Děkuju za milé komentáře – tohle není téma, o kterém by se snadno diskutovalo, přemýšlení jde líp, pokud si ho člověk dovolí. Někdy totiž ještě Bolí i ta vzpomínka.
Jinak sotva probíhám, Dům je stále plný a já se raduju (h)

Dede, dík (wave)

Jj – svatá slova, jen nevím, jak to ta Dede dělá, že mně vždycky naskočí vzpomínky téměř apokalyptické.
V tomto případě mě okamžitě napadlo, že bych ještě potřebovala sprdnout dodatečně babičku. Protože totiž čerstvě umrlá babička strašila způsobem takřka nepřípustným. Tedy ona moje máti měla vždycky svérázný humor…

Umřela si takhle v pátek ráno před půl sedmou a špitál poslal obvyklý telegram. Leč telegram se ocitl u sousedky ve schránce a já netušila ničehož. Takže jsem se odpoledne klidně sebrala, ve 3 dorazila na návštěvu do špitálu, otevřela dveře a uviděla prázdnou postel. Hrklo ve mně jak v pendlovkách a honem jsem odchytila sestru, kterážto odkvačila pro pana primáře. Pan primář netušil, že nevím a tak měl pocit, že se kdesi flákám, místo abych se v slzách hroutila na prahu léčebny již od božího rána.
„Soustrast“, plivnul po mně s rukou v kapse, z čehož jsem pochopila, že babička je kdesi v márnici. Načež mě pan primář seřval, že babička se pere a mlátí pacienty.
Lapala jsem po dechu a marně přemýšlela, jak se osoba téměř v bezvědomí může vůbec dostat z postele, natož někoho mlátit.
„Ona obživla a někoho zmlátila“ tázala jsem se vytřeštěně a logika děje mi jaksi unikala.
Po delším dohadování vyšlo najevo, že babičce se to asi 15 minut před smrtí nějak pomotalo v hlavě a rozhodla se, že si to s tím světem ještě vyřídí. Nafackovala druhé babičce, poprala se sestrou a v klidu zesnula v pánu. Pan primář se nějak nemohl zbavit pocitu, že je to moje vina.

Poněkud rozvrkočena jsem se odebrala domů a zašátrala v almarách po něčem, co by mohlo sloužit jako rubáš do rakve. Druhý den ráno jsem pak naklusala na patolku na Karlák, že jako nesu šaty. Paní byla milá a zalistovala v kartotéce: „Vaše maminka tu není“, oznámila mi. „To ona asi bude na II. patologii.“ Dokonce tam ochotně zavolala.
Telefon pokládala, jakoby se jí nechtělo. „Tam taky není“, sdělila mi v rozpacích.

Běhala jsem po Praze, jak Berýška po stopě a honila funebráky. V jedné ruce balík s hadrama do rakve, v druhé ruce za mnou vlál aplégr, fňukal, že ho bolí nožičky a dožadoval se sdělení, kde ta babička vlastně je.
„Ani nevím, miláčku“, odpovídala jsem z posledních sil. „Nejspíš ji funebráci vytrousili do kanálu.“
Aplégr mě prakticky a věcně směřoval k Botiči, neb tam přece kanály ústí. Napadala mě jen Ofélie, ale nechtěla jsem to rozebírat.
Nakonec jsme skutečně dorazily nedaleko Botiče na soudní patologii. Jak se ukázalo, v daném špitále nevěděli, že babička má rakovinu a tak jim vyšší míra anestetik v krvi byla nápadná.

Takže kdyby čistě náhodou babička hodlala vstát z mrtvých, tak bych jí vysvětlila, že se straší slušně a pozůstalí se darebně nebuzerujou!
😉

Tak jsem předběhla Xerxovou, ta buď odhazuje tuny sněhu, nebo se ještě neprokopala k síti. Zdravím všechny s bílým ránem letního času, na Velikonoční neděli. Na JM, sever od Brna opět leží ohnuté větve pod tíhou mokrého sněhu.

Dede, moc krásné téma. Pro mne obzvlášť, maminku zatím mám, ale už mnohdy nechápe, co jí povídám.