Mnozí vědí, že pštros Emu je ten nejrychlejší běžec ve světě ptáků. Nemohu ho chytit, nedoběhnu ho. Pokaždé mi uteče. Avšak když jste dost chytří, tak se k Emu můžete připlížit velice blízko, nebo ho i jinak obelstít a pak ho chytíte.

A věděli jste, že když pštrosi Emu rychle běží, že hlasitě hvízdají? Tento hlasitý hvízdot pomáhá malým mláďatům následovat jejich rychle běžící rodiče i ve vysoké trávě.

Jen málokdy lovíme Emu. Když však jednoho ulovíme, tak si vždy vtrhneme několik pér z jeho ocasu a těmito se pak zdobíme při posvátných shromážděních – corroboree.

***

Před dávnými a dávnými věky, v době Dreamtime, pštrosice Emu a divoká krůta byly sestry. Jako děti byly stále pospolu a žádná nešla nikam bez druhé. Hrály si, lovily a tančily vždy spolu, společně pěly v buši a údolích. Boarta, divoká krůta, byla starší než Emu pštrosice Wooripun.

Protože Boarta byla starší, tak to byla ona, která vždy vyprávěla příhody z jejich společných dobrodružství. Emu Wooripun to nevadilo. Byla vyšší, mohla běžet rychleji a létat výše, než všichni ostatní ptáci. A protože Emu Wooripun byla větší a rychlejší ze dvou, stala se královnou všech ptáků. Jak ale čas plynul a sestry stárly, tak se sobě navzájem odcizily.

Když jednoho dne krůta Boarta nedaleko řeky sbírala jídlo, uviděla jak vysoko nad ní letí její sestra Wooripun. Tato se v letu všelijak točila a obracela a tak Boarta věděla, že se její sestra předvádí a tak si řekla. „To, že má větší křídla než já z ní ještě nedělá královnu všech ptáků.“

Jednoho dne se Boarta vracela do svého tábora s rybami, které právě nachytal její kamarád pelikán. Měla velice ráda ryby a myslela si, že to bylo od pelikána opravdu pěkné, že jí dal svůj úlovek. Když se přiblížila ke svému táboru, tak došla i její sestra Wooripun a začala se předvádět. Když však uviděla ryby, co nesla Boarta tak se zastavila a řekla. „Ryby! Ó jak já miluji ryby! Jsou mým nejoblíbenějším jídlem na celé zemi! Rozdělíš se se mnou?

Krůta se velice rozčílila! Zde byla její sestra, kterou nyní nenáviděla a požadovala, aby se s ní rozdělila o ryby! Bude jí muset dát naučnou lekci, kterou nikdy nezapomene! A tak Boarta své sestře zalhala: Když chceš ryby, tak proč si je sama nenachytáš? Já si je nachytám! Je to velice jednoduché. A stejně, můžeš jíst jen ty ryby, které si sama nachytáš. Jinak ti v krku zaskočí kost a udávíš se.“

Wooripun si myslela, že toto zní trochu hloupě. Ale její sestra byla starší a věděla více než ona a tak co řekla, muselo být pravda. Wooripun následovala Boartu do jejího tábora nespouštějíc oči z ryb co Boarta nesla přes rameno ve vaku spleteným z travin – dilli bag. Krůta si pak sedla a začala jíst. Emu nic nenabídla a všechno snědla sama a při tom řekla: „Ryby jsou tak chutné jídlo, nevím co bych dělala, kdybych si nemohla nachytat ryby!“

Emu seděla a pozorovala Boartu. Byla velice hladová a tak řekla své sestře. „Naučíš mě chytat ryby? Vím, že se to naučím, když mě ukážeš, jak se to dělá. Krůta dojedla a svolila, že naučí Emu chytat ryby. „Jsem jedna z nejlepších lovkyň ryb v celé zemi. Jsem tak dobrá proto, že moje křídla jsou tak malá. S těmi tvými velkými, nešikovnými křídly nemůžeš úspěšně lovit ryby.“

Wooripun si prohlížela sestřina křídla. Byla malá a měla je šikovně složená pod tělem. Krůta řekla sestře Wooripun, že když chce být úspěšná lovkyně ryb, tak si musí svoje krásná velká křídla odstřihnout! „Odstřihnout moje křídla? Vždyť je potřebuji pro moje daleké cesty! Jak budu bez nich létat?“

Boarta jí však řekla, že ustřihnout křídla bude opravdu jednoduché a kdyby je opět potřebovala, že se dají nasadit zpět. A co navíc, bez jejích křídel bude moci Emu nachytat ryb kolik bud chtít! Wooripun už nemohla déle odolávat. Měla ryby tak ráda, že křídla musela pryč! A jak Boarta už řekla, kdyby je snad v budoucnu potřebovala, tak se zase dají nasadit zpět. A tak krůta Boarta připravila posvátnou ceremonii pro svoji sestru Emu Wooripun k ustřižení jejích krásných velkých křídel.

K této ceremonii se dostavila všechna zvířata. Starý Wombat donesl Wooripun zvláštní ostrý kámen, který mohla použít. Emu byla připravena. Už jí voněly nachytané ryby! Jakmile se zbaví křídel, tak si pospíší k řece a začne lovit. Zvířata utvořila kruh a Emu stála uprostřed. Dvěma rychlými rozmachy ostrým kamenem krůta Boarta odstřihla své sestře její křídla.

Ostatní zvířata nikdy neviděla Emu bez křídel. Vypadala tak trochu hloupě. Zvířata se začala hihňat. Emu tam jen stála. Čemu se chichotají? Snad ne jí! A pak si uvědomila, že smích patří opravdu jí. Ona se jí vysmívala! Podívala se dolů na zem, kde ležela její krásná velká křídla. Její sestra, krůta Boarta ji podvedla! Už nikdy nebude létat! Zvířata okolo se válela smíchy. Patří ti to Emu, nejsi více královnou ptactva! Smutná Emu zmírala studem.

Odvrávorala do křovisek, aby tak skryla svoji hanbu. Toto nikdy své sestře nezapomene. Uplynula dlouhá doba, než se dvě sestry opět setkaly. To už Emu měla deset dětí. Jeden den byla se svými dvěma dětmi na lovu, když v dálce spatřila krůtu. Emu vztyčila hlavu a začala utíkat pryč, ale krůta, která ji spatřila, na ni zavolala:

„Sestro, jaký to je pocit být královnou ptactva a nemít žádná křídla.“ Emu se zastavila. Tato slova ji zabolela. Podívala se na krůtu a pak na svoje děti. Všechny byly bez křídel jako máma. Však ona se sestře už nějak pomstí. Řekla krůtě: „Cítím s tebou. Už jsem ti odpustila tvůj zlý čin. Nyní mám tato dvě krásná dítka, která mi dělají jen radost. Ale tebe, tebe je mi líto.“

Toto krůtu Boartu velice překvapilo. Proč by jí měla Emu odpustit? Ale Wooripun to své sestře vysvětlila. „Jen se podívej na svoje děti. Máš jich tolik a všechny jsou tak malé. Dostávají dost najíst? Podívej se na moje dvě. Ta jsou velká a silná. Avšak já mám pouze dvě a ty máš deset. Opravdu tě lituji.“

Krůta Boarta se dívala na dvě děti sestry Wooripun. A opravdu byla velká a silná. Krůta nesnesla myšlenku, že její mladší sestra má větší a silnější děti než ona. Když tak přemýšlela co udělat dál, Wooripun zvolala: Já vím co bych udělala! Vybrala bych ta nejzdravější dvě a ty bych si ponechala. Zbytek bych zabila, aby mi nedělaly ostudu.“ Krůta na to nic neřekla. Sehnala své děti dohromady a odešla s nimi do tábora. Možná Emu Wooripun měla pravdu, možná její děti neměly dost jídla.

Příští den Emu Wooripun se svými dvěma dětmi opět sbírala potravu u tůně. Nebyly tam dlouho, když došla i krůta Boarta, avšak jen se dvěma dětmi. Emu se na ně podívala a řekla: „Co se stalo tvým ostatním hladovým chudinkám? Nechala jsi je v táboře?“ Krůta roztáhla křídla, párkrát s nimi mávla a pak řekla své sestře: „Zabila jsem je. Nyní moje dvě zbývající děti porostou a budou tak velké a silné jako tvoje. Budeme tak mít stejně velké děti a já budu stále mít svoje křídla.“

Nato Emu Wooripun lehce zahvízdla a jakmile to udělala tak osm krásných a pruhovaně opeřených pštrosích kuřat vyběhlo z blízkých křovisek a obklopily mámu. Krůta zařvala bolestí a zlostí. Byla přelstěna, aby zabila svých osm dětí.

Nato jí Wooripun řekla: „Ty máš svoje křídla a já mám všechny moje děti. Ty jsi mě přelstila, protože jsi mi záviděla. Ztratila jsem tak křídla, protože jsem byla chamtivá. Nyní jsem přelstila já tebe a tvoje závist tě stála osm z tvých dětí. Nechme už věci být, tak jak jsou žijme spolu v míru.“

A od těch dob pštros Emu nemá křídla a krůta klade jen dvě vejce jako připomínku na jejich chamtivost a závist před dávnými a dávnými věky, v době Dreamtime.

Do češtiny převyprávěl George Švehla