Ne všechno, co se okolo nás děje, se dá brát s nadsázkou a humorem. Jsou věci, které bývají velmi smutné, a není-li člověk úplně bez citu, tak se těžko rozdýchávají. To o čem chci psát, je dnes bohužel velmi časté, a ukazuje to na velkou míru cynizmu a bezohlednosti.
Je sobota a já jdu s rodinou navštívit maminku mojí manželky do zařízení, které má honosný název Léčebna dlouhodobě nemocných. Maminka je po mozkové příhodě ochrnutá a v první fázi musí absolvovat základní léčbu. Vcházíme do budovy, na oddělení kde jsou nejtěžší případy.
I přes veškerá opatření je zde cítit zvláštní pach stolice, moče a ještě něčeho zvláštního. Pach smrti. Na pokoji, kde maminka leží, je několik pacientek, které jsou již viditelně před „odchodem“. Dělá se mi mdlo a chvíli to trvá, než se rozdýchám. Stojíme u postele a snažíme se nějak maminku potěšit. Domů nám ji ještě dát nemohou.
Mezi řečí jsem se zmínil o Bohu, byl jsem oblečený v tmavém obleku a pravděpodobně jsem připomínal duchovního. U dveří ležela stará paní, která ustavičně volala svojí dceru. „Helenko, kde jsi, přijď si pro mě.“ Bylo to zoufalé srdce drásající volání. Najednou utichá a slyším jiné volání: „Pane, pojďte ke mně.“
Chvíli trvalo, než jsem pochopil, že se to týká mé osoby. Přicházím k lůžku té stařenky a ona mě žádá, abych si k ní sedl. Beru židli, sedám a ptám se, co pro ni můžu udělat. „Co jste zač?“ zní otázka. „Proč?“ „Chci vám něco říct,“ dostávám odpověď. Nevím, co mám dělat, a najednou mi to dochází. Paní si myslí, že jsem nějaký farář a pravděpodobně se chtěla vyzpovídat.
„Jestli si myslíte, že jsem kněz, tak to nejsem,“ nic jiného mě nenapadlo. Po chvilce ticha najednou slyším slabý hlas „ Pane vy jste tak hodný.“ Nevím jak na to reagovat a tak se jen usmívám. „Pane, můžete mně vzít za ruku?“ slyším její prosbu. „Samozřejmě,“ odpovím a beru její drobnou ruku do své. „Pane, vy jste tak hodný,“ to už mi začíná být trapně a hrozně mě přemáhá lítost.
„Pane, můžete mně pohladit po hlavě?“ Hladím tu drobnou hlavičku a je mi na bulení. Najednou se ozve „Pane, a mohl byste mně políbit?“ Bylo to tak nečekané, že jsem nevěděl jak reagovat. Teď to nejhorší, ozvala se ve mně člověčina. Nevím, proč umírá, nemá nějakou nakažlivou nemoc?
Uvažuji a najednou vstávám, skláním se nad stařenkou a políbil jsem jí na čelo. „Pane, vy jste tak moc hodný, už můžete jít.“ Celý zmatený odcházím a za mnou se ozývá „Helenko prosím tě, kde jsi, přijď za mnou.“
Druhý den zemřela a Helenka nepřišla. Údajně za celou dobu pobytu se tam ani neukázala. Přemýšlím, co se to s lidmi děje, a nemohu pochopit tu dnešní lidskou bezcitnost. Každý by si měl uvědomit, že ho může potkat stejný osud.
Podobných příběhů mám ještě mnoho, ale raději píši o věcech veselejších.
Aster (Ladislav Fröde)
Článek vyšel na blogu Lidovek, http://frode.bigbloger.lidovky.cz/c/435134/Pribeh-ze-zivota.html, převzato se souhlasem autora.
Aster mi ten příběh vyprávěl dřív, než ho napsal, a já jsem ho už tehdy po něm chtěla. Takže tady je…
Moje maminka, zemřela v nemocnici na masívní infarkt. Prasklo jí srdce. Ležela na JIPce po prvním záchvatu. Já ráno volal, že tam jedu. Doktor který vzal telefon mi říkal, „Směje se je to dobré.“ Za půl hodiny jsem přijel, jdu na JIP a doktor mi říká,“ Bohužel je konec.“ Ptám se jak se to stalo. „Že vyskočila, když slyšela, že přijedu?“ „No ano, vykřikla -Ládik přijede a padla mrtvá-.“ Tak za to můžu nakonec já. Ještě perličku. Půl roku před tím mě požádala, abych jí zajistil hrob. „Mami neblbni, vždyť ještě žiješ.“ Nepovolila. Sehnal jsem hrob, kompletně s náhrobkem a nápisem na mramoru, že to je naše rodina. Musel jsem jí k tomu hrobu zavést a dostal jsem za to pusu. “ To je nádhera a jaký výhled na krajinu, tady se mi bude líbit.“ „Mamko, prosím tě, nechtěla bys, abych ještě udělal pohřeb na nečisto, abys viděla jak budeme brečet?“ „Jé, to by bylo krásný.“
Když jsem jí viděl v rakvi, tak jsem ani nebrečel. Ona se usmívala.
Astere, to je navzdory všemu krásná historka… (h)
Aster,ste úžasný človek.O smrti a umieraní by som mohla písať ad libidum.Mám za sebou historky k neuvereniu, čo dokáže blízky človek.,A tie výhovorky a racionálne ospravedlňovania neospravedlniteľného-pretože smrť je konečná.Najviac ošúchanou stránkou v modliacej knižky našej babičky bola modlitba za dobrú smrť/Ach ako sme sa tomu chechtali ako deti a ako to teraz chápem/
Umierať by sme mali doma so svojimi,ktorí by nám mali pomôcť prejsť na druhý breh.Lenže smrť sa stala niečím iným-akoby fabrickou nejakou činnosťou bez citu len profesionálne zabalenou telesnou schránkou,ktorá sa vynesie po dvoch hodinách z oddelenia ľuďmi nevalného intelektu skoro na spodine ľudského rebríčka.Nikdy nezabudnem zvuk udierajúcej hlavy na kov prepravného vozíka.
Smrť je vždy zlá-to napísala pred 2 000 rokmi i Sapfo:A smrť zlá je.tak Bohovia dali,veď keby krásna bola,tiež by umierali.
Milý Astere díky! Téma dneška je pro mne bolavé a těžké.Co se stalo nelze vrátit a možná i to jak to probíhalo, mělo být tak, jak bylo. Sama nevím, jak bych to chtěla nebo si přála. Tatínek, ten nás od sebe odháněl, nechtěl nás u odchodu za duhový most. Maminku jsem navštěvovala každý den, stav byl neměnný,nevěděla kdo je ani kde je.Jednou jedinkrát jsem nepřišla a maminka ten den odešla. Měla jsem ale štěstí,poprvé v životě, ve stavu plné demence se maminka na mne stále usmívala a dovolila mně si k ní lehnout,hladit ji a držet ji v náruči. Všechno co se stane má nějaký smysl. (h)
To je ohromně bolavé téma… já měla maminku doma posledních pět let, co už nebyla s to se sama o sebe postarat. Zezačátku se šourala po bytu, pak potřebovala pomoc, aby se zvedla a pak chodila jen s pomocí a poslední rok už téměř ležák.
Za tu dobu byla několikrát v nemocnici, a vždy se dostavilo zmatení – bylo mi vysvětleno, že to staří lidé mívají, když změní prostředí a ještě k tomu jim je zle. Maminka mi v tom zmatení vykládala, jak za ní chodí švagr, její maminka, její tety… všichni tou dobou již byli dávno mrtví. Mně kolikrát ani nepoznávala, seděla jsem vedle ní a ona mě přitom volala, držela mě za ruku a stěžovala si, že za ní ta její jediná dcera ani nepřijde… chodila jsem tam denně… Když se vždycky z toho nějak dostala, už si toto nepamatovala. Kdo ví, kdo s ní v tom pokoji vlastně opravdu byl…
A pak jednou také byla v nemocnici, já za ní opět chodila, bylo domluveno, že v pondělí nebo v úterý si ji vezmu domů, přišla jsem domů z ávštěvy a večer telefon, že maminka usnula a už se neprobrala… takže přes všechnu snahu jsem u ní stejně nebyla, když to potřebovala nejvíc.
A mrzí mě to, moc, dodnes si to vyčítám, přestože vím, že to není ničí vina, bylo to naprosto nečekané.
Ale stejně tu sedím a slzy mi zas tečou…
Astere, děkuji za to, co jste pro něčí maminku udělal.
ASTERE, TOHLE POVÍDÁNÍ VE MNĚ VYVOLALO VELMI SMUTNÉ VZPOMÍNKY NA OBA RODIČE I JEDINOU SESTRU. VŠICHNI TITO MOJI NEJBLIŽŠÍ UMŘELI PRÁVĚ V NEMOCNICI. PRVNÍ BYL TÁTA. TEDHY, PŘED 33 LETY, JSEM MUSELA NA NESMLOUVAVÝ ROZKAZ ŠKOLNÍHO INSPEKTORA , KTERÝ VŮBEC NECHTĚL NIC SLYŠET O TOM, ŽE MÁM DOMA TĚŽCE MRTVICÍ POSTIŽENÉHO OTCE, ODJET SE ŽÁKY NA TŘÍTÝDENNÍ POBYT VE ŠKOLE V PŘÍRODĚ. INSPEKTOR DOCELA SEBEJISTĚ VYHORŽOVAL, ŽE POKUD NEODJEDU, MOHU SI HLEDAT MÍSTO U LOPATY.TUŠILA A VĚDĚLA JSEM, ŽE BY TO TAK BYLO. MUSELA JSEM POSLECHNOUT. MAMINKA ALE PÉČI O NAPŮL OCHRNUTÉHO TÁTU PO MRTVIČCE VŮBEC NEZVLÁDLA, PROTOŽE SAMA MĚLA POKROČILOU ARTRÓZU VE VŠECH KLOUBECH,CHODILA O HŮLCE S VELIKÝMI BOLESTMI A ANI NEDOKÁZALA SEVŘÍT RUCE V PĚST. TAHAT 100 KILOVÉHO TÁTA JSEM DOKÁZALA JEN JÁ. JSEM SKÁLOPEVNĚ PŘESVĚDČENÁ, ŽE TÁTA UMŘEL ŽÍZNÍ, NIKOLI HLADEM.SÁM SE NEDOKÁZAL NAJÍST A ANI NAPÍT.MYSLÍM SI, ŽE K TÁTOVĚ SMRTI HODNĚ PŘISPĚLA I TA VYNUCENÁ ZMĚNA PROSTŘEDÍ. NAVÍC SE TÁTA NEDOKÁZAL S LIDMI NIJAK DOMLUVIT. DALŠÍ NA ŘADĚ BYLA MAMINKA. MĚLA RAKOVINU, ALE UŽ V TAKOVÉM STÁDIU, ŽE NEŠLO NIC DĚLAT. ŽILA JEN DVA MĚSÉCE OD ZJIŠTĚNÍ NÁDORU. UMŘELA V NEMOCNICI, ALE SEE SESTROU JSME OBĚ ZROVNY BYLY U NÍ.JEN ROZLOUČIT JSME SE UŽ NESTIHLY. CHUDÁM PODLE DRČŮ VYKRVÁCELA DOVNITŘ. SESTRA UMÍRALA V NEMOCNICI DLOUHÝCH 14 DNÍ. NECHTĚLA UMŘÍT, ALE NEFUNGOVALA JÍ UŽ PRAVÁ PŮLKA SRDCE. ODEŠLA TAKY V OSAMĚNÍ,PROTOŽE NA CHOMUTOVSKÝ JIP TEHDY NÁVŠTĚVY NESMĚLY. NEPUSTILI K NÍ ANI JEJÍ DVA SYNY.TI S NÍ MOHLI HOVOŘIT JEN PŘES „MDOMÁCÍ“ NEMOCNIČNÍ TELEFON. ŽE MAMINKA NAD RÁNEM UMŘELA, TO SE STARŠÍ SYNOVEC DOZVĚDĚL POZDĚ ODPOLEDNE, KDY ZA MAMINKOU PŘIŠEL A DOŽADOVAL SE VSTUPU ZA NÍ. BEZ PŘÍPRAVY, OD OBYČEJNÉ ZDRAVOTNÍ SESTRY, VESTOJE , NA CHODBĚ PLNÉ,LIDÍ MU BYLO NA PŮL ÚST PŘES RAMENO ŘEČENO, ŽE JEHO MAMINKA V PŮL TŘETÍ RÁNO UMŘELA. TO BYL NEJEN ŠOK, ALE TAKY DĚS A BĚS KOMUNISTICKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ..
já už jsem nestihla zajít za babičkou….dodnes mě to mrzí
Tak tohle je hodně složité a těžké téma. Netroufala bych si soudit něčí vztah k rodičům (prarodičům), na základě setkání s jednou stranou, na poměrně krátkou dobu.
Ano, odvykli jsme smrti. Bojíme se a snažíme se ji vytěsnit ze svého života. Jsme takto vychováni. Přednost mají mladí, krásní, aktivní. Žijeme rychle a hlučně. A to se nezmění během několika let. Má-li se to změnit, je to úkol pro několik dalších generací, a znamená to změnu životního stylu a změnu životních hodnot společnosti.
Dovedu si představit, situaci, která vede člověka k tomu, že na návštěvu za umírající maminkou nepřijde, ani jednou. Důvod může být zcela prostý – v zájmu zachování vlastního zdraví (většinou duševního). Nevíme, proč Helenka nepřišla, nevíme, co byla zač, pokud to byla dcera, kolik jí asi bylo let? Jak na tom byla se zdravím? Možná sama ležela v nemocnici a nemohla přijít. Možná se v té době starala o své těžce nemocné dítě. Možná měla za sebou několik let péče o nemohoucí maminku a využila možnosti LDN, a odjela na dovolenou, aby načerpala síly (a nestihla se vrátit). Třeby ji do smrti bude mrzet, že u maminky ten den nebyla. Co my víme. Ne každý svého blízkého „odloží“ a zapomene.
Spíš mě zaráží, že společnost, která má tolik vymožeností, stále není schopna pomoci rodinám, jejichž člen potřebuje dlouhodobě celodenní péči, s důstojným zajištěním fyzických potřeb toho člověka, tak, aby se rodina mohla plně věnovat naplnění jeho potřeb citových. Už to, že jsou klienti v terminálním stádiu na pokojích s klienty, kteří potřebují jen základní rehabilitaci. A to, že jsou na pokojích po několika, bez ohledu na jejich přání, to mi přijde naprosto nepřijatelné. A pokud jste někdy zkoušeli sehnat pečovatelku pro nemocného člena rodiny domů, tak víte, že pokud nejste milionář (nemáte na to, platit si soukromé pečovatelky), tak nemáte šanci. Pak zbývají LDN, z nichž mnohé opravdu nezajišťují důstojné prostředí pro nemocného člověka ani pro jeho rodinu.
Astere, udělal jste skvělou věc! Byl jste na správném místě, ve správnou dobu, a dokázal jste věnovat lidský dotek a (sou)cit člověku, který to potřeboval. Nicméně, blízcí té paní opravdu nemuseli být bezcitní, jen mohli být v situaci, kdy víc udělat nebyli schopni.
V zájmu zachování vlastního duševního zdraví nejde ani jednou navštívit umírající maminku do nemocnice? Tomu nějak nerozumím, asi jsem spadla z višně.
Kdykoli byla maminka v nemocnici, a to ani zdaleka neumírala, tak jsem za ní nejméně obden chodila, někdy i každý den. Třeba jen na chvilku. Nikdy mě nějak nenapadlo řešit v té souvislosti svoje duševní zdraví.
Jak ráda bych za ní dnes šla, třeba i do nemocnice. Bohužel už to nejde.
Přečetla jsem to ještě jednou a nevyplynulo mi z textu, na které straně duhy se Helenka nacházela.
Možná přijít nemohla, možná tam celou dobu byla.
A možná ne. Snadno se soudí, zvlášť když to nemáte 350 nebo 1350 kilometrů.
To je pak těžké obden navštěvovat.
Já jsem nereagovala na článek, ale na příspěvek toscy.
Nikdy mě nenapadlo, že bych za maminkou do nemocnice nešla proto, abych si uchovala duševní zdraví. To prostě nějak nedovedu pochopit. Co to je za vztahy? Já jsem prostě maminku měla ráda, no, je to docela prostý.
Před 5-ti lety jsem si nedovedla představit, ze bych kohokoliv z blízké rodiny neměla v péči doma až do jeho posledního dne, před 2 lety bych napsala totéž, co Ty – nedovedu to pochopit. Dnes to, diky osobní zkusenosti s navstevami blizkeho v beznadejnem stavu pochopit dovedu, spis mi dělá problém pochopit velmi rychle odsouzeni naprosto neznámého člověka. I z komentářů ostatních, co zažili návštěvy u umírajících (ne v nemocnici u zdaleka neumírajících, to je totiž naprosto jiné tema z hlediska vlivu na psychiku), se mi zda, ze nejsou sama, kdo takové návštěvy „rozdychava“. No, pokud mas možnost a čas je rozdychat, mas štěstí. Pokud jdeš ze stresu do stresu, je otázkou priorit, který stres v zájmu vlastního zdraví vytesnis.
Ri, to, ze Helenka mohla byt z druhého brehu me napadlo taky.
Já jsem na JIPku a potom na LDNku chodil, (marně) skoro tři měsíce. Každý den. Přežil jsem to, i když jen tak tak, ale nic příjemného to není. Ale věděl jsem, že i když se reakce nedočkám, jsem vnímán. Ale ten pocit bezmoci je opravdu fuj.
Vidíš – a tos původně nechtěl.
Jseš zpětně rád, že jsme tě tady přesvědčili, ne?
Přesvědčil jsem se sám. Cvokaře, ani prášky jsem nepotřeboval, jen mi chvilku trvalo, než jsem si sesumíroval, co dál. Původně jsem počítal s tím, (doktorům se nemá vždy věřit), že když jsem, jak mi ortopéd před operací řekl, velmi vážně nemocný, že to se mnou sekne, leč přežil jsem. A jednoho dne jsem si řekl, že když udělal osud naschvál mně, udělám na oplátku naschvál já jemu a vlezl na internetovou seznamku…Na třetí pokus a za necelé dva týdny se zadařilo. A teď mne omluvte, odcházím dojíst zbylé jelení řízky, protože s prázdným žaludkem se špatně usíná.
Nechci dělat chytrého, otec Helenky byl lékař, už nežil, ta maminka byla zdravotní sestra. Měli jedinou dceru, dali jí akademické vzdělání a zdědila dost velký majetek. Řekla mi to naše maminka, která celou rodinu znala.
Je to moc smutné povídání a můžu k němu jen říct, že jsou i lidi, kteří navštěvují a pomáhají nezištně. Teď se budu trochu chlubit, můžu? Naše škola už několik roků spolupracuje s nemocnicí, právě s oddělením dlouhodobě nemocných. Před velikonocemi a vánocemi vybereme šikovné děti, většinou z vyšších ročníků, připravíme přáníčka, nějaké povídání, ozdůbky a jdeme na oddělení, dětí se rozdělí na jednotlivé pokoje a tam stařečkům čtou, dozdobují přáníčka a ozdobičky, které jim pak zůstanou na pokojích. Všem se to moc líbí. Když jsme byli poprvé, měla jsem trochu strach z reakcí dětí, ale nestačila jsem se divit, jak i ti největší puberťáci byli citliví a pozorní. Letos jsme ke spolupráci přibrali i děti z běžné základní školy.
Myško, chlub se, chlub! (inlove) Právě takové akce dělají ze světa lepší místo a člověka potěší, když o nich ví, byť se dějí jinde než žije on sám (wave)
No, na takováhle místa jsem chodila i já s Penny a budu znovu chodit s Donny, až vyroste a dožene ji rozum. 🙂
Nejdřív za rok, dřív než v roce a půl psa se ty zkoušky dělat nedají.
A taky si teď už umíš představit, co může znamenat být canisterapeutický tým – pro oba, pro člověka i pro psa.
Aster má u mě bod plus! (h)
Milá Io, to je práce, jaká má téměř nevyčíslitelnou hodnotu – nejen pro ty lidi, kteří pomoc přijímají, ale i pro jejich rodiny, které tam nemohou být pořád a když vědí, že tam babička zase měla tu milou paní s pejskem, tak jsou taky strašně vděční. (h)
Tak ať Donny hezky roste a rozum ji dožeme právě včas, abyste mohly jít rozdávat radost (inlove)
Jo, moc ráda vzpomínám na tu paní, co se pro obyčejnou zlomeninu a strach z rehabilitace už málem stala ležákem, a Penny ji vytáhla do chodítka a na fotbal. (Tohle je to, co je na tom výcviku těžké – nestačí, aby byl pes hodný a mazlivý, musíš ho naučit přizpůsobovat se potřebám nemohoucích tak, aby ti lidi vůbec nic nepoznali – Penny tady konkrétně dávala té paní míček nejdřív do ruky, otáčela jí dlaň, aby ho mohla vzít, a pak přesně ke špičce nohy, a uhýbala dost, aby se paní nebála kopnout. Na začátku bylo to „kopnout“ jenom takový nepříliš koordinovaný šťouch, prostě se noha trochu pohnula. Po půl roce se z toho stal pohyb plně řízený.)
Nezapomenu, jak ta paní šla svojí dceři naproti po chodbě – a ta dcera ji objala a štěstím se rozbrečela.
Chystaly jsme to tam s tou paní a se sestřičkou dobře týden, paní se moc těšila, jak dceru překvapí. A že se jí to teda povedlo!
Doktoři říkali, že když zůstane ležet, odejde do pár měsíců.
Žila – a dobře – ještě asi dva nebo tři roky. Většinu z toho nakonec téměř soběstačná. (Tzn. po bytě si došla, najedla se, umyla se, oblíkla se. Dcera ji pak měla doma a chodily na procházku – a my jsme chodily s nimi, chtěly nás. (inlove) )
Tohle je ta práce.
to je super, že jste tak krásně pomohly a budeš pomáhat dál
moje kámošky se taky canisce věnují ale nevím jestli zaznamenaly takový úspěch
Na to se musí sejít víc šťastnejch faktorů včetně vůle toho člověka samotnýho. Ale pak tě to hřeje ještě dlouhý roky.
Pozdravuj kámošky i s chlupatýma parťákama!
vyřídím děkuji, kamarádka když začínala tak byla na sezení kdy chlapečka asi s obrnou polohovali s kolií a když přišel byl naprosto ztuhlý po půl hodině hýbal rukama….
(h)
V kontextu s odchodem Petra Hapky mi jdou trochu slzy do očí. Jen nevím, jestli bych chtěla zatěžovat přespříliš péčí o svou tělesnou stránku svou rodinu. Jsem ve věku, kdy mám starou maminku a stále musím chodit do práce. Péče o ni leží na sestře, protože nežijeme ve stejném městě a ona ke mě nepůjde. Zatím je plně soběstačná a kam ji nechceme pustit samotnou, podělíme se o doprovod. Při představě, že já už bych mohla přijít o zaměstnání, ale moje děti za těch 25 let ne, nechci je zatížit takovým rozhodováním. Doufám, že budu mít štěstí……
Spes proxima. ;(
Taťka nám zemřel v nemocnici. Dokud to šlo, každý den někdo u něho z rodiny byl … bohužel se stalo to, co se stává každý rok – přišla chřipková epidemie a přísný zákaz návštěv. Přišla v poslední měsíc taťkova života – to, že odešel, s tím jsem se jakž takž smířila, ale to, že poslední dny nám nebylo umožněno být s ním, s tím se nesmířím nikdy. Nevím, proč tyto zákazy u lidí, kteří už viditelně odchází jinam (taťka měl krevní nádory na mozku, neléčitelné a neoperovatelné – prognóza maximálně půl roku) – jak musel být, chudáček, zmatený a nešťastný, že naráz zůstal sám, bez možnosti mu to vysvětlit (on byl už nakonec jako batole) – toto mě bude bolet do konce života.
Ale vlastně jsem chtěla říct – Astere, jste tak hodný člověk (h) . Udělal jste pro onu paní víc, než kdokoli jiný v jejím životě – daroval jste jí svůj čas a dotek ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala.
Přidám se k Yze – řekla to přesně za mě (h)
Ani já jsem nebyla u maminky, když umřela a bolí mě to. Byla v umělém spánku na JIP a já byla v Norsku. Byla jsem tam na návštěvě ne příliš dlouho předtím (za těch pět týdnů jsem do Prahy lítala), ale za ruku jsem ji v posledním okamžiku nedržela. Už to nenapravím (u)
Napravíš. Ale až tam na druhé straně.
Přesně tak jsme to měli s babičkou.
S maminkou… darmo mluvit.
Astere, díky za tu paní.
Moji rodiče a prarodiče umřeli v nemocnici také, stejně, jako strýc z matčiny strany. Nešlo to jinak, s akutním infarktem a mozkovou mrtvicí se doma bojovat nedá. A dokud je šance, je třeba bojovat. Jenže ten poslední boj se vyhrát nedá, právě proto, že je poslední, jenže kdo to může předem vědět?
Mila Ygo, tohle taky nepochopim, proc spital nepusti rodinu k nekomu, kdo umira. I kdyby ten clovek chripku chytil, tak ono je to vlastne jedno, jestli umre na chripku nebo na nasledky rakoviny, ci co, ale neumre opusteny. A pritom co lidi nejvic chyti ve spitale, jsou stafylokokove infekce.
Hani, mě tam za tátou pustili…od 10.2.2009 vyhlásili zákaz návštěv a já tam šla 11.2….no byla jsem tam díky sestřičkám do těch 18 hodin a pak odešla domů…otec zemřel ten den v 20:15h.Volala mi to ta samá sestřička, co mne tam pustila….
Je to moc smutný příběh a zároveň tak lidsky dojímající. Děkuji vám za něj pane Ladislave.
Odvykli jsme si, že lidé umírají.
Dříve lidé umírali doma. Přišel kněž a dal poslední pomázání.
Rodina se sešla u lůžka umírajícího a byla s ním.
Ono to mělo něco do sebe.
Pak se umírání přestěhovalo do sterilních nemocnic a ústavů, kde ale zoufale chybí trochu té lidskosti.
Já bych si přála, až jednou budu umírat, aby mě moji nejbližší drželi za ruku. Abych se mohla rozloučit. A zároveň, abych mohla být u svých nejbližších, až mi budou odcházet.
Doufám jen, že to dokážů.
Míša
Já zase doufám, že prdnu, heknu a padnu dřív, než se někdo doví, že už bych to měl mít ,,za pár“. A pro jistotu jsem do poslední vůle napsal, že chci zpopelnit bez obřadu a šoupnout do hrobky také bez zbytečného tyjátru. Člověk má pro své okolí cenu, dokud žije, a to ještě ne vždy a mrtvý prd ví. Každopádně, když jsem se životem většinou prochechtával, nestojím o to, aby kvůli mě někdo brečel.