Testem partnerského vztahu může být plno věcí, přičemž většinou ani nemusejí zahrnovat sex. Od touhy po svatbě a dětech, přes soužití s rodiči a různými čtvernožci, až po toleranci běžně rozházeného špinavého prádla nebo nahlas pouštěnou hudbu. Já jsem však tuhle viděla jeden skutečně originální. A tím bylo dvoukolo. A neobyčejné. Bylo to totiž dvoulehokolo!
To bylo tak. Šla jsem pěšky po silnici ze Zábřezí do naší vísky, když mě cosi předjelo. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, bylo hezky a cyklistů bylo na našich silničkách třeťotřetí třídy jak naseto. Pak jsem ale úžasem vykulila oči – něco takového jsem ještě nikdy neviděla!
Na první pohled to vypadlo, že onen pololežící cyklista jede po silnici pozadu. Druhý pohled odhalil, že jde o dvoukolo, ale víc jsem neviděla, protože vozidlo se vzdalovalo skutečně svižným tempem. Zalitovala jsem, že jsem neměla kdy si to doopravdy prohlédnout.
Moje zvědavost však naštěstí nezůstala neukojena. Jak jsem zašla za zatáčku, spatřila jsem, že posádka onoho vozidla parkuje z nějakého důvodu na kraji silnice. I přidala jsem do kroku, aby mi neujeli. Ukázalo se, že na kole jede sympatická dvojice – dívka a mladý muž. Byli ještě sympatičtější, než vypadali, protože jim nevadilo odpovídat na mé otázky:))
Zjistila jsem, že autorem nápadu nezvyklého kola zvaného dvoulehokolo je otec jednoho z dvojice (bohužel si fakt nepamatuju čí) a že ti dva na něm najezdili už spoustu kilometrů – mimochodem, prý na něm objeli Island:)) Byl to krásný kus stroje, zjevně vyrobený s pochopením a řemeslným umem.
Přesto mě na tom nejvíc fascinoval fakt, že jeden z jezdců sedí zády k tomu druhému. Napadlo mě, jak obrovskou důvěru musejí jeden v druhého mít, když jsou v této poloze schopni projet cestou necestou, protože ten druhý je zcela odkázán na úsudek a šikovnost toho, kdo řídí. Řeknu vám, klobouk dolů! Sama nevím, jestli bych do toho šla:))
PS: Není to apríl! (chuckle)
Video z testování najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=Gh2JGLcUl8Y
Fotky z Islandu: https://www.youtube.com/watch?v=DSGGWwmIQWo
No pokud by mi nebyla z té obrácené jízdy špatně, tak bych to možná jen tak z hecu zkusila.(musí to být zvláštní pocit šlapat „dopředu“ a při tom vlastně jed pozpátku). Ale muselo by se jet po nějaké zcela nepoužívané silnici, kde by nehrozilo nejmenší nebezpečí. Ovšem jako „spolušlapatele“ by na mne nebylo spolehnutí. V pololeže bych se kochala ubíhající krajinou natolik, že bych určitě zapomínala šlapat do pedálů. Jedině tak mě totiž baví jezdit i na normálním kole – ano, šlapat v zájmu zdraví se počítá, ale daleko víc mě baví to koukání po krajině. Proto jsme se při našich kolo výletech v Německu skoro vždycky drželi nejvíce na polních a lesních cestách, jen v nouzi používali vesnické silničky. Rušných silnicím, kde jezdila auta jsme se vyhýbali jak čert kříže.
Jinak takovéhle dvoulehokolo fakt potřebuje mít důvěru k jezdci „na špici“, což je zřetelné i z videa a z jejich konverzace. Ten kluk se tam ptá zda má brzdit, pak zase že mají jet někam ke koupališti, protože tam se budou moc otočit atd. Takže jako velice manévrovací kolo mi to rozhodně nepřipadá. A docela žasnu, že se s ním vidali i na Island. Tahle výprava musela být tvrdý test jejich partnerského vztahu (jestli jde o stejný pár) a skvělá ukázka vytrvalosti. Protože fotky – z nich vypadá celá cesta jeden kolový problém za druhým. 🙂
Jinak ale souhlasím s Marskou, že když jede někdo takhle při zemi, také mě jako první napadne handikepovaný člověk
Na lehokolo by mě asi nedostali, tandem netandem. Mít hlavu někde poblíž světel na autě… 🙂
Ale když tak mluvíme o kole a tandemu, nemůžu nevzpomenut Penušku, která se mnou jezdila na kole v košíku, kormidlovala ocasem, ve vypjatých momentech vstávala a hlavně permanentně načuhovala s hlavou přilepenou na mojí levé půlce (levé proto, že jsem ochotnější pustit řídítka levou než pravou, takže jsem častěji drbala levou). A když jsme něco škaredýho projely, tak jsem jenom sáhla levou rukou dozadu, přistála mi v dlani Penuščina hlava, já ji popleskala a jely jsme dál.
Když vidím na silnici lehokolo tak si myslím, že na tom jede hendikepovaný člověk. Teď už vím, že nikoli. Jezdí kolem nás často. Ale ne dvoumístné.
Já jednoznačně, nešla 🙂
Tohle lehokolo, v sing verzi si pokaždé prohlížím na výstavě v Letňanech (tento víkend také). Pokaždé přemýšlím, jaký to musí být pocit, ležet na kole břichem nahoru a je mi ta představa hodně nepříjemná. Cítím se tak zranitelná. Navíc po spoustě pádů z kola, které jsem za svůj život absolvovala, je pro mě nepředstavitelné, že nemůžu obě ruce naráz vystrčit a třeba i odrazem korigovat směr. Ne, nechci to ani zkoušet. Ani v hale.
A za druhé. Nesvěřila jsem se nikomu ani pro jízdu na rámu kola. Na tandemu motorky v podstatě šílím, připravená zdrhnout, jakmile se to jen hne podezřelým směrem 🙂 To že by mě to vezlo pozpátku vnímám jako nepodstatný detail.
Řídím si svá dvoustopá vozidla už roky zásadně sama 🙂
Jo, jsem strašpytel 😀 😀 😀
Chichi Ri, definovalas to přesně. Až k tomu strašpytlovskému závěru (chuckle) Já jsem kdysi jako dítě jezdila na motorce s taťkou a nenáviděla jsem to. Nevěřila jsem a nevěřím. Představa, že se nechám vést na některé z těch rychlých silných motorek, to by nefungovalo. ALE mít svoji motorku, to je jiné fafe! To mě bavilo… stejně jako mě baví kolo (jen ty kopce, no… nic není dokonalý)
Dede, mne nas tata vozil jako malou holku (tak 3 – 4 roky starou) na motorce. Sedela jsem na nadrzi s benzinem, tata mne sviral nohama, a velmi hlasite mne nabadal, at se drzim a nevrtim se. On nas tatinek vubec byl takovej Juraj Nebojsa. (inlove)
Ty nove rychle motorky nemam rada. Ale takovej Harley Davidson – sen, ktery se mi uz nesplni. Akorat nas automechanik mne obcas sveze. To jsou tak prekrasny stroje – a motor ma krasny bublavy zvuk. Tady je pisnicka od Neil Younga o holce, co jezdila na Harley Davidson. https://www.youtube.com/watch?v=RHBikURKkUM&feature=kp
Ale zapomnela jsem dodat, ze ty cesty s tatou na motorce jsem mela strasne rada.
Mě takhle vozili do školky. A moje maminka měla už ve třicátých letech motorku, nevím co to bylo za značku ale říkalo se tomi INDIAN
Hanko, to je psina, já jsem jezdila s tátou na motorce usazená na chladiči zrovna tak. A vzpomněla jsem si, jak jsi tu před časem ukazovala svoji fotku – holčičku s mašlí a motorkou. Byla mi ta fotka hrozně povědomá – no bodejť ne, když mám podobnou! 🙂 Tak jsem ji teď vyhledala (akorát že jsem nemohlo a neumím ji zvětšit).
http://hanca1.rajce.idnes.cz/Srnec#Na_motorce.jpg
Jo, divím se, že moje opatrná maminka ty jízdy vůbec povolila! (chuckle)
No vidis, Hanko. 🙂 Ono asi tak -jiny cas, jiny mrav. Dnes by na ty nase tatinky asi poslali socialku. (chuckle)
Jízda pozadu mi potíže nedělá, ale asi bych si vykroutila krk, protože bych chtěla vidět, co to jede tam, co nevidím a ten druhej to vidí. A tuším, že při jízdě do kopce bych měla tendence se flákat, protože jízdu do kopců bojkotuju z principu- nemůžu se při ní kochat krajinou, páč jenom funím. Na kole jezdím na rovině nebo ve velmi mírně zvlněné krajině- jinak radši pěšky. Počet ujetých kilometrů mě nenaplňuje nadšením, když je profuním, páč z nich nic nevidím. Obávám se, že výzvy tohoto druhu jsou pro jiné lidi, než jsem já 🙂
Matyldo, kdybych žila na rovině, tak asi z kola neslezu. U nás taky radši chodím… (inlove)
To je ale vozítko! No, vím zcela určitě, že pro mě by to nebylo. I kdybych na druhém sedadle měla toho pravého. Jízdu pozadu prostě nezvládám 😀
Ono to s tím druhým leckdy stačí na jedné lodi…
Nebo v jednom autě 😀
Tady ta lehací kola mne fascinují. Tedy nevím, jak moc je pohodlné na něm jet samostatnému jedinci (mám dojem, že by mi upadla hlava a navíc si nejsem jistá spolehlivostí při řízení), natož páru. Musí být opravdu sehraní (tak tady nemyslím v životě, ale v šlapání (chuckle) ), jinak je to o hu-ústa.
Jinak z genderového hlediska mne zajímá, zda je tam nějaká páčka a jejím přehozením řídí buď mladík či dívčina (wasntme) – jinak by to bylo silně diskriminační (rofl) (rofl)
Genderová otázka mě netrápila (i když je zajímavé, že dívčina řídí:)), ale pohodlnost lehokola bych nepodceńovala – pro zapření se do pedálů (kopečky) to nemá chybu. Jen by mě zajímalo, jak moc s v této poloze odírá pozadí, resp bedra 😛
Vím, že jsem jednou na něčem podobně polohovaném cvičila v tělocvičně a jak jsem eh otlaky nepředpokládala (ten klasický cyklistický tu nehrozí:)), tak úplně bez následků to taky nebylo! (wasntme)
Zajímavé povídání o nevšedním kole a určitě fajn dvojici milá Dede.
A máš pravdu Dede, že najít toho pravého do dvojice není úplně snadné.
Mě se to podařilo až napodruhé. Můj druhý manžel je můj parťák, který se mnou chodí po památkách, obrazárnách a po kavárnách. Máme na ty naše dovolené stejný náhled. A to je myslím to důležité. A jako bonus máme stejný smysl pro humor.
Ale víte Dede za co si ho vážím nejvíce ?
Když můj syn, manžel není jeho otec, byl hospitalizován v PL Dobřany, tak tam se mnou šel za ním na návštěvu. Moc mi tenkrát pomohl.
Míša z Plzně
Míšo, moc ráda čtu tvé příspěvky – nebo v tomto případě vyznání (h) Mluvíš stručně, jednoduše… a dáš do toho srdce. Moc ti přeju tvého muže – to je jeden z nejcennějších pokladů, jaké můžeš v životě najít 🙂
Přidávám se k Dede – máš senzačního partnera a z celého srdce ti ho přeju. (h) (h)
MÍŠO, MŮŽEŠ SE MI prosím OZVAT NA lenka53 na centrumu českém? Moc bych se tě chtěla na něco zeptat. Mám manžela jen 1, letos už celých 33let a je to stejné.Jen na památky není vůbec.
33
NETUŠÍM, PROČ SE MOJE 1. ROSBA ULOŽILA ZROVNA POD YGU, TAKŽE PROSÍM, MÍŠO, MRKNI NÍŽ POD A ČTI TAM..