„Nic si z toho nedělej,“ řekl jsem bezelstně svému příteli, když jsme tak seděli u něj doma, každý nad šálkem dobré kávy. „Nic si z toho nedělej, že jsi pod pantoflem,“ a když jsem si všiml náznaku rozpačitosti v jeho očích, dodal jsem „je to o zvyk. Já jsem si zvykl již před léty, a už si na své podpantofelství nestěžuji, dokonce ani v duchu ne…“

Můj přítel sice podotkl, že jeho paní „je živel“, což asi mělo jemně připomenout jeho osobní odvahu, s níž do manželství kdysi vstupoval, ale k tématu mužské podřízenosti, která nám oběma, vzhledem k tomu, že jsou na nás naše manželky hodné, nepřipadá krutá nebo dokonce ponižující, jsme se již nevraceli.

Když tak s odstupem času o tomto svém záchvěvu upřímnosti uvažuji, musím přiznat, že se nic na mém zařazení v domácím kolektivu nezměnilo, a že mně to i nadále neplní smutkem ani nadšením. Výhodné pro mne je třeba to, že se například nemusím zabývat tím, co a kdy si mám vzít na sebe: má paní ví mnohem lépe než já, co je pro mne vhodné a co si tudíž chci vzít. Nemusím také odpovídat na otázky týkající se mého krmení, tedy na otázky jako „chceš radši brambory nebo knedlík?“ nebo „chceš chleba nebo housku?“

Kdybych řekl v obou případech poctivě, že je mi to jedno, případně že je mi to fuk, mohla by se tazatelka cítit dotčená. Mně se ale povedlo docílit, že takové otázky již delší dobu nedostávám. Ví se, že jsem v řadě praktických otázek a problémů s nimi spojených přísně tolerantní a dokonce se dá tvrdit, že až neutrální, tedy že se nepletu ani do svých vlastních záležitostí. Ostatně jsem v menšině, mám manželku a dceru, a ty dvě dámy dokáží ovšem o všem moudře rozhodnout…

Tak docela jist jsem si s tímto závěrem nebyl v situaci, když jsme přišli o pejska. Dcera je zaměstnaná, paní a já jsme již nějakou dobu v důchodu. Starat se o štěně bychom asi mohli jen těžko, nemáme na to dost temperamentu a nebudeme mít časem možná dost sil. Tentokrát jsem si, pochopitelně s náležitou dávkou skromnosti, dovolil nesměle svůj názor projevit. Jenže obě mé dámy rozhodly, že si pořídíme, tak jako doposud vždy, pejska z útulku. Měla by to být fenka, protože ty jsou klidnější a méně sexuchtivé, zatímco pejskové většinou, jakmile k nim dolehne vůně žádoucí psí samičky, přestávají pravidelně jíst, teskní, jsou smutní, někdy dokonce mají snahu psát milostnou poezii. Náš budoucí čtvernohý přírůstek by měl být spíše menší, a pokud možno klidnější povahy. Kde ale máme hledat?

Věc vyřešil internet. Našel se tu útulek, který pejsky nejen nabízel, ale dával dokonce k dispozici i jejich fotografie. Právě zde se tedy našla fenka, přibližně dvouroční, podle vyjádření vedoucí útulku přítulná, a podle fotografie spíše menší. A tak přišel den, kdy po předchozí telefonické domluvě zajela dcera do útulku a přivezla mladé, štíhlé, rozhodně ale ne malé psí stvoření. Fotografie, kterou jsme měli, neklamala, nikomu nemůžeme nic vyčítat: nebývá zvykem spolu s pejskem vyfotografovat i metr, čekali jsme tedy něco menšího.

Vzhledem, hlavně hlavou a tvarem těla se to podobalo ridžbegovi. My jsme ale nepřemýšleli o rase našeho nového přírůstku, zato skoro okamžitě jsme zjistili, že naše fenka je nejen čistá, jako by byla nedávno vykoupaná, ale i čistotná, přátelská a důvěřivá. Brzy nám měla předvést, že se strašně ráda se nechává hladit a drbat. V útulku té fence dali jméno Adélka. Naše dámy ji překřtily na Viki, a možná se tak pejska kdysi jmenovala, protože na to jméno slyší a dokonce i obstojně poslouchá. Poslušnější v tom našem rodinném kolektivu, složenému nyní z dvou dam, kocourka, pejsky a mne, jsem snad jenom já… Zdálo se zpočátku také, že naše Viki není mlsná a bude jíst všechno, co dostane. Několik týdnů společného života napovídá, že tuto užitečnou a chvályhodnou vlastnost budu mít i nadále jenom já. Takže o jakousi vlastní výjimečnost nemusím mít obavy…

V novém domově se Viki zorientovala velice rychle. Od první chvíle se ke všem chovala mile a přátelsky, mazlila by se s každým, s každou naší návštěvou a líbil se jí i pán, který přišel zapsat stav elektroměru. Nám i našim návštěvám se tak trochu podbízí: stále chce být blízko milých lidí, když sedíme u stolu, vybere si jednoho z nás a tomu položí hlavu na klín, nebo alespoň na nohu. Nevyvádí nic, co by nás rozčilovalo, takže na ni můžeme být hodní a pokud se nám něco nelíbí, stačí domluva.

„Vikinko, nemůžeš si lehnout mezi dveře, když tamtudy musíme procházet. Jsi příliš velká, víš?“ „Vikinko, nevadí, že ležíš na zádech a ukazuješ nám bříško, my tě ale nemůžeme dlouho hladit. Můžeme tě párkrát podrbat, ale déle věnovat se ti nemůžeme. Máme svoji práci, víš?“ „Vikinko, teď nechoď do předsíně a počkej chvíli, až se náš kocourek nají. Na tebe také dojde, my tě neošidíme, víš?“

„Vikinko, to je hezké od tebe, že jsi okamžitě pochopila, že páníček má v pravé zásuvce psacího stolu dobroty pro tebe, hlavně střívka a plátky, ale on ti je nemůže pořád dávat. Musíš jíst také to, co jsme ti dali do misky, víš?“ „Vikinko, mám tě rád a ty o tom jistě nepochybuješ, ale nesmíš mne čenichem šťouchat do ruky, když píšu na počítači. Dokonce budu rád, když mne necháš trochu v klidu, já bych se jinak na to psaní nemohl soustředit, víš?“

„Vikinko, moc ti to na tom mém gauči sluší, víš?“ „Vikinko, jsem dost unavený, chtěl bych si také na chvíli lehnout. Byla bys tak moc hodná, a pustila mne na kousek místa vedle sebe na můj gauč? Když dáš ty své velké packy trochu stranou, klidně se vedle tebe vejdu, víš?“ „Vikinko, poslechni mě, a budeme se navzájem hřát, víš?“