PSI: Kterak Penny věrnost svoji prokázala

Moje člověka je strašně divná. Má psa, který má na rozdíl od ní dobrý čenich, a nevěří mu. Prý že má vlastní oči a vlastní rozum a já že ničemu nerozumím a že prý jsem žárlivka užárlená.

 

 

 

Dotáhla domů Toho Druhého. Já byla ještě skoro štěně. On o mě pořád zakopával (moje člověka ne, ta se umí koukat pod nohy a nepřerazí se ani potmě v kuchyni poseté čerstvě rozžužlanými cucky plyšáků, akorát když na nějaký kvalitně oslintaný cucek šlápne bosou nohou, tak vyjekne: Ééé, fuj, hnus, což teda nechápu, protože ožužlané cucky jsou nejlepší, jelikož je jeden snadno vyčenichá… no nic).

Takže Ten Druhý o mě pořád zakopával, což bych mu i odpustila, zvlášť poté, co mě moje člověka začala učit, že mám lidem sama uhýbat a když prý neuhnu, je to moje chyba, protože mám předpokládat, že lidi jsou slepí, hluší a blbí, a to prosím všichni bez výjimky a včetně mojí člověky, a taky protože jsem prý velká holka a nikdo mi moje packy za mě hlídat nebude, s tím ať nepočítám, a jestli je chci mít placaté, je to prý moje věc.

Krom toho jsem prý stejně rozmazaná šmouha fotonoidní a nikdo nemůže tušit, kde přesně ty moje tlapky Schrödingerovky za půl vteřiny budou. No dobrá. Ostatně jsem zjistila, že je to i docela psina, vyhýbat se lidem tak těsně, že mají dojem, že mě musí zašlápnout, ale já se jich přitom při průletu kolem nedotknu ani jediným chlupem. Takže nějaké to zakopávání bych i zvládla.

Jenomže on mě zvedal do náručí, což bylo skoro do výšky hlavy mojí člověky, a odtud mě pouštěl. Prostě tak, jednu chvíli mě drží, vzápětí padám. Moje člověka ze začátku ječela, že by se sirény mohly před ní zahrabat a vymlouvat na hlasovou nedostatečnost, prý že nejsem žádná kočka, ale pes, je snad Ten Druhý vůl? Ale Ten Druhý povídá, nevyšiluj, to pro ni přece není žádná výška a beztak doskakuje na tlapky, tak o co ti jde?

A zvedl mě a pustil a já se jen na poslední minimikrovteřinku zvládla odrazit půlkou zadní tlapky od jeho palce, takže to nebyl pád, ale skok. Moje člověka se hádala a hádala, ale Ten Druhý se smál a ona uviděla, že to nevede nikam, takže mě začala učit skákat z výšky, abych to prý uměla a nepřerazila se.

Potom se mi Ten Druhý smál. On se posmíval i mojí člověce, úplně stejně. Vážně nevím, jak to v tu dobu měla s tím vlastním rozumem a očima. Třeba byly v pořádku, ale rozhodně měla ucpané aspoň uši. Smál se mi za to, jak se stáčím do klubíčka, když spím. Prý jsem kazeťák. Když jsem ve spánku zavřela oči (to jsem tehdy nedělala moc často), pokládal na mě sešit nebo tak něco, že je to prý legrační. Mně to teda tak nepřipadalo.

Vždycky jsem se vzbudila, vyletěla půl metru… a šla si lehnout za židli mojí člověce, která byla zabraná do nějakých těch svých lejster a písmenek, takže si mě nevšimla, a pak chtěla vstát a nadzvedla zadní nohy té židle a já zpod ní vystartovala a ona, no, nepřerazila se, ale nějaký ten krucinál padl. A pak se ona naučila zašoupat nohama pod židlí, než vstane, jestli tam jako jsem nebo ne, a já se naučila si s sebou nosit něco hodně pískacího a to jí narafičit pod nohy, aby to věděla najisto, že spím těsně u zadních nohou té židle a že má vstávat opatrně.

Moje člověka tehdy těm svým papírům říkala diplomka, ale mnohem častěji tomu říkávala Krucinálfagot, já se na to můžu, a hrozně nerada od nich vstávala. Takže když jsem potřebovala čurat, přišla jsem za ní a otravovala ji. Ona skoro ani nezvedla hlavu a jenom tak utrousila: „Děláš něco důležitýho? Nemohl bys prosím tě jít s Penny?“ Ten Druhý něco zavrčel a nic.

Moje člověka chvíli ťukala do noťásku a pak zas povídá: „Hele, běž s tou Penny, jo? A vezmi kýbl na vyhození.“ Ten Druhý obyčejně zas něco zavrčel a zas nic. Moje člověka pokračovala v tom ťukání a za nějakou dobu znovu: „Ty, běž s tou Penny. Aspoň oběhnout barák. Já teďka fakt nemůžu.“

Někdy ho ukecala, někdy ne. Když ne, zasakrovala, vstala a šla se mnou sama. To jsem byla radši, protože jsme neobíhaly barák, ale půl sídliště a hrály jsme si se šiškou a tak. Ten Druhý mě vždycky nechal jenom jednou vyčurat a jednou vykakat a zas honem domů. Takže takhle to vypadalo.

 

Dávala jsem mojí člověce najevo, kdo má koho ve smečce rád a kdo je akorát taková vyžírka bezohledná, jak jsem jenom mohla. Když si sedla, já se usadila poblíž. Když jsme byli někde venku a šli jsme nějakým nebezpečím, zařadila jsem se k noze mojí člověce, ať ten povel vydala ona nebo Ten Druhý. Když se někde ona a Ten Druhý rozcházeli každý jinam, šla jsem s mojí člověkou, prostě tak, samozřejmě. (Chápete, ne? Ten, kdo mě háže z výšky na zem, mě před nebezpečím neochrání. Já to věděla, i když jsem byla ještě malá. Nerozumím, proč moje člověka ne.)

Ten Druhý to neviděl. Pořád si myslel, že ho mám ráda nebo co. Ráda… nevím, ale bezpečně mi s ním nebylo. Moje člověka to asi taky neviděla. Protože jednou jsme se vraceli od Máťy. Moje člověka tam měla kolo a Ten Druhý ne. Sešli jsme ke dveřím všichni tři a moje člověka říká: Vezmi Penny, já pojedu po silnici, tak ať se tam neplete pod ty auta.

Ten Druhý na to: Tak dobře, ale nech nás vyjít první. (Takže asi něco tušil.) No a vyšli jsme a obcházíme školu, kde se náš chodník kříží s tou silnicí, co po ní jela moje člověka, a ona zrovna přijíždí na tu křižovatku a mává na nás… …a já se jednoduše sebrala a utíkám za ní!

Ten Druhý za mnou křičí, ať prý jdu k němu a hned, a já ho ignoruju, protože je to takovej vůl a prostě poběžím vedle mojí člověky, auta neauta, a budu s ní třeba i na té silnici hnusné mnohem, mnohem bezpečnější než s ním na chodníku uprostřed trávy uprostřed pole uprostřed lesa, kde žádné auto být nemůže, ani kdyby umělo lítat! Já v tom mám jasno!

Tak! Moje člověka zastavila a já doběhla a skočila jí na hlavu a ona mě chytla. Jenže mi říká: Neblázni, Penny, běž zpátky. Já si jí zavrtávám hlavu pod paži, že ne a ne a ne a fakt ne a ani náhodou ne a prostě vůbec ne. A ona říká: Se mnou nemůžeš, tady jezdí ošklivá autíčka. Běž pěkně s Tím Druhým domů. Já tam dojedu, neboj. A já neslyším, protože jsem zavrtaná.

A on k nám došel a přivázal mě na špagát a odtáhl mě pryč. Já vyrývala rýhy do chodníku, ale nebylo mi to vůbec platné. Ale když jsme docházeli k domu, vidím a čichám, že přede dveřmi stojí moje člověka i s kolem a čeká na nás! Vykroutila jsem se z obojku a utíkala jí radostně skočit na hlavu. Lidi! Pak mě začala učit jezdit v košíku na kole.

A Ten Druhý tu historku vyprávěl pořád dokola ještě asi rok nebo dýl a moje člověka se na něj zlobila, prý proč nechápe, že se tím leda shazuje? Pořád si ještě myslela, že k ní patří. Ale nepatřil. Nepatřil a já to věděla. Měla se mě zeptat hned.

 

Poslední asi tak rok začal opravdu divně smrdět. Moje člověka to necítila, ale něco poznat musela, protože se hádávali, hlavně v noci. Skoro mě přestali vyhazovat z ložnice. Už jsem ani neměla příležitost se mezi ně natlačit, když si dávali pusy na čumáky, abych taky dostala od každého pusu na jedno ucho, jako to dělávali kdysi. (Dokonce se jednou lidi v hospodě, kam moje člověka občas chodívá hrát na kytaru, zeptali, co že s ním je, jestli je teplej nebo co. Nevím, mně odjakživa přijde, že psi mají tělo teplejší než lidi, ale možná to kluci kytaroví mysleli jinak.)

A Ten Druhý se vracel domů v děsně divné doby a moje člověka se o něj bála (já to poznám, já mám čenich) a on pak přišel i s tím divným smradem, co ona necítila… a já se snažila být co nejzalezlejší a tvářit se, že neexistuju. On si chodil, kam chtěl, ale moje člověka nesměla, ani do čajovny malovat mandaly, ani na pokec s Básníky Šílenci. Prý je to moc drahé.

Tak si udělala aspoň balkónovou čajovnu se zahrádkou a sedávala tam. Sama. Tomu Druhému tam připadalo moc horko a kamarády cvoky zvát přestala, protože… vlastně nevím proč. Když Ten Druhý nebyl doma, olizovala jsem mojí člověce obličej a ona se mi zavrtávala čumákem do srsti a říkala: Proč ty máš pořád takový sklaplý ouška, Penuško? Kvůli tomu smradu, víš. Jenže jak jí to říct, když je tak nechápavá?

Moje člověka nakonec dopsala tu diplomku a pak se seštěkali úplně nejhůř. Ten Druhý nechtěl, aby šla na něco, čemu říkala státnice. Prý, tak je nebudeš mít, a co. Budeš stejně doma. A nenechával ji spát a peníze jí vyčítal, že jich mají málo, protože prý nebyla tenhle měsíc na veletrhu a on že tam sám bez ní přece nepůjde, a vůbec samé škaredé věci mluvil a dělal, a ona pořád, že se musí učit, že potřebuje aspoň šest týdnů, a on že ne, a tak dokola a dokola, až jí tekly nervy, že má málo času, a on z toho měl radost, ale nebylo to vidět, to si ohlídal. Dalo se to jenom vyčuchat.

Tehdy se probudil čenich mojí člověky. Konečně. Začala Toho Druhého ukecávat, ať jde aspoň na poslední měsíc k mamince. A on že ne, že prý moje člověka vaří líp a že on nechce a vůbec, co prý bude k večeří? A ona, že se půjde do menzy. A on, že vezmeme mě, jako Penny, s sebou. A ona, že to nejde, že nás zase kuchařky vyhodí. A on, že je stejně jídlo v menze drahé. Moje člověka se chytala stropu a říká: Dej mi svátek, prosím tě, musím se učit.

A pak jednou křičel: Nepůjdu! A vyběhl na balkon a prý, to radši skočím dolů. Moje člověka skokem za ním a chytá ho za tričko a tahá domů, ale on chňapl truhlíky s kytkama, co je má moje člověka moc ráda, protože jsou hezké, a ryc! z toho čtvrtého patra s nimi rovnou dolů na zem.

Moje člověka tiše prohlásila: Jseš hajzl. A šla dolů kouknout se, jestli by z toho mohla ještě něco zachránit. Já šla s ní a hledala jsem pro ni v trávě plastové kusy z truhlíku a ona říká: Jseš hodná, Penuško, ale je to rozbitý, akorát na vyhození, vidíš. Ty kytičky možná ještě porostou, ale truhlík je pryč. Nerostly. A kdykoli moje člověka koukla z okna na balkonovou zahrádku, zesmutněla a šla mě pohladit.

Potom Ten Druhý dělal scény, že teda jede domů. Stopem. Že si jde stoupnout na dálnici. Třeba ho tam něco srazí a přibude tam další křížek. Přestal s tím, když moje člověka řekla, tak si tam běž, dělej si, co chceš, hlavně jeď. Neodjel.

Pak se jednou vrátil skoro ráno a asi o dva dny později, než ho moje člověka čekala, a hrozně silně smrděl tím divným jedovatým smradem.

Moje člověka na něj, kde byl, že měla hrozný strach, a on, že prý jí po tom nic není, a nakonec jí dal facku. A ona povídá, tos neměl. Jenom tak, tiše. To je nejhorší, když se moje člověka přestane hněvat a mluví potichu. To znamená, že jste si to už u ní skoro úplně prohráli. Pak se jeden den ocitli na tom balkoně, už nevím jak. Strkali se tam a najednou takový divný výkřik a moje člověka visí přes zábradlí. Já sebrala všechnu odvahu a doplížila se za Toho Druhého a děsně zavrčela. Nebo aspoň jsem chtěla. Vyšlo mi z toho něco mezi zavrčením a zakňučením.

Ale stačilo to. Moje člověka se nějak dostala zpátky na nohy a pak začala kopat a kousat ona a lidičky, to byste nechtěli vidět. Ani já jsem netušila, že se moje člověka umí tak rvát. A když už měla celé tělo v bezpečí na správné straně zábradlí a nevisela nad tou hloubkou a Ten Druhý dokonce začínal couvat (a zakopl u toho o mě, haha, div se nenatáhl), prostě a jednoduše a bez obvyklého prošení povídá: Vypadni. A on šel a já jí celý večer olizovala obličej.

Pak se nějak domluvili (nebýt to moje člověka, kterou nadevšecko miluju, pomalu bych si začínala klepat packou na čelo a říkat si něco o nepoučitelných pitomcích – domlouvat se s Tím Druhým, po tom všem, ale možná za to mohla trochu i Máťy, která mojí člověce říkala, ať není blbá a usmíří se, a jaký je Ten Druhý báječný a že by o ni taky už nikdo nemusel stát, přece ví, že je divná), no, prostě se domluvili, že teda Ten Druhý půjde k mamince a až moje člověka udělá tu těžkou zkoušku, tak se sejdou a zjistí, jestli spolu budou dál, nebo ne.

 

 

Takže se asi tak po šesti týdnech sešli. V kanceláři jedné cestovky. Smrdělo to tam tím divným smradem, co Ten Druhý tahal poslední rok nebo tak v sobě domů. On tam seděl u nějakého počítače. Moje člověka ho uviděla, zarazila se, zvedla obočí: Tohle? Tohleto jsem chtěla zpátky domů? Já po ní střihla uchem: vidíš, já ti to říkám už jak dlouho. Ona jenom zamrkala a přetřela si tvář.

Ten Druhý se otočil a prý ahoj. (Nic na mojí člověce nepoznal.) A hned povídá, že překládá jakýsi článek. Prý o ayahuasce. Nevím, co je ayahuaska, ale bylo to něco, za čím ta cestovka vozila lidi. Že by s tím potřeboval pomoct, jenom tak větu nebo dvě. Nechal si ležet batoh v rohu a já si na něm ustlala, protože vím svoje.

Jak jsou ve hře písmenka, je to s mojí člověkou na dlouho, smrad nesmrad, divný dojem nedivný dojem. A taky že jo. Opravovala mu ten překlad a on prý, že ten kousek, co opravila, je o hodně jiný a lepší než to, co přeložil on, a ona teda opravila tu věc celou. Já se mezitím prospala, protáhla, obešla si kolečko a ještě jednou se prospala. A najednou slyším, že moje člověka říká, že jdeme domů.

Ten Druhý tak nějak čekal, jestli půjde s námi. Moje člověka říká, že ne. Ten Druhý povídá: Nojo… tak jo… Ale necháš mi Penny. Má mě ráda. Koukej, spí na mém batohu a ne na tvém. Bylo by jí po mně smutno. Moje člověka se na mně podívala, tak trošku se usmála a říká: Penny zůstane s tím, s kým bude chtít sama jít. A já pochopila, že se jí konečně nadobro rozlepily ty její oči a odecpaly se jí uši a ten její člověčí rozum že konečně začal fungovat jako můj čich. Však taky bylo na čase.

Vyšli jsme ven. Ten Druhý říká: Tak ahoj, a ty, Penny, pojď. Já se ani nehnula, jen jsem střihla uchem na moji člověku.

Ta mu odpověděla: Tak ahoj. A prostě vykročila. A já s ní. Hned, bez pauzy, bez ohlídnutí. Teprve až za rohem se zastavila a vzala mě do náruče a zvedla a dala mi pusu na ucho.

Stiskla mě, až jsem vydechla, pak se se mnou zatočila, což nemám ráda, protože pak nevím, kde je nahoře a dole, a potom mě postavila na zem a sama si dřepla. Věděla jsem, že půjdeš se mnou, povídá a pořád dokolečka mě hladila a hladila. Jseš moje penušatá Penuška, nejpenušatější na celým světě.

Já jí oblízla čumák. Cos myslela, říkám. My dvě si přece věříme, ty a já. Zafuněla mi do srsti. To víš. A pak jsme běžely domů a ani jedna jsme nemusely mít sklaplá ouška. Už ne. Už nikdy.

 

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)

Aktualizováno: 20.1.2013 — 21:02

117 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pro Alex
    Dennymu byly 4 měsíce, když dostal parvovirozu.Naneštěstí tehdy nebyky vakcíny. Naštěstí jsme tehdy bydleli v Budějcích, kde byla veterinární nemocnice (pamatujete někdo před r. 89 veta?, já ne, a tohle se stalo v r. 1984). Dodnes vidím ty moje dva zlomené, jak syn (16) nese štěně, dcera (12) běží vedle něj a pláče. Vrátili se s touhle diagnozou. Tehdy jsem měla kolegy veterináře, kteří mi řekli, že mám-li to zviřátko ráda, měla bych mu dopřát poslední injekci, protože podle nich je parvo smrtelná. Mezitím štěně b.ilo i vodu, které si občas lízlo. Nejedlo nic. Druhý den jsem do vet.špitálu šla už já, protože jsem byla poučena, že jde o smrtelnou nemoc. Dr.vet. byl skvělý, řekl mi, že kdyby každý pes, který měl parvo umřel, tak v Jč. kraji není dodnes psí chlup. A že jsou na to léky, které bohužel zatím u nás nemáme, ale dají se sehnat. A pak taky, že hodně dělá vztah člověka ke psu a psa k člověku. Jinak by totiž prý nebyl jediný pes pohraničníků, protože tam to údajně začalo. Tak jsem zavolala kamarádce do Mnichova, ta mi poslala léky, ale nutno říct, že než ty léky došly, tak jsme s pejskem chodili denně na infuze a jiné akce. Jen pořád nejedl. A jak jsem se tak snažila ho nějak na to jídlo nalákat, protože jsem byla jeho krmící máma, tak jsem měla kliku a dostala jsem posledních asi 8 dkg šunky, že když už má umřít, tak ať si aspoň naposled šmákne. Chytil se na první kousek. A já jsem okamžitě uvařila lžíci rýže, kterou jsem do té zbylé šunky balila – a štěně se cpalo jak tři dny zavalený horník. A bylo vyhráno. Druhý den došly léky z Mnichova, dr.vet. nám sdělil, jak je užívat, ale zároveň nám řekl, že už jich netřeba, neboť náš pejsek se rozhodl žít, protože zjistil, že k nám patří a je náš. To, že si s dcerkou posléze řešili svoje vztahy tak, že když on jí při hře prokousl obočí, tak ona jemu prokousla ucho, že mohl nosit náušnici, byl jenom důkaz vzájemné lásky a sounáležitosti.
    To co je pro Tebe teď důležité: zkus ho nalákat na to co má rád. Jakmile se Ti podaří byť i jen čuchnutí, máš vyhráno. Věř mi, Deník se dožil skoro patnácti let.

    1. To je krásný příběh.
      Jenomže, Slávko, Klérka už patnáct roků má, proto se o ni tak bojíme. Ale s Alex ten průjem určitě zvládne … (h) (h)

  2. Děvče zlatý, ještě že tak. Sou lidi co nemaj Penny a výsledky mám občas před očima. Naštěstí se mě to netýká až tak osobně, ale boolí ten pohled stejně. Přeji brzy domeček a v domečku chlapeček, co si věčně stejská a že by rád pejska a že si s ním chce hrát, že má pejka rád a tak vůbec (hug)

    1. Je mi líto každý žáby v hrnci, která nemá svou Penny se záchranným lanem. ;(

      Teda ty mi přeješ! Tu básničku znám jinak. (chuckle) No, uvidíme. Když nebude línej vyžírka a projde testem od PennySecurity… 🙂

      1. Ále, vždyť ty chápeš jak to myslím (nod) prostě aby vám bylo dobře.. (ninja)

        Já jsem pár žabek zažila a ty které vyskočily a někdy ani, né moc včas, jsou teď spokojené a úplně jiné člověky 🙂

  3. na odhad lidí mají pesani opravdu čeníšek vyvinutý správně, vždy budu věřit svému psovi.
    Ať vám to holky spolu klape hodně a hodně dlouho (rose1)

  4. Milá Io, obdivuju tvou schopnost a odvahu se ze zlého vypsat, většina z nás to uzavře v sobě. Penny je opravdu sluníčko, tak ať tě hřeje a chrání co nejdýl!

    1. Díky. Jak pravili nížeřečníci, je to v podstatě takovej úklid (po letech).
      Já jsem psavec. Nevýhoda je, že takovej člověk prožívá věc třikrát: jednou, když se děje, podruhý, když ji zpracovává, potřetí, když o ní píše. Výhoda je, že vypsáním se hnus anuluje. 🙂
      A pak to má ještě jednu výhodu. Z podobného hrnce žitých věcí byl námět na tu povídku, co mi loni vyhrála. To jsou věci, co si člověk nevymyslí – a hlavně zkušenosti. Když se to povede přetavit do čitelnýho textu, bývá silnej.
      Když se to řemeslně nepovede, bývá to nečitelný. 🙂

  5. Kazane, Kazánku (h) věřím, že za duhovým mostem si potkal Daníka a společně zase běháte (h)

  6. A jedno OT: Moje starší holčička Píďa si pořídila štěně! Je to kluk, jmenuje se Spyke,je mu deset týdnů a je příslušníkem plemene mini-bulteriér 😀 . Občas se mi dostane té cti ho hlídat…to není štěně, to je perpetum mobile. Vydrží řádit několik hodin v kuse, pak se nadlábne, hoďku chrápe a jede nanovo. Dnes jsme například uklízeli vánoční stromeček.Měla jsem to jednodušší, ten malej cvok ho zkušeným chvatem složil na zem i s vedle stojící lampičkou, takže jsem pro ozdobičky nemusela tak vysoko. Následně se málem zabil o stůl, do kterého napálil tou svou šišatou kebulí, neb ho honil Tikki. Poté mi zdrhnul smeták, na jehož konci bylo kupodivu štěně a společně vylili misku s vodou. Ta bezvadně čvachtala a klouzala a ten hadr, kterým jsem tu pohromu likvidovala, se taky skvěle lovil 😛 Buffinka je Spykem nadšená, Xena už méně, neb její dlouhé uši jsou v ohrožení. Prvně v životě jsem ji slyšela zavrčet.
    Ale abych nepomlouvala – na svůj věk a plemeno je inteligentní a rozumný kluk (taky jsme silně důslední ve výchově,jinak to nejde). Už byl se mnou i v práci a byl perfektní, poslouchal, neškodil a ke zvířátkům se choval slušně. No asi budu muset sepsat nějakýpodrobnější portrét… 🙂

    1. Luco sem s nim (clap) a Luce mladsi, nasi nadany cukrarce vyrid, ze jeji krok velice hodnotim (nod) (y)
      Jo a pripominam se vyhledove s chamikem, ktery bude bud Sheldon (znalci The Big Bang Theory vedi) a nebo Bozetech (chuckle)

  7. Konečně jsem se zas dostala na Zvířetník a ona je tu chlupatá dobrá víla Penny (inlove) Holky, je dobře, že máte to ošklivé za sebou a spolu jste to krásně zvládly! Víš, Io, ti naši chlupatí kámoši nějak dokážou odhadnout, jaký je člověk ve skutečnosti, dřív, než zamilovaná dutohlávka. Mám podobnou epizodu za sebou, tak vím, o čem mluvím (whew) Tak ať už je jen dobře a najdete toho správného parťáka do smečky (h)

    1. Našim chlupatým kámošům záhodno jest věřiti a ne se nad ně povyšovati coby tvorové rádoby rozumem nadaní. (nod)

      Tak vy máte doma jednopesnou likvidační jednotku! Gratulujeme! Člověk si vždycky vzpomene na Dášeňku čili život štěněte… (dog)

      1. No doma úplně ne, o patro výš 😉 . Ale i tak to stačí, ona ta likvidační jednotka není úplně jednopesná, Buffinka se moc ráda přidá. Sice nelikviduje, ale napomáhá k vytvoření mnohem akčnějšího chlupatého klubka, které nekontrolovaně rotuje prostorem – něco jako dvouhlavej kulovej blesk 😀

        1. Gratuluji a těším se na ten portét – ať už jednotlivce, nebo skupinový, u vás je spousta pozoruhodných jedinců (chuckle) .

  8. Milá Io,
    tak tu sedím, přebírám si to psaní a nevím, co Ti k tomu povzbudivého napsat.

    Moje první reakce byla, že (pokud bych to vůbec vydržela až k tomuhle bodu) udělat někdo tohle mě s tím truhlíkem, letěl by za těma kytkama ( a to mě znáš, že jsem normálně kliďas) . Tímhle skutkem by se u mě přesunul z kategorie „s občasnými přiblblými nápady, ale snesitelnej“ do kategorie „mizera, co to nemá v hlavě v pořádku, a to se krotím ve vyjadřování“. Asi by sis tím ušetřila to, co následovalo (nechápu, jak jsi mohla v tomhle stavu udělat státnice, asi jsi geniální). To se mi to žvaní, když jsem nezaujatý pozorovatel, nikoliv ta zamilovaná osoba (láska asi fakt bývá slepá).

    Dobře jste udělaly, ale mohlo to být dřív, že o tom píšeš, už jsi s tím asi vnitřně srovnaná, což je dobře. Nech si příštího kandidáta prověřit PennySecurity, ta má chladnou hlavu a dobrý čenich, ať si do domečku nenasadíte nějakou veš (tím ovšem neříkám, neberte si tam vůbec žádného chlapa! On je s nimi život – pánové prominou, nechci se nikoho dotknout 😉 – podstatně zábavnější (chuckle) a pestřejší, taky se hodí na údržbu, hrubší i jemnější domácí práce, manželské povinnosti, plození, eventuálně výchovu dětí etc. etc. etc. 😛 ) . Třeba pro Tebe ten pravý někde je, jen ho potkat, což Ti srdečně přeji.

    No a navrhuji svolat první Zvířetnický koncil. Obsahem budiž Dogma o zobrazování Penny. Nechť je ode dneška povoleno zobrazovat Penny pouze se svatozáří a křídly, protože je to Tvůj anděl strážný (angel) .

    1. Když půjde jenom o zobrazování, tak asi jo, ale aby se jí s tou svatozáří dobře spinkalo! 😀
      A já furt kde že je můj strážnej anděl… (angel) a on mi denně somruje u stolu. (dog)
      Nevím, nevím, jestli si do Makovýho Domečku někoho nasadíme… no, uvidíme. 🙂

        1. Já jsem při čtení přemejšlela o podobnosti povah Máťy a Toho Druhýho, že takhle lidi občas mimovolně mají tendenci hledat stejný typy (moje kamarádka občas s despektem mluvívala o svém otci alkoholikovi, když jsem poznala jejího manžela, tak jsem si říkala, že je na něj aplikovatelné snad všechno, co říkala o svém otci). Ale píšu se pod Xerxovou, protože má pravdu – důležitý je to nevzdávat (h)
          A Penuška je černej andílek strážnej (wave)

    2. A víš co, ještě mě tak napadá – ještě že ty státnice byly, jinak by se žába uvařila úplně. Ono se to snadno hodnotí zvenku, ale kdo v něčem takovým někdy byl, tak ví, že ty změny jsou povlovný a žába v hrnci si nevšimne, a když si všimne, je se jí omlouváno a slibováno a žába uvěří a odpustí. Bylo by potřeba, aby měla žába spojence s teploměrem mimo hrnec, leč takoví spojenci jsou odstřihováni hned z kraje vaření… (emo)

      1. Jojo, kdo tam byl, tak ví jak je pomalá plíživost změn nenapadná. Některá je i po vytažení tak dlouho přivařená že ani neví jestli to ještě bylo včas. No řeknu Ti, že včera při čtení mi přišlo poudání přílišný. Příliš osobní, příliš jednostranný, příliš…Nějak se mi to rozleželo a došlo, že to vlastně psala Penuša a těm se dá lecos odpustit :o)

        Státnicema to klidně být mohlo, vono jak jedna nemá na slabouška čas a soustředí se jen na řešení úkolu, slabouš ztrácí nervy a odkopne se do podoby nesnesitelný.

  9. Milá Io, skvěle jste s Pennuškou povyprávěly i když obsah byl spíše smutný. Ale tak to v životě chodí a jsem moc ráda, že se Pennuščiny „vlny“ nakonec přenesly i na tebe. Pennušce moc přeji, aby jeji Člověce už nikdo a nic nehodilo klacek pod nohy a obě jsem dorazily do vysněného domečku co nejdříve a bez úhony. Jak čtu, je to na té správné cestě. (y)

    pro Zdenu – poradit u Bony neumím, ale něco mě přeci jen napdalo. Popsané „odhánění much“ u lídí většínou znamená problém, kterému se anglicky říku „Flashers and Floaters“. Stárnutím očí, řídne i sítnice a dělají se v ní maličké trhlinky, které člověk pak vidí právě jako ty mušky před očima. Trpíme tím s manželem oba už několik let. V horším případě to ale může být znak i odpojené sítnice (a to chce operaci). Lidem se tohle dá vysvětlit a oko si na to časem přivykne i když je to pořádná otrava. Ale protože se tyhle dirky opakují, opakuje se i to honění mušek (u mě se to projevuje hlavně večer, když při světle ležím v posteli a mám dojem, že nám v ložnici poletují komáře – jasně tam nejsou). Ovšem jak něco podobného vysvětlíš psu. Tedy nevím, jestli tím také mohou trpět, divala jsem se na web, ale nic nenašla. To ale neznamená, že to neexistuje. A také by to prý mohl být zánět v uších, který je uložený dost hluboko v trubici a psa to znervozňuje.

    1. Jejda Maričko, já mám na pravém oku už skoro rok takovou jako pavučinu, která jak pohybuji okem „plave“. Už jsem byla u očařky a ta neshledala nic závažného. Říkala, že se to dělá ve sklivci, že se to dělá i mladým lidem, hmm, hmm, a nic na to neexistuje a nevědí proč. Už si trochu zvykám, ale vadí mi to při koukání do hledáčku foťáku 🙁 .

      1. Alex, nevím, co je sklivec (všimla jsem si, že i JJ se dole zmiňuje), ale jinak by tebou popsané mohl být “náš případ“. Mě to začalo před lety asi vlastní vinou. Zvedala jsem těžký kýbl vody z bazénu, takže jsem byla hodně ohnutá a jak jsem se narovnala, zablesklo se mi před očima. Ty záblesky a „myšky“ jsem pak viděla celý den, dost mě to vylekalo a tak jsem druhý den jela na kontrolu, jestli jsem si neodtrhla sítnici. To se může stát právě silným návalem (a tlakem) krve do oka. Naštěstí to neby můj případ, ale tam jsem se právě dozvěděla o těch „blescích a plavácích“ či jak to mám přeložit. Ty záblesky také vidím často jak při otevřených, tak zavřených očích (a štvou mě více, než ti komáři). Léčit se to nedá, ale také to nevede ke slepotě, člověk si musí zvyknout. Je dobře se vyvarovat prudkému ohýbání a zvedání těžkých věcí (takže když já už to musím dělat – třeba konev vody – tak při tom alespoň zavřu na ten moment oči).

        1. Sklivec je Corpus vitreum, laicky řečeno takový ten rosolovitý sulc, který vyplňuje prostor mezi zadní stěnou čočky a sítnicí.

          Pablesky znám osobně, těch si člověk zpočátku ani nevšimne. Mě tak reagovaly oči patrně na zvýšený nitrooční tlak. Protože jsem měla tři týdny do porodu, měla jsem dojem, že to na očním nemusím řešit, že se to upraví poté, jinak mi bylo subjektivně dobře, objektivně se ale na kontrole vyděsili a už mě z porodnice nepustili domů … až s mimísky.

    2. a to já bych poradila skvělého očaře MVDr.JIŘÍHO BERÁNKA, najdi si ho na netu a objednejte se…..

  10. ono už to tady padlo, ale musím taky:

    milá (dog) Penny, ještě že tě ta tvá člověka má. Dávej na ni pozor, to víš, my dvounozí neopeření jsme ten správný „čuch“ porůznu ztratili

  11. Milá Io (inlove) , je dobře, že se z toho už dokážeš vypsat. Znamená to, že ses s tím vnitřně vypořádala, tohle sdělení je vlastně jen hygienický úkon. (wasntme) A samosebou poděkování Penušce, která věděla a nedala Tě. (h)
    V Makovém Domku se budete mít jako v ráji, zaslouženě. I se štěníkem. (nod) (y) (h)

    1. Hygienický úkon. (chuckle) (clap) I tenhle předseda má pravdu!
      Makovej Domek — těšííííííííím! Už jenom dva měsíce nejvýš.

      1. Zapomněla jsem dodat, že samozřejmě moc pěkně provedený hygienický úkon. (y) Píšeš jako vždy skvěle.
        A na domek držím palec furt. (y)

  12. Milá Penny. Alespoň někdo na světě musí mít rozum. Co bychom si vykládali. Ono je to oboustranně stejné. Najít tu, se kterou by člověk vydržel taky není úplně brnkačka.
    Dovolte OT.
    Nevíte, dámy, jak přesvědčit kotě, aby mi přestalo lovit myš. Ne tu živou, ale počítačovou na obrazovce. Tahle s ní nic neudělám, protože mezi mnou a obrazovkou je kočka vytrvale lovící packou myš na monitoru. Vyhodit? Nelze, když ona u toho tak krásně přede..
    PS Tohle se mi podařilo napsat jen proto, že to píšu v kanclu a kotě je bezpečně doma.

      1. Ano. (clap) Anebo pak nezbyva, nez nemilosrdne vyhazovat. Coz obcas praktikuju, neb zastavam nazor, ze i nektere kocky jsou schopne se naucit jakyms takyms manyrum, kdyz jim k tomu nejak dopomuzem. Se stridavym uspechem.

        1. Určitě jsou – naučila jsem jedno Penušou nalezený a ze zápalu plic vypiplaný kotě, aby nezatínalo drápky, když mi usne na klíně a najednou klouže po sukni dolů. Že ho chytím. Pak jsem ho dala mamince od Toho Druhýho (prý že nemůžem mít doma ještě kočku, hm) a když jsme tam za nějakej ten měsíc přijeli, kotě si to furt pamatovalo! Dokonce mi jednou sjelo po té sukni bez vytažení drápů až na zem. Měla jsem plný ruce a zvládla dávat záchranu jenom nohama, zvolněním svahu klouzačky. A kotě na mě ze země hodilo takovej vyčítavej pohled: Hele, JÁ mám drápky, ale nezaťal jsem je, a ty, co? Kde jsou ty ruce, co mě měly chytit? 😀

    1. Jindro, souhlas. Mě se to povedlo až ve 37 letech věku. Naštěstí jsem byl v předchozích případech natolik opatrný, že jsem se jich vždy dokázal bez problémů zbavit. Ono zamilovat se bez hlavy a paty,za měsíc se vzít a za další měsíc rozvod není žádné umění, jenže chudáci potomci, viz takový Bolek Poblívka, který má pět dětí a každé s jinou. Ale je věřící! 🙁

      1. A nebyl by lepší dotykový monitor? A nebo dostatečně výkonný tablet? (nejlíp tak IPad s 64 GB pamětí). Když už tak už. Dost na tom , že pro jejich ochranu (koťata máme 2) stavíme teď na zahradě voliéru jak na tygra za pouhých 62 000,- penízků českých, aby nemohly provozovat oblíbený adrenalínový sport přebíhání přes nedalekou frekventovanou silnici a přesto mohly být i venku.

        1. No, to se právě bude hodit, do nové voliéry nový tablet. (wasntme)

          Ale vážně, Jindřichu – jste skvělí! (y) (h)

    2. Jen tak cvičně mě napadá – co takhle změnit kurzor na nějakou jinou barvu nebo – lze-li – frekvenci?

      Jak už někde psáno – kočky inteligentní jsou, a důsledné vyhazování od monitoru jistě pochopí. Já taky jednoho kocourka v kotěcím věku naučil nezatínat do mě drápky. První pokus – naznačené plesknutí přes tlapky, druhý pokus – z klína dolů. Žádné další sankce, vyskočil zpátky – zaťal, dostal – zaťal podruhé, byl shozen.

    3. Pomáha svetelné ukazovátko, také to s červeným laserom. To je zaujímavejšie ako počítačová myš. Moje kočkandy sa za ním idú utlouct, aj keď už dávno nie sú koťata.

  13. Milá Dede, Nazgúlové jsou zase spolu. Je mi moc líto, že Kazan odešel. Upřímnou soustrast.

  14. Milá Io, je dobře, že máš takovou chytrou pejsku. Poradí i utěší. A držím palce, ať dopadne domeček, podrbej za mne Penušku.

  15. Milá Io, škoda, že při tobě tehdy stála jen malá statečná Penny, že nebyl nikdo další, kdo by ti pomohl udržet ty oči otevřené. Díkybohu za Pennušku! Věřím, že ani ty, ani tvoje malá psí víla už nebudete mít důvod ke schlíplým uším – naopak, že v domečku jen pookřejete! (inlove)

    1. Domeček bude psí ráj, určitě. Představ si to – ven, kdykoli je člověka doma a pes si u dveří štěkne, bez protivnýho koše a ještě protivnějších bund… Takovej ráj je / by byl / býval na chatě, ale podmíněnej. Tenhle bude nepodmíněnej.
      Si tak říkám, že je Makovej Domek částečná náhrada Chaty asi taky. 🙂
      Jsem zvědavá, co tam provede nový štěně. (Penuša o štěněti zatím neví.) A asi kvůli psovi udělám zábradlí ke schodům do patra… 😀

      1. Beta si právě teď nemyslí, že by zahrádka byla nějaká výhra. Ona by raději ze zahrádky ven. A že prý když ji nechci vzít za kamarády, pozve si je k nám. A že si to umí zařídit… začala hárat (chuckle)

        Klep, klep, klep … držíme maličké zlepšení (inlove)

        1. No, pes z paneláku vidí i zahrádku jako výhru v loterii, zejména pokud s even dostane jen na vodítku. Ovšem mé zpovykané strakaté dámy to taky vidí jinak a cpou se ven na pole.
          Držím, stále držím… (y)

          1. Ano Matyldo, moji psi měli a mají k dispozici velikou zahradu, žádný kotec, ale vycházka je prý absolutně nutná a těší se na ni stejně (a vyžadují ji stejně), jako ti panelákoví. 😀

            1. ale stejně ten požitek z váleníčka na sluníčku na zahrádce… ten bytoví psíci nemají a nedivím se Pennuši, že to pro ni změna k lepšímu (inlove)

        2. Beta teda fakt umí. (chuckle)

          Vycházky samozřejmě budou, Penuša tvrdí, že na zahrádce se netoto, ale to děsný stepování za dveřma a „počkej, ještě dopíšu… udělám…“, protože člověk je taaaaak línej se obouvat a oblíkat bundu a tak, takže chce, aby když už na sebe ty boty ap. nazuje, tak aby ta vycházka i za něco stála… a pes zatím stepuje a stepuje a stepuje… (bat)

  16. PROBLÉM – prosím o radu: (dog)
    Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, čas od času CHŇAPE po NIČEM a vydrží jí to hodiny. Obtěžuje jí to, je na ní vidět, že potřebuje pomoci, ale nevíme jak.
    Probíhá to tak, že najednou chňapne, párkrát zachňapne po ČEMSI – NIČEM. co jí jakoby padá okolo čumáku. Nic tam není. Jen ona to vidí – nebo si myslí, že to vidí. Jak když se vám v oku občas objeví padající stín, který vidíte jen vy,takové tmavé body. Nepomůže vykapání očí, nepomůže promnutí očí, ani zavření očí. Ona to vidí v hlavě, nikoliv očima a nenechá jí to ani usnout.
    Budu to konzultovat s paní doktorkou na veterině, ale prosím o radu – NEMÁTE S TÍM NĚKDO ZKUŠENOST?
    Díky.

      1. ANO, to je přes-ně ono. Kolem nosu jí padají neviditelné mouchy, které jí děsně, ale děsně rozčilujou. A brání jí to usnout a je neklidná a vůbec – chce pomoci a my se snažíme, ale nepomáhá. Předtím pomáhalo promnout oči, ale teď už ne.

    1. Byli jste na vyšetření očí? Jinak mě napadá hlava… nějaký halucinogen… nezměnili jste krmení? Nemá novou hračku z nějakého nezvyklého materiálu? Nenatírali jsme někde něco, u čeho se ona vyskytuje?
      Je to patálie, milá Zdeno, chudák Bonynka. Pro jistotu pořádně držím palce…

      1. Žádná změna. Jen se to začíná objevovat častěji, tak jednou za měsíc už skoro, tak za 6 neděl… Já vím, že to není nic-moc, ale budeme to muset řešit, protože ta bezmoc, když čubizna chce pomoci a my to neumíme, to je děsný.

        1. držím palce, ať to není neurologická potíž, ale „jen“ zlozvyk. I s tím bude mocmoc práce… A třeba procházka jí z toho „probere“ ?? nebo se to „nedá vypnout“ ??

    2. Kdysi jsem už o něčem podobném četla, ale bohužel už nevím kde. Bylo tam naznačeno, že může jít o duševní porucha, něco na způsob obsesivní neurozy u lidí, Asi by to chtělo shánět
      specielního veta. Bohužel už nic víc o tom nevím, snad jen to, že obsesemi jsem trpěla desitky let a skutečně jsem nemohla přestat sama bez pomoci, Bylo to vyčerpávající a zoufalé. Držím palce!

      1. Já vím, kde jsme o tom četla, na kavalířím webu. Obvykle je to lapání neexistujících much prý neurologická záležitost, u kavalírů to dávali do spojitosti se syringomyelií nebo lehoučkou epilepsií. Ale to musí vidět vet, mě syringomyelie strašila, tak jsme si to u kavalírů načetla. jenže strakáči na tohle nemají tvarovanou lebku.

        1. Tak to si jdu najít!
          Ono to taky vypadá, jako když má něco v tlamě, ale tím to rozhodně není.

          ZUB? to by se taky mohlo takhle projevit? No uvidíme u pana doktora.

          Dík všem.

    3. Ale chudák Bony. Bohužel neporadím, ani jsem o něčem podobném neslyšela. Jinak mě napadají stejné dotazy, jako psala Dede. Pro jistotu držíme palce, Arinka mává packou.

    4. U kerrýků to obvykle souvisí se zubama. Falko mi to taky dělal, tak jsme mazali k vetovi a ten diagnostikoval kaz na třeňových zubech. Opravil je a byl pokoj.

    5. Zdeno, já o tom četla v souvislosti s poruchou chování. Jde o tzv chytání neviditelných much a je to popisováno jako sklony ke stereotypnímu chování. Prevencí je prý zaměstnant nějak psa, aby neupevnil toto chování, musím konstatovat, že náš pes to taky občas dělá, ale nijak se to nestupňije a to je mu už 10. Možná to souvisí s neurotičtější povahou, každopádně by mě zajímalo, co na to poví váš vet!

    6. Kdyby byla člověk, řekla bych – zajděte na oftalmologii. Co mi povídali studenti optometrie, u lidí je takové to šedé „sněžení“ v oku někdy příznakem špatného nitroočního tlaku, případně to mohou být maličké zákalky někde rohovkou počínaje a sklivcem konče, které v oku cestují. U psa nevím 🙁 .

    7. pro konzultaci doporučuju MVDr. Jiřího Beránka, nejlepšího psího a kočičího očaře v ČR….

  17. Každé rozhodnutí je rozcestí, z každého rozcestí vede nová cesta!! (f) A pak že psi nepoznaj, co si lidé myslí…

  18. Kdo se na nenápadnou feneku Penny podívá, neřekl by, že má před sebou špicového psa záchranáře. A tento zachraňuje svou celou člověčku. Tělo i duši. Klobouk dolů před tebou Penuško.
    Děvčata přeji Vám oběma, aby přehnízdění do domečku už nic nebránilo a uskutečnilo se rychle. A pozor na zakuklence, co se z nich kamarádi nevyklubou.

  19. Může mi někdo fyzikálně vysvětlit, jak je možný, že na ledovatce jsem jela za dvěma malými psy, kteří oba dohromady váží pětkrát míň než já, ale mají osm drápatých pacek, a já mám teda jen dvě trekové botasky bez drápů? Jela jsem jak namydlenej blesk a řvala „stůjte, vy kozy pitmý, dyť si rozbiju hubu“, kolemjdoucí pošťačka se bavila, protože šla po silnici, která už neklouzala, a psice se dost nechápavě ohlídly, jako že co mi vadí?

      1. No, myslím, že by ses ráda podívala i na mne, když se třicet kilo mého psa rozhodne, že támhleto se musí ted hned a úplně okamžitě prozkoumat. Naštěstí se ke mě nevrací, jako to dělal Rex. Ten mě skolil a jak jsem se hrabala nahoru, vrátil se mi pomáhat. At jsem nadávala jak chtěla, byl pevně rozhodnut mě zachránit a tak, než se nám podařilo se rozmotat,jsme se drahnou chvíli váleli po cestě. Tak to Scott naštěstí nedělá, protože vyměnit ten hnus, za kterým se vrhl, za paničku, mu nepřipadá zvlášt výhodné.

      2. Nenatáčel to náhodný kolemjdoucí? (wasntme)

        Ano, odpadlo tření, ledovice se udělala dokonce i na povrchu sněhu. Byli jsme s malýma sáňkovat – kráásně to fičelo z kopečka a pak se ještě bavili tím, že tu ledovou vrstvu produpli a rozlámali na střepy (angel) (angel) .

  20. Io,nemám slov!!Si statočná,odvážna,fantastická baba.A Penuška tiež.A preboha,daj na Peny a do domečka si takého nenasťahuj-vieš ,ženy sú hrozné,majú tendenciu nachádzať si vždy rovnaké týpky-veď Peny Ti to naznačila a musí byť furt ve střehu./Ha,ha,ha to mi pripadá ako by som mala priezvisko Komenská/

    1. Jana Ámoska má pravdu, předsedo. (inlove) Pro příště jsme s Penušou rozhodnutý věřit jejímu čenichu víc než mýmu rozumu. 🙂

  21. Jen prolétávám. Tohle se ale četlo jako detektivka, naštěstí jsme věděli, že to muselo dopandout dobře. Penuška už dávno není štěňátko a Io se těší do domečku. Ale je pravda, že člověku se někdy prostě nechce ty oči otevřít. Chudáci ti, kteří nemají svou Penny, aby jim s tím pomohla.
    No jak tak prolétám čtu občas něco, tak jsem vůbec něvěděla, co se tu odehrává za událostě. Dede a její smečce posílám objetí a Kazanovi mávám za duhu, Betce držím palečky a aby to ještě rozchodila. Borůvka je snad už v pořádku a momentálně sem zapomněla, co je tu za další marody, ale ještě někdo chtěl palečky. No palečky držíme preventivně a zase mizím.
    (U nás stav setrvale nestíhací, Rysík zdráv a Rysinka rekonvalescent.)

  22. Ioaninno, co napsat. Gratuluji, že jsi sebrala vše, co v tobě je a toho Druhého pustila k vodě. Nestál za to a ty to víš. Jen si říkám, žes to vůbec přežila. A Penny věř, má lepší nos než člověk. A držím palce do budoucna (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h)

    1. Já už jsem tak nějak přežila nepřežitelný víckrát… 🙂 Jsem musela být v minulým životě děsná, asi. 🙂

  23. Někdy je člověk takovej zpomalenej. Penny je udatná pejska (inlove) , nakonec ti ty důležitý věci dokázala nasoukat do hlavy.

  24. Penuško, jsi bystrá a udatná pejska (inlove) . A tvoje člověka taky, fakt! (nod) Vono totiž, jak už podotkla Alex, najdou se i tací, co nerozlepí oči a neodecpou uši, resp. nenajdou k tomu odvahu, nikdy.
    A každá zkušenost se počítá 🙂 .

    1. Emtesko, díky za optání – s Klérkou se to má tak, že od včerejšího odpoledne už nebyla na velké, do dnešního rána se cpala dietou (po troškách):
      rýže s dušenou mrkví a v tom třeba deset namočených jejích granulek, aby to vzala. A ona chůdě jedno fousaté jak má hlad, to baštila. Tu brkaši jsem vylepšila též rozmiksovanou vařenou mrkví, ale tu jsem do ní ládovala lžičkou. Dnes v poledne jsem už poměr obrátila, pár zrnek rýže a rozměklé granule. Zatím se stále nic neděje, ale uvnitř se ozývají zvuky a tu a tam musíme větrat, tak snad všechno funguje jak má. Noc byla klidná a spaly jsme jak Růženky.

      1. Sláva, atk se zdá, že palcodržna zabrala. Ovšem bez zkušeností pánčičky Alex a panveta by ale nazabrala tak rychle.

      2. Hurrrrá!
        Kdyby bylo ještě potřeba, do Penuše jsem kdysi dávno v takovým případě rvala rýži (suchou) a živočišný uhlí. Zajímavý to začalo být, když jsem zkoumala první tuhej produkt. Byl úplně černej, já zpanikařila a v tu ránu visela vetovi na telefonu. Takže paniky netřeba. Po dietě z černýho uhlí je černá barva onoho správně. 😀

        1. Hi, hi, Io, to znám i sama od sebe. Sice jsem neděsila doktora, ale hrklo ve mně pořádně.

    1. Asi tak tři nebo čtyři roky, jo.
      Další povídání bude o tom, jak se z toho člověk shrabává. Penuščina úloha samozřejmě opět nezastupitelná. (h)

  25. Ioannino, tyhle skutečnosti jsem netušila, a že jsi se takhle vypořádala s Tím Druhým, to jsi udělala moc a moc dobře, ale to už dávno víš sama. Jsi Velká Jednička (y) !
    Některé mé kamarádky to nedokázaly a trpí i ve stáří.

  26. snad už od doby,co jsem začala rozum brát, jsem věděla, že zvířátka mají jakýsi radar na lidi a poznají kdo je syčák sobeckej.Za maskou hned odhalí kdo to s námi myslí špatně. Ještě za dob mládí jsem měla foxe Daisy a jak na někoho zavrčela, mohla jsem si byt jistá, že to je pablb.

  27. Milá Io, stala ses mi inspirací, což jsem Ti chtěla dávno napsat, jenže sejít se v jedné diskusi je děsně zapeklitá složitost. Jelikož předpokládám, že se sem podíváš, tak Tě tu nejspíš chytím. Já vždycky děsně toužila po domácích houstičkách-banketkách, ale přišlo mi to nad mé síly. Díky Tvému článku o výrobě chleba jsem je vyzkoušela. Výsledek – voňavé, krásné, leč kamenovat bych s nima mohla nepřítele. Normálně bych s tím práskla, ale díky Tobě, se pustím do dalšího pokusu s vervou. Tak tolik o pečení.
    A s těma chlapama a společnému soužití… Tohle byl takový klasický mužský slabošský zmetek, který si zasluhoval krátký proces. A je moc fajn, že se Ti to povedlo se s ním vypořádat. (flex)

    1. Hm, zkus hodit do trouby rendlík s vodou, míň to vyschne, a možná eště něco s těstem… a pokračuj v hlásání, já jsem vždycky děsně šťastná, když někoho nainspiruju k nějakým vylomeninám — ééé, kreativitě, jsem chtěla říct. (inlove)

  28. Pennuško a Ioan, co dodat… (hug) (f) (h) ještě, že tě ta tvoje člověka má 🙂

  29. Jj – je bezva mít takovýho kámoše, kterej při nás stojí, i když zrovna pácháme blbostě …. (clap)

  30. hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Jóó – lidi mají někdy oči nevidící… Láska často rozum přemůže a pak dlouho trvá, než člověka jedna prokoukne. Pennuško, ty jsi prostě šikovnější ve spoustě věcí… (inlove)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN