Naše Berry byla odjakživa velmi spokojená fenka. Jako maličká přešla z péče svého velikého otce Yogiho pod ochranu takřka nekonečně trpělivého Kazana, takže svět objevovala bez bázně a zaváhání.

Popravdě jí bylo deset týdnů, kdy za Kazanem skočila z nízké loďky do rybníka a měla jedinou kliku, že jsem byla ostražitá a nepustila ji z vodítka. Nechala jsem ji uplavat pár temp, než jsem ji vylovila, aby si aspoň zafixovala, že se s vodou dá vyjít. Na dně loďky se potom rozpleskla jak žába, protože jí štěněčí kožíšek nasákl vodou a ona ho neunesla. Chvíli jsem měla obavy, jestli se vody nebude bát, ale kdepak. Kazan zjevně vodu miloval a nic mu neudělala, tak proč by měla dělat něco Berry, že?

A tak to pokračovala dál. S Kazanem za zády se naučila skákat (s rozběhem) do potoka, přeskakovat vlny v moři, potkávat psy, koně, cyklisty, auta i (původně) opravdu děsivé dětské kočárky. V devíti měsících absolvovala cestu z Anglie domů via auto, námořní loď a několik vlaků, včetně přestupu na narvaných nádražích v Rotterdamu, Amsterodamu a Berlíně. Doma bez váhání zaplula do denní rutiny a sekundovala Kazanovi při hlídání.

Berry

I když to je, obávám se, trochu nadnesené tvrzení. Berry s ním lítala kolem plotu, když běhal on, a štěkala, když štěkal on. Navenek vypadali stejně. Mému zkušenému oku však neuniklo, že Berry v podstatě neví, proč to dělá a rozhodně do toho nevkládá srdce. Bylo mi jasné, že Berry podlehla stejnému mistrovskému efektu jako kdysi Daník – Kazan hlídal s takovou radostí, nasazením a přesvědčením, že ten druhý u toho bylo tak nějak… zbytečný. Něco jako princip „podrž-podej“.

Dobře to fungovalo skoro rok a čtvrt. Jenže potom se projevily dva dlouhodobě působící faktory. Prvním byla zcela nedostatečná socializace mezi psy. Kazanovi už jiní psi dávno nechyběli, měl svoji Berry coby družku a jediné, co ze svého pohledu musel řešit, byla její bezpečnost při setkání s cizáky. Popravdě ho přestaly zajímat i hárající feny (byť nebyl kastrovaný, ale věrnost je věrnost že 🙂 ), ale zase jsem musela předcházet případným konfliktům s procházejícími psy – samci, kterým se chtělo harašit. Hrám obvykle nebránil.

Ne, že by se to stávalo často. Žijeme na malé vesnici, prakticky denně chodíme na vycházky do okolních lesů, občas po loukách (tam je ale prý nuda, říkají psi, tak se to bere jen jako náhražka lesa) a s výjimkou houbařské sezóny na naprosté většině našich cest nikoho nepotkáme – ani lidi, ani psy. A pokud psy potkáme, bývají to ti vesničtí s osvícenějšími pánečky, kteří tuší, že psovi jenom dvorek ke štěstí nestačí.

foto: Marek Ruščák

Jenže takoví psi nebývají pouštěni z vodítka. Jednak proto, že nemívají dobré přivolání a v lese utíkají, a jednak proto, že většina vesnických psů je málo socializovaná a zároveň silně teritoriální, takže jen výjimečně vnímají druhého psa jako partnera pro hru a ne jako hrozbu nebo konkurenta.

Druhým faktorem byl postupně se zhoršující Kazanův zdravotní stav. První větší zakolísání bylo v červnu 2012 a skutečný zlom k horšímu nastal začátkem října téhož roku. V obou obdobích bylo možné na Berry vidět, jak ztratila jistotu, byť mezi červnem a říjnem se vylepšila – stejně jako Kazan. Od října, kdy Kazan skoro ochrnul a trávili jsme spoustu času na veterině, se Berryščin stres zjevně prohluboval.

Jak vždycky ráda aportovala, tak v těchto měsících se z ní stal skoro maniak – zjevně si nevěděla s nastalou situací rady a upnula se k „bezpečným“ činnostem. Kupodivu do těchto činností zahrnula i stopování – možná proto, že na stopy s námi Kazan nikdy nechodil, takže jí tam nechyběl.

Berry, lední pes

Když nakonec 17. ledna Kazan umřel, propadla Berry depresi. Nejedla dva dny, dokonce ani pít nechtěla. Stala se z ní smutná černá kožešinová předložka. Jen ležela, nespala, hlavu měla položenou na tlapách a koukala před sebe. Snažila jsem se ji s sebou brát všude, kam to jenom šlo. Zjistila jsem, že se nejen chová plaše ke psům, ale vyhýbá se i lidem, což se mi líbilo ještě míň.

Měla jsem sice pochopení, ale nehodlala jsem ji v tom nechat. Po dvou týdnech jsem dokonce radikálně omezila i házení aportů, protože jsem došla k názoru, že je nejvyšší čas, aby se taky chovala jako pes a ne jako aportovací stroj. Trávily jsme hodně času v lese i ve městě. Byla se mnou nejen v rádiu, ale i v bance, drogérii, zahradnických potřebách a u ševce. Po třech nedělích začalo být zjevné, že se lepší.

Začala být sebevědomější a po mnoha týdnech ticha, kdy ani neštěkla (jak Kazan míň slyšel, tak míň štěkal a ona bez něj neštěkala vůbec) začala na zahradě štěkat aspoň na duchy – rozuměj, štěkala ve chvíli, kdy ostatní psi v okolí mlčeli a upírala zrak na prázdnou louku (tedy z mého pohledu prázdnou 🙂 )

Minulý týden jsme měli jednak výpravu do Hradce a jednak do Prahy. V Hradci jsme si užily hodinku v rámařství, kde Beruška předvedla mimořádně hodnou a trpělivou fenku, která, ležíc v uličce, dovolila pár procházejícím zákazníkům, aby ji směle překročili. Potom jsme na náplavce u Labe potkali mladého vižlu – maďarského ohaře. Nebál se ani on, ani jeho panička, tak jsme je tam nechali lítat v divoké honičce, samy jsme pro jistotu stály opřené o zeď nábřeží, aby nás nesmetli. Berry byla nejen přátelská, ale poprvé po dlouhé době nedávala najevo žádné obavy.

Berry v ČRo Hradec Králové (foto: Milan Bajak)

Potom jsme šly opět do rádia a na Berry mě zase potěšila – nesnažila se vypadat neviditelná a na vrátného se vesele zasmála a zamávala přátelsky ocasem. Když jsme vyjely do vysílacího patra, tak se jí nechtělo ke křeslům pro hosty, spíš vypadala, že by prozkoumala newsroom a vůbec, se zúčastnila místního dění. Ta změna byla tak výrazná, že si toho všiml i editor, takže mi a úsměvem navrhl, jestli nechci vzít Berryšku do studia, aby to naštěkala ze mě.

Popravdě si nejspíš říkáte, co je na tom za vědu – vždyť tak by se choval každý normální zvědavý pes. Jenže tím Berry kvůli stresu z horšícího se Kazanova stavu už pár měsíců nebyla. A tak jsem měla velkou radost a doufala, že jí to vydrží. Vydrželo. Krátce poté jsme jely do Prahy na Pražení, a jak ve vlacích, tak venku a v hospodě se chovala jako dáma bez bázně a hany 🙂

Také začala víc štěkat za plotem, byť ne lidi. Ale na procházející rotvajlerku už tuhle ječela parádně, i hřeben chlupů na hřbetě zvedla, takže vypadala jako rozzuřený buvol. Když ji v noci pouštím ven, tak se často zastaví na kraji terasy a vrčí. Co tím chce říct, netuším (nejspíš se ve tmě potuluje nějaká zvěř), ale vypadá to impozantně 🙂 Na lidi za plotem však stále vrtí ocasem a dívá se na ně jako potenciální házeče míčků.

Před stopováním (foto: Vít Paula)

Jak jsem podotkla výše, chuť ke stopování naštěstí nebyla psí depresí dotčena. Od začátku roku jsme s Berry měly několik zajímavých akcí. Nejdřív jsme trénovaly v Trutnově – za mrazu a na zledovatělých cestách. Hledali jsme malou holčičku, která se ztratila s tatínkem – naším trutnovským kolegou Zbyňkem. Pachovým předmětem bylo pyžamko, stopa začínala na hlavní ulici na kraji města a vedla po svažitých uličkách do centra. Pohřešovaná osoba se skrývala na poště – jednak z cvičných důvodů (budova a frekventované místo) a jednak Anička už to dopoledne kladla třetí stopu a já nechtěla, aby někde mrzla 🙂

Berry šla moc hezky, dokonce se dokázala ukáznit a znovu najít stopu, když jsme přímo na důležitém lomu potkali pána se dvěma psy, z nichž jeden se snažil Berry svést na scestí – v tomto případě vlastně doslova 🙂 Jak jsme se blížily k cíli, tak Berry zrychlovala, takže na poštu jsme vpadly ve velkolepém stylu a psice skutečně označila jako hledanou osobu Aničku a nikoliv Zbyňka, byť jeho, na rozdíl od děvčátka, znala. Eh, zkusili jste někdy házet míček ve foyer na poště? No vidíte, a já musela 😀

Další, dvě hodiny starou stopu v lese v hlubším sněhu a za silného mrazu jsem v závěru Berry pokazila já, protože jsem na ni promluvila ve chvíli, kdy šla už spíš po tušení, než po stopě. Šlo o cestu v prudkém kopci stoupající z doliny od potoka, s podivným prouděním vzduchu, když hledaná osoba už nějakou dobu byla těsně za jeho hranou a pach tak byl těžko čitelně rozptýlený v okolí.

No a jak jsem na ni promluvila, tak ztratila soustředění a nakonec jsme se strašlivě motaly, než jsme skoro zmrzlého Vítka našly. Nález byl komplikovaný tím, že Vítek skutečně ve sněhu ležel, na břiše a se schovaným obličejem. Bylo vidět, jak moc to Berry v první chvíli zmátlo. Proč nestojí? Není to nebezpečné? Vždyť nic nedělá! Tak jsem jí uznala nález až poté, co se přiblížila a čenichem Vítkovi dloubla pod schovanou tvář 🙂

Berry, hledej! (foto: Vít Paula)

Potom jsme měly společné cvičení s naší hasičskou kynologickou jednotkou v Náchodě, v obrovských ruinách továrních hal zkrachovalé textilky Tepna Náchod. Základní množství přidělených hasičů poschovávali kolegové pro cvičení sutinových psů a já si potom vybírala z těch nalezených a posílala je kolem, aby Berry cvičila hledání nových lidí. To bylo úžasné, mít jednou k dispozici dostatek cizích osob ochotných se někde schovat, aby je Berry mohla najít! 🙂

A tak jednou jsme hledaly mladého kluka, který se nám šel ztratit kolem frekventovaného Lídlu. Potom nám jiný prvně vlezl do sutin a já čekala, jak se bude Berry tvářit na pohyb v tom strašlivém binci, tvořeným rozbitým betonem, sesypanými cihlami, zbytky rozbitého skla a čehokoliv, co nestálo za odvoz. V halách byly nejroztodivnější průvany mezi otvory po dveřích a oknech, v podlahách různě velké jámy, některé stále ještě se stopami olejů a mazadel. Berry vypadala, že to nevnímá – tak byla ráda, že zase něco děláme.

První stopa v sutinách byla snadná a udělala ji rychle, druhou jsem jí zase zkazila já, protože jsme nebyli s kladečem dokonale domluvení – on šel po rozbitých schodech do patra (kam jít neměl) a když Berry opakovaně kroužila pod schody, tak jsem myslela, že je ztracená, zatímco ona v těch průvanech nedokázala určit, že hledaný je nad její hlavou. Ale vedla si statečně – nakonec nám hasič sešel dolů, my ho našly, já ji pochválila a sobě vynadala.

No, a aby nekončila problematickým výsledkem, uspořádali jsme s vedoucím sutinářů ještě jednu stopu, kdy se nám mladá žena ztratila tak, že vlezla z uličky mezi budovami oknem do jedné haly a schovala se uvnitř, kus zpátky směrem, kterým venkem přišla. Berry tak měla zajímavý úkol přejít to, že ji cítila dřív, označit správné okno, skočit dovnitř budovy a tam si ji, schovanou za sloupem, dohledat. To se jí krásně povedlo a byla pochválena velice velmi 🙂

Našla, Berryška, našla! (foto: Vít Paula)

Potom si chvíli hrála s ostatními psy z brigády (tosa-inu, beauceronka a pitbulka), jeli jsme společně na oběd a cestou domů jsme se zastavily v lese. Obě jsme byly strašně zaprášené, tak jsme se proběhly sněhem a trochu si vylepšily pocity 🙂

Další stopy dělala Berry v budově našeho obecního úřadu, protože potřebuje trénovat hledání uvnitř budov. Dana se schovala třikrát – jednou to bylo v přístěnku pod schody, dvakrát musela Berry označit dvoje různé dveře, aby se k ní dostala. Nejdřív nevěděla úplně přesně, co od ní čekám, protože poprvé pracovala na volno – bez stopovačky. Jakmile pochopila, o co jde, úžasně se bavila. Vždyť to bylo lepší, než když doma hledá plyšáky!

Zatím poslední stopu šla Berry ve Dvoře Králové – byl to 1 600 m dlouhý okruh vedoucí od obchodních center za město, kolem psího útulku a pastvin zpátky do ulic města, po lávce přes potok, kolem něho a potom skrz další obchodní centrum k cíli. První část šla Berry bez váhání a nerozhodil ji ani poník na jedné z pastvin, který po délce svého plotu klusal s námi. 🙂

Potom bylo prudké stoupání ulicí navazující na planinu, po které jsme přišly a tam nastal problém – vlastně stejný, jako onehdy v tom lese. Zastavily jsme se asi ve dvou třetinách stoupání a Berry najednou nevěděla, jak dál. Kupodivu ignorovala psy štěkající v okolních zahradách a snažila se hledat v kruzích. Potom jí, paradoxně, pomohl protijdoucí psík – jak se k němu nezvedeně vrhla, najednou zachytila pach a zbytek stopy (na kopec, k potoku a tak dále) došla parádně, přestože se střídaly povrchy a posledních sto metrů bylo opět velmi frekventovaných – lidi i auta.

Jsem moc ráda, že Berry nabývá sebejistoty a chová se jako normální pes. Protože to bude potřebovat, a nejen ona! Od pátku jí totiž přibude další zodpovědnost – k Velké Černé totiž přijde do rodinné smečky Malá Bílá  (inlove)  Už se nemůžu dočkat, až si v pátek od chovatelky vyzdvihnu bílého medvídka, jinak fenku bílého švýcarského ovčáka zatím do průkazu pojmenovanou Narya White Ancilias. Ať už malé Nari budeme nakonec říkat jakkoliv, moc doufám, že bude pro Berry bezvadnou společnicí, která jí připomene, že i ve třech letech je pořád ještě čas na blbnutí a hry. Ostatně, my to potřebujeme zjistit taky 🙂

Medvídek lední? Ne, to je malá Narya White Ancilias:))

Fotky rodičů Malé Bílé a štěňat najdete zde http://www.ancilias.szm.com/litter_natalka_2013.htm Nari je v tabulce označena jako „bílá“