Moje člověka je strašně divná. Má psa, který má na rozdíl od ní dobrý čenich, a nevěří mu. Prý že má vlastní oči a vlastní rozum a já že ničemu nerozumím a že prý jsem žárlivka užárlená.

Dotáhla domů Toho Druhého. Já byla ještě skoro štěně. On o mě pořád zakopával (moje člověka ne, ta se umí koukat pod nohy a nepřerazí se ani potmě v kuchyni poseté čerstvě rozžužlanými cucky plyšáků, akorát když na nějaký kvalitně oslintaný cucek šlápne bosou nohou, tak vyjekne: Ééé, fuj, hnus, což teda nechápu, protože ožužlané cucky jsou nejlepší, jelikož je jeden snadno vyčenichá… no nic).

Takže Ten Druhý o mě pořád zakopával, což bych mu i odpustila, zvlášť poté, co mě moje člověka začala učit, že mám lidem sama uhýbat a když prý neuhnu, je to moje chyba, protože mám předpokládat, že lidi jsou slepí, hluší a blbí, a to prosím všichni bez výjimky a včetně mojí člověky, a taky protože jsem prý velká holka a nikdo mi moje packy za mě hlídat nebude, s tím ať nepočítám, a jestli je chci mít placaté, je to prý moje věc.

Krom toho jsem prý stejně rozmazaná šmouha fotonoidní a nikdo nemůže tušit, kde přesně ty moje tlapky Schrödingerovky za půl vteřiny budou. No dobrá. Ostatně jsem zjistila, že je to i docela psina, vyhýbat se lidem tak těsně, že mají dojem, že mě musí zašlápnout, ale já se jich přitom při průletu kolem nedotknu ani jediným chlupem. Takže nějaké to zakopávání bych i zvládla.

Jenomže on mě zvedal do náručí, což bylo skoro do výšky hlavy mojí člověky, a odtud mě pouštěl. Prostě tak, jednu chvíli mě drží, vzápětí padám. Moje člověka ze začátku ječela, že by se sirény mohly před ní zahrabat a vymlouvat na hlasovou nedostatečnost, prý že nejsem žádná kočka, ale pes, je snad Ten Druhý vůl? Ale Ten Druhý povídá, nevyšiluj, to pro ni přece není žádná výška a beztak doskakuje na tlapky, tak o co ti jde?

A zvedl mě a pustil a já se jen na poslední minimikrovteřinku zvládla odrazit půlkou zadní tlapky od jeho palce, takže to nebyl pád, ale skok. Moje člověka se hádala a hádala, ale Ten Druhý se smál a ona uviděla, že to nevede nikam, takže mě začala učit skákat z výšky, abych to prý uměla a nepřerazila se.

Potom se mi Ten Druhý smál. On se posmíval i mojí člověce, úplně stejně. Vážně nevím, jak to v tu dobu měla s tím vlastním rozumem a očima. Třeba byly v pořádku, ale rozhodně měla ucpané aspoň uši. Smál se mi za to, jak se stáčím do klubíčka, když spím. Prý jsem kazeťák. Když jsem ve spánku zavřela oči (to jsem tehdy nedělala moc často), pokládal na mě sešit nebo tak něco, že je to prý legrační. Mně to teda tak nepřipadalo.

Vždycky jsem se vzbudila, vyletěla půl metru… a šla si lehnout za židli mojí člověce, která byla zabraná do nějakých těch svých lejster a písmenek, takže si mě nevšimla, a pak chtěla vstát a nadzvedla zadní nohy té židle a já zpod ní vystartovala a ona, no, nepřerazila se, ale nějaký ten krucinál padl. A pak se ona naučila zašoupat nohama pod židlí, než vstane, jestli tam jako jsem nebo ne, a já se naučila si s sebou nosit něco hodně pískacího a to jí narafičit pod nohy, aby to věděla najisto, že spím těsně u zadních nohou té židle a že má vstávat opatrně.

Moje člověka tehdy těm svým papírům říkala diplomka, ale mnohem častěji tomu říkávala Krucinálfagot, já se na to můžu, a hrozně nerada od nich vstávala. Takže když jsem potřebovala čurat, přišla jsem za ní a otravovala ji. Ona skoro ani nezvedla hlavu a jenom tak utrousila: „Děláš něco důležitýho? Nemohl bys prosím tě jít s Penny?“ Ten Druhý něco zavrčel a nic.

Moje člověka chvíli ťukala do noťásku a pak zas povídá: „Hele, běž s tou Penny, jo? A vezmi kýbl na vyhození.“ Ten Druhý obyčejně zas něco zavrčel a zas nic. Moje člověka pokračovala v tom ťukání a za nějakou dobu znovu: „Ty, běž s tou Penny. Aspoň oběhnout barák. Já teďka fakt nemůžu.“

Někdy ho ukecala, někdy ne. Když ne, zasakrovala, vstala a šla se mnou sama. To jsem byla radši, protože jsme neobíhaly barák, ale půl sídliště a hrály jsme si se šiškou a tak. Ten Druhý mě vždycky nechal jenom jednou vyčurat a jednou vykakat a zas honem domů. Takže takhle to vypadalo.

Dávala jsem mojí člověce najevo, kdo má koho ve smečce rád a kdo je akorát taková vyžírka bezohledná, jak jsem jenom mohla. Když si sedla, já se usadila poblíž. Když jsme byli někde venku a šli jsme nějakým nebezpečím, zařadila jsem se k noze mojí člověce, ať ten povel vydala ona nebo Ten Druhý. Když se někde ona a Ten Druhý rozcházeli každý jinam, šla jsem s mojí člověkou, prostě tak, samozřejmě. (Chápete, ne? Ten, kdo mě háže z výšky na zem, mě před nebezpečím neochrání. Já to věděla, i když jsem byla ještě malá. Nerozumím, proč moje člověka ne.)

Ten Druhý to neviděl. Pořád si myslel, že ho mám ráda nebo co. Ráda… nevím, ale bezpečně mi s ním nebylo. Moje člověka to asi taky neviděla. Protože jednou jsme se vraceli od Máťy. Moje člověka tam měla kolo a Ten Druhý ne. Sešli jsme ke dveřím všichni tři a moje člověka říká: Vezmi Penny, já pojedu po silnici, tak ať se tam neplete pod ty auta.

Ten Druhý na to: Tak dobře, ale nech nás vyjít první. (Takže asi něco tušil.) No a vyšli jsme a obcházíme školu, kde se náš chodník kříží s tou silnicí, co po ní jela moje člověka, a ona zrovna přijíždí na tu křižovatku a mává na nás… …a já se jednoduše sebrala a utíkám za ní!

Ten Druhý za mnou křičí, ať prý jdu k němu a hned, a já ho ignoruju, protože je to takovej vůl a prostě poběžím vedle mojí člověky, auta neauta, a budu s ní třeba i na té silnici hnusné mnohem, mnohem bezpečnější než s ním na chodníku uprostřed trávy uprostřed pole uprostřed lesa, kde žádné auto být nemůže, ani kdyby umělo lítat! Já v tom mám jasno!

Tak! Moje člověka zastavila a já doběhla a skočila jí na hlavu a ona mě chytla. Jenže mi říká: Neblázni, Penny, běž zpátky. Já si jí zavrtávám hlavu pod paži, že ne a ne a ne a fakt ne a ani náhodou ne a prostě vůbec ne. A ona říká: Se mnou nemůžeš, tady jezdí ošklivá autíčka. Běž pěkně s Tím Druhým domů. Já tam dojedu, neboj. A já neslyším, protože jsem zavrtaná.

A on k nám došel a přivázal mě na špagát a odtáhl mě pryč. Já vyrývala rýhy do chodníku, ale nebylo mi to vůbec platné. Ale když jsme docházeli k domu, vidím a čichám, že přede dveřmi stojí moje člověka i s kolem a čeká na nás! Vykroutila jsem se z obojku a utíkala jí radostně skočit na hlavu. Lidi! Pak mě začala učit jezdit v košíku na kole.

A Ten Druhý tu historku vyprávěl pořád dokola ještě asi rok nebo dýl a moje člověka se na něj zlobila, prý proč nechápe, že se tím leda shazuje? Pořád si ještě myslela, že k ní patří. Ale nepatřil. Nepatřil a já to věděla. Měla se mě zeptat hned.

Poslední asi tak rok začal opravdu divně smrdět. Moje člověka to necítila, ale něco poznat musela, protože se hádávali, hlavně v noci. Skoro mě přestali vyhazovat z ložnice. Už jsem ani neměla příležitost se mezi ně natlačit, když si dávali pusy na čumáky, abych taky dostala od každého pusu na jedno ucho, jako to dělávali kdysi. (Dokonce se jednou lidi v hospodě, kam moje člověka občas chodívá hrát na kytaru, zeptali, co že s ním je, jestli je teplej nebo co. Nevím, mně odjakživa přijde, že psi mají tělo teplejší než lidi, ale možná to kluci kytaroví mysleli jinak.)

A Ten Druhý se vracel domů v děsně divné doby a moje člověka se o něj bála (já to poznám, já mám čenich) a on pak přišel i s tím divným smradem, co ona necítila… a já se snažila být co nejzalezlejší a tvářit se, že neexistuju. On si chodil, kam chtěl, ale moje člověka nesměla, ani do čajovny malovat mandaly, ani na pokec s Básníky Šílenci. Prý je to moc drahé.

Tak si udělala aspoň balkónovou čajovnu se zahrádkou a sedávala tam. Sama. Tomu Druhému tam připadalo moc horko a kamarády cvoky zvát přestala, protože… vlastně nevím proč. Když Ten Druhý nebyl doma, olizovala jsem mojí člověce obličej a ona se mi zavrtávala čumákem do srsti a říkala: Proč ty máš pořád takový sklaplý ouška, Penuško? Kvůli tomu smradu, víš. Jenže jak jí to říct, když je tak nechápavá?

Moje člověka nakonec dopsala tu diplomku a pak se seštěkali úplně nejhůř. Ten Druhý nechtěl, aby šla na něco, čemu říkala státnice. Prý, tak je nebudeš mít, a co. Budeš stejně doma. A nenechával ji spát a peníze jí vyčítal, že jich mají málo, protože prý nebyla tenhle měsíc na veletrhu a on že tam sám bez ní přece nepůjde, a vůbec samé škaredé věci mluvil a dělal, a ona pořád, že se musí učit, že potřebuje aspoň šest týdnů, a on že ne, a tak dokola a dokola, až jí tekly nervy, že má málo času, a on z toho měl radost, ale nebylo to vidět, to si ohlídal. Dalo se to jenom vyčuchat.

Tehdy se probudil čenich mojí člověky. Konečně. Začala Toho Druhého ukecávat, ať jde aspoň na poslední měsíc k mamince. A on že ne, že prý moje člověka vaří líp a že on nechce a vůbec, co prý bude k večeří? A ona, že se půjde do menzy. A on, že vezmeme mě, jako Penny, s sebou. A ona, že to nejde, že nás zase kuchařky vyhodí. A on, že je stejně jídlo v menze drahé. Moje člověka se chytala stropu a říká: Dej mi svátek, prosím tě, musím se učit.

A pak jednou křičel: Nepůjdu! A vyběhl na balkon a prý, to radši skočím dolů. Moje člověka skokem za ním a chytá ho za tričko a tahá domů, ale on chňapl truhlíky s kytkama, co je má moje člověka moc ráda, protože jsou hezké, a ryc! z toho čtvrtého patra s nimi rovnou dolů na zem.

Moje člověka tiše prohlásila: Jseš hajzl. A šla dolů kouknout se, jestli by z toho mohla ještě něco zachránit. Já šla s ní a hledala jsem pro ni v trávě plastové kusy z truhlíku a ona říká: Jseš hodná, Penuško, ale je to rozbitý, akorát na vyhození, vidíš. Ty kytičky možná ještě porostou, ale truhlík je pryč. Nerostly. A kdykoli moje člověka koukla z okna na balkonovou zahrádku, zesmutněla a šla mě pohladit.

Potom Ten Druhý dělal scény, že teda jede domů. Stopem. Že si jde stoupnout na dálnici. Třeba ho tam něco srazí a přibude tam další křížek. Přestal s tím, když moje člověka řekla, tak si tam běž, dělej si, co chceš, hlavně jeď. Neodjel.

Pak se jednou vrátil skoro ráno a asi o dva dny později, než ho moje člověka čekala, a hrozně silně smrděl tím divným jedovatým smradem.

Moje člověka na něj, kde byl, že měla hrozný strach, a on, že prý jí po tom nic není, a nakonec jí dal facku. A ona povídá, tos neměl. Jenom tak, tiše. To je nejhorší, když se moje člověka přestane hněvat a mluví potichu. To znamená, že jste si to už u ní skoro úplně prohráli. Pak se jeden den ocitli na tom balkoně, už nevím jak. Strkali se tam a najednou takový divný výkřik a moje člověka visí přes zábradlí. Já sebrala všechnu odvahu a doplížila se za Toho Druhého a děsně zavrčela. Nebo aspoň jsem chtěla. Vyšlo mi z toho něco mezi zavrčením a zakňučením.

Ale stačilo to. Moje člověka se nějak dostala zpátky na nohy a pak začala kopat a kousat ona a lidičky, to byste nechtěli vidět. Ani já jsem netušila, že se moje člověka umí tak rvát. A když už měla celé tělo v bezpečí na správné straně zábradlí a nevisela nad tou hloubkou a Ten Druhý dokonce začínal couvat (a zakopl u toho o mě, haha, div se nenatáhl), prostě a jednoduše a bez obvyklého prošení povídá: Vypadni. A on šel a já jí celý večer olizovala obličej.

Pak se nějak domluvili (nebýt to moje člověka, kterou nadevšecko miluju, pomalu bych si začínala klepat packou na čelo a říkat si něco o nepoučitelných pitomcích – domlouvat se s Tím Druhým, po tom všem, ale možná za to mohla trochu i Máťy, která mojí člověce říkala, ať není blbá a usmíří se, a jaký je Ten Druhý báječný a že by o ni taky už nikdo nemusel stát, přece ví, že je divná), no, prostě se domluvili, že teda Ten Druhý půjde k mamince a až moje člověka udělá tu těžkou zkoušku, tak se sejdou a zjistí, jestli spolu budou dál, nebo ne.

Takže se asi tak po šesti týdnech sešli. V kanceláři jedné cestovky. Smrdělo to tam tím divným smradem, co Ten Druhý tahal poslední rok nebo tak v sobě domů. On tam seděl u nějakého počítače. Moje člověka ho uviděla, zarazila se, zvedla obočí: Tohle? Tohleto jsem chtěla zpátky domů? Já po ní střihla uchem: vidíš, já ti to říkám už jak dlouho. Ona jenom zamrkala a přetřela si tvář.

Ten Druhý se otočil a prý ahoj. (Nic na mojí člověce nepoznal.) A hned povídá, že překládá jakýsi článek. Prý o ayahuasce. Nevím, co je ayahuaska, ale bylo to něco, za čím ta cestovka vozila lidi. Že by s tím potřeboval pomoct, jenom tak větu nebo dvě. Nechal si ležet batoh v rohu a já si na něm ustlala, protože vím svoje.

Jak jsou ve hře písmenka, je to s mojí člověkou na dlouho, smrad nesmrad, divný dojem nedivný dojem. A taky že jo. Opravovala mu ten překlad a on prý, že ten kousek, co opravila, je o hodně jiný a lepší než to, co přeložil on, a ona teda opravila tu věc celou. Já se mezitím prospala, protáhla, obešla si kolečko a ještě jednou se prospala. A najednou slyším, že moje člověka říká, že jdeme domů.

Ten Druhý tak nějak čekal, jestli půjde s námi. Moje člověka říká, že ne. Ten Druhý povídá: Nojo… tak jo… Ale necháš mi Penny. Má mě ráda. Koukej, spí na mém batohu a ne na tvém. Bylo by jí po mně smutno. Moje člověka se na mně podívala, tak trošku se usmála a říká: Penny zůstane s tím, s kým bude chtít sama jít. A já pochopila, že se jí konečně nadobro rozlepily ty její oči a odecpaly se jí uši a ten její člověčí rozum že konečně začal fungovat jako můj čich. Však taky bylo na čase.

Vyšli jsme ven. Ten Druhý říká: Tak ahoj, a ty, Penny, pojď. Já se ani nehnula, jen jsem střihla uchem na moji člověku.

Ta mu odpověděla: Tak ahoj. A prostě vykročila. A já s ní. Hned, bez pauzy, bez ohlídnutí. Teprve až za rohem se zastavila a vzala mě do náruče a zvedla a dala mi pusu na ucho.

Stiskla mě, až jsem vydechla, pak se se mnou zatočila, což nemám ráda, protože pak nevím, kde je nahoře a dole, a potom mě postavila na zem a sama si dřepla. Věděla jsem, že půjdeš se mnou, povídá a pořád dokolečka mě hladila a hladila. Jseš moje penušatá Penuška, nejpenušatější na celým světě.

Já jí oblízla čumák. Cos myslela, říkám. My dvě si přece věříme, ty a já. Zafuněla mi do srsti. To víš. A pak jsme běžely domů a ani jedna jsme nemusely mít sklaplá ouška. Už ne. Už nikdy.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)