Třetí ročník pomalu končil. Svět železniční sdělovačiny a zabezpečovačiny už pro mne neskrýval žádná tajemství, dokázal jsem si hladce poradit se vším, co se v r. 1966 na dráze v tomto odvětví používalo. Nastala doba závěrečných učňovských zkoušek.
Nejprve produktivní práce: jednak výroba drátových forem pro releové skříně tehdy dokončované třeskuté novinky – dálkově ovládané zabezpečovací zařízení na trati Plzeň – Cheb. V Plzni, v sídle Správy dráhy v Purkyňově ulici, bylo vybudováno centrální stavědlo, které mělo tři zadávací pulty a ohromný reliéf kolejiště celé trati.
Trať byla rozsekána na půlkilometrové úseky a vybavena, dnes už zrušeným, čtyřznakovým autoblokem. Každý takový úsek měl na centrálním reliéfu svoji světelnou buňku, která byla buď zhaslá, nebo svítila bíle, když přes ni byla postavena vlaková cesta a červeně, když v úseku byl vlak (nebo porucha).
Celou trať, s výjimkou několika velkých stanic, obsluhovali tři dispečeři, kteří obsluhou zadavačů přehazovali výhybky a rozsvěceli návěstidla, či řídili posun ve všech stanicích. Vlaky vypravovali vlakvedoucí na základě rozsvícení povolujícího znaku na příslušném návěstidle. Bylo to na první pohled velmi racionální, (úspora zaměstnanců a maximální možná míra bezpečnosti), ale jen když bylo hezky a teplo. S příchodem zimy a sněhovými závějemi začali ti zaměstnanci zoufale chybět, protože zasněžené výhybky neměl kdo vymetat a dostat techniku a personál po trati, ani po lesních cestách občas nešlo.
Výrobní závod, jako obvykle, nestíhal, hrozil termínový průšvih s následnými sankcemi a, jako obvykle, byli už skoro tovaryši vítanou pomocí. Zadání bylo jednoduché. Tady máte lanka, tady prkno o velikosti 1,8 x 1,2 m, na něj nalepíte tzv. hřebíkový výkres, zatlučete hřebíky bez hlaviček, tak, aby v dostatečné délce vyčnívaly a podle seznamu odkud/kam nataháte drátové spoje.
Následně se takto vytvořené svazky svázaly voskovanou režnou nití, (on to byl spíš dosti tlustý provázek), zabalily plastovou nelepicí páskou, a když se to z těch hřebíků stáhlo a postavilo na výšku, nesmělo se to zhroutit! Takto vytvořené drátové formy se pak odvezly do výrobního závodu, kde se konce vodičů odizolovaly, a naletovaly na pájecí špičky objímek malorozměrových zabezpečovacích relé. Pájení už nám svěřeno nebylo; spoje musely vypadat profesionálně (po elektrické kontrole se zakapaly speciálním lakem), a být naprosto spolehlivé.
Dalším úkolem byla výroba releové sady pro zapojovač DZ 62, tehdy novinku a jeden z nejpovedenějších produktů sekce výzkumu a vývoje AŽD. Nejprve bylo nutno sadu z hromady šroubků, konektorů, kousků plechu a plastů sestavit, identifikovat jednotlivá relé podle parametrů a přišroubovat je na správná místa. Mistr následně zkontroloval, zda vše sedí a teprve, když zjistil, že relátka jsou tam, kde mají být a jsou správně seřízena, dostal učedník zelenou pro další práci.
Dalším krokem pak bylo zpracování hřebíkového výkresu, čili opět dřevěná deska, papír, zatlučení hřebíků a vydrátování zapojení, jenže tentokrát různobarevnými dráty a vyvázání formy. A potom to nejhorší: Hotová forma se musela vložit mezi strniště pájecích špiček, kde, na rozdíl od zabezpečováckých systémů, bylo místa méně, než málo.
Pak oholit konce, což obnášelo odstranit hadrolakovou svrchní izolační vrstvu a pod ní smalt a to vše tak, aby ten hadrolak byl hezky úhledně a neroztřepaně zakončen. Já měl výhodu v tom, že jsem se ještě na základní škole naučil odstraňovat veškeré druhy izolací pomocí bočních štípacích kleští, a to s bravurou, kterou mi spolužáci a později i kolegové těžce záviděli.
Jejich pokusy dopadaly tak, že pokud drát neuštípli hned, upadl jim nejpozději po zaletování. Takže zatímco oni potřebovali různé forichtunky a vehementy, mě stačily na vše jedny ploché kleště a jedny dobře nabroušené a neviklavé boční štípačky.
Oholené drátky se pak musely, podle montážního schématu, zastrkat do dírek v pájecích špičkách a zapájet tak, aby spoj byl hezky hladký a lesklý a hlavně aby nevznikly zkraty mezi špičkami, protože odstranit cínovou kapku, která stekla k izolaci a propojila dvě špičky, bylo skoro nemožné.
Hotovou sadu mistr vzal, zasunul do pozice ve spojovacím poli zapojovače a vyzkoušel, zda dělá to, co má. Pokud ano, bylo vše v pořádku a dále se hodnotil čas, čistota provedení a vzhled pájených spojů. Poškrábaný lak na mechanických dílech, relé, přišroubované byť i jen nepatrně našikmo, nebo nedokonale srovnané dráty znamenaly body dolů, a nefunkční sada byla nekompromisně za pět! Takže to všechno rozeber, vyčisti, odpájej a znovu. Pokud se podruhé zadařilo a bylo vše v pořádku, bylo to za tři, pokud ne, za čtyři a druhá nefunkčnost byla konečná, příští rok si dáš repete. (Tři případy).
Písemky byly už jen brnkačka. Aby se nedalo opisovat, dostal každý tři zcela jiné otázky, a na vypracování elaborátu dvě vyučovací hodiny. Hotové dílo zhodnotila komise, složená z češtinářky (sloh, hrubky) a odborného vyučujícího (technická správnost), takže jednička byla velkou vzácností. Češtinářka měla k dispozici čtyři stupně, takže slohová neobratnost, nebo chyby sice diskvalifikací nehrozily, ale odborné chyby se krutě trestaly, takže od písemných zkoušek bylo několik odpadlíků také.
Dostali sice další šanci ve formě pohovoru, který trval půl hodiny a probíhal formou otázek zkoušejícího a odpovědí žáka, ale šanci projít dostal jen ten, kdo se včas vzpamatoval a chybějící mezery ve znalostech za uplynulé tři roky stihl včas doplnit.
Třešničkou na dortu pak byla závěrečná ústní zkouška. Vzhledem k počtu absolventů se protáhla na tři dny a na nás vyšlo pondělí. Takže o víkendu se domů nejelo a vychovatelstvo, domnívající se, že všichni se budou zoufale šprtit, vyhlásilo na neděli vycházku od devíti ráno do osmi večer, s tím, že kdo toho hodlá využít, vyfasuje v kuchyni žvanec (pytlík s několika chleby, sýrem, turistickým salámem a jakýmisi mléčnými výrobky) na celý den.
A protože od rána bylo hezky a teplo, domluvili jsme se s kolegou, že vyrazíme na prygl, česky přehradu, kde si za deset Kčs půjčíme na celý den kanoi a vyrazíme proti proudu Svratky, kam až to půjde. Jenže, jak známo, kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Když jsme odcházeli z jídelny, pootevřely se známé dveře a hádejte, kdo vykoukl?
Ahoj, kam vyrážíte?
Na přehradu, půjčíme si kanoi a pojedeme k Bítýšce.
Jé, a vezmete mne s sebou?
Kolega se zaškaredil a začal cosi brumlat.
Hele, vole neblbni, já budu kormidlovat, Minda háčkovat a ty se povezeš.
Jo, to znám. Dlabu na vás, jeďte si sami, křena vám dělat nebudu. A nasupeně odkráčel.
Aknepur se objevila ve dveřích s taškou.
Vzala jsem si deku, olej na opalování a něco k jídlu. A kde máš kámoše?
Prý nám nebude dělat křena.
Jeho smůla, jdeme.
Na přehradě jsme nasedli do půjčeného plavidla a vyrazili. Minda se činila, takže na konec vzdutí u Bítýšky jsme dorazili za přibližně dvě hodiny. Z projíždějících elektrických lodiček se ozývalo občas obdivné pohvizdování (Hele ta kočka na tý kánoi, ten vzadu má ale kliku!). Vyjeli jsme ještě kousek proti proudu, ale řeka začala být mělká, takže jsme se otočili a cestou zpátky zastavili v zátoce, kde byla loučka, obklopená lesem a nikde nikdo. Minda vybalila svačinku, potom i sebe, namazala se olejem vepředu, ulehla na deku a nechala si ode mne namazat záda, načež mi oplatila stejným.
Takže zítra už máte hotovo, viď?
Nojo, no, co naděláš, všechno jednou končí.
Stejně jsem na tebe měla slabost, jednak ses mi líbil a jednak jsi byl jediný, koho to mé akvárium opravdu zajímalo.
Akvárium máš tedy opravdu výstavní a to ostatní taky.
Minda se zatvářila smutně a začala ronit slzičky.
Prosím tě, proč brečíš, přijdou jiní, copak jsem jediný, s kým jsi ty rybičky obdivovala?
Já vím, vy si všichni myslíte, že jsem rajda, ale kdybys věděl…
A pak jsem uslyšel smutný příběh. Příběh o nenaplněné touze, o nepovedené operaci, neplodném manželovi a doufání v zázrak. (Víte, paní, možná, že někdy se vám poštěstí otěhotnět, ale naděje je mizivá). A mě začalo být té nádherné a nešťastné bytůstky líto.
Když jsme se večer u zastávky tramvaje rozloučili, moc jsem si přál, aby se ten zázrak stal, i když jsem věděl, že se nikdy nedovím, jak to dopadlo.
Na internátě bylo veselo. Přetáhl jsem večerku o čtvrt hodiny a nikdo, včetně spolužáků, nebyl schopen skousnout to, že místo, abych se šprtil, flákal jsem se celý den bůhvíkde a z mého obličeje byl zcela jasně čitelné, že jsem si hezký den dokonale užil a zítřejší zkoušky mi jsou naprosto u zadku. Tazatelům jsem sdělil, že jsem se učil v přírodě na přehradě, neb je tam mnohem příjemnější prostředí, než na zaprděné ubikaci a šel spát.
Druhý den jsem v půl jedenácté přišel na řadu, po půlhodině přátelského povídání se zkušební komisí jsem obdržel výuční list a vysvědčení (obligátní za tři z tělocviku). Na pokoji vzal sbalený kufr a učiliště i Brno navždy opustil.
Mě nejvíce zaujalo Krakonoši, že v roce 1966 kdy jste se vyučil, tak já se narodila.
No a za 2 roky to už bude 50 let od vašeho vyučení a mého narození.
Míša
Náhoda je blbec. Moje žena zemřela přesně v den stého výročí atentátu na Františka Ferdinanda.
Kabelové formy, to byly časy! To byla práce pro ženy. Ostatně u pásů v Teslách taky nepracoval nikdo jiný než ženy. (Plná zaměstnanost – plná zaměstnanost – plná zaměstnanost, jak říká v tom filmu Louis de Funés.)
Položme si otázku, co je lepší, zda ,,zbytečná“ zaměstnanost, kdy každý má práci, tudíž jistotu příjmu, neztrácí pracovní návyky a tím, že musí chodit do práce, nemůže dělat na ulici bordel, hrát automaty, a stát, tedy my všichni, nemusí platit z našich daní zbytečné úředníky na UP, nebo současný stav, kdy je skoro milion lidí bez práce, stát je živí z našich daní, čili jsou placeni za to, že nic nedělají a ti, co pracují, musí dřít jak otroci za směšné mzdy, poněvadž zlodějští podvodnikatelé je mohou kdykoli nahradit. Navíc jde další spousta peněz, které by mohly být vynaloženy na mnohem užitečnější věci, na chod mohutného a v podstatě zbytečného úřednického aparátu, nemluvě o tom, co udělá ztráta zaměstnání s psychikou postiženého, zejména, když má úvěr, nebo hypotéku.
Ale no tak! Já jsem to nemyslel zle. Jenom mě to při vzpomínce na kabelové formy napadlo 🙂
A já snad ano? Nebo to tak není?
Já bych se v žádném případě nehnala přečíst si popis, jak se vyrábí svazky, releové sady, hřebíkové výkresy a podobné vylomeniny, ale v tvém podání je to skoro lahůdka. Zajímavé a to moc. Díky.
Není zač. Ono, když učí někdo, kdo umí, má praxi z práce a má to své řemeslo rád, dokáže naučit i ,,lachtana“, pokud má tento chuť se naučit. A pokud ne, je potřeba takovéhoto jedince buď donutit, aby ji dostal, nebo, v jeho vlastním zájmu a v zájmu veřejném, vyselektovat, protože postup, používaný dnes, tedy nechat každého prolézt bez toho, že by něco skutečně uměl a znal, je životům nebezpečný.
Připojila bych se k Janě – taky mě to bavilo číst, už proto, že jsem něco podobného v životě neviděla takříkajíc naživo.
A o tom prolézání neschopných… mám dojem, že na mnoha vejškách by dnes s trochou snahy a hodně času dostudovala i Ari – znám případy, nad kterými mi jde hlava kolem. 🙁
Stojanová kabeláž telefonní ústředny obnášela až dvacet stojanů, od 0,3 do 0,7 m širokých, podle typu vybavení, výška 2,4 m a vtěch stojanech základní forma, (několik set drátů o průměru 0,5 mm) plus spojovací kabely plus napájení 60 V DC.
Krakonoši, v tvém podání na mě opravdu udělal dojem způsob, jak jste byli vedeni k pečlivosti a pořádné práci. To je něco, co člověku může později jen prospět. když při tom ovšem nezapomene přemýšlet (chuckle)
Já si u toho taky lebedila – mimo jiné proto, že jsem si spokojeně odškrtávala položky z BH textů. Člověka potěší, když zjistí, že si ten výzkum udělal pořádně – že to tak v praxi fakt bylo. 🙂
A co se dělalo důkladněji? Četba, nebo odškrtávání položek? konkrétně mám na mysli komentář ,,železničářská liduška“ k jednomu z předchozích dílů. Ono to bylo, jak se lze nyní dočíst, trochu jinak, takže bych si dovolil ocitovat jisté klasické dílo a sice: Nesuďte, abyste nebyli sami souzeni.
Měla jsem na mysli tu závěrečnou zkoušku. Psala jsem na to téma nějaké povídky.
Pokud jde o Aknepur – argument „ona nemůže mít děcko, je vlastně chudinka, kurví se kvůli děcku“ neberu. Pokud chtěla mít děcko a s mužem nemohla, měla se rozvést. Pokud chtěla zůstat s mužem, neměla se kurvit. Krom toho není vůbec vyloučený, že ti jednoduše lhala, protože jí vadilo, že bys odešel a časem se ti to rozleželo a začal sis o ní myslet, že byla kurva. Jednoduše byla, bez ohledu na důvod. Některý ženský jsou takový, to už tak je.
Já zas neberu to ,,kurví se“! Kurvení je o něčem jiném a navíc za peníze. Fakt je, že děti neměli a manžel byl nejspíš věřící, takže rozvod nepadal v úvahu, mimo jiné také kvůli bytu. A že ženské dokáží velmi krásně účelově lhát, když jim o něco opravdu jde, (a skoro všechny), už také dlouho vím.
A že ženská, tedy pokud je normální, pravidelný a kvalitní sex potřebuje a když ho nemá doma, najde si ho jinde, už také dlouho vím, bylo to tak odjakživa a bude to tak, dokud bude Homo sapiens jako druh existovat, protože je to dáno genetickou podstatou všeho živého. Každý živý organismus se za každou cenu snaží své geny udržet, jen lidé si to občas zbytečně komplikují. A zajímavé jsou léčebné statistiky Františkových lázní; po zrušení Chebské posádky markantně klesla účinnost léčby ženské neplodnosti. :*
Pro mě je kurva ženská varianta kurevníka a definici mají stejnou: ojedou všechno, co se nechá.
Pokud se nechtěla rozvést s ohledem na byt, tak v tom zisk byl. Pokud se nechtěla rozvést s ohledem na manželovu víru… to je fakt hnusná výmluva a využívání druhýho, přičemž člověk neplní svou část smlouvy.
O to mi jde hlavně. Neplnila svou část závazku.
Ovšem slovo „kurva“ bych pro ni použila, i kdyby byla svobodná.
Sorry, je mi líto. Chápu, že chceš vypadat dokonalej. Hele, ber to tak, žes sice měl kurvu, ale zato jsi měl kvalitní, zasvěcenej úvod do sexuálního života. 😉 Kdysi otcové brali své syny do bordelů právě proto, aby jim poskytli toto kvalitní zasvěcení. 😉
Máte velmi osobité „mravní“ zásady.
,,Vypadat dokonalej“ tady chce evidentně někdo jiný. A manželských svazků, které fungují kvalitně, i když jeden, nebo oba partneři jsou ,,kurevníci“, je překvapivě hodně, dokonce i na Slovensku. A, koneckonců, dokonalé paroží je vzácná trofej a jelen ušlechtilé zvíře. A to, že jeden z partnerů po svatbě zjistí, že ten druhý ač jinak ideální, má jiné sexuální potřeby, rozhodně není, nebo by nemusel být důvod k rozvodu. Jde o to, jak se oba přes tento handicap jinak perspektivního svazku dokáží přenést. I když je fakt, že já sám jsem problém paroží nikdy řešit nemusel; svobodnému parohy nasadit nelze a manželka své sexuální potřeby jinde řešit nepotřebovala.
Vidíš – a to je to, oč mi jde.
Kdybys byl na místě toho kantora a tvoje žena byla taková Aknepur, co se tahá naráz s půlkou internátu, nesl bys to s písní na rtech?
Když jseš na té straně, která ze situace těží, je snadné říkat, že je to dobře.
Ale člověk by si měl umět představit sebe i na té slabé straně.
Nesl. Protože jsem jí vždy říkal: pokud najdeš někoho lepšího, než já, nebuď hloupá a jdi za ním. A protože se jí to ani po dvaceti letech nepovedlo, vzali jsme se. Ono se říká: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. A když jsou oba se sebou vzájemně spokojení, tak si vystačí. Jenže kolik takových, leckdy bezhlavě uzavíraných svazků, dnes je? Jeden den se setkají, zchlastají se, skončí v posteli, aniž by si uvědomovali, co vlastně dělají, o něco později,(jsi v tom, co by tomu řekli lidi), se vezmou, ona pak porodí, on zjistí, že ona pro něj není to pravé ořechové, (nebo naopak) a z velké lásky je rozvod. Ale to je v pořádku, neb je to ,,morálně správné“.
Bože, ty jseš ale kráva.
Tak teď si nejsem zcela jist, komu to bylo adresováno, ale předpokládám, že ne mě, to by bylo spíš vůl. Nicméně lidé jsou, holt, různí, (jeden můj známý říkal: různé. Blbé a pitomé) a je to tak v pořádku; nejsou dva stejní jedinci, stejně, jako nejsou dva stejné otisky prstů. Jenže problém začíná v okamžiku, kdy se libovolný jedinec rozhodne, že on a jeho model chování jsou ti ,,jediní správní“ a začne se snažit předělávat svět k obrazu svému, přičemž většinou platí, že čím je vnucovaný model ,,správnější“, tím je jeho vnucovatel agresivnější.
Krakonoši, pokud by to bylo na vás, tak by tam byl ten vůl 😉
Hydrolak je nesmysl, šlo o smaltovaný drát, (lak) s texilní (hadr) pletenou izolací, čili hadrolak. A malorozměrové se píše bez pomlčky.
Promiň, opravil mi to word a já se v tom nevyznám 🙂 Jdu to napravit