Rukopisnou památkou už jsem se v seriálu o moderních záhadách zabýval, a to hned v prvním díle. Nyní se podíváme do této oblasti znovu. Ta záhada leží v chrámu naší historie, v knihovně v Národním muzeu, v oddělení rukopisů.

Roku 1817 nalezl důchodní (hospodářský úředník na feudálním panství) Josef Kovář ve sklepě zámku Zelená Hora (toho u Nepomuku) pergamenový rukopis sestávající ze čtyř listů. Příliš mu nerozuměl, nezabýval se historií ani literaturou, poznal však, že text na pergamenu je český a zanesl jej nepomuckému děkanovi panu Františku Boubelovi, který už byl schopen rukopis přečíst a podle jeho obsahu ho začali pracovně nazývat Libušin soud.

Pojednával totiž o sporu bratrů ze Šťáhlav, který soudila mýtická kněžna Libuše. Děkan vrátil rukopis po nějaké době zpět Josefu Kovářovi a ten jej, na děkanovu přímluvu, roku 1818 zaslal do Národního muzea. Udělal to tajně, přes hraběte Kolowrata, měl nahnáno ze svého pána, knížete Hieronyma Colloredo-Mansfelda. Domníval se, že kníže by nejenže nedovolil rukopis zaslat muzeu, ale nejspíš by nařídil jeho zničení. A z Josefa Kováře by udělal nezaměstnaného.

On totiž pan kníže Čechy a češtinu, mírně řečeno, neměl zrovna v lásce a k českým písemným památkám se už párkrát velmi nepěkně zachoval, bodejž by ho za to hrom po poli honil. Tyto okolnosti nálezu zjistil a zveřejnil roku 1859 historik Wáclaw Wladiwoj Tomek.

Manuskript obsahuje dva zlomky zpěvů. První zpěv líčí jakési majetkoprávní uspořádání uvnitř rodu a druhý zpěv líčí konkrétní spor bratrů ze Šťáhlav o majetek, kdy jeden z bratrů na základě práva prvorozeného chce uhamtat všechno pro sebe, ale kněžna Libuše v roli rozhodkyně určí, že nemá být krkoun a mají si bratři rozdělit majetek napůl a spravovat jej oba. Starší bratr to nezkousne a kněžnu urazí.

Je to stará pověst, je známa různými verzemi z českých kronik, například z Kosmovy. Písmařsky vzato, obsahuje pergamen 4 iniciály, 13 majuskulí, 8 grafických symbolů a asi 80 značek červeně provedených suříkem (Pb3O4 – tetraoxid diolovnato-olovičitý), to je látka kterou používali k červenému barvení už staří Římané. Tyto značky jsou umístěny v textu většinou nahodile, jen ve dvou případech jsou napojeny na majuskule. Inkoust je železito-měďnatá sloučenina, jejíž barva je nyní od měděnky zelená, a protože inkoust pronikl do hmoty pergamenu velmi hluboko, místy se i propil na druhou stranu, je i celý pergamen nyní nepěkně zelený.

Je to ale všechno pravda co o okolnostech nálezu tvrdí historik Tomek? Už abbé Dobrovský roku 1824 označil Libušin soud za „bídný padělek“ a později poskládal celkem 33 námitek, výhrad a argumentů, proč se tak domnívá. Třicet tři, nu, to je hodně, ale přesto je všechny roku 1840 do jedné vyvrátili Palacký a Šafařík ve svém spise Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache. Ladislav Dolanský roku 1889 uveřejnil článek o nálezu kryptogramu znějícího „V. Hanka fecit“, který měl mít na mínění o pravosti rukopisu rozhodující vliv.

Že jde o klasické přání – otce myšlenky, tedy o čirou fantazii odhalil však slovinský vědec Davorin Žunkovič už počátkem minulého století, přesto se tato fáma drží v povědomí lidí s obdivuhodnou silou, čehož důkazem je i to, že mi existenci kryptogramu „V. Hanka fecit“ jako „fakt“ vykládala na gymnáziu moje profesorka českého jazyka. Chemicky se snažil propátrat rukopis například Augustin J. K. Corda, badatel, jehož služeb využíval i třeba Alexander von Humboldt, známý německý přírodovědec. Corda zkoumal inkoust a srovnával ho s inkoustem na jiných rukopisech z dvanáctého a třináctého století. A inkoust rukopisu ze Zelené Hory označil za „nanejvýš starý“, odhalil v něm totiž jevy, kterých nelze docílit rychle.

Mohl by mi někdo sdělit, jak lze rychle (v řádu dnů, týdnů nanejvýš měsíců) docílit zezelenání písma pod černohnědým povrchem (který se z písma setře) a současně proniknutím inkoustu do hmoty pergamenu a rovněž jeho zezelenání? Protože přesně tohoto by musel padělatel docílit. Augustin Corda tvrdí, že se to nedá, ale dnes může být stav poznání o mnoho dál a já nejsem chemik ani znalec mikroskopických chemických jevů. Jak se dá takhle razantně urychlit stárnutí inkoustu, umí to někdo aspoň dnes, natož tehdy?

Fotochemický průzkum prováděl také počátkem dvacátého století profesor Viktorin Vojtěch, ředitel Fyzikálního ústavu UK, i on tvrdil, že nenašel žádné známky padělanosti. Roku 1967 zkoumal Libušin soud Kriminalistický ústav z pověření Ministerstva kultury, tým se snažil prokázat, že červené značky jsou pozůstatkem spodního písma , které bylo seškrábáno, a jsou ve skutečnosti pod hlavním textem a rukopis je proto palimpsest. To by ale samo o sobě nebyl důkaz falšování, tahle metoda byla ve středověku častá. Pergamen nebyl úplně levný materiál.

Ostatně oponentní řízení k protokolům průzkumného týmu označilo roku 1975 závěry za neprůkazné a výsledky oponentury byly utajeny. Další oponentura proběhla roku 1992 a i ta konstatovala v protokolech nedostatky a navíc odmítla vyjádření spisovatele Miroslava Ivanova o politické manipulaci v oponentuře z roku 1975. Miroslav Ivanov se významně podílel na zkoumání roku 1967, ale nemohu si vzpomenout na žádného historika, který by chtěl mít s tímto spisovatelem něco společného, osobně jsem ho nikdy nepoznal a ani toho nelituji. Můj dojem z televizního vystoupení o tomto člověku byl nevalný. Arogance a zabedněnost z toho člověka kapala přes okraj obrazovky na koberec, bylo mi z toho velmi smutno.

V neposlední řadě tu ale máme vážné námitky jazykovědné, textu rukopisu jsou vytýkány odchylky z gramatiky, která se předpokládá pro dobu, do níž je Libušin soud datován, tedy počátek nebo první polovina druhého tisíciletí. Přesněji řečeno nejen odchylky, ale dokonce i výskyt slov nedoložených ve starých písemných památkách. Rozbor jednotlivostí je nad rámec našeho krátkého zamyšlení, ale můžeme si snad vypůjčit zajímavou myšlenku doktora Julia Enderse, vynikajícího klasického filologa a překladatele ze starořečtiny (Aischylova díla).

Ten totiž řekl, že orální poezie se nutně musí lišit od jazyka kronik, církevních či právnických spisů, má-li být Libušin soud (i jiné rukopisy) pravý. Jinými slovy to celé obrací a říká, že právě nápadná shoda s předpokládanou gramatikou by mohla být indicií o zfalšování. Obecně bývá označována umělecká úroveň textu jako vysoká a to nejen u Libušina soudu. Teorii, že autory textu jsou knihovník Václav Hanka a básník Josef Linda, kdysi ironizoval Jan Neruda. Řekl k tomu cosi v tom smyslu že je poněkud málo pravděpodobné, aby se dva patlalové se spojili, a vytvořili klenot. S tím se dá souhlasit, víc patlalů upatlá jen větší…však víme co.

Co si s tím vším počít? Čím víc se člověk o problematice dozvídá, tím se oficiálně uznávaná teorie o padělanosti jeví být chatrnější a chatrnější. Existuje také teorie z roku 1974, že tzv. Zelenohorský rukopis (nejen ten ale hlavně další sporná rukopisná památka, Rukopis Královédvorský, o kterém jsme zde zatím nehovořili) pochází z barokní éry. Autorem této teorie je profesor Karel Krejčí, a v současnosti ji zastává například americký profesor Zdenko F. Daneš z univerzity v Tacomě, který klade vznik rukopisů někam zhruba k roku 1500 a za autora považuje člověka pocházejícího z oblasti bývalé Jugoslávie.

Nedá se očekávat, že v dohledné době dojde k nějakému průlomu v poznání a že se dozvíme více o tajemném autorovi krásné písně, neboť oficiální věda zamrzla na stanovisku, že Zelenohorský rukopis je falzum z doby národního obrození a tak se to budou ve školách učit vaše děti a děti jejich dětí. Příčina tkví v tom, že oficiální věda se nesnadno k něčemu rozhoduje, ale když už nějaké stanovisko zaujme, tak jej mění ještě mnohem obtížněji. A my? Prostě nadále nevíme.