„Tak to už by stačilo! Jak takhle mám něco vůbec udělat?“ Vykoukla jsem zvědavě z kuchyňského okna, byť mi bylo jasné, o co tam jde – mám svoje zkušenosti. Snaha hrabat listí a uklízet zahradu ve společnosti dvou hravých fen a dvou žlutých plastových vajec nemohla dopadnout jinak.

Žlutá plastová vejce jsou velmi úspěšné psí hračky, které se u nás doma staly požehnáním i prokletím. To staré kdysi Kazan s Berry okusovali tak dlouho, až v jeho špičce vyrobili díru, díky které je možné vzít vejce do huby. A když takové vejce hodíte, tak se po dopadu koulí naprosto nepředvídatelným způsobem. Psí hráči to milují, stejně jako vášnivý fotbal hraný s tímtéž artefaktem.

Když jsem před časem získala s psím žrádlem vejce č. 2, zůstalo naprosto nepovšimnuto. Proč? Inu, nemělo díru. Navíc nový materiál takřka znemožnil jeho ohlodání. Dokonce ani plastožrout Ari s ním nehnula, což bylo s podivem, když vezmu v úvahu, kolik toho už stačila zničit.

Ovšem dvě fenky a jedno vejce je stav kriticky nevyvážený, takže Marek holkám to druhé v dílně takříkajíc načal, takže brzy byla v akci obě. Tím se z nás ovšem stali vaječní štvanci. Nejenže bylo víc co házet, ale situaci zkomplikovaly i složité vlastnické vztahy. Berry se totiž prohlašuje za majitelku starého vejce, zatímco Ari se domnívá, že jí patří obě. Tady ale naráží na problém – pořád ještě má jenom jednu tlamu!

Ten den to na zahradě dopadlo tak, jak muselo. Po dvou hodinách hrabání listí, vajec a fen ztratil můj muž trpělivost, a vejce schoval na jabloň. Nebylo až tak vysoko, aby na ně v dostatečném zoufalství nedoskočily, ale to není cesta, kterou naše dámy volí. Po několika demonstrativních pokusech šly lovit hrábě a tvářily se, že je žádná vejce nezajímají.

Ráno jsem však našla důkladně okousanou plastovou zahradní konev. Co myslíte, kdo jim ta vejce nakonec vrátil?