Milí přátelé a kamarádi, znovu jsem tu já, udatný Samir, co vám chce dnes povyprávět o svém nejnovějším hrdinském kousku.

Není to tak dávno, co jsem se zmínil o kouzelné skřínce, které lidé říkají lednice. Já mám lednici moc rád, lidé v ní schovávají spoustu dobrot a někdy i něco na zub dostanu. Lednici sleduji už od doby, kdy mě panička přinesla a kdy jsem se začal seznamovat se svým královstvím. Po čase jsem zjistil, že tuhle skříňku svými silami neotevřu, přece jen mám malé pacičky.

Po delším pozorování, spojeném s mnoha úpornými pokusy, mi bylo jasné, že k otvírání lednice budu potřebovat lidskou sílu. Panička se mi jevila jako nejvhodnější kandidát, neboť občas bývá doma celý den. Jelikož jsem trpělivý a bádavý kocour, povedlo se mi za krátký čas rozeznat zvuk otevírané lednice od jiných podobných zvuků. Pravda, zpočátku jsem párkrát zaměnil zvuk lednice za zvuk dvířek od mikrovlnky, ale tuhle záludnost jsem rychle prokoukl.

Moje ouška se již nepletou. A protože vím, že s paničkou je někdy těžká domluva, tak je jistě všem jasné, proč jsem vždycky u lednice první a málokdy se stane, že nic nevyloudím. Pečlivým výcvikem lidí v mé domácnosti se mi konečně podařilo docílit, že mi rozumí alespoň tohle.

Jinak je s lidmi hrozná potíž! Jenže na mě si jen tak někdo nepřijde! Já jsem Samir veliký a umím moc dobře pozorovat! Panička jednoho krásného dne přinesla z lovu zase nějakou tašku. Jelikož je mým úkolem všechno řádně zkontrolovat, musel jsem do té tašky vlézt a prozkoumat obsah. I přes ty ošklivé šustivé igelity jsem dobře cítil, že je tam masíčko, a to já papat můžu. Jenže, jako obvykle, než jsem stačil trochu ochutnat, panička maso uklidila do lednice. K mým prosbám byla úplně hluchá.

To mě docela urazilo. Zůstal jsem v kuchyni – a moje chvíle přišla! Panička nedovřela lednici! Toho se muselo využít! Vytrvale jsem dloubal tlapkou do dvířek, až se konečně dostatečně pootevřela. Skočil jsem do ledničky a hned na první pokus našel masíčko. Vítězně jsem ho shodil na podlahu a ihned začal s rozbalováním. Papír šel dobře, jen ten zpupný igelit odolával o něco déle – ale neodolal! Byl jsem překvapený, jak velký kus se mi podařilo ulovit. Panička mi maso krájí na malé kousky, ale tohle byl kus jak autobus!

Jak jsem si tak pěkně debužíroval, úplně jsem zapomněl, že panička je vedle v pokoji, a to se mi vymstilo. Samozřejmě musela přijít právě ve chvíli, kdy mi nejvíce chutnalo! Zase mi vynadala a ani trochu se nezamyslela nad tím, jak šikovný jsem kocourek. Pravda, napadlo mě, že nedělám zrovna dobře, ale chuť byla mnohem větší než dobré vychování.

Alespoň si panička bude příště dávat pozor na lednici a bude ji pořádně zavírat. Jak říkám, vycvičit si ty moje lidi dá spoustu práce a odříkání. Někdy je třeba přinést osobní oběť, protože jinak by se panička nikdy nenaučila zavírat lednici tak, abych se do ní nedostal. Já jsem přinesl osobní oběť tím, že panička se mnou nemluvila a ještě večer si postěžovala páníčkovi.

Ten se mě ovšem nejen zastal, ale navíc mě ještě pochválil, jaký jsem lovec. Na páníčka je skoro vždycky spolehnutí, zato s paničkou je samý problém. Tak mňau, příště…