Čas ubíhal, jako jelen, byvši do…střelen. Z dětského kola jsem vyrostl natolik, že sedlovou trubku a řídítka už nebylo možné vysunout výš. Takže jsem opět rozbil pomyslné prasátko, rodičové se přidali a oba jsme dostali nová kola; já závodního Favorita, kterého jsem si postupně vylepšil, (dopředu dvojtalíř dozadu pětikolečko, místo tříkolečka) a sestra rovněž Favorita, ale dámského.
Dopadlo to jako obvykle. Pro sestru přestalo mít ježdění na kole půvab, protože už se se mnou nemohla o používání tohoto dopravního prostředku hádat, takže její šlapostroj toho moc nenajezdil. Pro mne nebyl problém vyrážet do okruhu až 80 km kolem místa bydliště, takže jsem si opět rozšiřoval obzory a poznával nové kraje.
A protože jsem si sebou vozil síťku, připevněnou k rámu oky, vyrobenými z kalhotových gum a foťák, měl jsem o zábavu postaráno i doma. V albu se mi hromadily záběry krajin, květin a motýlů, a když se mi v tehdejší Astrooptice v Jindřišské povedlo čirou náhodou sehnat dvojici předsádkových čoček, začal jsem do školy nosit obrázky, které se marně pokoušel napodobit i fyzikář s Flexaretou, (kterou jsem mu upřímně záviděl, on zase záviděl mě záběr čmeláka na květu pampelišky).
Ve škole začaly přibývat atraktivní předměty: Fyzika, chemie, biologie, dějepis, zeměpis… Nejvíc se mi líbila biologie; soužka byla fanatik a s oblibou rozebírala žáby, žížaly a jinou žoužel. Mrtvá potvůrka se naložila do preparační misky, což byla fotomiska s vrstvou parafinu na dně, opatrně a šikovně rozřezala skalpelem a roztažená kůže připíchala špendlíky, takže vnitřní orgány byly dokonale vidět. To bylo něco pro mne!
Rozebírat a spravovat rozbité hračky byla odjakživa moje parketa a tohle bylo ještě mnohem zajímavější. Soužka byla nadšená, okamžitě mi začala tolerovat nechuť k tělocviku a dávala celé třídě za příklad, jak se zručně oháním skalpelem a preparačními jehlami, což spolužáky odrovnalo definitivně; ona to chtěla ode všech a děsně ji štvalo, že chlapci bledli a potupně vrhli, zatímco dívky omdlévaly preventivně. Dopadlo to tak, že ve třetím čtvrtletí sedmé třídy byla soužka na třídní schůzce označena za zvrhlici, já za ďáblovo dítě a za trest přeložen z Áčka do Béčka.
Máti byla mezitím zvolena za poslankyni do místního MNV a začala se snažit a divit. Práce poslanců totiž probíhala tak, že se sešla rada, na které se odhlasovalo, že SE něco udělá, (jenom se pozapomnělo určit, kdo to dostane na triko). Na další schůzi se pak konstatovalo, že SE to neudělalo a že SE to musí nějak řešit. Po půl roce to máti dojalo natolik, že funkci složila, hodila všechna lejstra předsedovi na stůl, s tím, že ji doma čeká mnohem víc mnohem smysluplnější práce a z funkce prostě odešla.
Pocítili jsme to všichni. Tátovi bylo jemně řečeno, že máti neučinila dobře a mě bylo naznačeno, že na další školu mohu leda zapomenout. Věděl, jsem, co to obnáší; místo dalšího opruzu v další škole půjdu do učení a soužce třídní to hbitě sdělil, s tím, že mi to plně vyhovuje. Zbytek třídy přijal s neskrývanou radostí zprávu, že ten protiva, co tak rád pitvá žáby a levou zadní sbírá jedničky, už na další školu nepůjde a já byl rád, že oni jsou rádi.
V osmé třídě jsem naklusal do Béčka, což bylo obecní smetánkou považováno za společenskou degradaci, (v Áčku jsou ti nejlepší, Béčko je zbytek a Céčko odpad). Jenže mě to bylo dokonale putna, ve škole jsem si odseděl povinné penzum a hurá ven, o víkendu přijel na chatu Petr a to už jsem přesně věděl, kam vyrazíme a kde je co zajímavého.
Zajímavý byl ale až konec roku. Kdosi naplánoval čtyřdenní výlet na Jeseníky. Mělo to vypadat tak, že ráno se pojede rychlíkem do Šumperka (s přestupem v Zábřehu na Moravě) Pak objednaným autobusem ke Skřítku a pěšky kolem Jelení studánky a Petrových kamenů na Kursovní chatu, kde byl první nocleh. Druhý den ráno pěšky do Karlovy Studánky a zpět, potom kolem Pradědu na Švýcárnu, kde byl druhý nocleh. Třetí den pak pěšky na Červenohorské sedlo, další nocleh a ráno do busem do Jeseníku, kde byla prohlídka lázní a odpoledne vlakem domů.
Kladl jsem sice zuřivý odpor, (nechci, víš, že tyhle kolektivní podniky silně nesnáším), ale máti se, bůhví proč, zabejčila a prohlásila, že je nejvyšší čas, abych se začal přizpůsobovat. Sdělil jsem ji, že až bude průšvih, tak ať si na to, co mi řekla, hezky vzpomene a průšvih, pochopitelně, nastal.
První den proběhl bez potíží a ranní odchod do Karlovy Studánky také. Když se dorazilo na náměstí, byl zavelen rozchod, s tím, že po dvou hodinách bude na náměstí opět sraz. Dítka se rozběhla po obchodech a cukrárnách, soužky někam zmizely a já jsem šel zkoumat koryto Bílé Opavy. Zřejmě jsem nikomu nescházel, protože když jsem se vrátil na náměstí, žádný známý obličej jsem nikde neviděl.
I usoudil jsem, že šli napřed a vydal se na cestu zpět do Kursovní chaty, tentokrát ne po silnici, ale po turistické cestě podle nádherného horního toku Bílé Opavy. Cestou jsem dostal žízeň a vzpomněl si, že u silnice byl pramen. Vyšel jsem na silnici a a mířil po louce k místu, kde byl vývěr. Najednou se přede mnou cosi zvedlo a zasyčelo. Zmije. Vztyčila přední část těla do skoro půlmetrové výšky, otevřela doširoka tlamu, v níž svítila dvojice jako jehla ostrých jedových zubů a ztuhla.
Ztuhl jsem také, chvíli počkal a pak začal pomalu couvat, až jsem se ztratil hadovi z dohledu, žízeň mne okamžitě přešla. Na Kursovní chatě jsem zjistil, že bágly ostatních účastníků zájezdu jsou na hromadě v lyžárně, takže zbytek výpravy dorazí a šel obdivovat do okolí kvetoucí běloprstky, sasanky narcisokvěté a další půvaby Jeseníků. Jenže když jsem se vrátil, zjistil jsem, že bágly jsou pryč a opět nikde nikdo.
I vyrazil jsem podle turistických značek na Švýcárnu, kde jsem výpravu našel, což jsem kvitoval šťastným úsměvem, což byl chyba. Bylo mi řečeno, že soužka vedoucí zájezdu mne hledá, už podruhé, na trase mezi Kursovní chatou a Karlovou Studánkou a že ten cynický škleb mne přijde draho. Soužka vedoucí, která byla mými rodiči výslovně upozorněna, že si mne musí tvrdě hlídat, pokud nechce mít potíže a která se na to v Karlově studánce s přehledem vyflákla, dorazila na Švýcárnu, řádně zdrchaná až za další dvě hodiny.
Zbytek zájezdu už proběhl bez komplikací a šou dva tři nastalo až doma. Rodiče byli pozváni do školy a kantorstvo se je pokusilo podusit. Jenže padla kosa na kámen. Otec prohlásil, že učitelstvo už by za těch X let co se mnou mají co do činění, mělo vědět, čeho všeho jsem schopen a máti že soužku upozornila, co může nastat, když mě spustí z dohledu. Já jsem pak na pokus sody od rodičů jen řekl: Já jet nechtěl, to byl váš nápad a varoval jsem vás, že to dopadne špatně.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem dostal dvojku z chování, ředitelskou důtku a za trest jsem byl přeložen na poslední rok školní docházky do Céčka, což mi bylo, vzhledem k nastávajícím prázdninám, šumafuk. O prázdninách jsem s Petrem vyrazil na týden do Nízkých Tater, kde jsme se spolu toulali po kopcích, přespávali pod širákem a byli svými pány.
Zbytek prázdnin jsme pak strávili sjížděním horní Vltavy na kánoi, kterou si Petr sám vyrobil z epoxidového laminátu, jeho nevlastní otec pracoval v jakési chemičce a sehnat potřebné suroviny pro něj nebyl problém. Takže do deváté třídy už jsem nastoupil s dalším plusem, dokázal jsem kanoi nejen pohánět, jako háček, ale i kormidlovat, jezdit v singlu a když jsem měl roupy, přesedl jsem z lavičky až na zadní špic a s efektně zdviženou přídí manévroval po řece nad jezem.
Petr měl totiž strach, že kanoi mu na zahradě chaty někdo zničí, nebo ukradne, takže si ji schoval u mne ve sklípku, a když jsem mu k ní z trosek starého kočárku vyrobil vozík, dostal jsem svolení, že přes týden si s ní mohu dělat, co chci. Spolužáci byli na mrtvici; měli ledasco, ale vlastní kanoe pro ně byla něco naprosto neskutečného a neuchopitelného; někteří se pokusili si nějakou podobnou půjčit, ale nedokázali pochopit, jak to dělám, že do ní dokážu bez problémů nasednout a řídit ji v sedě na špici, bez ohledu na proud a sjíždění jezu už pro ně byl naprostý horor.
Občas jsem někoho svezl, takže dotyčný získal dojem, že o nic nejde, tím větší pak byl šok, když pokus o nasednutí skončil nedobrovolnou koupelí a vyléváním vody z lodě. A když jsem se, už na prvním járu učňáku, zmohl na vlastní kajak, papírák, už se ani nepokoušeli se po mě opičit.
A také fotka Čertíka a nějaké květiny pro pokoukání:))
Musím říci, Krakonoši, že Čertík je nádherný kocour. Takový, co se jim říká „vy“ a „pane“ 😀 .
Shodou okolností moje babička taky poslancovala v MNV – plus minus ve stejné době. Jenže měli rozumného předsedu a ten věděl, že SE to neudělá samo. Takže rozdělil úkoly jmenovitě a něco se dělo. Babička na funkční období nejen vzpomínala ráda, ale vzpomínalo na ni rádo dost lidí, pro které něco udělala. No a odpoledne sundala pěkné šaty a šla uklízet, protože to byla funkce čestná, tedy neplacená (nebo alespoň ne tolik, aby to uživilo rodinu).
Škoda, že to tak nezůstalo. Kdyby nebyla politika tak skvěle, (a v podstatě za nic), placená, šmejdi a netáhla by z ní rychle utekli. Bývaly časy, že poslancům Národního shromáždění se refundovala mzda, čili za kolik dělal v práci, tolik dostával jako poslanec. Ideální by dnes bylo, kdyby se všemi odměnami a příplatky dosáhli max. na 1,5 násobek mediánu průměrného důchodu.
Krakonoši, v angličtině je známý výraz „to march to the beat of a different drummer“ (pochodovat do rytmu jiných bubnů). Používá se u někoho (dětí i dospělých), kdo se nějak vymyká zaběhlému rytmu, společnosti. Věta je odvozena z knihy Walden od známého am. spisovatele a básníka Henry David Thoreau. Walden pond je oblíbené jezero ve státě Massachusetts, jezdivali jsme se tam často projit. V originále to zní takto -„If a man loses pace with his companions, perhaps it is because he hears a different drummer. Let him step to the music which he hears, however measured, or far away. “ (překlad – Ztratí-li člověk krok se svými společníky, je to možná proto, že naslouchá jiným bubnům. Nechce ho jít podle hudby, kterou slyší, ať je v jakémkoliv rytmu, či jakkoliv vzdálená) A mě se dneska najednou tenhle známý výraz vybavil, protože si uvědomila, že se hodí přesně na vás. Vy jste asi opravdu celý život prošel za zvuků jiných bubnů – a hlavní nakonec je to, že se vám šlo spokojeně. Tak pište dál a já teď budu číst trochu “jinýma očima”.
Čertík je krásný kocourek, já docházím k přesvědčení, že všechny černé kočky (a jejich kombinace i odstíny) jsou úžasní mazlíci (byla naše Dixie a téměř jí překoná Rusty). A detail hořců jsou take super.
A Dede ještě k Pestu. Samozřejmě, že můžeš dát mandle. Víš, ony tam oříšky zase tak moc výrazně cítit nejsou, ať jsou jakékoliv. Prostě se všechny přísady spojí v lahodnou chuť a oříšky pestu dodají troche drsnější složení.
Maričko, to je ale krásnej citát! Ten si budu pamatovat… ten člověk měl pochopení pro jiný zvuk bubnů a to se cení:))
Jinak pesto zkusím uplácat přes víkend – nejdřív musím do města pro suroviny. Ty oříšky, co je zmiňovala Judith, ty neznám, ale zeptám se. A mandle mám vždycky, protože je dávám do müsli. Tak se těším, jak to dopadne (blush)
Dede, pesto dělám buď s vlašáky nebo s mandlemi. Každé je úplně jiné – z vlašáků se mi zdá nahořklé a působí mastnějším dojmem, z mandlí podle stupně nasekání i jemně křupe a hořké není.
S těmi bubny částečný souhlas, až na to, že já jsem nikdy nechodil v útvaru a už totálně ne podle nějakého vnuceného rytmu. Spíš bych to řekl tak, že, zatímco ostatní pochodovali v sevřeném šiku pořadovým krokem vstříc skvělým zítřkům, já jsem se tiše plížil po lesních cestách, abych nevyplašil víly.
Zkuste Mac Adamské ořechy. V Praze je mají, deset deka za 75 Kč a za večer je dokážu, s prominutím, sežrat, aniž bych registroval, jak. A čertík? když jsem ho před téměř třemi roky přivezl z útulku, byla to jen zoufalá vystrašená kulička, která po vypuštění zajela pod vanu a teprve za měsíc se nechal poprvé pohladit! A na bílém povlečení se opravdu náramně vyjímá.
Zajímavá historie žáka Krakonoše,díky.
Kdo totalitní školství nezažil, nepochopí. Mám jednu ze zkušeností z průmky, kdy jsem psala v j.č. slohovku o časopise Lidé a země.Kantor mi tvrdil, že jsem ten časopis nemohla číst, páč bych ho nepochopila a nemohla jsem nikde načíst slova, která jsem použila, tedy podle něho. Měl nás za blbce. V té době jsem měla dávno přečteného H+Z,L.M.Pařízka,Haliburtona a další o klasice nemluvě. Raději jsem byla potichu, v té době ještě doutnal případ studentů na lipenské průmyslovce, kde je i soudili, prý chtěli opustit republiku. Ten strach byl hrozný!!!
Tradovalo se , že prý chtěli údajně přebrodit po dně Dunaj a stéblem dýchat nad hladinou, taková nebetyčná blbost jim byla podsouvána do úst a pak nesli následky. Už bych to nechtěla nikdy zažít !
A teď nám ten samý dobytek vládne, jen se přejmenoval na ODS,TOP 09, KDU-ČSL, LIDEM a t. d.
Věřím, že te musely odporné předměty zaujmout a že ti učitě i šly. 🙂
Jinak to byla šílená doba, kdy ti cizí lidé, na základě policické poslušnosti určovali, co můžeš a nemůžeš studovat! Zajímalo by mě, jestli si to dnes děti vůbec umějí představit…
Jinak Čertík (inlove) je nádhernej kocour! Mám slabost pro černé kočky a tohle je obzvlášť uhrančivý jedinec – aspoň na té fotce:)) Počítám, že když si lehne na záda, chce podrbat na bříšku a přede, tak ta uhrančivost mizí kapku do pozadí (chuckle)
Do jake miry si to dnes deti vubec umeji predstavit, to nevim Dede, protoze to proste nezazily. Ja si taky jenom muzu predstavovat, co zazili a jak se citili mi rodice a prarodice. Ale mely by o tom vedet. Muzu hrde potvrdit, ze moje sbirka synovcu a neteri v CR vi; vi moc dobre, protoze se jim to rikalo. Ale melo by se to ucit vic ve skolach. Ale jak si obcas, patrne z masochismu, ctu debaty k ruznym clankum, tak ti nevim…
Mizí úplně. Zavře očíčka a dělá prostitutku, čili zadní tlapky roztažené a přední mírumilovně ohnuté. A vrní jak dieselová lokomotiva.
O nic nešlo. Vyučil jsem se strávil rok na montážích, takže jsem získal suprovou praxi a školu absolvoval dodatečně, už jako ,,dělnický kádr“ levou zadní. A v provozu na praxi pak byli moji spolužáci za idioty a nedouky, čemuž se nebylo co divit, když porovnám vybavení dílen na učňáku a na průmce.
Hořkosladké vzpomínky a hezké fotky.
Proboha,co to melete? Vždyť to byla sranda! Kdyby mne byli pustili na školu, tak dnes mám důchod třetinový a už dávno prdím do hlíny! Tím, že jsem šel do učení a naučil se dělat jak rukama, tak hlavou (a mít na oboje patřičné papíry), pro mne byl zbytek života zábava. Do práce jsem si chodil kdy jsem chtěl, (Pane mistr, když začnu dělat v devět, udělám toho víc, než když se budu od sedmi do devíti probouzet, takže příště, až pojedete z výplatou, tak až po deváté. A v pátek byste sem jezdil zbytečně, pátek je montérů svátek), kolik jsem chtěl, (dneska jsem nějakej zalíněnej a nejde mi to od ruky, Jardo, jdeme raději na houby.) a co jsem chtěl. (Pane mistr, tohle je práce pro blbce, přihajte mi raději něco inteligentnějšího.) A dovolená? Mistře potřebuju čtrnáct dní.
Máš všechno vybraný!
Nevadí, tady je flaška rumu.
Dobře, ale ne aby ses ukázal v Praze!
Čtrnáct dní dovolené navíc za flašku rumu? Neuvěřitelné. Já jsem komunismus zažila a takovýto holubník nebyl ani na Poldovce, a že se tam nikdo s ničím nepáral.
Poldovka nebyly montáže. Na montážích to bylo jednoduché. Avia navezla materiál, mistr nám předal staveniště a: Dělejte si co chcete, za tři týdny to musí být hotové. Píchačky? Dodnes nevím, jak se s nimi zachází! Školení? Politické vůbec, CO – neznámá věc, jediné, které jsme absolvovali byly kvalifikační zkoušky, (za rok a půl z TKK 5 na TKK 8 s osobním ohodnocením), když se šlo o třídu výš s platem, nebo vyhl. 50 (elektrotechnická kvalifikace, já měl současně osmičku a desítku). K tomu, jako bonus celoročně platná volná jízdenka na 1. a 2. vozovou třídu všech vlaků a lanovek ČSD. Nikoho nezajímalo kde jsme a co děláme, mistr vždy den předem zavolal, že nám veze výplatu, (jinak by riskoval, že pojede zbytečně) a pokud jsme neudělali vyložený průser, např. očištění tabule Pragotronu sovětskou vlaječkou a jejím následným odhozením do bordelkoše na peronu, byl klid. A o té vlaječce také časem napíšu.
Za flašku rumu se u našeho pana mistra dalo koupit cokoli. Veškerý materiál na kompletní rekonstrukci elektřiny (hliník za měď, včetně trubek v patrovém rodinném domku mne stál dvě flašky za materiál a jednu za týden volna. A za ten týden jsem sám zmákl celý dům. Dnes by to firma dělala v minimálně třech lidech čtrnáct dní, místo trubek by do zdí zaplácala kabely a o kvalitě práce už se vůbec nemá cenu šířit. A bylo to až od přívodu do baráku, (tehdy třífázovým vzdušným vedením, které jsem připojoval pod proudem), přes výměnu elektroměrové desky a jističe až po poslední zásuvku na půdě. Za týden jsem sám všechno vysekal, zazdil nové trubky, natahal do nich dráty a zapojil. Že elektřina šla po dobu práce, byť provizorně, pořád, bylo naprosto samozřejmé. A pod všemi šrouby byla řádná očka, ne jako dnes, že se zastrčí pod šroubek vajgl, nechá se to nedotažené a pak se všichni diví, že to po pár týdnech zahoří.
Dovolená za flašku rumu, to mi taky připadá trošičku přehnané. (Opravdu navíc? Nebo jenom mimo termín?) Ale kdybych spočítal já, kolik jsem za rok měl volných dní prostě jenom proto, že jsem si je nadpracoval, tak by to možná vycházelo podobně. Když svítilo sluníčko, tak jsem si hned vzal den dovolené nebo náhradní volno. A to jsem nedělal na montážích. Při troše dobré vůle šlo (a asi ještě jde) všelicos.
A Krakonošovy komentáře dávají tomu vyprávění správný říz!
Navíc. Mistr psal, že jsem v práci a že makám někde sám. A platilo pravidlo: Žít a nechat žít. Takže termíny se plnily a tudíž nikoho nezajímalo, kde zrovna jsem a co dělám. Ono bylo také běžné, že jsem ráno nastoupil do Plzně, dopoledne jsem byl odvezen do Kolína a odpoledne skončil v Lovosicích. (Přijel panský kočí s ředitelskou volhou a: Jirko, průšvih, musíš se mnou jet tam a tam. A jako jediný jsem také směl jezdit v ředitelské Volze v montérkách, každého jiného by Fanda s řevem hnal.
Komunismus jste nezažila, ten nebyl ani v Koreji, ani na Kubě. A něco jiného byli externí montážníci a něco jiného kmenoví zaměstnanci, ti také museli být v sedm ráno v kanclu a do půl čtvrté pilně zařezávat a za o dost míň, než já. Jenže oni seděli v kanclech a leštili židle, zatímco já pendloval od Aše až po Čiernou nad Tisou, (nebo pri Čope, jak je ctěná libost), se vším potřebným v tašce přes rameno a co jsem si sám nezařídil, to jsem prostě neměl. Holt něco za něco. Ale zase jsem byl svým pánem, zatímco oni museli být soudruzi. (devil) Když jednou pan generální ředitel řekl: soudruhu, mě, zeptal jsem se ho, proč mi nadává. Já mohl.
Hele, to poslední … bych ani nehádala, že zrovna tohle je hořec 🙂
Ten modrý se správně jmenuje křížatý. A roste i někde v Českém středohoří a prý na více místech.
Je. A ne všechny hořce jsou modré, jsou i žlutě kvetoucí.
To vyprávění je nádherné a přitom je v něm spousta smutku a nepochopení….fotky úžasné, Čertík i květena (clap)
Proč? já se bavil.
A nebýt manželčina úmrtí, bavím se doteď. Loni jsem byl na srazu spolužáků z devítiletky, tedy Áčka, (béčko nic nepořádá a na céčkové chodím také). Bylo velké divení; oni nemohli pochopit, že v pohodě vyžiji z důchodu a já zas, že musí i v důchodu pracovat, aby přežili. (dance)