Inspiroval mne článek o Sissince, smutné opuštěné, když jí panička musí vydělávat na krmení, a tudíž devastující, na co kápne.

Také jsme prošli stádiem, kdy jsme učili štěňulku, českou strakatou slečnu Bony, aby zůstala pěkně doma v klidu a nevřískala, že se určitě vrátíme. Televizi jsme pouštěli, rádio hrálo… Naštěstí to trvalo jen něco přes týden, než na to děvenka přišla, že určitě přijdeme zpět. Měla výhodu, nebyla úplně sama doma, měla tam kocoura.

Ale ani to jí nezabránilo, aby NESEŽRALA, na co přišla. Brzo jsme se naučili VŠECHNO uklízet. Krom nábytku…

Nábytek měl a dodneška má velkou přitažlivost. Začalo to nenápadným okusováním trnože starobylého stolu. Toho si nevšimnete, když je na stole ubrus a pod stolem vysáváte halabala, to vás nenapadne, že ty drobky jsou vlastně piliny… Pak se záhadně objevily šrámy na roku toho stolu. To už vás napadne, když ubrus na něčem podivně drhne – a když to odkryjete, tak štěně velmi rychle zmizí pod gaučem, aby náhodou nemuselo něco vysvětlovat.

Takže, Bonynko, tohle NE a to je FUJ!!!

Jo, dobrý, chvilku to nechala být. Samozřejmě, co by se namáhala s tvrdým dřevem, kdy měla k dispozici měkké kožené boty – úplně zánovní. Já je měla na noze asi pětkrát, nízké kozačky, pravá kůže, peněz jak za kozu. A těch peněz, co dostal švec, aby je v opravně uvedl do nějak-nositelného stavu!

Tak zas zpátky ke dřevu – objevila moje televizní křeslo s dřevěnými područkami. Předpokládám, že čubička se usadila v křesle a pohodlně ohlodávala. Poradila mi kolegyně, prý z vlastní zkušenosti: „Tak to dřevo pořádně natři Tabascem, to jí bude pálit a dá pokoj!“ Fakt rada taky za všechny prachy. Nejdřív jsem šla koupit Tabasco, já tyhle ostroty nesnáším a doma je netrpím. Pak jsem ho vetřela do toho dřeva, čímž původně světlé dřevo získalo pěkně tmavý paprikový odstín. A za dva dny se výsledek dostavil – štěně ohryzalo zejména ty pěkně barevné kousky…

Pak následovaly reichle, pravé turistické reichle, za hříšný peníz, ale pohodlňoučké jak bačkora a pevné na noze jak sádra! Do těch jsem jednou vstoupila a pak v nich absolvovala přechod Šumavy a bez jediného otlaku. Tak z těch mi udělala pantofle. Odkousala tu textilní část, co kryje achilovku.

Samostatnou kapitolou byly budíky. Vždycky nám stál na římse u postele kulatý mechanický budík s přisvětlováním. Jednoduché zařízení, na které vždycky vidíte. A čubičku zřejmě dráždilo, že si tak klidně a nahlas tiká. Občas jsme našli budík shozený na posteli, udělali jsme TY-TY-TY a budík uklidili. A jednou jsme místo budíku našli hromádku koleček a páček a čudlíčků, naštěstí baterii neprokousla.

Druhý den jsem pospíchala do nejbližší prodejny a našla náš milý kulatý mechanický budík s přisvětlováním. Dva dny jsme na to mysleli a kdo šel ráno poslední, tak dal budík na skříň. A jednou to nevyšlo – a na posteli na nás zase čekala hromádky mechanických vnitřností. Znovu do prodejny, znovu ten samý budík.

Paní prodavačka koukala divně, ale já se přeci nebudu nikde vykecávat a konec konců, co je jí do mé spotřeby budíků? Tak jsme úklid budíku po ránu týden mysleli, pak zas zapomněli – trest přišel vzápětí. Budík na prvočinitele. Šla jsem pro třetí. To už prodavačka zvědavostí nevydržela: „On vám nejde? Je přeci v záruce, přineste ho, podíváme se na to.“

No tak dobře, za čtrnáct dnů jsem přišla znovu a tentokrát jsem měla trosky budíku v igeliťáku. „Myslíte, že na tohle se u vás vztahuje záruka?“ povídám. „To těžko“ vece paní za pultem, a když jsem jí vysvětlila, že máme bujné štěně, na oplátku mi svěřila, že objednali další dodávku mého oblíbeného zboží.

Dalších čtrnáct dnů, další budík. Když mi prodavačka vypisovala záruční list, naučenými větami mně poučovala o dvouleté záruce, ale pak se neovladatelně rozchechtala a pravila: „Ale vám to asi nebude nic platné, co? Pardon…“ A Bony toho najednou nechala. Budík si mohl tikat po libosti, už jí nezajímal.

Našla si novou hračku – barevné plastové zapalovače. Ty si pěkně rozebrala, oddělila škrtátko a nakonec prokousla nádržku s plynem a užívala si, jak jí ty hnusíky foukly do nosu.