Závist je určitě velice špatná vlastnost. Předpokládám o sobě, možná právem a možná trochu domýšlivě, že mám tuto nectnost jen v nepatrné míře, a v tak trochu neběžném pojetí. Nezávidím bohatým majetek: nebyl to nikdy můj cíl. Nezávidím mladým jejich mládí: bylo by to nejen zbytečné, ale velmi pošetilé.

Vídávám ale občas na internetu fotografie milých starších pánů, kteří se tam kdesi daleko, většinou na jižní polokouli, setkávají se svými krajany u totemu a táboráku, připomínajíce si tradici trampského potlachu. Několik účastníků těchto potlachů hraje na kytaru a všichni dohromady hezky zpívají. Trochu jim závidím, ale není to obdoba písně „Závidím“, která textem Jiřího Grossmanna je vlastně opěvováním života, ve své době proslaveným nádherným hlasem Nadi Urbánkové.

Ne, já se upřímně přiznávám, že těm kytaristům, o nichž se zmiňuji, opravdu závidím. Hrával jsem totiž ve svých mladších letech na kytaru docela slušně a měl jsem i hlas, za který jsem se určitě stydět nemusel. Jenomže lhostejný a neúprosný čas se neslitoval ani nade mnou. Prsty změkly, většinu náročnějších akordů jsem zapomněl, pak doba písním nepřála – a hlas ztratil původní rozsah. Když se ale nad tím vším trochu zamyslím, dojdu k podezření, že těm amatérským zpěvákům a kytaristům závidím hlavně jejich pospolitost, jejich setkávání, jejich uchovávání přátelství a zvolna odcházejících hodnot…

Každý strunný nástroj, a o kytaře to platí rovněž, potřebuje občas naladit. Kovové struny kytary jsem musel dolaďovat nesčetněkrát. Dostal jsem se ale nejednou do situace, kdy tato činnost byla sice žádoucí, jenže kolem mne byl hluk, který mé snaze nepřál. Řešil jsem to tedy tak, že jsem se spolehl na rezonanci: struna s nižším tónem po stisku na hmatníku vydává tón, odpovídající požadovanému vyššímu tónu struny sousední, ta se rozkmitá, a toto rozkmitání je při pohledu zblízka vidět. Jak jednoduché, milí přátelé…

Tak to bylo o akustické rezonanci. Rezonanci mechanického chvění. Já vím, že není jediná, že je také magnetická rezonance, elektromagnetická rezonance, nukleární magnetická rezonance, dráhová rezonance – a možná ještě jiné. Zajímalo mne, zda je možná rezonance v člověku, ať už vzniklá bezděčně či záměrně.

Ano, podle mých zkušeností, rezonance v člověku je možná. Někdy ji vyvolá píseň, spojená se vzpomínkami, někdy fotografie, obrázek… Jak vypadá taková rezonance u mne? V mysli se na chvíli rozhostí ticho, možná se zároveň trochu zatají dech, pak by se mohl objevit pocit uvolnění, smích nebo alespoň utajovaný úsměv… Jenže jak přibývají léta, stále častěji se vrací pocit dojetí, nekontrolovaně a nejspíše i nekontrolovatelně se slzy derou do očí, někdy jen náznakem, někdy prorazí navenek.

Zkusil jsem tedy nedávno vyvolat vzpomínky na Vánoce. Evangelium podle Lukáše, kapitola 2, Bible kralická: I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět… A potom vyprávění o tom, co shrnuje lidová koleda – „To jsme všickni lidé hříšní radostně čekali, co andělé dnes vesele nám jsou zvěstovali, v městečku Betlémě, v jesličkách, na slámě leží malé pacholátko na zimě.“

Rozhrnula se paměť, vracejíc se do vzdálené minulosti, a přinesla zasuté vzpomínky: Předvánoční příprava na besídku v kostele, holčičky, hledající spiklenecky v textech Nového zákona slova o Kristově narození, možná v předtuše, že samy jednou budou dárkyněmi života. Dětský sbor, zpívající vánoční duchovní písně za doprovodu harmonia nebo varhan.

A doma stromek. Strojila ho nejspíše maminka a asi jí to nedalo moc práce: skleněné vánoční ozdoby se uchovávaly dlouhodobě, cukroví k zavěšení na větve stromku nebylo mnoho. Naposledy se dávaly na stromek malé skřipcové svícny a do nich se vkládaly stearinové svíčičky.

Co jsme mívali k večeři paměť neuchovala, nebylo to ale nic okázalého: byli jsme chudí. Dárky pod stromečkem byly, nebylo jich moc a byly spíše skromné, nejčastějšími dárky byly knížky. Leccos o těch Vánocích mého dětství jsem zapomněl. Co ale nelze zapomenout je sváteční, skoro se dá říci skoro slavnostní nálada, vycházející ze společně sdílené víry a nejspíše i náboženského pojetí Vánoc mého dětství.

To bylo všechno dávno, v létech, která většina mladších lidí považuje za jakousi prehistorii. Válka a surová ruka osudu zakončila i tu skromnou a nenáročnou rodinnou idylu. Přišel čas, kdy na dárky nebylo a nebyla ani nálada Vánoce nějak slavit. Měli jsme pak ještě někdy stromeček? Už nevím. Čas šel dál, měl jsem vlastní děti a musel jsem se, podle možností, a ty nebyly valné, starat o jejich Vánoce.

Víra je prý milost Boží, říkával evangelický farář, který byl léta mým nenápadným učitelem a přítelem. Ta milost Boží, možná vlivem otřesných událostí, jimiž musel svět projít, mně byla odňata. V létech, kdy mne dřívější režim trestal za neposlušnost, vyslechl jsem několik bohoslužeb, přenášených zahraničními vysílači. Zjistil jsem, že už nic, co je spojeno s náboženstvím, kostely, církvemi, naivní představou Boha a jeho všemohoucnosti, ke mně nemluví. Je to možná škoda, vím o lidech, jimž víra pomáhala v nejtěžších hodinách života. Já mezi ně asi nepatřím…

Zkusil jsem si představit současné Vánoce, tak jak je vidím dnes. V představách defilují obrazy věcí a dějů, ale prohlížím je bez zaujetí, vnitřní rezonance nepřichází. Na stolku v jedné místnosti je stromeček, není kupovaný, máme jej na zahradě ve velkém květináči a před Vánocemi jej necháváme několik dní na chodbě, aby si zvykl na vyšší teplotu v domě, a pak se přemístí do místnosti.

Jsou na něm skleněné ozdoby a jako svíčky elektrické žárovičky. K večeři je nejspíše bramborový salát a řízek; mí blízcí ryby nejedí. Pod každým talířem bankovka, prý aby se nás držely peníze, a kdo za to může, že to tak nefunguje. K volnému odběru ještě i dlouho po svátcích bude vánoční cukroví, má paní a velitelka je dělá pro několik příbuzných, a dělá je dobré. Na jednom místě u stolu bude možná talíř i příbory, ale židle u toho místa zůstává prázdná. Je připomínkou milých a blízkých lidí, kteří se nedožili.

Pod stromečkem jsou dárky, ale není jich mnoho: vánoční dárkování může být v zásadě neúčelné, jedni zbytečně utrácejí a jiní se musí tvářit překvapeně a vděčně… Obchody jsou plné lidí, shánět dárky může být i za trest. Již řadu let přicházejí Vánoce jako oslava konzumního způsobu života, žádné sváteční chvíle odpočinku, žádné Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. V počítači mám spoustu nabídek všeho možného, nespočet reklam na věci, které nepotřebuji. Internetem přicházejí také přání, k Vánocům, ale i k novému roku…

A přesto jsem na internetu narazil na melodii, která spustila vnitřní rezonanci. Byla to píseň, kterou hrál lodní orchestr Titaniku, když se loď potápěla. Nearer My God To Thee … Blíž Tobě, Bože můj… Dávno mne přestala provázet dětská představa Všemohoucího, ale povědomí čehosi nad námi, vysoce spravedlivého a neskutečně velikého v lidech, a tedy i ve mně, přetrvává.

Ano. Blíž Tobě, Bože můj…