10. 12. 2008 Jo, jo. Nejsem blbej kocour. Jsem chytrej kocour. Když chci, rozumím všemu. To, že většinou nechci, není dnes námětem mého spisu. Námětem mého spisu je ten blázinec, kterému holka říká Vánoce.

Původně jsem mínil vypracovat soubor rad, jak lze vánoce obohatit a zpestřit, ale protože změna je život, aplikuji vánoční poznatky na různá přísloví, která má moje holka v oblibě. Vždycky se tvářím, že jim nerozumím, ale rozumím. Když chci. Už jednou jsem přísloví ve spisu rozebíral, ovšem tam jsem k nim uvedl nesouhlasná praktická stanoviska. Tady provedu opak, prokážu, jak moc jsou přísloví pravdivá. Nakonec, přísloví jsou tradice, vánoce jsou tradice… tak k sobě moc dobře pasují.

12. 12. 2008 14.00
Pýcha předchází pád. Jo, jo. Kdyby Tsunamissy nepřešlo přes plech plný lepivých srdíček tak pyšně a zběsile, tak by určitě nespadl.

14.10
Čistému vše čisté. Jo, jo. Díky pravidelné hygieně jsem velmi čistý kocour. Spadlé kousky, přilepené na zemi, se mi zdály dost čisté. Nevím, proč je holka vyhodila. Těch pár chlupů, které se z nich ježily, jim dodaly na zajímavosti. No co. Tak by to nebyly linecké koláčky, ale linecké chlupáčky.

18. 12. 2008
Nevědomost hříchu nečiní. Jo, jo. Jak jsem asi měl vědět, že ten blbej papír nic nevydrží? Jak jsem měl vědět, že když přes něj párkrát přeběhnu, tak už do něj holka nic nezabalí, protože ty dárky koukají ven dírami po drápech?? Jak jsem měl vědět, že zrovna ten barevný chumel, který mám v zubech, je stužka na ovázání dárků?? A jak asi mám vědět, kterej kazisvět a splašenec bude příčinou holčinýho infarktu?

22. 12. 2008
Kdo hledá, najde. Jo, jo. Holka hodně hledala a našla. Skoro všechny. Šupiny. Z kapra. Všechny, které spadly při porcování z linky, jsme si vypůjčili. Byl to kalup. Chytit šupiny, honem do skrýše, šup pro další. Dost jsme se nalítali, ale stálo to za to. Vytvořili jsme pěknou zásobu na horší časy. Podcenili jsme ale holku. Že najde ty pod kobercem a mezi novinami, s tím jsem počítal. Že vyčuchá i ty v květináčích, to už bylo překvapení. Že nakonec objeví i ty na sedačce, za lednicí a v botách, to jsem nečekal. A že jí neuniknou ani šupiny mezi jejími lejstry a v košíku s jablky, to mne nepotěšilo. Nakonec byla díky menším holkám odhalena i poslední skrýš. Jsou opravdu celá velká holka. Mají stejně nemožné otázky: „Máááámííí, fuuuuj, proč máme pod polštářema šupiny??“

23. 12. 2008
Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jo, jo. JO!! Kdybych nebyl pracovitej kocour, tak bych nekutal v regálu, ta knížka by nevypadla těsně mně za pr…, teda za sedací částí mne, Profesora, nebyl bych se lekl, nevystřelil bych jak střelený, nevzal bych to přes gauč do kuchyně, tam přes stůl a židli a linku a sporák a nebyl bych vletěl do toho pitomého hrnce s ještě pitomější čokoládovou polevou, která se mi nalepila na všechny čtyři tlapky, kterými jsem pak pokračoval přes vytřenou předsíň a koberec v pokoji až na čerstvě povlečenou postel prostřední holky a to bílé triko, které měla připravené na večer, no.

24. 12. 2008
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Jo, jo. Kdepak dvakrát, to je málo. Čtyřikrát. Teda, do řeky bych nevlez ani jednou, proč taky, že jo, je mokrá, ale skolit stromek… čtyřikrát… to zas teda klidně.
Poprvé jsme se kolem něj tak nějak proháněli a nebylo jasný, kdo do té pichlavé nádhery vrazil tak, že nádhera spadla. Holka povzdechla, zvedla nádheru, zajistila ji lépe a nazdobila znovu. Podruhé se Kalassymitě zalíbil ten dlouhý camfour, co mu holka říká řetěz. Drapla ho do zubů a táhla. Mířila do kuchyně. Předběhly ji dvě ozdoby, které se vykutálely naproti holce, která už podle zvuků tušila. Za ozdobami vlekla Kalassymita řetěz a pomalu se za ní sunul i stromek. Za stromkem jsem se sunul já, protože mne zajímalo, co na tohle holka řekne.

O řeči nemůže být řeč. Ječela jak pavián. Co ječela, sem nemůžu napsat, protože by muj deník zrudnul jak záře nad Kladnem a to bych teda nerad. Když holka ukotvila strom a ozdobila ho, tak jsme dali chvíli klid zbraní. Ty dva pozdější pády už byly celkem nechtěné, prostě se na něj pokusil vylézt hroch a pod tím by se kácela i statnější borovice, natož malý smrček.

A počtvrté byl pád způsoben nedopatřením, protože při tryskoklusu na trase kočičárna předsíň kuchyně obývák zpátky nějaký mourovatý bizon zapomněl, že za rohem je strom a v kritickém úseku v zatáčce to neubrzdil, dostal nezvladatelný smyk, napálil do stromu a byl otřesen… tedy, potřesen jehličím, které při pokračování v úprku roznesl po bytě.

Holka večer říkala, že je zázrak, že se strom a ona dožily aspoň toho večera. Jen nevim, proč mi holka připadala víc ztrhaná než ten stromek. A potěšilo mne, že stejně, jako vloni, i letos řekla, že nejlepší dárky jsou ty nezabalené chlupaté. A jelikož se obě menší holky poctivě odchlupují, nebylo pochyb o tom, koho tím myslela.

25. 12. 2008
Kdo si počká, ten se dočká. Jo, jo. Vždycky se najde chvíle, kdy holka zapomene tu mísu s řízky přiklopit poklopem nebo zatrezorovat do lednice. Letos jsem se dočkal dvakrát. Musím uznat, že holka umí ty řízky rok od roku lepší. Jen nevim, jak to myslela, když našla pozůstatky mé hostiny, s tím, že z někoho brzy udělá mastnej flek. Proč, když už jsem já udělal dva – na gauči a na její knížce?

30. 12. 2008
O kom se mluvívá, daleko nebývá. Jo, jo. V poslední době holka mluví o nějakém Dvatisícedevět. Nechci vyvolávat paniku, ale myslím, že už je za dveřmi. Taky holka říkala, že je třeba do něj vykročit pravou nohou. Tomu taky nerozumim. Tak on přijde a my do něj máme vykročit?? A jenom jednou nohou? Pravou? Proč ne třeba levou? Zadní? Tak to ne. Navrhuji vletět do něj, do toho Dvoutisícátéhodevátého, pěkně naplno všemi čtyřmi a pořádně kormidlovat ocasem a nabrat hned ze začátku ten správnej, dobrej směr, kterej má jedinej cíl – člověčí náruč plná lásky.

No dobře, dobře, netrvám na náruči, vona i šunka má něco do sebe.

P.S.: Jo a k tomu správnému vlítnutí do Dvoutisícátéhodevátého je třeba zvolit pořádné heslo. Já už to své mám samozřejmě připravené: Tady máme všichni rádi jenom mě. Protestní akce, kterým chtějí mé heslo bojkotovat Tsunamissy, Kalassymita a Hroch, smetu brilantním spisem na téma Moudřejší ustoupí (ale stejně ví své). Chi chi.

Piškot Pišutka v. t.