Každý normální chlap, když dosáhne věku okolo padesátky, dospěje k pevnému přesvědčení, že za svůj život (samozřejmě zajímavý, pestrý a plně prožitý) nashromáždil spoustu opravdových moudrostí, jaké v žádné knize na světě nenajdete. A je jeho zásadní povinností to všechno předat nastupující generaci.

Nemá cenu mu to vymlouvat, je to přirozený proces, který má v ideálním případě zajistit mezigenerační předávání informací. Nastupující generace ovšem na moudra starců většinou celkem rozumně kašle a dělá si věci po svém. Když dospěje sama do téhož věku, zjistí s mírným překvapením, že dělá asi tak 95 % věcí úplně stejně jako jejich rodiče. Těch zbývajících pět procent se nazývá pokrok.

P. S. Pokud by někomu vrtal hlavou celkový název těchto textíků, tak vězte, že je to vzpomínka na jednu z mých největších hudebních lásek.

Jen tak – Nejzrádnější zájmeno

Zájmena, jak je známo již z obecné školy, nahrazují jména podstatná. Činí řeč barevnější a hezčí, ale na druhé straně méně srozumitelnou. Základní problém zájmen spočívá totiž v tom, že si musíme domyslet, co vlastně zastupují. Někdy to bývá opravdu obtížné, například v levných hospodách po cca 21. hodině uslyšíte prakticky jen samá zájmena a někdy je těžké těm prohlášením vůbec porozumět. Nutno ale dodat, že zde to ani nikdo neočekává.

U zájmen osobních je to jednoduché v jednotném čísle (koho označuje zájmeno „já“ zpravidla nepřehlédneme), ale v plurálu už začínají problémy. A největší potíže bývají se zájmenem „my“. Toto prožluklé zájmeno se totiž může vyskytovat v několika dosti odlišných významech:

1) „My“ se zahrnutím osloveného, například „my všichni musíme táhnout za jeden provaz“

2) „My“ s vyloučením osloveného, opět například „my ti dáme přes hubu“

Zajímavé je, že některé tzv. primitivní jazyky mají pro tyto dva významy různé výrazy. Je vidět, že přesným významem slova „primitivní“ je „něco, co neznám“

3) „My“ s vyloučením mluvčího. Tohle sice na první pohled postrádá logiku, ale tu v jazyce nehledejme, toto použití „my“ je naprosto běžné. Často se tu využívá možnosti češtiny, která dovoluje podmět nevyjádřit, protože pak by to někdy docela tahalo za uši. „My“ s vyloučením mluvčího se dokonce vyskytuje v několika odlišných variantách:

3a) Používají ho mudrující opilci a někteří intelektuálové (ti mohou být i střízliví, ale není to podmínkou) ve svých dalekosáhlých úvahách, zejména o charakteru národa. „My Češi jsme pěkná pakáž…“ je typický začátek opilecké verze a po něm následuje záplava pseudohistorických blábolů. Autor se však za žádnou pakáž ve skutečnosti nepovažuje. Naopak to, že za pakáž označí ostatní, jeho samého (v jeho vlastních očích) staví mimo tuto podřadnou skupinu osob.

3b) Používají ho citlivější maminky prvorozených potomků a starší majitelky zvířecích miláčků. „To jsme se pěkně napapali a vyspinkali“ nebo „krásně jsme se dneska vykakali“ jsou typické příklady. Ani zde se autor (většinou spíše autorka) zjevně nepočítá do dotčené skupiny.

3c) Používají ho politici, zejména v nesčetných parafrázích na větu „musíme začít pilně pracovat a šetřit“.

4) Pluralis majestatis je dnes opravdu historická záležitost, se kterou se už nepotkávají ani psychiatři. Je zde uveden pouze pro úplnost.

Z výše uvedeného je zřejmé, jak zrádné zájmeno obyčejné „my“ ve skutečnosti je. Myslím, že bychom to my všichni měli mít stále na paměti.