Milí hraví literáti, dnešní téma se ještě vrací k Vánocům, byť kapku jinak, než by vás na první myšlenku napadlo:))
Při tvorbě témat jsem se inspirovala pohledem na balíčky vybalované a přání splněná – či nesplněná. Takže… jdeme na to!
Téma č. 1: Proboha! Z krabice na mě zírá…
Téma č. 2: Je to naprosto přesně to, co jsi řekl, že si přeješ!
Téma č. 3: Radostné očekávání se změnilo v…
Tak co, budete si hrát?:))
Tak až teď, snad. Nějak je pořád co dělat, však to znáte. Takže drabble na téma č. 1 – Proboha, z krabice na mě zírá…
Peču s chutí, ostatní zas s chutí pojídají to, co upeču. Tím se moje radost násobí, teprve tehdy, když cukroví s chutí mizí, má pečení smysl. Napekla jsem horu vanilkových rohlíčků, podle maminčina rodinného receptu.
Povedly se náramně, žádný se nepřipekl, obalené ve vanilkovém cukru se na mně jen smály, jeden jako druhý. S radostí jsem je naskládala do krabice, tu jsem odložila v předsíni a šla ještě do kuchyně sklidit horké plechy.
Když jsem pak vzala krabici do rukou, strnula jsem. Byla nepřiměřeně těžká. Bodejť by ne. V závějích rozdrcených rohlíčků trůnil vypečený mazanec.
Barbucha si našel svoji krabici.
Chi chi, chlupatý mazanec
Tedy Toro, to jsem netušila, že jsem vypsala to téma přesně pro tebe! (rofl) Barbucha v rohlíčích!
A jak rodině potom jely rohlíčky obalené nejen ve vanilokém cukru, ale i barbuších chlupech? (chuckle)
No… většina šla do odpadků, co si budem povídat, jela jsem druhé kolo.
Já vím že máte drabble, ale…..
Předpokládám, že všichni na Hady nechodíte.
Před lety jsem na Zvířetník dávala odkaz na stránky rodiny, ve které žije i tato umělkyně. Tentokrát je to odkaz přímo na její koncert :
https://www.facebook.com/video.php?v=10152729796233126&fref=nf
Mne ta její procitlivělost děsně bere. (inlove)
Úžasný koncert, opravdu 🙂 díky.
Velká kočko, díky za odkaz… opravdu žasnu, co je možné (inlove) Zajímalo by mě, jestli takhle ta kočka hrála při poslechu oné doprovodné hudby (tedy ta byla její, řekněme, inspirací) nebo tu hudbu někdo poskládal až ke koččinu hudebnému sólu? (wave)
Milá Dede, já jsem si bohužel neuložila ten odkaz na jejich stránky. Byla to umělecky založená rodina a měli spoustu koček. Ale jen tahle se zabývala hudbou. Takhle si hrála na piano v jednom kuse a video záznamy z těchto seancí se objevovaly na webbu a staly se velice populární. A tak se ke kočičím tónům nakonec přidal celý orchestr, který se inspiroval kočičím hraním. Skladba je složena „pro kočku“ čili vychází z kočičí nahrávky.
Kdybych já našla ty jejich stránky, moc by mne zajímalo co bylo dál. :O
Našla jsem tuto zprávu o kočičí klavíristce:
http://revue.idnes.cz/pribeh-talentovane-kocky-hraje-na-klavir-a-obdivuje-ji-cely-svet-pwa-/zajimavosti.aspx?c=A090824_122106_zajimavosti_nh
Tak já taky dneska přihodím něco úplně pravdivého a bez vtipného rozuzlení.
Letos moje děti moc netušily, co jim Ježíšek přinese. Sice poctivě napsaly dopis (po kolikáté už? dřív jen Ježíškovi kreslily obrázky, vystřihování fotografií z letáků u nás neprošlo), a tak letošní očekávání bylo velmi napjaté. Neustále u šicího stroje vysedávající Kačka celý podzim kvílela, jaké neplechy jí starý stroj dělá. A tak jsem strávila týden soustředěným studiem popisů i videí týkajících se kvalitních šicích strojů. Kuba loni trénoval v bubenické jednotce, která předvádí exhibice na historických akcích, jenže na vlastní buben mu nezbylo dost peněz z brigády. Radostné očekávání se proměnilo v úžas- každý dostal to, po čem toužil.
Mátyldo, to museli mít ohromnou radost. Pozdravuj je!
To jsem já.
Matyldo, oba dary jsou úžasné a věřím, že na tyhle Vánoce děti nezapomenou (inlove) Je to strašně fajn, když se podaří vyplnit přání, v jehož splnění ten, kdo si přeje, ani moc nedoufá 🙂
Dede, tentokrát mě inspirace na drabble zcela opustila, prostě mě nic nenapadá. Jestli se mi něco nerozsvítí do needle, tak to snad napravím u jiných. Ale hezky jsem si tu početla (smutně i vesele)
A děkuji milá Dede za komentář na Zvířetníku. Už tam raději víc připisovat nebudu, je to tam už „přeMaričkované“. 😀
Tohle nebudu krátit na stovku, nedostala bych tam všechno, co chci. (Později možná napíšu ještě jedno stovkové z BH.)
——————————–
KTERAK PENNY… poslední dárek dostala
Klepe. Někdo klepe? Někdo klepe. Pomoz mi přece dolů z těch schodů, Melinko, kolik jich tam je, deset? Že třináct? Nesmysl. Devět… deset… kocour… Melly… kocour… Podlaha. Pojď, Melinko, někdo klepe. Haf! Haf! Vrrr – haf!
Člověka jim taky nevěří. Dobře dělá. Možná už ví to, co my, viď, Melinko? Možná už rozumí tomu, co na nás rafe ta fena odvedle. Haf! Neschovávej se, Melinko, a pomoz mi. Haf!
Mňauf!
Díky, Manďáčku.
Počkat, počkat, člověka jim… otvírá?
Pouští je dovnitř?
Nesou sem nějakou… Co to je, Melinko, ten veliký stín? Aha, krabice. Krabice… se žrádlem. Poslouchej, Melinko, dostaneme nějaké chutnější žrádlo než ten Darling, co nám člověka sype celý advent. Pojď si čichnout!
„Ne, Penny, musíš vydržet, tohle máte pod stromeček,“ říkám.
Jenže o Štědrém večeru Penny umřela – a Melinka ani Manďák nevěděli, proč by měli mít ještě z něčeho radost.
Takový příběh ze života – těžkého života…
A připomněl mi jiný – taky ze života.
Už 33 let nenechávám žádný dárek „až“ k výročí, „až“ k Vánocům… To jsem začátkem října koupila tatínkovi knížku k narozeninám, které měl 12. listopadu. Po 18. říjnu už nebylo koho obdarovat.
Ještě dnes to bolí…
Umím si představit. (h)
Vidíš, holky taky dostaly ty srdíčka se jmenovkama hned… a Donda svůj dospělácký obojek taky… Ale na Štědrý večer dostaly ještě každá novou deku (Donda tu starou larisu, co koupila ještě moje babička, úspěšně rozvločkovala) a hlavně si mohly roztrhat úplně všechny balicí papíry. 😀 Myslím, že z nich měly větší radost než z nějakých jmenovek a dek. 🙂
Vezla jsem svému partnerovi dárek z daleké cesty a v hlavě jsem měla spoustu zážitků, které jsem mu chtěla vyprávět. Zemřel to ráno, než jsme přistáli v Ruzyni. Už jsem ho neviděla. Už je to pěkná řádka let. Ten dárek mám pořád schovaný a ty zážitky, co měl slyšet právě on, jsem nikdy nikomu nevyprávěla.
Život je někdy vážně blbej.
;( (h)
(hug) (h)
A nechceš je odvyprávět na jeho počest?
Ioannino, nechci. To byly věci, které se týkaly jen nás dvou. Já na to nerada vzpomínám, i když si na to de facto vzpomenu každý den. Přestože už uplynula řádka let, dodnes si vybavuju, jakou facku jsem tenkrát od života dostala. Ten pocit, kdy se obrovská radost a těšení rázem změnila v černočernou noční můru.
Tak jo. Jak myslíš. Ono někdy takový vyprávění bolí, ale pomůže. Ale musíš vědět sama, jestli to zrovna takhle a zrovna pro tebe má smysl.
(Já taky myslela, že už nikdy nenapíšu žádný Kterak Penny, a přitom jsem věděla, že je ten cyklus nedokončenej. Teď vím, že chybí ještě jeden, předposlední díl. Tenhle tady je poslední.)
Už to není aktuální. Je to patnáct let, už je to pohřbený, už se z toho nepotřebuju nijak vypovídat. Život šel dál, i když už nikdy nebyl tak pěknej. Je to jen hnusná vzpomínka.
Milá Tapuz, k tomu člověk nějak nemá slov… tak aspoň (h) a (hug)
Ach jo, devce. (h)
MaRi… (h) (inlove)
;( (u)
První rok je vždycky nejhorší, protože je všechno poprvé bez… ale snad ti ho pomohla zvládnout i Donny.
Jednak Donda, jednak lidi, co jsou mí opravdoví kamarádi. (h)
Bez jejich pomoci by vlastně nebyla ani ta Donda – neumím si představit, jak bych si pro ni v tom červenci jela, s lady Hamiltonovou vyděšenou z jakéhokoli cestování, notabene vlakem. A Melly byla při výběru potřeba, nemohla jsem po Melině, která mi pět měsíců trvala na tom, že to balí a odchází za Penuškou, hodit štěnětem bez jejího schválení. To by štěně pochopila jako *svého* nástupce a fakt to zabalila.
Ostatně jsme taky s Melly čtyři předchozí štěňata jedna nebo druhá odmítly. Nebylo to zrovna krátké výběrové řízení. 🙂
(Podobně jako když jsem vybírala pro Penušku jejího vodícího psa; taky si vybírala hlavně Penny a taky jsme sjezdily kde co. S tím rozdílem, že vodiče pro Penny jsme mohly vzít z útulku a že i patnáctiletá Penny zvládala mnohahodinové cesty vlakem a následné několikahodinové rozhodování a očichávání s kandidátkou se svým obvyklým přehledem. Lady Hamiltonová holt penuškoidní povahu nemá, nezvládá zátěž s chvostem sebevědomě vztyčeným. Ale přesto – nevybrala nám ji Penuška tehdy špatně, vůbec ne.
No a Donda je povahou do velké míry pohodářský penuškoid. K mé obrovské radosti.)
(inlove) Je dobře, žes to dokázala napsat… a stejně dobře je, že máte Dondu – ty i Melly (sun)
Jo. (inlove)
On byl ten cyklus Kterak Penny takovej neuzavřenej. Ale zjistila jsem, že ještě bude předposlední díl – a časem se celej cyklus objeví u holek v Šíleným šupleti.
No a Donda – co bychom dělaly bez našeho puberťáka? 😀 Jo, jelikož se k tomu Melinka nemá, půjčila jsem si od Berušky její Vlny Moci (TM) já a krotím puberťáka jedna radost. 🙂
My v Šupleti se už moc těšíme.:D
Nedočkavě rozbaluji vánoční papír. Ne to není možné. Skoro na prahu své 50-sátky jsem dostala barbínu. Ale jakou, sběratelskou. Je to Audrey Hepburn v kostýmu z filmu Prázdniny v Římě.
To jsem si fakt přála, ale nenašla odvahu to vyslovit. Jen jsem tak mezi řečí naznačila. Seš fakt dobrej, že jsi to vytušil a hlavně sehnal.
Je nádherná a vypadá přesně jak Audrey v tom filmu. Má stejnou blůzu i sukni i střevíčky. A i přesně ten samý šáteček na krku.
Bude moje a jestli ten nahoře dá, tak jí jednou zdědí moje vnučka. Nebo pravnučka dožijuli se.
Děkuji Ti Ježíšku Petře.
Přání se plní.
Přání se mají plnit o Vánocích. A lépe pozdě, než nikdy, že?
Míšo, to je krásný dárek! (inlove) Představuju si, jak se nad ním nevěřícně usmíváš!
Další z historek naší Karolíny.
Tak já vám teda povím, že si to moc dobře pamatuju. I když už jsou to čtyři roky. Klidně si žiju v příjemné rodině, granulí i mlíka co hrdlo ráčí, pohodlná měkká místečka ke zdřímnutí, pohodové procházky po zahradě, hračky jenom pro mě. Jo, to byl život. A pak jednou – páníček přijede, v ruce velkou bednu, panička do ní nakukuje a pak volá: „Pojď se podívat, Kájo!“
Nahlídnu dovnitř a… Proboha! Z krabice na mě zírá… něco malého, rozježeného a tvářícího se naprosto sebevědomě. Pak to vykráčelo ven a ukázalo se, že je to kocour. A zlaté časy navěky skončily.
Chudák malá Karolína.
Ale zase – časem pro ni bude její rytíř Sam lovit myši!
No, já jsem jí to říkala, že když ho nezpohlavkuje, dokud je malý, tak bude litovat, ale nedala si říct. Takže milý Sam šéfuje odmala. Ale přestože není džentlaman, myši poctivě loví.
Katty, to taky nemá chybu! (inlove)
Jakou barvu má Karolína a jakou Sam? Abych si je dokázala představit… mám v hlavě dojem, že je Sam černý, ale proč a jestli je to pravda, to nevím:))
Karolína je šlechtična – krásná britka – barvy modrokrémové. Lehce obtloustlá (ona tvrdí dobře stavěná) s nádhernýma oranžovýma očima. (Mám ji jako profilový obrázek u nás v Šupleti.) Sam je sibiřák v klasickém mouratém zbarvení, v současné době s krásnou huňatou zimní srstí. Budu ho muset znovu vyfotit, protože jak tak koukám na starší fotky, teprve letos dorostl do plné krásy, velikosti a síly svých šesti kilogramů a panteřího vzhledu. Ačkoli Kája rozhodně není malá, je o kus delší i vyšší a rozhodně vypadá daleko nebezpečněji. Klame tělem. Pere se jen s cizími kocoury, doma většího mazla neznám, jeho nejoblíbenější místo je u mě na klíně. Lordka Karolína je na mazlení příliš povznesená. Zábavné je, když přibíhají z venku. Venku prší, Sam se přiřítí, kožich mokrý a špinavý, v ocase větvičky a bodláky. Kája se vznešeně nese, lehce urousané tlapky. Když jsme ji prvně pustili ven chodila jen po cestičkách. No ale k tomu se jistě v nějakých dalších historkách ještě dostaneme.
Dneska to zkusím:
D-I-G-I-T-A-L M-U-L-T-I-M-E-T-E-R? Já? Já mám dostat k narozeninám takovou věc? K čemu mi to bude? Jo tááák, aby sis nemusel nosit vlastní, až mi zase něco přestane fungovat a budu škemrat, abys mi to zkusil spravit, tak to jo.
Ještě jeden dáreček? Ach, poukázka na novej sporák, to jsi mi opravdu udělal velkou radost, ten starej už se asi fakt bude muset vyhodit, už jsi ho spravoval třikrát. A nemohl by ses na něj přece jenom ještě jednou podívat, já ti půjčím tu digitální mašinku, jo?
Jak, že to nefunguje? Nejsou v tom baterky? A ty s sebou nemáš baterky?
True story
Takové jsou nejlepší. Chjo.
To je fakt dobrý 🙂
No… neměl? Pak je vesmír v pořádku (chuckle)