Když jsem byla malá a scházeli jsme se celá široká rodina v létě u babičky na zahradě nebo v zimě u tety, dělával jeden z mých strejdů naprosto úžasnou polévku, které říkal fazula. Název mě nezaskočil, slovenština byla tehdy v rodině běžná, nicméně jsem došla k nesprávnému názoru, že existuje jen jedna fazolová polévka a to je ta strejdova. Muselo uběhnout hodně dalších let, abych ve světě fazolových polévek došla o pár kroků dál.

Strejdova fazula byl vlastně takový ohromně chutný vyprošťovák, což jsem pochopitelně jako dítě netušila. Prostě polévka pro nevšední den, pro společnost – nic, co by servírovalo při obědě před druhým jídlem. Dělala se zásadně ve velkém hrnku až kotli a kromě fazolí obsahovala cibuli, česnek, rajský protlak, rajčata, papriky, uzené maso, normální maso, klobásky a koření dle okamžitého nápadu, přičemž nikdy nechybělo chilli. Jedla se s chlebem, zapíjet se dala čímkoliv. Jako většina podobných polévek byla druhý den ještě lepší – pokud tedy zbyla.

U nás doma v oblasti luštěnin vládly polévky hrachová (ze sušeného hrachu se zeleninou), hrášková (zelený hrášek se smetanou) a čočková, takže na fazolovou polévku nějak nikdy nedošlo. Z toho důvodu jsem další fazolové polévky objevila až poté, co jsem se odstěhovala na Slovensko.

Ta první patřila do skupiny polévek a „prívarků“, které spojovala technologie výroby „na kyslo“. Neptejte se mě, jak se to dělá – je to velmi jednoduché, ale já to tajů této výroby nikdy nepronikla. To proto, že výsledné pokrmy jsem sice bez námitek snědla (bodejť, když je uvařil někdo jiný:)), ale nenadchly mě natolik, abych se je snažila i vyrábět.

Ovšem další z řady fazolových polévek, kterou vařila moje tchýně, mě zaujala natolik, že jsem ji zařadila do svého repertoáru, byť v maličko pozměněné podobě. Já totiž nějak neumím vařit čiré polévky, kde je na talíři vývar z něčeho, trochu těstovin a pouze decentní množství zeleniny. Princip výroby jsem ale zachovala.

V hrnku (velkém:)) opeču hodně nakrájené cibule, později přihodím něco nakrájeného česneku, opékám, posypu dobrou sladkou paprikou (hodně), nenechám ji spálit, jen v horkém tuku rozvonět. Zaleju horkou vodou, přidám fazole (od včera namočené, bílé nebo barevné, výsledek se podle druhu fazolí trochu liší), dřív jsem je dávala i s tou vodou, ve které byly namočené, teď tu vodu slévám v naději, že bude méně nežádoucích účinků:))

Jak to začne bublat, přidám kořenovou zeleninu – buď v celku, nebo krájenou na velké kusy. Já nikdy nezanedbám celer, toho je určitě tolik, co mrkve. Petržele je míň, aby to nebylo moc sladké. Podle nálady přidám černý pepř, celé kuličky. Pak si to tiše bublá a bublá, než to všechno změkne, chutě se spojí a polévka začne krásně vonět. Nakonec to osolím. Pokud jsou dobré fazole a dost zeleniny, není třeba přidávat žádné další koření, ani polévkové ne – chuti je dost.

Podává se vařenými těstovinami (uvařenými zvlášť). Tradiční jsou flíčky, já dám klidně cokoliv, co mám zrovna při ruce – jen vlasové nudle ne, nudle do této polévky nepatří. K obědu se dá málo těstovin a je to polévka jako polévka, pokud dáte večer těstovin víc nebo přidáte krajíc chleba, máte polévku večeřovou, po které už druhé jídlo nepotřebujete.

Je mi ale jasné, že tohle zdaleka nejsou všechny fazolové polévky! Existují fazolové krémy, fazolová s bramborami a smetanou, polévky ze zelených fazolek. A tak se ptám: jak děláte fazolovou polévku vy?