Všimli jste si, kolik všelijakých pomníčků dnes najdeme kolem našich silnic? Často o nich přemýšlím. Proč jsou udržovány a zdobeny zrovna tam? Mají ti lidé své pomníčky i někde jinde?
Jeden důvod je jasný – takový pomníček je ostrým mementem pro všechny, kdo projíždějí kolem. Skutečný dopad je však pochybný. Ti, které památka na tragicky zemřelé donutí k zamyšlení, obvykle nepatří mezi řidiče, kteří by takové varování potřebovali.
Mnoho z pomníčků je vlastně připomínkou tragické chyby – ať už zemřelého, nebo někoho, kdo jeho smrt způsobil. A nemusel to být nutně řidič či spolujezdec havarovaného vozidla, na silnicích umírají i cyklisté a chodci.
Když se jede serpentinami od Lipnice k Dehtovu, je v jedné zatáčce pomník člověku, kterého srazilo auto ve chvíli, kdy se snažil pomoct řidiči, který tam právě havaroval. Kdykoliv jedu kolem, musím myslet na tu nespravedlnost osudu. A taky na to, jak se asi cítil ten, kdo tuto zbytečnou smrt zavinil.
A právě tento druh myšlenek mě vede k úvahám, zda je vůbec spravedlivé vůči těm zemřelým takové pomníčky stavět. Jakoby se památka na život člověk scvrkla jen na osudnou havárii. Jakoby ten člověk nežil jinak, nemiloval, nedělal tisíc jiných věcí, než jel autem. Navíc – jak si na takovém místě můžete v tichu a pokoji zavzpomínat?
Vím, že je to pohled subjektivní, zaujatý. Popravdě ani nevím, zda zrovna na tohle existuje objektivní pohled – každý to cítíme jinak. A proto by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy…
Na cestě ze Šebrova do Blanska, těsně před křižovatkou na Olomučany, je vpravo na skále taky pomníček. Zaregistrovala jsem ho hned jak vznikl, ale asi před dvěma – bože to to letí – čtyřmi roky, když jsme jeli s dětmi k našim na Boží hod, tam starší pán zapaloval svíčku. Připomněl mi mého tatínka (tenkrát ještě táta měl nohy), bunda a džíny od Vietnamců a prošedivělé vlasy na skráních, stál tam se svěšenými rameny a bylo vidět, že mu kapou slzy. A od té doby vždycky (každý týden, když se jedu podívat za rodiči), si na toho pána vzpomenu. Nevím, jestli je to pomníček jeho syna nebo vnuka. Ale vím jistě, že nikomu nepřeju, aby se se svými milovanými musel loučit takhle …. zbytečně…. Na tom samém místě havaroval na motorce syn mého známého, jel tam asi hodně víc než 150 km/h na nějaké rejži, a narazil do auta, které v dobré víře odbočovalo z vedlejší. Ten odbočující člověk ho nemohl zaregistrovat. Klukovi se zaplaťpánbůh nic nestalo, měl dobré vybavení a pán taky vyvázl bez problémů. Kluk za to byl potrestán a jeho táta to do své (předčasné a zbytečné) smrti cítil jako křivdu. O pár kilometrů zpět, mezi Šebrovem a Svinošicemi, jsou dva pomníčky. Podobný scénář, ale daleko tragičtější důsledky. Dva kluci na motorkách daleko silnějších, než měli podle svého řidičského oprávnění obsluhovat, nakopali do svých strojů maximální rychlost a těsně po překlopení kopce (v omezené rychlosti) narazili do odbočujícího auta. Oba po mnohametrovém letu zemřeli na místě a mladá paní, jejíž auto doslova přepůlili, zemřela asi po třech dnech po velkém utrpení v nemocnici. Je těch pomníčků na našich silnicích opravdu moc. Zpupnost a nabubřelé sebevědomí není dobrým spolujezdcem.
Pomníčky, alebo krížiky sa na mieste nehody stavajú aj na SK. Názory na ne nie sú jednotné.
Jedeni hovoria, že slúžia ako memento mori nabádajú vodičov k opatrnosti.
Iní zasa majú ten názor, že sú škodlivé, lebo odvádzajú pozornosť vodičov od vedenia vozidla.
Tak si vyberte 🙁
V blízkosti naší obce je křižovatka, která vede na Valašké Meziříčí a na opačnou stranu do Hranic ve směru na Ostravu, či Olomouc.
Je tam malý pomníček motorkáře. U něho jsou stále čerstvé květiny, svíčky a plyšový medvídek,opršený, osněžený, slunkem osmahlý. Nikdo tu památku neničí a svítí do daleko jako připomínka zmařeného života.
Je to krutá připomínka ale každý si uvědomí jak je život pomíjející a zpozorní či ubere na rychlosti.
Potkávám často ty pomníčky zmařených nadějí a bolestí,tam kde život vyhasl je v zemi část těch obětí a ta místa mají pro ty ponechané zde, svůj význam.
Už jsem kdysi myslím psala, že první „přisilniční“ pomníčky jsem viděla cestou v Jugoslávii. Byly to ruzně pokroucené trubky do jakéhosi kříže a volant (též někdy pokroucený) tvořil věněc. Při shlédnutí prvního pomníčku jsem si myslela, že to je vše co po havarii z vozu zbylo a někdo to tam jen tak naaranžoval, aby to vypadalo jako kříž. Při dalších mi došlo, že už se to tahle vyrábí. Protože jugoslávské horské cesty byly tenkrát šíleně nebezpečné (v 70. letech), tyhle výstražné upomínky na tragickou nehodu mě naháněly husí kůži z další jízdy (a nakonec jsem odmítla jet až do plánovaného Istambulu a místo toho jsme otočili a jeli neplánovaně do Prahy).
Také tady jsou pomníčky u cest běžné, bývají u nich květiny, křížek, často i fotka(y) mrtvých. Kolem dvou jezdíme denně cestou na procházku s Trixie. Jeden je z loňska, kdy maldá, 8-měsíců těhotná žena zrovna SMSkovala s maminkou (jak to stálo v novinách – tady je SMS i tf za jízdy povoleno), když vyjela ze silnice a auto se převrátilo. Je tak krásný velký věnec a často i čertvé květiny. Druhý je o pár let starší, nepozorný řidič naboural protijedoucí auto a zabil v něm (on sám přežil) trenéra týmu mladých baseballistů. Chudák jel právě na trénink a tým marně čekal, než se dozvěděl proč. I po letech tam stále má kytky. Já se vždycky na ta místa ohlídnu a když sama řídím, instinktivně zpomalím.
Ale také máme milé „pomníčky“ vzpomínek – když jedeme po silnici, nad níž je les, z něhož jsme si převezli Woody, vždy u rohu toho lesa oba skoro současně řekneme „Woody’s territory“ a zároveň si radostně připomeneme, že teď už ho má jinde.
Maričko, „Woody´s territory“ je krásná vzpomínka. Když uvidíš les a představíš si tutéž kočku doma v peřinách, tak tě to prostě zahřeje u srdce 🙂 (sun)
Ano tahle vzpomínka vždycky zahřeje (sun) hlavně, když vidíme, jaká z ní vyrostla krásná kočka. Stejně tak z Rusty a Lucky (a ostatní). Člověk se na ta zvířata podívá a uvědomí si, jaká by to byla škoda, kdyby nebylá !!!!
Na louku u toho lesa už zase jezdíme, protože je doba zralých ostružin, jsou jich tam záplavy a Trixie je v sedmém nebi!!! Někdy mě to jako magnet táhne do toho lesa nakouknout, zajít hlouběji a připomenout si její „hobo camp“ jak ho nazval manžel. Ale zbaběle to neudělám ze strachu, co kdyby tam z větve nedejbože zamňoukalo nějaké další „odložené“ kotě !!!!!!
Eh, Maričko, myslím, že tě chápu! (chuckle)
To, že něco je povoleno, neznamená, že je vhodné to dělat. trest bývá brzký a krutý.U nás je mobilování za jízdy zakázáno, (já osobně po usednutí do auta mobil ihned vypínám), ale všichni na to vesele kašlou a pak se diví i ušima.
Liko, držím palce 🙂 a něco do šuplíku pošlu. Teda i dalšího. Zdravím a přeju veselé přehrabování v plném šuplíku.
pardon, to se mi nějak zkopírovalo – no jo, já vím, to je rukama, co nadělám – z NP. Omlouvám se, Dede, fakt jsem nechtěla plevelit.. Ach jo.
Toro nezoufej, o nic přece nejde:))
Zajímavé téma… vídám pomníčky (mimo těch u silnic) i tady na skalách v Moravském krasu. Ať tak či tak, vždy je to místo, kde mi zatrne…
Ano. Smírčí kameny a zároveň zdvižený prst… memento mori.
Toro, to budou asi místa, kde se zřítil nějaký skálolezec. Nebo pod zemí, v jeskyních, zůstali speleologové.Ten na pohled nádherný, mírumilovný Moravský kras, má svědomí dost pomníčků.
Pozůstalí mají jistě místo, kde ti, co jim chybí odpočívají. Tohle vnímám jako bolestivý výkřik – tady je to nešťastné místo… tady se mi zhroutil svět! Vy buďte opatrní a věnujte mému milovanému alespoň letmý povzdech. Já to dělám a když svištím kolem, beru tyhle pomníčky jako připomenutí. Memento mori!
Já vím, že je to memento mori… ale když z toho trne u srdce mě, jak musí být těm příbuzným? Chjo, prostě to chápu rozumem, ale ne citem.
Já si myslím, že je dobře, že tam ty pomníčky jsou. Mrtví tak byli usmíření a můžou hlídat, a ne stahovat další za sebou.
Raději koukám, co se děje na silnici přede mnou, ale i kolem mne a za mnou, pořád je lepší pomníčky neregistrovat, než mít vlastní.
Milá Dede,
já u silnic vídám i jiné pomníčky. Je na nich , že zde v roce 1945 v květnových dnech, při boji za svobodu padli…..nebo byli zastřeleni…jen je opečovávají jednou v roce…
Ty silniční jsou opečovávané častěji… Vídám u nich asi rodiče nebo kamarády, rozsvítí svíčku, postojí,zavzpomínají,zapláčí..kdyby to šlo,vrátili by čas. V Pardubicích je pomníček u sloupu veřejného osvětlení hned u Zimního stadionu. Je to hodně let , co tam opilá Ruska, co neměla ani řidičák, sejmula po smyku,na silnici z kostek,mladýho kluka,co měl život před sebou. Ani ji nezavřeli. Kdo to vysvětlí jeho mámě? každej rok jsou tam květiny a svíčky..
U Gajeru nedaleko Svitav je u silnice pomníček (přemístěný) basketbalisty Vladana Vahaly, protože silnice vede jinak a místo nehody bylo při přestavbě „zničeno“. Příčina nehody? Mikrospánek. Kdo z projíždějících si ho všimne? Kdo z nich ví, kdo to byl Vladan „Vařič“ Vahala? A že zrovna tam….
Ale většině řidičů zatrne. Neradi by měli podobný….
A Boží muka? I těch se u silnic na cestách mezi poli najde… jen už není nikoho,kdo by pamatoval, co se tam událo….
Než se začaly pomníčky řidičů objevovat u nás, vídala jsem je hlavně „venku“.
Takový pomníček je kousek od Brna v lese. Šestnáctiletého kluka tam zastřelili den před osvobozením města. Jeho maminka kolem vysekávala kopřivy, dokud byla schopná tam dojít. Pak pár let pomníček pro vysokou trávu ani nešlo najít. Ale světe div se, našel se někdo, kdo štafetu převzal a dokonce nechal opravit keramickou fotografii na desce. Z blízké přízně není, o to víc je to záslužné.
No a pomníčky u cest jsou vzpomínky i výstraha. Dřív i dneska.
Když odbočím z dálnice na Vídeň na okresku k nám, začnu potkávat pomníčky. Tak okreska je dlouhá, mírně klikatá, ovšem zatáčky jsou značně lstivé, a hlavně vede z malého městečka, kde je vyhlášená diskotéka. Ty pomníčky jsou tam tři a měl by být čtvrtý, poslední nehoda se odehrála před rokem, kdy dodávka srazila maminku mé známé, když šla těsně před Dušičkami na hřbitov. Dodávka jela příliš rychle a hřbitov je za brdkem…
Nicméně jeden z těch tří pomníčků patří synovi našich sousedů. Říká se, že byl pod vlivem kdečeho a jel z diskotéky. Onehdy jsem tam jeho tatínka viděla. Stál u toho pomníčku opřený o auto a díval se do krajiny. Jako by si se synem povídal. Nedokážu si představit, co mu v té chvíli mohlo běžet hlavou…
Matyldo, ta představa toho táty… to je přesně to, proč chápu a zároveň je mi ta představa taková bolavá. On na to místo na silnici nikdy nezapomene a já si říkám, má ten kluk něco jako pomníček ještě někde, kde byl třeba šťastnej? Kde se ten táta taky zadívá, a přes slzy se třeba usměje, protože to bude pomníček šťastných chvil?
Dede, nevím, jestli má, ale… zabili ti někdy někoho?
Nechej si někdy naživo povykládat, jak moc se takový zabitý vrací… Je to jiný než přirozená smrt.
(Víš koho myslím.)
Nechej si to povykládat naživo, nechci děsit kolemčtoucí. 🙂
Já nejsem řidič. Neřídím ač vlastním řidičský průkaz už od 18-ti let. Pomníčků si všímám a vlastně opravdu netuším, co lidi k tomu vede. Možná jako memento pro jiné. Ale jak jste správně napsala DEDE, tak ti co by si to měli uvědomit, si toho ani nevšimnou.
Když se na tím hlouběji zamyslím, vlastně se pomníčky stavěli i v minulých staletích. Většinou na místě, kde se stal nějaký mord. Viz motorest u 9 křížů a jiné další.
Asi lidé chtějí, aby se na to nezapomělo.
Míša z Plzně
Pro tebe i Alex – memento, smírčí kámen… máte pravdu.
I to je potřeba.
Jen mě z toho bolí srdce, zatímco kolem mě sviští hazardéři neohlížející se na nic.
Není divu, že nejvíc pomníčků je u nás (řekněme Královéhradecko) kolem silnic prvních tříd. Ta na Jaroměř a Náchod, stejně jako ta na Hořice a Jičín jsou zabijácké, přeplněné auty a mezi nimi kmitajícími šílenci. O šíleném tahu z Hradce (nešeho:)) na Litomyšl a Olomouc, a Svitavy a Brno ani nemluvím.
Dedé, já to vidím zase tak, že jde o jakési novodobé smírčí kameny.
Alex, znáš knížku Smírčí kameny na Vysočině? Jestli ne, můžu zapůjčit (či sehnat výtisk), je to moc zajímavé čtení.
Tak to víš…pomníky (ne náhrobky) se obvykle staví tam kde se tragická událost přihodila. Proto jsou pomníky padlým ve válkách na místě bitev a pomníky obětem nehod u silnic. A myslím že to není otázka spravedlivosti nebo nespravedlivosti, jsou lidi kteří chtějí mít hmatatelný viditelný objekt – pomník, pomocí kterého si usnadňují vzpomnínání a jiní zase nic takového nepotřebují. Ty pomníky nejsou pro mrtvé, ve skutečnosti jsou pro pozůstalé. Kolem jednoho výrazného a honosného „silničního“ pomníku jezdívám často…je u táhlé stoupavé zatáčky. Tu nehodu sice zavinil řidič náklaďáku který odbočil kde neměl a přehlédl protijedoucí auto, ale nemuselo by tomít zdaleka tak tragické následky kdyby řidič auta měl zapnutý pás a nepřekročil povolenou rychlost o 30 km/h…lidi zpomalte…je ta cihla na plynovém pedálu opravdu tak hrozně nutná? (shake)
Pů, na to si vzpomenu zítra, až vyrazím od nás přes Pardubice, Havlíčkův Brod a Pelhřimov směrem k Lomnici nad Lužnicí – užiju si všeho… a doufám, že ve zdraví 😛
Ty pomníčky nejsou jen u silnic. Chodívám kolem jednoho u železniční trati v Prokopském údolí a jeden je nahoře na skalách. Oba jsou dojemně opečovávané, vždycky u nich chvíli postojím a popřemýšlím, jestli to byla nešťastná náhoda nebo úmysl a je mi smutno…