V neděli před Štědrým dnem jsem se vyštrachala na půdu. Přes léto tam bývá uložena krabice s ozdobami na stromeček a podobnými titěrnostmi. Když je dům v přestavbě, mají krabice pré. Neustále mění místo jako v dětské hře Škatule, škatule… No a tak se stalo, že po mnohých letech, nějakým kouzlem, domácí skřítkové z hlubin šteláře vystrčili na světlo starou krabici od žehličky (kterou už dáávno nemáme) plnou fotek.

A tak jsem je našla. Už jsem si myslela, že jsem o obrázky z mládí přišla a ejhle, krtice, tady leží přede mnou. Prohlížela jsem si je a nedá se nic dělat, musím se s vámi podělit. Jsou totiž věci či jubilea, na které si, docela ráda vzpomenu.

V jeden srpnový den v roce 1962, se mi zásadně změnil celý život. Byly prázdniny a svítilo sluníčko, když u nás zazvonila úplně cizí žena. Pozoruhodné na ní bylo jen to, že u nohou měla položenu trochu větší kabelu. Představila se jako paní Čermáková z Kladna a to už mi bylo všechno úplně jasné. V tašce totiž přivezla ten největší poklad. Cennost větší Modrého Mauricia a korunovačních klenotů dohromady. Ba, poklad Tutanchamonovy hrobky, byl, vedle té kabely, naprosto zanedbatelný. V tašce sedělo mrňavé štěňátko. Celé černé s už prorůstajícími tříslovými znaky. Erdelí holčička jménem Aida z Arasu. Moje vymodlené mimí ke mně, konečně, přijelo.

V Poštorné

Už jsem tady, před lety, psala, že mě naučil chodit Aret, dědův starý německý ovčák. A já pak, od batolátka, tíhla ke psům (a ke koním, ale ti mi byli nedostupní). Každá psí bouda v okolí mi byla domovem, každý „ořech“ byl kamarád. Prosila jsem a škemrala. Za každé vysvědčení jsem měla slíbeného psa. A každý rok, těsně před koncem školního roku, jsem ovšem těžce zhřešila v podobě o hodinu pozdějšího příchodu, nebo pozdě umytého nádobí. A vidina vytouženého psa byla fuč. Malý obojek s vodítkem, který mi od první třídy ležel smotaný pod polštářem, už byl celý ošoupaný.

S Aidou

Zachránila mě až teta, která to už nemohla sledovat, dupla si a štěně mi koupila. A to byla právě Aidinka. Zbytek prázdnin, tehdy, utekl jako voda. Štěňulka si zvykala na přivolání i na ten oboječek, co už nebyl pod polštářem. Už z předchozích let jsem, doslova zpaměti, znala všechny knihy o psech a kynologii. Tedy aspoň ty, které jsem dokázala sehnat. A také jsem, už chodila na cvičák s vypůjčeným německým ovčákem Bojkem. Takže jsem k Aidě přistupovala jako celkem poučený kynolog.

Situaci jsem měla poněkud ztíženou. I malé štěně brzy poznalo, že nejsem v naší rodinné smečce „alfa“, že jsem sama musela někoho poslouchat. No a když si k tomu přidáme pravou erdelí terierskou povahu… Vznikaly situace, které byly pro zasmání všem okolo, jen já měla slzy v očích. Ale Aida bezpečně poznala, kdy jde do tuhého a nezklamala. Byla férová, stejně jako její stopy byly jisté a zákus tvrdý a nekompromisní. Složily jsme dvě zkoušky z výkonu. Tím se, v šedesátých letech, mohl pochlubit málokterý erdelík. A navíc, s největším získaným počtem bodů z účastněných.

Aida z Mazuš

Moc mě mrzí, že rodiče nedovolili, abych si nechala jednu z jejích pěti dcer. Mamina to byla úžasná. Představte si, že se na setkání po 45letech od maturity, zeptali se spolužáci, co já a psi. A unisono zapěli: „Aida z Arasu!!!“ Znali ji, protože jsem měla povoleno ji brávat sebou na hodiny tělesné výchovy a ona nás vozila po zamrzlé Dyji. Aida byla naprosto nezapomenutelná psí osobnost. Prožily jsme spolu téměř deset nádherných let, než mi ji zákeřná nemoc odvedla přes Duhový most.

Za těch padesát let jsem zase tolik pejsků neměla. Za Aidu z Arasu, přišla pudlička Aida z Mazuš a její dcera, můj odchov, Briana Dakota. Když Briance bylo patnáct a odcházela ode mne, přišel Bertík, malý knírač Hattrick Briximil. S ním a se střeďáčkem Chrisem Luciena žila u nás krásná Caya Garbo (Kačenka), maminka Garušky (Agarka Pitrýsek z mého chovu). Pak přišla Leontýna Black Belis (Týnečka) a naposled Galadriel Qwin Aniretak (Shelminka). Ale to už je současnost. Ty tři poslední, jako Chipsinky, znáte.

Většina mých pejsků absolvovala výstavy i výcvik, skládala jsem s nimi zkoušky. Splnila jsem si sen, s Kačenkou jsem se prošla v Brně na Intercanisu po zeleném koberci. I když jsme nakonec boj o Nejkrásnějšího psa výstavy nevyhrály.

Chipsinky

Možná si říkáte, proč vám to všechno píšu. Vždyť jsem, ani ve sportovní kynologii, ani v chovatelství zase nic moc velkého nedokázala. No, ale těch padesát let plných vzájemné lásky a velkého kamarádství a spoustou nových přátel, to přece stojí za zamínku.

Také vám, Zvířetníci milí přeji, abyste se mohli za svými roky ohlednout.

Fotky najdete zde: http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/s-pejsky-zivotem