Předkládám vám další portrét krajana z mnohých, kteří vytvořili dílo světového významu mimo svoji původní vlast – k její vlastní škodě. Pokusím se nastínit jeho život, tvorbu a osobnost z různých pramenů.

Je zajímavé, že na přiblížení a otevření umění australských domorodců zbytku světa mají lví podíl dva umělci ze srdce Evropy. S největší pravděpodobností se neznali a ani o sobě nevěděli, ale svým – na tehdejší dobu nevšedním – přístupem vnikli do podstaty domorodé umělecké tvorby. Karel Kupka počátkem let padesátých a Jiří Chaloupka od druhé poloviny padesátých let až do konce svého života v roce 2011. Dovedli se vžít do psychiky a spirituality domorodců, se kterými navázali těsná přátelství, v té době naprosto neobvyklá. Oba za sebou zanechali svoje vlastní umělecká díla v Darwinu.

Po devastujícím cyklonu Tracy na Vánoce 1974 Jiří Chaloupka navrhl a vytvořil velkou vitráž pro průčelní okno nové anglikánské katedrály Ježíše Krista; Karel Kupka pak, na žádost spřátelených duchovních, namaloval obraz Madony pro katolickou katedrálu St. Mary’s Star of The Sea.

Karel Kupka, známý jako francouzský malíř a hlavně sběratel domorodého umění, se narodil v posledním roce první světové války v Praze, která se posléze stala hlavním městem právě vzniklého Československa, v rodině se silnými vztahy v uměleckých kruzích a místní inteligence.

Jeden ze zakladatelů abstraktního umění František Kupka byl jeho příbuzný a jeho bratranec Jiří v Československu hojně publikoval za vlády komunismu. Nepleťme si ho však s jinými Karly Kupky, také malíři, kteří se narodili v letech 1905 a 1932.

Ještě ve školním věku byl mladý Karel poslán svým umění milujícím otcem na studijní pobyt do Paříže. Zde začal sám malovat a pocítil první nutkání svého celoživotního zájmu o pravěké umění. S těmito základy a jeho neobyčejným jazykovým nadáním, zároveň s liberálním vzděláním, se zdála jeho životní cesta jasně vyznačena.

Když nacisté okupovali zbytek Československa, Kupka už dva roky navštěvoval Karlovu univerzitu. Zúčastnil se tehdejších tvrdě potlačených studentských protestů. Jeho otci se pak podařilo najít mu místo v zemědělské pojišťovně Rolnička, kde Karel přečkal válku; tehdy ve volném čase maloval sentimentální krajinky s rolnickými chalupami.

Koncem roku 1945, už po válce, si mladý umělec vytyčil strategii svého návratu do země své velké lásky a tužeb. Přihlásil se do vojenského útvaru, poslaného do Le Havre, a odtud se dal převelet na československé velvyslanectví v Paříži. Zde opustil vojenskou službu a započal velice skromný život doktorandského studenta mezinárodního dopravního práva. Většinu času však strávil v École des Beaux–Arts, kde pracoval v ateliéru malíře nástěnných maleb Jeana Souverbieho.

Když se v jeho pozdějším životě stočila společenská konverzace na tuto dobu, ignoroval tehdejší politiku a komunistický pražský puč, který ho jen utvrdil ve výběru jeho adoptivního domova, ale raději vzpomínal na svoji uměleckou činnost. Na akvarely, které rychle maloval na Place du Tertre pro kolemjdoucí, umně vypracované obrazy, vystavované na výročních salonech mladých umělců, a na svůj překlad memoárů Fernandy Olivierové na její život s Picassem. Některé z jeho raných pařížských skic se dochovaly. Jsou provedeny v pastelových barvách se zřejmou zálibou v sytých odstínech světlefialové a indigově modré barvy a tendencí k fragmentaci zorného pole. Byl v tu dobu pod vlivem avantgardy „levého břehu“.

V té době si Kupka mezi umělci nejvíce vážil Andrého Bretona, tehdejšího duchovního vůdce surrealistů a osobnosti velmi citlivé k přitažlivému domorodému umění. Mladý Karel často navštěvoval Bretonovo studio na Rue Fontaine, kde byly na zdech rozvěšeny práce současných surrealistů spolu s pracemi domorodců z Oceánie a Afriky. Pod jeho silným vlivem začal Kupka v Paříži navštěvovat obskurní umělecké galerie a muzea. Ponejvíce labyrintu podobné, tiché „Musée de ľHomme“, v tu dobu centrum francouzské antropologie. Pod zřejmým vlivem vzájemně se proplétajících sfér literárních i akademických opouští Kupka v polovině zimy 1951 svou malinkou mansardu, kterou právě koupil na Rue Saint–Sulpice, a vydává se na cestu, jejíž opravdový důvod zůstává dodnes poněkud zastřen, i když velká sbírka domorodých uměleckých děl nebyla jistě jeho mysli příliš vzdálená.

V Marseille nastoupil do hydroplánu společnosti Trans Oceanic Airways, mířícího do Austrálie. Kontinent, který si Kupka už dříve vytipoval jako nejlepší místo, kde lze najít „důkazy podané prostě žijícími lidmi, jejichž způsob života se nejvíce blíží prvotnímu člověku“. Avšak mezinárodní letecká doprava byla v těch dobách pomalá a nebezpečná. Letadlo Star of Australia muselo učinit technické mezipřistání na Maltě.

Za dva dny po opravě při startu havarovalo. Cestující i posádka doplavali do bezpečí přístavu v La Vallettě. Kupka se tak ocitl na kamenitém břehu a vše, co mu zbylo, byl jeho promáčený cestovní pas a svazek cestovních šeků nízké hodnoty. Nesmíme se divit, že pro mladého muže s neobyčejně překvapivou představivostí tento okamžik, kdy vlastně přežil svoji smrt, znamenal, že se znovu narodil a byl povolán k určitým činům. Jeho cestou do Austrálie tak započal nový a hlubší život.

Uplynuly dva měsíce, než, tentokráte lodí, dosáhl Melbourne. V rychlém sledu navštívil i ostatní hlavní města australského jihovýchodu. Při svém pobytu se setkal s význačnými členy tehdejší kulturní společnosti, včetně malíře Carla Palteho a fotografa Alexe Poignanta, který byl pod silnými dojmy z nedávné cesty do Arnhemské země na tropickém severu kontinentu. Tito muži pomohli usměrnit Kupkovy myšlenky a vedli ho ke střídmým sbírkám domorodého umění vystaveným pro veřejnost.

Karel se vrací do Paříže hluboce zasažen vzpomínkami na to, co spatřil. Malbami dekorované domorodé štíty, malby na hrubé stromové kůře, petroglyfy a modelované hlavy. Toto vše do detailu dokumentoval formou pečlivých kreseb ve svém skicáři a byl si jist, že touto formou tak nejlépe představí svoje pocity kurátorům muzeí v západní Evropě. A tak se i skutečně stalo. Jeho cesty ho zavedly do švýcarské Basileje, kde navázal úzké styky s ředitelem Národopisného muzea prof. Alfredem Buhlerem. Toto bylo první v řadě profesionálních pout s otcovskými přáteli, kteří ho pak vedli po většinu jeho produktivního života. Vzájemný vztah mezi těmito dvěma muži, doložený v záznamech muzea, byl ve znamení čisté důvěry. Vytvořil se na široké koncepci evropské kultury, společného evropského dědictví, a na promyšlených představách o tvorbě a vývoje umění.

V tu dobu basilejské museum vlastnilo pouze několik maleb na hrubé stromové kůře ze severní Austrálie, které byly před několika desetiletími dovezeny neohroženým entomologem. Buhler pověřil Kupku k uspořádání výpravy do Arnhemské země a tam s místními domorodými umělci shromáždit sbírku uměleckých předmětů, která by zachytila ducha této země.

George Švehla  

(Odbornou korekci provedl Jakub Sinderhauf)