Ono to zdaleka není tak jednoduché.
Za prvé se musí vzít v úvahu, jaká byla tehdejší situace. Dva papežové (a to ne poprvé), v jednu chvíli dokonce tři. Silné rozdíly mezi původním učením církve a politickou realitou – například to, zač byly vyhlašované odpustky. (Tzn. odpuštění všechn hříchů, když člověk buď zaplatí nějakou sumu – to by ještě šlo – nebo provede nějaký čin. To by taky šlo, pokud by tím činem obvykle nebyla účast v křížové výpravě, které se touhle dobou konaly proti Evropanům. Čili už nešlo o křížové výpravy jako za Přemysla II. – christianizace Pobaltí, ani o znovudobývání Jeruzaléma, což oboje lze víceméně pochopit a souvislost s vírou nebo „svatým skutkem“ vysledovat. V Husově době ale už šlo o trestání králů, kteří odmítali poslouchat papeže.) Ta predestinace obecně myslitele této doby zaujala, byl to způsob, jak si dokázali vysvětlit, že některým lidem se dařilo dobře, i když nedělali nic extra, zatímco jiným lidem se dařilo špatně a oni, jak už tak je v lidské povaze obvyklé, z toho zatrpkli (a nadávali, co že jim to Pánbůh přinesl). Jen málo z nich se dovedlo chovat jako biblický Jób. (Potřeba si uvědomit, že „dařilo se špatně“ může v této době obnášet opakované vypálení domu nebo statku, vyvraždění půlky rodiny, opakovanou neúrodu na polích a vymření půlky rodiny hladem – docházelo k silným klimatickým změnám, podobně jako dneska – nebo vymření půlky rodiny na mor. „Dařilo se dobře“ naopak znamená, že daná rodina přežila všechny kolem se ženoucí příšernosti v zásadě celá, živá a s trochou jídla do zásoby a střechou nad hlavou. Nebo teda navíc ještě s hromadou peněz, ale katolická církev nepovažuje hromadu peněz za tak silný ukazatel dobrého života jako budoucí protestantské… a to je námět na docela jiné zamyšlení.)
Hus měl námitky proti:
– prohnilosti církevních úřadů – věnují se víc politice nebo neřestem, než pastorační činnosti;
– knězi, který sám žije v hříchu – Hus tvrdil, že náboženské úkony prováděné tímto knězem jsou neplatné. Nebyl první ani poslední, kdo to tvrdil – poprvé se tenhle názor objevil už u ariánů. Oficiálně to je blud, a proč je to blud, se zjistí, když se člověk trochu zamyslí nad důsledky: kdo by měl rozhodovat, jestli je daný kněz dostatečně čistý? Prostor pro korupci jak stádo krav. (Doufám, že některý z místních historiků doplní, který koncil rozhodl, že není důležité, jak čistý nebo špinavý je kněz – respektive že to je důležité pouze pro jeho osobní spásu a nemá to vliv na platnost nebo neplatnost jím prováděných úkonů.)
Na jednu stranu je třeba souhlasit, že kněz (podobně jako mistr nebo pán) by *měl* být vzorem pro svoje lidi. Na druhou stranu – všichni lidé jsou omylní a chybující. Potíž nastane v momentě, kdy se společnost dostane do takového stádia vývoje, že kněz (nebo mistr nebo pán) se už necítí *morálně povinován* žít nejlíp a nejmravněji, jak jen dokáže. A společnost v Husově době se do toho stádia dostala;
– proti zneužívání odpustků jak ve finanční, tak ve skutkové podobě;
– proti křesťanům, kteří jen dělají náležité pohyby a vyslovují náležitá slova, ale podle Kristova učení nežijí (toto je to jeho učení o predestinaci – tvrdil, že ti, kteří dokážou za daného šíleného stavu věcí stále ještě žít podle Kristova učení a mít ho i v srdci, ne jen na jazyku, jsou vyvolení ke spáse, zatímco ti, kdo to nedokážou, jsou bez ohledu na počet koupených nebo odsloužených odpustků kandidáti na muka pekelná. Srovnáno s Kalvínovým učením o predestinaci je to nebe a dudy a na rozdíl od jádra Kalvínova učení to ani nejde proti duchu NZ);
– tvrdil, že hlavou církve není papež, ale Kristus (hodně sporný bod, protože pokud vím, hlavou církve je Kristus zastoupený na zemi papežem; na druhou stranu v době dvojpapežství toto *je* návrh řešení a ten koncil, co Husa odsoudil, se primárně sešel proto, aby vyřešil schisma, ne Husa, a schisma vyřešil tak, že prohlásil, že papeže odvolává sněm);
– a možná ještě něco, co jsem vynechala.
Upálit se nechal proto, že opakovaně tvrdil, že se bludného učení vzdá, pokud mu dokážou v disputaci, že ten který článek učení je v rozporu s Biblí. Oni mu dokazovali, že je v rozporu s dogmatem. On tvrdil, že Bible stojí nad dogmatem.
Za svoje následovníky (husity) nemůže. Dokonce bych si troufla tvrdit, že by se od nich byl distancoval, stejně jako to někteří jeho žáci ostatně udělali.
Heretici typu adamitů byli odjakživa, jen si tu a tam dali nové jméno.
Svým způsobem, podle tehdejší podoby dogmatu, heretik byl. Na druhou stranu, myslím, že se za něj sám nepovažoval, že se považoval za reformátora. A církev potřebuje reformátory (i ty, kteří hraničí s herezí), to je způsob, jak se církev v čase vyvíjí.
Například dnes je poměrně široce přijímán názor, že křesťan, který nežije podle Kristova učení a má jenom na rtech správná slova a chodí, kam má („svíčková bába“), není na cestě do nebe.
A názor, že Písmo je víc než dogma, rozvinuly do velmi široké podoby snad všechny protestantské církve, co vím. A v katolické církvi taky došlo k tomu, že se začal klást větší důraz na text Písma – například se lidi začali zajímat, co že to tam vlastně stojí a jak že je to v jejich národních jazycích a co že to znamená a tak. Ona ta nevzdělanost obyčejných lidí byla i na konci středověku dost veliká.
A přemýšlení o významu psaného slova v téhle civilizaci není zrovna na škodu. Naopak je známkou úpadku, když lidé nad psaným slovem (nebo vyřčeným argumentem) přemýšlet nechtějí. Nebo už nedokážou. 🙂

io – já jsem před pár lety napsala a popsala, jak to vlastně bylo, v takovém článečku. Leč článekček na starém Šumavákovi, server skončil, s ním i archiv, takže článek jen u mne v písídle – odkaz dáti nemožno. Takže už jsem článek našla a promptně pošlu Dede. Snad mě nezbije, že jsem to neposlala dřív …. nenapidlo, no ….

Hmmmm … ještě tu zbývá poslední šance, totiž že má opat tak dobré přátele, že ho v jeho vlastním zájmu praští něčím přes hlavu a unesou ho proti jeho vůli … jak by se chudák srovnával s tímhle řešením?

Jak tohle znám, Rputi 🙂 .
To tuhle naši mládenci pozorovali nějakého frajera, který byl líný ujít deset metrů na přechod a deset metrů od přechodu a bral to z bodu A do bodu B po přímce: hup přes zábradlí, trap přes koleje, hup přes druhé, šup přes svodidla, trap přes čtyřproudovku, hup na chodník … a pak musel zabrzdit, protože moje tehdy tříletá dvojčata se mu postavila do cesty a pravila: „Pane, Vás maminka nenaučila přecházet po přechodě? Zasloužil byste na zadek!!! “
No, nevztáhl na mě ruku asi jen proto, že byli okolo lidi. 😀

Dede, máš pravdu. Najít odvahu pro to nemlčet, nedívat se jinam, neschovávat hlavu mezi ramena, ale najít odvahu konat. I v maličkostech.

ty učíš ty maličké (to je nesmírně důležité a nezastupitelné). Já občas bojuju s tím, jestli fakt těm mladým dospělým lidem mám sdělit, že cpaní se svačinou uprostřed hodiny není slušné… že telefonování uprostřed konzultace taky není nejvhodnější… že se zdravíme… Někdy je až trystní, co všechno neřeší.

Ale neplatí to pochopitelně obecně – řada je úžasně vychovaná, usměvavá, veselá… radost se s nimi bavit