Opět jsme s Alim vyrazili na závody tažných psů a opět to bylo jiné. Už samotný dojezd na Radíkov byl neobvyklý. Na jaře, při našem prvním startu bez pánečka a ohařů z Bohumínské mokřiny, nás přibrala do auta kamarádka Wami. Tentokrát odjížděla už v pátek, aby jako členka klubu pomohla s přípravou trati. Spolu s ní jela moje koloběžka a veškeré vybavení…
My s Alíčkem vyrážíme až v sobotu ráno vlakem do Olomouce. Už dlouho jsme spolu vlakem nikam nejeli, tak si oba jízdu užíváme. Aloušek pospává s hlavou na mých nohách, já pozoruju ubíhající krajinu za oknem a v hlavě nechávám plynout vzpomínky. Zvolna se rozednívá. Vlak je skoro prázdný a průvodčí příjemná.
Před Olomouckým nádražím nás už čeká Wami, aby nás odvezla na radíkovský kopec. Lehce protestujícího Alouška nakládám do klece v kufru vedle holanďačky Berunky. Z míst, kde obvykle jsou zadní sedadla, nás na uvítanou poštěkala ze své bedýnky maličká Meluzínka a z velké klece přátelsky funí můj oblíbenec „vlk“ Lumpíček.
Je nás plné auto. Cestou se vyptávám na trať. Zdá se, že příroda mi chce ten návrat na Renčiné závody ze všech sil zpříjemnit. Už na jaře jsem si pochvalovala, že se téměř nevyskytuje bahno. A teď se počasí činilo až neskutečně a vysušilo i místa, které na fotkách z trasování vypadaly na pořádně kluzkou a mlaskavou cestu. Wami mi potvrzuje, že sprintová trať se jeví velmi suchá a velmi rychlá.
K Chatě pod věží přijíždíme mezi prvními. Wami si vybírá šikovné místečko k zaparkování. My s Alim se jdem ubytovat. Pobavil mě. Zamířil bez zaváhání ke dveřím našeho jarního pokoje. Připomněl mi tím bíglíka Andyho, se kterým jsme jezdívali v zimně do jednoho hotýlku v Jeseníkách, a on pokaždé šel bydlet ke dveřím, za kterými jsme měli pokoj předešlého roku…
Sháním se po Renči, ale je někde na trati na kole. Jela zkontrolovat, jestli nenechavci neponičili značení. Jak se ukázalo, 8 km na midařské trati musela přeznačkovat. Mám tedy spoustu času a žádné povinnosti. Využíváme ho s Alouškem k procházce. Záměrně jsem se nevydala po trati, ale okolo Radíkovské pevnůstky z dob Marie Terezie a dál do lesa. Okolí pevnůstky je protkáno pěšinkami a cestami. Lesy jsou smíšené, doslova.
Smrky, jedle, krásné borovice i štíhlé modříny a pestrá směska listnáčů. Doslova pestrá. Každý druh si barví listy do svého odstínu. Díky suchu je všechno zářivé a záplava listí na zemi křehce šustí. Sluníčko sice nesvítí, ale je nezvykle teplo. Couráme po ránu ještě lidupustým lesem a náležitě si vychutnáváme tu podzimní krásu. Každý po svém. Alí větří a studuje stopy, já si nechávám tiše hladit duši přírodou. Až mě při té povznášející pastvě pro oči a duši přepadl úplně přízemní hlad.
Prostranství mezi chatičkami se zatím zaplnilo obvyklou směskou aut, vozíků a smeček. Zvuková kulisa nemůže nechat nikoho na pochybách, co se chystá. Téměř vlčí volání seveřanů a štěkání desítek natěšených psů stoupá k zatažené obloze a proniká do okolního lesa. S Alím na vodítku procházím tím hemžením a pořád ke mně nechce proniknout předstartovní nálada.
Zato mám stále intenzivnější pocit hladu a myšlenky směřující k nabízené svatomartinské huse. Cestou k chatě se potkáváme s Wami a Ebony, obě míří něco zakousnout. Odvedla jsem Alouška na pokoj a připojila se k nim. Původní, velmi rozumný, plán, že si dáme před závodem jen poblivku, bere velmi rychle za své. Všechny tři záhy lačně vyhlížíme ke kuchyni, kdy se konečně vynoří ty porce husy.
Do startů zbývá hodina a půl. Při pohledu na talíř, který byl přede mně položen, tuším, že včas nevytrávím. Porce bílého a červeného zelí, pět knedlíků a díl krásně propečené husičky s křupavou kůžičkou a hromadou velmi chutné nádivky nenechali na talíři jediné volné místečko. Podívaly jsme se po sobě a daly se do toho.
Bojuju odhodlaně a s chutí, až se mi dělají boule za ušima. Husička byla výborná, zelíčko taky. Na talíři mi zůstává trocha zelí a tři knedle. Přesto se cítím nasycena téměř k prasknutí. Funíme spokojeně a svorně všechny tři. Taky si svorně dáváme pořádného paňáka na trávení. Z restaurace se koulíme funící a vysmáté ve chvíli, kdy je vyvěšena startovní listina.
Vydrápala jsem se do patra a svalila se na postel. Aloušek má ohromnou radost, že jsem se mu našla a ochotně se ke mně přitulil a že se budem válet spolu. Bohužel, nemám pocit, že by poloha ležmo nějak podpořila trávení, tak radši jdeme na lehkou procházku kousek po trati. Jen kousek, k hlídce na rozcestí, kde se odpojuje trať pro canicrosaře.
Povídáme si, dokud neproletí první spřežení midu. To už mám nejvyšší čas jít se nachystat na náš start. Vracíme se s Alim na vodítku lesem kus od trati, abychom nerušili projíždějící spřežení. Psi jsou na prvním kilometru plni energie a není zrovna rozumné připlést se takové natěšené smečce do cesty.
Musheři na závodech zpravidla své spřežení bravurně ovládají, ale pořád je to smečka. Se svým psím vůdcem, který má svůj rozum a své instinkty, tak jako pes, se kterým se setkají. Potom můžou nastat nepříjemné okamžiky pro všechny zúčastněně, minimálně to pokazí týmu čas v závodě. Radíkov je oproti Cakovu oblíbená rekreační zóna. To je snad jediná jeho slabina, ale velmi ztěžuje práci pořadatelům. V lesích je krom zvěře velký výskyt cyklistů, turistů i pejskařů.
Bohužel ne vždy jsou to osoby tolerantní, někteří jsou naopak až agresivní. Výsledkem jsou pak přetrhané pásky, ač jsou vedeny jen kousíček nad zemí, nesmyslně svedené tratě nebo pejskaři, kteří se neuhnou, případně ani nepřivolají svého psa, přestože jsou žádáni o umožnění hladkého průjezdu. Když chybí trocha té tolerance, zbytečně pak dochází ke kolizím a nepříjemnostem. Na druhou stranu Radíkov umožňuje ohromnou propagaci krásnému sportu. Spoustu návštěvníků setkání se spřežením potěší, některé pejskaře dokonce inspiruje a odběhnou si jen tak na zkoušku se svým psem jedno kolo závodu. Renča to každému ráda umožní.
Docházíme na tábořišti, kde už je v plném proudu předstartovní hemžení. Postrojování, zapřahání, navádění spřežení ke startovací čáře. Kvílící a štěkající smečky čekající na vytoužené startérovo „GOO!!!“. Pak už jen jejich zaškrábání drápů o asfalt, jak povolené brzdy kár dovolí uvolnit energii vpřed, zasvištění pneumatik a vzdalující se povely mushera. Prostor startu jako by se na okamžik uklidnil, ztišil, ale záhy ho rozechvěje další vlna zadržované síly a nadšení, opět kvílejí chlupaté hrdla a napínají se svaly v touze vyrazit.
Midaři jsou všichni na trati, startují sprinty. Nejdříve spřežení, pak kola a kolobky, nakonec běžci. Alího odkládám Wami do auta a pomáhám kamarádům se psy ke startu. Všudy přítomné chvění, svalnaté těla vzpírající se v postrojích, tlapky zapírající se o mé nohy, soustředěné obličeje musherů…
Blik-cvak! V mozku to seplo, prsty začaly vibrovat. Budeme zase závodit! Alí, jdeme na to! Zbývá pár minut… Na čáře vyčkává stará známá grónská fenka, tentokrát s paničkou. Za náma s pánečkem hnědá fena ESP, která vypadá úplně jako veliká německá ohařka. Nevěřím tvrzení, že jí to moc neběhá, očekávám, že půjde na trati před nás a uklidňuju se, že je to fenka, takže Alí ji nebude řešit.
Grónka mizí v zatáčce, startér mě volá k sobě. Odpočítávání. Alí opět klidně stojí, čeká na povel. Mě tíží v žaludku husička se zelím a zmocnilo se mě zcela předstartovní tetelení. Víření myšlenek rázně utne to napjatě očekávané „Goo!!! Jeď – jeď!“. Alí bezhlesně vyráží špalírem povzbuzujících diváků po známé trati. Tetelení zůstalo na startu, volně se nadechuju a obdivuju se svému psovi, hře svalů pod kratičkou srstí.
Spoléhám na jeho paměť a on na sjezdu z asfaltky vůbec neváhá a vybírá si sám správnou pěšinu. Jen chválím. Tiše pádíme lesem, v mžiku nám za zády zůstává smrkové přítmí a kličkuju s koloběžkou mezi kameny po cestě zasypané zlatým listím. Trasa se odlišuje od jarního závodu. Pásky jsou v křižovatce stržené k zemi, jak si několik spřežení před námi pamatovalo odbočku a vběhlo do značení. Aloušek má taky pamatováka, zpomaluje, kouká po odbočce.
„Alí! Pravý, pravý jedem!!!“ volám povel právě v čas. Zrzounek reaguje okamžitě, ve chvíli se řítíme z kopečka po vysušené hliněné cestě na rozhraní pole a lesa. Vpravo zeleň pokosené louky a mladého osení, vlevo temné stíny hustého listnatého lesa a nekonečná záplava žlutého listí na zemi. „Pomalu! Alí pomalu!“ kodrcám hliněnou roletou, oči zapíchnuté na zem před koloběžku, ruce na brzdách. Ještě trefit tu správnou vyjetou kolej a jupí! Uháníme dál.
Míjíme hlídku na odbočce pro canicrosaře a odbočujeme prudce doprava zvlněným terénem do mírného kopečka po trávou zarostlé cestě zařízlé v lese. Alí je plný nadšení a sil. Ochotně se vrhá do klesání neznámou krajinou. Drkotám za ním a snažím se vidět včas terčíky značení. Náš dlouhý sjezd končí křižovatkou a prudkou odbočkou do lesa, mezi mladou smrčinu.
Lesní cesta je šťavnatě zelená s vyjetýma blátivýma kolejema. Je to jediný mokrý úsek trati, ale s uzoučkou koloběžkou celkem snadno balancuju po pevnější straně a vyhýbám se kalužím. Alí to naštěstí cítí taky tak a uhání po kopečku pevné půdy. Kaluže jsou místy kvalitní, káry tudy musely projíždět jako bazénkem. „Stop! Alí stop!!!“ zběsile mačkám brzdy a chytám Alího za postroj.
Za mírnou zatáčkou jsme se málem srazili s černou stafordkou. Dva klučinové, co s ní šli na procházku se k ní rychle vrhají s vodítkem. Alí napjatě hledí, když táhne, má tak trochu zatmění a nerozlišuje hned fenku od psa. Kluci poplašeně strkají fenku stranou do porostu, mladší, oči na vrch hlavy se vyptává, co to v lese provozujeme. Vysvětluju mu, že máme závody a za mnou běží další psi, prosím je, ať fenku drží a radši uhnou stranou, až se někdo bude řítit.
Přikyvují, a že půjdou lesem. „Dík kluci! A ty Alí, dopředu, nedělej kraviny!“ přeskakuju kaluž a už zas pádíme klikatící se lesní cestou. Uff, to jsem se té fenky lekla! Ale není čas přemýšlet, sleduji trať, proklouzávám blátíčkem a uhýbám pichlavým větvím smrčků. Cesta nás z lesa vyplivla na okraj pole.
Podle fotek z trasování jsem čekala bláto, ale polnička je suchá a tvrdá, vůni zoraného pole téměř necítím, jak jsou hroudy vysušené. Alí jde pěkným klusem, pomáhám mu odstrkáváním a přitom se kochám. Před námi nějaká civilizace, pár chalup, za námi se rychle blíží hnědá ohařoidka. „ Alí, pravý kraj! A hodný buď, to je holčička.“ Alí poslušně uhnul ke kraji široké polničky.
Nečekám problémy. Během chvilky jsou závodníci u nás. Co to má znamenat?! Nevěřím svým očím, nechápu! Prý holčička! Toto je zkušená dvojice, registrovaný závodník. A jeho veliká fena v předjíždění plynule vybočuje na Alího a začne ho pod sebe válcovat a vrčet! Zřejmě dobrý styl, jak vyřadit konkurenci… Mačkám brzdy, seskakuju z kolobky a nadávám jak špaček. Alí je naprosto vyveden z míry, naježený, vrčící. Fenka zatím plynule pokračuje v běhu. Já zuřím, závodník nezavolal ani promiň, fenu neseřval.
„Aloušku, šikulko moje, jdeme dopředu, š-š!“. Alí se jen zvolna dostává do tempa. Pokukuje po mně, co to jako mělo být. Najíždíme na panelku, slyším štěkot, obezřetně hledím po samotě, jestli nevyběhne místní pes. Alí je nastartovaný z feny, už zas pádí, já nervy napjaté, nerada bych řešila nějakého volně loženého štěkavce. Vrata jsou zavřená, nikde žádný hlídač. Zato před námi dvounohá hlídka na křižovatce. Nájezd na asfaltku. Za křižovatkou složitá situace.
Poněkud netečný páník s rozštěkaným bíglem na flexině a naše hnědá fena s jasným úmyslem. Alespoň že bíglíka náš soupeř nenechal zválcovat. Ale vynaložil dost úsilí, aby ji vůbec rozhýbal do dalšího běhu. Zpomaluju Alího, navádím ho na druhý okraj cesty a bezpečně míjíme houkajícího bígla. „Alí, hodný buď! Vždyť to je Andy!“
Alí při známém jménu pozorní. Každý bígl je pro nás Andy, i když ten náš už běhá za duhou. A nebo Debinka, podle bíglí kamarádky… Před námi se táhne dlouhý, rovný asfaltový úsek mezi poli. Alí nabírá na tempu. Ohařoidka naopak téměř netáhne. Kleju. Musíme před ni. Naštěstí se drží u kraje cesty. Navádím Alču úplně na druhý okraj a pobízím. Mám trochu obavy, jestli jí nebude chtít vrátit její zákeřnost. Ale ne.
Aloušek je prostě nejlepší! Opírá se do postroje ze všech sil a pádí po pevném povrchu. Však mu taky odstrkávám, co mi noha stačí. Fence věnuje jen boční pohled a už se řítíme před ní. Tlapky pleskají v zběsilém tempu, drobné kamínky zvoní na rámu kolobky, Alího uši vlají a tlama pění. Pobízím a nezadržitelně se mi huba roztahuje do blaženého úsměvu. S koncem rovné cesty Alího zpomaluju. Ohařoidka se na nás opět dotahuje, pěkně jsme ji rozpohybovali.
Směřuju Alího v zatáčce na vnější okraj, skoro do louky a fena nás míjí tentokrát bez problémů po druhé straně cesty, jen trochu vybočila.“ Tak jo, jdeme za ní Alčo!“. Další křižovatka a další hlídka. A kopec. Krátké a fest ostré stoupání úvozem v přítmí smrkového lesa. Seskočím, běžím, ovšem po pár metrech už funím v kroku a na horní hraně jsem zcela bez dechu, navzdory svěžímu lesnímu vzduchu. Soupeř nám mizí z dohledu. A husička se mi jaksi posunula od žaludku ke krku. Asi jak se mi posunul opasek, když mě Alí táhl vzhůru.
Lapám po dechu a nechávám čtyřnohého parťáka, ať se nějak popasuje se zvlněným terénem krásně travnaté cesty mezi zelenou smrčinou. Lehce se odstrkávám a vezu se. Mírný sjezd vypadá nadějně. Jenomže ho rychle utne odbočka vlevo. A stoupání. Dlouhé, předlouhé. Nádhernou strání. Mladé břízky, zlaté listí, stříbrné kmínky buků a šťavnatá zeleň smrčků. Hebké chocholky odkvetlých travin, vesele červené šípky na okraji cesty a nad hlavami šedavé nebe.
Tlačím kolobku krokem, funím, trhaně vysvětluju Alímu, že rychleji to prostě nejde, že panička bohatě pojedla husičku se zelim. Co krok, to grg, dalo by se říct. Ne, že by mi bylo špatně, to ne, ale husička mi zřejmě v žaludku ještě kejhá. Nadávám si, že jsem byla tak hamižná a nenažraná, že to zas Alouškovi kazím. V dohledu ani živáčka. Alí moudře využívá volného tempa a odpočívá, dokonce označkuje tu trs, tam křovíčko.
Nepobízím ho, tlačím kolobku, odfukuju a kochám se. V okamžiku, kdy se terén srovná je ten můj zrzounek plný elánu, odpočatý, nadšený, že zas budeme utíkat. Křižovatka, pravoúhlá odbočka a já v údivu zjišťuju, že jsme v místech, kde jsme na jaře byli na začátku trasy. Alí bezpečně poznává trať a pádí suchou pevnou lesní cestou nádherným cvalem. Nemusím pobízet, jen mu občas pomůžu odstrčením. Ve chviličce jsme u silničky, kterou trať tentokrát kříží přímo rovně. Diváci, foťáky. „Alí! Dopředu! Padej dopředu!!!“ volám, sotva se jeho tlapky dotkly asfaltu.
Vím, že by po paměti zabočil po odbočce z kopce. Přijímá povel, jen se po mě ohlíží, jestli to myslím vážně. Neřeší lidi, neřeší odbočku, noříme se do lesa po měkké pěšině. Kličkuju s kolobkou mezi kořeny a kameny, trať se pořád mírně svažuje, Alí peláší. Sleduju značení a úplně ztrácím orientaci, v které části lesa jsme. Dojíždíme závodnici s grónkou. Fenka ťapká v pohodovém tempu, panička se mohutně odstrkává. Hladce předjíždíme, máme dokonce čas prohodit pár slov. Alí se s chlupatou dámou vůbec neřeší. Mám z něho radost.
Sprosťárnu od hnědé ESP ohařoidky vydýchal někde na trati. „Šikulka jsi Alí! Tak jdem dopředu, š-šš.“ Zrzounek opět ochotně zrychluje, děvčata necháváme za sebou. Konečně vím, kde jsem. Široká lesní cesta, poslední úsek, kde to jede samo a pak odbočka vlevo na klikatou koňskou pěšinku. Vzhůru do kopečka! Krátký oddech na rovince u krmelce a už jen doleva na silničku a stoupání až do cíle. Pobízím, běžím, funím. Husička mi spokojeně leží na žaludku a nohy těžknou. Alího zaujalo hemžení u cíle. Na poslední metry se vložil do postroje a dojíždíme s plným nasazením. Dobré to bylo!
Pro dnešek máme hotovo. Sjíždíme k tábořišti. Alímu se plandá z rozesmáté tlamy zpěněný jazyk. Lehce kluše a vrtí ocasem. Mně se plíce šouply tam, kam patří, pumpa najela na klidový režim a husička se konečně usadila. V hlavě mám dokonale vyčištěno, a nemít uši, úsměv mám okolo ní. Je mi neskutečně dobře. Trať byla pěkná, dobře značená, zajímavě členitá a taky rychlá. Midařům i běžcům tentokrát vedly tratě jinudy. Tím mi odpadlo obávané předjíždění a mohla jsem si nerušeně užívat přírodních krás a kochat se výkony svého psa. A Aloušek, ten byl samozřejmě nejlepší!!!
Pro závodníky zahajuje projetí cílem volnou zábavu. Samozřejmě se musí postarat o své psy, ale jinak se každý věnuje svým potřebám. Prázdnému žaludku, rozhovorům s přáteli, žízni, vášnivým debatám o trati. Kuchyň Chaty pod věží jede na plné obrátky, vprostřed tábořiště září do noci mohutný táborák. Všeobecně vládne pohoda. Musherský potěr se houfuje a podle velikosti si nerušeně hraje v různém dosahu rodičů. Psi spokojeně a tiše odpočívají, pokud zrovna v některé smečce nepropukne nadšené vítání pánečka s krmením.
V organizátorské skupince naopak vládne velmi pracovní atmosféra. Počítají se výsledky, chystají startovní listiny pro nedělní starty. Dvoučlenný výpočetní tým jí za chodu mezi noťasem, tiskárnou, hromadou papírů a horou sponzorských dárků, které Renča vždy pečlivě křečkuje, kde se dá. Aby ani ten nejposlednější neodešel z vyhlašování výsledků s prázdnou.
Počty závodníků v kategoriích jsou konečné až v den závodů, rozdělování cen a vypisování diplomů se dělá za chodu. Když si chci s Renčou alespoň chvíli popovídat, nezbývá, než jít do pořadatelského pokoje a mezi rozdělováním cen si sdělujeme domácí novinky. K tomu se ujímám funkce „podržtašky“ a roznáším, případně donáším, co je třeba po celém areálu. Aloušek spokojeně spí v pokoji v mém, vlastně v našem, spacáku.
Z výpočtářů se kouří, technika jede na plné obrátky a závodníci netrpělivě očekávají výsledky a startovky nedělní etapy. Stačí vyvěsit výtisk na nástěnku u jídelny a ve chvíli se na ni sesypou jak špačci na třešně. Jsem s naším výsledkem náramně spokojená. Startujeme druzí, za ESP fenou, takže nehrozí, že by nás zas předjížděla.
Závodníci vzrušeně rozebírají časy, zdá se, že u jedné dívčiny došlo k nějaké chybě ve výpočtu. Poněkud mě zaráží, jak se někdo dokáže vztekat kvůli takové drobnosti. Vždyť Radíkov není žádné mistrovství, organizátoři jsou jen lidi, po všem tom zajišťování a vlastním závodění docela unavení lidi. Stačilo slušně říct, že něco nesedí. Jdu Wami a Pajovi přetlumočit stížnost. Záhy je chybička napravena a vyvěšena nová startovka.
Venku je sametová tma, září hvězdy a plápolá přívětivý táborák. S Alím doprovázím Renču k autu. Čeká ji přesun domů, postarat se o zbylou zvířenu, zkontrolovat baráček. Časně ráno zas přijede.
My s Alčou se jdem ještě na chvíli posadit k ohni. Musheři si nás mírně dobírají, že je Alí v oblečku. Ono se s večerem přeci jen ochladilo a Aloušek je teplomilný. Nechci riskovat prochladnutí. Prý ať se podívám, jak má vypadat pořádný pes. Za vzor jsou nám dáváni malamuti Dana Navrátila. Spí rozvalení na holé zemi a očividně je ani trošku nezebe. Naopak, Dan je lituje, že se na midu téměř se zavařili.
Všichni přítomní midaři se shodují, že trasa byla povedená, ale vzhledem k nečekaně teplému počasí příliš dlouhá. Všichni se taky shodují, že holt počasí se nedá poručit a nedělní ranní etapu prostě vůbec nebudou hnát. Mid totiž většinou běhají chlupatí seveřani. Majitelé hladkých ESP se specializují na rychlé, krátké sprinty. Prý že kačenky, teda ohaři, jsou moc střelení a na dlouhé trase by se uštvali. No, nevím, jak ESP, ale můj maďar má rozhodně rozum i kondici na delší trať. A nezavaří se ani v teplém počasí.
Jenomže já mám psa parťáka, nejsme závodníci. Renčiny závody jsou jen příjemné zpestření a rozšíření našich obzorů. Zvolna ve mně uzrává rozhodnutí, že bude-li nějaké příště, přihlásím nás na mid. Okolí Radíkovské pevnůstky je krásné, chci se kochat přírodou i mým spolupracujícím psem. Chci jet tak, aby i on měl radost. Nechci už potkat žádného předjíždějícího sprintera, který se bezohledně žene za nejlepším časem. Chci jet na pohodu.
Když opouštíme milou společnost u ohně, mám skvělou náladu a zcela jasno. Ještě si s Alím dopřáváme krátkou procházku nočním lesem. Obloha je plná hvězd, září měsíc, nikde žádné světla civilizace. To doma nemáme.
Noční hodina notně pokročila a v restauraci je zábava v plném proudu. Míjíme ji a přesouváme se na příjemně vyhřátý pokoj, pěkně svorně pod spacák. Alí ve chviličce spokojeně odfukuje, mě ještě chvíli do usínání zní rozjařené hlasy a smích rozjeté společnosti, která se přesunula z jídelny na chodbu, ale protože Alí ku podivu nehlídá a spí, vypínám mozek a taky se oddám snění…
Nedělní ráno nás přivítalo jasnou oblohou a měkkým vycházejícím sluníčkem. O budíček se ještě za šera postarali psi na tábořišti radostně oznamující čas ranního napájení, a že zas budou běhat. Opět jsme si s Alím dopřáli krásnou ranní procházku budícím se lesem. V paměti mi zůstaly vůně, záplava rosy, duha v kapičkách na jehličí a stéblech trav. Vycházející sluníčko slibovalo dokonalé kulisy pro fotografy. A taky teplo. Startovalo se brzy, aby midaři odjeli co největší úsek trati, dokud nebude hřát.
Pro seveřany bylo počasí téměř vražedné, pro nás s Alím ideální. Fena potížistka vybíhala bezpečně před námi a vzhledem k tomu, že měli v sobotu o 9 minut lepší čas než my, nečekala jsem, že bychom je mohli dojet. Takže nedělní etapu jsme si krásně užili od „Goo!“ až do cíle! Nikdo před námi, nikdo za námi, sluníčko nad hlavou a dobrý terén hladce ubíhající pod tlapkami a koly.
Půlkilometrový rovný úsek, kde jsme měli předchozího dne v závěsu soupeřku, nás doprovázela skupinka turistů cyklistů. Traťová hlídka v křižovatce je zastavila a zaslechla jsem, jak je žádá, aby nás nechali nerušeně projet. Byli slušní, šlapali za námi s bezpečným odstupem. A protože Alí si tu dlouhou rovinu vychutnal úplně stejně jako já, na odbočce ke mně dolehly jejich obdivné pochvalné komentáře. Potěšilo mě to a pobavilo, protože do stoupání jsme sice vletěli závodním tempem, ale záhy jsem do kopečka supěla úplně stejně pomalu jako prvně.
Marně se Alí opíral do postroje a pobízel mě výmluvnými pohledy ke spěchu. Následující táhlé stoupání jsme taky nedali nijak extra rychle. S husičkou nebo bez, kondici na kopce prostě nemám. Zajímalo mě, o kolik lepší budu mít nedělní čas, když jsem vyrazila s prázdným žaludkem a trať jsme si s Alím celou užívali. Nakonec to bylo jen o minutu! Čekala jsem, že rozdíl bude větší. Za 26 minut jsme měli odběhnuto a spousty času do vyhlašování výsledků.
Nechala jsem Alouška odpočívat na pokoji opět ve spacáku a hodnou dobu jsem věnovala prohlídce stájí, které jsou v budovách uvnitř opevnění pevnůstky. Prostor mě naprosto uchvátil. Zřejmě to byly dříve kasárna pro vojáčky. Ovšem pohodlné velké boxy, dostatek světla a výborné odvětrání udělaly z budovy perfektní konírnu. Boxy byly pořádně postlané slámou a obyvatele čekala hromada sena.
Koníků uvnitř moc nebylo, většina byla venku po okolí ve výbězích nebo v práci pod sedlem. Bydlet v dosahu Radíkova, neváhám a Zorka a Punc by měli nové bydlení. Budu si muset na Radíkově někdy alespoň vyjet na projížďku na provozním koníkovi. Při další procházce s Alím po spleti pěšinek a lesních cest jsem se oddávala snění o pohledu do té krásné krajiny ze sedla mé šikovné Zorky. Ve slastném nicnedělání mi hladce uběhla doba čekání na závěrečné vyhlašování.
Renča a její mini tým se činili jako vždy. Na každých závodech odvedou neskutečné množství práce. Musí vyběhat povolení, sehnat sponzory, zvolit a vyznačit tratě, dbát, aby vše bylo podle pravidel. Hlavní tahouni jsou Mackovi, pomocníci jsou dobrovolníci převážně z pořádajícího Hanáckého mushers clubu. Hrstka obětavých.
Na podzimní závody připravili sedmi kilometrovou trať pro sprint, dvacítku pro midaře a pět kilometrů pro canicros. Celkem závodilo 45 týmů, k tomu kategorie juniorů a silně obsazená kategorie dětiček. Trasy vybírají a upravují s mírným předstihem, samotné značení můžou udělat až v pátek, těsně před závodem. Před spuštěním startů celé trasy projíždějí a kontrolují.
Důležití jsou startéři i časomíra, hlídky na trati, napájení psů na midové trase. V neděli se spěchá s vyhlašováním, aby se vzdálení účastníci mohli rozjet ke svým domovům. A organizátory pak čeká ještě dokonalý úklid tratí, sesbírání terčíků a pásek značení. Taky douklízení tábořiště, protože někteří jedinci neuklidí ani vlastní svinčík…
Vše uhlídat v těch pár lidech je téměř nadlidský výkon. Občas se něco zadrhne, dojde k nedorozumění. Nepochopení a drsná kritika z vlastních řad pak hodně bolí a bere chuť dělat něco pro druhé. Naštěstí je mnohem víc těch, co poděkují za pěkný víkend a nakopnou tak Renču do další akce.
Závody na Radíkově ohraničují hlavní závodní sezonu. Jsou to závody „nižší“ kategorie a může si je vyzkoušet každý, koho zaujme tato krásná společná aktivita se psem. Renča, a nejen ona, ráda poradí, vysvětlí, co se na trati smí a nesmí, jaké pravidla má tento sport. Od nočního ohně pak zavane vzpomínka na osamělé ledové pláně a odvážné muže odkázané na své psí spřežení…
Z Radíkova jsem odjížedla s Wami. Příjemně unavená na těle, krásně odpočatá na duši. A s medajlí, co mi zase dajli. Stříbrnou! Teda, dajli ji Alouškovi, ale on mi ji půjčil. On je hodný.
Ap
Foto:
http://www.foto-wami.cz/fotogalerie/Radikov-podzim11/radikov-podzim11.html
http://tulak.rajce.idnes.cz/11_11_5-6_Radikov_-_kary_podzim/
http://jarcovska-tlapka.rajce.idnes.cz/Mushing_zavody_Pod_vezi_-_Radikov_5.-6.11.2011/#
http://profi-jessie.rajce.idnes.cz/Radikovsky_sprint%2C_Radikov%2C_5._-_6.11.2011/
http://ladacernoch.rajce.idnes.cz/Radikov_5.11-6.11.2011/
Stránky pořádajícího klubu:
http://hanackymushersclub.webnode.cz/
http://ledovastopa.rajce.idnes.cz/
Naše první závody s přehledem „tažných” plemen a rozdělení kategorí:
Milá Ap, píšeš moc pěkně, krásně se čte ta směs romantiky a adrenalinu, až u toho jeden zapomene dýchat! A moc vám to na fotkách sluší, jste přímo reklama na dobrou náladu 🙂
ééééééééjch Peti, jsem teprv v půlce trati a už nemožu!! Husa tlačí v pupku, jsem naštvaná na soupeře s fenkou…….je to šichta, vůbec nevim ešivá dojedu do cíle!! 🙂
dojela jsem, ale byla to dřina. Jak na tom budu při závodu v neděli to nevim teda 😀
fuj ty kopce daj člověku teda zabrat!!! 😀
a cííííííl hurá!
(clap) (clap)
Hele ty fotky – moc vám to oběma, mooooc sluší,hlavně na tý „dementní“ (rofl) (rofl)
díky za ufuněnou reportáž. no a příště? Příště zase s husou?? (rofl)
Ap, krásně se to čte a je cítit, jak si to užíváte.
Já běhací nejsem – od dětství jsem moc velká a těžká 😛 – ale tu dvacítku lesem (vycházkovým krokem) bych si dala říct.
Milá Ap, to bylo nádherné povídání (h) . Víš, ty dovedeš krajinu, lesy, pole, louky tak nádherně popsat. I tu vůni vykouzlíš do slov tak, že ji také cítím! Je to krásné, jak si takovou akci dovedeš užívat k radosti své i Alíčkově.
Na fotce těsně po doběhnutí do cíle vám to sluší všem třem – i ta husička se tam v pozadí propaguje 🙂 . A poslední fotka s Alím – ta je jak na reklamu na kvalitní krmení pro pejsky (nebo i pro lidi 😉 )?
Práce celé party, která Radíkov chystá je obdivuhodná a dík za takové lidi, kteří se nenechají odradit nadudlanými protivci!
Tady se lípnu – Alex to řekla i za mě. Díky, Ap a víc takových krásných článků a super fotek. Mně se nejvíc líbíte, na fotce, kde se s Alouškem oba chladíte „přes jazyk“ 🙂
Viď, ta fotka teda je (y) Ap, díky! Nádherně popsané, jak to umíš jen ty. (sun) Jste s Alím (*) (*)
Jste úžasná dvojka, milá Ap. (h)
Se jen s dovolením přidám, úžasné !!! Díky ! (h) (wave)
Jé Ap, když jsi se zmínila o koních, tak jsem si vzpomněla na tuhle šikovnou kobylku. Chodí takhle na návštěvy ke svým koňským kamarádům, nebo si jen tak vyjde na procházku. A jmenuje se Mariska
http://screen.yahoo.com/mr-eds-evil-cousin-breaks-163000158.html
Maričkooo, ten kůň je geniální!
(Zrovna přemejšlím, že bych vytáhla na světlo světa Severinkovu flekatou kobylu a krásně jsi mi nahrála do inspirace.)
jednu kobylku strakatou trošku znám http://radanova.rajce.idnes.cz/koby_lka_strakata/
mezera mezi y a l
To by měl Houdini Garyk vhodnou přítelkyni v Houdini Marisce. Kobylka je šikulka a dobře ví jakou cenu má svoboda. 😉 (happy)
Maričko, v jedné stáji jsme také měli kobylku, která dokázala otevřít, kdejakou zástrčku, kliku a pod. Také otevírala ostatní koně, bylo to dost nebezpečné, protože někteří se moc „nemuseli“ a mohli se porvat. Nebo se mohla dostat k bedně s ovsem a to už šlo o životy koní. Takže nakonec petlice na jejím boxu dostala VISACÍ ZÁMEK 😀 . Ten už nedokázala překonat.
K dovedným koním bych přípočítala kobylku našeho známého, která dokázala ve stáji rožnout či zhasnout (a to tam byl prosím pěkně takový ten otočný vypínač v domnění, že to koně nezvládají) 🙂
Jé, Maričko, to je celý náš Punc! Ten taky vždy a všude odcházel a bral s sebou i kamoše. Vždycky v noci, když na to měl klid. Pár jeho útěků jsem zažila na živo a většinou to byl dost průser(courali po celém statku se Zorčou a koníkem, kterého ona nemusela, přežrali se s jednou tažandou granulí..). V původní stáji prý chodili v noci hodovat do seníku.Co ho máme v současném ustájení, nikdy se otevřít nepokusil. Poznala bych to, na boxy se dávaly kvůli němu dvě petlice-nahoru i k zemi, mimo jeho dosah. Tu horní by zaručeně dokázal otevřít. Asi je spokojený.
Je, to je sikovnej konik. 🙂
Zdravím všechny a děkuji za milé komentáře. Jsem ráda, že jsem Vás opět pobavila 😉 .Komentáře jsem prolétla, tak pár postřehů k nim:MILUJU čokoládu, hořkou! Sežeru jí tuny! Nebaví mě běhání a obdivuju všechny, kdo to zvládají po svých. Za mě běhá pes 😀 . I když kdysi dávno jsem běhávala, ale to už se ani nedá pčítat. Ovšem ten tupý úsměv po doběhu, to je přesné (rofl) ! Kolobka je pro mě ideální, na kole mě to na závodech nejde, protože se o sebe bojím-viz odkaz na první závody. Na závodech se stíhám kochat, protože fakt nejsem závodník a pak si to ukládám do paměti a můžu psát klidně po roce (happy). Byli jsme druzí, ale musíte to brát s rezervou. Kdyby byla kategorie víc obsazena, tak zaručeně nás předběhnou všichni ESP a dobrmani a kdoví kdo ještě. Seveřani snad ne, ti holt mají ve smíšeném závodě smůlu, protože jim to běhá jinak. Samozřejmě mě umístění potěší, ale není to to, pro co na Renčiné závody jezdím. Kouzelný je Alí, protože ten si ovace umí užít. Asi jako kůň po dostihu. Dede,gratuluju k malé bílé!!! Takys mohla něco říct, neživila bych v sobě drobnou naději, že by jste třeba zatoužili po zrzavé. Noo, Cu je stále doma a když Martin nemá toho běhacího parťáka…nic? Fakt ne (rofl) ?? EvoŽ, gratuluju k štěnískům a držím palce, ať to všechno zvládnete a umístíte… Wami fotí úchvatně. Tu vysmátou fotku použila jako svou reklamu na nabídku focení (blush) ,jo jo,povedla se. YGO,vodítko je originál MANMAT, nemám ho teď po ruce, délku nevím. Tak, to je asi vše. Mizím ven s Cu a Alim a pak ke koním. Měla jsem dnes dovču a zahájila a ukončila jsem lyžařskou sezonu na Bílé v Beskydech. Super lyžovačka i počasí! Na běžky to už bohužel není. Ty jsme si s Alim užili docela slušně tady „okolo baráku“ – 12x. Se psem to dostane poněkud jinou kvalitu i na rovině 😀 …Cuprumice opice kvičí, že nuda. Jdem ven (toivo) .
Moc krásné povídání, milá Ap, ale jen z toho čtení jsem parádně udýchaná (sweat) 😛 🙂 . Piš častěji a pozdravuj smečku (inlove) .
Milá AP, krásná reporátž a gratuluji k úspěchu, doprovodné fotky článku mluví samy za sebe. Jste s Alím machři.
Při prohlížení odkazů(přiznávám, že ne všech)jsem žasla, nejen kolik lidí se tomuhle sportu nadšeně věnuje, ale hlavně kolik psích ras je možné mu naučit??? Jak se vůbec pes učí, jak se to trénuje? Ještě bych to pochopila u klasických sněžných „musher dogs“, kteří to mají v krvi a navíc má jejich dlouhé spřežení trochu jiné seskupení a jinou hierarchii.Jak dlouho to trvá s těmihle různými psy, než se jezdec či běžec odváži do terénu se psem (psi) ? Kdy pozná, že to jeho čtyřnožec zvládne, bude ho to bavit celou cestu, nevzdá to, nezaplete se pod kolo,nepodrazí běžci nohy, nebo se smíšené spřežení nepopere? Těch možností jak závod „pokazit“ je hromada. V odkazu je několik fotek mladíka (myslím v modrém) na kole, jehož fila měla spíše chuť si s vodítkem hrát, než ho táhnout. Asi to byl pes-začátečník. Ale usmívala jsem se a líbilo se mi, že i na pánečkovi bylo vidět, že to bere sportovně.
A jak se daří princesně Cuprumce? Našla nový domov, nebo si ji pániček rozhodl nechat nafurt?
To veselé rezavé stvoření je maxi maďar od Macků. Je to teď velký bratr naší Cácorky 😀 . On bude veselé štěňátko asi na vždy, on je takový miláček, který u nich našel domov jako roční. Je mu myslím pět.
(rose1) (rose1) (rose1)
Sylvo, všechno nejlepší!
Všechny trable ať padnou do stínů a zůstanou jen slunečné dny.
(d) (^) (d)
AP díky, zase jsem si virtuálně zazávodila. Tentokrát jsem ani nebyla udýchaná, moc se mi to líbilo.
OT. Byly tu nějaké dotazy, proč někteří lidé s láskou běhají. Ono to ani není s láskou – jsou to narkomani!, pánžto v různých situacích, mimo jiné při běhání, se do těla vylučují endorfiny. Ty jsou opioidní a proto vyvolávájí pocit blaženosti. Všiměte si, že běhači mají po tom týrání těla kolem pusy trochu tupý úsměv. V malých dozách se vylučují mimo jiné i při konzumaci čokolády a asi proto do sebe dokážu nacpat za určitých okolností celou bonboniéru. Pak jsem blažená a současně si rvu vlasy jak jsem mohla být tak blbá. Endorfiny jsou takový vlastní morfin těla a jak je známo, kdo mu propadne, je ztracen. Proto běhači rádi běhají a já mám slušně velkou spotřebu čokolády 😛 .
Jo, otíkoidní hlášení o černé smečce. Melina už tak nějak tuší, že má Penynu na starosti. Na procházce se po ní (mezi průlety po okolí) ohlíží a dá se zavolat a poslat za Penny. Dokonce se pro ni (na rozkaz) znovu vrátila, když se Penny napoprvé nechytla.
Pochopila, k čemu je plyšák. Našla si vlastního oblíbeného plyšáka. Teď ji učím, aby mi ho jmenovitě donesla. Není takovej magor na aport jako Penny, takže to jde pomalejc, ale jde to. Penny mezitím předvádí podávání a nošení lidských věcí – včera zvládla krabku s nabíječkou na noťas. Melly si poctivě píše do zápisníčku.
Penny má pocit, že je ve větším bezpečí. Vážně ji to permanentní pamatování si, kde mě viděla naposledy a kudy asi můžu jít, docela unavovalo. (Na dálku slyší, ale pro ozvěnu už nedokáže lokalizovat, a pro šedej zákal už na dálku moc dobře nevidí, takže když jsem dál než nějakejch 10 metrů, musí spolíhat na hlavu.)
To je bájo, že vám to tak jde 🙂
Mila Ap, o Radikove si vzdycky rada prectu, tam to okoli znam a mam to rada. Kdyz bylo dost snehu, tak to bylo moc fajn na bezky. Behat po vlastnich jsem nikdy nemohla, ale behat na bezkach, to jo. Takze tu radost z rychleho pohybu znam a chybi mi. 🙁 A tentokrat bylo the povidani tak zive, ze jsem to fakt prozivala s tebou a s Alim. A ta rozesmata fotka s Alim je nadherna. (h)
Ap strhující parádní psaní. chválený vysmátý dvojportrét chválím taky. Úžasnej.
Popisované podrobnosti si pamatuješ nebo je článek napsanej už rok :o)?
Jako reklama Radíkovu je k nezaplacení. Jeden by hned jel a běhal. V Harrachově potkávám na lyžích paní s EPS. Snažím se jí zahlídnout tak včas, abych psiska schovala za sebou a jejího jsme netahali z trati.
A vlk Lumpíček je vlčák československej? Taky běhá závody?
když už užívám zkratky měla bych vědět, že je to evropský saňový pes a ne evropský pes saňový ach jo
A vůbec, koukla jsem se okem nezalepeným na fotky a kolikátí že jste to byli? První, nebo druzí? (rose1) (handshake)
Ap, dneska tvá reportáž psa na oprátce (chuckle) (chuckle) je velmi sugestivní(mám podezdření, že při závodech máš v ručce tužtičku a notýsek a při nižších rychlostech si zapisuješ dojmy (nod) ).
Technický dotaz – jak dlouhý máš úvaz mezi sebou a Alouškem?
A prosím vyřiď Wami, že její fotky jsou bezkonkurenční (clap) – a ten dvojportrét rozchechtaných čumáčků mne dostal do kolen – klidně by mohl jít na plagát pro příští Radíkov.
P.s.: vypadá to, že letošní jarní Radíkov bude zase spíš blátivý …
Milá Ap, díky za další udýchané inspirativní povídání (inlove) Strašně se mi to líbí, ale nemám na to – na běh ani na kolo. Kolo je snazší – když jedu sama, ale zažila jsem Beruščino zrychlení, když jsme jely za pánečkem, který nám na obtížnější lesní cestě utíkal (sic!) a zmizel za smrčím z dohledu. Najednou jsem i s kolem letěla přes kameny a kořeny naprosto neovladatelně, přežila zatáčku a pak Berry naštěstí zpomalila (whew) Při dalším pokusu jsme vodítkem urvaly přední blatník (srna na pravoboku) a tak jsem začala jezdit jen tam, kde ji můžu mít na volno. To je vzorná, ale jaksi z principu netáhne… (wasntme)
Musím říct, že nemít psí mimi, tak bych váhala, že se za ty dva týdny přijedeme do Radíkova podívat, byť to máme z ruky. No, kdo ví… třeba na podzim?
(Martin je ukrutně běhací, ale občas mi uštve psa (chuckle) – tedy ne, že by Berry už nemohla, ale nebaví ji to a pak se nechá táhnout ona… (blush) )
Tak to znám! Já začala běhat, bo jsem jednak zjistila, že jsem zrozena k běhu (neptejte se mě jak, s mojí váhou a předchozím způsobem života, prostě jsem se jednoho dne – na Františku to bylo – probudila a zjistila jsem, že jsem rozený běžec) a za druhé jsem potřebovala utavit Pikana. První běh byl přesně asi tak padesát metrů, kde jsem klesla mrtva pod jabloň a Pikan se chechtal od ucha k uchu. Jenže – k jeho překvapení – jsem to nezvdala a vypracovala se až na deset km souvislého běhu. To jsem se zase chcechtala já, páč to Pikana přestalo bavit a začal dělat scény. Tu hleděl do dáli a předstíral, že mě nezná, tu čůral u stromu deset minut a tak podobně. Já si běh oblíbila, pes znechutil. Když k nám přišla Norka, zkusila jsem s ní parkrát vyběhnout. Po prvotních nedorozuměních (typu šťouch čumákem paňce do kolena, následovaným kotoulem paňky do smrčiny) se z Norky vyklubal naprosto disciplinovaný běžec. Takže teď běháme – já, težkotonážní paňka, následována disciplinovanou Norkou, obíhány Pikanem (protože co kdyby panička rozdávala za běhu piškoty a já chudinka malý nedostal!!). Je na nás asi pohled k popukání. Kupodivu ani moje, ani Norky, klouby neprotestují (dance)
Maggie! ty jsi úžasná! Prosím, napiš, jak jsi zjistila, že jsi zrozena k běhu a jak se ti to povedlo! Já si taky myslím, že jsem zrozena k běhu (ve své hlavě (chuckle) ), ale ten zbytek pořád nějak nemůže! (wasntme)
I já jsem zrozená k běhu – já to mám zas v srdci (a taky ve snách, kde běhám jak Chuantoréna po požití dvou balení Redbullu), ale plíce protestují (ač jsem nekuřačka).
Včera jsem měla Terce doručit jakésik papírky, co nutně potřebovala do školy – a za minutu jí jel vlak nach Brno. Za tu minutu jsem musela skočit do auta, vycouvat z parkoviště, dojet k nádraží, zaparkovat na zákazu zastavení, vběhnout po schodech do odbavovací haly, zjistit, že vlak právě přijíždí na třetí nástupiště, po schodech do podchodu, po schodech z podchodu, vyhledat dceru a vrazit jí do ruky papíre. (whew) (whew)
Tak tuhle minutu (no – snad minutu a půl, ale ještě jsem ty dokumenty musela vytisknout) jsem vykašlávala ještě dvě hodiny (wasntme) (wasntme)
Při tvém popisu nádražní crosscountry jsem se začala dusit a kašlat už při hlášení, že vlak přijíždí na třetí nástupiště. 😛
Pomóóóócóóc!!!!!!! (chuckle) (rofl) (rofl) (rofl) !!
To jsme na tom stejně, jen ty máš asi o hodně kil míň. Ale tento problém jsem měla i před třiceti lety a třiceti kily. Kapacita plic změřena jako velmi vysoká (přes pět litrů), jen ty plíce to nějak nevědí 😐 . Tak nějak to dávám za vinu mnoha bronchitidám v dětství a těžkému zápalu plic v 17 letech, kašlu nejen po sprintu za autobusem 😉
AD „o hodně kil míň než já“ – děkuju ti dobrá vílo, ale je vidět, žes mne ještě neviděla in natura. Asi tak – nádražím se nepromihotala ladná gazela, ale předusal minihroch – myslím, že aj tu hubu jsem měla tak otevřenou. Pro představu – lepší přeskočit než obejít :O (chuckle)
Ygo, projasnila jsi mi den! (rofl) taky jsem různě stíhala – i vlaky (když od nás někdo odjížděl bez příliš důležitých věcí), ale nebyly v tom ty schody dolů a nahoru na nástupiště – ty by mě už definitivně zabily (chuckle) Jsi fakt dobrá! (inlove)
Jo a pak se mi líbila JanaBa s čokoládou! (rofl)
Na klouby je lepší ta čokoláda (teda přiměřeně, že jo (chuckle) ).
To bude záviset na výšce 😛 , mých 168 cm by se asi už blbě skákalo, oběhnout by taky dalo práci. Jedině porazit a přeběhnout, ale to by musel mít dotyčný dost páru (rofl)
No jednoduše, ráno jsem se vzbudila a něco v mozku mi říkalo ZAČNI BĚHAT ZAČNI BĚHAT ZAČNI BĚHAT. NEVADÍ ŽE VÁŽÍŠ JAKO DVA MARATONCI, NEVADÍ ŽE SE TI VŠICHNI BUDOU SMÁT. ZAČNI BĚHAT ZAČNI BĚHAT. Tak jsem začala. Dokonce jsem si vedla i deníček – zkusím ho najít a případně uveřejnit. Je to všechno o vůli. A mnemotechnických pomůckách 😀 Například když jsem nemohla vyběhnout kopec, představovala jsem si na jeho vršku neoblíbeného kolegu, kterého neprodleně po doběhu nakopnu! 🙂 A fungovalo to.
Maggie tvoje běhání mě bere. Jsem rozený ploužič,vydržím dlouho, ale pomalu. Chodit. Ne běhat. Jak dlouho trvá uběhnout 10kiláků?
Jeden soused předloni začal taky běhat,trochu taky aby zhubl. Zhubnul už skoro moc a prý nemůže bez běhání být. Běhá sám.
Chrtům půl hoďky, mně asi hodinu a půl :)já jsem holt moloss 🙂
Fascinuje mě, jak někteří s láskou běhají a jsem přesvědčená, že to musí nějak jít, ale jak? Chodím tak rychle, že mně zbytek bližší i širší rodiny spílá, že za mnou musí poklusávat, ale k tomu běhu svoje oplácané tělo nedonutím a nedonutím.
Nic si z toho nedělej, jsem v tom tvá rodná sestra.
Ale zjistila jsem, že jsem stvořená ke kotoulům… (think) (blush) 😛
TZV. DŘEVORUBECKÝ KROK 😀
Budu upřímná, běhat mě nikdo nedonutí. Nejen, že vůbec nejsem „v dechu“ a supím po krátkém proběhnutí, ale problém je v té mé nemocné haksně, respektive kolenu. Kdysi se mi nesčetněkrát samo od sebe vyhodilo (respektive čéška), pak to skurtovali operací, která se dnes už prý neprovádí právě kvůli problémům, které mám a dělají to údajně jinak. Což mi je na dvě věci. Mezi stehenní kostí a čéškou mám teď totiž parádní artrózu, protože ta čéška, sama o sobě patologického tvaru, je nyní posunutá jinak a prostě to dře. Přestala jsem kvůli tomu lyžovat a můj první cíl je se vůbec udržet na nohách. Takže pravidelný běh opravdu ne. Mimochodem, tohle se nedá řešit totální endoprotézou, ale nedávno mě napadlo, že bych se mohla dožít těch kmenových buněk, tak se snažím vydržet.
Jste dobří. Tihle bezohlední „závodníci“, kteří udělají cokoliv, aby vyhráli (i u nás se to občas vidí) mě děsně štvou. Ale už jsem se nad to také povznesla, chodíme si to užít. (u nás víc běhá pes, takže i s mou fyzičkou naše soutěže zvládám).
Jinak OT: Zpráva o štěňatech. Včera jim byl týden. Všichni mají už nejméně dvojnásobek porodní váhy. Pupík se pomalu, ale přece hojí. Stěna břišní vydržela, kůžička se hojí pomalu, ale včera se už ranka zmenšila. Holka baští, přibírá, leze, brání se ošetřením, snaží se zdrhnout z váhy…. Ránu lepíme a feny náplast lízáním strhávají. Takže boujeme dlouhodobě. Ale povedlo se nám to udržet zatím nezhnisané. Tak už doufáme v lepší. Ája tentokrát druhou matku trochu fláká. Častěji jde od štěňat, v noci neví, jestli chce ke štěňatům. nebo k nám a je na zabití, protože otravuje.
Prima, Evo, to jsou dobré zprávy – maličká by to už opravdu mohla dát (inlove) Ostatně, které jméno padlo zrovna na ni? 🙂 (Chicht, líbí se mi, že se brání ošetření a snaží se zdrhat – samá dobrá znamení! (chuckle) )
To už zní dobře, řekla bych. To už by mrninka mohla zvládnout, ale stejně držím (y)
Hurá! (inlove)
Jak to psal Herriot – když mi pacient uteče, asi na tom není tak špatně, aby mě potřeboval? (chuckle)
Áju na zabití si představuju v barvách. A co Derča?
Derča je v klidu, občas si hraje na hlídacího psa a dává pozor, aby nášup pro matku dostala aspoň symbolicky taky. A vlídává se, ale jak ji nešidíme, tak je dobrá. Dokonce bych řekla, že trošku samostatnější.
To o prchajícím pacientovi je sice pravda, ale ne na 100%. Pořád ještě hlídáme, pořád svádíme souboje o zakrytí ranky. Ale naštěstí se zjevně nepoškodilo nic vevnitř, tak pokud nebudeme mít velkou smůlu, mohlo by… ani vyslovit se to neodvážím. Ona má takovou chuť do života, že bych o ni nerada přišla. Jména ještě nejsou definitivně přiřazená. Máme jedno jméno „na přání“ a oni nemají ještě vybráno. Totéž u jednoho zamluveného kluka. A hlavně – dáváme jména podle toho, jak se štěňata projevují a tihle jen baští, lezou a spí. Poznej podle toho elfa nebo hrdinu 😀
ehm, vlísává se (tedy Derry), mám po sobě říst
Mám pro holku pupíkatou slabost a nemít hotovou černou smečku, asi bych o ní uvažovala. (y) (inlove) Ale víš co, já mám vlastně slabost pro každýho z tvejch psů, co o něm aspoň trochu napíšeš, protože ty je máš tak nakoukaný, že je jasný, jaký jsou to osobnosti. 🙂
Hehe, podle žraní a spaní elfa od hrdiny nepoznáš, to dá rozum. 🙂
Když holka zdrhá a ani ještě přitom neumí chodit, tak už to vidím docela nadějně. (y) To by bylo, aby to nezvládla. A Áje se nedivím, může si užívat luxusu babičky, která si s vnoučaty pohraje a mírně je opečuje a pak je vrazí zpět právoplatné matce, aby se starala, tak co by se na plný úvazek angažovala coby matka 😀 Koneckonců už se postarala o tři a půl vrhu, má nárok na flákání. Prostě to má v paži, tedy tlapě (flex)
Moc na vás myslím (y) .
Jj – taky jsem si početla. A ten váš dvojportrét je parádní! (y)
Teda Api to jsem si početla. Moc krásně napsané.
A pro mě jako nepsového člověka i velmi poučné.
Musí to být krása jet přírodou a s věrným psem kupředu.
Teď jen tak na okraj :
Tak si představuju, jak jsem na koloběžce, a tu táhnou moji kočičáci Honás s Hepčou (cat) .
Uši dozadu, ocásky nahoru. Chudáčkové paničku by neutáhli ani omylem.
Míša
No já to teď mám jak na pokračování – včera večer se stavila kamarádka co jezdí s českejma fouskama a teď tohle. Ovšem to my bychom s Mařenkou tedy nemohly, to teda ne, byť stále pláču, že se jí do ničeho nechce, tohle bych nedala ani zamlada. Ale sport je to krásný a určitě to naprosto změní vztah člověka s chlupáčem. Tak jen ať vám to běhá
Výborně napsáno, děkuji 🙂
Bylo to moc hezké povídání, jenže já taaaak nerada běhám, že mě děsí už jen ta představa 🙂 Já mám spíš turistické psy 🙂
Jéééé, to bylo krásný povídání! Já teda s Burďou a Pikanem běhám spíš jako stará blažková, ale i tak je to krása. Už se těšíme, až sleze ten pomrzlej sníh a konečně budu moc nazout bežecký botky a vyrazit se kochat.
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Krásně jsem si po ránu zaběhala, prošla se pod hvězdičkama i si dala moc dobrou husičku (chuckle) Dík (wave)
Ap, člověče, ty máš taky jednoho koňa lepšího než druhýho! (inlove) Doslova jsem tu krajinu viděla, i s tím nadšeně běžícím psem.