Jistě mnozí, kteří toto čtou, ví, že pisatel má neposlušné tělo. Jaksi se mu rozpadá věkem a opotřebovaností. Zhruba před sedmi týdny zase řeklo náhle ne, a tak jsem nemohl skoro vydechnout a pomalu se nemohl, ani pomocí hole, došourat na útočiště trpících. Jaksi jsem to zvládl, a tak bažant i postelová mísa zůstaly ležet nepoužity.

Skoro čtrnáct dnů jsem v poloze ležícího střelce pilně trénoval na truhlu. Zato jsem toho hodně přečetl, ono furt civět do stropu moc zábavné, povzbudivé a inspirativní není, i když myšlenky se v kebuli prohání jako tajfůn. Jaké, o tom taktně pomlčím, ono by se to stejně publikovat nedalo.

Po dlouhé době jsem opět sáhl po staré optimistické knize. Poprvé vyšla v roce 1950 v angličtině a do roku 1974 se dočkala osmnácti vydání. Napsal ji pan Immanuel Velikovský, http://en.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Velikovsky rodák z ruského, ještě carského Vitebska. Pán nadmíru vzdělaný na univerzitách v Moskvě, Berlíně, Vídni a Edinburku, současník a spolupracovník Alberta Einsteina a Sigmunda Freuda.

Tento pán, ověnčený akademickými tituly ve svých několika knihách na základě pečlivých studií historických textů a legend domorodého obyvatelstva vyvozuje a elegantně dokazuje, že před zhruba 3500 lety, v době deseti ran egyptských a exodu Židů z Egypta, došlo ve sluneční soustavě a tím i na Zemi ke kosmické katastrofě. Však kniha se jmenuje „Worlds in collision“, tedy „Kolidující Světy“. http://www.youtube.com/watch?v=B6wsxnCLmr0

Jeho argumenty podpořené historickými texty z Mexika, Severní, Střední a Jižní Ameriky, Číny, Indie, Mezopotámie, Egypta a samozřejmě i z Talmudu a starého zákona v Bibli, jsou značně přesvědčivé. Je to opravdu inspirativní čtení o následných kosmických katastrofách, které se udály před 3500 – 2730 lety. Ale to není, o čem jsem dnes chtěl psát. https://www.google.com.au/search?q=Immanuel+Velikovasky&ie=utf-8&oe=utf-8&aq=t&rls=org.mozilla:en-US:official&client=firefox-a

Asi před deseti dny začalo tělo opět trochu spolupracovat a tak pomalu ale jistě se začínám pohybovat. Nejprve jen v domečku a poslední týden, k radosti nejen mé ale i Habsburků, už i venku. Sice opatrně a ne na dlouho, ale je vidět pokrok. Dokonce i všechno to co nosím v těle, a že toho je, se začíná cítit lépe. Konečně je na čase.

Náš starší syn Petr (42) a Kirsty (41), jinak fungl noví rodiče, nyní už skoro ročního Toma, se po 22 letech společného života rozhodli, že se vezmou a tak bude svatba. V půli března. Mě tím vyvstal problém, co na sebe, abych neudělal dětem ostudu. Kraťasy a triko, moje každodenní odění, by asi s nadšením přijato nebylo.

Ano ve skříni je někde oblek co jsem na sobě měl naposledy když se ženil Martin s Editou před 13 lety. Jenže… Tehdy bylo tělo ještě poslušné a fyzicky značně aktivní a tím pádem i nebylo obézní. Dnes je všecko jinak. Tělo je neposlušné, odmítá kooperovat, občas se někde něco utrhne nebo přetrhne, kostra chrastí náhradními díly z titanu a občas zabolí tak že se jeden bojí dejchat. Takže tělo má pohybu čím dál méně a kila přibývají.

Chutnat mu nepřestalo, vnitřnosti zatím poslouchají a tak s chutí „sežere, na co přijde“. Je snad jasné, že mu nejvíce chutnají samé „dietní“ mňamky. Škvarky, ovar, uzený bůček nebo na rožni opékané sele, či chutné uzeniny. Nebo jen čerstvý, ještě vlažný domácí chleba s domácím sádlem a cibulí. Navíc, Míla je výborná kuchařka a tak nedejte si, když už kolem jedenácté dopoledne se domečkem nese vůně dobrot, že i Habsburkům tečou sliny jako Niagára.

Tuším, že to naši hoši se mnou myslí dobře. Zásobují mě různými lihovinami, čili kořalkami, jako třeba na minulé Vánoce. Vypadá to na to, že se ze mě stane staré kořalečník. Navíc to může mít tu výhodu, že při tom můžu nějaký to kilo shodit. Takže až mě zase začne honit mlsná, tak místo žvance si dám panáka či dva kořalky a to by bylo, abych nějaký to kilo neztratil. Hurá, kořalou proti obezitě! Akorát potom budu muset dávat při zohýbání pozor, abych si snad nezlomil játra. Ujišťuji, že zdejší ohnivá voda není Bílá hůl jako v České republice, protože vidím furt stejně blbě jako před třiceti lety.

No jo, ale co s vypaseným tělem které se do ničeho nevejde? Nezbylo mu, než si zajet koupit slušný oblek, ve kterým by vypadal jako člověk a ne jako podsvinče před zapíchnutím. I když nerad, tak časně zrána, hned jak otevřeli kšeft, jsem tam byl. Jak tak procházím a čumím po oblecích tak se mě ujala ochotná a velice nápomocná prodavačka středního věku. „What are you looking for, love?“ tedy „Lásko, po čem se díváš?“

Vysvětlil jsem jí „vo co de“ a přidal proč si ty hadry, i když nerad, kupuju. Dodal jsem, jako rakváč těsně před záhrabem, že doufám, že do truhly budou taky dobrý. S líbezným úsměvem mě zalichotila a okamžitě se zeptala, jakou mám velikost a já odpověděl, že větší než bych si přál. Vzdychla. Vysvětlil jsem jí, že oblek kupuju jednou za 30 let a můj objem kolísá. Zatím jen směrem nahoru.

Vzdychla podruhé a řekla: „you men are all the same“ tedy „vy chlapi jste všichni stejní“ vytáhla ze šuplíku metr a začala mě měřit. Potom jsem naznačil, zhruba jaký oblek bych chtěl, barvu a fazónu a ona začala pátrat v sortimentu. Nakonec donesla sako velikosti jedné a kalhoty druhé, aby to na moji disproporcionální figuru trochu pasovalo a pravila „Dear, you have to try it in the fitting room“. „Drahý, musíš si to vyzkoušet v kabince.“

Tuto aktivitu přímo zbožňuju. Asi jako Brežněva, blahé paměti nebo děda vševěda Klause, toho Václava co zrovna pakuje kufry na hradě. Tak jsem zalezl do kumbálu, hodil na sebe to kvádro a kupodivu to vypadalo docela slušně. Jen zkrátit nohavice u kalhot a rukávy u saka. Vybrala to skutečně dobře. Nakonec jsem k tomu koupil i košili, abych se snad v nějaké starší náhodou neuškrtil.

Jak jsem už řekl, oblek nekupuju každých 10 let a tak jsem byl docela příjemně překvapen cenou. Ano, dostanou se zde mnohem dražší, ale proč investovat do hader který obleču jen jednou a podruhý mě do nich už budou oblíkat naposledy. Oblek A$99 košile A$34. Oblek made in Čína a košile Malajsie. Při placení dala prodavačka oblek do ochranného pytle na zip a poradila, kde mě zkrátí potřebné za lidovou cenu. Nedaleko jen přes ulici, kam jsem ještě mohl dokulhat. A za A$35, za dva dny. Všecko, sakumprásk, za A$ 170.

Nemám tušení, kolik by mohlo podobné stát v zemích česko – moravsko – slezských, ale pokud si dobře pamatuju, tak bych něco podobného za tříhodinový výdělek nepořídil. Tedy za můj výdělek před sedmi lety, když jsem byl ještě zapojen do pracovního procesu, než jsem se rozhodl pověsit firmu na hřebík a začít odpočívat. Ostatně i dnes tato cena představuje pouhou třetinu mé starobní penze, co dostávám každých 14 dnů.

Tak nyní věřím, že ostudu rodině neudělám a na svatbu se dostavím slušně oděn. Navíc mě budou mít do čeho nacpat, až se čas navrší a na truhle zaklapne dekl.

George Švehla