Čas ubíhal, jako jelen, byvši do…střelen. Z dětského kola jsem vyrostl natolik, že sedlovou trubku a řídítka už nebylo možné vysunout výš. Takže jsem opět rozbil pomyslné prasátko, rodičové se přidali a oba jsme dostali nová kola; já závodního Favorita, kterého jsem si postupně vylepšil, (dopředu dvojtalíř dozadu pětikolečko, místo tříkolečka) a sestra rovněž Favorita, ale dámského.

Dopadlo to jako obvykle. Pro sestru přestalo mít ježdění na kole půvab, protože už se se mnou nemohla o používání tohoto dopravního prostředku hádat, takže její šlapostroj toho moc nenajezdil. Pro mne nebyl problém vyrážet do okruhu až 80 km kolem místa bydliště, takže jsem si opět rozšiřoval obzory a poznával nové kraje.

A protože jsem si sebou vozil síťku, připevněnou k rámu oky, vyrobenými z kalhotových gum a foťák, měl jsem o zábavu postaráno i doma. V albu se mi hromadily záběry krajin, květin a motýlů, a když se mi v tehdejší Astrooptice v Jindřišské povedlo čirou náhodou sehnat dvojici předsádkových čoček, začal jsem do školy nosit obrázky, které se marně pokoušel napodobit i fyzikář s Flexaretou, (kterou jsem mu upřímně záviděl, on zase záviděl mě záběr čmeláka na květu pampelišky).

Ve škole začaly přibývat atraktivní předměty: Fyzika, chemie, biologie, dějepis, zeměpis… Nejvíc se mi líbila biologie; soužka byla fanatik a s oblibou rozebírala žáby, žížaly a jinou žoužel. Mrtvá potvůrka se naložila do preparační misky, což byla fotomiska s vrstvou parafinu na dně, opatrně a šikovně rozřezala skalpelem a roztažená kůže připíchala špendlíky, takže vnitřní orgány byly dokonale vidět. To bylo něco pro mne!

Rozebírat a spravovat rozbité hračky byla odjakživa moje parketa a tohle bylo ještě mnohem zajímavější. Soužka byla nadšená, okamžitě mi začala tolerovat nechuť k tělocviku a dávala celé třídě za příklad, jak se zručně oháním skalpelem a preparačními jehlami, což spolužáky odrovnalo definitivně; ona to chtěla ode všech a děsně ji štvalo, že chlapci bledli a potupně vrhli, zatímco dívky omdlévaly preventivně. Dopadlo to tak, že ve třetím čtvrtletí sedmé třídy byla soužka na třídní schůzce označena za zvrhlici, já za ďáblovo dítě a za trest přeložen z Áčka do Béčka.

Máti byla mezitím zvolena za poslankyni do místního MNV a začala se snažit a divit. Práce poslanců totiž probíhala tak, že se sešla rada, na které se odhlasovalo, že SE něco udělá, (jenom se pozapomnělo určit, kdo to dostane na triko). Na další schůzi se pak konstatovalo, že SE to neudělalo a že SE to musí nějak řešit. Po půl roce to máti dojalo natolik, že funkci složila, hodila všechna lejstra předsedovi na stůl, s tím, že ji doma čeká mnohem víc mnohem smysluplnější práce a z funkce prostě odešla.

Pocítili jsme to všichni. Tátovi bylo jemně řečeno, že máti neučinila dobře a mě bylo naznačeno, že na další školu mohu leda zapomenout. Věděl, jsem, co to obnáší; místo dalšího opruzu v další škole půjdu do učení a soužce třídní to hbitě sdělil, s tím, že mi to plně vyhovuje. Zbytek třídy přijal s neskrývanou radostí zprávu, že ten protiva, co tak rád pitvá žáby a levou zadní sbírá jedničky, už na další školu nepůjde a já byl rád, že oni jsou rádi.

V osmé třídě jsem naklusal do Béčka, což bylo obecní smetánkou považováno za společenskou degradaci, (v Áčku jsou ti nejlepší, Béčko je zbytek a Céčko odpad). Jenže mě to bylo dokonale putna, ve škole jsem si odseděl povinné penzum a hurá ven, o víkendu přijel na chatu Petr a to už jsem přesně věděl, kam vyrazíme a kde je co zajímavého.

Zajímavý byl ale až konec roku. Kdosi naplánoval čtyřdenní výlet na Jeseníky. Mělo to vypadat tak, že ráno se pojede rychlíkem do Šumperka (s přestupem v Zábřehu na Moravě) Pak objednaným autobusem ke Skřítku a pěšky kolem Jelení studánky a Petrových kamenů na Kursovní chatu, kde byl první nocleh. Druhý den ráno pěšky do Karlovy Studánky a zpět, potom kolem Pradědu na Švýcárnu, kde byl druhý nocleh. Třetí den pak pěšky na Červenohorské sedlo, další nocleh a ráno do busem do Jeseníku, kde byla prohlídka lázní a odpoledne vlakem domů.

Kladl jsem sice zuřivý odpor, (nechci, víš, že tyhle kolektivní podniky silně nesnáším), ale máti se, bůhví proč, zabejčila a prohlásila, že je nejvyšší čas, abych se začal přizpůsobovat. Sdělil jsem ji, že až bude průšvih, tak ať si na to, co mi řekla, hezky vzpomene a průšvih, pochopitelně, nastal.

První den proběhl bez potíží a ranní odchod do Karlovy Studánky také. Když se dorazilo na náměstí, byl zavelen rozchod, s tím, že po dvou hodinách bude na náměstí opět sraz. Dítka se rozběhla po obchodech a cukrárnách, soužky někam zmizely a já jsem šel zkoumat koryto Bílé Opavy. Zřejmě jsem nikomu nescházel, protože když jsem se vrátil na náměstí, žádný známý obličej jsem nikde neviděl.

I usoudil jsem, že šli napřed a vydal se na cestu zpět do Kursovní chaty, tentokrát ne po silnici, ale po turistické cestě podle nádherného horního toku Bílé Opavy. Cestou jsem dostal žízeň a vzpomněl si, že u silnice byl pramen. Vyšel jsem na silnici a a mířil po louce k místu, kde byl vývěr. Najednou se přede mnou cosi zvedlo a zasyčelo. Zmije. Vztyčila přední část těla do skoro půlmetrové výšky, otevřela doširoka tlamu, v níž svítila dvojice jako jehla ostrých jedových zubů a ztuhla.

Ztuhl jsem také, chvíli počkal a pak začal pomalu couvat, až jsem se ztratil hadovi z dohledu, žízeň mne okamžitě přešla. Na Kursovní chatě jsem zjistil, že bágly ostatních účastníků zájezdu jsou na hromadě v lyžárně, takže zbytek výpravy dorazí a šel obdivovat do okolí kvetoucí běloprstky, sasanky narcisokvěté a další půvaby Jeseníků. Jenže když jsem se vrátil, zjistil jsem, že bágly jsou pryč a opět nikde nikdo.

I vyrazil jsem podle turistických značek na Švýcárnu, kde jsem výpravu našel, což jsem kvitoval šťastným úsměvem, což byl chyba. Bylo mi řečeno, že soužka vedoucí zájezdu mne hledá, už podruhé, na trase mezi Kursovní chatou a Karlovou Studánkou a že ten cynický škleb mne přijde draho. Soužka vedoucí, která byla mými rodiči výslovně upozorněna, že si mne musí tvrdě hlídat, pokud nechce mít potíže a která se na to v Karlově studánce s přehledem vyflákla, dorazila na Švýcárnu, řádně zdrchaná až za další dvě hodiny.

Zbytek zájezdu už proběhl bez komplikací a šou dva tři nastalo až doma. Rodiče byli pozváni do školy a kantorstvo se je pokusilo podusit. Jenže padla kosa na kámen. Otec prohlásil, že učitelstvo už by za těch X let co se mnou mají co do činění, mělo vědět, čeho všeho jsem schopen a máti že soužku upozornila, co může nastat, když mě spustí z dohledu. Já jsem pak na pokus sody od rodičů jen řekl: Já jet nechtěl, to byl váš nápad a varoval jsem vás, že to dopadne špatně.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem dostal dvojku z chování, ředitelskou důtku a za trest jsem byl přeložen na poslední rok školní docházky do Céčka, což mi bylo, vzhledem k nastávajícím prázdninám, šumafuk. O prázdninách jsem s Petrem vyrazil na týden do Nízkých Tater, kde jsme se spolu toulali po kopcích, přespávali pod širákem a byli svými pány.

Zbytek prázdnin jsme pak strávili sjížděním horní Vltavy na kánoi, kterou si Petr sám vyrobil z epoxidového laminátu, jeho nevlastní otec pracoval v jakési chemičce a sehnat potřebné suroviny pro něj nebyl problém. Takže do deváté třídy už jsem nastoupil s dalším plusem, dokázal jsem kanoi nejen pohánět, jako háček, ale i kormidlovat, jezdit v singlu a když jsem měl roupy, přesedl jsem z lavičky až na zadní špic a s efektně zdviženou přídí manévroval po řece nad jezem.

Petr měl totiž strach, že kanoi mu na zahradě chaty někdo zničí, nebo ukradne, takže si ji schoval u mne ve sklípku, a když jsem mu k ní z trosek starého kočárku vyrobil vozík, dostal jsem svolení, že přes týden si s ní mohu dělat, co chci. Spolužáci byli na mrtvici; měli ledasco, ale vlastní kanoe pro ně byla něco naprosto neskutečného a neuchopitelného; někteří se pokusili si nějakou podobnou půjčit, ale nedokázali pochopit, jak to dělám, že do ní dokážu bez problémů nasednout a řídit ji v sedě na špici, bez ohledu na proud a sjíždění jezu už pro ně byl naprostý horor.

Občas jsem někoho svezl, takže dotyčný získal dojem, že o nic nejde, tím větší pak byl šok, když pokus o nasednutí skončil nedobrovolnou koupelí a vyléváním vody z lodě. A když jsem se, už na prvním járu učňáku, zmohl na vlastní kajak, papírák, už se ani nepokoušeli se po mě opičit.

A také fotka Čertíka a nějaké květiny pro pokoukání:))

Čertík

Hořec křižnatý

Hořec pannonský (šumavský)