V našem seriálu o zajímavých záhadách kolem nás si už potřetí představíme rukopisnou památku. Knihovník Národního muzea a básník Václav Hanka údajně 16. září roku 1817 nalezl ve věži děkanského kostela ve Dvoře Králové sedm dvojlistů z pergamenu, hustě popsaných po obou stranách. Celé je to tedy tvořeno 24 stranami a také čtyřmi proužky, což jsou zbytky po ořezu.

Text je psán duběnkovým inkoustem, je rostlinného původu a je to jeden z nejčastěji používaných inkoustů ve středověku (další byly např. inkoust ze sazí, nebo sépiový inkoust, to jen na okraj), je to organokovová sloučenina rozptýlená ve vodném roztoku. Je odolný, váže se na vlákna pergamenu, takže jej z něj nelze jednoduše smýt nebo setřít, leda seškrábat. Barva písma na pergamenu je světle hnědá. Text obsahuje 50 majuskulí (velkých písmen), 7 iniciál (uvozujících písmen, lišící se od ostatních, včetně majuskulí, třeba výtvarným zdobením) a běžná malá písmena (těch je…nu, hodně :o)).

Z obsahového hlediska je tzv. Královédvorský rukopis něco naprosto úžasného. Nebylo u nás nalezeno nic podobného ani ze středověku ani v době národního obrození, takže ať už uvěříme, že se jedná o starobylou památku nebo ne, je na místě uznat výjimečnost díla. V rukopisu najdeme 14 písní a jsou mezi nimi písně epické, lyrickoepické i lyrické. Ty epické obsahují povětšinou popisy bitev, to je ostatně vděčné a věčné téma.

Píseň Oldřich není celá a pojednává o vyhnání Poláků z Prahy císařskými vojáky a knížetem Oldřichem, stalo se někdy kolem roku 1004.

Píseň Beneš Heřmanóv je o povstání prostého lidu proti loupeživým nájezdům Sasů.

Píseň Jaroslav se týká tatarského vpádu do Evropy a bitvy pod Hostýnem u Olomouce. Stalo se roku 1241.

Píseň Záboj líčí prohranou bitvu franckého vojska, které mělo zkrotit a pokřesťanštit odbojné Čechy. Domnívám se ale, že se nejedná o událost z roku 631 (632?) známou jako bitva u Wogastisburgu.

Píseň Čestmír je o bitvě vojsk českého knížete Neklana proti luckým nájezdníkům.

Píseň Ludiše a Lubor líčí rytířský turnaj.

(Na tomto místě upozorňuji, že uváděná jména písní jsou jen pracovní názvy, vytvořené podle hlavních postav v ději. Skutečné názvy jsou odlišné.)

Píseň Zbyhoň je romantickodobrodružný příběh o vysvobozování dívky unesené zlým vladařem.

Ostatní písně jsou ryzí lyrika a jejich děj se tudíž těžko popisuje, pokud se vůbec dá o ději mluvit.

Jednotlivé písně obsahují naprosto báječné slovní figury, jako jsou anafory (opakovaná slova na začátku za sebou jdoucích veršů), nebo symploké (což jsou opakovaná slova pro změnu na začátcích i na koncích veršů), najdeme též epanastrofy (to je ukončení verše stejným slovem, jakým další verš začíná).

Do děje jsou zakomponována hezká přísloví. Nalezneme spoustu vyspělých použití obyčejných přirovnání i složitějších metafor a metonymií (přenos určitého označení na jiný, neodpovídající objekt, na základě právě viděné souvislosti).

Pozorného čtenáře zaujme nápaditá zvukomalebnost, což je fonetický přepis zvuku do slova (Mgr. Dana Mentzlová mluví například o nadužití hlásky „ch“ ve verších pro zdůraznění, že vůkol panuje ticho, nebo hlásek „u“ a „y“ pro prezentaci zvuků trub a bubnů). Úmyslně neuvádím příklady, navrhuji, aby se pozorný čtenář, kterého to zajímá, pokusil najít příklady zvukomalby či slovních figur sám, je to ohromná zábava, věřte mi.

Nevím jak jiné, ale mně osobně přecházel zrak z toho, co se okolo tohoto rukopisu dělo. Jako první označil rukopis za padělek a Václava Hanku za jeho autora, článek v časopise Tagesbote aus Böhmen. Václav Hanka zareagoval tím, že zažaloval pro urážku na cti redaktora časopisu Davida Kuha. Historik František Roubík ve svém díle Od pravěku k dnešku z roku 1930 dokládá poměrně podrobně inscenování tohoto útoku proti pravosti rukopisu rakouskou policií. Soud uznal redaktora Kuha vinným.

Archeolog profesor Josef Ladislav Píč zavezl část rukopisu do Francie a do Itálie, kde je nechal posoudit tamní odborníky. Bruno Paulin Gaston Paris, přední francouzský paleograf, přes počáteční ostré vystoupení proti pravosti nakonec po předložení fotografií, neměl proti pravosti námitek. Kladně hodnotili pravost rukopisu i další tehdejší paleografické autority papež Pius XI. (Achille Ratti) nebo Natalis de Wailly.

Výsledek těchto posudků ovšem neměl na mínění protivníků valný vliv a poté, co buďto doktor Arnošt Kraus, pražský advokát, nebo spíše jeho syn Jiří v tisku anonymně profesora Píče napadl dehonestujícím článkem, si profesor Píč vzal život. Nikoliv proto, že by neunesl tíhu argumentů, onen článek žádné relevantní neobsahoval (Jiří Kraus se ostatně prý nikdy nezabýval literární historií), ale zřejmě k tomu bohužel měl psychické dispozice. Tato událost patří ovšem do závěru sporů o pravost.

Ještě předtím se proti pravosti celou svou vahou zasadil Tomáš G. Masaryk a poskytl odpůrcům prostor v časopise Athaeneum. Vystoupil proti pravosti rukopisu námitkami z řady vědních oborů, nabízí se ovšem otázka, jestli všechny tyto obory (paleografii, botaniku, sociologii, estetiku a další) tak dobře ovládal. Jan Neruda ironicky prohlásil, zda-li odpůrci nechtějí prokázat padělanost také z hlediska řeznictví.

Po boku ale stál Masarykovi významný jazykovědec Jan Gebauer, ten vznesl mnoho námitek týkajících se nepatřičných až nemožných slovních tvarů, či přímo slov, v rukopisu obsažených. Gebauer také požadoval vykonání chemických testů a tvrdil, že jejích výsledkům svůj postoj podřídí. Když však chemické zkoušky svědčily spíše pro pravost, nedodržel to.

Chemické zkoušky provedli profesoři Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík a jejich posudek totiž sice vyzněl pro pravost, ale velikým problémem byl nález berlínské modři v iniciále „N“ (slovo „Neklan“, Píseň Čestmír), což je barvivo příliš novodobé.

Obránci tvrdí, že se do iniciály dostala až při pozdějších pokusech o restaurování, je to však pravda? Minimálně profesor Bělohoubek to ve svém posudku potvrzuje („Modrá inicialka N (v slově Neklan) byla původně provedena červená (dle všeho rumělkou), později byla zelená (zásaditým uhličitanem měďnatým) přemalována a v době novější teprve byla obnovena modří Berlínskou; toť jediná výminka, však zevrubně a platně objasněná.“ konec citátu – zdroj – Jaroslav Gagan, Česká společnost rukopisná).

Nicméně předpokládám, že i on se v tomto smyslu spoléhal na informace mu sdělené, účasten restauračních prací nebyl. Vážnou Bělohoubkovou indicií svědčící pro pravost je ovšem to, že modrá barva byla jen na povrchu iniciály. Pod ní profesor Bělohoubek nalezl původní starou zelenou a červenou.

Známý historik Jaroslav Goll napadl zmínku o „bráně přes Vltavu“, která figuruje v písni Oldřich s tím, že nic takového nikdy neexistovalo. Až v roce 1920 archeologové jižní bránu Pražského hradu objevili. Viděl jsem ji na výstavě 10 století architektury.

Prostě pro a proti… pro a proti… až do bezvědomí nebohého laického čtenáře. Není dost prostoru v tomto článku dopodrobna vylíčit zběsilou přestřelku mezi obránci a odpůrci, neustávající lavinu argumentů a protiargumentů, trvající řadu let. Spor ukončila až druhá světová válka a po ní nastoupivší komunistický režim činnost obránců v podstatě znemožnil a činnost odpůrců žádná nebyla zapotřebí. Oficiální postoj zněl – padělek.

K oživení otázky došlo až roku 1967, kdy rukopisy (nejen královédvorský ale i další sporné literární památky) zkoumal Kriminalistický ústav, ovšem výzkumný tým byl složen z externistů a Protokoly o hmotném průzkumu byly zpřístupněny až roku 1994, protože Kriminalistický ústav se od práce týmu distancoval a Protokoly k tisku nedoporučil. Proč? Nu, stručně řečeno proto, že zkoušky, které tým prováděl, v mnoha případech nebylo možno opakovat, a nevedly k jednoznačným závěrům.

Tým nezkoumal základní písmo a tvrdil, že iniciály sice jsou staré, ale zbytek textu je palimpsest. Vynikající polemický spis autorské dvojice Urban/Nesměrák „Fakta o protokolech RKZ“ vyšel až po roce 1989, stejně jako podrobné jazykovědné rozbory Rukopisu od doktora Julia Enderse, který je zmíněn v předchozím článku.

Význam Rukopisu Královédvorského nemá světový přesah, nicméně jakožto krásné básnické dílo byl přeložen do řady jazyků – například němčiny, angličtiny, polštiny, ruštiny, francouzštiny, japonštiny. Můj osobní dojem se kloní spíše k pravosti, jsou to vážně krásné texty nesrovnatelné naprosto s ničím, co bylo psáno v době národního obrození a už vůbec ne s čímkoliv, co tvořil Václav Hanka.

Svůj vlastní argument bohužel zatím nepřinesu. Mohla by se jím stát tajemná kniha, která vyšla v New Yorku před druhou světovou válkou a ve které její autor v jednom odstavci líčí děje známé z Rukopisu, z písně Jaroslav a kde je rytíř Jaroslav (přídomek není v Rukopise uveden!) označen jako Yaroslaus of Sternberk a náš král jako Waceslao Ottaecro (král Václav I.).

Autor knihy nemá prý vůbec ponětí o tom, kdo je Václav Hanka nebo Rukopis Královédvorský a vycházel jen ze starých arabských a perských kronik. Metropolitní knihovna snad vydá to tajemství mnou pověřenému člověku. Anebo žádné neexistuje.