Vím, že druhý den musím opravdu brzy vstávat. Snažím se tedy jít spát dřív. Pečlivě si natáhnu budík. Pokud na tom dost závisí, zapnu si alarm i na mobilu. Výsledek?
Nejdřív se mi nechce spát. Protože takhle brzy vstávám obvykle před nějakou cestou, znamená to všelijaké zařizování. Takže večer mívám pocit, že toho musím ještě strašně moc stihnout. Důsledek je nasnadě – buď jdu spát v obvyklou hodinu, nebo ještě později.
Jelikož usínám s utkvělou myšlenkou na vstávání, tak se v noci x-krát probudím, naposledy obvykle chvíli před zazvoněním budíku. To si už ale nesmím dovolit ani zavřít oči – zkušenost praví, že poslední maličké poležení dokáže sklouznout do (konečně:)) tak tvrdého spánku, že zaspím docela určitě.
Takže i při časném vstávání vlastně budík nepotřebuju. Ovšem něco za něco – následující den vypadám a jednám jako čerstvě vyoraná myš. Po kafi smrťáku jako myš přiotrávená kofeinem. Prostě neumím spát rychle, jak říkával Kája Mařík:))
Nějak mě nenapadá, co bych s tím mohla udělat, tak si to zkrátka trpím. Naštěstí můj obvyklý životní styl není na časném vstávání postavený.
Ale zajímá mě: jak jste na tom se vstáváním vy? Taky se při (na vás) extrémně časném vstávání budíte do zásoby? A za jak dlouho po vstávání se doopravdy budíte? Pojďme si dnes povídat o vstávání:))
PS: Když říkám brzy, tak myslím hodiny před pátou ranní – po páté je to taky brzy, ale dokážu, byť váhavě, připustit, že jde o ráno a nikoliv o noc:))
Mám ráda svoji věž. Budí mě celou hodinu.
Předchozí radiobudík byl ještě lepší. Budil mě dvě hodiny. 🙂
No a psice se naučily, že čím dřív (po zapnutí radiobudíku) mě vyšťourají z postele, tím delší čas mají na čurání.
Snídaně před devátou znamená, že mi bude celý den blbě.
Jsem sova. 🙂
Milá Io, když jsi napsala, že máš ráda svoji věž, tak se mi prostě vybavila taková ta pěkná, středověká, s cimbuřím – něco jako věž pro princeznu nebo novogotická rozhledna (chuckle) Ale jak by tě taková věc budila? Teprve po chvilce mi došlo, že mluvíš o rádiu (wasntme)
Tady vidíš, jaké mám asociace, když vidím Io – dvacáté první století to není (blush)
Mimochodem, hlavním budíkem budou nejspíš ti psi, ne?
Á, mít tak takovou věž! Budilo by mě kvílení meluzíny! 😀
(Ne že by se tomu špatně naladěná stanice neblížila…)
No, když už nemám věž s cimbuřím, aspoň mám ty psy – smečku a komorné v jednom.
No hele, kdo to má, aby ho budila jedna lady a jedna princezna? A jak hezky to umí, když mi strkají do obličeje svoje studené čenichy. (Princezna mi i poskakuje po ramenou.)
Jak žhavě aktuální téma pro mě! Dnes budu muset spát opravdu rychle s tím, že čas vstávání není přesně určen a nezávisí tak docela na mě, ale na tom, kdy bude chtít Viktorek mlíko. 🙂 Počítat prý mám buď tak asi s pátou hodinou s tím, že mimčo pak ještě pravděpodobně usne, anebo s šestou, kdy už následný spánek není tak jistý. Jisté je jen to, že ať tak či tak, já budu nevyspalá každopádně.
Protože jsem sova. A mám to přesně tak, jak psala tapuz pode mnou. Že totiž chodím spát po půlnoci a vstávám kolem osmé ranní. Angažmá OSVČ mi v tomto velmi konvenuje, bohužel občas musím vyrazit za klienty. Na dny, kdy tomu tak není, se vyloženě těším. (clap)
Tak co Hančo, dali jste s Viktorkem pátou nebo šestou hodinu? A dospali jste se ještě? (wave)
Jsem sova, takže se mi těžko vstávalo už jako malé holce do školy. Naopak jsem trpěla, když mě rodiče posílali „brzy“ spát. Docela ideální dobou bylo studium na VŠ, kde jsme si obvykle přizpůsobili rozvrh doprostřed dne (a pokud možno i doprostřed týdne), takže jsem obvykle vstávala samovolně cca v půl osmé. Nástup do pracovního procesu byl tvrdý náraz, kdy jsem byla nucena vstávat cca v šest, nebo i dříve, v závislosti na vzdálenosti pracoviště (nejhůř bylo, když jsem jezdila ze Spořilova na letiště). Normálně ráno snídám, ale často mi bývalo tak mdlo, že jsem do sebe dostala sotva trochu čaje.
Když jsem se nedobrovolně stala OSVČ, situace se v tomto směru pronikavě zlepšila. Chodívám spát tak mezi jednou a druhou a vstávám obvykle, když se probudím, tedy tak asi v osm, v půl deváté. Pracuji doma a práci mám takovou, že ji mohu udělat dle vlastního uvážení v kteroukoli dobu, takže raději dělám třeba do noci a ráno si přispím. Kdybych měla jít znovu do zaměstnání, bylo by mi ouvej, ale vzhledem k mému věku už ani nehrozí, že by mě někde zaměstnali, takže se to asi nestane. Budík tedy používám jen k mimořádným příležitostem, a těch zase není tak moc.
Jinak jsem dobrý spáč. Před usnutím si obvykle ještě čtu, ale jak zaklapnu knihu, tak usnu. A jsem schopna usnout i hned, jak lehnu. A to prosím přesto, že si večer pravidelně dávám silný černý čaj (ani kafe by mi nevadilo).
Milá tapuz – s OSVČ jsme na tom vlastně stejně 😛 Jen s tím usínáním jednoznačně vedeš! (inlove)
Šmánkote, Dede, já to mám naprosto stejně jako ty, takže Ti nemůžu poradit, jak se dobře a zdravě vyspat, když mně čeká příští den něco důležitého. Natožpak za včasného vstávání. Ach jo.
(inlove) (wave)
Odjakživa jsem málospáč – již za postpubertálního mládí jsem mohla do tří do rána trsat na disce (nebo popíjet ve sklepě) a v sedm jsem vstávala – byla to nutnost hlavně v sobotu, neb jsem musela vyrazit do obchodu, aby bylo mlíko na nědělu (rofl) . A to mi zůstalo – teda ne to trsání, ale ránovstávání. A hlavně o volných dnech si to užívám – vstanu kolem šesté (spíš před), uvařím kafe, sednu v kuchni a čtu si – nikdo mne neruší, nikdo po mně nic nechce (dobrá, až na Zikiho, který chce první, někdy už druhou, snídani).
Budíka natahuju jen při obvzlášť brzkém vstávání – a stejně se vzbudím před ním.
Málospáče závidím, protože já spát potřebuju a málokdy toho uspím tolik, aby mi to stačilo:))
Jo a líbí se mi představa tichého, tebe pokojně čtoucí a Zikiho, jak netrpělivě kouká na kuchyňské hodiny a čeká, kdy bude moct urgovat druhou snídani (inlove)
Jsem sova, celoživotně předělávaná na skřivana. Navíc doslova od dětství těžce usínám – když už spím, sotva mě něco vzbudí, ale usnout mi občas trvá i hodiny. Samozřejmě pak ráno mám problém se probrat..
Jak psala dole Renata – fuj, to je téma 😛
Sova násilně předělávaná na skřivana – to je asi nejhorší varianta… lity lity! (inlove)
Když byly děti malé, uměla jsem usnout kdykoliv a kdekoliv – jak píše dole Verenka. Ovšem kde ty časy jsou, dnes mi dá usínání práci a když k tomu musím vstávat, je to naprosto přesně, jak píše Marička 😀 tedy na prd
Spánok a vstávanie-to je pre mňa des.Mám v mobile nastavené tri časy podľa staníc,kde mám službu.A to 4.30 5.00 5.15.spoadá to do kategorie skoré vstávanie,alebo do kategorie svinstvo hnusné?Večer líham do postele doma najneskôr o 21.30.Pravda je,že po príchode na stanicu po pozdrave si vytiahnem deku ,zhodím baganče a líham.vstávam len na adresy a k jedlu.Mám obľúbenú vetu:môžem spať kdekoľvek,kedykoľvek a s kýmkoľvek./v miestnosti sme viacerí/
Kde sú tie časy,ke´d som sa budila spontánne doma,otvorila oči a ešte chvíľu sa prevalovala s „buculkou“/malinký vankúšik na hlavu/na posteli.
no a spím plytko-počujem každý šum,vrzganie a vyskakujem z postele,že je to adresa.Nebudem viac spomínať,nič pozitívne ma nenapadá.
Verenko, ty máš holt úděl člověka, který slouží služby. (inlove) Už nevím, v které knize byla úvaha nějakého doktora (ono se to opakuje), že až bude mrtvej, nechá si na hrob přidělat zvonek a bude si celou věčnost užívat, že k němu už nemusí vstávat (chuckle)
Neumím ani „rychle spát“ a už teprve ne „rychle vstávat“.
Neumím si rychlé usnutí poručit. Obzvláště, když vím, že musím ráno vstát dříve, než jindy. Proti posteli na prádelníku jsou malé stolní digitální hodiny. A právě proto, že vím,že musím rychle usnout, honí se mi hlavou spousta myšlenek, „přehrávám si“ právě shlédnutý film, víc, než jindy mě to nutí chodit čůrat atd – a pak koukám na ty svítící hodiny jak se čísla posunují a říkám si „když teď rychle usnu, ještě mám 5 hod. do vstávání, to by mi mohlo stačit. Jenže pak jsou to ještě 3 hod. a furt nic a když se mi pak podaří na poslední 2 hod. usnout, vstávání je pak děs. Ale naštěstí to vždycky další noc dospím. Ovšem, jak Dede píše, to nedospání je na mě sakra vidět.
Spát chodíme +- v půl dvanácté. A vstávám (e) kolem 7 ráno, spát déle už prostě neumím, i kdybych stokrát chtěla.Jsou samozřejmě vyjímky, kdy jsem šíleně utahaná (první odstavec) a pak dospávám třeba do 8,ale sama od sebe se probouzím právě kolem té sedmé.
Rychlé probuzení nemám ráda. Tedy takové, které mě vytrhne z tvrdého spánku – zvoní tf., zvrací kočka atd. To pak nejsem schopná souvisle mluvit, plete se mi jazyk i mysl (manželovi dám ránní pusu a řeknu „good night“ místo „good morning“) a motám se po domě jak tělo bez duše. A na ranní hodině nezáleží. Já se musím probudit hezky pomaloučku, kdy ještě moment ležím v posteli, než se z ní zvednu. A to platí třeba i když zazvoní budík. Ten mě probudí,ale z postele nesmím hned vystartovat, to jsem schopná i zakopnout. Naštěstí nutnost natažení budíku není častá, většinou, když mám ranní kontrolu u dr. a i tak je to třeba „až“ v šest, tedy to nespadá pod Dedinu „brzkou hranici“.
Proč se mi tam ukázala ta otvírací obálka ? Měla tam být závorka a „e“ jako že vstáváme oba.
Maričko, před závorkou jsi udělala mezeru a za ní také, a tak se ti zobrazila obálka, jako i jiné smajlíky 😉
Maričko, máme toho hodně společného! (chuckle)
Mimochodem líbí se mi důvody, za kterých jsi hned vzhůru… „zvrací kočka“ (chuckle)
Jinak v noci opravdu špatně reaguju na zvonění telefonu – obvykle se leknu, že je to nějaký průšvih (taky bývá, že). Minule mi zazvonil mobil těsně před půlnocí, já chvíli předtím usnula. Lekla jsem se samozřejmě – a on to byl Marek divící se, že jsem si už šla lehnout. Holt se v Barceloně přizpůsobil místním zvykům… (chuckle)
Co se týká časného vstávání, tak do 1.00 hod. dokážu vydržet vzhůru, do tří musím spát (naštěstí patřím mezi ty, kteří mají uspávací představy, takže dokážu usnou rychle)vstávám bez problémů, a pokud je to později, tak to je celkem normální doba vstávání, to neřeším (už asi 20 let se budím kolem 4.45 hod. a buď vstanu, nebo jsem schopna ještě lehce usnout).
No vida, další skřivánek! (inlove)
Extrémně časné vstávání? Co to je? Jestli kolem sedmé, tak to bych si možná vzpomněl, (naposled před cca 12 lety). Dnes mne před půl devátou z pelíšku nevytáhne ani kocourek.
Jsem na tom stejně: odjezd někam na cesty mezi druhou a pátou ranní znamená 50 nočních probuzení z obavy, abych nezaspala.
A chci-li vidět východ Slunce, je pro mě jednodušší si na něj počkat od večera než ráno včas vstát 😀
Pavčo, tak na sluníčko bych si asi přivstala – pro mě jsou začarované hodiny mezi jednou (případně druhou) a pátou. Jsem-li nucena být tou dobou vzhůru, jsem další den prostě zombie… (wasntme)
Renata je geniální 😀 nejít vůbec spát mě nenapadlo. A asi by to mohlo … ne nemohlo by to fungovat.
Jsem noční tvor a když je to potřeba dokážu se PŘINUTIT jít spát brzo, třeba už v jedenáct. To jsem pak v pelechu před půlnocí.
Normálně bych vstávala podle světla, roky máme budík nastavený na šestou, ale je to rádio, takže buď poslechnu zprávy, nebo lezu z postele. Hlava se mi probudí naplno hned. Člověku to jde pomaleji, do plného provozu skoro hodinu (ale se snídaní, prosím).
A ke vstávání v noci. Netrpím nespavostí, ale stane se, že člověk něco řeší a řeší a pořád dokola … nikdy jsem při tom neviděla na budíku čtvrtou nebo pátou hodinu. Ať se děje co chce, někdy tou dobou je restart. Zavřeno. Vypnuto.
V pět nevstanu. Ale můžete mě odtáhnout kam chcete. Nebude mi vadit, že mi hlava poskakuje po schodech. Zato následující tři dny budu … více než nespolečenská 😀
Ještě že Francouzi zvládnou příjezd hotelových hostů ve dvě ráno 😀
Ano ri – podepíšu prakticky všechno – i tu nutnou snídani 🙂 Mimochodem ta představa hlavy a schodů a následné nespolečenskosti je… poutavá (chuckle)
No, tak pro mě není problém jít spát v době, kdy většina pracujících už vstává. Problém nastává, když musím vstát jako ti pracující 😉 a navíc bez snídaně. Takový odběr krve na ranní glykemii…., bodejť by mi vyšly nějak úchvatně krásné výsledky – mé tělo je ve stresu, protože než se po probuzení dostanu k tomu doktorovi, tak je to skoro hodina a půl – hlady omdlévám, nadledvinky do mě pumpují adrenalin a cukr stoupá, abych to utrpení přežila….
Moje maminka je sova a tatínek byl – no skřivan teda určitě ne, ale s tím ukládáním se asi slepic. Pravidelně usínal vleže uprostřed obýváku tak něco po osmé a protože nemohl jít do postele bez maminky, rušil nám svým chrápáním už tak zoufalé televizní pořady. Když se maminka doučila, vykoupala a rozhodla, že už teda asi je čas jít spát, tátu vzbudila se slovy “ Jardo vstávej, jdeme spát “ a tatínek se odpotácel do ložnice. Ráno vstal okolo šesté, uvařil si kávu a tak půl hodiny seděl u stolu, kouřil, pil to kafe a podle mne u toho spal. Oblékl se, došel na autobus, odjel asi 5 stanic, sešel do suterénní kanceláře, sedl ke stolu, kouřil a pil kafe a čekal až v rádiu bude meteorologické hlášení. Potom najednou ožil, chytnul mapu a od půl deváté normálně fungoval. Pokud jsme byli na dovolené nachalupě byl postup stejný, akorát nikam neodjel
Inko, to je moc pěknej obrázek, kterej jsi tu nakreslila! (inlove) jen se zeptám – to tatínek spával na zemi? (wasntme) Jo a moc se mi líbila ta poslední věta… (wave)
Jistěže máme v obýváku ležení, dokonce krásné starožitné kanape, ale prostě pro něj bylo nejlepší si vzít polštář a rozvalit se uprostřed obýváku. Až ke stáří si občas šel lehnout do postele dřív než maminka.
Jestlipak se k němu na té zemi tulil nějaký ten kožich – pes nebo kočka? To mohl být opravdu pěkný pohled – třeba z toho kanape (chuckle) (inlove)
Můj ideální vstávací čas je kolem půl osmé (ve všední den nereálné). Pokud musím vstávat, spoléhám na to, že se vzbudím. A nijak zvlášť nemám problém jít spát dřív. Dokážu si užít, že můžu jít spát a nikdo po mně nic nechce 🙂 Nejhorší je, když někdo v dobré víře nastaví budík na dřív, abychom měli čas se pomalu probudit. To pak dokážu usnout ještě jednou rychle a zatraceně tvrdě. Z postele musím vylítnout do pěti minut, jinak to nefunguje.
To jsi můj člověk. Buď vystartuju okamžitě (jde o vteřiny, ne o minuty), anebo usnu jako špalek. MLP potřebuje ten probírací čas. Vražedná kombinace 😀 .
Budík na dřív si taky nedávám – musím vstát hned s budíkem, nebo znovu usínám. Jo a taky si někdy ráda zalezu dřív – jen ne spát, ale v posteli číst. Což se ovšem s dobrou knížkou může protáhnout hodně hluboko do noci. (chuckle)
Milá DEDE já také nejsem skřivan ale sova sovovitá. Spát chodím mezi 23 až 24 hod.
Do práce bohužel vstávám 05 25 hod, protože se vypravuju, jak vrabci z Čech.
Tzn. nakrmit a pomazlit kočičáky, sprcha, namalovat na ksicht obličej atd. Dělám od 7 hod.
Když můžu spát, tak se budím tak okolo 8 hod ranní. Bývaly časy, za mého mládí, kdy jsem spala až do 10 hod. To už dnes nedám.
Ale k Tvé otázce DEDE, když vstávám a záleží mi na tom např. odlet letadla, důležité vyřizování. Tak mám jeden fígl, kromě toho, že to jistí nastavené 2 mobily, tak si před spaním řeknu, musím vstát v ten a v ten čas. A dále si řeknu, musíš spát vydatně Michalko. A ono to funguje. Nevím jak a proč, ale funguje. Asi síla myšlenky.
Míša
Já chodím spát také poměrně brzy, (kolem desáté večer), ale usínám mnohem, mnohem později 🙂 Ale zato příjemně odreagovaný.
Míšo, vypravovat se jako vrabci z Čech (rofl) (rofl) to jsem neznala a moc se mi to líbí!
Jo a tu sílu myšlenky jsem zkoušela mockrát, ale prostě ta moje myšlenka na postupné buzení nestačí (wasntme) Jsi šikovná, když to umíš! (wave)
Já mám opačný problém – i když už dávno nemusím vstávat do práce, budím se nejpozději v 5 ráno…
No… ale zase máš potom delší den (inlove) abychom na tom našli něco hezkého, milá Fallowo (wave)
mě ukamenujete, já jsem skřivan skřivanovitej..brzo před rozbřeskem vstávám a potíže mi to nedělá..klidně vstanu ve tři ráno..ale vadnu už okolo osmé hodiny večerní….
😉
Proč bychom tě měli kamenovat? Někdo musí dopéct ten chleba, který jsme dali před půlnocí kynout 😉
😀
Neboj, už jsme dvě, na dvě si netroufnou :).
Akorát funguju jako skřivan na solární pohon: vstávám se sluníčkem a s ním jdu taky spát. V létě toho spoustu stíhám, ale teď bych nejradši vyhlásila zimní spánek – a nenechají mne a nenechají 😉 .
Už jsme tři 🙂 a tu závislost na sluníčku podepisuji…
Dle zákona schválnosti mám doma muže – sůvu. Takže se potkáváme tak nějak přes den… 🙂
Kdysi jsem bývala taky skřivan sluníčkový! Ale nespící děti a nutnost pracovat, když spaly, mě nějak přeučily… takže já jsem vlastně skřivan okolnostmi přeučený na sovu (fakt, jde to!) (chuckle)
Tfuj, to je ale téma 🙂
Pro mě extrémně časné vstávání znamená cokoliv předtím, než bych se probudila samospádem, což je mezi desátou a polednem 🙂 Zato ale velmi rychle startuju, vstanu 8:15, v práci jsem 8:58 a cesta trvá 30 minut.
Vstávání před pátou ranní řeším tak, že vůbec nejdu spát.Po mnoho let to byla každoroční radostná událost – letadlo na dovolenou do Řecka odlétalo v hodině mezi vlkem a psem. V noci jsem v klidu zabalila a v devět ráno už jsme se cachtali v moři.
Milá Renato, jsi vstavač tryskový – tohle bych dala jen za nejukrutnější nutnosti, neboli pokud bych zaspala něco důležitého (chuckle)
Pokud jen trošku můžu, šetřím si čas na pohodlný rozjezd… (wave)