší (přestože je červnové dítko) – opravdu děckám při čtení nestačila (úča mi řekla „JÁ teda nepočítám, kolik slov děcko přečte za minutu, ale ostatní přečtou osmnáct a Tereza tři“ – hlavně, že nepočítala), tudíž na první pololetí dostala jako jediná dvojku (a dorazila mne tchyňa – taky pančelka – která mi řekla, že dvojku na pololetí v první třídě dostane jen ŽÁK, O KTERÉHO NEJEVÍ JEHO RODIČE ZÁJEM – taky ji miluju (chuckle) ). No, základní školu Terka z duše nenáviděla a všem nám spadl kámen ze srdce, když se dostala na gympl – naráz zjistila, že není žádný blbeček (i když na základce pak měla vždy vyznamenání a mnohdy i samé jedničky – až na ten nešťastný zpěv a „hlavový tón“ – přesto ji ve škole brali jako nepřizpůsobivého podivína).
Tak snad i ona naše školství přežije bez ztráty duševního zdraví (chuckle)
Ygo, tak rodiče nejeví zájem? :O To bych měla vysvětlit našim – já tu dvojku měla taky – a to za škrabopis. myslím, že jsem dysgrafik, byť se to tehdy nevědělo – prostě nikdy a za žádných okolností jsem nedokázala psát aspoň slušně, nikdy jsem nepsala rovně a nikdy jsem nenakreslila nic pravoúhlého (chuckle) Skončilo to až u maturity, kdy mě nechali přepsat maturitní písemku, páč prý se to nedalo číst (wasntme)
Jo a stejná učitelka mě a mojí kamarádce (ano, zlobily jsme:)) opakovaně a dlouhodobě věštila, že skončíme maximálně u mytí nádobí. No, dnes mám myčku (rofl)
Ta moje tehdejší kamarádka mimochodem vystudovala medicínu s červeným diplomem, ale taky musela přejít na jinou základku (jako já), aby se před ní otevřely jiné obzory, než je pomocná síla v kuchyni (blush)
tak já mám na první třídu pěkné vzpomínky, měla jsem samé jedničky (pak už nikdy) za spolužáky kamarády ze sídliště, asi nejhorší zážitek mám ze čtvrté třídy kdy mi učitelka na škole v přírodě otevřela dopis, který jsem chtěla poslat domů, i přes její zákaz, že ona nám ty dopisy zkontroluje jsem ho zalepila a hotovo. No pak ji málem vyhodili ze školy kvůli tomu ale to moje maminka nechtěla. Tak jsem za trest měla trojku z kreslení protože kreslit opravdu neumím. No a v páté třídě jsem už měla z kreslení jedničku protože nás měla skvělá paní učitelka Řezníčková z němčiny a ta mi šla tak v kreslení zavřela obě oči 🙂
jinak ráda vzpomínám na pár profesorů ze střední školy
no a až půjde Olik do školy tak se uvidí, třeba tu bude ta malotřídka…..
Souhlasím, ale problém s realizací je často ten, že mnozí učitelé a učitelky mají po letech práce celkem solidní syndrom vyhoření, což není pro práci s malými dětmi nejlepší. Začnou být cyničtí, opustí je laskavost, kterou měli (měli-li ji někdy). Netýká se to zdaleka jen školství, ale i jiných oborů, kde je velmi důležité vědět, jak citlivě jednat s lidmi, za všechny bych jmenoval zdravotnictví nebo sociální práci. Jak to řešit těžko říct, protože těžko vyhodíte dobrého učitele jen proto, že ztratil iluze (které dřív nebo později odejdou skoro u všech). Možná nějaké povinné kvalifikační kurzy každých x let, kde by se snažili učitele znovu učit být laskavými a vysvětlovat jim proč? Často se kouká po Finsku jako po vzoru, jak se má dělat školství, po Finsku se pokukuje i tady, ale kolegyně v práci, která je Finka, mi vysvětlila, proč je ta zkušenost jen těžko přenositelná. Ve Finsku totiž jsou na děti laskaví, dávají jim možnost rozvoje, ale ZÁROVEŇ je učitel velmi, velmi silná autorita jak vůči dětem, tak vůči rodičům. Začíná to už tím, jak jsou učitelé placení, pokračuje tím, koho jako studenty vybírají na pedagogické fakulty (je tam velmi přísný výběr) a komu dají akreditaci učit. Stát se ve Finsku učitelem není zdaleka jen tak a když už člověk učitelem je, má výrazně nadprůměrný plat. To způsobuje, že nemá pocit méněcennosti ani vůči žákům, ani vůči rodičům a zároveň je velmi kompetentní. Přesto ve Finsku mají slovní hodnocení tuším do páté třídy a celý první stupeň je hlavně o tom, jak naučit děti se učit a spolupracovat se sebou navzájem. To jim dá základ, díky kterému na druhém stupni a později dokáží pořádně zabrat a naučit se hodně věcí a dobře, a proto je Finsko dlouhodobě ve všech statistikách co se týče úspěšnosti žáků a správnosti fungování škol na prvním místě. Jenže ono se to strašně těžko implementuje jinam, a to jak do systémů tradičně rigidních, jako je ten český, tak do těch, „kde se může všechno“ a kde se jede tempem nejpomalejšího žáka, aby byla „inkluze“, jako je ten norský. Ale za zamyšlení to podle mě stojí.
Tempem pomalejších žáků se jede i u nás. Jenže je příliš mnoho dětí na jednoho učitele. Takže ti, co jsou pomalejší, ale učit se chtějí pomoc nedostanou, ty, co se učit nechtějí, jsou nakonec jediní, komu se nějaké pomoci dostane. Chytrými dětmi se nezabývá nikdo, protože ty to přece zvládnou. Taky by bylo fajn, kdyby učitelé neměli pocit, že když už vystudovali tu vysokou školu, tak se sakra nic dalšího učit nebudou. V jiných oborech se lidé vzdělávají celý život, z českých učitelů je k tomu ochotna jen malá část.
A rodiče jsou kapitola sama pro sebe.
Myslím, žes řešení vyslovil.
Kantoři mají už teď papírování a povinných kurzů (včetně takových, které zmiňuješ, plus kurzy zvládání šikany, drog atd. atd.) pomalu tolik, že pro ně nestíhají dělat vlastní práci.
Řešení samozřejmě je – vrátit (v tom rigidním Česku to tak bylo ještě nedávno) učitelskou pozici mezi pozice společností ceněné a hodnocené, a na druhou stranu, nepustit k učitelství každého.
Bývalo to tak, že absolventi PedF směli učit jen na základní škole. Na prvním stupni základní školy směli učit jen absolventi PedF. Na druhém stupni mohli být i lidi z PřF a FF. Na gymnáziu směli být už jenom lidi z PřF a FF.
Což znamenalo, že na základce byli lidi, kteří se specializovali na práci s malými dětmi (ale z fakulty, kde je student „hej, ty“), a na gymnáziích lidi, kteří kladli důraz na rozumový přístup (a z fakult, kde je student od prvního ročníku oslovován „pane kolego“). Děcka tak dostávaly postupně to, co potřebovaly, včetně postupně se zvyšující namáhavosti I respektu.
Jak vyžadovaného, tak prokazovaného.
Jenomže to by chtělo především nebrat na vysoké všechny, kdo po tom zatouží. A TO by chtělo jiný systém financování škol. Dokud bude škola placená za počet studentů, logicky jich bude nabírat, kolik se jen vejde. A protože gaussovka funguje, logicky bude muset škola snižovat nároky. A v prostředí se sníženými nároky ti vynikající stagnují (nejsou nuceni k maximálním možným výkonům, protože ty průměrné stačí) a prolízají i ti, kteří by neměli. Výsledek – všichni jsou horší.
A to by už chtělo změnu myšlení.
Musí opravdu být maturita i na zametání chodníků? Nebo to má být něco výjimečného? Musí mít vysokou školu čtvrtina populace, nebo stačí ta zhruba desetina, která na to má předpoklady?
Ještě máme chvilku. Dokud neumřela generace učitelů, kteří umějí být dobří, když mají dobrý materiál. Až umřou, nebudeme se to už mít od koho naučit.
Když se démonizuje dvojka a trojka jako něco podřadného, tak se u nás musí furt snižovat laťka na jedničku. Změna známkování by také byla určitým posunem vpřed. Cítil jsem to i na VŠ, kde trojka měla tak široký rozsah, že se tam vešli všichni kdo měli trochu smůlu a ti co se na to vyflákli a něco málo trefili.
Ano to je pravda, takhle nějak jsem dělala 4. a tedy poslední ročník vejšky. Zkoušky jsou od toho, aby to člověk zkusil, tak jsem to zkoušela a za lidovku to většinou vyšlo, někdy i lépe. A to už jsem se vykašlala i na většinu přednášek. U jednoho předmětu mi pan prof. řekl, že když se to nenaučím, že mě vyrazí třba třikrát, tak jsem to napodruhé dlaa za dvě, a to jen proto, že mě poprvé vyrazil. V principu jsem nakonec ušetřila docela dost času. Tedy, ne že y můj příklad byl hodný následování a už vůbec byto neměli číst mlaďoši na VŠ nebo dokonce na střední…
My tomu říkáme Ctitelé opeřeného hada: buď prolezou, nebo vyletí. 😀
Je jich celkem dost… 🙁
Kdyby to tak šlo i u nás! Jen nevím, kdo by ty elitní učitele učil… (wasntme)
Na prvním stupni jsem měla naprosto ojedinělou učitelku, paní učitelku Wagenknechtovou. Jezdila s námi každý rok na školu v přírodě, od první třídy k nám chodila německá maminka spolužačky a dávala nám základy němčiny. Na Den dětí nám kupovala nanuky a jeden rok byla novinka DUO, tak jsme dostali to. Leta jsem k ní chodila, protože pro mne byla nezapomenutelná. Přitom byla dost přísná, sama byla dost drobné postavy a její manžel a synové kolohnáti. Líčil mi její syn jak musel sednout na gauč, aby mu maminka mohla jednu vlepit.
Do páté třídy jsem musela na novou školu – sešli jsme se tam všichni sestěhovaní, třída děsivá, první učitelku jsme dohnali do blázince, dodnes mám před sebou tu její poslední hodinu. Až do devítky nás pak vedl náš tělocvikář, byl to chlap jak hora a moc se s námi nemazlil a my ho milovali.
Kuba i Kačka měli štěstí na dobré učitelky v první třídě a hlavně na fantastické třídní na druhém stupni. Oběma jsem vděčná, moc se s tím nemazaly a s dětma podnikaly neuvěřitelné věci.
Inko, to muselo být strašně fajn (inlove) To jsem nikdy nezažila…
myslíš to dohnání kantora do blázince ????
(chuckle)
U Kačky, která šla o rok později do školy kvůli tomu, že už tehdy jsme věděli, že tam budou dys, jsem se děsila, co s ní škola bude dělat. Měla štěstí, dostala úžasnou učitelku, která ta dys odhalila během září a šla kvůli ní na speciální kurzy. U Kuby jsme se děsila opačného problému. Kluk chytrej jak opice,plynule četl, ale uměl ukázkově otravovat, když se nudil. Dostal báječnou učitelku, která ho nechala číst knížky, když ostatní slabikovali, on pak musel kousek přečíst a říct, o čem četl dál. Takže první třída bezva.
A pak to šlo z kopce. Různě nastupovaly suplující důchodkyně, kdy ve třetí třídě jsme se dopracovali k tomu, že Kačka v neděli večer prosila se sepjatýma rukama a s pláčem, aby do školy nemusela, a Kuba se ve škole flákal a stejně ty samé jedničky dostal, zato s paní učitelkou řešili, co by děti dělaly, kdyby umřela.
Známky mi vždycky byly dost jedno. Jen jsme chtěla, aby se to naučili, to co ve škole dělají. Jenže zrovna na naší rodině bylo vidět, jak školství nezvládá chytré dítě (nudí se) a dys dítě (maminka ti to doma vysvětlí). Ano, maminka vysvětlovala a učila se s holkou, která dělala velmi pomalé pokroky, já jsem s tím potíž neměla, jen by bylo hezké, kdyby holka za ty pokroky dostala pochvalu aspoň slovní, protože známky neříkají nic a pro spoustu dětí jsou demotivující. Ale co asi dělaly maminky, které na to schopnosti neměly?
Tak tos měla podobné, jako já. A pokud jde maminky, které na tu pomoc neměly, tak jejich děti (jakkoliv inteligentní) nejspíš sotva prolezly základku…
Když jsem navrhovala, aby zlobivému Andymu (taky už uměl před první třídou číst i počítat, jen psát se učil) aspoň dávali práci navíc, aby se nenudil, odvětila mi učitelka, že to není její povinnost a že sbírá materiál na dvojku z chování. Její poznámky už jsem se později ani neunavovala číst. Co máte podotknout pod poznámku „příliš se hlásí?“ (wasntme)
Já měla na první třídu kliku. Měli jsme moc hodnou paní učitelku Slámovou. To byla tak fantastická učitelka, že jí dávali učit POUZE první třídy, protože dokázala dětskou duši povzbudit a nezničit pro budoucnost. A to bylo pro nás děti strašn důležité. I když ty dvojky na vysvědčení dávala také – to holt tenkrát tak bylo. Kdyby měla psát pouze slovní hodnocení, určitě by to psala, ale byla jiná doba.
Mám jinou story. Kamarádka měla dceru v první třídě. Dotyčná učitelka prý učila novými metodami a byla strašně uznávaná. Jenže s touto holčičkou si prostě nesedla. Navíc tato učitelka v první třídě rozdávala nejen dvojky, ale i trojky, čtyřky, pětky jako na běžícím pásu. Často psali malé pětiminutové písemky, kde tahle holčička kolikrát nenapsala vůbec nic, ne že by nevěděla, ale z toho stresu prostě nebyla schopná cokoli udělat. Dopadlo to tak, že ráno rvali plačící dítě do školy, plakala i ve kole, čímž tu učitelku iritovala o to více. Na první vysvědčení měla dvojku. V druhém pololetí se to přece jen zlepšilo, takže jí učitelka slíbila samé jedničky. Ale na vysvědčení nakonec byly dvě dvojky. Učitelka to té sedmileté holčičce vysvětlila slovy: To máš za to, že jsi doma žalovala!“
A toto byla uznávaná učitelka :@ :@ :@
Ono je to těžké, důležitá je ta motivace. A řeší se dvě otázky: Jak méně nadaného motivovat, aby se vyrovnal těm nadaným. A druhá, přehlížená: Jak nadané motivovat ke zlepšování sebe sama? Často ti nadaní totiž zjistí, že stačí se neučit, nějak to „zplácat“ jako ti méně nadaní co s tím mají spoustu práce a „když to stačí jim, tak to stačí i mně ne?“. Znám případy, kdy ty nadanější učitelé víc drezurovali (třeba dávali horší známky než těm méně nadaným ve jménu „máš na to“ nebo jim dávali úkoly navíc nebo je častěji zkoušeli)..no nevykašlali byste se na to?
Ani ti ne, když to uděláš dobře. 🙂
(Odjakživa pracuju s nadanýma, baví mě to.)
Musíš dobře stanovit pravidla pro známkování.
Pokud je i dvojka dobrá známka (což od druhého stupně výš rozhodně je), tak potom prostě – dostat u tebe jedničku, to už je něco.
No a hlavně – motivace, motivace. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.
Pamatuju si třídu, která měla strašnou smůlu: střídaly se jim latinářky co půl roku (vždycky otěhotněly). Děcka mi se smíchem oznámily, že se mi to určitě stane taky.
V té třídě bylo několik, celkem dost, asi šest, chytrých a nadaných děcek, několik dalších ne tak chytrých, ale kreativních, a hlavně – tihle lidi byli ve vedení třídy. Což byl průšvih, pokud se třída nudila, a požehnání, pokud se je povedlo zaujmout a zaměstnat tak, jak člověk potřeboval.
No, zkrátím to. Nechala jsem je poznat, že by pod mým vedením mohli vyhrávat soutěže, dělat zajímavé věci a tak, ale že to od nich bude chtít, aby pořádně zabrali. Vzdorovali dlouho – byli zvyklí dostávat jedničky za nic. Nakonec zjistili, že mě neukecají ani neuzlobí, a začali se mi v obědových pauzách tu latinu učit, na chodbě, a já se u nich začala zastavovat, naprosto neformálně, a radit jim (a vtipkovat u toho, jak ve třídě třeba nešlo). Utvořily se skupinky – ti dobří začali pomáhat těm slabším, a zároveň soutěžit sami mezi sebou (a se mnou; měli občas pocit, že by mohli mít šanci, třeba když jsme místo zkoušení slovíček hráli slovní fotbal. Neměli šanci vyhrát nikdy, roky praxe neokecáš, ale nevěděli to). Zjistili, že přístup „nejdřív pořádně zaber, abys získal základ, pak to začne být i zábava“ funguje i v jiných předmětech. Postupně se tak z druhé nejhorší třídy na škole stala druhá nejlepší.
Tu celostátní soutěž nakonec borec od nich vyhrál. Pomáhali mu skoro všichni. Ne že by věděli a uměli tolik, co on, ale sháněli mu materiály, podporovali ho celý rok, nechali ho pracovat na fakt těžkých věcech a nežárlili (ani se nepřestávali snažit sami) – a nakonec ho pronesli na ramenech celou školou. 🙂
Jenomže JAK přesně to udělat, na to návod nemám.
Tohle je asi to, proč je učitelství umění. Proč je na to potřeba i trocha talentu. Člověk to sám od sebe celé nevymyslí, musí to někde odkoukat, jako jiné dovednosti.
Měla jsem štěstí, měla jsem se od koho učit a odkoukávat. Jsem za to všem svým výborným kantorům denně vděčná.
Tak tohle je skutečně umění a klobouk dolů, musí to samozřejmě padnout na správnou půdu + musí být dobrá atmosféra v celé škole i ve sboru (Rembrant taky nekreslil křídou po chodníku), ale zaručit, že méně talentovaní neztratí motivaci a ti talentovaní to neproflákají je doslova hodinářská práce (y)
Stačí, když tě drží kolegové v kabinetě. Pár takových – a atmosféra školy se převrátí ve váš prospěch. (Školu dělá sbor. 🙂 ) A jseš z toho zbitá, protože je to děsně tenký lano, po kterým balancuješ nad propastí – musíš především být spravedlivá, jinak se ti na to děťátka v tom věku zvysoka vyfláknou. A to je právě těžký – jak hodnotit ty, co na to nemají, ale snaží se – a na druhou stranu ty, co na to mají, ale prdí na to? Známkově ti spadnou do stejný kategorie…
(Tak jsem těm snaživcům pak dávala při zkoušení otázky na míru, a těm flákačům obvykle ukázala, co všechno ještě by mohli, kdyby trochu mákli, a jaká by to mohla být švanda, ale že mě musí přesvědčit, abych jim to laskavě dopřála. To druhý je právě strašně těžký, tam je můžeš snadno ztratit. Naštěstí nadaný děcka mají to nadání, který, když se probudí, tak je táhne jako motor. Myslím, že nechce ležet ladem. A to je právě to, co na práci s nadanejma děckama miluju. Ony jsou jiný, každý nějak vyčnívá, nezapadají, ale když se jim ukáže, že si toho ceníš a že je to vlastně dar, jsou ti tak vděční, jako pes vzatej z útulku. (inlove) )
Moje zkušenost je, že s nadanými dětmi se nepracuje a obvykle nebývají ani populární ve třídách. Moc doufám, že aspoň tohle se už mění k lepšímu… někde 😛
Dede, ono je totiž moc těžký je poznat a pak je ještě těžší s nimi dělat.
Existoval kdysi gympl Mensy, kterej měl být zaměřenej právě na tohle. Bohužel byl zprůměrován.
Takže to zbývá na těch pár zapálených lidech, kteří nadaný děti poznají, nebojí se je táhnout (když ti všichni říkají, jak máš hlavně integrovat ty blbý)… nejsou ještě okoralí… zvládnou nátlak rodičů (neumíš si představit, jak je silnej), někdy i nátlak vedení, který je tlačený rodiči, aby tě vyrazilo nebo aspoň dalo do latě…
Práce s nadanýma se nenosí. Není tolik vidět, nedá se vyčíslit, nemívá vždycky podporu rodičů toho dítěte (!!! – ale pochop to, skutečně nadprůměrným, mensáckým dětem rozumí dobře jen mensáčtí rodiče, a když má to dítě smůlu a je v rodině výjimka…) a výsledky jsou nepředvídatelný. (Na rodíl od integrace a/nebo podpory blbů, na kterou lze čerpat dotace/sponzorské dary, za které škola přežije topnou sezónu.)
A přesto se pořád najdou lidi, kteří s nadanýma pracují.
Protože když kantor dostane do ruky nadanýho žáka, tak je to pak koncert!
Kantorů, kteří do práce s nadaným děckem půjdou, je asi takové procento, kolik je procent nadaných děcek. Jsou to ti skvělí, Bohem daní Mistři učitelé, na které pak všichni vzpomínáme (a skvělí, Bohem daní žáci, na které pak všichni vzpomínáme 🙂 ).
Tak o tomhle tématu bych mohla napsat knihu. Tak se s vaším dovolením trochu více rozepíšu.
Začnu u sebe.
1. Malá Michalka se moc těšila do školy a nemohla ten první den ani dospat. Maminka jí kladla na srdce, aby se v šatně přezula a boty si správně uložila. Paní učitelka nás zavedla do šatny a já se přezula a jala se cpát boty do sáčku na přezůvky. Najednou se rozhlédnu a jsem v šatně sama. Paní učitelka mě tam zapoměla. Dodnes mám v sobě ten beznadějný pocit, jak jdu po chodbě školy a brečím a nevím kam mám jít. Z jedné třídy vyšla paní učitelka a obešla se mnou první třídy, až jsme tu mojí našly. Od té doby mě naše paní učitelka neměla ráda a zasedla si na mě. Já byla dítě živé a pořád jsem dostávala poznámky. Pamatuji, jak jsem si před spaním přála, aby se ten notýsek s poznámkama ztratil. Do druhé třídy jsme se přestěhovali a já začala chodit do jiné školy. Od té doby nebyl se mnou problém. Byla jsem hodné dítě.
2. Malý Petřík se do školy také těšil. Byl chytrý a učení mu šlo. Jen to byla velmi uzavřená dušička a neměl oční kontakt. Díky té jeho inteligenci a poslušnosti to zvládal, ale na dušičce mu asi dobře nebylo. Tenkrát o autismu nikdo nic nevěděl. Ani já ne.
3. Malý Pavlík se také do školy těšil. Vydrželo mu to měsíc. Pavlík byl dyslektik a dysortografik a čertví jaké dys ještě měl. Byl hyperaktivní. A když nestíhal výuce, tak vyrušoval a zlobil. A začalo inferno. Co já si užila s jeho učitelkama. Stížnost na stížnost. Do toho dítě, které pomalu a jistě začalo školu nenávidět. Přestupem do speciální dyslektické třídy se to vyřešilo. Pavlík se ve známkách zlepšil o 3 stupně a hlavně konečně začal mít školu rád. 2.stupeň pak jakžtak zvládl, ale školu už nikdy opravdu neměl rád. Jeho dušička byla těmi prvními 3 roky moc zraněná.
Proto si myslím, že by se nemělo vyučovat “ stádně “ ale individuálně s přihlédnutím k dušičce dítěte.
Míša
Míšo… (h) Pavlíka moc chápu!
Za rok se zeptej a já napíšu, jestli jsme spokojení :).
MLP jako kantor na střední se potýká s tím, co z těch základních škol leze. Ve třídě mu sedí žáci, kteří neumí číst a psát a chtějí maturitu. Kdyby se tam každý rok nenašel někdo nadšený a nadějný, asi by s tím dávno praštil.
A ještě jeden postřeh, tentokrát školkový. Rysík je duše hloubavá a občas si v hlavě řeší složité otázky (tuhle třeba jaké by to bylo, kdyby si všichni nechávali svoje emoce pro sebe a nikomu je neukazovali). K tomu potřebuje klid a soustředění. I usedne do koutku, či chodí do kolečka na hřišti a je duchem viditelně nepřítomen. Přijde k němu paní učitelka a pošle ho si hrát s dětmi. Tak jde, chvíli předstírá hru a jak je paní učitelka spokojená, vrátí se k řešení problému.
Podotýkám, že Rysík je v kolektivu oblíben, kamarádů má dost a není tedy důvod ho nějak pobízet, když zrovna chce být chvíli sám. Jen prostě paní učitelky nějak nechtějí pochopit, že i pětileté dítě může v hlavě řešit něco pro něj závažnějšího, než bábovičky na písku.
Tak to mi připomíná našeho Petu, když byl malý. Ten také řešil světové problémy odmala.
Zajímaly ho věci jeho věku neadekvátní.
Míša
Ze základních do středních škol leze to, co prošlo netknuto znalostmi, pouze drbáno za ušima, jak se pěkně snaží (spíš rodiči než kantory), bez schopnosti reálně se ohodnotit.
To jsou ty škatulky.
A děti se srovnávají, ať se nám to líbí, nebo ne. Děti chtějí vidět, že Pepánek má dvojku z počtů, protože nikdy nesečte sedm a osm. A chápou, že mají dvojku z tělocviku, protože když se běží stovka, vidí z Pepánka jen šmouhu daleko vpředu.
Asi jsem divná, ale snaha je málo. Mezi snažit se a umět něco je rozdíl, jehož nepochopení může mít smrtelné následky.
Je na rodičích, aby tohle své děti naučili. A je na nich, aby si dali tu práci a vedli dítě k tomu, na co má schopnosti a v čem má možnost vynikat. Jenže to se vypátrá pozorováním toho dítěte, ne fejsbuku :/
A to nekonečné omlouvání, že on by na to měl, kdyby ta úča … no, nejspíš neměl.
To je totiž ten základní omyl.
Škola není na to, aby nám dětičky všecko naučila. Protože základní pedagogická poučka zní, že naučit lze pouze toho, kdo se učit chce. Škola má ukázat, jak a co je potřeba vědět, kde to zjistit, jak procvičit a dát hodnocení v rámci obecných požadavků.
To chtění je v rodině. A kde rodina jen omlouvá a nadává na učitele, tam to chtění nebude.
A škola, ani pozlacená, s tím nic neudělá.
A můžete namítat ledacos, ale byl to náš zájem, co ty naše různé hyper… a dis… dětičky protáhlo tam, kde teď jsou. Kdyby ten zájem neexistoval, co by zmohla sebelepší kantorka.
Souhlasím a problém, který se táhne až na některé VŠ je v té stupnici. V 1. třídě a na některých VŠ většinou známe 1,2,3 (4,5 opravdu v nejhorších případech). Ale to je strašně málo. 1 – super, 2 – průměr, 3 – nic moc je mnohem méně než rozmanitost lidstva dovoluje. To je lepší procentuální systém 0-100 (nebo 0-10 jako po desetiproc.), kde každý vidí jak na tom je a nestane se, že kvůli jednomu bodu dítě spadne do úplně jiné výkonostní skupiny.
Ri, však jsem taky mluvila o prvních a řekněme druhých třídách, kde by se měly děti podporoval, lákat a měla by se odměňovat snaha všude a ve výchovách zvlášť.
Později by se naopak mělo přitvrdit, což se neděje – naopak, ve jménu platby na žáka se trpí neuvěřitelné neznalosti, hlavně, aby žák neodešel předčasně. Když není možné lajdáky vyhodit ani ze střední školy (nevyhazují je ani vejšky), je založeno na průser – který hezky jede.
Zájem rodičů… ano, tak se sociální nůžky otvírají nejvíc. V rodinách, kde rodičům na vzdělání záleží (skutečném vzdělání, ne na jedničkách – to může být rozdíl) se dětem dostává naprosto jiného přístupu, motivaci a podmínek, než dětem, jejichž rodičům je vzdělání fuk nebo jím dokonce opovrhují. Ani dobrá škola tohle úplně nevyrovná, a v současných podmínkách, kdy je učitel proti rodičům prakticky bezmocný, ty děti (pokud samy od sebe nedřou – kolik takových je?) takto znevýhodněné děti vlastně nemají šanci.
Já na různých místech už tohle probírala. Vystudovala jsem VŠ navzdory snahám mé učitelky z prvního stupně mě zadupat pod zem. Právě kvůli úpravě sharko, jenže já sem to nedohnala a ve třetí třídě měla trojku ze psaní a třídní důtku za úpravu sešitů! A jizvu v duši na celý život. Některé mé spolužačky na ní vzpomínají s láskou. Ano, jsou to ty, co měly samé jedničky.
Jdeme s Rysíkem k zápisu. Školu jsme mu hledali dlouho a pečlivě. Měli jsme dost volné ruce s lokalitou, protože jsme se chystali stěhovat a pracujeme oba v centru. Takže první byla škola a až podle ní se hledal byt. K zápisu půjdeme sem http://www.fzs-chlupa.cz Na dni otevřených dveří jsme byli už v listopadu.
Přiznám se, že ač jsem byla první, kdo tuhle školu našel, manžel pročetl jejich stránky pečlivěji a byl nadšen. Tedy nadšen v rámci možností, protože nejlepší by byla malotřídka s kvalitním učitelem ;). Ale to je pro nás mimo možnosti. Škola je to obrovská, čemuž jsme se původně snažili vyhnout, ale menší školu, která by prošla výběrem jsme nenašli. Podotýkám, že výběr je do značné míry náhodný a nezkoumali jsme všechny školy v Praze, na to nemáme kapacitu.
A pro malé mají slovní hodnocení! A pravděpodobně si umí poradit s dětmi na různé úrovni schopností. A učí matematiku podle prof. Hejného. A snaží se děti povzbuzovat při objevování světa, ne jim vtlouct do hlavy, že se mají zajímat jen o to, co je v osnovách.
Hodnoceni?
Jedničky, dvojky, ano, viděla jsem čtyřku, jsou piktogramy.
Nač slovní hodnocení, když většina rodičů neumí číst?
Velkým rozčarováním po nástupu do „kašičky“ , bylo zjištění,že moje soudružka učitelka není krásná princezna, ale stará ježibaba. Její chraplavý, silný hlas, výška cca 150 cm, nemožné oblečení a babkovská voňavka (kterou používala i mečová babička), mi školu otrávily hned první den..odcházela jsme ze třídz se slzama v očích a venku se mamce rozbrečela. Hladila mne po vlasech a starostlivě se ptala, co mi je a já mezi těmi vzlyky vyrážela dosti hlasitě tu strašlivou křivdu…matka nebyla pedagog, ale rodič a tak mne ohla přes koleno a před tou školou mi dal apár na zadek, abych měla proč bulet a hlavně, abych přestala snít o tom, že mě bude učit nějaká princezna…a tak jsem vedle ní šla domů a potoky slz mi tekly celou cestu…a v pololetí mi tahle ježibaba dala DVOJKU a řekla mi k ní – máš na víc děvenko, čímž myslela úpravu písma a rovné sloupečky v počtech a kreslení…tehdy se na „DYS“ nehrálo..nesla jsem domů v obálce tu dvojku a Černej pátek na burze byl proti tomu pěknej den… a tak mi otec na sajáky odměřil mezery, ukázal,jak si budu dávat piják pod řádky a psát v těch mezerách, plnicí pero jsme po pololetí mohli nahradit čínou a hned se mi psalo mnohem líp…na konci roku jsem měla“samý“..ale kazila to tam ta veliká dvojka z pololetí. Je to 40 let Dede a pořád to mám v sobě …