Páni, to to letí – před chvílí tu bylo jaro a najednou jsou jeřabiny skoro zralé. Jeřáb patří mezi stromy, které tady u nás velmi často lemují silnice a já je mám velmi ráda. Navíc pro mě jsou spojené s mojí maturitní písemkou z češtiny, ve které jsem sama sobě ukázala víc, než by se dalo od pouhé písemky čekat.
Psala jsem totiž téma, nějak se týkající rodného nebo milovaného kraje. A já jsem k překvapení své profesorky nepsala o Praze, ale o Krkonoších, o kraji pod Kotlem a Zlatým návrším, odkud pochází můj otec a kde já jsem jako dítě nechala velký kus svého srdce. A v té písemce měly svoji roli i důležitou roli i zrající jeřabiny, protože silničky lemované jeřáby jsou významnou grafickou součástí kouzla onoho polodivokého kraje.
Potom si pamatuju druhý okamžik, který s tím prvním souvisí. Bylo mi sladkých osmnáct, jeřabiny zrály, prázdniny končily, a já jsem jela autobusem z hor do Prahy. V Horkách u Staré Paky jsem se dívala z okna, jak míjíme odbočující silničku mířící na Borovnici, Borovničku, a přes Mostek do Dvora Králové. A tehdy jsem si tiše přísahala, že až budu opravdu dospělá, tak nebudu žít v Praze. Nechci se každou neděli vracet do Prahy, chci tady v tom kraji žít. No, povedlo se to, ale až mnohem, mnohem později, než jsem si tehdy naplánovala.
A tak si každý rok, když zrají jeřabiny, na tohle své rozhodnutí vzpomenu. A zrovna letos mě napadlo – jak moc jsem dnes jiná, než jsem byla tehdy? Mám ještě něco společného s tou neklidnou, důvěřivou, neustále optimistickou, po dobrodružství toužící a vědomosti hltající kudrnatou dívčinou, která se tak strašně nechtěla vracet do Prahy?
No, kudrny mi ještě zůstaly:)) Touha bydlet mimo město taky. Zadívat se hloub, to však chce přece jen trochu odvahy. Mé starší já je rozhodně méně optimistické a opatrnější – zkušenosti mě naučily, že se klidně stávají ošklivé věci, které si nikdo nezasloužil. Že nelze počítat s tím, že by život byl fér – mnohem lepší je radovat se z každého případu, kdy to vyjde.
Kupodivu jsem neztratila víru v lidi, jen vím mnohem víc o tom, čeho jsou schopni – a to v obou směrech, ke zlu i k dobru. Dokážu je lépe chápat, méně soudím, možná víc soucítím, lépe dokážu odpouštět. Ale ne všechno. Některé věci víc bolí, a nejsou to nutně klouby:)) Pořád vím, že láska existuje – takové mám štěstí. Možná i proto se mnohem víc bojím, protože některé zkušenosti prostě člověk nevytěsní. Přesto… přesto jsem to pořád já.
Vážně, pořád se poznávám! Pořád je ve mně holčička, která si z vůbec prvního místa, kam mě mimo domov vozili rodiče, pamatuje jen starou rozložitou třešeň a sousedovic kolii. Strom a pes. Ještě tam mohl být kůň, toho bych si nejspíš pamatovala taky:))
A tak mám dojem, že se na ty jeřabiny můžu koukat s jistým uspokojením. Ale ne zbytečně velkým – netřeba mi lenivět. Mám ještě hodně co dělat, a často na sebe potřebuju onen příslovečný dlouhý bič a malý dvorek. Takže si jdu prohrábnout svědomí a udělám si mentální seznam věcí, které sama sobě pořád ještě dlužím. A přidám plán, jak tyto dluhy aspoň trochu zmenšit. Abych ty příští jeřabiny mohla přivítat ještě o kousek spokojeněji:))
A tak se dnes ptám… jestlipak víte, co sami sobě ještě dlužíte? Umíte si to přiznat? A jak se vám bojuje s lenorou a pochybnostmi? Máte nějaký recept, jak sami sebe vypráskat k plnění zatím neuskutečněných, ale přitom uskutečnitelných snů?:))
Letos jsem na dovolené v Orlických horách nebyla. Loni jsem tam jela v srpnu a to už jeřabiny zrály. Byl to jeden z nejvýraznějších prvků v krajině a moc se mi to líbilo.
Tady jeřabiny nerostou. Zato jsme si včera ve vinohradu všimla, že hrozny už modrají- léto se překlopilo do druhé půlky.
V životě jsme měla hodně snů. A mám. Některé neuskutečnitelné, jiné by se ještě daly zvládnout. A nějaké i splněné. Třeba naučit se jezdit na koni. Teda i na tohle jsem dřevo a hlavně za roky bez koní jsem toho dost zapomněla. Ale je na co vzpomínat, je v tom hodně potu a slz, ale i nádherných vzpomínek.
Teď zrovna mám pocit, že pořád ještě mám věk na plnění snů, že má tělesná schránka ještě není tak uplně zrezavělá, ale není čas :(. A peníze. Ale jedním ze snů jsou výlety s dětmi a ty si teď plním. Poslední dvě léta jsme toho viděli docela dost a v srpnu dokonce konečně pojedeme do Krkonoš, neb tam má můj zaměstnavatel podnikovou chatu. Je to takový první krátký průzkum, jestli to půjde. Do Krkonoš jsem hodně jezdila jako dítě a pak dloooouho ne. Už se těším.
A pak někdy Slovensko. Žít jinde než v Praze se mi asi už nepovede. Mít pejska nebo kočičku asi taky ne :(. Ale pořád zbývá dost věcí, za kterými stojí za to jít.
My jsme to měli taky tak, dokud byly děti malé, zbývalo tak akorát na denní život, takže nějaké peníze navíc teda nebyly. Ale jsou sny, které si můžeš plnit i bez financí.
V Praze přeci nemusíš zůstávat, od nás je to na Florenc autobusem hodina, vlakem o trochu déle, pokud jedeš čugálou, pokud se přiblížíš 6 km autem tak něco přes půl hodiny. Škola, školka v místě, plyn, kanalizace, voda, doktoři – co nám chybí. A ceny baráčků jsou docela slušné.
Děkuji, to bylo moc hezké vloudit se do vašich snů. Já jsem vždycky byla víc pozorovatel. 🙂
Už jako malá jsem se naučila nedůvěřovat lidem a nemít touhy a sny, protože to nějak nikdy nebylo na mně, ale vždycky za mne a o mně rozhodovali jiní. Nesměla jsem studovat a do dneška to těžce nesu. Tady jsem to podvědomě doháněla. Kursy švédštiny, angličtiny – nutnost. Pak kurs na učitelku ve školce (zase nutnost) a nakonec „drama“ dva roky na vysoké. Myslela jsem tenkrát po smrti manžela a vyhazovu z práce, že to někam povede. Ale vždycky když jsem něco studovala byla jsem v sedmém nebi.
I o té mé konečné profesi v Čechách rozhodli jiní a tím nemyslím samotné zkoušky, ale že jsem byla ke zkouškám pozvaná profesorkou z DAMU paní Rektorisovou. Viděla mě v ochotnickém představení Legendy o lásce hrát Širín. Tenkrát jsme tu soutěž lidové tvořivosti vyhráli.
Já jsem sama sebe ztratila odchodem do Švédska. Já ani nepíši jako dříve, z psacího písma jsem tu přešla na tiskací. Nemám ani svůj hlas, švédsky mluvím vysokým hlasem a je tomu tak i když mluvím česky. Je to zřejmě napětím, které jsem tu z toho neznáma měla a už jsem se jej nikdy nezbavila. Je to tu pro mne stále velký otazník, nepochopila jsem a nenaučila jsem se kódy zdejšího života.
Asi dlužím sama sobě úplně všechno. Když jsem nesnila a neplánovala nebylo co splňovat. Teď už jsem na konci své cesty a už nic nezachráním. 😉
Jeřabiny mám moc ráda. Bydleli jsme tu na venkově na místě, které se jmenovalo Rönningeryd. Rönn = jeřáb. Vařili jsme z jeřabin kompoty a marmelády. Ale nejraději ze všech stromů mám lípy. A těch je tu kolem plno. Vůně kvetoucích lip je pro mne vůně dalekého ztraceného domova. (cz) (h)
Víte paní Aglaio, ten váš komentář mě opravdu dojal.
Víte já vím, že to pro vás muselo být těžké. Odejít z Čech tenkrát, když jste věděla, že se nemůžete vrátit. To vyžadovalo odvahu.
Můj otec také odešel v 68 do USA. Sice se nestýkáme, ale myslím si, že je američan jak poleno. On tam vlastně žije už bezmála 50 let. A Čechách jen do svých 23-let.
Já si myslela, že si člověk zvykne. Ale asi se nedá zakořenit tam, kde jsme tzv. “ husy nepásli „.
Nechtěla by jste o svém životě ve Švědsku něco napsat. Jaké to bylo.
Míša z Plzně
„asi se nedá zakořenit tam, kde jsme tzv. “ husy nepásli„“
Myslím, že jak kdo.
Dočetla jsem a jsem celá dojatá, dokonce se mi…ehm, potí oči (© Kája Mařík), jak krásně je to, milá Dede, napsané. Jeřabiny duše! (inlove)
Mám pár věcí, které bych ještě chtěla, ale jestli se uskuteční, to se teprve uvidí – musí na ně nazrát čas. Anebo přijdou samy od sebe, aniž bych o ně nějak zvlášť usilovala – jako ta moje loňská jízda na koni! Už jsem s ní asi otravná (chuckle), ale to byl tak silný zážitek, že si na něj vzpomenu pokaždé, když je řeč o uskutečněných snech! Anebo tím podnětem, který mě vyprovokuje, bude třeba…….článek o jeřabinách, možná. 🙂
Pohled na rudé trsy jeřabin mám moc ráda, patří k barevnosti podzimu. Tady bohužel nerostou, tak jsem se alespoň pokochala hezkými fotkami – díky Dede.
Někde(možná právě na Zvířetníku)jsem četla tohle (nevím, jestli je to přesně tak)- „Když se holka vdá, po čase zrcadla se ptá. Jsem to já, jsem já vůbec ještě já“ 🙂
Já jsem na tom asi jako Dede a JanaBa dohromady. Ráda bych věřila, že jsem stále stejný optimista a podobné povahové rysy z mládí (I když na mém vnějším oděvu už všechny kdysi elastické gumičky nemile povolily). Ale take jsem si vědoma toho, že mě život za ta léta nevyhnutelně poznamenal – některé hrany obrousil, jiné naopak více vyhrotil. Takže se raději nad sebou nesnažím moc přemýšlet (kdysi ano, teď už ne), protože „konečná diagnóza“ bude záležet na tom, v jakém duševním rozpoležení se do toho přemýšlení pustím. Zaběhnutá rutina mého života mi vyhovuje, má už teď možná lenivé tempo, ale já jsem nikdy nebyla amiciozní a ke spokojenosti mi toho fakt stačí málo.
HankoW – z návštěvy Mesa Verde nemám spirituální vzpomínku ale tu, že při procházení jsem si za krk házela ledové kostky, které téměř okamžitě tály. Vyndala jsem si je z chladicího boxu do sáčku, protože bylo příšerné vedro a já ještě nebyla dostatečně k těmto teplotám aklimatizovaná (auto bez AC). Včera jsem ti posílala mail.
Dede, u „Guida“ máš můj recept na Pesto, četlas ho?
A uz ti sla odpoved. (inlove)
Díky, Maričko, četla jsem ho a kopírovala – ona mi poslala i LenkaS recept na pesto petrželové 🙂 Ale my jsme tu měli přes víkend návštěvu a tak prostě mám ještě dopisovací resty 🙂 Ráda si to zkusím – to tvoje, i to Lenčino. Jen přemýšlím – dají se piniové oříšky případně nahradit mandlemi? Já moc nemůžu vlašské ořechy, ostatní je trochu a vlastně tak snáším jen mandle (wasntme) Jen nevím, jestli na to mají dostatečně výraznou chuť.
Opravdu to chci zkusit, protože jsem často sama doma a vařit pro jednoho otravuje. Ale hodit do vařicí vody hrst těstovin nezabije dokonce ani mě 😛
Dede, odpovidam za sebe. Ja osobne si myslim, ze ty mandle by sly, zejmena, kdyz je trochu v troube oprazis – muzes i na sucho. Ono tim teplem se chute zvyrazni. Akorat je nechej uplne vychladnout, nez je nameles, jinak ti z toho vznikne takova upatlana kase.
souhlas, opražené do takové zlatavěhnědé barvy a nechat je totálně vystydnout..neuspěchej to….
Dede, tedˇ mě napadlo, co takhle strouhané (syrové, ne pražené) makadamiové ořechy?
http://ovoce.webzdarma.cz/Jednotlive/Makadamia.htm
To je složité. Jsem pořád stejná, jen ti kolem se mění, a ani ti ne všichni 🙂
Měla jsem v plánu letět na Mars, no ještě není všem dnům konec. Uvidíme 😀
K jeřabinám. Jednou jsem si z tábora vezla jeřabinové korálky a babička mi kdovíproč řekla, že jsou jedovaté. Že si musím pokaždé umýt ruce, když se jich dotknu. Někde hluboko uvnitř to mám pořád zaseknuté. Nechoďte na mě s jeřabinovým kompotem 😛
Ri, nemůžu říct, že bys mě s tím Marsem úplně překvapila (rofl) ale upozorňuju tě s panem Horníčkem… uvědomuješ si, že tam není ani kiosk?? (chuckle)
No jo, můžu já za to, že pan Pacner to naplánoval na rok 1999 a že máme skluz?
(rofl)
Jeřabiny se mi do duše zarývají ostrými hroty. Vždy, když je uvidím, jedu v duchu zase cestou na milovanou chalupu. Na chalupu už nejezdím, už patří jiné. Ten kraj s jeřabinami mi zhořkl. Jeřabiny za to nemohou, ale kdykoliv je vidím, nevidím kraj mého dětství, ale kraj, který jsem milovala a kam jsem si zakázala jezdit, protože si tím jen přivolávám těžké sny.
Asi je to právě jeden z těch dluhů, které mám a které si už neodpářu.
I jen těchto pár řádků odnesu těžkou nocí.
Toro, když jsi tan kraj milovala, tak on ti to vracel. Na tom žádná jiná nic nezmení. Když se dokážeš znovu usmát na ty jeřabiny… a soustředíš se na to, že to jsou JEN jeřabiny, které jsi vždycky měla ráda, tak uděláš první krok. A krůček po krůčku si tak ten kraj můžeš zase přivinout k sobě a to trpké nechat venku (inlove) Uvidíš, jde to… a čas taky pomáhá. (f)
Toro, zkus se párkrát projít krajem Tvého mládí za pomoci Google Maps. Nic to nestojí, a utéci od nich je velice snadné. Možná přijdeš po čase na to, že ta bolest je více snesitelná.
Jo a do zrcadla se nekoukám. Je mi tak šestnáct a výše, zrovna v pátek Kuba potřeboval nějaké akordy a písničky a tak jsem vytáhla zpěvníky, které jsem si v tom věku začla psát – skončila jsem s tím asi tak ve čtyřiceti. Byl z toho chlapec nějak upodivený, měla jsem tam i různé citáty a podobbné, asi poprvé mu došlo že i jeho mamince bylo nějakých 16.
Jestlipak jste si spolu i zazpívali? (inlove)
Dede, zapěli jsme toho za ta léta spoustu, nakonec jeho první kytara byla mě ukradená kytara mojí ségry, neb moji první jsem mu nepůjčila. Taky jsem ji netahala na vodu a pár let jsem byla jedinej, kdo u těch ohňů hrál. Takže jsme zpívali odmala, naposledy asi loni u ohně. Bohužel už se spolu setkáváme nepravidelně, už je to dospělej chlap. Zrovna včera jsem tak přemýšlela nad tím, jak je to v životě zvláštní – děti najednou vyletí a ty teprve poznáš, jestli sis vybrala toho správného partnera a jestli jsi o váš vztah i při té honičce dobře pečovala…
Já se poznávám stále, mám dojem, že jsem míšenina všech mých věků. Jsou mi čtyři, je mi deset, patnáct, dvacetosm, pořád jsem to já. Ale chybka se vloudila. Od té paní, co se na mne šklebí z výkladní skříně, se rychle odvracím.
A dluhů vůči sobě mám, jéje! Asi by jeden bič nestačil. Touhy zůstaly, některé už nerealizovatelné, ale je hezké je mít.
Pááni, kdyby…
Chichi Jano, mluvíš mi z duše. Že by to bylo tím takřka stajným datem narození? Že by v tom měly prsty i hvězdy? (inlove)
Tak to jde přímo od srdíčka k srdíčku, zrovna včera na procházce jsem myslela téměř úplně stejně…
Milá Jitko, třeba to dělá to zralé léto… vrací myšlenky zpátky a v ranních mlhách se daří příjemné nostalgii (inlove)
Vím, že je tam uvnitř pořád ta malá Michalka.
A já se přiznám, moc ráda bych zase byla tou malou Michalkou. Alespoň na chvilku. Tou Michalkou s culíkama, co objevuje svět. Byla jsem sice asi hodně naivní, ale šťastné dítě.
Jednou mi má kamarádka řekla, že je na mě vidět, že jsem byla vychovávána s velikou láskou. Maminka si mě hleděla.
Život mi obrousil hrany a naučil mě. Ale jak říkala moje milovaná babička, všechno zlé je pro něco dobré. Jen to hned nechápeme.
Dluhy vůči sobě. Chtěla jsem mít děti a ty mám. Sice to není s nimi vždy jednoduché, ale je to tak, jak to je.
Milovaného a milujícího chlapa mám taky. Nepodařilo se na první pokus, ale dočkala jsem se. Nechce to nikdy vzdávat. Nikdy nevíte, kde na vás ten pravej čeká.
Víte moc se mi líbí jeden citát. Je tak pravdivý.
“ Život není to co chceme, ale to co dostaneme. “
Míša
Míšo, nechtěla bych být znovu ta malá holka, které se všichni smáli kvůli brejlím a jménu. Mimo jiné proto, že bych znovu musela projít pubertou- a to teda fakt ne 🙂
Já jsem vlastně srovnaná s tím, kolik mi je a nemám problém to ani nikomu říct- protože jsem to prostě já a tak to je.
Jediné, co mě štve, je to, jak mi čas někdy proteče mezi prsty, protože podle mého názoru trávím příliš mnoho času v práci a když si chci odpočinout a dělat něco, co mě baví, málokdy to stihnu…
Ale Matyldo, já jsem se svým věkem také smířená. Je mi 48 let a 50-sátka mi klepe na dveře. To mi nevadí.
Ale v tom dětství jsem byla bezstarostná a uměla jsem být šťastnější. Člověk žil v blahé nevědomosti. O tom to je.
Míša
Dede, ta posledni fotka je moc pekna – Ari si jde za svym snem – treba za srnkou? (chuckle)
Ten den byla Ari nezvykle hodná a po většinu vycházky šla na volno… nezapomenutelné! 🙂
Mimochodem focené to je na Zálesí – když na té cestě otočíš hlavu vpravo, vidí Krkonoše na dosah ruky… vepředu Černou horu a za ní vykukující Sněžku 🙂
Já když vylezu nebo vyjedu na kopec tak Ti Dede můžu zamávat protože Sněžku a kousek Krkonoš vidím taky.
Posledni dobou si myslim, ze sama sobe dluzim dost. Driv mi to tak neprislo, protoze jsem furt byla v kalupu. Dluzim si slusnou kuchyn – prednosta ji predelava uz asi 17 let, coz v podstate spociva z toho, ze tu a tam neco vyboura a pak mi kresli obrazky, jake to bude pekne, az to vyrobi. Chtela bych projet americky Zapad, a zejmena videt Mesa Verde – skalni indianske mesto. Dost lidi, co tam bylo, rika, ze meli divne pocity, spiritualni pnuti – nejak mi chybi slova. Zajimalo by mne, co by to udelalo se mnou – jsem nejak na tyhle veci nachylna. A pak chci napsat knihu – napul kucharku a napul cestopis/zazitky z Jihu a neco historie. V hlave to uz vidim – ted to jenom udelat. Tim myslim, ze bych to psala pro ceske ctenare. Docela slusnej program – co??
Milá Hano, vzhledem k tomu, že jsme se stále někam stěhovali a neměli peníze, přestavoval všechno a prakticky dělal Bimbo s mou chabou pomocí a posléze s dětmi. Když dneska něco chci a vidím, že se mu do toho nechce, jsem schopna si tu službu zaplatit. Dlužím mu ten klid právě za tu odvedenou práci. Jistě, dlužíme si navzájem, ale alespoň já se snažím mu to vracet. A on vlastně taky, jen to ti chlapi tak nějak jinak cítí.
Inko, ja bych tu kuchyn rada zaplatila. To jen prednosta ma pocit, ze jest opravnen mne obstastnit vlastnorucne udelanou kuchyni. To je holt slozita situace.
Hanko, i to chápu, taky máme v domě několik věcí, které Mušketýr MUSÍ udělat sám. A knížku od tebe bych fakt ráda četla 🙂
V tomto jsou muži někdy až nepochopitelně zatvrzelí. Ten můj 3 dny bojoval s přívodem vody v kuchyni, vleže na zádech s horní polovinou těla zasunutou do kuchyňské linky! Já jsem zatím pro každou kapku vody chodila přes ložnici do koupelny a nádobí jsem myla v lavoru ve vaně. Třetí den jsem ho úpěnlivě prosila, aby toho nechal, že zavolám instalatéra. Rázně odmítl a ještě na mě pohlížel zle! Naštěstí se dílo ten třetí den podařilo.
Hanko, prosím, piš! Umíš psát, umíš se dívat, umíš prožívat a jsi mlsná. To bude kniha jak víno! (inlove)
Pokud jde o tu kuchyň… po 17 letech bych asi přece jen něco nakoupila a pozvala řemeslníky (chuckle)
A ten výlet ti taky přeju (wave)
s jeřabinami mi naskočí navlékání červenavých a oranžových kuliček na nit a výroba náhrdelníků, které voněly a po uschnutí je mamka měla jako přírodní vánoční řetěz v kuchyni okolo lampy, na kterou přidávala větvičky ze smrku….
s jeřabinami mi naskočí nádherná písnička Karla Kryla…
s jeřabinami mi naskočí neskutečně dobrá kombinace kompotovaných hrušek s jeřabinami, nejen,že to vypadá skvěle už v té sklenici,ale ještě lépe to chutná..
Sharko! Zase nečekaná vzpomínka 😀 Ty hrušky s jeřebinami… Babička s dědou meli na zahradě jeřáb s jedlými jeřabinami a teď se mi úplně vybavila ta chuť, vůně i barvy kompotu, který jsem měla moc ráda. Než jsi napsala, jako by nebyl… (blush)
Dluhy mám obrovské a pokud budu odcházet s nějakým tím dloužkem, zlobit se nebudu. Protože to bude známka toho, že jsem se snažila život žít a ne přežívat. A že jsem chtěla dokázat, vidět a udělat víc, než na co život stačil. A tím pádem jsem udělala všechno, co jsem udělat mohla. Pochopitelně mne zradí tělo, už dneska mi občas ukazuje, že s ním musím ve svých plánech počítat.
A ty jeřabiny mi připomínají naši chalupu, kterou rodiče pro mne koupili bohužel pozdě. Rostou tam jeřáby moravské a tatínek z nich dělal výtečné víno a my s maminkou kompoty a marmelády.
Ano Inko, nějaký ten dloužek nevadí. Důležité je, nenechat si život utéct pod prsty jen se samým „musíš“. Aby tam bylo taky nějaké to „chtěla bych a zkusím to“:))
Hm, dlouho jsem si nevěřila, že se naučím řídit auto. Ale jo, nakonec to šlo, jen mě k tomu okolí muselo trochu hodně dokopat 🙂 Někdy se prostě rozhodnu a jdu do té záležitosti „prsama“, asi jako když jsem si řekla, že když to karate nezkusím, budu do konce života litovat, že jsem to neprubla, protože berou jen do 40 let a mně bylo 36. Jindy mi to zoufale, ale fakt zoufale trvá. Třeba mě od mé touhy drží dál finance a časové možnosti. Tam bych zařadila třeba svou dávnou touhu naučit se vyrábět loutky a panenky.
Jednu věc si ale už nedlužím- toho psa už mám!
Nechávat po sobě dluhy je nezodpovědnost vůči pozůstalým a v současném právním bordelu už je to vyloženě nebezpečné. Manželka po sobě žádný dluh nezanechala, (ani finanční, ani jiný) a po mě také žádný nezbude. A jeřabiny? Jakmile se začervenají, nastupuje podzim.
Dluhy, které má člověk sám vůči sobě, dědice nezatíží. Otázkou je, co je to za dluhy, či za ztracené příležitosti. Některé věci i mají zůstat v rovině snů (kdyby někdy náhodou:)), protože jako sny jsou pravděpodobně hezčí než skutečnost. (příklad: jak ráda bych žila na nějakém malém řeckém ostrůvku s mořem pořád přímo pod nohama!:))
Ale pak jsou věci, po kterých člověk tiše touží – něco se naučit, zkusit, zažít.. a ani to nemusí být nic exotického. Nad těmi by se člověk zamyslet měl. Matylda to trefila s tím řízením auta. JJ třeba zkusí opravdu jezdit na kole. A tak dále…
A taky zjišťuju, že mít sny a touhy… že to omlazuje duši:))
Dede, přesně tak, nejsou to dluhy materiální, ale dluhy – touhy, které si člověk splní a nebo nesplní.
Touhu už mám jen jednu. A splním si ji, až přijde čas a vyřeším, co vyřešeno býti má.
Krakonoši, některé touhy jsou unáhlené a měly by se nechat odeznít.
To dokážu posoudit sám. A je to výsostně moje soukromá věc. Poznám, až přijde ten správný čas a rozhodně se nebudu šprajcovat.